Italská cesta k většinové demokracii

 

(Příspěvek do sborníku ”Možnosti úpravy či reformy volebního systému v ČR”, Michal Klíma (ed.), VŠE Praha, 1999)

 

 

1. Většinová iluze aneb italská krajina s zombi

Spisovatel Alberto Arbasino nazval svou knihu o italské identitě "italské krajiny s zombi". Nevím, zda slovo "zombi", pocházející z amerických hrůzostrašných filmů, už zdomácnělo v češtině, v každém případě znamená přibližně "z hrobu vylezlí". Ironický a zoufalý Arbasino popisuje italskou současnost jako důsledek neustálého návratu nepohřbených mrtvol italské (vzdálené i blízké) minulosti, které se tu zmocňují všeho, co je živé, nové, samostatné a podstatné. Absurdní vlny imigrace z Albánie, vyvolané ve významné míře falešným leskem Berlusconiho televize, považované v Albánii za "poselství z pravého světa", věčné pokrytectví a transformismus italské politické třídy, banalita a zploštění všech idejí, krátkozrakost intelektuálů, devastující hegemonie televizního žvástu - všechno, co je v těchto situacích nové jak politicky tak morálně je zakrátko přemoženo mrtvolami nepohřbené minulosti a zredukováno na jinou podobu starého statu quo.

Podivuhodná kniha literárního kritika Alfonsa Berardinelliho, "Italský autoportét 1945-1998" je rozdělena do čtyř částí: přirozeně bez vlasti, fašismus za zády, velká transformace, změna či věčný návrat. Barardinelli tu vyjadřuje ten samý pesimismus jako Arbasino: minulost v Itálii vždy znovu vítězí, minulé předsudky pevně svírají současnost a nutí ji podobat se minulosti víc než v demokracii lze připustit. I politologické interpretace voleb z let 1994 a 1996 krouží kolem stejného motivu: "většinový princip, ale ne příliš", nazval Stefano Bartolini svou významnou analýzu prvních voleb podle nového volebního systému. I soudci neustále upozorňují, že duch první republiky, stranictví a transformismu se vrací a zmocňuje se v jiných formách i republiky druhé.

Už jeden z italských otců zakladatelů moderní sociologie Vilfredo Pareto napsal, že existují dva extrémní modely změn - model britský a italský. Britové mění podstatu při zachování formy, zatímco Italové mění formy při zachování podstaty: všechny změny tu nakonec vyúsťují v pouhé přejmenování starých institucí.

Nemáme čas k hlubší analýze důvodů této rigidnosti italské společnosti, dva důvody ale jmenujme hned na počátku. Za prvé útěk od minulosti spíše než analýza role, kterou jsme v ní hráli, hledisek, které nám vnutila a lstí, kterými se snaží vynutit si skrze nás nějaké "pokračování". Jak můžeme věřit, že Andreotti, přítel všech poválečných papežů a protagonista evropské politiky po čtyřicet let, je zločincem, mafiánem a mandantem vražd, jak vyplývá z obžaloby? Sama figura "kajícníků" (pentiti), jak si říká ex-mafiánům spolupracujícím se soudci na odkrývání minulosti, patří do kontextu Arbasinovy zombiovské metafory: vtrhují na scénu náhle z temného zákulisí, o komsi slavném a významném začnou tvrdit, že byl také mafiánem, ale je to jen hypotéza kajícníků, kteří se vynořili z hlubin legendami opředené minulosti. V této velmi ambivalentní situaci se ocitlo mnoho významných lidí, nejen Andreotti. Například jedním z nejvýznamnějších politických komentátorů a v jistém smyslu i moralistů v zemi je Adriano Sofri, který své vlivné články a úvahy posílá prestižním novinám "La Repubblica" z vězení v Pise, kde skončil, protože byl jedním kajícím se ex-teroristou označen jako mandant vraždy komisaře Calabresiho v roce 1972, tedy v době, kdy Adriano Sofri byl šéfredaktorem radikálně levicových novin "Lotta continua". Když bylo jeho odvolání zamítnuto, italský premier a jiní významní politici označili výsledek odvolacího řízení za skandál. Autorita Sofriho v zemi je veliká, jeden z nejslavnějších italských historiků, Carlo Ginsburg, napsal knihu na jeho obranu. Dopad těchto rozporů na veřejné mínění je silný, a velmi ztěžuje především politickou socializaci mládeže.

Druhým důvodem je deficit občanských ctností v Itálii, který není než důsledkem toho, že Itálie nebyla nikdy jednotným národním státem. Nazývám "občanskými ctnostmi" ty postoje a přesvědčení, které legitimují "demokratický systém jako soustavu abstraktních principů", jejichž respektování umožňuje soutěž jednotlivců za (přijatelně) rovných podmínek. Legitimnost obecných principů je v Itálii vždy nižší než loajálnost jednotlivců vůči skupinám, které jim poskytují ochranu při dosahování jejich cílů. Leonardo Sciascia hovořil o ”sicilianizaci Itálie”, která spočívá v tom, že lidé nevěří v moc idejí a principů v dějinách, ale jen v účinnost organizací a mafií.

To, co nazýváme "přechod od první italské republiky k druhé" nebo "italská transformace" se odehrává na pozadí Arbasinovy italské krajiny s zombi. Je to tragedie plná mystifikací a zbabělosti ve vztahu k minulosti, plná přejmenovávání a kamuflování starých institucí a postojů. Převažující mediální interpretace italské transformace krouží kolem velkých strategických hesel jako "referendum, bipolarismus, privatizace". Hlavním cílem je omezit počet stran, zredukovat ideologizaci politiky, posílit dělbu moci, vyřešit problém financování stran, osvobodit veřejný sektor od "infeudamento" neboli stranického vasalství. Za těmito hesly se skrývá také lidová, populistická, postfašistická nenávist k politickým stranám, v nichž oficiální interpretace italské krize chce vidět jediné viníky všech hříchů první republiky. Jeden z hrdinů akce Čisté ruce, bývalý soudce Di Pietro, dnes poslanec a organizátor referend proti stranické proporcionalistické demokracii, řekl nedávno v Londýně: "Italové už nikomu nedůvěřují. Devadesátiprocentní většinou řekli v referendu z roku 1993 "ne" veřejnému financování politikcých stran, a nyní, po šesti letech, leží v parlamentu návrh zákona, který by stranám chtěl rozdat téměř tisíc miliard. Z deště pod okap! Ty peníze bychom mohli dát obětem zemětřesení v Umbrii." Tento populistický protistranický postoj je typický pro situaci v zemi. Je přirozeným důsledkem ne samotné tangentopoli, ale způsobu, kterým ji media v zájmu velkého, politickými stranami chráněného kapitálu pojednaly. Mám na mysli všeobecnou štvanici proti politickým stranám, kterou, paradoxně, vedla PCI. Tato štvanice byla vedena určitou stratégií: svést vinu za první republiku na politické strany a proporční volební systém a vyhnout se tak hlubší debatě o jejich kořenech v italských kulturních, ekonomických, politických a občanských dějinách. Připomeňme si, že soukromá italská media jsou kontrolována velkým kapitálem, jsou poslušným nástrojem jeho mocenských stratégií a média veřejná jsou zase úzce propojena se zájmy politických stran.

