Mzda určuje se poměrem nabídky k poptávce. O spolčování se dělníku a zastavováni práce.
Závody v celém okolí nyní pracovaly jako o překot. Veliké podniky zřizovaly se, množství společností utvořilo se obzvláště za tím účelem, aby zavedeno bylo hojnější spojení železniční míst průmyslných. Tak povstalo mnoho nových závodů, a tím i veliké množství dělníků nalezlo trvalou práci. Ba na mnoze ani dělníku nestačilo, proto byli velmi dobře placeni. To hlavně dalo se v závodech bezprostředně spojených s oněmi podniky jako v továrnách na vozy železniční, ve strojírnách. Množství dělníků bylo dobře zaměstnáno při stavbách železnic. V jiných závodech však, kde výroba posud tolik se nezvýšila, aby užitek čistý se značně rozmnožil, dělníci (s.158) dostávali touže mzdu jako dříve. Než tito nebyli s tím spokojeni a vyhrožovali, že raději všichni z práce vystoupí, nežli by pracovali o posavadní mzdě. Takovéto výhrůžky bylo slyšet i v Petrovické přádelně, kde jednotliví dělníci hleděli ostatní pro své náhledy získat. Byli to však jen jednotlivci, kteří tak jednali a náhodou ani jeden z nich nebýval navštěvovatelem zábav páně Jelínkových. Avšak nespravili mnoho. Jen ti, kteří nikdy nebývali v zábavách a to ne všichni, nechali se přemluvit a tvořili počet nespokojenců v prádelně.
Jednání jejich nebylo neznámo a pan Jelínek umínil si tedy, co možno zabrániti, aby nedali se dělníci uchvátit řečmi oněch podněcovatelů. Počal tedy při příští schůzi následovně:
„Dokázal jsem vám, přátelé, v poslední naší zábavě, že mzda nemůže nikdy tak klesnout, aby dělník na ni odkázaný z ní živ býti nemohl, a naopak, že nemůže nikdy tak se zvýšit, aby vyrabitel neměl užitku z kapitálu a namáhání svého, jež výrobě věnuje. V těchto tedy mezích musí se výška mzdy držeti. Kolísání pak výšky této řídí se vždy tím, jak mnoho práce se vyrabitelům nabízí; dělníci tedy, již jsou prodavači práce, určují si výšku mzdy v mezích tuto označených."
„Aj," divil se Vondřicb, „vždyť já vždy myslel, že vyrabitelé sami si určují mzdu, za jakou dělníka chtějí vzít do práce."
„To jste se tedy, Vondřichu, mýlil, a sice hlavně proto, poněvadž jste nerozvážil, že práce jest zbožím a mzda cenou její. Cena však každého zboží dle čeho se řídí?"
„Poměrem nabídky k poptávce," odpověděl Vondřích.
„Dobře; avšak ještě na jednu věc musíme (159) dát pozor. Každý, tedy také dělník, může živ býti jen z kapitálu celé společnosti. Má-li tedy společnost větší kapitál při stejném počtu členu, jsou i jednotlivé podíly z kapitálu toho větší a na opak."
„Ale," namítal Soukup, „já nic o tom nevím, že bych byl kdy dostal podíl jaký z kapitálu, který mají boháči.“
„A což pak jest to, když dostáváte mzdu za svou práci? To je také podíl ze společenského kapitálu a právě ve spůsobě mzdy rozděluje se ustavičně kapitál a koluje z ruky do ruky. Poněvadž pak čím více je bohatých v zemi, tedy čím větší je kapitál společnosti, tím více jest práce, proto také jsou mzdy v tomto případě větší. Kde je málo kapítálu a mnoho dělníků, tam jsou zajisté také nízké mzdy, poněvadž jest poptávka po práci malá, nabídka však práce veliká.“
„V tomto tedy případě," pravil Novotný, „mají kapitalisté značný užitek."
„Zajisté; tím však se stane, že kapitály vzrostou. Aby měli kapitalisté užitek, musejí vyrábět, budou tedy potřebovat více dělníků. Poptávka po práci poroste, kdežto nabídka jest menší; mzdy tedy budou se zvyšovat, užitek pak kapitalistů bude menším."
