1897 na výstavě v Erfurtu byli mezi posuzovanými pinči jedinci připomínající vzhled knírače malého. Jedním z prvních kníračů malých byl žlutočerně zbarvený pes “Jocco Fulda”. Naštěstí jeho barva potomstvo neovlivnila. Ještě v roce 1931 hovoří H. Walter v časopise "PSK - Mitteilungen" o rozmanitosti barev, nejčastěji pak barvy zaječí, černé se světlými končetinami, černostříbrné a čistě černé. Hlavním chovatelským cílem bylo upevnění znaků stavby těla. Další chov byl založen na šedohnědém psu “Prinz von Rheinstein” a na černém psu “Peter von Westergerg”. K prvním chovatelům kníračů malých patří Christian Hermann Weiss. V roce 1898 předvedl fenky knírače malého pepř a sůl, jež vzešly ze spojení fenky stájového pinče a psa opičího pinče. Podle dr. Emila Haucka se první knírači malí objevili na výstavě v Erfurtu v roce 1899. Byl to především pes jménem "Scholli", žlutý pes s černým obličejem. Pocházel po otci “Kasperle aus Mäusle” (narozen 1896) a feně “Belly aus Mäusle” (narozena 1894) od chovatele F. Keinatha.

Velmi dlouho bylo standardem uznáváno zbarvení černé a pepř a sůl. U zbarvení pepř a sůl se vyskytoval dosti často zvrat na hnědou barvu v srsti nebo v podsadě. Občas se nečekaně objevila ve vrhu štěňata s hnědým tónováním. Odborný tisk uveřejnil zprávu, že na mezinárodní výstavě psů v Ludwigshafenu, konané 21. 9. 1969, byli vystavováni i knírači malý bílí, a to dva psíci a čtyři fenky. Šlo o řádně zapsané psíky do plemenné knihy Německé spolkové republiky. Pocházeli z chovné stanice “Grunenwald” ( chov barvy pepř a sůl). Nebyli to albíni, protože měli dobrou pigmentaci nosu, očních víček a pysků. Již dříve se objevili také v Americe, kde jim byly zadány nejvyšší tituly. Bílé zbarvení nebylo dostatečně upevněno a ve vrzích se objevovaly zvraty na původní barvu pepř a sůl. Také u nás se narodila bílá štěňata kníračů malých. Ve všech případech šlo o černé rodiče, standardně zbarvených. Vedle této bílé variety se objevovala ve vrzích kníračů malých pepř a sůl štěňata černostříbřitě zbarvená. Až podstatně později, počátkem osmdesátých letech, byla uznána barva černostříbřitá a barva bílá.

Chov knírače malého barvy pepř a sůl u nás začíná v šedesátých letech na importovaných jedincích. U začátků chovu kníračů malých u nás stál MVDr. Jan Nesvadba se svou stanicí ”z Malého valu”. První importovaná zvířata pocházela z německého chovu formou dovozů nebo zahraničních krytí, například ze stanic “v. Ellmus”, “Neu-Drosedov”, “v. d. Diessburg”, “v. Blomar”, “v. Litusheim”, “v. Schottenfeld” a “v. Stalburg”. K našim prvním chovným stanicím patří kupříkladu ”Astronaut” pana MVDr. Daniela Stanka z Prahy, “z Černého jezera” pana MVDr. Karla Kocuma z Parhy, “z Gatterů” pana Česlava Gattera z Kroměříže, “Derby Bohemia” pana Michala Pištílka z Prostějova, “Mariner” pana MUDr. Václava Chyského z Velvar, “z Ingvaru” paní PhDr. Ingeborg Blažkové z Prahy, “Olkar” paní Olgy Kolářové z Prahy, “z Divokej vody” manž. Richterových z Dunajskéj Stredy, “Mia Ombra” pana Pavla Drgáče z Opavy, “Toy” paní Katky Mezerové z Prahy. Dále následují například chovné stanice od konce šedesátých let až po současnost: “z Klánovických borů”, “od Popovky”, “Rychlý šíp”, “z Habří”, ”z Chrudimských lesů, “z Pražských zákoutí, “ze Starých tuláků”, “z Vikvanu, ”z Janíčkova chovu”, “z Podolských skal, “Vikinara”, “Amet”, “Rom-Iva”, “Stajika, “Zoenal”, “Wlabroz”, “Bohemia Opál”, “z Roznetu, “Věčný rival”, “Garbo”, “ze Šmoulů”, “Hafralen”, “Drofa”, “z Kopce Vítkova”, “JoJo”, “z Jiného soudku”, “z Obeliskova”, ”z Marzenu, “Peprník” a další. V osmdesátých letech byli do chovu připuštěni jedinci ze švýcarských stanic “Klondaikes” a “Soliman´s”, “Svejk´s” z USA a “Lilermark’s” z Dánska. V devadesátých letech ovlivnila chov stanice “of Moldau” původem z JAR a “Empire’s” z Kanady. V poslední době je to krev z Holandska ze stanice “van de Havenstad”.

