Postmodernizace

(narativní definice pomocí McLuhanových tetrád)

 

Kanadský filosof Herbert Marshall McLuhan vyvodil ze svých převratných analýz moci médií teorii, podle níž rozumět nějaké ideji, životnímu stylu či artefaktu předpokládá umět odpovědět na tuto tetradu (čtveřici) otázek:

1. Co ten artefakt (idea, životní styl) intenzifikuje neboli umocňuje, rozmnožuje a

posiluje;

2. Co archaizuje neboli co činí zastaralým, překonaným;

3. Co aktualizuje neboli co probouzí k novému životu;

4. Co je jeho nevyhnutelnou inverzí, tedy v co se nakonec zvrhne.

Každý pojem je viditelnou figurou, která si vynucuje naši pozornost, strhuje nás, otvírá pro nás pole nových možností. Osvětlená figura nechává ve tmě pozadí, vše, co tu bylo před ní a co jí klade zprvu neviditelný odpor. Nakonec ale pozadí ovládne figuru a vnutí jí soužití se zbytkem světa a s naší minulou zkušeností. Procesy intenzifikace a aktualizace jsou figurou, strhují nás a otvírají novému; archaizace a inverze jsou naopak projevy moci pozadí, které klade odpor hegemonii figury, a tím ji proměňuje v něco jiného, než čím se zdála být na počátku. Rozumět znamená, říká McLuhan, vnímat jak figuru, tak pozadí, vidět, jak viditelná moc figury probouzí neviditelnou moc pozadí.

Porozumět kontextu našich pojmů a činů předpokládá nalézt odpověď na čtyři otázky McLuhana. Interpretace, osvětlování skrytého kontextu, je v západní civilizaci důležitý literární žánr, který má svou zvláštní poetiku: na rozdíl od žánrů pouze poznávacích či informujících, vypráví vynalézavě příběhy různých figur a jejich různých pozadí, vypráví o nečekaných zápletkách, zvratech a rozuzleních ve vztahu mezi nimi. Nejde v nich o řešení problémů, ale o to vidět celek, k němuž to, co říkáme a děláme, patří. Literární žánry, osvětlující skrytý kontext, jsou základem humanitnách věd, s nimiž je spjata idea osvobozujícího porozumění naší historické situaci, idea emancipace od temné moci neviděných, zděděných kontextů.

Humanitní vědy mění způsob, kterým patříme k tradici, do níž jsme se narodili: všechny stávající kontexty v demokratickém veřejném prostoru různě kříží, míchají, obměňují, projektují nové, v otevřené konkurenci s jinými ”tvůrci a obměňovateli kontextů”. Do hry tak vstupuje kritický odstup od minulosti, "reflektovaný vztah" k tradici, který je vlastní tradicí modernosti. O co se hraje tato hra, víme, co je v ní v sázce?

Za osnovu své definice postmodernizace jsem si zvolil čtyři tetrady McLuhanových otázek. Je to pokus o narativní definici, o definici vyprávěním, nelze proto ty čtyři čtveřice otázek seřadit do nějaké přísné posloupnosti. Nevyplývají jedna z druhé, spíše se jedna v druhou přelévají, roubují se na sebe, parazitují jedna na druhé.

Tetrada první: Jak se lidé stali správci Země

V předmluvě k české verzi slavné The Ages of Gaia: A Biography of Our Living Earth Jamese E. Lovelocka čteme:

"Koncepce udržitelného růstu líčí smutnou budoucnost pro ty, kdo od Země berou víc, než jim sama může poskytovat. Gaia varuje, že budeme-li brát příliš mnoho, můžeme na své děti uvalit obrovské břímě odpovědnosti - budou se muset stát správci Země. Jen si představte, že bychom byli závislí na dohodách mezi kmenovými frakcemi, na které je dnes lidstvo roztříštěno, nejen potravou a obydlím, ale i každým lokem svěžího vzduchu, který prozatím dostáváme zdarma a považujeme za samozřejmost."

