Samozřejmě že dědeček nemá kapesní hodinky poháněné elektřinou. Takový nesmysl si může vymyslit jen Saturnin. Chtěl tím patrně symbolicky naznačit, že dědeček má ve svém domě všechno, na co se podíváte, zařízeno na elektřinu. Otvírání dveří, topení, vaření, větrání, osvětlování, holení a zapalování cigaret.
Dědeček je mohutný starý pán s brunátnou pletí, šedivými vlasy a veselýma očima. Byl dlouhá léta ředitelem městské elektrárny, starostou společenstva elektrotechniků, předsedou zemského svazu elektráren, členem správní rady elektrických podniků a vůbec členem všech korporací, v jejichž jméně se vyskytovala slova jako elektrický, elektrotechnický, elektřina a podobně.
Celý život propagoval elektřinu a říkají o něm, že před lety vypracoval plán na elektrizaci Polabí a po celé délce horního toku řeky projektoval jednu elektrárnu na druhé, takže by byla nakonec voda v Labi už vůbec netekla, musela by být dávána do sudů a posílána do Hamburku vlakem. To byl ovšem jen žert, ale když si jej lidé vypravovali, cítili jste z jejich hlasu, že mají dědečka docela rádi. Ani u Saturnina tomu nebylo jinak. Myslím si dokonce, že si s dědečkem velmi dobře rozuměli už od té chvíle, kdy se Saturnin starému pánovi představil v přísném pozoru.
Přijel jsem totiž tenkrát asi v půli srpna na venkov, abych v dědečkově domě prolenošil tři týdny své dovolené, a Saturnin mne doprovázel. Zpočátku jsem váhal, mám-li vzít Saturnina k dědečkovi s sebou, nebo mám-li mu též dát dovolenou a jet sám. Věděl jsem totiž, že se teta Kateřina postarala, aby se dědeček dověděl, jak výstředního má vnuka. Takový mladík, a on musí mít sluhu! Jako bych tetu Kateřinu slyšel. Nakonec jsem se rozhodl, že vezmu Saturnina s sebou.
Dědeček to přijal jako samozřejmost. Prohlédl si Saturnina, stojícího před ním se sraženými podpatky, a zdálo se, že je spokojen. Potom se obrátil ke mně a říkal mi to, co mi říká pokaždé: že doufá, že se mi v této samotě bude líbit, a abych chodil hodně do lesa. Dodal, že letos bude mít ještě několik hostů. Za týden přijede doktor Vlach. Je už čtrnáct dní ve svém srubu v horách a slíbil, že sejde sem dolů mezi lidi. Z Prahy přijede vnučka dědečkova starého kamaráda inženýra Tereby.
Myslím, že jsem v tu chvíli zrudl, ale dědeček si toho nevšímal. Také Saturnin vypadal, jako by byl to jméno přeslechl. Nevnímal jsem dobře, co dědeček dále povídal, a vzpamatoval jsem se, až když se mne žertovně ptal, proč jsem nepřijel po řece se svou obývací lodí. Chtěl jsem mu odpovědět, že mi v tom zabránily jezy četných elektráren, ale pak jsem si to rozmyslel. On vlastně ani na odpověď nečekal a spokojeně se pochechtával. Šibalsky mžoural očkama a znenadání mne udeřil do zad a pochechtával se ještě spokojeněji.
Večer jsem seděl ve svém pokoji a přemýšlel jsem, jak vratké jsou úsudky, které si člověk učiní o svých bližních, či dokonce příbuzných. Dosud jsem považoval dědečka za mrzutého starého pána, poněkud zlomyslného a sobeckého. Zdálo se mi, že jsem mu velmi křivdil. Bylo mi ovšem záhadou, odkud ví o mém zájmu o slečnu Barboru, ale to bylo vedlejší. Hlavní bylo, že ji pozval a že mne čekala nejrozkošnější dovolená, jakou jsem kdy měl.
Litoval jsem jedině toho, že slečna Barbora přijede až za týden. Prohlížel jsem kapesní kalendář a přemýšlel jsem, co bych za to dal, kdybych mohl ten týden, který mne od setkání dělí, škrtnout, vytrhnout, přeskočit, abych se již příštího dne mohl probudit s vědomím, že na mne čeká procházka lesem s Barborou po boku. Potom ovšem nabylo vrchu střízlivé uvažování, které je mi tak vlastní. Týden života! Až jsem se zhrozil té ceny. Týden mladého života, týden, o kterém nevím, co krásného mi přinese. Týden být živ, toulat se po lese, cítit, jak voní mateřídouška, poslouchat šplouchání řeky, chodit na ryby a vyhřívat se po koupání v písku pod malou skalkou. Jak je to krásné!
Rozhodl jsem se tenkrát, že ten týden neškrtnu a že provedu zajímavý pokus. Do toho kapesního kalendáře zapíšu všechno, co se v tomto týdnu stane, abych příští sobotu mohl zvážit dobré i zlé a znovu zavrtět odmítavě hlavou, znovu si říci, že týden života je cena příliš vysoká.
Dívám-li se dnes zpátky, vidím, že nebylo nutno, abych si psal něco na způsob deníku. Události, které se zběhly, byly takového rázu, že bych si je byl zapamatoval v každém případě. Posuďte sami.