Italský politický systém nazval G. Sartori ve své proslulé klasifikaci "polarizovaným extrémním pluralismem". Jeho charakteristiky jsou: více jak pět konsolidovaných politických stran, velká ideologická distance mezi nimi, centrifugální mobilizace, bilaterální protirežimní opozice (fašisti a komunisti), střed obsazen stranou s největším koaličním potenciálem. Polarizace znamená, že v systému jsou silné protirežimní strany, takže systém funguje jen díky tomu, že jedna vláda splývá s režimem. Minimálním systémovým cílem italské transformace je přechod od polarizovaného extremního pluralismu k pluralismu umírněnému a cílem maximálním je pak přechod k stabilizovanému bipolarismu. Může být ale bipolarismus výsledkem konstitučního inženýrství? Tvrdím, že úporná snaha vyhnout se hlubší diskuzi o kořenech italského ideologického a politického "extremního multipolarsmu" v politické kultuře země je jen dalším dokladem nedostatečné italské modernosti. Je pokračováním nemoci, z níž by transformace měla Itálii vyléčit.

Za prvé přechod k většinovému systému, který má v italské mediální vulgátě zaručit váhu voličům a donutit strany respektovat své programy, se odehrává v době, kdy svrchovanost národních států vůbec a Itálie zvláště je radikálně omezena prohloubením integrace EU. Vláda například přijala přistoupením k euro rozpočtové závazky a strategické cíle, které žádná budoucí vláda nemůže měnit. O této radikální redukci toho, co jsme po staletí za politiku považovali, se debatuje mnohem méně než o volebním systému.

Za druhé je vždy špatné, když se problémy politické řeší soudní zkratkou. Předefinovat systémovou charakteristiku jako zločin znamená odmítnout diskuzi o tom, jak se v Itálii vládlo na všech úrovních až do roku 1992. Opakuji na všech úrovních. Podobně se po válce zbanalizoval fašismus - byl to "jejich cizí" režim, vnucený Italům zvnějšku. Renzo De Felice byl poházen mediálním bahnem, když nazval jeden z dílů své monumentální biografie Mussoliniho "gli anni del consenso", léta souhlasu. Vztah soudní a politické moci byl na vrcholu akce "čisté ruce" dramatický: 34 sebevražd, tisíce zatčených, z nich velký počet nevinných. Tato expanze soudní moci na úkor moci politické katastrofálně ovlivnila italskou politickou kulturu v tom smyslu, že do ní vnesla pokušení řešit politické krize demokratické společnosti zjednodušící kriminalizací politiky a politků. Vynořují se i staré fašistické protidemokratické archetypy (konec politikaření!), ne náhodou je Di Pietro obdivován hlavně na postfašistické pravici.

Za třetí se problémy, které mají hluboké historické kořeny, řeší ústavním inženýrstvím. S narážkou na proslulou tezi Granovettera bych řekl, že problém "embeddedness" politiky v kulturních kódech a sociální struktuře byl v analýze italské krize zcela zanedbán, možná i potlačen. Jak je možné, že tangentopoli byla interpretována jako stranami vyvolaná degenerace na povrchu italské společnosti, když italský film a literatura ji odhalovala dávno před akcí čisté a rozeznala i její historické kořeny? Stačí přece znát román "Gépard" nebo komedie s Albertem Sordim, jehož filmy ostatně nedávno běžely v italské TV pod poučným názvem "příběh průměrného Itala". Myslím, že jen hlubší analýza italské politické kultury může zvrátit nebezpečný populismus, který se skrývá například za mytizací referend jako zbraně lidu v boji proti stranám. Možná nám pomůže malá ilustrace. Důležitým cílem reformy volebního systému je zamezit tomu, co italština označuje slovem "ribaltoni", tedy přebíhání skupin politiků zvolených v kontextu jedné koalice do kontextu koalice druhé, za nějakou výhodu přirozeně. Takto pojednává kořeny tohoto fenoménu výjimečný svědek italských osudů v tomto století, stále publikující nestor italských novinářů a autor nejčtenějších dějin moderní Itálie, devadesátiletý Indro Montanelli: "Transformismem nazýváme to, o čem nás politická kronika neustále informuje: přebíhání jednotlivců a politických skupin z jednoho tábora do druhého, které nikdy dosud u nás nemělo tak masové a nestoudné formy jako nyní. Nejedná se nicméně o fenomén dnešní. Naopak, vznikl současně s národním sjednocením, byl, v jistém smyslu, jeho předpokladem. Zrodil se jako "connubio" - klanový a rodinný svazek, byl vlastně dědictvím turínských šlechtických salónů, do nichž patřil hrabě Cavour; fenomén původně salonní dnes se stal fenoménem hospodským a říkáme mu lidově "ribaltone". Je to ale virus, který nenakazil jen italskou politiku. Máme jej v krvi a působí i v soukromých vztazích. Jsme mistři transformismu za všech okolností, a ten není než nahrážkou charakteru, který nám chybí" (Corriere della Sera, 6/3/99). Jistě, mohli bychom vyjádřit stejnou myšlenku složitěji, mohli bychom hovořit o zdrojích koaličního potenciálu stran v italském systému, o katolickém podceňování etiky v politice a koherence ve vztahu k politickým stranám, ale Montanelliho výklad bychom tím nepřekonali. Praktika, kterou nazýváme "ribaltone" má, stejně jako deficit občanských ctností, hluboké kořeny v italských politických dějinách a nemůže být překonána "ústavním inženýrstvím", novým volebním systémem.

Za čtvrté je velkým problémem současné italské politiky absolutní eklektismus a konformismus levice. Vyznačuje ji dnes naprostý nedostatek odvahy formulovat nějakou politickou a ekonomickou alternativu, schopnou zvrátit tyranii epistemického společenství neoklasických ekonomů, jejichž paradigma vládne globálnímu kapitalismu. Proč by voliči měli chtít bipolarismus, když žádný z obou pólů není schopen zviditelnit rozpory systému a navrhnout alternativní řešení?