Globalizace je uvalením tohoto břemene na člověka - už jsme správci Země. Uragány a zemětřesení, povodně a pustnutí země jsou naším dílem, protože se dějí na scéně, kterou vytvořily naše satelity. Nemůžeme je jen neutrálně pozorovat, jsme za ně zodpovědni. Už dnes jsme odsouzeni k tomu, uzavřít dohody, které zaručí "lok svěžího vzduchu" každému člověku na této Zemi. Poetika literárního žánru nazývaného ”ekologický aktivismus” je v tom, že odhaluje za ozářenou figurou technické moci ztemnělé pozadí přírody, bránící se tím, že hyne. Napětí mezi figurou technické moci a pozadím přírody, je nejvlastnějším kontextem civilizace ekonomického růstu. Za růst technické moci nad přírodou platíme tím, že se musíme stát správci Země, abychom vzdorovali drancování biosystému, jehož osud sdílíme, vybíjení kontextu, k němuž neoddělitelně patříme.

Do středu globální ekonomie a politiky se posunulo slovo ”externalita”. Označujeme jím globální dopad jednání jedné lokální skupiny lidí, důsledky jednání jedněch na životní zájmy všech. Trh je neumí kompenzovat, protože neznámé škody neznámých lidí nepatří mezi náklady započtené do ceny zboží. Externality jsou důsledkem neschopnosti vnímat rozpor mezi globálním dopadem jednání v technologickém prostředí a lokálním, krátkodobým hlediskem, vnuceným nám našimi archaickými ekonomickými a politickými paradigmaty. Politika je stále více bojem o ohraničení externalit, o jejich oplocení, o jejich obehnání ostnatým drátem. Zeď v Neštěmicích, která měla oddělit cikánskou hlučnost od poklidu měšťanského obýváku, chtěla oplotit zvuky, které k nám přicházejí z jiných životních světů. Kolik takových plotů je již připraveno, kde všude o nich lidé sní? Celá příroda je dnes externalita, která hatí naše plány. Lze ji oplotit či obehnat ostnatým drátem?

Intenzifikace vědomí externalit, charakterizující nejhlouběji globalizaci, je epochálním důsledkem masové dostupnosti pohledu na planetu Zemi ze satelitu. Člověk se jeví z planetárního odstupu jen jako článek křehké biosféry, jehož kategorickým imperativem je solidarita se všemi živočichy a rostlinami na planetě Zemi. Pojem soukromého statku je definitivně archaizován.

Pohled ze satelitu archaizuje individualismus, konkurenci v boji o zisk, aktualizuje naopak vědomí celku, pojem veřejného statku a potřebu jednat společně jako lidstvo. Jen "racionální blázni" věří v soukromé statky a jejich nekonečné směňování. Filosofie ochrany životního protředí se rychle vyvíjí v diskurz, přehodnocující ve znamení biosolidarity všechny hodnoty průmyslové civilizace, všechny její osové imperativy, vyrostlé z kořene křesťanské víry ve výjimečnou roli (bílého) člověka na Zemi. Biosolidarita je neslučitelná s antropocentrickou představou, že cíle druhu homo sapiens jsou výjimečné a zcela jiného řádu než cíle jiných pozemských živých bytostí. Mnohokrát jsem připomenul "sylogismus trávy", který v poslední veřejné přednášce svého života Gregory Bateson, americký psycholog a filosof komunikace, postavil proti sylogismu aristotelské logiky - lidé jsou smrtelní/Sokrates je člověk/Sokrates je smrtelný. Zní takto: tráva umírá/člověk umírá/člověk je tráva. Považuji tento sylogismus trávy (kterým se prý řídí duševně nemocní lidé) za základ bio-solidárního způsobu myšlení.

Biosolidarita aktualizuje animismus, totemismus, body-piercing praktiky, orientální náboženství, buddhismus, panteismus, podkopává železnou oponu, kterou kolonialismus postavil mezi divochy a lidi civilizované.