„Tomu dobře rozumím," vpadl Novotný do řeči. „Kde je kapitál velký a dělníků málo, jsou i mzdy veliké a užitek kapitalistů tedy malý."
„Zcela dobře. Jak pozoruju, počínáte k mé radosti chápat základní zásady národního hospodářství."
„Co se pojmu tohoto týče, neužíval jsem ho posud v našich zábavách, pročež nyní vám jej vysvětlím, činnost stálou člověka, směřující (s.160) k dosaženi a užívání jmění, nazýváme hospodářstvím jednotlivce. Činnost tato řídí se, nemá-li se minouti s výsledkem, jistými zákony, jež jsou u každého jednotlivce tytéž. Pojmeme-li souhrn hospodářství jednotlivců co celek, nazýváme národním hospodářstvím vědu, učící nás znáti zákony, jimiž se řídí hospodářský život onoho celku."
„Hlavní zásadou národního hospodářství jest zásada, že cena věci řídí se poměrem nabídky k poptávce; to jest krátký obsah celé vědy této. Z toho vyplývá další zásada, že mzda, totiž cena práce, roste zároveň s množením se kapitálu; neb čím větší jsou kapitály jednotlivců, tedy kapitál společnosti, tím menší jest též užitek, s kterým se kapitalisté musí spokojit, a tím dráže platí také veškeré obecenstvo výrobky.
„To je tedy," pravil Vondřich, „opět nový důkaz, že rozmnožování bohatství jest velmi prospěšné i chudým, kteří odkázáni jsou na práci od, bohatých jim poskytovanou. Již jednou jste nám pane Jelínku, o tom vypravoval, že čím více roste bohatství jednotlivce, tím více tento nakloněn jest, práci, pohodlí jeho podporující, lépe platit, a tím že i dělník, práci tuto vykonávající, lepší má výdělek."
„Zcela dobře, Vondřichu, jste si to pamatoval. Pozorujme však, co dále má vliv na mzdu práce. Především jest tu poměr vzrůstání obyvatelstva k rozmnožování kapitálu. Když obyvatelstvo vzroste, ku příkladu se zdvojnásobí, kdežto kapitál zůstane stejným, jest zcela jasno, že mzda sklesne. Vzroste tu totiž také počet dělníků, tedy nabídka práce, kdežto poptávka po práci zůstane si stejnou. Dělníci tedy, aby jen našli práci, obmezí se a budou pracovati za mzdu nižší. Dále mění se výška mzdy cenou potravin, čehož sami (s.161) jsme neblahé zažili zkušenosti. Každý totiž obmezí svá vydání co možno, jen aby mohl si dostatečně zaopatřit potravin. Odepře si tedy mnohé jiné pohodlí a požitky, čímž ochabuje výroba a užitek z ní vyplývající, tedy i mzda za práci. Avšak i kdyby se mzda nesnížila, tak že by dělník dostával za práci svou tolik co dříve, přece by nestačila, aby si mohl zaopatřit za ni tolik co dříve, poněvadž jest nyní vše dražší. Byla by tedy nyní mzda jeho v pravdě nižší, nežli tehdy, kdy více si mohl za ni opatřit. Kdyžby totiž mzda měla mít pro dělníka stejnou cenu v době, kdy potraviny jsou laciné a kdy se zdražily, musela by se v čas drahoty tak zvýšit, aby on a mohl tak žít, jako žil v čas láce.
„V skutku," pravil Novotný, „když to vše dobře uvážím, teprv vidím, jak pošetilé jest, žádati, aby v dobách drahoty vláda určovala ceny obilní a mzdy. Než něco přece nepochopuju. Práce jest zboží a mzda jest její cenou. Cena ta má se určit dorozuměním mezi vyrabiteli a jich dělníky. Dělníci by tedy měli mít právo, když se jim nelíbí podmínky vyrabitelů, opustit práci a hledat jinde lepší ceny za zboží své. A přece když se tito usnesou práci opustit, obyčejně zakročuje proti nim vláda. Tím ale chce jaksi sama určovat podmínky, za jakými musí dělník pracovat a straní tedy vyrabitelům, což by přece nemělo být?"
