Nejstarším typem pravěkého psa byl menší, větším špicům podobný pes doby rašelinné (doby kolových staveb), potomek malého vlka - s ušima vzpřímenýma, jehož můžeme považovat za předka větších i menších špiců a pinčů (krysařů), z nichž vznikli různí větší i menší pinčové, zejména knírači střední a malí, opičí pinčové a krysaři - lidově zvaní ratlíci. Dokladů je poskrovnu, přesto nelze pochybovat, že ve své původní neprošlechtěné podobě je to plemeno velmi staré. Za domovinu knírače se pokládá jižní Německo, hojně chován byl ve Würtenbersku. Pro jeho vytrvalost, houževnatost a odolnost, pro bystrost a učenlivost, ale i pro to, že byl spolehlivým hlídačem, byl ideálním selským, především však formanským psem. Byl znám již v 15. století, jako hlídač obydlí a dvorů a jako výborný krysař a dávil i ostatní hlodavce. Tedy obyčejný selský pes, jemuž se říkalo stájový krysař nebo stájový pinč.

Za první vyobrazení stájového pinče se považuje obraz Lucase Granacha (1472 - 1553). Autor zde zobrazil dva pinče, jednoho hrubosrstého a druhého dlouhosrstého. Hlava hrubosrstého připomínala hlavu kolie. Byla úzká s dlouhou čenichovou partií, ucho bylo malé a mírně klopené. K dalším významným autorům patří známý malíř a grafik Albrecht Dürer (1471 - 1528). Na jedné ze svých mědirytin zachytil malého psíka, který připomíná původního stájového pinče. O existenci stájového pinče vypovídá i obraz Jeronyma Brueghela (1568 - 1625) anebo obraz Svatební cesta od Moritze von Schwindeho z roku 1828 nebo 1836. Psi podobné knírači zobrazil také Rembrant van Rijn. V neposlední řadě jako doklad poslouží i plastika lovce, u jehož nohou leží pes podobný stájovému pinči (1620). Socha bývala umístěna v Meklenbursku.

Byl ceněn pro svou vysokou inteligenci, avšak nekladl se důraz na jeho zevnějšek. V tělesných znacích, velikosti, kvalitě srsti a její barvě se tito psi od sebe značně lišili. Zevnějšek byl vlastně hříčkou náhody. Je to důsledek neodborných rukou vesnických chovatelů osmdesátých let minu- lého století. A tak převládaly špičaté hlavy, nepravidelnosti ve skusu, slabá tělesná stavba a chyběla tvrdá drátovitá srt. Uši se tehdy nekupírovaly, a tak tvarově připomínaly uši kolie. Na kresbách z konce 19. století jsou již kupírované, včetně kupírovaného ocasu. Byl to důsledek jejich pracovního využití. Citlivé boltce trpěly obrannými ataky krys při jejich lovu. A přispěli i koně, které poháněli. Za tuto újmu se na nich kousáním hojili. Bližší údaje o plemeni chybí.