Inverzí ekologie, pohledu na člověka z planetárního odstupu, je plíživý antihumanismus a radikální omezení individuálních svobod, v něž se podle francouzského liberálního filosofa Luca Ferryho může "nový ekologický pořádek na Zemi" zvrhnout. Je člověk na naší planetě opravdu jen škůdcem? Kde začíná a končí mé právo žít, když všechno, co dělám, je externalitou pro nějaké jiné živé bytosti na Zemi?

Tetrada druhá: Jak se rozdíl mezi jeskyní slov a světem venku stal pouhou bajkou

V Galerii moderního umění ve Vídni byla vystavena mezi jinými objekty hromada rakouských novin Der Standard. Když jsem z výstavy odcházel, vrátný mě zastavil, s úředním výrazem vzal Der Standard, který jsem si koupil ráno na Jižním nádraží, a hodil jej zpátky na hromadu. Kdy se staly moje noviny kusem uměleckého díla? Možná, že ta hromada právě takto vznikala, byl to umělcův záměr, a já to jen nepochopil.

Když jsem přišel poprvé do Národní galerie ve Veletržním paláci, kam byla právě přemístěna Sbírka moderního umění, zaujal mě hned v přízemí jakýsi malý ring z provazů, uprostřed stál červený kbelík a do něho pravidelně padaly kapky ze stropu. Nebyl jsem sám, kdo pozoroval to aranžmá, chvilku vládla obecná nejistota, zda také nepatří do sbírky současného umění. Ostatně v mnoha různých verzích obíhá příběh dámy, která navštívila newyorské Guggenheimovo muzeum v den stávky, kdy všechny obrazy byly zakryty černým plátnem, a prohlásila to za největší umělecký zážitek roku. Právem?

Jak, kde a kým musí být červený kbelík instalován, aby byl uměleckým dílem? Nápis Toto není dýmka na namalované dýmce, plačící plyšoví medvídci na hromadě, videoklipy s řvoucími automobily mezi hromadami pneumatik, které jsme viděli na Bienále v Benátkách 1999, je umění pojaté jako demystifikace významu. Význam není nic konečného, zaručeného, žádný zlatý poklad, kterým je dílo kryto. Každý znak odkazuje zase jen na jiný znak a slovem skutečnost označujeme ty znaky, které mocní tohoto světa privilegují. Proč? Důvodem toho privilegování je nejčastěji vůle k moci a egocentrismus, ale také úzkost, falešné vědomí, setrvačnost zvyku, lenost, eurocentrismus. Umělecké dílo demystifikuje význam tím, že nás nutí jmenovat důvod, proč určité znaky privilegujeme pod hlavičkou skutečnosti. A ten důvod chybí.

V úvodu ke své knize Povstání živého tvaru biolog Anton Markoš píše: "V současné biologii existuje napětí. Napětí vycházející z dualismu zápis - tvar. Informace v organismech může mít dvě formy. Může být uchována jako zápis - ve formě lineárního sledu znaků kódujících instrukce-programy. Může však mít i formu tvaru." Biologové tu ve svém vyprávění o živých bytostech potkali velmi starou zápletku; už dva tisíce let filosofové věří, že existuje nějaký zápis, idea, logos, ratio, který lze "vidět" rozumem a poznat tak "pravou skutečnost". Převratné je jen to, že lidé dnes mohou do toho zápisu zasahovat, přepisovat jej podle svých plánů. Staré Platonovy ideje byly poslední podobou reality, zápis v DNA je východiskem k realizaci našich plánů, je novým začátkem. Ideje nás učily smířit se se skutečností, DNA nás naopak vybízí, abychom se nesmířili s tvarem, který nám byl přisouzen. Je ”přisouzen” správné slovo? Zásahy do DNA stromů, například jabloní, eukalyptů, pomerančů, jsou už velmi rozšířené - důvodem je větší zisk globálních potravinářských koncernů. Kdy přijde řada na naše nevyzpytatelné a chaoticky distribuované talenty?

