Plnochrupý pes má v mordě 42 zuby. U mnohých psů jeden nebo více zubů chybí. Nejčastěji chybí premoláry nebo moláry. Chybění zubů je dlouholetý chovatelský problém. Ten rozdělil chovatele zhruba na tři skupiny. První zastávají názor, že žádný pes ani fena, kterým chybí nějaký zub, nemají být připuštění do chovu. Druzí tolerují chovných psů a fen jeden nebo dva chybějící zuby (obyčejně P1 nebo M3). Třetí skupina chovatelů pravděpodobně zatím největší, nepřikládá chybění zubů u psa žádný význam.

Často slýcháme, že nejmenší premolár P1 a nejmenší molár M3 chybí nejčastěji. Toto chybění je vykládáno jako regrese chrupu psa. Bylo by to tak, kdyby u každého plemene chyběly tyto zuby ve stejném procentu. Ve skutečnosti tomu tak není (o M3 viz dále). Chovatele především zajímá, jaké potomstvo, s ohledem na zuby, může očekávat od různě kvalitních rodičů. Jakých výsledků bylo dosaženo při spojování různě kvalitních (podle plnochruposti) rodičů, ukazuje následující přehled.

P= plnochrupý, Ch = chudozubý

Na základě statistických dat jsem uskutečnil ve skupině pokusných psů (Horákův laboratorní pes) záměrná křížení. V chovu byla u tohoto plemene úmyslně používána dlouhodobě nejužší příbuzenská plemenitba, aby bylo, pokud možno, docíleno geneticky homogenního materiálu. Vznikly tak tři inbrední linie. Linie A, u které nikdy nechyběl P2, ale často P4, linie K, ve které mimo P4 též chyběly často P2, a linie O (u níž byly poměry shodné s linií K). Abych potvrdil závěry vyplývající ze statistických dat a z chovu různých plemen, uskutečnil jsem potřebná spojení. Když byla spojena fena z linie K se psem z linie A, žádnému jejich potomku P2 nechyběl. Pokud byla tato fena spojená se psem ze své linie (K), dala potomky, kterým vedle P4 chyběly i P2, čímž tato linie byla zatížena. Musel tedy pes z linie K být nositelem recesívní vady, i když sám chybu zjevně neměl.

Už bylo uvedeno, že při spojení feny z linie K se psem z linie A žádnému z potomků zub P2 nechyběl. Když však tato fena byla spojena se svým synem, tak u některých potomků P2 chyběly. Musel tedy pes (syn), ačkoliv byl sám plnochrupý, být nositelem vlohy pro chybění P2 a tudíž byl v tomto znaku heterozygotně založen. To znamená, že plnochrupí psi a feny mohou být nositeli recesívní vlohy pro chybění různých zubů, jinak řečeno, chudozubost je vada založená recesivně. Recesivně založená vada (recesivní vloha) může být přenášena jako skrytá po několik generací. Ačkoliv fena s chybějícími P2 byla kryta plnochrupým psem, a přestože také ve dvou dalších generacích bylo v příbuzenské plemenitbě použito jen plnochrupých rodičů, vyskytly se ještě ve třetí generaci potomci s chybějícími P2. To plně prokazuje, že plnochrupý jedinec může být nositelem vlohy pro chudozubost.

Pokud jde o chudozubost v horní čelisti, jsou výsledky poněkud jiné. Fena, které chyběl P3 vpravo nahoře, byla kryta plnochrupým psem. V první generaci nechyběl žádnému z potomků P3 nahoře. Dvě dcery této feny byly nakryty svým vlastním bratrem a v obou vrzích chyběly u tří fen P3 vpravo nahoře. Také výsledky dalších výzkumů ukazují, že chudozubost v horní čelisti, podobně jako nadpočetné zuby v horní čelisti (což bylo prokázáno v chovu skajteriérů - přespočetný řezák v horní čelisti se vyskytoval pouze u psů - samců), je vázána na pohlaví. Aby vliv selekce (výběru) byl ještě názorněji dokumentován, vytvořil jsem v chovu Horákových laboratorních psů dvě linie, z nichž jedna byla selektována na plnochrupost a v druhé byli spojování jen chudozubí jedinci. V první linii jsem pracoval pouze s plnochrupými jedinci. Úspěchem bylo, že už ve třetí a čtvrté generaci potomstva byli všichni jedinci plnochrupí. Ve druhé linii jsem spojoval jen jedince chudozubé a všechno potomstvo ve třetí generaci (celkem 29 jedinců) bylo chudozubé. To jednoznačně potvrzuje význam selekce rodičů. Přitom v obou liniích bylo chováno stejným způsobem, nejužší příbuzenskou plemenitbou (vždy byli spojováni sourozenci), a přece byly výsledky naprosto odchylné.

U Horákových laboratorních psů chybí takřka vždy P4 v dolní čelisti. To umožnilo uskutečnit záměrná spojení se zřetelem jen na chybějící P4 (pro P4 plnochrupý, chybí 1 P4, chybí oba P4), a to buď u otce nebo u matky, a spojení rodičů, kterým vždy některý nebo všechny P4 chybí. Výsledky těchto spojení ukazuje připojený přehled.