Poprvé byl knírač - "stájový pinč" popsán v roce 1836 v knize "Der Hund in seinen Haupt und Nebenracen" dr. H. G. Reichenbachem jako drsnosrstý pes, obdařený velkým temperamentem, obratností a pohyblivostí. Svůj sklon k lovu uspokojoval lovem krys ve stájích u koní, s nimiž byl ustájen. A. Brehm v prvním vydání svého "Světa zvířat" z roku 1886 jej pro velký temperament nedoporučuje jako domácího psa. Na druhé straně chválí jeho duševní schopnosti, jejich vysoký stupeň chápání, samostatného přemýšlení a zručnosti. Reichenbachův současník Theodor Götz v roce 1836 ve své knize "Hunde - Gallerie" vyslovuje názor, že pinč přišel do Německa z Anglie. Pravděpodobně se zde jedná o záměnu s anglickým teriérem (black and tan terriér). Někteří znalci, například vídeňský zoolg dr. Leopold Josef Fitzinger (1802 - 1882), odvozují jeho původ od boloňského psa a špice vzhledem k příbuznosti některých znaků. Liší se však v srsti. Podle německého kynologa a malíře Richarda Strebela pod pojmem "Schnauzer" se rozuměli psi se silně vyvinutými kníry a obočím, psi s delší drátovitou srstí, s černým sedlem a se světlejšími končetinami. Zatímco psi se špičatou hlavou, kratší srstí a obvykle jednobarevně špinavě šedí byli nazýváni "Pinscher". Při příležitosti výstavy psů v Hannoveru v roce 1854 poukázal dr. R. Schmiedeberg na velmi málo specifických znaků u předvedených jedinců hrubosrstého pinče. Podle dr. Emila Haucka označení pinč nebylo označením formy, ale struktury srsti. Byli tak nazýváni spíše menší nežli větší psi, jejichž srst byla rozježená. Dr. E. Hauck v Knize Plemena psů z roku 1964 zastává názor, že základem středního a velkého knírače je "velký pinč", popsaný již zmíněným dr. L. J. Fitzingerem. Tento pinč byl menší než velký pudl, "i když se mu často co do velikosti vyrovnal". Jasné rozdělení na střední a trpasličí knírače, opičí a trpasličí pinče neexistovalo.

V Německu byli stájoví pinčové vystavováni poprvé až v roce 1854 na 3. mezinárodní výstavě psů v Hannoveru. Jmenovali se “Betti” a “Anni” a oba získali první cenu. Vystavoval je C. Burger z Leonbergu. Byli to však zcela neušlechtilí jedinci. Nelze se divit, vždyť až v roce 1880 byly prvně určeny plemenné znaky krátkosrstého a hrubosrstého pinče, takže názor na plemeno byl ještě zcela volný. Doposud chovatelství ovlivňovaly především pracovní vlastnosti. Tělesné rozměry, tělesná stavba, barva a další exteriérové požadavky nehrály žádnou roli. Z tohoto "surového" materiálu začali chovatelé okolo roku 1878 vytvářet čistokrevné plemeno. V roce 1887 byl hrubosrstý pinč vystavován také v Curychu a Kodani. První speciální výstava pinčů se konala 16. září 1890 ve Stuttgartu. Zde bylo předvedeno již 93 psů a stále ještě vskutku pestrá společnost. Jedinci vykazovali všechny typy srsti: ježatá a huňatá, obyčejná dlouhá až hedvábná, hrubá srst různých délek s vousem i bez vousu, ale byli tu i psi s nejrůznějšími typy hlavy, s vysloveně krátkou i protáhlou, různé velikosti. V barvě bylo nejvíce psů černožlutých, černých, černohnědých a barvy železité.

V roce 1890 se objevuje první standard. Za jeho autora se považuje Max Hartenstein. Jako vzor posloužil pes jménem “Souris”. Standard zveřejnil malíř a spisovatel Richard Strebel, který stál u zrodu knírače a pinče. Tento vývoj popsal a nakreslil. Tehdejší psi, označovaní jako stájový pinči, jak bylo už poznamenáno, byli natolik různorodí, že bylo obtížné uvěřit, že patří ke stejnému plemeni. Typ na odborném základě se ustaloval výběrem vhodných, tj. nejtypičtějších jedinců. Z chovu se vyřazovali psi s těžkou, příliš krátkou, tupou obličejovou partií, s čenichem mopse, s horním i spodním předkusem, s rozpolceným nosem, příliš širokou prsní partií a značně od sebe vzdálenými končetinami a těžkopádnou celkovou tělesnou stavbou, tedy jedinci mající víceméně buldočí krev. Dále byli z chovu vyřazováni psi s dlouhou, mdlou a měkkou srstí, vytvářející na hřbetě pěšinku, kudrdlinky nebo zkroucené pesíky. Přednost pak měli psi se srstí tvrdou a drsnou. Standard uváděl jako vhodnou barvu stříbrošedou nebo železitou, ale připouštěla se i barva rezavě žlutá, kukuřičně žlutá a šedožlutá. Richard Strebel v jiných materiálech uvádí v plemenných znacích pro barvy knírače barvy černožlutou, nebo šedožlutou, černou, nebo železitě šedou, nebo stříbrošedou jednotnou, nebo se žlutohnědými, či slabě žlutými znaky nad očima, na čenichu a na končetinách. Také barva světlá jako len, kalně šedobílá nebo bílá s černými skvrnami byla přípustná. Psi byli zřejmě menší než dnešní knírači. Kohoutová výška se pohybovala v rozmezí 36 - 42 cm a pro trpasličí velikosti byl údaj o váze cca 3,5 kg. Ve stejném duchu se o předcích knírače vyjadřuje i jeho současník Krichler, který chválí i jeho povahové vlastnosti. Vedle pracovních schopností, především lovce krys a ostražitého hlídače, jej označuje jako vhodného domácího psa k dětem, plně oddaného svému pánovi, který bezpečně ohlídá jeho majetek.

