Americko-český příběh

Zimní, mlhavý den na konci předposledního válečného roku 1944. "Ulejval jsem se" ve své rodné vesničce u Přerova ze svého "totálního nasazení" pro německé fašisty. Od roku 1943 jsme museli se spolužáky místo maturity a dalšího studia pracovat 12 až 14 hodin denně ve válečném průmyslu pro "konečné vítězství" Hitlerovy Velkoněmecké říše. A ta se rychle hroutila. Pod spojeneckými údery na všech frontách, na mořích i ve vzdušném prostoru. Jaká ironie! Radoval jsem se ze zánětu středního ucha, protože jsem mohl alespoň několik dní strávit doma, u svých rodičů.

Z oblíbené četby Aloise Jiráska mne náhle vyrušily hluk letadel a rachot prudké střelby. Mou první myšlenkou bylo, že německé stíhací letouny napadly americké bombardovací svazy, které téměř denně létaly přes náš kraj na cíle ve Slezsku, a to někdy i bez ochrany vlastních stihačů.

Rázem jsem zapomněl na rady lékaře, rychle jsem se oblékl a vyběhl za vesnici, kde už ostatní zvědavci sledovali leteckou bitvu, odehrávající se přímo nad našimi hlavami. Mnoho jsme toho neviděli, protože byla hustá mlha. Rachot letadel, střelba leteckých kulometů a kanónů byly však stále silnější.

Náhle se ozvaly výbuchy a z husté mlhy se vynořily padající a hořící části amerických bombardérů. Stačili jsme doběhnout k hořícím troskám ještě dříve, než k nim dorazily německé hlídky, jejichž hlavním úkolem bylo zajmout americké letce, kteří se snad zachránili. Jak jsme se později dověděli, většina z nich zahynula, zřítili se s hořícími padáky, které jim při výbuchu letadel smáčel benzin. Ze dvou bombardérů, které se zřítily v prostoru Henčlov - Troubky - Rokytnice zahynulo osm letců. Z dvanácti, kteří se zachránili, byla. většina zajata, jen čtyřem se podařilo ukrýt před zajetím.

Odpoledne se mé rozrušení ještě zvýšilo, když se mi můj známý, Inoc Kratochvíl, svěřil, že ve svém domku ukrývá dva ze sestřelených amerických letců a nedokáže se s nimi dorozumět. Zavolal jsem svého kamaráda Pepíka Skácela a společnými silami - on lámanou angličtinou a já němčinou - jsme se s letci domluvili. Jeden z nich, Tom Oualman, měl českou babičku provdanou za Němce, s nímž emigrovala do USA. Ta svého vnuka naučila trochu německy.

Po osušení a nasycení jsem oba letce ukryl v blízké stodole svého strýce Stanislava Hošáka. U nás v domě to nebylo možné. Bydleli jsme uprostřed vesnice a neměli jsme humna. Rodičům jsem z obavy před možnými německými výslechy nic neřekl, jen jsem denně maminku žádal o jídlo "pro své známé". Po několika dnech, kdy se Němci už vzdali naděje, že najdou všechny letce, kteří přežili sestřelení, jsem se s Tomem a Edmundem vydal na cestu do blízkých Hostýnských hor, kde podle mých informací operovaly partipartyzánské skupiny.                         

            

                             Thomas W. Qualman a v uniformě před padesáti léty

            

  Josef Brázda před 50 lety

Trosky letounu B-24 Liberator
(serial No. 44-41016J zachycené dne 17. 12. 1944 v Troubkáeh u Přerova. (Horní plochy letounu měly barvu "olive drab", spodní "neutral grey". Horní polovina směrovek byla červená, ve spodní části byl červený pásek)

 

V těchto pohnutých dnech jsem si vůbec neuvědomoval, že riskují nejen svůj život, ale i životy celé rodiny, rodiny svého strýce Hošáka, Inoce Kratochvíla i Josefa Skácela. Za ukrývání nepřátel říše se vyvražďovaly celé rodiny. Nepíšu o tom proto, abych nějak vyzvedával svou statečnost. Všechny ty dny jsem tehdy prožíval ve velkém strachu. Moje výchova v rodině i ve škole však ve mně a myslím, že v celé mé generaci, vypěstovala pocit vlastenectví a nenávisti ke hrůznému hitlerovskému fašismu. Pomoc každému, kdo proti němu bojoval, jsme považovali za svou samozřejmou povinnost.

