První jízda na Pegasu do Evropy, byla "únorová cesta" do Rakouska. Využil jsem tradičně teplého počasí na začátku února a vyrazil po "E55" na jih. Již po po pár kilometrech jsem se musel "doupravit"(zateplit ještě více), ale pak už to šlo. Jelikož byla neděle, nebyl u nás, ani v Rakousku žádný provoz. Jen za hranicemi "lítali" přírodou nějaký "bahňáci" na ostrých endurech. Silnice byly všude suché, do toho slunce, prostě prima zážitek. Při vyhřívání na sluníčku jsem posvačil obligátní tatranku. Po svačince jsem si s radostí zajezdil po jejich kvalitních silnicích a jiným přechodem jsem se vydal domů. Byla to příjemná zimní vzpruha, všem vřele doporučuji.

Proč "Spanilá"? Pobaltí mě překvapilo pohodovými silnicemi s malým provozem, novýmí čerpacími stanicemi a ucházejícím ubytováním. Cestovali jsme přes Polsko, kde jsme měli také první nocleh v zahraničí. Čistě "na blint" jsme k večeru odbočili směr hotel. Měli jsme štěstí, jednalo se o malý hotel s garáží pro motorky.
Další den jsme překročili hranice do Litvy v Suwalkách, bohužel až odpoledne. Tak jsme se rozhodli, že pojedeme dokud bude světlo. Jak jsem výše zmínil, překvapili nás hned za hranicemi kvalitní silnice a nové velké "benzinky".
K večeru jsme našli nocleh s pomocí domorodce z města Panevéžys. Jelikož vycházel z banky, soudím, že to byl bankovní úředník. Po anglické konverzaci nám telefonicky domluvil motel. K motelu patřila hala, kde jsme si přes noc zamkli motorky. Třetí den jsme v pohodě překročili hranice do Lotyšska a navštívili Rigu. Zaparkovali u centra na nábřeží a hezky po "svejch" prošli krásné centrum. Nakoupili suvenýry, občerstvili se v zahrádce u restaurace a na závěr jsme si dali návštěvu věže, kde byl nádherný výhled na celé město.
Horší byl výjezd z Rigy, nějak jsme nepochopili značení a tak jsme si trochu zajezdili po Rize. Bohužel byla špička. Po zorientování jsme se vydali směr Estonsko silnicí M12. Jelikož se blížil večer, rozhodli jsme se ubytovat ještě v Lotyšsku. A zase bez velkého plánování jsme odbočili na první kemp. Ten se nám líbíl a za slušnou cenu jsme pronajali srub. Kemp se nacházel v blízkosti moře, což jsem využil. Moře bylo teplé,což mě překvapilo. Snad nějaké "teplé proudy" či co? Dodnes tápu.
Motorky jsme měli před srubem do rána, ale vše v pohodě. Tak jsme vyrazili směr Estonsko. Silnice vedla po pobřeží, což bylo romantické. Před městem Parnu jsme odbočili do vnitrozemí směr Polstmana, cíl naší cesty. Při odpočinkové zastávce v malé vesničce jsem provedl exkurzi do obchodu s potravinami. Chtěl jsem se ujstit, že i na venkově mají stejné potraviny jako u nás. Bohužel nebyl rozdíl, takže chuť na místní sušenku jsem si musel nechat zajít. Koupil jsem evropskou unifikovanou sušenku, americkou colu a pojídajíc jsem si šel s ostatními prohlédnout kostel. Kostel byl postaven z neomítnutých cihel, z kamene. Byla to zajímavá místní dominanta.

Po takovém kulturním zážitku jsme zatoužili po dalším. Na mapě jsme našli nějakou místní zkratku, lemovanou několika větrnými mlýny a s příjemným očekáváním vyrazili. Ale ouha, po pár kilometrech asfalt končil a začínala štěrková cesta. Jó, kdyby byla polní, jako u nás, to by bylo super. Ale ve štěrku se jelo špatně i mě na enduru, natož pak kolegovi na silniční motorce. Museli jsme se vrátit. A tak jsme pokračovali podle původní trasy, ale osud nám byl milostiv. Přidělil nám do cesty nádherný větrný mlýn, který byl vevnitř přestavěn na stylovou restauraci.

Další zajímavostí bylo hnízdo čápů na dva metry vysoké "trafačce". Ostatně čápů je plné pobaltí. Po pár kilometrech jsme dorazili do Poltsamaany, dějiště setkání mototuristů z celé Evropy. Nejvíce jich dorazilo z Velké Británie, z dalších národů tu byli zastoupeni: Švýcaři, Francouzi, Holanďani, Italové, Belgičani ,Němci, Finové, Slováci a samozřejmě my za Česko. Ubytování bylo ve vlastních stanech, poprvé jsem si postavil svůj nový ministan.

Program "FIM MOTOCAMP ESTONIA 2001" se skládal z prohlídky místniho zámku, rosária a potravinářských podniků, kde jsme zase ujistili o rychlosti globalizace. Zámek byl založen roku 1224. Momentálně byla přístupná pouze část, zbytek byl v rekonstrukci.



Součástí byla projíždka po okolí s prohlídkou zříceniny "Laiuse" a návštěvou Peipsi jezera (dříve Čudské). Při průjezdu obcemi nás všude vřele vítali, samozřejmě i při "parádě národů".

Česká výprava sportovních mototuristů.

Zpáteční cestou jsme v Polsku navštívili prý vůbec největší křižácký hrad Malbork. Ten je dost velký, na jeho důkladnou prohlídku je potřeba aspoň dva dny.


"Spanilá jíza Pobaltím" dopadla bezproblémově, ale zda jsme prožívali pouze náhody a nebo je to standart, to nevím (co se bezpečnosti týká).

Poslední zahraniční cesta vedla na "Robur sraz" do NSR. Sraz probíhal nedaleko města Zittau v obci Luckendorf. Součástí srazu jsou nějaké jízdy do vrchu, ale přijel jsem pozdě, tak jsem nic neviděl. Příště musím dřív.