Malý příruční slovník globalizace: deset hesel k porozumění a obraně

 

Filosof Břetislav Horyna napsal v knize Mýty jednoho slova: "Byl-li dříve mýtus vyprávěním, příběhem v pravém slova smyslu, jenž tu stál za člověka... stává se nyní... stále méně vyprávěným příběhem a stále více slovem, sloganem, heslem... Objevuje se nikomu a ničemu nepřináležející mýtus jednoho slova..." Každý úspěšný mýtus měl vždy svou zhuštěnou údernou formu, kterou je heslo, výkřik burcující masy, ale znakem naší doby je, že heslo zcela převládlo nad vyprávěním a vyprázdnilo je - třeba peoplemetr, new economy, vzdělanostní společnost, lidská práva jsou jednoslovné mýty bez postav a příběhu. K postindustriální společnosti patří komunikační hojnost: informace se přemnožují, derou se do všech prostorů, obkružují nás rychlostí světla, slučují se v nesrozumitelné formule a houfují se v podivné obrazce. Hejna těkavých informací jsou lapána do instantních kontextů, zpracována na "evidentní fakta", která potvrzují, nebo vyvracejí různé naše teorie, a zdůvodňují tak různá naše rozhodnutí. Velkovýroba instantních kontextů na jedno použití, v nichž se těkavé informace přeskupují na pevná fakta, je dnes klíčovým průmyslovým odvětvím, které nazvěme "rekontextualizace". Patří do něj průmyslová loga jako například Microsoft, Nike, Coca Cola, Sting nebo Madonna , ale také různé sekty a nová náboženství jako třeba New Age , vyznavači eura nebo růstu Růstu. I slovo "globalizace" je mýtem jednoho slova, úderným heslem, rekontextualizujícím informace a obrazy vypadlé z vybitých kontextů modernosti, které rámovaly ve třech minulých stoletích dějiny bílé rasy: průmyslová revoluce, národní státy, osvícenství, koloniální expanze, industrializace, studená válka, růst konzumu. Imigrant z Afriky prodávající na římských ulicích ve službách různých mafií falšovaná trička Lacoste není už těkavou informací o bídě třetího světa a propastném pokrytectví evropské dekolonizace, ale jedním z evidentních faktů globalizace, která žene vzhůru ukazatele ekonomického růstu. Do formy jednoslovného mýtu je tu zhuštěno vyprávění o boji manažerů "mimonárodních" (spíše než nadnárodních) korporací za univerzální flexibilitu neboli za osvobození kapitalismu z řetězů, jimiž jej v posledních dvou stoletích spoutali zvolení představitelé demokratických národních států. Navrhuji sestavit malý příruční slovník k porozumění globalizaci a k obraně před ní. Porozumění a obrana spolu v evropské tradici vždy úzce souvisejí. Myslím, že náš slovník musí obsahovat těchto deset klíčových hesel: externalita, hyperburžoazie, iracionální společnost racionálních jedinců, kolektivní akce, komplexita, sociální kapitál, sociální náklady, technologické prostředí, totální trh, veřejný statek.

 

externalita

Označujeme tak ztráty nebo zisky způsobené osobě A jednáním osoby B, aniž by souhlas osoby A byl nutný k tomu, aby jednání osoby B bylo legitimní. Dokud jedna jediná osoba na planetě bude dotčena důsledky jednání osoby A a přitom vyloučena ze skupiny lidí, jejichž souhlas je nutný k tomu, aby jednání osoby A bylo legitimní, budou na světě externality. Všichni aktéři na ekonomickém trhu mají tendenci "převádět ztráty na celou společnost a zisky do vlastní kapsy" neboli socializovat náklady a privatizovat zisky : například náklady na vzdělání nese celá společnost, ale zisky z něj zabavuje soukromý kapitál. Eticky inspirovaný odpor proti procesu globalizace vyplývá z toho, že většina světového obyvatelstva jej právem vnímá jako gigantický proces "socializace nákladů na růst" (ekologická krize, devastace Jihu planety, bída dekolonizovaného světa, nukleární arzenály) a "privatizace zisků" (globální korporace a s nimi svázané nomenklatury, privilegování Severu planety, vykořisťování levné práce imigrantů ze třetího světa).