Z italských obtíží se můžeme jistě poučit, ale ne v povrchním smyslu, například že budeme u nás aplikovat akci "čisté ruce". Tato akce italské problémy neřeší ale komplikuje, protože sama je morálním a politickým problémem. Opakuji: akce čisté ruce v Itálii nebyla očistným procesem, ale tragédií plnou omylů a záměrných mystifikací. Policejní a soudní akce proti stranickému systému nakazila italské veřejné mínění fašizující představou, že krize demokratické společnosti (a první republika jí nepochybně byla) je možno řešit kriminalizací, rituální decimací a ponížující marginalizací jejích představitelů. V demokracii vládnutí vlády není než odrazem způsobu, kterým se vládne v celku společnosti na všech úrovních. Bez kritiky systému jako celku není možné vyřešit problémy jeho dysfunkcí.

2. Tangentopoli: od legitimní nelegálnosti k decimaci

Italský socialistický poslanec Sergio Moroni napsal před svou sebevraždou 2. září 1992 předsedovi italského parlamentu Giorgiovi Napolitanovi, dlouholetému členu ústředního výboru Komunistické strany Itálie, později PDS, vysvětlující dopis. Čteme v něm například:

"Bez pochyby prožíváme měsíce, které radikálně změní způsob existence v naší zemi, její demokracii a instituce. Ve středu všeho je krize stran, všech stran, které musí změnit podstatně svou roli. Není ale správné, že se tak děje povšechným a násilným procesem, v němž kolo štěsteny připisuje tu jednomu tu druhému jednotlivci úlohu rituální oběti. Připomíná mi to hrůznou proceduru "decimace", používané v některých armádách. Nemohu ani vyloučit, že temné síly připravují plány, které nemají nic společného s obnovou a očistou. Velký závoj pokrytectví, které bylo všech, přikrýval po dlouhá léta způsob působení stran a systém jejich financování. Je typicky italské ustavit pravidla a zákony, o nichž všichni vědí, že nebude možné se jimi řídit. Vychází se totiž z tiché dohody, že později všichni společně budeme se navzájem krýt ve vymýšlení procedur a jednání, které tato pravidla a zákony přestoupí. Uvědomuji si, že často není snadné rozlišit mezi těmi, kdo se jen v zájmu strany přizpůsobili procedurám z legálního hlediska nesprávným a kdo naopak z nich udělali nástroj osobního obohacení. Rozlišení je ale naléhavé, více morálně než legálně. Nezdá se mi správné, že tak důležitá a komplikovaná věc je nám líčena jen v novinářských a televizních kronikách, které mohou zničit obraz o lidech a jejich osobní důstojnost jen tím, že citují prohlášení a tvrzení jiných. Uvědomuji si, že existuje právo na informaci, ale existují také práva osob a jejich rodin. Přidejme ještě tendenci některých politiků okusovat jako šakalové zraněné a hledat tak nedůstojný užitek, kteří zapomínají, že byli nejrůznějšími způsoby protagonisty systému, který dnes vyhlašují za nepřijatelný. Nevěřím, že tato naše země si vybuduje budoucnost, jež si zasluhuje tím, že bude dále posilovat klima pogromu vůči politické třídě, jejíž meze jsou obecně známy, ale která přesto učinila z Itálie jednu ze svobodných zemí, kde občané mohou nejen vyjadřovat své ideje ale i jednat podle svých možností a kompetencí. Já jsem začal svou politickou karieru v PSI velmi mladý, bylo mi sedmnáct let. Vzpomínám si na vášnivé politické a ideové boje, ale dopustil jsem se chyby v tom, že jsem přijal "systém". Předpokládal jsem totiž, že dostávat příspěvky a podpory na činnost strany lze ospravedlnit v kontextu, v němž je to všeobecná praktika. Nikdy jsem nedomlouval úplatky, ani jsem neovlivňoval administrativní procedury v něčím zájmu. Přesto jsem dnes zapleten do skandálu "tangentopoli", definován "zlodějem" jako všichni ostatní. Odmítám to, nikdy jsem nepřijal jedinou liru. Když ale slovo je příliš měkké, nezbývá než rozhodné gesto."

Téměř o rok později umírá sebevraždou v milánském vězení ing. Gabrile Cagliari, ředitel ENI. Ve svém dopise na rozloučenou formuluje podobnou diagnózu:

"Kriminalizace jednání, které bylo všech, samotných soudců, i tady v Miláně, vyřadilo ze hry jen některé z nás, byli jsme postaveni na pranýř a předhozeni zášti veřejného mínění. Těžká, nevyrovnaná a nespravedlivá ruka spravedlnosti udělala zbytek. Jedná se s námi jako s ne-osobami, jako se psy, kteří jsou vždy znovu zaháněni do psince. Jsem tu již čtyři měsíce, nelegitimně vězněn. Vše, z čeho jsem obviňován, už nemohu nijak ovlivnit....je mi 67 let a zákon vyžaduje, aby jen ve vyjímečně nebezpečných a vážných okolnostech byl člověk vězněn v tak ponižujících podmínkách.... Jak ale víte důvody této přehnané krutosti jsou jiné, ostatně nám je připomínají často sami soudci, i když je zakázáno verbalizovat je, jak vyžaduje zákon. Cílem těchto soudců, zvláště těch milánských, je donutit každého z nás, aby definitivně a nenapravitelně přeťal všechna pouta se svým prostředím, jak tomu říkají. Každý z nás, již zkompromitován v očích veřejnosti ve své osobní důstojnosti, protože vězněn, musí být ochoten "spolupracovat", což spočívá v udávání a donášení, čímž se stane zcela nedůvěryhodným, nespolehlivým: stane se "konfidentem". Jsem přesvědčen, že soudci považují vězení za pracovní nástroj, psychologické mučení, ... vězení není než klec pro zvěř bez duše a hlavy... Těch pár z nás, kteří padli do rukou této "spravedlnosti" jsou obětní beránci národní tragedie, jíž se stala tato revoluce..."

Připomeňme jen na okraj, že Cagliari se dopouštěl nedovoleného financování politických stran jako ředitel ENI, společnosti patřící ke koncernu IRI, jehož byl prezidentem Romano Prodi, pozdější premier Itálie a v jistém smyslu i symbol "očisty". Jak mohl prezident IRI neodhalit pět miliard, rozdaných či rozdávaných politickým stranám, zvláště DC, k níž sám patřil?