Dále o osudech obou letců nechám vyprávět svého přítele Toma Qualmana, který zachytil vlastní vzpomínky písemně v pečlivě vedeném rodinném archivu pro své potomky. Jeho vyprávění je velmi podrobné a obsáhlé (28 stran), proto z něj cituji jen nejdůležitější části.

"Byl jsem navigátorem na bombardéru B-24 Liberator USAAF se základnou v Cerignole v Itálii od 1. října 1944 do 17. prosince 1944, kdy byl náš bombardér sestřelen v boji s německými stíhacími letouny nad Československem. Naše osádka deseti mužů byla na desátém letu, jehož úkolem bylo bombardovat rafinerii nafty v Blekhammeru, nacházejícím se v údolí Odry severně od Československé hraniCe. Byl to cíl považovaný Američany za druhý nejtěžší na světě".

     

B-24 Liberator

 

Dále Tom líčí potíže, které měl jeho letoun se zpožděným vzletem způsobeným opravou elektrického zařízení. V důsledku toho našla osádka svou letku až nad Jadranem, avšak i její letka měla zpoždění za celou skupinou.

"Dal jsem osádce zprávu, že jsme trochu pozadu. Podíval jsem se bočním okénkem a snažil se přijít na to, co k čertu naše letka dělá tak daleko od ostatní skupiny. Pak střelec v zadní části letounu! zavolal ,stíhačky na 7 hodině!' Slyšeli jsme ještě “Tady jsou!” Uplynuly asi dvě vteřiny a vypuklo peklo.

Tak vypadaly Liberatory v akci - flakem ostřelovaný letoun, pojmenovaný "Betty Co-Ed" (42-51764), z výzbroje i 725. bombardovací squadrony 451. bombardovací skupiny (15. letecké armády) nad Vídní za náletu č. 134 na továrnu OMW a seřazovací nádraží dne 13. října 1944.

Liberatory při jedné z podobných akcí Liberator nazvaný "Fertile Myrtle" (4278471) 724. bombardovací squadrony 451. bombardovací skupiny při náletu na rafinerii Almas v Mad'arsku dne 9. srpna 1944. (O několik dní později, 23. srpna, byl tento letoun ztracen nad letištěm Luftwaffe v rakouském Merkersdorfu).

 

Střely s hrozným třeskotem roztrhaly část paluby letadla, Hned nato byl zasažen Tommy ve střelecké věži, ani ne dvě stopy (62 cm) ode mne a jeho nohy se divně splihle klátily; odtržené od zbytků chodidel. Střely roztrhaly celou palubu letadla a zničily panel před piloty."

V další části líčí Tom strašlivé minuty v hořícím letadle, řítícím se obrovskou rychlostí k zemi, z něhož se osádka snažila vyskočit. Odstředivá síla bránila v pohybu, dveře nešly otevřít.

"Bočním okénkem vidím plameny olizující rozbušky pum. Něco prasklo u mého obličeje, krev se mi řine kolem nosu, jsem přišpendlen do rohu... ,Je po všem! .To je konec!' V okamžiku nás obklopuje oslepující blesk, zdá se, že všechno vybuchlo a vrhlo mě do přemetů.

Zdá se mně, že se jako ve snu vznáším prostorem na zádech ve výšce 26 000 stop. Je to neuvěřitelné, ale unikl jsem pekelnou rychlostí. Tomův padák se zachytil na vrcholcích stromů a na pomoc mu přiběhlo několik lesních dělníků.

B-24 Liberator

 

"Právě když přemýšlím o tom, jak tam strávím noc, vidím tři chlapíky proplétat se mezi stromy a běžet ke mně. Jediný prudký pohyb s následným výstřelem bolesti mě přesvědčil, že všechno, co mohu dělat, je počkat až přijdou.