Je živý tvar významem zápisu DNA? Je mezi tímto "lineárním sledem znaků kódujících informace" a "živým tvarem" vztah stejného řádu jako mezi znakem a významem znaku nebo mezi obrazem a tím, co je zobrazeno? Byl Bůh prvním zapisovatelem? Po tisíciletí jsme privilegovali jako skutečnost živý tvar před zápisem, ale to jen z historicko-praktických důvodů. Převypráví nám kmen křesťanů svůj známý příběh o zmrtvýchvstání slovníkem současné biologie ve stylu filmu Jurský park?

Ve věku postmoderní globalizace z jednoho shluku znaků nelze uniknout ke skutečnosti, leda k jinému shluku znaků. Významem vět jsou zase jen věty, skutečnosti je nedostatek, chybí autorita k dlouhodobému a masově sdílenému privilegování určitých znaků jako státem (církví, vědou, stranou) zaručeného jednoslovného mýtu, měnícího znaky v energii. Pojetí významu jako odkazu na skutečnost vyjadřuje nejlépe Platonovo podobenství o jeskyni stínů, z níž je třeba vyjít na světlo, abychom viděli pravý význam slov. Bajka o rozdílu mezi vnitřkem a vnějškem jeskyně je západní prabajka, z ní vyrostlo křesťanství, osvícenství, technické panství nad přírodou, kolonialismus, Osvětim, Temelín a drtivý samopohyb ekonomického růstu.

Postmoderní globalizace intenzifikuje vědomí toho, že z nekonečné sítě znaků není úniku a archaizuje komunikační žánry, v nichž jazyk byl pojat jako poukázka na skutečnost, s úředně stanoveným směnným kurzem, kterému se říká "objektivita". Velké světové banky smyslu -rkev, stát, dějiny, strana, věda, náboženství, NATO, EU - jsou předluženy, fakta a jiné cihly zlatého pokladu se rozplynuly. Každá teorie, obraz, živý tvar, zápis, popis světa či vyprávění nás přesvědčuje svou poetikou, ne tím, že nám ukazuje skutečnost.

Vědomí, že každá norma, každé poznání a také výrok každého soudce, vyjadřují předsudky a zájmy nějakého ohraničeného historického my, aktualizuje pojetí spravedlnosti ne jako aplikace obecných zákonů neutrálními soudci na základě objektivních popisů situace, ale jako moudrosti, jejímž nejslavnějším filosofickým výrazem je Levinasova "etika tváře druhého". Tvář druhého nelze nikdy podřídit hledisku totality "bez výčitek svědomí". Její křehkost je naléhavější než pravda, nelze ji "bez výčitek svědomí" odečíst od našich vět, aby nám zbyla objektivní pravda, nelze ji vymést z našich dějin jako pouhý sentimentalismus. Každý člověk je absolutně zodpovědný před tváří druhého, ne před univerzálními principy a objektivní pravdou. I příroda má svou tvář, svou křehkost, před níž jsme zodpovědni. Totalitarismus tohoto století měl jediný zdroj: administrativně - ekonomický aparát povýšil lhostejnost k tváři druhého na nejvyšší normu a podmínku svého racionálního fungování.

Inverzí demystifikace významu je konec éry mas sjednocených vírou v novou "definitivně osvobozující" definici skutečnosti. S předlužením světových bank smyslu nastal i konec jednotného vzdělání, jejímž viditelným povrchem je všeobecný boj menšin za právo žít podle své verze světa. Inverzí rostoucí plurality je pak politická bezmoc a sociální slabost nového proletariátu - intelektuálů, svázaných s přirozenou řečí, humanistickým vzděláním, literaturou, a tedy s národním státem.