Craxi cituje ve své analýze akce "čisté ruce" Saveria Borrelliho, šéfa milánské prokuratury, podle něhož "emotivní vibrace vyvolané vězněním usnadňují vyšetřování". Sám si vzpomínám na interview, v němž jakýsi novinář na kritiku nelidského italského vězeňského systému (hovoří se o šesti sebevraždách denně) odpovídá "a myslíte si, že by se tolik lidí přiznalo k úplatkům, kdyby to vězení bylo lidské"? Nejhorší je, že tyto manýry se rozšířily: celou Itálií otřásl proces proti obviněným z vraždy Marty Russo, studentky, kterou kdosi zastřelil na nádvoří univerzity. Video z výslechu ukázalo, do jaké míry jsou svědkové tlačeni k výpovědem potvrzujícím teorémy obžaloby.

Dlouhé citace z těchto dvou tragických dopisů vyjasňují jádro problému: italská demokracie vyústila v "legitimní nelegálnost", kterou byl obecně přijímaný ”ilegální” systém financování politických stran. Ten byl v roce 1992 kriminalizován, místo aby byl politicky řešen jako minulost, na níž se všichni občané v nějaké míře a na nějaké úrovni sami podíleli. Jednalo se o politický problém v nejširším slova smyslu, o problém občanské společnosti a politické kultury. Podnikatelé například nebyli oběťmi, ale klienty systému, podobně jako třeba i významná část akademických intelektuálů. Ve všech sférách společnosti platil princip "lottizzazione": místa v tisku, TV, na ministerstvech, radnicích a regionálních úřadech, státních podnicích a v podnicích politicky chráněných, včetně univerzitních kateder, byla rozdávána podle principu skupinové příslušnosti. V okamžiku, kdy se středem italského ekonomického systému stal slepenec ekonomických a politických zájmů, financování politických stran pomocí podílu na získaných výhodách a zakázkách se stalo nevyhnutelnou a přirozenou součástí systému. Akce "čisté ruce" je překlasifikovala jako trestný čin vydírání, procesy se vlekly, veřejné mínění bylo neustále poštváváno nejen proti systému politických stran jako celku, ale i proti soudcům garantistům či novinářům, neochotným ječet na morální poplach při likvidování protagonistů první republiky. Velmi mystifikující moment tohoto moralizujícího ječení byla jeho jednostrannost. Komunistická strana byla chráněna, zatímco DC byla předmětem likvidačních útoků. Politici nabízeli ochranu, po níž byla ze strany podnikatelů poptávka. Teď ale se podnikatelé tvářili jako "pouhé oběti" a "jejich" tisk tuto mystifikaci šířil a utvrzoval. Tato jednostrannost trvá dodnes, málokdo se pokusil o hlubší analýzu poptávky po protekci ze strany velkých italských podniků. Politici byli odsouzeni, ale Fiat a jiné velké podniky ne. Byla tato rituální "očista systému" očistou efektivní? A především: přechod k většinovému systému, prezidentialismu a decisionismu může být řešením takovéto krize?

3. Itálie jako anomálie

Legitimní ilegalita, "tichá dohoda", o níž hovoří Moroni ve vysvětlujícím dopise před svou sebevraždou, se ustavila jako řešení největšího problému moderní italské státnosti - italských anomálií. Tímto slovem označuji fakt, že italský politický a ekonomický systém se vzhledem ke svým nejbližším partnerům v Evropě vyznačuje celou řadou zcela výjimečných rysů, z nichž za klíčové považuji tyto čtyři.

Za prvé hluboké rozpolcení politické kultury země podle osy Sever-Jih. Žádná jiná evropská země nemusí čelit tak obrovskému rozdílu mezi Severem a Jihem jako Itálie. Od svého vzniku byl - státní zájem (ragion di Stato) - Itálie dán: byla jím nutnost osvobodit Jih ze zaostalosti, k níž jej odsoudila "vláda španělských Bourbonů". Modernizace Jihu byla nejen morálním závazkem Severu, ideologií státu, ale i předpokladem reálného sjednocení země. Stačí znát povrchně italskou současnost, abychom museli připustit, že modernizovat Jih se nepodařilo a občanskou společnost i stát charakterizuje velký deficit občanských ctností a univerzalismu, který má svůj původ v mělké modernizaci Jihu. Americký sociolog Banfield vypracoval na základě svých empirických výzkumů v Lucanii pojem "amorálního familismu". Označil tak fakt, že na Jihu je okruh rodinných a klanových zájmů mimo jakoukoli morálku - každý jednotlivec tu maximalizuje prospěch svůj a členů své rodiny, eventuálně kliky, k níž patří; současně předpokládá, což je rozhodující, že druzí budou vždy a všude dělat totéž, takže kdo by respektoval obecné principy, normy a pravidly by se stal obětí svého prostředí.

Nutnost maximalizovat konsensus a mobilizovat všechny strany k záchraně demokracie, ohrožované silnou prosovětskou Komunistickou stranou Itálie, vedla k tomu, že "amorální familisté" s celým tímto étosem museli být inkorporováni do systému italské demokracie. Francouzská socioložka Dominique Schnapperová ukázala ve své knize "Itálie černá a rudá", že na Severu existuje jiná forma "amorálního familismu", který nazvěme "amorální spolčování". Měla na mysli rozsáhlou identifikaci Italů se skupinou, k níž patří, "totální identifikaci jednotlivců s rolí, kterou hrají ve svých skupinách". Schnapper hovoří o "výjimečném konformismu vůči skupině", který ve svých důsledcích je amorální. Tento konformismus je produktem italské modernizace, kterou vyznačovala slabost veřejného prostoru, anomie, protekcionismu, absence etosu soutěže. Bylo možné tu přežít jen pod ochranou nějaké skupiny. Vzpomínám si mimochodem, že mi řekl na začátku mého exilu jeden přítel: "Musíš se integrovat do nějaké skupiny, to je jedno do jaké." Tento skupinový konformismus je jednou z nejhlubších příčin korupce ve veřejném sektoru, pozdější "tangentopoli", jak Schnapper s velkým náskokem předpovídala.

Druhou anomálií je zablokovaná demokracie. Připomeňme si, že demokratická ústava vznikla po válce dohodou mezi Křesťanskou demokracií, Komunistickou stranou, Stranou socialistickou a menšímí stranami liberálními. Byla kompromisem mezi nadějemi na sociální reformy (sdílené katolíky) a rozdělením světa do dvou bloků. Vznikl tak kulhavý systém: Komunistická strana, která byla druhou největší stranou v zemi, nesměla vyhrát volby a vládnout, protože by změnila režim, tedy pravidla politické hry, zahraniční politiku, ústavu, základní instituce a principy. Její vítězství by bylo nebezpečným "skokem do tmy" také proto, že by změnilo "rovnováhu sil v Evropě", což bylo většinou voličů pociťováno jako možný (a legitimní) důvod k nukleární válce. Lidé se báli a volili Křesťanskou demokracii jako hráz proti komunistické hrozbě, a to i "se zacpaným nosem", jak v klíčových volbách roku 1976 napsal už zmíněný Indro Montanelli. Křesťanská demokracie tak v důsledku své nevystřídatelnosti stále výrazněji splývala s režimem, prosakovala do všech institucí státu; italská demokracie se stávala režimem jedné velké strany, která přidružovala strany menší k výhodám moci.