Přehled potvrzuje, že z hlediska zubu P4 kvalita potomstva odpovídá kvalitě rodičů. Rozdíly v jednotlivých skupinách (94% - 59% - 18% - 0%) jsou statisticky průkazné. Zatímco u rodičů plnochrupých bylo získáno 94% potomků plnochrupých, nebyl u skupiny rodičů jakkoliv pro P4 chudozubých ani jeden z potomků pro P4 plnochrupý. Pozoruhodný je výsledek ve skupinách, kde otec je plnochrupý a matka chudozubá a opačně (otec chudozubý, matka plnochrupá). Výsledek ukazuje, že u Horákových laboratorních psů (v tomto případě) přenášejí nedostatek silněji psi než feny. Statisticky se ukazuje, že méně plnochrupých potomků je ze spojení, kde P4 chybí otci.

Výsledky ukazují dále na specifičnost chybění jednotlivých zubů, na jejich samostatné genetické založení. Pro každý zub existuje zřejmě specifický gen, zvláštní vloha. Rovněž výsledky potvrzují recesivní charakter chudozubosti a to, že má velikou průraznost.

Pokud jde o M3, je všeobecně známo, že je u psů vyvinut pouze v dolní čelisti. V horní čelisti nemá protějšek, a dalo by se proto tvrdit, že je bezvýznamný. Je ze všech molárů nejmenší a někdy na jedné nebo i na obou stranách chybí. V takovém případě se mluvívá o regresi. Podle mé statistiky chybí tento zub častěji, když jedinec má všechny premoláry; častěji také chybí oba M3. Chybění M3 zjistili různí autoři u různých plemen (celkem u 3298 jedinců, průměrně 5%). U jednotlivých plemen však existují nejednou značné rozdíly. Tak například M3 chybí u 15% velšteriérů a foxteriérů, ale jen u 2% Německých krátkosrstých ohařů, a u Horákových laboratorních psů, stejně jako u kolií, nechybí nikdy. Považuje-li se příbuzenská plemenitba za příčinu oslabení konstituce, jak je možné, že u Horákových laboratorních psů nikdy M3 nechybí? Rozdíl je statisticky významný, lze tedy tvrdit, že chybění M3 u obou teriérských plemen je dědičnou chybou. U Horákových laboratorních psů, tedy u plemene, které vzniklo a je chováno za použití nejužší příbuzenské plemenitby, nechyběl M3 dosud nikdy. V otázce chybění M3 se mnozí odvolávají na výsledky průzkumu vlků. Je známo, že někteří autoři udávají u velkého počtu zkoumaných vlků chybění tohoto moláru. Naproti tomu jiní badatelé zjišťují, že v jiných populacích tento zub nikdy nechybí. Důležité je, že jde o výsledky z různých oblastí světa, z různých kontinentů, což potvrzuje možnost výskytu této anomálie a její dědění.

Zjistil jsem, že po rodičích, kterým oba M3 chybí, lze získat potomky, kteří M3 mají. Dokonce po rodičích a prarodičích (tedy po dvou generacích), kteří M3 neměli, lze získat potomstvo, které M3 má. Po rodičích, z nichž jednomu M3 chybí (druhý tento zub má), lze získat potomky, kteří M3 mají, ale i takové, kterým jeden nebo oba M3 chybí. Úplně stejný je výsledek spojení rodičů, kteří oba M3 mají. Zkoumaní jedinci nebyli rentgenologicky vyšetřeni, proto nelze jednoznačně říci, zda "chybějící" zub byl pouze neprořezán.

Zajímavé je, že mnoho jedinců s chybějícími M3 pochází z vrhů špatně odchovaných. Je tedy skutečně možné, že většina těchto zubů nebyla řádně prořezána. Takoví jedinci jsou (bez rentgenologického vyšetření) mylně považováni za chudozubé. To by vysvětlovalo sporné výsledky v chovu i to, že častěji chybí oba M3. Uvedené naznačuje, že i tato anomálie je dědičně podmíněná a dědí se stejně jako jiné chybění zubů, ovšem s určitými odchylkami, které vznikají pouhým optickým pozorováním bez řádného RTG vyšetření.

Závěrem je možno říci, že chudozubost u psů je dědičná a dědí se recesivně. U zkoumaných plemen nechybí vždy stejné zuby. Chybění různých zubů je tedy plemenná záležitost. Ne vždy chybí nejmenší zuby (P1 a M3). To ukazuje, že takzvaná regrese není zatím prokázána. Nejčastěji chybí zuby v dolní čelisti. Na každé straně chybí zuby zhruba ve stejném poměru, jinak řečeno chybění jednotlivých zubů není lokalizováno na jednu nebo druhou stranu čelisti. Potomstvo odpovídá, pokud jde o zuby, kvalitě rodičů. Každý zub je geneticky samostatně podmíněn. Chybění zubů je povahy recesivní, proto zub (zuby) chybí tomu jedinci, který je pro daný znak (zub) založen recesivně homozygotně. Některé dosavadní výsledky dokazují, že chybění zubů v horní čelisti je vázáno na pohlaví. To platí i pro přespočetný zub v horní čelisti.