Barvě černé se chovatelé začali věnovat na od poloviny šedesátých. Na počátku jsou to zase dovezení jedinci z německých chovných stanic “v. Hirsch”, “v. Kasperhausen”, “v. Blumenau”, “v. Elsetal”, “v. Litusheim” a další. Jedna z prvních našich chovných stanic, která je dovezla, byla “Standard Bohemia” manželů Vocelových, dle následovaly “Ed-Ba” paní Edity Badinové z Brna, “Astronaut” pana MVDr. Daniela Stanka z Prahy, “Kladenské předměstí” pana Josefa Leiptnera z Kladny, “De-Luxe” pana Ivo Doška z Velvar, “Bohemia Eminent” pana Jaroslava Řezníčka z Prahy, “od Popovky” paní Hildy Žákové z Hrádku nad Nisou a “z Jívy” paní Marie Vágnerové z Teplic. Na chovu této variety se nejvíce podílely dále jmenované chovné stanice až po současnost: “Údolí hrůzy, “z Hofjaru”, “Tonvery”, “Pekelný vítr”, “z Jasvy”, “z Hraniční meze”, “Debyró”, “Mlsnovka”, “Androis”, “Rezlak”, “Ardnaxela”, “Black Nelor” a další. V průběhu zájmu o chov tohoto zabarvení v osmdesátých letech zasáhli do chovu jedinci z německých chovných stanic “v. d. Innenhort”, “v. “Riessenburg” a z polské “z Rogu Obfitosci”. V posledních letech, tj. devadesátých, je to například vliv švýcarské stanice “v. d. Tombola”, polské “Pigmej”, “of Moldau” původně z JAR a je tu vliv i linie americké “Skansen´s, belgické “v. Havenstadt”, “v. d. Spicke”, “Illyria” a dalších.

Prvními jedinci barvy černostříbřité se objevují přibližně od poloviny šedesátých let. Byly to především odchovy chovných stanic kníračů malých barvy pepř a sůl, tak jako v okolních zemích. Byly to tedy stanice “z Malého valu” pana MVDr. Jana Nesvadby původně z Kroměříže, “z Divokej vody” manž. Richterových z Dunajskéj Stredy, “z Klánovických borů” paní Anny Jilichové z Klánovic, “Domácí skřítek” paní Marie Vítové z Mimoně, “Mariner” pana MUDr. Václava Chyského z Velvar. Později až po současnost již barvy černostříbřité jsou to stanice “z Chrudimských lesů”, “Kominíček”, “z Uhlobaronů”, “z Perštátu”, “ze Starých tuláků”, “od Popovky”, “Zoenal”, “Dívčí dvůr”, “Bohemia Vulkán”, “z Melmiru”, “Char-Nett”, “Helka”, “Věčný rival”, “Salrak”, “Josefínský katastr”, “z Dixie”, “Malý kavalír” a další. V osmdesátých letech byli do chovu použiti jedinci z polské stanice “Pigmej”, ze švýcarské “Klondaikes” a německé “v. Firsterwald”. V devadesátých letech velmi významně ovlivnil chov této variety vliv americké stanice “Feldmar” a italské stanice “Scedir” a “of Moldau” původně z JAR a dále belgické “v. Montebello”. I zde je možnost genetického oživení liniemi z americké provenience. Už proto, že náš chov byl obohacen jedinci výše zmíněnými stanicemi “Klondaikes” a “Scedir”, které vycházejí také z amerických linií, hlavně “Blythewood”, tak jako stanice “of Moldau”.

Ještě je nutno se zmínit o zbarvení bílém. Je to vlastně poslední uznaná varieta. I zde je to záležitost importovaných jedinců. V sedmdesátých letech se objevilo jen několik dovezených bílých zvířat. Pocházeli z chovu německé stanice kníračů malých černých “v. Blumenau” a “v. Bommerholz”. Pro nedostatečný zájem chovatelů se rozšířili až v posledním desetiletí. Je vhodné se zmínit o našich chovných stanicích, “z Če-Slu”, “Švarcava”, “Bianco Olgas”, “pod Měndou”, “Rosa”, “Antonínský kopec”, “z Monny”, “Uličník”, “Belis” a “Ardnaxela”, jež mají dobré výsledky. Tyto chovné stanice obohacují krev, především připařováním s polskou krví chovných stanic “Samantino Polonica”, “od Bastera”, “od Alfredy” a “z Atutowej.