Sáhl jsem do kabátu a natáhl kohoutek své pětačtyřicítky, i když jsem se rozhodl ji ještě nevytáhnout - jestli ji vůbec vytáhnu. Ti tři .v civilních šatech přišli pode mne a jeden vytáhl nůž. Nevěděl jsem, jestli to nejsou Němci. Pak pozvedl druhého a ten mi nůž podal. Přeřízl jsem hedvábné provazy, spadl na podávajícího a oba jsme se svalili na . hromadu. Bylo by to komické, kdyby to bylo za jiných okolností. .Stále jsem přitom nevěděl, jsou-li to přátelé či nepřátelé. Tak jsem stál proti těm třem s rukou na pětačtyřicítce v kabátě. Jeden z nich se úzkostlivě podíval.

Prolomil jsem ticho a řekl, American, American'. Když se dozvěděli, že jsem Američan, poplácali mě po zádech, potřásli mi rukama a úzkostlivě se dívali na krev, tekoucí přes můj nos. Naznačil jsem rukou, že to nic není. Zas mne poplácali po zádech, ukázali, že si mám sundat popruhy a nafukovací vestu a zmizet odtud. Zbavil jsem se těch věcí, pozdravili jsme se a vydal jsem se pryč lesem. "

Šťastnou náhodou se sešel na zemi, nedaleko místa svého přistání s druhým pilotem, svým přítelem Edem Kasoldem. Tom dále pokračuje v líčení strastiplného putování nastalou nocí, kdy přebrodili řeku Bečvu a píše o tom, jak po půlnoci dorazili k osadě Henčlov u Přerova...

"Sníh tál a bláto ze zoraných polí se nám lepilo na boty, těžké jako olovo. Přišli jsme blíž k malé osadě a uprostřed ní jsme spatřili světlo. Stanuli jsme u branky malého domu, z nějž vyšel nějaký člověk. Když nás spatřil, divoce gestikuloval rukama a šel s námi zpět do domu".

Několik dní se pak skrývali ve stodole, kde jsem jim zřídil provizorní úkryt. "Skoro jsme umírali na infarkt, a to několikrát, když se otevřely dveře stodoly, ale byl to jen nějaký rolník, který přišel pro seno. Až kolem poledne se ozval randál a šustění sena. Zadrželi jsme dech a chopili se pětačtyřicítky. S úlevou jsme však spatřili našeho českého přítele z minulé noci. Lezl k nám nahoru a měl sebou dva mladé Čechy. Jeden mluvil anglicky, jak se ,sám naučil podle slovníku, druhý uměl německy. Já jsem bojoval s němčinou a Ed se pral s tím druhým a s jeho slovníkem. Ten chlapec, s nímž jsem hovořil, měl 20 let, byl sabotér, a dostal se z totálního nasazení tak, že předstíral nemoc. Edův hoch měl 21 let a uměl skutečně rychle listovat ve slovníku, aby našel slova, která chtěl říci. Všichni zrovna poslouchali BBC, zločin trestaný smrtí, a sdělovali nám zprávy o stavu na frontě i o řecké občanské válce.

Mají plán - asi 30 mil od nás jsou partyzáni, dají nám tedy mapu a ukáží cestu; partyzáni nás bud' schovají, než přijdou Rusové, nebo nás převedou přes linii 250 až 350 mil daleko. Souhlasili jsme. Nechali nám jídlo a řekli, že se vrátí. Následovalo pět dalších.hodin cvakání zuby - ale vrátili se a šli jsme do domu. Sundali jsme si šest vrstev oblečení, pověsili jsme je u kamen, a pokračovali v rozhovoru.