Až do poloviny sedmdesátých let charakterizuje italskou politiku conventio ad excludendum: PCI je (v podstatě s vlastním souhlasem) vyloučena z vládní moci, ale je respektována jako "velká lidová strana a loajální partner v rozvoji italské demokracie". Enrico Berlinguer pak definuje začátkem sedmdesátých let novou strategii spolupráce, nazvanou "compromesso storico". Obratovým bodem je Chile: Berlinguer vyvodil z americké subverze Allendeho vlády přesvědčení, podle něhož PCI nemůže na politickém trhu soutěžit s DC s cílem vystřídat ji ve výkonu moci, protože USA by zorganizovaly vojenský převrat. Může ale s ní udělat "historický kompromis", jehož jádrem bude definitivní přijetí parlamentní demokracie a emancipace od sovětského vlivu, výměnou za "velké sociální reformy". Historický kompromis vyvolal nesmiřitelný odpor levicového křídla Komunistické strany, který vyústil v terorismus. PCI účinně pomáhá terorismus porazit, získává důvěru svých partnerů v systému, a tak se italská politika definitivně proměňuje v "democrazia consociativa" neboli conventio ad excludendum se stává conventio ad includendum: strany vládnoucí se dělí s největší stranou opoziční o výhody, plynoucí z kontroly státních podniků, bank, podílu na veřejných zakázkách a ochraně určitých podniků. Když se rozpadl "světový komunismus" z italské demokracie se vytratilo její "dramatické napětí": lidé se přestali bát změny režimu a reagovali masovým odklonem od Křesťanské demokracie a politických stran vůbec. V zemi sílí populistická podpora hnutí bojujících proti "partitocrazia", proti monopolu stran v politice, proti dělení se o veřejný sektor, proti vysokým daním a zvláště parazitismu Říma a Jihu. Liga Severu je symbolem tohoto protistranického pogromu.

Zablokovaná proporční demokracie má mnoho systémových důsledků, z nichž chci zmínit dva. Prvním je "collusione místo competizione" tedy strategické spolčování místo soutěže na politickém trhu, jejímž výsledkem je nezodpovědnost a beztrestnost politické třídy. Druhým je rozvrat ideje zákona.

Collusione souvisí s tím, že polarizovaný pluralismus fungoval jen díky tomu, že střed byl pevně obsazen DC. Křesťanská demokracie nekonkuruje ostatním stranám na politickém trhu, ale snaží se posílit své středové postavení spolčováním se s ostatními stranami, později i se stranou komunistickou. V systému není žádná opozice a funguje neefektivně, protože bez kontroly.

Rozvrat ideje zákona chci ilustrovat slovem "leggina". Vzpomínám si přesně jak někdy začátkem sedmdesátých let jsem se ocitl na jakémsi kongresu v náhodné blízkosti jednoho politika: vidím dodnes jak vzal kolem ramen jakéhosi pána a říkal mu "buď klidný, už připravujeme una leggina", která vyřeší tvůj problém. Slovo "leggina" znamená "zákonek". Řekněme, že zákonodárný proces v Itálii byl orientován systematicky na zvýhodňování určitých skupin voličů a koalic voličů, pomocí "zákonečků", které regulovaly oblasti, které měly být regulovány trhem či obecnými zákony anebo ponechány v kompetenci jednotlivců. Idea zákona se vytratila z politické kultury země. Nikdo neví přesně, kolik existuje v zemi zákonů a zákonečků, jistě přes tři sta tisíc, a v běhu je kolem jedenácti miliónů soudních pří, jejichž řešení trvá dlouhá léta i desetiletí.

Politický styl zablokované demokracie prosákl celou společností. Rozvrat ideje zákona ale není jen důsledkem polarizovaného extrémního pluralismu stran, jak tvrdí mediální vulgata, jejímž cílem je zamlžit každý pokus o hlubší kritiku italské politické kultury. Historická zásluha Křesťanské demokracie o italský politický systém je obyčejně popisována jako "integrace mas do národního státu, který byl až do fašismu elitní, ovládaný úzkou piemontskou mocenskou elitou". Křesťanská demokracie zaplatila za toto "zlidovění státu" velkou cenu: inkorporovala do státu "amorální familisty" a jejich parazitní, neobčanské pojetí politiky jako zajišťování výhod pro různé skupiny a klany. Lékem na neduhy první republiky není přechod k většinovému volebnímu systému, ale hlubší a cílevědomá modernizace politické kultury země.

Třetí anomálií je rozsáhlá demodernizace veřejné sféry, která byla důsledkem křesťansko-demokratického pojetí státu jako nástroje k prosazování katolické protitržní a protiliberální ideologie. Myslím, že ji velmi poučně shrnuje tato krátká charakteristika Enrica Barnabei, dlouholetého ředitele TV a jednoho z nejmocnějších mužů italské první republiky, kterou přebírám z recense jeho knihy rozhovorů Uomo di fiducia (Důvěrník): "V Křesťanské demokracii (Barnabei) vidí primát politiky, která uřezává drápy žralokům, kterými jsou mezinárodní finanční magnáti a průmyslníci, sloužící démonu zisku; nesnáší silné ekonomické zájmy, které se skrývají za liberální republikánskou a sociálně-demokratickou pravicí; nesnáší je mnohem více než komunisty, kteří jsou sice atheisty, ale také nositeli hodnot solidarity". Myslím, že je to velmi přesné shrnutí vizí a postojů italského politického katolicismu.

Výraz "demodernizace" jsem si v tomto kontextu vypůjčil z proslulé knihy Ivana Možného: označuje tím slovem "podivný amalgám archaické a moderní ekonomiky", kterým byl normalizační socialismus. Jeho hlavním rysem bylo to, že implantoval do moderního způsobu produkce obskurizovanou kategorii vlastnictví z archaické ekonomiky, přebíral od ní sociální tabuizaci zisku a zamlžoval systematicky vztahy dominace, vykořisťování a sociální nerovnosti. Demodernizace tak přesouvá těžisko "sociálního života z trhu ekonomického kapitálu na znovuvytvořený, či lépe na mnohonásobně rozšířený trh kapitálu sociálního a symbolického". Nejdůležitějším důsledkem tohoto archaického uspořádání ekonomického a sociálního života bylo "vzájemné prostoupení a nakonec přetavení v moderních státech už vzájemně emancipovaných sfér ekonomiky, správy, politiky a ideologie v jediný celek" (srv. Ivan Možný, Proč tak snadno, 1991, 45). V Itálii se ve veřejném sektoru prosadil stejný fenomén. V demodernizované veřejné sféře musel italský občan disponovat rozsáhlým sociálním kapitálem, styky, musel ovládat symbolické úkony, účastnit se rituálů a respektovat složitý klanový princip loajálnosti. Do tvorby symbolického a sociálního kapitálu musel hodně investovat a ve velké míře byl výsledkem ritualizované oddanosti klanovým vůdcům nebo dokonce dědičný.

