Prebendáři a výprosníci


Co zbylo z písně vznešené o práci...

Čekal jsem nedávno v jednom italském městě na vlak do Vídně. Byla zima, vlak ještě v nedohlednu, ale místní rozhlas už hlásil, že právě odjíždí z pátého nástupiště. Pojízdné kufry v podchodu se rozkvílely, cestující se dali do běhu, když dorazili na páté nástupiště, pobouřeně protestovali proti předčasnému odjezdu vlaku, který ale ještě nepřijel. Podle italského spisovatele Aldo Nove takto žijí „precari“ či „précaires“ - flexibilní pracující, zaměstnanci na přechodnou dobu, které italský zákoník práce označuje podivnými zkratkami třeba co.co.co., práce na projektu nebo ex-co.co.co (srov. www.ge nerazione1000.com). Jejich vlak ještě nepřijel, ale všichni mají neustále pocit, že jim už odjel. Někteří z nich mají měsíční smlouvy, jiní týdenní, někteří začnou pracovat na ranní výzvu zaslanou jako SMS, a jsou i „précaires“ v telefonních střediscích, těm se smlouva obnovuje hodinu od hodiny: dnes od tří do sedmi a třeba ještě od osmi do jedenácti. „Jejich příběhy se těžce vyprávějí, jsou jako filmy neustále přerušované reklamou.“ - napsal o nich Aldo Nove. Slovo „precario“ či „précaires“ odkazuje v italštině či francouzštině na slovo z právnické latiny precarium - to, co je získáno k užívání na základě prosby, co je vyprošeno. V širším smyslu znamená stav, jehož trvání není zajištěno, například přechodné štěstí nebo efemérní výhoda. Podle Akademického slovníku jazyka českého slovo prekarium označuje smlouvu, kterou se přenechává nějaká věc k užívání do libovolného odvolání. Taková smlouva se staročesky nazývá „výprosa“ a její smluvní strana „prekarista“ neboli „výprosník“. Dnes v češtině převažující význam slova prekérní - povážlivé či vratké - dokazuje, že žít z výpros není snadné. V ulicích Paříže nedávno demonstrovaly davy studentů za podpory odborů proti zákonu, který by udělal z práce mladých Francouzů na dva roky prekarium - výprosu a z mladých občanů pouhé prekaristy - výprosníky, pracovní sílu „na dvouleté použití“. Pod tlakem dlouhotrvajících masových demonstrací byl zákon odvolán. Je to první úspěch v boji proti „zvyšování flexibility pracovního trhu“ neboli proti rostoucí nerovnosti mezi právy zaměstnanců a zaměstnavatelů. Je to překvapivé vítězství, vždyť tato generace prekaristů nezná třídní solidaritu svých otců a dědů, kteří chodívali po celá desetiletí do práce stejnou cestou pokřikujíce na sebe přátelsky v ranní mlze. Boje občanů proti silám, které z nich chtějí udělat výprosníky, jsou transverzální a metapolitické. Transverzální, protože „jdou napříč“, nejsou omezeny na jednu zemi, i když někde probíhají rychleji a ve větším měřítku; a metapolitické, protože v nich nejde o boj jedné politické strany proti druhé, ale o nový vztah osvícenských pojmů občan - stát -právo - práce, které rámovaly politiku v posledních dvou stoletích. Znakem postmoderní společnosti je rostoucí propast, která odděluje stále menší třídu stále bohatších prebendářů od stále větší třídy stále chudších prekaristů - obročníky od výprosníků, řekli bychom staročesky. Obročníci jsou pevně spjati globální třídní solidaritou - mají stejné marginal benefits, mluví stejným jazykem (manažerskou angličtinou), mají stejného nepřítele (práva zaměstnanců), jsou monokulturní (slovník západní tržní ekonomie); výprosníci naopak tvoří velmi nejednotný zástup, rozlévají se do mnoha proudů, jsou multikulturní. Prebendáři podporují ideologii multikulturalismu, protože zbavuje zástupy výprosníků odvahy dát své interpretaci společnosti formu „univerzálně platného“ politického programu - kultury jsou si rovny právě v tom, že jsou všechny stejně „odpolitizovány“. Na rozdíl od obročníků výprosníci nejsou sociální třídou, jsou jen zástupem. Třídní boj je proto v postmoderní společnosti bojem stále menší a stále pevněji sjednocené monokulturní třídy obročníků proti rostoucímu zástupu výprosníků.