„Otázka tato, milý Novotný, jest velmi důležitá, pokusím se tedy vám ji vysvětlit. Musím však k tomu účelu promluvit především o spolčování dělníku vůbec a pak přejdeme k odpovědi na vaši otázku, mají-lí dělníci právo a je-li to s prospěchem jak délníků samých tak i celé (s.162) společnosti, aby vymáhali zvýšení mzdy tím způsobem, že přestanou všichni pracovat."
„Účelem práce každého jednotlivce jest, zaopatřiti si prostředky k ukojení potřeb životních, potřeb duševních totiž i tělesných. To jest především cílem každého namáhání. Avšak viděli jsme, kdyby se každý namáhal jen tak, aby ukonejšil nejnutnější své potřeby; kdyby více nepracoval, než aby živ bytí mohl: že by nebylo možným pokračování lidstva k lepšímu. Společnost lidská by se nacházela ustavičně na jednom stupni, kde každý jsa jen na sebe odkázán, jen o sebe by se staral, nedbaje o ostatní, nedbaje o potomky, kteří by vždy museli opět tam začít, kde předkové jich počali. Stav tento jest stav zvířat, poslouchajících jen pudu. Člověk má vlohy, ustavičně se zdokonalovat a vlohy tyto vedou jej k vynálezům, ulehčujícím jemu práci a opatřování prostředků k upokojení potřeb a tužeb svých. Každý takový vynález však stane se vlastnictvím celku a tedy jaksi kapitálem, z jehož úroků těží celé lidstvo i pro budoucí časy. Vynálezy tyto jsou pak páskou lidstva a základem společnosti. Každý prospívá vyvinováním vloh svých, vypátráním pomůcek užitečných k snadnějšímu ukojení potřeb lidských, k ulehčení práce, zjednání většího, prospěšného pohodlí. Každý jednotlivec prospívá tím celku a celek opět čím více jest uspořádaný, čím více užitečných má členů, tím více výhod poskytuje zase jednotlivci. Všichni pracují k jednomu cíli. Každý dle vloh svých má působiště, na kterém se má vždy víc a více vzdělávati, aby služby jeho společnosti co den byly platnější. Zásada tato jest základem dělení práce, kterým možno dosáhnouti značně větších výsledků, než kdyby jednotlivec sám musel síly své (s.163) roztříštit na tolik stran, na kolika se nacházejí prostředky k ukojení potřeb jeho."
„Než jsou ještě jiné potřeby, k jichžto ukojení síla jednotlivce nestačí. Tak, abych vám uvedl příklad, dělník obyčejně mzdu svou spotřebuje; úspora, již při práci své si učiniti muže, není veliká. Ušetří-li si dělník denně 5 kr. a uloží je stranou, má za rok 18 zl. 25 kr., za dvacet let 365 zl. Avšak těch 5 krejcarů denně by vzrostlo mnohem výše, kdyby je mohl uložit v podniku nějakém, nesoucím čistý užitek. To lze uskutečnit, když větší množství dělníků po těch pěti krejcařích denně ukládá a společnou takto sumou, obchod vede. Děje se to ve spořitelnách a záložnách. Jednotlivec ukládá malou sumu, se souhrnem malých těchto částek vede se obchod, jehož čistý užitek dělí se pak mezi jednotlivé vkladatele. Aneb jiný příklad. Roznemůže-li se dělník, nemůže pracovat, nedostává žádné mzdy a nemá-li úspor z dřívější doby, upadl by v bídu velikou. Tomu však opět odpomůže se, když spojí se značný počet dělníků ku vzájemné podpoře pro takový případ. Každý jednotlivec klade malou částku mzdy své do společné pokladny; vklady tyto užitečně se uloží a v čas, kdy nemoc jej o výdělek připraví, obdrží podporu ze jmění celé společností. Aneb každý jednotlivec ukládá malou částku do společné pokladnice; za peníze takto nashromážděné nakoupí se pak potravin ve velkém a zisk, který by jinak měli překupníci, zůstane Členům společnosti, kteří takto obdrží zboží k živobytí potřebné v dobré jakosti a laciněji, ana odpadne přirážka na zboží způsobená tím, že překupník a obchodník v malém také chtějí míti z obchodu svého užitek.