Legal-racionální byrokracie, ustavená sabaudskou elitou v průběhu sjednocování země, tak rychle vypadává ze hry. Začíná okupace státu a jeho postupné předefinování na nástroj hodnot solidarity, "uřezávající drápy kapitálu". Demodernizace veřejné sféry se stala specifickým rysem italského politického systému a největší překážkou ekonomické efektivity v éře globalizace, kdy podniky mohou před archaickou veřejnou mocí snadno emigrovat. Klíčovým momentem demodernizace je rok 1956, kdy nastupuje premier Fanfani, který, opíraje se o teorie "konce liberálního státu" (Luigi Zampetti), ustavuje ministerstvo státní účasti a rozjíždí rozsáhlou sociální politiku manažovanou státem.

IRI, organizace, která měla původně kupovat nefungující podniky, ozdravit je a znovu je privatizovat, se už v padesátých let stala kořistí Křesťanské demokracie a přidružených stran, které se s ní dělily o místa, vliv a zakázky. Stát se stává největším podnikatelem Itálie a odbory tento vývoj podpořily, protože se jim snadněji jednalo s politiky než s podnikateli. Zaměstnanci státního sektoru získali neuvěřitelná privilegia v porovnání s ostatními, například vláda M. Rumora oddělila penzijní systém státních zaměstnanců od soukromého sektoru a státním zaměstnancům přiznala absurdní a nemorální výhody jako odchod do penze po pouhých devatenácti odpracovaných letech, což v případě žen s dětmi znamenalo pětatřicetileté penzistky, tzv. babypensioni. Veřejný sektor rychle degeneroval: byl přelidněn a neefektivní, nepropustitelní zaměstnanci se soustředili na získávání soukromých výhod.

Překonat demodernizaci veřejné sféry předpokládá, že se podaří emancipovat ji jako celek od závislosti na symbolickém a sociálním kapitálu a že bude rozpuštěn archaický slepenec ekonomie, správy, politiky a klanové loajálnosti, aby tyto systémy mohly fungovat autonomně. O takovou modernizaci se pokusil v roce 1982 sekretář DC De Mita, ale ve volbách 1983 byl poražen. Předpoklady pro re-modernizaci veřejného sektoru vytvořila ani ne tak akce "čisté ruce", jako spíše závazky, které Itálie přijala v rámci svého přistoupení ke společné evropské měně. V každém případě je to úkol pro několik generací politiků.

Čtvrtou anomálií je mortifikující a devastující vliv, který má na politickou kulturu země katolická církev. Katolická církev v prvé řadě legitimovala rozsáhlou neloajálnost občanů vůči státu, který vnímala jako konkurenta, nebezpečně nakaženého virem liberalismu a moderní nemravnosti. Připomeňme si, že oficiální historický výklad byl tento: italské národní sjednocení se odehrálo na úkor a proti církvi, jednotný stát připravil církev o její legitimní stát a rozsáhlé vlastnictví. Katolíci měli papežem po několik desetiletí zakázáno v tomto nelegitimním státě volit. Deficit občanských ctností v Itálii je především důsledkem katolického vlivu. I u nás můžeme rozeznat v restituční agresivitě katolické církve vůči státu stejnou stratégii mortifikující loajálnost vůči státu a demokratickou politickou kulturu. Leonardo Sciascia napsal ve své slavné knize "Případ Moro": "Ani Moro ani strana, kterou vedl, nikdy neměla smysl pro stát. Ostatně pravým důvodem proč jedna třetina italských voličů se identifikuje s Křesťanskou demokracií je právě absence v této straně ideje státu: absence, která jim dává jistotu."

Navrhuji schematizovat poválečné politické dějiny Itálie v těchto čtyřech fázích: (1) režim strachu a hráze: conventio ad excludendum (1947-1974) - Křesťanská demokracie funguje jako hráz proti strachu z komunismu a za svou nezastupitelnou roli v systému vyžaduje rozsáhlé (mezi)národní výhody; (2) režim růstu a vrcholící demodernizace státu: conventio ad includendum (1974- 92) - Křesťanská demokracie nabízí všem stranám podíl na výhodách role, kterou hraje v systému; (3) režim soudců a mediálního teroru (1992-1996): decimace, obětní rituály - soudní moc se vymaňuje z tenat systému a kriminalizací předcházejících stranických praktik provokuje rozsáhlou výměnu politických elit a vynucuje si změnu fungování systému; (4) režim návratu politiků a modernizace státu (Prodi, D´Alema): referenda, federalismus, bipolarismus, většinový volební systém - postupné vyrovnání nerovnováhy v systému, parlament a politické strany se snaží omezit vládu soudců a znovu legitimovat primát parlamentu a politických stran v procesu demokratického rozhodování.

Přechod k většinovému systému a federalizace státu, která ale v důsledku anomálního rozdílu Sever - Jih ohrožuje jednotu státu, jsou pokusem o radikální řešení anomálnosti Itálie vzhledem ke svým evropským partnerům - zablokované demokracie a deficitní nerovnovážné modernizace země. Všechny anomálie byly mediální kampaní masově (a osvobozujícně) připsány "partajnictví" (partitocrazia), což je chtěný optický klam.

 

4. Kouzelná slova "referendum" a "bipolarimus"

V italské cestě k většinovému systému hrají klíčovou roli referenda, které převažující veřejné mínění považuje mylně za nejúčinnější nástroj boje proti "tyranii stran" a systémovou podmínku přechodu k druhé republice. Mezi rokem 90 a 99 voliči museli odpovědět v referendu na 31 otázek, více jak dvojnásobek vzhledem k předcházejícímu dvacetiletí. Institut referenda byl zaveden v roce 1970 a od počátku fungoval jako mohutný symbol boje občanské společnosti proti systému stranických zájmových koalic. V této funkci byl posvěcen v roce 1974, kdy šedesát procent Italů řeklo rozhodné "ne" katolickému pokusu o zrušení rozvodu. Vzpomínám si dobře na Řím těch dnů: všechny politické strany byly na straně práva občanů na rozvod, jen osamělá Křesťanská demokracie za oportunistické podpory fašistického sociálního hnutí byly proti. Byl to zlom v percepci politické scény v Itálii. Rok poté Křesťanská demokracie ztrácí deset procent hlasů v administrativních volbách, a v politických volbách z roku 1976 jsou jen o necelé procento před komunisty. Velmi vlivné bylo heslo radikálů: braňte referendem vaši svobodu, kterou by politické strany jinak "pročachrovaly" ve svých oportunistických dohodách.