 

hyperburžoazie

To slovo, vypůjčené od francouzského sociologa Duclose, označuje "mimonárodní" elitu, která usiluje o zrušení demokratického sociálního státu a následně všech omezení, jimiž národní státy za poslední dvě století spoutaly ekonomickou racionalitu. Hyperburžoazie je "antikulturní": delegitimuje tradice, paměť národů a sdílené životní styly, cenzuruje vše, co je schopno vzdorovat vířivému finančnímu kapitálu, který předělává podle svých zájmů znamínka plus a minus, připsaná historickými tradicemi věcem, slovům, krajinám a vztahům mezi lidmi. V národním státě ekonomický růst měl "smysl" - byl podřízen osvícenským ideálům, které se ustavily ve velkých ideologických konfliktech uvnitř veřejných prostorů demokratických národních států. Stará národní buržoazie byla "vůdčí silou" národa, jednala v rámci významů a norem vytvořených "národní a mezi-národní kulturou". I komunistická nomenklatura patřila do národních dějin, odtud rozpory "socialistické světové soustavy" - marxismus byl často jen zástěrkou velkoruského, asijského nebo třeba italského nacionalismu. Marx přehlédl dějinotvornou a normotvornou sílu národní solidarity, a to byl jeho osudový omyl. Buržoazie byla součástí národa, v jehož dějinném příběhu vystupovala; morálně a historicky byla poutána solidaritou, která spojuje společenství národního jazyka. Hyperburžoazie naopak všechna historická společenství přepadá zvnějšku. Její globání moc je založena na bleskovém "vpádu, vyplenění a útěku", závazky plynoucí ze společné řeči či národní solidarity by ji jen omezovaly. Investice řízené globální nomenklaturou rychle a neúprosně mění hodnotu, kterou lidská společenství připsala krajinám, věcem, symbolům, vztahům mezi lidmi - nic a nikdo je nesmí omezovat s odkazem na solidaritu mezi lidmi či mezi pozemšťany v nejširším smyslu slova. Hyperburžoazie a jí placená hypernomenklatura (zaměstnanci aparátů EU, NATO, WTO, Světové banky, Mezinárodního měnového fondu, PR hyperkorporací či pracovníci některých výzkumných středisek) jsou "mimonárodní třída" - neuznávají žádné závazky vůči národu, jehož řeč momentálně užívají a na jehož teritoriu právě prosazují své strategické zájmy.

 

iracionální společnost racionálních jedinců

"Člověk je, co jí" - praví staré a hloupé heslo filosofického materialismu. Říci "člověk je, co ví" je správnější, ale musíme té větě rozumět tak, že každého člověka definuje především způsob, kterým zpracovává informace. Říkáme o něm například, že je vnímavý, analytický, přemýšlivý, sobecký, racionální, vášnivý nebo naopak třeba lhostejný. Každé to přídavné jméno označuje celkovou strategii jednotlivce nebo skupiny v získávání a využívání informací. Formule iracionální společnost racionálních jedinců postihuje fakt, že v pozdní průmyslové společnosti z individuální racionality vyplývá kolektivní šílenství. Řečeno jinak: čím více jsou lidé racionální jako jednotlivci, tím více jsou šílení jako společnost. Přesvědčujícím příkladem kolektivní hlouposti je odmítnutí Kjótského protokolu prezidentem Bushem, protože "would cause serious harm to the US economy". Těkavé informace o antropogenních klimatických změnách, které byly zpracovány na pevná fakta společnou prací tisíců vědců, se týkají všech lidí na Zemi, ale v kontextu "ekonomické racionality" jsou zbaveny smyslu. Informace mají smysl, pokud se mění na sociální energii, motivují jednotlivce a skupiny k nějakému rozhodnutí a jednání. Informace důležité pro přežití lidstva jako celku nemohou být pochopeny - přeměněny v energii - jednotlivci, kteří se musejí chovat "ekonomicky racionálně", aby přežili.