Příští ráno nás . pak vzbudila melodie deště bubnujícího na střechu stodoly. Déšť přestal odpoledne a když se setmělo, naši čeští přátelé znovu přišli a vzali nás opět do domu k posledním přípravám našeho odchodu. S tím Čechem, který mluvil německy, jsme odešli do kouta. a on mi dával instrukce - byly přibližně stejné jako instrukce od našich důstojníků tajné služby na základně. Nakreslil nám i mapu s bodem daleko od místa, kde jsme byli. To proto, kdyby padla do nepravých rukou, aby nebylo možno vystopovat toto místo - pěkně chytré. Dali nám také papír s třemi větami v češtině: 1. Máme hlad, 2. Ukažte nám na mapě, kde jsme, 3. Ukažte nám cestu k partyzánům. To vypadalo nadějně. Dali nám také obnošenou koženou tašku s jídlem, malou termosku, malou lehkou deku, baterku, křídu a dvě české sportovní čepice. Měli dva páry bot. Edovi byly boty dobře, ale mně byl druhý pár příliš malý.

Můj německy mluvící přítel nás měl doprovázet. Dal jsem mu svou pistoli, protože koneckonců, jde mu více o život než nám, kdybychom narazili na nějaké skopčáky. Neustále mi něco šeptal, ale já jsem z toho věděl asi desetinu, protože jsem měl mnoho vlastních starostí. Déšť změnil pole na masu lepkavého bláta. Ostatní neměli žádné potíže, ale moje boty byly olepené blátem a každých deset kroků jsem musel zastavovat a čistit si bláto z bot. Než mohl Čech protestovat, byl jsem v ponožkách".

Osádka sestřeleného Liberatoru na snímku ze srpna 1944, pořízeném na základně Pueblo v Coloradu.
Poručík Thomas W. Oualman je druhým stojícím zleva.

 

Věděl jsem, že Američan v ponožkách dlouho ve studeném, sychravém prosincovém počasí nevydrží. Odešel jsem pro to do blízkých Lověšic ke svému strýci, který mně dal pro Toma zimní boty a teta navíc uvařila do termosky čaj. Naznačil jsem jim jen, že někoho chci převést do Hostýnských vrchů. Na nic se neptali. Strýc měl s ilegální činností zkušenosti, pracoval v tajné protifašistické organizaci na železnici. Vrátil jsem se pak ke svým americkým přátelům a pokračovali jsme v cestě.

"Jde to a jsme na trati. Zakopl jsem ale o signální drát a udělal pekelný hluk. Bliklo světlo a někdo něco vykřiknul. Skočili jsme do příkopu, škrábali se pak nahoru po náspu, utíkali a čekali na výstřely. Nepřicházely však a my utíkali dál, až jsme stanuli naprosto bez dechu. Byli jsme v bezpečí, určovali kurz pohybu a nutili se pokračovat v běhu.

Uplynuly asi dvě hodiny a Čech nás vedl celou dobu ve smolné černé tmě bez kompasu. Jak to dokázal, nevím. Zastavil a řekl, že dál musíme sami. Pořád rovně, před námi je prý další trať, kterou musíme přejít. Buďte opatrní na trati a mnoho štěstí, Američané! Vrátil mi mou pistoli a chtěl mi dát své rukavice, ale já jsem zatraceně dobře věděl, že jsou to možná jeho poslední. Rozloučili jsme se a on zmizel ve tmě. Připadalo nám, že je to zločin, když jediný dík za to, co pro nás udělal, bylo prosté Sbohem...

V další části popisuje Tom strastiplné putování přes Hostýnské vrchy až do Beskyd.

"Od té chvíle jsou dělení dnů a postup událostí nejasné a splývají v jedno. Češi byli báječní; vítali nás stiskem ruky a poplácáním po zádech, ale vždy také měli strach, že jsme němečtí špioni. Dávali nám však jídlo jaké jsme chtěli, řekli nám kde jsme a dělali pro nás všechno. Jen nás neukrývali a nenechávali u sebe přespat. Němci chodili a prohledávali každou noc všechny statky.