Žádoucí jednotné zbarvení pepř a sůl bylo dlouho jen vytouženým cílem. V této pigmentaci byl poprvé předveden pes Maxem Hartensteinem z Plavna v roce 1870. Velkou zásluhu na upevnění tohoto zabarvení má chovatel Georg Goller ze Stuttgartu, Carl Thilo z Heilbronnu, Leonhard Kohn z Ravensbergu a Robert Schilbach, kteří se zaměřili ve svém chovatelském úsilí na zbarvení pepř a sůl, zatímco Max Hartenstein se od roku 1885 věnoval chovu čistě černého knírače.

3. března v roce 1895 vznikl v Kolíně nad Rýnem speciální klub pro pinče. Předsedou tohoto klubu se stal Josef Berta, který stál u počátků chovu. Vynikal i svými organizačními schopnostmi. Později, v roce 1921, byl v Německu založen Pinscher-Schnauzer-Klub, který byl pokračovatelem předválečného klubu. Standard, který tento klub vydal, platí s menšími změnami až dosud.

Po smrti Maxe Hartensteina z Plavna se chovu středních kníračů barvy pepř a sůl a černé ujal chovatel Josef Berta, považovaný v té době v chovu kníračů za velkou kapacitu. Svou chovnou stanici nazval po Hartensteinovu nejlepším psu Morro.

V prvních desetiletích našeho století působily starosti nesprávná struktura srsti a výskyt nejrůznějších barev a odstínů. A to přesto, že vadní jedinci nebyli do chovu vůbec zařazeni. Ke konečnému uspořádání barev došlo až v roce 1937. Bylo stanoveno, že budou uznávány pouze dvě barevné varianty. Jednu skupinu tvořili psi se zbarvením pepř a sůl, byli označováni jako psi světle šedí černě kalení. Do druhé skupiny patřili psi se zbarvením černým, kterých bylo málo. Zbarvení pepř a sůl je charakteristické, ale není původní. Své označení převzalo z textilního oboru. Takto se označovala technologie zbarvení látky, na kterou se nastříkala černobílá barva. Jiné dělení barev u středních kníračů není dovoleno. Hrubá kvalita srsti má mimořádně praktický význam. Psa chrání jak před nepřízní počasí, tak i proti nečistotě. Nevýhodou knírače, ostatně jako všech hrubosrstých plemen, je nutnost úpravy. Ta se ukáže v plné kráse jen je-li jí věnováná náležitá péče.

Začala se prosazovat prodloužená hlava a kvadratická stavba těla. V počátcích chovu činila kohoutková výška středního knírače rozpětí cca 30 - 45 cm. Tato se nakonec zvýšila na 45 - 50 cm.

V Rakousku byl chovatelský klub založen v roce 1910. Tam někam, jako součást tehdejšího Rakousko-Uherska, patří začátky chovatelské činnosti různých plemen našich zemí. V průběhu desetiletí dále ovlivňovali chov jedinci dovezení především z Rakouska, respektive z Rakousko-Uherska. Na úplném začátku stojí již zmínění němečtí chovatelé Max Hartenstein, Goller ze Stuttgartu, Carl Thilo z Heilbronnu, Leonard Khon z Ravensburgu, Josef Berta, dr. Mulzer, Robert Schilbach z Greizu a paní dr. Yurhellenová. Později také země Německa, které se na začátku století plemene ujaly a do dnešní podoby prošlechtily.