Podle francouzského slovníku Robert znamená slovo prébende lat. prebenda - pevný příjem přiznaný nějakému dignitáři (držiteli vysokého úřadu či hodnosti); pro ilustraci pak citace z Victora Huga Un de ces hommes dorés, rentés, qui ont de grosses prébendes. Z nějakého menšího klasika, ale většího realisty slovník uvádí větu: Všechny režimy mají své sinekury a prebendáře. Český slovník definuje prebendu jako výnosný úřad a sinekuru jako výnosné zaměstnání bez odpovědnosti. Prebendáři nebo také (mnoho)obročníci jsou lidé, kteří mají mnoho zaručených příjmů. Ve Francii byli letos na jaře v postmoderním „třídním boji“ zástupci zájmů mnohoobročníků poraženi - a to je dobrá zpráva. Podívejme se blíže na třídu prebendářů, v jejichž zájmu měli být mladí francouzští občané poníženi na pouhé „výprosníky práce“. Prebendáři se nemohou dostat do „prekérní ekonomické situace“, mají zlaté padáky, zvýhodněná lékařská pojištění a řadu dalších marginal benefits. Pár čísel z nejchudší země G8 Itálie: roční plat prvních devadesáti obročníků, zvaných „vrcholní manažeři“, se pohybuje od dvaadvaceti miliónů eur nejbohatšího z nich, přes jedenáct miliónů až osm miliónů manažerů střední váhy, po 935 tisíc eur ročně toho nejchudšího. Přitom prebendy třídy obročníků nemají funkci ekonomickou, ale jen magickou, rituální a teologickou: symbolizují jejich nadpřirozenou moc, mají nás přesvědčit o jejich schopnosti „činit zázraky“. Prebendář postříká mrtvé podniky živou vodu, kterou přinesl ze země za devatero horami a devatero řekami - a hle, podniky vstávají z mrtvých. Těmto šamanským úkonům se říká „racionální řízení podniku v globální konkurenci“. Ve skutečnosti prebendáři zvyšují hodnotu akcií podniků tím, že proměňují zaměstnance v prekaristy a podniky sjednocují v jednu velkou neprůhlednou síť. Hranice mezi legálním a nelegálním je v globálním trhu stále propustnější. Politickou a sociální odpovědnost za svou „živou vodu“ se prebendáři snaží převést na stát, který vydírají hrozbou „delokalizace“ neboli opuštěním jejich území, pokud zde nezískají různé „daňové výhody“. Jejich prebendy mají na Západě stejnou funkci jako křiklavé šaty šamana nebo čelenka z per ptáka guacomaya v indiánském kmeni Kemenetse. Mají nás přesvědčit o jejich privilegovaném vztahu k bohům. Vzpomínáte si ještě na platy našich polistopadových obročníků, zejména ředitelů bank? Jejich prebendy už v roce 1996 přesahovaly v některých případech šest miliónů ročně, zatímco průměrný plat v zemi byl tuším asi osm tisíc. Nůžky jistě větší než mezi prebendou obročníka Milouše Jakeše a průměrným platem před sametovou revolucí. Dluhy špatně řízených českých bank a platy jejich manažerů nakonec zaplatili čeští daňoví poplatníci. Prebendy třídy obročníků jsou jedním z příznaků procesu „desekularizace“, návratu magických praktik, který charakterizuje postmoderní společnost. Jinými příznaky jsou třeba moc reklam, kterou tak přesvědčivě odhalil dokument Český sen, masový úspěch různých sekt a také válečná tažení amerického Impéria pod heslem Rozsévat bázeň a děs. Papež prohlásil o letošních Velikonocích, že „akumulace je krádež, když znemožňuje jiným důstojně žít“. A také, že „svět je rozdělen na dva pokoje: v jednom se plýtvá, v druhém se chcípá“. Plýtvání v pokoji obročníků je magickým úkonem, symbolem jejich nadpřirozeného původu.