 

kolektivní akce

Lidé stojí před problémem kolektivní akce v okamžiku, kdy by bylo pro všechny výhodné, aby někdo něco udělal, ale nikomu se nevyplatí, aby to udělal on sám. Například pro všechny by bylo výhodné, kdyby nikdo neodhazoval odpadky v lese, ale v lese plném odpadků se nikomu nevyplatí, aby je sám také neodhodil. Každý si snadno spočte, že pokud by se on začal chovat ekologicky citlivěji, planetě to nepomůže, jiní odhodí odpadky na místo, kam on je neodhodil - napsal Jan Keller. Čistší planeta je veřejný statek, který lze efektivně realizovat jen kolektivní akcí. Z výhod, které přináší veřejný statek, nelze nikoho vyloučit, takže racionální jednotlivci realizují nejvyšší výhodu jako "černí pasažéři" - neúčastní se například akce čištění lesa, ale mají z vyčištěného lesa výhody. Kolektivní akce, bez níž společnost nedokáže efektivně vyrábět a chránit veřejné statky či bojovat proti veřejným nedostatkům, se nemůže uskutečnit bez výjimečné ideologické motivace a zvláštních pobídek či sankcí. Demokratický stát je flexibilní soustavou občany svobodně zvolených a dobrovolně dodržovaných pobídek a sankcí, potřebných k organizování efektivních kolektivních akcí. Ve velkých skupinách se podaří zorganizovat dobrovolnou kolektivní akci jen za podmínky, že existuje "kritická masa". Je to skupina občanů, kteří jsou více než ostatní motivováni ideologicky (věří třeba v posvátnost lesa) či utilitaristicky (mají u lesa chalupu) k tomu vzít na sebe počáteční náklady kolektivní akce a začít ji organizovat i s rizikem, že se to nakonec nevyplatí, protože ostatní se k nim nepřidají. Pravděpodobnost, že se úspěšná kritická masa občanů zformuje, je tím větší, čím větší je kulturní a ekonomická různorodost společenství - uniformita demotivuje a paralyzuje.

 

komplexita

Toto módní slovo ohlašuje "změnu paradigmatu", tedy způsobu, kterým se legitimně reprezentuje skutečnost ve společnosti. Moderní paradigma, v němž vědci objevují neměnné zákony přírody, inženýři budují na základě vědeckého poznání skutečnosti "lepší a spravedlivější svět pro všechny" a řád vítězí nad chaosem, se vyčerpalo, věří mu stále méně lidí. Zásady "postmoderního paradigmatu" jsou jiné: řád a chaos jsou komplementární, pozorovatel svým pozorováním ustavuje pozorované, každá hodnota je historicky omezená, rozpory a nahodilost nelze odstranit. V podmínkách komplexity jsou fakta často měkká, hodnoty tvrdé, poznání nejisté a pravda je vždy politickým pojmem. O tom, co bude platit jako "faktické, dobré a skutečné" v našem rozhodování, je třeba se demokraticky dohodnout. Racionalita našich rozhodnutí závisí vždy na politické legitimnosti dohod o formách reprezentace skutečnosti závazných pro společnost a tato legitimnost je přímo úměrná míře "logodiversity" neboli plurality slovníků a hledisek, které se v procesu "dohadování" uplatnily. Každé takové smlouvání o závazném obrazu skutečnosti vyúsťuje ve více či méně racionální kompromis mezi demokratickým imperativem co největší plurality a ekonomickým imperativem co nejvyšší efektivity. Předpokladem racionálního jednání je v komplexní společnosti schopnost jednajících vyvodit důsledky z těchto tří postulátů: 1. věty, které popisují, co je, také vždy předpisují, co má být; 2. každý úsudek je také předsudek; 3. každá reprezentace skutečnosti reprezentuje také reprezentujícího. Předpokladem racionality v komplexní společnosti je, aby co nejvíc "stakeholders" (lidí, jejichž zájmy jsou ve hře) bylo také "shareholders" (těmi, co mají vliv na rozhodování).