U nás byl v roce 1925 občany německé národnosti založen nejprve "Speciální spolek chovatelů kníračů při ZPB - Brno". Ten však v roce 1939 splynul s německým PSK. V těchto začátcích našeho chovu středních kníračů jej silně ovlivnila především chovná stanice “von Molkenbronn” Hildegardy Bibusové, která importovala jedince z Francie. Těmito importy získal náš chov jedince s ideálním utvářením hlavy, krku, zaúhlením, téměř černého oka a čisté barvy pepř a sůl, navíc ještě s velmi dobrými povahovými vlastnostmi. Druhou vynikající chovnou stanicí byla “von Schnauzerheil”.

Náš vlastní chovatelský spolek byl založen v roce 1931. Jedním z prvních chovatelů středních kníračů barvy pepř a sůl byl pan Emanuel Libý z Prahy s chovnou stanicí “York” s velkou chovatelskou frekvencí, ale jen málo jedinců vyniklo a uplatnilo se v chovu. Pak následovala chovná stanice manželů Marie a Jaroslava Hronešů z Liberce “z Hardenu” a “Grandeon”, kteří začali na velmi dobrých základech použitím linií “v. Molkenbronn” a “v. Glockenspielen”. Díky tomu se dosáhlo nejenom nejlepšího stávajícího typu, ale i nejcennější krevní základny. Z tohoto spojení vzešel vynikající pes “Caré z Hardenů”, který dokázal svoji velkou chovnou cenu dědictvím kladně se promítající v řadě našich špičkových jedinců. Ostatní české chovy středního knírače v letech 1931 - 1950 byly příležitostného rázu a neměly většího konstruktivního významu. Jmenujme namátkou chovné stanice “Marvel” pana Jaroslava Urbana z Prahy, “Králův Háj” pana Jana Svobody z Liberce a “Vigil Ami” pana Miloslava Beníška z Plzně. Dalším významným, tj. chovatelsky přínosným krokem byla chovatelská činnost paní Blanky Mikulové na chovné stanici “Montrésor” až počátkem 50. let. Chov u nás, tak jako i jiné oblasti lidské činnosti, byl poznamenán druhou světovou válkou. A trvalo ještě nějakou chvíli, než lidé měli čas a možnosti věnovat se například chovu. Je velmi těžké získat dokumentaci z meziválečné doby, kdy by se dalo hovořit o prvních krocích již našeho chovu. Bohužel i výsledky této tak úzké činnosti, jako je kynologie, se staly předmětem německého zájmu za druhé světové války. Takže kynologické a také chovatelské úsilí u nás narůstá až po ukončení války, kdy také vzniká klub chovatelů kníračů. Přesto si zaslouží uvedení následující chovné stanice: “Kyje” pana Františka Kmocha z Prahy, “Cher Ami” pana Josefa Drábečka z Plzně, “z Řezníčkova chovu” paní A. Řezníčkové z Liberce, “Baby Jagy” pana Josefa Adámka z Prahy, “Zelená Bouda” paní Ludmili Pausserové z Prahy, “Buzuluk” paní dr. Ireny Zaoralové, “Cave” pana Vojtěcha Kušteina z Plzně, “Dinar” pana Doc. MUDr. Ot. Postráneckého z Prahy, “z Javorového háje” pana MUDr. Vlastimila Kubína z Javorníka, “Thalia” paní Vlasty Kosinové z Brna a “Pragensis” pana Ing. Zdeňka Mikuli z Prahy.