Tetrada třetí: Jak komunikační hojnost proměnila naše města v globální vesnice

Nové informační technologie "vytvářejí svět, který je přístupný všem lidem, bez ohledu na privilegia, rasové předsudky, ekonomickou moc, vojenskou sílu nebo místo narození" - napsal Američan John Perry Barlow ve své Declaration of the Independence of Cyberspace. Podobně jako hojnost materiální nepřináší štěstí a mír všem, i komunikační hojnost vyvolává morální krize, konflikty, nerovnost, novou neprůhlednost; především ale hojnost informací paralyzuje naši schopnost rozumět jim. Komunikační hojnost znamená především intenzifikaci toho, co sociologové nazývají "transcendence místa": interakce mezi lidmi na velké vzdálenosti, mobilita věcí, lidí, idejí, informací, obrazů, vytvořily sítě, které propojují všechny jednotlivce, skupiny a národy ve čtvrtě jediného velkoměsta, takže místo na Zemi určuje jen v malé míře naši verzi světa, náš slovník, naše zájmy a cíle.

Intenzifikace mobility archaizuje představu, že cílem komunikace má být konsenzus. Považovat masový konsenzus za strategický cíl komunikace je založeno na falešném předpokladu, že rozdíly jsou plodem jen "nedorozumění a chyb" a že přirozeným stavem společnosti není mnohoznačnost a rozpornost, ale jednoznačnost a shoda. Ten předpoklad je nebezpečný, protože znemožňuje vyrovnat se v demokratických systémech s neredukovatelnými rozdíly ve zkušenostech, zájmech a životních formách lidí. Komunikační hojnost také dále prohlubuje archaizaci sociálních změn, pojímaných jako důsledek tlaku ideově sjednocených mas na politický systém.

Komunikační hojnost aktualizuje umění konverzace, umění dialogické rekontextualizace - dialogického budování nového kontextu pro množící se informace a obrazy. Věk komunikační hojnosti prudce aktualizuje důvěru a vstřícnost, vynalézavost a anarchii jazykových či ”duchovních” vagabundů, různých ”kulhavých poutníků”. Gregory Bateson navrhl označit konverzaci o nějakém problému, v níž rozumíme nejen příspěvkům do diskuse, ale i celé její struktuře slovem ”metalog”. Metalog je velmi aktuální pojem ve věku komunikační hojnosti.

Inverzí komunikační hojnosti je neorealita, ”samovzněcování médií”, jak to jednou nazval Václav Havel. Neorealita vzniká recyklací komunikačního odpadu: Scientologie například recykluje slovník psychoanalýzy vědeckofantastické literatury 70. let, transformace postkomunistických zemí byla zase obrovskou recyklací slovníku neoklasické ekonomie a moralismu studené války – připomeňme si výrazy jako třeba ”morální devastace lidí komunismem”. Všimněme si, jak hollywoodská mašinérie vytváří různé masové ”jednoslovné mýty” (Břetislav Horyna) a v nich úspěšně recykluje komunikační odpad různého druhu.

Žijeme na okraji obrovských skládek použitých informací a obrazů, semiotických vraků, vybitých kontextů, vypotřebovaných klišé, vyprázdněných norem, zapomenutých předsudků, vybydlených sídlišť, vytěžených krajin, odložených tradic. Je takový odpad toxický? Kam jej vyvézt a jak jej likvidovat

Tetrada čtvrtá: O pravdách, jejichž opakem jsou jiné pravdy

V postprůmyslových demokraciích řešíme problémy dvojího druhu. Zaprvé problémy, které lze vyřešit zvýšením kompetence diskutujících: úplnější dokumentací, přesnějším výpočtem, pečlivějším pozorováním, pozornějším zobecněním faktů. Tak například na otázku, zda drogová závislost mladých roste či klesá, lze odpovědět výčtem faktů, za předpokladu, že jsme si definovali pojmy mládí, drogové závislosti a geograficky i historicky je situovali. Zadruhé pak musíme odpovídat na otázky, které nelze rozhodnout růstem specializovaného poznání. Například na otázky, zda stát musí občanům zajistit sociální práva, co je devastace životního prostředí a co pokrok, zda vivisekce je legitimní, jaká jsou práva zvířat a jaký je smysl technické moci nad přírodou či zda smíme přepisovat DNA rostlin a živočichů, nelze odpovídat úplnějším výčtem faktů či pečlivějším pozorováním.