 

sociální kapitál

Obvyklá definice pojmu je asi tato: Kdo disponuje trvalou sítí vztahů k druhým lidem, které může využít k realizaci vlastních cílů, má sociální kapitál . V podmínkách rostoucí mobility a flexibility společnosti definici trochu upravíme: Sociální kapitál je vše, co můžeme využít k vybudování sociální sítě, díky níž snadněji dosahujeme svých cílů. Užitná hodnota všech statků tenduje v přelidněných postindustriálních společnostech k nule, protože jejich užívání není sociálně koordinováno. Dopravní zácpy ve velkých městech jsou toho sice obnošeným, ale stále výmluvným příkladem. Organizace Přátelé Země zveřejnila zprávu o reálných nákladech na automobilovou dopravu v Itálii: 17 400 mrtvých každý rok vinou škodlivých emisí, 7861 mrtvých v důsledku dopravních nehod, více než 27 miliard eur ročně dalších nákladů na nehody, 28 miligramů škodlivých emisí na každý ujetý kilometr automobilem (16 vlakem), 13 535 tun škodlivých emisí ve městech, z toho 12 a půl jde na vrub dopravy osob a zboží. Používání soukromých aut ve městě je ekonomicky neudržitelné a radikálně snižuje kvalitu života; prosazení racionálnější formy mobility by vyžadovalo větší sociální koordinaci, pro niž ale chybí sociální kapitál. Když se všichni lidé na stadiónu postaví na špičky, aby lépe viděli, nikdo z nich nedosáhne výhody a všichni na tom budou hůř než dříve, protože budou v nepohodlné pozici; když se jim naopak podaří dohodnout se v nějaké míře - například řady diváků budou stát na špičkách střídavě - získají relativní výhodu. Sociální kapitál nám umožňuje nestát všichni najednou neužitečně na špičkách, ale koordinovat své jednání s druhými lidmi. Sociální kapitál je podmínkou udržení kvality života v přelidněných postindustriálních společnostech, v nichž užitek vyrobených statků závisí na schopnosti každého jednotlivce koordinovat jejich využívání s druhými lidmi.

 

sociální náklady

V situacích, v nichž náklady na domluvu s druhými lidmi, na sběr, třídění a hodnocení informací jsou vysoké, racionalita volby jednotlivců závisí na institucionálním rámci, v němž se rozhodují. Představme si například továrnu, která způsobuje škodu x každému z 1000 obyvatel nějakého regionu. Představme si také, že daný institucionální rámec činí továrnu za tyto škody legálně odpovědnou, a ta musí způsobené škody nahradit. Pokud bude vyroben filtr, firma jej zakoupí v okamžiku, kdy marginální náklady na zakoupení filtru budou nižší než marginální náklady na náhradu škod - takové rozhodnutí je efektivní. V případě, že je zamořování legálně dovoleno, je pro poškozené obyvatele efektivní udělat totéž, ale jsou-li sociální náklady nutné k zorganizování akce "zakoupení filtru" - například sběr a hodnocení informací, výběr příspěvků, komunikace nutná k vytvoření konsensu - vysoké, poškození obyvatelé filtr nekoupí. Vidíme tedy, že efektivita dosaženého řešení závisí na institucionálním rámci: sociální náklady na rozhodování jsou pro podniky mnohem nižší než pro poškozené obyvatele, efektivní řešení se proto uskuteční jen v případě, kdy zákonný rámec jednání ukládá podnikům povinnost uhradit škody způsobené občanům. Nositel Nobelovy ceny za ekonomii Ronald Coase vyvodil ze své analýzy pojmu "sociální náklady" tento teorém: institucionální rámec rozhodování jednotlivců nemá žádný vliv na racionalitu jejich volby, pokud sociální náklady jsou nulové. Mohou ale být někdy nulové? Může existovat společnost bez sociálního tření? V reálném světě ne, ale sociální tření se snižuje, jsou-li splněny tyto podmínky: 1. problémy jsou jednoduché; 2. je snadné sebrat a vyhodnotit informace; 3. řešené situace se opakují; 4. rozhodující se jednotlivci jsou silně motivovaní k hledání nejvýhodnějšího řešení. Naopak když jsou problémy složité a sběr informací nákladný, když se situace neopakují a jednotlivci nejsou dost motivováni k hledání výhodných řešení, sociální tření (náklady na racionální dohodu s druhými lidmi) narůstá. Racionální řešení problémů v situacích, které charakterizuje velké sociální tření, závisí na institucionálním rámci, v němž se lidé rozhodují.