V prvních generacích předků najdete zástupce produktů chovu především z Německa, Rakouska, Francie. Úplně na začátku jsou výše jmenované chovné stanice. Dále si přečtete názvy našich chovných stanic, se po nahlédnutí do průkazů původu najdete v předcích až po ty, s jejichž současnými odchovy se můžete sejít při příležitosti současných chovatelských akcích. Jsou to především “von Santa Lucia”, “Takara”, “Modrý sníh”, “z Blahova”, “Sonny”, “Věrný stín”, “Grey Devil”, “z Hornické Příbrami”, “Mortimer”, “Madrigal”, “Tonvery”, “z Nedošínského háje”, “Živé proudy”, “Perlit”, “z Malebných hvozdů”, “Modrovous”, “z Hofjaru”, “Frag”, “Subava”, “Sivý čert”, “z Likarty”, “Stříbrný čertík”, “Šedý čert”, “Redbar”, “Jabar”, “u Jeremiáše”, “Márlí”, “ze Záhrabské”, “Modrý závoj”, “Clavera”, 93 “z Malebných hvozdů”, “Top Star Bohemia” a řada další. Jak najdete v rodokmenech, naši chovatelé se obraceli i do zahraničí. V šedesátých letech vstoupili do našeho chovu například jedinci z chovných stanic, jakými jsou “v. d. Stegmühle”, “v. Schwanenschloss” z Německa, “v. Stillen Wasser” z Rakouska a z významné švýcarské stanice “v. Halweg”. V sedmsesátých letech vedle celosvětově uznávané německé chovné stanice “v. Munterengesellen” jsou to zástupci ale i z dalších německých stanic jako “v. d. Bernhäuser Berg”, “v. Stachelhaus”, “v. Eybhof”, z Holandska pak “v. Wolfachort” a “v. d. Wolfschonk”, také z Maďarska ze stanice “Aranyhomoki”. Osmdesátá léta přinesla krev opět z německé stanice “v. d. Weinstadt Iphofen”, z rakouské stanice “von Rosenggerhaus” a opět “v. Halweg”. V devadesátých letech, díky společenským změnám v Evropě, se tu objevují jedinci z bývalého Sovětského svazu ze stanic “Fantom”, “Zi-Zi” a “Ausděschanchaus”. Vliv na náš chov tohoto desetiletí měla německá stanice “v. d. Alten Residenz”, francouzká “Pilou’s”, maďarská “Gamma Mera-Team” a belgická “Chapiro”.

Poněkud později, koncem šedesátých let, se u nás projevil chov středních kníračů černých. K prvním chovným stanicím patří například “Patria Bohemica” pana Doc. MVDr. Zdeňka Procházky, DrSc. z Brna, “z Hornické Příbrami manželů Ličíkových z Příbrami, “od Popovky” paní Hildy Žákové z Hrádku nad Nisou, “Dominik” paní Heleny Pártlové z Václavic, “od Zlatých korbelů, “Tonvery” paní Věry Dosoudilové z Prahy a “z Hofjaru” pana Jaroslava Hofmana z Chrastavy. Dále, až po současnost, následují “z Hor Kutných”, “z Mnichovy zahrady”, “z Blatovských zahrad”, “z Nopaky”, “od Slučích kamenů”, “z Neveklovských zahrad”, Velká Ledhuje”, “z Hromádkovy ulice”, “z Husího dvorku”, “z Údolí Safari”, “ze Zuklínských plání”, “Luciena”, “z Myšence”, “z Areru”, “od Sovových mlýnů”, “z Nosovy vilky”, “Bengál”, “Lištička”, “z Melmiru”, “Aprilia”, “Calvera”, “od Dalajského potoka” a další. Začínali také na dovezených jedincích. Koncem 60. a především 70. let je to vliv německých stanic “v. d. Welser Traunau”, “v. d. Cyriaksburg”, “Karruteva”, “v. Kasperhausen”, “v. d. Stanau”, “v. Adelberg”, z rakouských “v. Muldental” a “v. d. Börtlinger Sagemühle a ze švýcarské stanice “Onyx”. V 80. letech vstupuje do chovu německá stanice “v. d. Holzheimer Höhe”. V posledních, tj. 90. letech, obohacuje náš chov například krev německá “v. Reimannsgrund”, belgická “Coson’s”, dánská “Rabjerg’s” a dále “Bar Zakan” z Izraele.

Webdesig © Kateřina Čechová - 2000-07-16 - dorothea@pvtnet.cz