Knírač velký také vzešel z rázovitého, syrového, a tedy neušlechtilého selského psa, který se v původním stavu vyskytoval v jižním Německu, severně od bavorských Alp, mezi Isarou a Innem, částečně také v Horním Rakousku, ve Štýrsku a ojediněle v části Švýcarska. Horští sedláci ho používali k hlídání dvorců a stád dobytka a také jako formanského psa. U řezníků byl oblíben jako spolehlivý a nepodplatitelný hlídač a honič dobytka.

Ve známost přišli jako formanští psi pivovarských povozníků z Mnichova, kteří rozváželi pivo do širokého okolí. Brávali si je na svých cestách pro jejich neohroženost. Říkalo se jim pivovarští psi nebo také mnichovští knírači. Později se ustálil název knírač velký. Do svých pojízdných domovů je rádi brali i různí kočovní obchodníci a řemeslníci. Tvrdili o nich, že jsou to medvědí nebo ruští psi. Tímto pojmenováním chtěli dodat zboží nádech cizokrajnosti a exotičnosti, aby za ně jakožto za zboží domněle dovezené z ciziny mohli požadovat vyšší ceny. Další možností mohou být psi maďarských pastevců dobytka. Dobytek nakupovali od sedláků z kraje od Mnichova a obchodovali s ním. Zde získali i tyto psy a říkali jim "mnichovští knírači". Byli to psi velcí a měli huňatou černou srst. Někteří další kynologové se domnívají, že k prošlechtění mohl být použit i bouvier, flanderský ovčák, používaný celníky ve Flandrech. Není to však průkazné.

Prvním dokladem o knírači velkém může být obraz z r. 1850, který představuje princeznu Alžbětu, později císařovnu "Sissi Rakouskou", u jejichž nohou leží černočervený pes, tzv. mnichovský knírač. Druhá polovina minulého století se vyznačovala velikou tvůrčí chovatelskou aktivitou. Je to doba vzniku mnoha plemen.

Někdy na konci minulého století se scházela malá skupinka chovatelů, kteří začali usilovat o vytvoření tohoto plemene. Na tom, jak má vypadat, podle tehdejší zvyklosti, se dohodli jen ústně a to ještě ve velmi hrubých rysech. Byli to majitelé chovných stanic “von Kinzigtal”, “von Wetterstein”, “von Pfingsweide” a “von Schönau”. Stanovili si jednotný rámcový cíl. Každý za ním však kráčel podle vlastních představ a možností. Tak tomu bylo například u tvůrce černého knírače dr. Calaminuse, majitele chovné stanice “von Kinzigtal” a podobně u chovatele Kluftingera, majitele chovné stanice "von Wetterstein". Jejich psi vytvořili základ chovu knírače velkého. Bez jmen těchto chovných stanic se neobejde žádný rodokmen. Jejich majitelé mlčeli o svých chovatelských postupech a nikomu se nesvěřili. Tak se stalo, že jejich léta chovatelské práce, prezentované jmény “Bazi von Wetterstein” a “Fels von Kinzigtal”, kteří byli typickými představiteli plemene, se skrylo závojem zapomění. Je ironií, že o vzniku tak mladého plemene, jako je knírač velký, se vlastně nic konkrétního neví. Teoreticky se však předpokládá, že k prošlechtění byly vybírány místní formy, které se nejvíce přibližovaly chovatelské představě. Je patrné, že průkopníci měli od samého začátku na mysli vytvoření služebního plemene. Pro chov se vybírali jedinci, kteří vedle exteriérových přepokladů, splňovali i povahovové vlastnosti, aby tak byli schopni výcviku a pracovního využití.

V roce 1902 se na výstavě v Mnichově objevilo sedm nesourodých tzv. ruských psů, ale nevzbudili velkou pozornost. V roce 1907 vznikl v Mnichově "Der Bayerische Schnauzer Klub", který se tohoto "mnichovského knírače" nebo také "pivovarského knírače" ujal. Až v roce 1909 na téže výstavě bylo vystaveno 23 velkých kníračů. Tehdy se jim říkalo mnichovský nebo medvědí psi. Mezi 23 předvedenými jedinci byla taková směsice typů, barev, druhů srsti a velikosti, že bylo sotva uvěřitelné, že se jedná o zástupce jednoho plemene. Byl mezi nimi jeden pes jménem “Bitru von Weinberg”, který byl opravdu černý, lehce stříkaný a měl drsnou srst. Druhým byl “Bazi von Wetterstein”, č. z.: PSZ 30. Byla škoda, že psi, kteří byli uznáni jako nejvhodnější pro chov, byli v rukou lidí, jež o vážný chov nejevili zájem. O rok později, tj. v roce 1910, byl pro toto plemeno schválen standard. Od tohoto data se další chov už vyvíjel v rámci stanoveného cíle a byla vedena plemenná kniha.