V referendu roku 1981 Italové odmítají velkou většinou katolický pokus o zrušení potratu, země je definitivně moderní. V roce 1987 pak osmdesátiprocentní většinou Italové odmítají nukleární energii. V roce 1991 je zrušena referendem "preferenza multipla", možnost dát pět volebních preferencí. To samo nic neznamená, ale piloti veřejného mínění interpretovali obrovskou souhlasící většinu (95,6%) jako vůli národa ke změně volebního systému. Další symbolicky velmi významné referendum ruší v roce 1993 veřejné financování politických stran, už pod ohromujícím dojmem z akce "čisté ruce" a na vlně obecné ”nenávisti k politickým stranám”. Křesťanský demokrat Mattarella navrhuje a parlament přijímá jednokolový většinový volební systém s 25% proporční kvótou, potupně G. Sartorim nazvaný "mattarellum". Sartori jej kritizuje, protože v jeho pohledu jednokolový většinový systém prezervuje bipolarismus, tam kde bipolarismus už je konsolidován, ale zasiluje fragmentaci, tam kde fragmentace už je historicky zakořeněna. Ve volbách v roce 1994 vítězí pravý střed, jehož nejvýznamnějšími komponenty jsou Liga Severu (protisystémová strana) a postfašistické Sociální hnutí, které leader pravicového pólu Berlusconi strategicky skvěle organizovanou kampaní dotlačí k rozpadu a rychlé přeměně v umírněnou systémovou stranu. Berlusconi volby přesvědčivě vyhrál, ale stupňující se antisystémové vystupování Ligy Severu a nevyřešený rozpor mezi jeho rolí podnikatele a premiéra, který jej činí v režimu soudců výjimečně zranitelným, jeho vládu po osmi měsících likvidují. Prezident Scalfari nepřipustil nové volby a tím umožnil vznik technické vlády premiéra Diniho, během níž se jasně profiluje strategie katolických stran, mířící k vytvoření nového katolického středu v rozporu s referendem stvrzenou vůlí voličů k bipolarismu. Po volbách 1996 se situace opakuje: levicová Komunistická obnova podporuje vládu zvnějšku, pod tlakem svých rozporů se ale rozpadá, její levé křídlo odchází do opozice a křídlo umírněné se stává součástí vlády, v jejímž čele leader největší strany koalice Olivovníku, postkomunistické DS Massimo D´Alema nahradil křesťansko-demokratického ekonoma Prodiho. Vláda je programově vydírána katolickou komponentou své parlamentní koalice.

Výsledkem pětiletého fungování jednokolového většinového volebního systému s proporční kvótou v Itálii je tak opak toho, co si voliči slibovali: počet stran v parlamentu se ztrojnásobil, fragmenty stran přebíhají z jedné koalice do druhé bez ohledu na kontext, v němž byli zvoleni, systém znovu obchází strašidlo nového středu a vlády jsou méně stabilní než kdykoli před tím. Efekt zombi, řekl by právem Alberto Arbasino. Důležité je, že uvnitř každé koalice existuje polarizace (solidaristé AN proti liberálům v Pólu svobod a Komunisté proti katolíkům uvnitř koalice Olivovníku) a současně jsou obě koalice potenciálně destabilizovány "středovou orientací” (vocazione centrista) svých vlastních katolických komponent. Můžeme říci, že depolarizace systému jako celku (komunisté-DC) byla kompenzována podvojnou polarizací uvnitř koalic, tedy polarizací mezi extrémy koalic a polarizací pól - střed, která má silný ideologický aspekt (střed byl, připomeňme si, prezentován jako původ všeho zla v první republice). Program zastánců bipolarismu je proto jasný: dalšími referendy dotlačit systém proti vůli stran k bipolarismu, který si přeje absolutní většina občanů.

Referenda sehrála rozhodující roli v rozbití systému, ale mytizace referend jako hrdinského boje lidu proti stranám je ideologickou mystifikací. Je součástí celkové "strategia della rimozione" neboli vytlačení z vědomí jednoduché pravdy: systém vládnutí první republiky má hluboké kořeny v italské historické identitě. Popularita referend vyplývala z toho, že umožňovala malým stranám definovat se pomocí "velkých kauz" a tak se výjimečně zviditelnit v systému. Referenda proto byla jen jinou formou italské stranickosti.

Podívejme se v závěru zblízka na většinovou iluzi v Itálii. Především neexistence bipolarismu a polarizovaný extrémní pluralismus není důsledkem volebního systému, ale politické kultury země. Dvoukolový většinový systém je nesporně efektivním nástrojem redukce počtu stran a deideologizace politiky, protože nutí voliče rozlišovat mezi ideologickou identifikací v prvním kole a politickou efektivitou hlasu v kole druhém. Francouzský bipolarismus nicméně se ustavil jako důsledek hluboké proměny sebeinterpretace Francie v bipolárním světě, která vyústila v definici nových politických cílů Francie symbolicky silně vyjádřené v roli generála De Gaulla a v heslech jako Evropa od Atlantiku po Ural, Force de frappe, "grandeur". Je možné ustavit bipolarismus v Itálii bez podobné redefinice politických cílů a následné hluboké proměny politické kultury země?

Připomeňme si ještě Sartoriho vlivné námitky proti "víře v blahodárné automatické působení většinového volebního systému". Za prvé většinový systém jednokolový funguje bipolárně jen tam, kde už existují dvě strany schopné převážit ve všech volebních okrscích. Naopak v Itálii téměř v každém okrsku největší strana může převážit jen tehdy, když se spojí s nějakou stranou, která je sice malá, ale její hlasy mají rozhodující váhu. Z toho plyne, že většinový jednokolový systém zvyšuje marginální užitek hlasů malých stran, které jsou tak schopny prosadit ve většině okrsků své kandidáty. To samo o sobě by ještě nebylo absolutní překážkou stabilních vlád; takovou překážkou je až ideologická a zájmová heterogenost obou pólů, o níž není nutno příliš diskutovat, je před očima všech - aliance katolíků a radikálních komunistů na straně jedné, katolíků, postfašistů a radikálních liberálů na straně druhé. Mezi tím vším ještě Liga Severu se svou zvláštní ”protipolitickou” identitou, nepředvídatelnou volební taktikou a silnou lokální zakořeněností. Stabilita vlád závisí na tom, že není žádná přijatelná alternativa, zatímco v Itálii v každém pólu takové alternativy jsou přítomny. Nejdůležitější námitkou je ale Sartorim neustále zdůrazňovaný rozdíl mezi středem jako distribucí názorů a postojů voličů, a středem jako stranou. Polarizovaný systém, v němž působí jako opozice strana antirežimní (v našem případě PCI), funguje jen proto, že ve středu nejsou názory lidí, ale strana, která soutěží o eventuální umírněné hlasy extrémních pólů. Naopak v bipolárním systému oba póly mezi sebou soutěží o středové hlasy. Itálie je ještě daleko od této situace a většinový jednokolový systém ji k ní nijak nepřibližuje. Naopak, zatím jen rozmnožil počet politických stran více jak třikrát.