Prebendáře a sinekuristy režimu ekonomické globalizace nazvu podle francouzského sociologa Duclose „hyperburžoazie“. Je to „mimonárodní“ elita, která usiluje o zrušení všech omezení, jimiž národní státy za poslední dvě století spoutaly ekonomickou racionalitu (viz Malý příruční slovník globalizace: deset hesel k porozumnění a obraně). Hyperburžoazie nabízí subprebendy a sinekurky novinářům a intelektuálním lobbistům, ochotným útočit na zbytky politické filosofie a morálních postojů, které stojí v cestě „globálnímu ekonomickému růstu“, tomuto všedrtícímu samopohybu, tomuto všežravému planetárnímu netvoru, této smrtelné chřipce všeho živého, této rychle rostoucí haldě doutnajících odpadků, od níž se každý z nás snaží (marně) žít co nejdále. Cena míst bez výhledu na ni je stále vyšší, mají na ně jen prebendáři. V národním státě byl ekonomický růst podřízen osvícenským ideálům, které zastupovala národní staroburžoazie, „vůdčí síla“ národa; komunistická nomenklatura byla dědičkou staroburžoazie, usilovala o rychlý ekonomický růst v rámci národního státu a nutila nás číst Jiráska a Němcovou; komunismus byl urychlenou cestou zaostalých národů k průmyslovému státu.

Staroburžoazie a její nelegitimní radikální potomci - komunisté - hráli hlavní roli v příběhu, kterým se ustavily průmyslové národní státy v Evropě, podporovali šiřitele a vynálezce jejich zakládajících mýtů. Globální moc hyperburžoazie je naopak založena na bleskovém „vpádu, vyplenění a ústupu“; tato mimonárodní třída nechce být „vůdčí silou národů“, na jejichž území přemístila dočasně „výrobní prostředky“ pod jejich kontrolou.

Rozporuplný, ale pro 20. století klíčový německý politický filosof Karl Schmitt vypracoval na sklonku života „teorii partyzána“. Ve „století revolucí a extrémů“ se podle něj vynořil nový typ bojovníka, jehož dějinná role je zásadní - partyzán. Revoluce posledních dvou století zvítězily díky svým partyzánům, v partyzány proměnily revoluční ideje třeba americké osadníky nebo francouzské Chouany, Napoleonova expanzivní válka udělala partyzány ze španělských a bavorských sedláků, nacismus z obyvatel protektorátu či poražené Francie: po válce pak obyvatelé kolonií vedli partyzánský boj proti regulérním představitelům koloniálního státu.
Co vyznačuje partyzány?
Za prvé jejich neregulérnost, nelegálnost: odmítají každou oficiální autoritu, velí si sami, jejich vedení je decentralizováno. Za druhé extrémní mobilita, všudypřítomnost, schopnost ztratit se na svém území. Za třetí pak partyzán (partigiano) je partajník, který považuje své cíle za tak spravedlivé a nutné, že za ně bojuje všemi prostředky; partyzán je produktem epochy „občanských válek v Evropě“ (jak nazval 20. století německý historik Ernest Nolte), kdy politické angažovanosti občanů už nelze dát „(uni)formu boje mezi regulérními politickými stranami“, a podřídit ji legální autoritě. Partyzáni vidí ve všech představitelích „regulérnosti“ nepřítele, bojují za své cíle neregulérními prostředky, leninská teorie například považuje legální a nelegální formy třídního boje za stejně legitimní, volba mezi nimi závisí jen na jejich efektivnosti.
Čtvrtý rys partyzána označuje pak Karl Schmitt výrazem „telurický“, což znamená „vztahující se k zemi“. Partyzán je vždy „lidem uznaným“ politickým zástupcem kusu země. Tak například zappatisté v Mexiku jsou „telurickými bojovníky“, jako francouzský odpůrce geneticky modifikovaných potravin Bové nebo třeba „ekoteroristé“, bojující za práva stromů, řek a zvířat na jejich území.
Na rozdíl od staré buržoazie, která uznávala legální autority a bojovala za své cíle regulérně, je hyperburžoazie nositelkou neregulérních forem boje, organizuje své podniky partyzánsky, delokalizuje, provozuje outsourcing, lean production, vyrábí just in time - je všude a nikde. Účet za telefon dostávám e-mailem, nové služby mně vnucuje hlas dívky z „call center“, když ale chci něco změnit, musím psát doporučené dopisy do jakési vísky v Piemontu, nikde žádný úřad, kam by se dalo zajít, jen kovový hlas v telefonu: „Když chcete, stiskněte jedničku, když Ne, stiskněte hvězdičku...“
Jsme regulérní občané přepadení neregulérními partyzány, kteří se skrývají v kyberprostoru, vynořují se náhle, přepadají naše domy a mizí v kyberdžungli, zbudou po nich pouze neplatná telefonní čísla, účty k zaplacení a vyhaslá okna v mrakodrapech. Říká se tomu souhrnně „globální flexibilita“.
Partyzáni globalizace jsou fanatici, bojují za globální trh jako za nejvyšší cíl lidstva - nic nesmí čerpat svou hodnotu z jiného zdroje, než je pohyb cen na burze. Globální ekonomiku nelze udržet v žádném „legálním rámci“, jak dokazuje nekonečná řada skandálů v Evropské unii, v USA či naposled v Koreji. Nelze ji podřídit zákonům přijatým legitimními zástupci lidu žijícího na nějakém „vlastním“ území, protože partyzánsky organizovaná ekonomika vždy unikne moci státu. Legalita v komplexní společnosti je pod kontrolou armád právníků, kteří s ní zacházejí po leninsku, posuzují ji z hlediska efektivity: Bude výhodnější překročit ji, hledat v ní díry, nebo ji naopak využít v partyzánském boji za vyšší zisky na globálním trhu?
Hyperburžoazie není, na rozdíl od staroburžoazie, uznaným zástupcem nějakého území, v tom se partyzáni globální ekonomiky podobají spíše pirátům - přepadají všechna území z nového oceánu, z kyberprostoru. O Zlíně můžeme říci, že je „Baťův“ stejně jako o Mladé Boleslavi, že je „škodovácká“, pro hyperburžoazii jsou už všechna místa na zemi zaměnitelná, tak jako všechny jazyky či kultury.