Naše cesta plná lopoty, nevyspání, chladu, nadějí i beznaděje skončila až na Štědrý den. Předchozí noc jsme obešli s náladou pod bodem mrazu malé město a přiblížili jsme se k malé usedlosti v blízkých lesích. Dostalo se nám obvyklého uvítání s kusem chleba a pohledů plných údivu. Pak jsme zas. odešli pěkně osamělí. Když jsme ale byli asi padesát yardů od domu, pospíchal sedlák k nám a pokynul, abychom ho následovali. Vedl nás spletí stezek vinoucích se temným lesem. Po deseti minutách rychlé chůze, jsme přišli k pěkně postavenému domu zemědělské usedlosti s obvyklými ostatními budovami. Stál na mýtině, na boku lehce se svažujícího kopce. Vyrozuměli jsme, že na něj máme počkat v úkrytu; a tak jsme čekali.

Za okamžik se k nám sedlák vrátil a vstoupili jsme do domu. V kuchyni byly dvě ženy a jeden muž. Všichni se usmívali. Jedna z žen řekla jemným hlasem: Hello, you are Americans, aren't you? (Nazdar, vy jste Američané, že? Nebojte se.) Jediná slova, kterým jsem byl schopen rozumět od chvíle, kdy jsme byli sestřeleni, byla německá. Myslel jsem nejdříve, že také ona tak mluví a začal jsem odpovídat německy. Pak mi srdce poskočilo radostí, když jsem si uvědomil, že mluvila anglicky. Ptali jsme se, jestli patří k partyzánům. Řekla, že ne, ale že předtím pomohla dvěma Angličanům a jednomu ruskému výsadkáři. Také znala jednoho přítele partyzánů a poslala svého bratra, aby ho přivedl. Hádal jsem jí asi čtyřicet let. Byla před patnácti léty ve škole v Chicagu a ukazovala nám věci, které, jak říkala, byly z Ameriky. Když jsem se zeptal, kdy jsou vánoce, podívala se na mne divně a řekla: “Pětadvacátého, samozřejmě". A pak, když zjistila, co jsem myslel, řekla jemně: “Zítra je Štědrý den”. Byla velmi laskavá a smutně potřásala hlavou, když jsme vyprávěli naši historii. Díval jsem se na ni skoro jako na maminku. Dozvěděli jsme se, že několikrát přiletěla v noci letadla a shazovala ruské partyzány do okolních lesů. Němci přicházeli k domu a hledali jednou, někdy i dvakrát denně. Její bratr se vrátil a hlásil, že přítel partyzánů odešel a možná se vrátí zítra. Vyslechla náš příběh a hovořila česky se svým bratrem a jeho ženou. Pak nám jemně řekla, že můžeme tuto noc spát v domě, jestliže vstaneme ve čtyři hodiny, než přijdou Němci. Další den se nám pokusí pomoci. Šli jsme do ložnice a ona nám přinesla ručníky, teplou vodu a mýdlo.

Někdy mezi druhou a čtvrtou hodinou ráno jsme byli probuzeni z blaženého spánku jemným zatřesením. Naše nová, přátelská česká paní řekla třesoucím se šepotem, abychom se rychle tiše oblékli. V noci letadla shazovala ruské parašutisty a ona měla veliký strach z Němců, kteří by je mohli přijít každou chvíli hledat. Ve spěchu jsme se oblékli, vypili sklenici toho báječného nápoje nazývaného horké mléko a vyšli s jejím bratrem, abychom se schovali v lese. Večer, brzy po setmění, přišel náš český přítel a vedl nás rychle a.tiše do domu. Paní nám něžně řekla, že má hotový oběd a potom, že je tady pro nás dopis. Byl to báječný oběd! Stůl byl prostřen pro dva a ačkoliv byla v domě elektřina, ,byl osvětlen svíčkami. Cítili jsme se jako ve snu. Toto byl domov 5000 mil vzdálený od našeho domova! Pak jsme si přečetli dopis. Byl napsán anglicky, duchovním církve z malého města; asi čtvrt míle vzdáleného. On i jeho žena strávili krátký čas na návštěvě ve Spojených státech a oba uměli skoro dokonale anglicky. ' Před válkou byl duchovní spisovatelem náboženských příběhů pro děti.