 

technologické prostředí

Označuji tak formu světa, v níž stále větší počet lidí může volit mezi stále větším počtem možností. Dát všem občanům možnost zvolit si svobodně své náboženství, ideologii, hodnoty a cíle, zvolit si světlo v noci a sníh v létě, letní ovoce uprostřed zimy, zvolit si místo k životu bez ohledu na vzdálenosti a snadno je měnit, zachytit, co je jedinečné, a reprodukovat to podle libosti - to všechno je velký patetický cíl modernosti. Růst možnosti volby vyvolává poptávku po "legitimizaci" neboli po racionálním a morálním zdůvodnění volby, ale křesťanská tradice a osvícenský rozum už dávno žádné zdůvodnění nenabízejí - k přepisování genetického kódu živých organismů na naší planetě podle potřeb světového kapitálu nelze vytěžit z těchto tradic žádný dostatečný důvod. V technologickém prostředí prudce narůstá napětí mezi zvolitelným a udržitelným: "udržitelnost (biologická, sociální, politická) technicky realizova(tel)né volby" je stále problematičtější. V epoše technologie slovo "příroda" funguje jako v dobách předprůmyslových slovo "osud": označuje hrozbu, v níž je zakódována životně důležitá informace o nepřekročitelných mezích naší autonomie, kterou ale lidstvo, ovládané vyznavači růstu Růstu, neumí zpracovat - přesvědčivým příkladem je globální oteplování planety.

 

totální trh

Definuji tak expanzi tržní racionality za všechny národní, etické a sociální hranice. Technologické prostředí snižuje náklady na přesun čehokoli - informací, znalostí, materiálů, podniků i jejich výrobních programů. Existují tisíce jednotlivců schopných zastávat mou práci lépe a za mnohem nižší plat a v technologickém prostředí je levné mou práci za nimi poslat. V podmínkách tak extrémní mobility všech výrobních faktorů je planetární deregulace neboli rovná ochrana investic, neomezená konkurence a neomezená flexibilita práce a pracovních smluv rozhodující podmínkou ekonomické efektivity. Totální trh si vynucuje, aby vše, co je "technicky možné", bylo co nejdříve "na prodej", protože nepřipouští žádný jiný racionální cíl pro člověka než "maximální spotřebu prodejného". Totální trh zaprvé skrývá skutečnou cenu konzumovaného zboží - minerální voda nebo ovoce vyrobené tisíc kilometrů daleko a dovezené do hypermarketu mají ekologické náklady neúnosně vyšší než voda nebo ovoce vyrobené v místě, kde bydlíme. Zadruhé si vynucuje gigantickou cenzuru otázek biologické, morální a sociální udržitelnosti technicky realizova(tel)né lidské volby.