Zpočátku byl v plemenné knize veden pod pojmenováním "mnichovský knírač". První zápisy se týkaly šesti psů a tří fen. Z nichž čtyři jedinci byli barvy pepř a sůl, tři barvy černé, jeden s bílými skvrnami na prsou a jeden šedožlutý, tzv. losí. Do roku 1913 přibylo dalších osm zápisů. Otcem prvního vrhu byl vítěz “Roland von Rolandsheim”. Byl tmavě vlkošedý, ve hřbetě dosti dlouhý a v zádi přerostlý. Výška nebyla ještě limitována, vyskytovala se tedy zvířata s výškou 55 cm, ale také 76 cm v kohoutku. Někteří majitelé byli tak hrdi na svá zvířata, že je nechtěli vůbec připouštět, například majitel psa jménem “Bazi von Wetterstein”, č.z.: PSZ 30. Teprve později se podařilo klubu získat tohoto psa pro chov. “Bazi” se stal nejúspěšnějším výstavním psem, otcem již typického knírače a žádný jiný pes neusměrnil chov tak, jako on. Narodil se v roce 1914, ale teprve v roce 1920 ho majitel dovolil používat pro chov. Můžeme tedy říci, že do ba do konce první světové války byla pro velké plemeno knírače jen pomalu se rozvíjející přípravnou dobou.

Souběžně s vývojem chovu v Německu si opět velmi čile počínali Švýcaři. Klub chovatelů kníračů zde existoval již od začátku století. Pro rozpory mezi funkcionáři se však rozpadl. V roce 1913 jej znovu uvedl v činnost známý kynolog Wilhelm Tschudy (1869 - 1956). Velmi se zasloužil o chov kníračů ve Švýcarsku, stejně jako majitelka chovné stanice “du Jorat” Travelová, která knírače velké propagovala na výstavách v Paříži, Nice, Monte Carlu, Barceloně a v New Yorku.

Dlouhodobým problémem u kníračů velkých bylo vyšlechtění protáhlé hlavy. První moderní protáhlou hlavu měl vítěz ve výkonu “Carl von Krupofalz”, č. z.: PSZ 1466 v roce 1929.

U kníračů velkých nejde o nějaké nové plemeno, nýbrž o prošlechtění již stávajícího typu až do vytčeného cíle. Přesto, že první průkopníci odmítli sdělit, která jednotlivá zvířata použili k zušlechtění, není pochyb, že to byli kromě kníračů středních patrně i psi blízcí podobou dosavadnímu typu. Dnes je knírač velký rozšířen po celém kulturním světě. Při vytváření moderního knírače byli přítomni i ovčáčtí psi. V roce 1961 se na výstavě v Luzernu objevili dva knírači velcí barvy pepř a sůl, kteří ve znacích nepopřeli typ ovčáckého psa. V roce 1925 zakázal PSK křížení velkého knírače se středním. 8. září 1925 byl knírač velký zařazen mezi služební plemena. V roce 1936 při soutěži služebních plemen v Německu se prokázal pracovní upotřebitelnost knírač velký “Peter”, PSZ 3165, který byl v majetku státního učiliště v Grünhunde, a získal zde CACIT, tj. čekatelství mezinárodního championátu ve výkonu.