Buržoá, hlava dubová, cylindr a hůl, je to přeci vůl! - zpívali si mladí Francouzi. Ale neměli pravdu: budováním průmyslu buržoazie budovala národy. Na pražském horním Smíchově Ringhoffer vystavěl pro dělníky úhledné kolonie domků a dopravoval je do nich po směně zvláštními vozy. Měl politickou vlast, nebyl hyperburžoa, jen staroburžoa.
Dějiny lidských společností jsou dějinami třídních bojů, buržoazie zjednodušila třídní protiklady a celou společnost rozštěpila ve dva nepřátelské tábory - buržoazii a proletariát - napsal Karel Marx. A byl to jeho největší omyl. Národní státy měly velkou dostředivou sílu, buržoazie se neodtrhla od proletariátu, tvořila s ním jeden národ.
Dnes se národní státy hroutí pod údery partyzánů globální revoluce, metropolemi Západu se valí barevné zástupy prekaristů. Vybudují si ty zástupy nový stát, nebo je globalizace nová právě v tom, že státy už nepřipouští? Francouzská republika - stát zrozený z ideálů osvícenství, první stát politické modernosti v Evropě - se rozhodla ponížit své mladé občany na výprosníky, kteří si se strukturovaným životopisem a motivačním dopisem ve zpocené dlani musí u prebendářů vyprošovat práci „au titre révocable“, aby jim ji kdykoli zase mohli vzít a dát ji jinému výprosníkovi, levnějšímu. Pod tlakem masových demonstrací proti této politice se francouzský stát vzdal svého plánu.
Nebyl to problém zhýčkaných Francouzů, jak se nám snaží namluvit různí pravicoví novináři lobující za zájmy prebendářů. Za tímto sporem se skrývá největší politická otázka naší doby: Má smysl hájit proti partyzánům globální ekonomiky stát jako nezcizitelné dědictví Západu, nebo je stát naopak jen jednou z historicky překonaných institucí, které musí partyzáni globalizace porazit, aby se cesta k vítězství revoluce otevřela?
Co je stát?