Kéž bych si byl navždy mohl ten dopis schovat! Krátce a dobře nám radil, abychom se vzdali jako váleční zajatci, dokud není příliš pozdě. Věděl, že to nechceme udělat, ale cítil, že je to jediný způsob. Četli jsme strohá fakta - bylo příliš brzy očekávat přímou pomoc. partyzánů. Začínali se teprve organizovat a gestapo zahájilo totální nemilosrdnou kampaň teroru, aby je zničilo.

V dopise bylo ještě víc - byl psán velmi osobně, s velkým citem pro naši situaci a soucitem se všemi mladými Američany, kteří museli projít peklem války. Konstatoval, že se Němci Američanů bojí a že, pokud ví, dodržují Ženevskou konvenci v jednání s válečnými zajatci a dovolují Červenému kříži, aby jim posílal potraviny a zásoby. Se všemi americkými válečnými zajatci se jedná velmi dobře. Když jsme oba přečetli dopis, ztratili jsme odvahu. Viděl jsem slzy v očích naší české paní. Věděli jsme, že duchovní a naše laskavá hostitelka myslí jen na naši bezpečnost. Ona a její bratr nás doprovodili k malému městu Liptál. Měli jsme nejprve jít ke kostelu, kam hodlal duchovní zavolat české četníky. Byli jsme připraveni se jim vzdát a oni nás měli předat přímo Wehrmachtu, takže nás gestapo nemělo v žádném případě dostat do rukou. Četníci pro nás přišli a my jsme se pomalu zvedli. Skoro jsem plakal (možná opravdu), když jsem se loučil s naší hostitelkou, kterou jsme od té doby s láskou nazývali, naše česká maminka.

Na policejní stanici bylo několik četníků. Několikrát volali Wehrmachtu do Vsetína, ale něco nebylo v pořádku. Bylo už pozdě a my jsme byli nakonec předáni gestapu v Liptále...

Thomas W. Qualman dále líčí strastiplné putování do zajateckého tábora a osvobození sovětskou armádou na konci války. Ihned po návratu domů, do USA, se snažil navázat spojení s Čechy, kteří jemu a Edovi pomáhali. To se mu nakonec po delší době podařilo.

V roce 1993 navštívil s celou svojí rodinou naší republiku a téměř po padesáti létech se setkal znovu se mnou i se všemi, kteří mu za války byli nápomocni. Starosta obce Troubky nad Bečvou zorganizoval velmi krásnou vzpomínkovou slavnost u památníku Tomových kamarádů, kteří padli při letecké bitvě nad přerovským okresem.

Za dva roky - v roce 1995 - přijel znovu se svou ženou do naší země a zúčastnil se v Praze odhalení památníku našich letců, kteří v boji proti nacismu položili za války své životy. Slzel dojetím, když vojenská hudba hrála "evergrýny", které on s ostatními letci tehdy poslouchal při odpočinku mezi nálety na Německo. Znovu uctil i památku padlých kamarádů v Troubkách a navštívil Vídeň, kterou za války vídal pouze z letadla. Odjížděl se slibem, že pokud bude zdravý, opět přijede do země, kde našel tolik dobrých přátel.

V dopisech, které si občas vyměňujeme, vzpomíná vždy s vděčností na všechny Čechy, kteří jemu i jeho kolegovi Edovi - americkým.letcům ze sestřeleného bombardéru - pomáhali při dobrodružném putování. Vzpomínky patří "české mamince" paní Mrnuštíkové, jejím příbuzným Maďárovým, evangelickému knězi panu Valisovi a jeho ženě i našim krajanům z Henčlova a Troubek.

Thomas W. Qualman u pomníku padlých kamarádů v Troubkách nad Bečvou
(obci, o níž se loni hodně psalo v souvislosti s katastrofální povodní)

 

               

Přátelé při setkání po padesáti létech

Ing. Josef Brázda, Csc.                                                                                                                                                                  Březen 1998

              Březen 1998

* Kurzy * Last minute * Letenky * Kurzy akcie a burza * Reality a bydlení * Akcie * Rejstřík * Hotel Prague *