Teoretici demokratického rozhodování říkají takovým otázkám "frame questions". Já je nazývám ”hermeneutické”. Chci tím říci, že je nelze zodpovědět než tak, že osvětlíme skryté historické, psychologické, morální a politické pozadí systému, v němž ty otázky vznikají. Ti, kdo věří, že živočichové a rostliny byly stvořeny nějakým bohem, vidí otázky zasahování do přírody v jiném kontextu, než evolucionisté, věřící na "sobecké geny" Richarda Dawkinse. Opakem malých pravd je omyl, opakem velkých pravd jsou jiné velké pravdy. Konflikt velkých pravd nelze vyřešit kumulací malých pravd - v tom je problém sporů o globalizaci.

Demokracie je taková organizace společnosti, v níž otázky kontextu jsou neustále otevřené, lidé pečují o přístupové cesty k nim, často o nich mluví. Veřejný prostor je tu plný napětí, protože opačné velké pravdy tu neustále na sebe narážejí, vyvracejí se a přetvářejí. Spory o velké pravdy jsou užitečné: činí nás lepšími, otevřenějšími, naše rozhodování dělají legitimnějším a kvalitnějším. Vybité kontexty tu nelze nabíjet ”potají”, metodami, které by znala jen privilegovaná menšina, a pro účely, které většina nekontroluje. Základním pilířem demokracie je obecná přístupnost kontextů a obecný zájem o osvětlování příčin a způsobů jejich vybíjení a nabíjení.

Postmoderní globalizace společnosti intenzifikuje otázky hermeneutické, otázky kontextu, a tak dramatizuje spor opačných velkých pravd. Archaizuje ty kompetence, které se formují uvnitř "hierarchicky organizovaných a kooptací rozšiřovaných společností strážců pravd", které biolog Stanislav Komárek nazval "ekleziomorfní (církvím podobné) struktury". Ty "oplétají" politickou moc, podmiňují ji svými předpověďmi a radami, fungují jako zprostředkovatelé mezi "prostým lidem" a "vládnoucí špičkou", bez nichž by se průmyslová společnost neobešla. Intenzifikace sporu o otázky pozadí archaizuje karierní řády, manuály a uzavřené světy "byrokracií pravd" autorizovaných státní mocí, politickými stranami a velkými monopoly. Aktualizuje naopak vynalézavý diskurz, rétoriku, osvobozující, anarchistickou, metaforickou energii přirozené řeči.

Opačné velké pravdy stojí v pozadí našich životních světů jako velké metafory, které díky své poetice umožnily masově úspěšnou rekontextualizaci trosek našich starých životních světů. Tyto ”nově nabité kontexty” nás energicky nutí předefinovat naši zkušenost se světem tak, aby trosky a odpad starých životních forem byly novým východiskem pro naše plány, novým začátkem. Příkladem velkých pravd konstituujících společná východiska v našem současném světě jsou například metafory "otevřená společnost", "lidská práva" nebo ”globalizace”. Národní literatury, všechny formy umění, veřejné diskuse, výstřední životní styly, morální antikonformismus a jazyková vynalézavost nám díky konfliktům, které vyvolávají, zpřístupňují skryté kontexty, jejichž obrovskou podmiňující moc si v samozřejmosti každodenního boje o živobytí neuvědomujeme.

Inverzí sporu velkých pravd je ingovernability, jak se říkalo v 70. letech, či samopohyb civilizace, jak tomu říkal Václav Havel. Modernost je proces, v němž se společnost stále rychleji rozrůzňuje do specializovaných sektorů, které reagují jen na své vlastní popisy světa. Celý tento systém je stále rozpornější, jeho části se navzájem podvracejí, ale už jej neumíme podřídit nějaké velké pravdě a bojovat s těmi, kteří by jej chtěli podřídit opačné velké pravdě.

 

skripta

domů

 

 

 

* Kurzy * Last minute * Letenky * Kurzy akcie a burza * Reality a bydlení * Akcie * Rejstřík * Hotel Prague *