Slovo „stát“ vynalezl Machiavelli, první velikán politické modernosti. Podle jeho slavné teorie nejvyšším cílem státu je zajistit mír mezi lidmi v jejich „verit effettuale“, v jejich „lidské pravdě“ - v jejich zaslepenosti, vášnivosti, neřestnosti, rozporuplnosti, nevědoucnosti, hamižnosti... Podmínkou vzniku moderního státu je odvaha vzít vážně čas života na tomto světě, a to znamená oddělit jej ostrým řezem od času života na světě onom.
Stát je řád, který si budují lidé, když pochopili, že život jim byl jen propůjčen, že jej musí kdykoli vrátit na požádání majitele a že bohové jim v této „prekérní situaci“ nepomohou - musejí si pomoci sami. Stát je smlouva mezi lidmi o tom, co má zůstat pevné v „prekérním“ čase lidského rozhodování na základě omylných soudů a úsudků; je to velký vynález Západu, například islám stát v tomto smyslu nepřipouští a neznal jej ani komunismus, který opíral výkon své moci o jakousi „státostranu“, v níž čas lidského rozhodování byl podřízen času, nad kterým vládli bohové dějinné nutnosti.
Stát si moderní lidé vymysleli, aby pevností smluv mezi sebou vyvážili nejistoty a strach, plynoucí z jejich prekérní situace smrtelných, aby se nedali svým strachem zotročit a nepřijali vládu zástupců nějakého Absolutna. Dnes musíme na Západě hájit historickou roli státu proti fanatikům globalizace, kteří vedou krutou partyzánskou válku proti smluvním jistotám, které moderní sekulární stát zaručoval svým občanům.
Marx pojmu stát nerozuměl. V Komunistickém manifestu jej definuje jednou jako výbor spravující společné zájmy buržoazie a podruhé jako proletariát zorganizovaný v panující třídu. A Lenin dodává ve spise Stát a revoluce, že stát jako nástroj útlaku vládnoucí třídy zanikne, až bude v komunistické společnosti uskutečněno heslo Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb. Komunistickému „státu“ chyběl jeden z konstitutivních rysů státu - jeho svrchovanost musí být založena na nějaké sdílené představě o lidské přirozenosti, o univerzálně platných lidských zájmech, které státní moc hájí proti agresivitě různých skupin (jako byla třeba KSČ), které by chtěly podřídit občany svým partikulárním zájmům. Rok 1989 byl mimo jiné návratem k ideji státu - jeho vysvobozením z redukce na pouhý nástroj moci „jedné strany“.
Často se cituje Marxova věta ze stati Ke kritice politické ekonomie: Obtíž nespočívá v tom, pochopit, že řecké umění a epos jsou vázány na určité formy společenského vývoje. Obtíž je v tom, že nám stále ještě poskytují umělecký požitek a v určitém smyslu platí jako norma a nedostižný vzor. Marx hluboký smysl této své otázky nepochopil, odpověděl si na ni banálně - nás pokročilé a dospělé lidstvo prý stále okouzluje dětství ducha, které řecké umění představuje. Historicky překonaná a politicky chybná díla, například Marxem obdivovaná Lidská komedie monarchisty a reakcionáře Balzaka, mohou „poskytovat umělecký požitek“ jen proto, že osvěcují „lidskou přirozenost“, prekérnost naší situace zde na zemi a touhu uniknout z ní do vysněných „oněch světů“ a nových teologií.
Zde je jádro ideje státu: stejně jako umění nemůže být jen „proletářským“ či „buržoazním“, ani splývat se zájmem některé třídy - je založen na sdíleném porozumění lidské přirozenosti. A na obraně smluv, ve které jsme to porozumění naší situaci proměnili a které nám dávají relativní jistotu v prekérním čase našeho pozemského života. Ponížit vlastní občany na prekaristy v zájmu prebendářů je tak nejhorší možnou zradou ideje státu. Je dobře, že si to francouzská vláda nakonec rozmyslela.

Vzpomínám si, jak jsme si jako kluci na mém rodném Žižkově hráli na vojáky a partyzány. Jeden z nás vždy zavřel oči, sehnul se, druhý mu bušil na záda a volal Tluču, tluču na buben, kdo je ten a ten a ten? a ukázal vždy na někoho prstem a klukbuben řekl: partyzán nebo voják. Všichni jsme tenkrát chtěli být partyzány, ti byli ve flóru díky poválečným filmům, na které jsme chodili každou sobotu odpoledne.
Dnes myslím, že je třeba být spíše vojákem: bránit smysl státu proti partyzánům globalizace, proti jejich úskočnému způsobu boje, proti jejich pokusu rozbít svět na pokoje, v nichž se plýtvá, a pokoje, v nichž se chcípá. A bránit stát dnes znamená bránit to, co musí být pevné, aby lidé mohli obstát v přívalu změn, které do jejich prekérních životů vnáší modernost, v níž se přítomnost prudce liší od minulosti. Západ je „matkou všech revolucí“, partyzáni tu byli uctíváni jako jejich předvoj. Já ale věřím spolu s Masarykem a Erazimem Kohákem, že revoluce nejsou než moderní formou víry v zázraky. A revolucionáři jen převlečení prebendáři.

zpět
* Kurzy * Last minute * Letenky * Kurzy akcie a burza * Reality a bydlení * Akcie * Rejstřík * Hotel Prague *