I u tohoto velikostního rázu, tak jako v celém kynologickém dění u nás, byl velký knírač v meziválečném období chován jen sporadicky. Až když se v roce 1935 chovu ujala známá chovná stanice “Quadrat” chovatelky Alexandry Jíšeové z Prahy, stal se známým v kynologických kruzích. Svá první zvířata dovezla z Německa, a také zde připařovala. Její odchovy se ve své podstatě staly základem chovu následujících chovatelů. Ve větší míře se jeho chovu začalo věnovat až po druhé světové válce. Sem patří například chovné stanice “Černý šíp” pana Ladislava Kolínského z Broumova, “Černý blesk” pana Richarda Rudolfa z Broumova, “Martep” paní Marie Teplické z Teplic, “z Chomutovska” pana Rudolfa Rybára z Chomutova, “z Klamorny” pana Václava Blažka z České Třebové, “z Radyňského pramene” pana Františka Kovaříka ze Starého Plzence, “od Popovky” paní Hildy Žákové, “Stěnavské pláně” paní Věry Štěpánové z Broumova, “ze Zlínských splavů” pana Zdenka Gavalce ze Zlína, “z Ukrajiny” pana Josefa Kalužína z Moravské Nové Vsi, “Standard” pana Miroslava Vocela z Prahy a “z Haršteinu” pana Josefa Formana z Chomutova. První chovné stanice se opět obracely především do Německa a Rakouska. Z této doby padesátých a šedesátých let stojí v rodokmenech jedinci z německých chovných stanic “v. Weissengarten” a “v. Blumenau”, z rakouských jsou to “v. Welser Traunau” a “v. Rosenggerhaus”. V sedmdesátých letech významně ovlivnili náš chov jedinci z německých chovných stanic “v. Lobachtal”, “v. Krayenrain” a “v. Striesenereck”, z Rakouska pak z chovné stanice “v. Katzenthurm” a dále z anglické stanice “Isara”.. V období osmdesátých let jsou to vlivy opět německého chovu ze stanic “v. Detenbachtal”, “v. Rohrteich”, “v. Herzogenhof”, “v. Greiffensee”, “ v. d. Lederhecke”, “v. Bartenwetzer”, “v. d. Elbestadt”, ale i z maďarské stanice “Szalkszigeti”, dále z holandské “v. d. Noorderenk”, z belgické “Dorve Fjeld”, z dánské “La Riesens” a polské “Pigmej”. V devadesátých letech to jsou například stanice německé “v. Gestiegel”, “v. Merkatorfrunnen” a “v. Trollenhorst”, španělská “de Pichera”, polská “Slavia”, maďarská “Pectus”, “de Valiant” a další.

Ještě orientačně nesmíme opomenout jmenovat řadu chovných stanic vznikajících od počátku 60. let až po současnost. Patří sem například chovné stanice “Ja-so”, “Zbystap”, “Zdemar”, “z Olmeru”, “Černý bart”, “z Blovické samoty”, “Marido”, “z Chlumské tvrze”, “Dlouhý dům”, “z Vlamber”, “Černá fantazie”, “z Pravoštejna”, “Pekelný vítr”, “Impression”, “ze Šternberské tvrze”, “z Pelikánova mlýna”, “z Lateránské zahrady”, “Helka”, “z Destru”, “od Slavníkova hradiště”, “z Ranské rokle”, “Černá romance”, “Ladior”, “Hanno”, “Wlabroz”, “Neiro”, “z Holosmetek, “Pi-Fa”, “Radinie”, “Bit-Box” a další.

K prním pokusům pěstovat velkého knírače barvy pepř a sůl se pokoušeli i někteří chovatelé u nás, a to již v meziválečném období. V čele tohoto úsilí v šedesátých a počátkem sedmdesátých let stál náš významný chovatel, mezinárodní rozhodčí a svého času poradce chovu, pan Jaroslav Odvárko. Jednalo se o připařování přerostlých středních kníračů barvy pepř a sůl k velkým černým. Celé naše úsilí skon- čilo přiznáním prvenství vyšlechtění této variety německým chovatelům. V sedmdesátých letech dovezl pan Bednář velkou kníračku pepř a sůl “Dinu von Reinbachtal” na Slovensko. Z jeho chovné stanice “Jurben” se u nás pokusila o chov chovná stanice “Živé proudy”. Tento pokus pěstovat i tuto varietu u nás skončil nezájmem chovatelů, snad proto, že tento barevný ráz byl teprve "v plenkách". Až v roce 1991 odchovala chovná stanice “Ladior” první vrh na dovezených jedincích, především z holandských chovných stanic “v. Havestand” a “Just Magic” a dále z německých “v. Felsental” a “v. Lederehecke”. V rodokmenech najdete ještě zástupce slovenské stanice “z Eridanu”. Z nich vycházejí chovné stanice “Retbar” a “Pauli”.