 

veřejný statek

Nositel Nobelovy ceny za ekonomii Samuelson definoval "veřejný statek" pomocí těchto tří základních charakteristik: 1. nemůže být dodán jednotlivcům v omezeném množství podle výše platby - je-li dodán jednomu, je dodán všem; 2. nikdo nemůže být vyloučen (s přijatelnými náklady) z jeho spotřeby; 3. spotřeba osoby A nesnižuje možnost všech ostatních osob spotřebovávat ten samý statek. Obyčejně se jako příklad veřejného statku uvádí maják: postaven na kopci nad mořem, jeho světla mohou využít všechny lodě, je nemožné dodat jen omezené množství světla osobě A a všechny ostatní vyloučit; využívání majákového světla osobou A nesnižuje možnost ostatních uživatelů využívat je. Globální oteplování způsobené emisemi skleníkových plynů v nejprůmyslovějších zemích světa je příkladem planetárního "veřejného nedostatku": kdo nepřispívá k produkci globálního oteplování, nemůže být odměněn tím, že se vyhne "spotřebě" jeho negativních důsledků. Počet mrtvých způsobených vedry a bouřemi v důsledku globálního oteplování vzroste na tisíce - právě čtu v novinách. Navrhuji udělat z deseti hesel našeho malého příručního slovníku následujících deset vět, které popisují globalizaci jako neudržitelný "extrémní vývoj", druh iracionálního extremismu, v jehož důsledku se krize a problémy, pojmenované těmi deseti hesly, stávají neřešitelnými uvnitř demokratických politických systémů:

 

1. Technologické prostředíextrémně zmnožuje sféry světa otevřené svobodné volbě jednotlivce.

 

2. Totální trh extrémně privileguje technicky realizova(tel)né a potlačuje otázky spjaté s bio-logosociální udržitelností technicky realizova(tel)ného.

 

3. Biologická, politická a sociální udržitelnost technicky realizova(tel)ného vyžaduje politické dohody, v jejichž důsledku se extrémně politizuje svět života - včetně režimu reprodukce živých organismů.

 

4. V podmínkách totálního trhu specializované poznání vnáší do společnosti extrémní "bio-logo-sociální rizika" - připomeňme si nemoc šílených krav.

 

5. V podmínkách komunikační hojnosti extrémně narůstá schopnost všech skupin reprezentovat v globálním veřejném prostoru své zájmy a hlediska, a účinně tak delegitimovat reprezentaci společnosti jako celku - náklady na její relegitimizaci jsou extrémní .

 

6. Sociální náklady nutné k racionální dohodě v podmínkách extrémní komplexnosti jsou extrémně vysoké.

 

7. Veřejné (nedo)statky mají apokalyptické důsledky - jako jsou ničivé povodně: kritické masy bojující proti nim se nutně extremizují.

 

8. Racionalita našeho rozhodování závisí stále více na sociálním kapitálu, jehož zdrojů je v postnárodních společnostech extrémní nedostatek.

 

9. Z racionálních rozhodnutí jednotlivců se rodí stále extrémnější formy kolektivní iracionality - zamořená velkoměsta, ohlupující masový turismus, klimatické změny.

 

10. Globalizace je řízena mimonárodní hyperburžoazií, která vede extremistickými prostředky, jako je vydírání a zastrašování volených vlád, utajování, masová propaganda a manipulace informací, boj za osvobození kapitalismu z řetězů, jimiž jej v minulých dvou stoletích spoutaly demokraticky zvolené vlády národních států.

 

***

 

Před rokem, 11. září 2001, vyhlásily USA - v roli státu, který má monopol na reprezentaci a obranu civilizace ekonomického růstu - válku extremismu, který ji ohrožuje zvnějšku. Našich deset vět popisuje naopak "proces extremizace", který ohrožuje civilizaci ekonomického růstu zevnitř. Tento "endogenní" extremismus je důsledkem zaslepeného fundamentalismu v jejím jádru, jehož maniakální ničivé logice, vyprazdňující všechny historické formy demokratického rozhodování, nás učí rozumět teprve ekologické katastrofy.

 

 eseje

 domů

 

 

 

 

* Kurzy * Last minute * Letenky * Kurzy akcie a burza * Reality a bydlení * Akcie * Rejstřík * Hotel Prague *