„Ve všech těchto a podobných případech (s.164) jedná se o účel blahodárný, jenž poměry dělníků značně zlepšiti může. Kdyby k témuž účelu rozptýlené jednotlivé sily působily, zajisté by nebylo lze účelu toho dosáhnouti. K takovým druhům spolčování každý přítel dělníků radí a pomáhá, poněvadž budí se tak šlechetnější myšlénky a snahy v dělnictvu a tím prospívá se pokroku veškerého lidstva."
„Avšak i spolčování má své meze, jež nesmí se překročiti, nemá-li místo prospěchu vyplynouti škoda ze spolku toho. Tak ku příkladu nelze , spojiti veškeré závody živnostenské jednotlivce v jeden veliký společný podnik, poněvadž by ta přestala účinkovat soutěž, pobádající jednotlivce k větší horlivosti. Podobně nelze schvalovati spolčování se dělníků k všeobecnému zastavení práce, tak aby továrníkům a vyrabitelům vůbec nezbyla jiná volba než mezi škodou, vyplývající z úplného zastavení výroby neb z podání se požadavkům spolčených dělníků. Když i všichni dělníci dobrovolné se usjednotí, mívá to škodlivé následky, poněvadž po celou tu dobu, kde dělníci nepracují, nic se nevyrábí a jen z hotového se žije, čímž nejen kapitál společnosti se nerozmnožuje, nýbrž bezúčelně tráví. Toť ale zajisté jest nenahraditelnou škodou pro celé lidstvo. Avšak dělníci sami tím trpí. Neboť po celý čas, co nepracují, musí tráviti z malých úspor svých. Co však tímto způsobem ztratí, nestojí v žádném poměru k tomu, co získati mohou, když záměr jich se podaří. Neboť zvýšení mzdy nikdy nebude tak značné, aby rychle nahradilo úspory beze všeho užitku strávené."
„Jsou-li požadavky dělníků podstatné, vyhoví se jim dříve či později bez rušení práce. Kdy žádají dělníci zvýšení mzdy? Zajisté jen (s.165) tehdy, když obchod jde dobře, když tedy jest poptávka po práci větší nežli nabídka. Tu však konkurence, soutěž, sama jim pomáhá. Nechce-li jeden továrník mzdu zvýšit, učiní to druhý, pokud se to s prospěchem jeho srovnává, a dělníci přejdou k němu. Tomu ale první nebude chtít připustit, a raději také mzdu zvýší, je-li to s jeho prospěchem. Pakli ale není, nemůže vůbec konkurovat s druhým, který laciněji vyrábí, a obchod jeho zajde."
„Není-li ale zvýšení mzdy odůvodněno tímto způsobem, nemůže udržeti se, i kdyby na chvíli bylo vynuceno. Zvýšení mzdy v tomto případě musí míti za následek zdražení výrobků. Tím pak zmenší se odbyt jeho, zmenšením tohoto musí obmeziti se výroba, poptávka po práci klesne a s ní též mzda. Pak dojde to snad na zastavení práce se strany továrníků a propuštění dělníci budou se muset spokojit třeba i s menší mzdou než měli před svou stávkou čili střikem. Stávkami tedy obyčejné ničeho se nedocílí, nejméně pak trvalého zvýšení mzdy. Jen poměr obyvatelstva a kapitálu působí stále na výšku mzdy, buďsi již, že obyvatelstva více přibývá než kapitálu, kde mzda klesá, aneb že roste kapitál rychleji než obyvatelstvo, kde mzda se zvyšuje. Nelze ovšem upírati dělníkům právo, aby se umluvili o společném jednání, třeba i o zastavení práce, pokud děje se to klidně, bez porušení práv cizích. Proto nejnovější zákony úmluvy takové více nezapovídají, ovšem ale nedovolují, aby jednotlivci násilím byli nuceni, k úmluvě takové proti vůli své přistoupiti. Avšak z ohledů hospodářských nelze stávky či striky schvalovati, poněvadž působí trvalou škodu tím, že se jimi zmenšuje kapitál v zemi, ničí dlouholeté úspory dělníků a tím (s.166) blahodárné účinky, jež by mělo zvýšení mzdy dobrovolné, a poněvadž konečně málo kdy ukončí se klidně a bez násilí.".
Zábava dvacátá prvá