Pokusím se nyní definovat schematicky největší italský problém - deficit občanských ctností - které ústavní inženýrství zakrývá spíše než řeší, což je, opakuji, strategický cíl mediální a politické kampaně kolem reformy volebního systému. Řešit dlouhodobé problémy rychlou a lacinou zkratkou - i to je jedna z italských občanských nectností.

Luciano Gallino ve své významné knize Ingovernabilita pojímá italský deficit modernosti jako deficit veřejné akce. "Veřejná akce může být definována jako akce, která je založena na spolupráci s lidmi, tvořícími nejvíce vnější kruh lidí vzhledem ke kruhům vnitřnějším jako je rodina, přátelé, klan, obec, město: tento vnější kruh lidí se nazývá občanské společenství. Jednotlivec se v něm neidentifikuje s osobami, etniemi nebo božstvy, ale s neosobními systémy pravidel, jejichž smysl je v tom, že umožňují spolupráci s lidmi nám cizími." Deficit modernizace v Itálii spočívá v anomální slabosti "občanského společenství", tedy schopnosti společnosti jako celku zajišťovat spolupráci mezi neznámými lidmi na základě sdílených principů, ne cílů.

Užitek z platnosti obecných principů a pravidel je vždy podmíněný, což znamená dvojí: za prvé zakonodárce neví, kdo, kdy a kde bude platností obecného principu zvýhodněn, protože princip neříká, kdo kdy a kde jej dokáže využít. Za druhé užitek z platnosti obecného principu závisí na ochotě druhých lidí jej respektovat nebo na efektivitě donucovací moci, tedy závisí na legitimnosti principu a efektivitě státu. Platí obecně, že každý politik, dáme-li mu k tomu příležitost, bude slibovat voličům užitek nepodmíněný - tedy nabídne jim spolupráci při dosahování jejich soukromých či kolektivních cílů - spíše než užitek podmíněný - tedy budoucí výhody plynoucí potenciálně všem z platnosti nějakého obecného principu. Nebo jednodušeji: každý politik bude nabízet výhody známé známým lidem, spíše než výhody neznámé lidem neznámým, protože je to jistější cesta k získání voličského konsensu.

Politika v demokratických společnostech je nabídkou podmíněného užitku, tedy užitku vyplývajícího z přijetí obecných principů. Takovou může zůstat jen tehdy, když politik nemá příležitost nabízet užitek nepodmíněný místo podmíněného, a tak proměnit politiku v nepřehlednou agenturní síť na podporu jistých skupin občanů - svých klientů. Z mnoha definic klientelismu navrhuji tu nejobecnější: označuje spolčování namířené proti obecné platnosti principů. Klientelismus ohrožuje demokracii všude, ale v Itálii zvláště, protože občan tu příliš nevěří ve schopnost státu donutit ostatní občany respektovat v přijatelné míře nějaký zákon, takže nemá žádnou motivaci, aby jej respektoval on sám. Bojí se otevřených her, v nichž je třeba vstoupit do soutěže s druhými lidmi, protože nevěří, že se hraje podle pravidel.

Jakmile strany začnou získávat hlasy tím, že nabízejí jistým skupinám občanů výhody při dosahování jejich cílů spíše než prosazení principů platných pro všechny občany, začíná rychlá degenerace demokracie: voliči se stávají klienty stran. V Itálii všechny strany první republiky nabízely specifickým skupinám voličů místa, výhody, výjimky ze zákona, dotace a privilegia výměnou za jejich hlasy. Tento deficit občanské společnosti nelze překonat zavedením většinového systému, má hluboké kořeny v dějinách italské společnosti, jak ukázal ve svých empirických studiích například Putnam.

 

 

 

5. Co je "governabilita": poznámka na okraj

Demokratická teorie interpretuje všechny krize jako důsledek nízké nebo nereálné reprezentativnosti institucí. Je krize, protože instituce málo nebo zkresleně reprezentují reálné zájmy v zemi. Ale krize, v níž se ocitla současná demokracie je jiná: není způsobena nízkou reprezentativností institucí, ale nereprezentovatelností systému jako celku. Od svého vzniku sociologie se snaží odpovědět na tuto otázku: jaké jsou důsledky primátu funkční diferenciace, charakteristické pro moderní společnost? Funkční diferenciace vyústila v globalizaci, která není než planetární decentralizací, deteritorializací, dekontextualizací. Žádný systém už nelze uspořádat hierarchicky kolem nějakého středu, žádný systém nelze definovat jeho lokací na určitém teritoriu či vztahem k teritoriu, ale jen jeho funkcí. Slovem dekontextualizace pak označuji to, že specializované systémy nefungují v žádném kontextu, který by uznávaly jako celek, k němuž patří a jehož "reprezentování" je zdrojem legitimních norem. Otázku jak smířit demokracii s primátem funkční diferenciace, tedy jak prosadit demokratické rozhodování v podmínkách decentralizace, deteritorializace a totální dekontextualizace zodpovědět neumím. Ale jistě to není otázka volebního systému. Governabilita, kterou má zajistit přechod k většinovému systému v Itálii, je tu pojata velmi provinciálně. V kontextu globalizace přece nemůže znamenat jen stabilitu vlád, pevnou většinu v parlamentu. Musí znamenat mnohem více - aspiraci na podřízení ekonomického růstu nějakému sdílenému kulturnímu modelu, který by mu zajistil smysl a tím i legitimnost. Teprve takovéto podřízení růstu nějaké legitimující instanci může garantovat stabilitu vlád v postindustriální demokratické společnosti. Toto hlubší téma je ale vytlačeno z veřejného prostoru mediálními banalitami.

 

skripta

domů

 

 

 

 

 

 

 

* Kurzy * Last minute * Letenky * Kurzy akcie a burza * Reality a bydlení * Akcie * Rejstřík * Hotel Prague *