Příštího dne bylo krásné nedělní jitro. Ležel jsem v poduškách a vdechoval svěží vzduch, který proudil otevřeným oknem ze zahrady. Po bydlení v obývací lodi vychutnával jsem až do dna pobyt v solidním domě svého dědečka. Pociťoval jsem příjemné vědomí bezpečnosti, jistotu, že se neozve z paluby poplašný Saturninův křik, abych se držel, že jede kolem parník "Praha". Přitom jsem uvažoval, že musím promluvit se Saturninem vážné slovo. Doktor Vlach se totiž na naší lodi občas vyjadřoval o dědečkovi s notnou dávkou obvyklého sarkasmu, a Saturnin těm hovorům naslouchal s neskrývaným potěšením. Obávám se, že nabyl o dědečkovi mínění poněkud neuctivého, a mrzí mne, že jsem ty hovory trpěl.
Tím nechci říci, že by snad doktor Vlach byl dědečka pomlouval. On mu takové věci říkal i do očí. Když jednou dědeček řekl, že už zde asi dlouho nebude, podotkl Vlach rozvážně: "Já si to představuji tak, že tiše zhasnete obklopen svými příbuznými, z nich každý bude do vás něčím tvrdým mlátit, protože vy byste jinak vůbec neumřel." Dědeček se tomu smál asi půl roku.
Připravil jsem si řeč, kterou Saturninovi nastíním stručný dědečkův životopis, jeho zásluhy o elektrickou osvětu našich zemí, a již zakončím nějakou vzletnou pasáží o všech kladech této veliké osobnosti.
Právě jsem se rozhodl, že vstanu, když se ozvalo diskrétní zaklepání a Saturnin vstoupil. Přál mi dobrého jitra a pravil, že ranní ptáče dál doskáče, mladí ležáci, staří žebráci, a oznámil mi, že venku je pěkně, ale nechval dne před večerem, nevíme dne ani hodiny a kam čert nemůže, nastrčí bábu.
Vy nejste zvyklí na podivný způsob Saturninova vyjadřování, ale já jsem z té směsice přísloví pochopil, že přijela teta Kateřina. Nemohu říci, že bych tím byl býval potěšen. Teta Kateřina se rozhodně nehodila do mé představy o dovolené. Byla pro mne symbolem všech možných nepříjemností.
Mé neblahé předtuchy se začaly naplňovat ještě téhož dne dopoledne. Teta Kateřina vyvolala trapný výstup, když si stěžovala dědečkovi, že ji Saturnin nepozdravil a Milouše dokonce urazil.
Saturnin jí slušným způsobem odporoval a tvrdil, že neměl v úmyslu mladého pána urazit a milostivou paní že pozdravil. Dokonce si vzpomínal i na druh pozdravu. Řekl jí: "Má úcta."
Teta křičela, že je to drzá lež, Saturnin že rafinovaně překrucuje situaci a že ona není padlá na hlavu. Že prý se, když ji uviděl, ušklíbl a řekl: "No maucta." Tomu ona neříká pozdrav. Velmi se zlobila, ale to nebylo ještě nic proti Miloušovi. Ten ještě nezapomněl Saturninovi ten případ s cigaretou a již jím byl znova do hloubi duše uražen. Zabýval se celý minulý měsíc tím, že si dal růsti knírek, pozůstávající asi z jedenácti neukázněných vousů, a urážka, kterou mu bylo snést, se týkala této mužné ozdoby.
Když se totiž Milouš, věren svému předsevzetí, že nebude Saturnina brát vůbec na vědomost, procházel s ješitným výrazem ve tváři, postavil se mu Saturnin do cesty, a dívaje se mu upřeně na horní ret, ptal se s předstíraným zděšením: "Co se vám stalo?" Milouše to tak překvapilo, že se pitomě zeptal: "Kdy?" a pak utekl a zavřel se ve svém pokoji. Dědeček Saturnina napomenul, ale po jeho odchodu řekl tetě Kateřině, že když už Miloušovi něco takového vyrostlo, měl by si na tom při styku s lidmi držet čistý kapesník.
Odpoledne pršelo. Hrál jsem s dědečkem šachy a soustavně jsem prohrával. Dědeček mne přímo drtil. Je pozoruhodné, jak skvěle hraje, uvážíme-li jeho stáří. Po páté partii se shovívavě usmál a řekl, že budeme dělat něco jiného. Potom mi vyprávěl poutavý příběh ze svého mládí, když sloužil jako voják v Itálii a zamilovala se do něho jedna hraběnka. Milý, starý pán.
Jakmile se setmělo, odešel jsem do svého pokoje, abych nemusel hrát s tetou Kateřinou žolíky.
V pondělí pršelo také. Dědeček byl velmi mrzut, trápila ho dna. Klel jako dragoun, ale to je pochopitelné. Když ho nic netrápí, je milý, veselý a je odhodlán vyzvat kohokoliv na řeckořímský zápas. Ale o tom ještě bude řeč. Den se zoufale vlekl a teprve k večeru dědečkovy bolesti polevily. Potom mi bylo vyslechnouti příběh o tom, jak dědeček sloužil jako voják v Itálii a jak se do něho zamilovala jakási hraběnka.
Poslouchal jsem to jen tak na půl ucha, protože mi to dědeček vyprávěl předešlého dne. V duchu jsem si říkal, že je to podivuhodné, že uplynuly dva dny, aniž Saturnin provedl nějakou ztřeštěnost. Zaklepal jsem to na dřevo, a dědeček roztržitě řekl "Dále". Potom pokračoval ve svém vypravování.
Hned příštího dne si to Saturnin všechno vynahradil. Tvrdil dědečkovi, že umí řídit auto. Dědeček to s radostí uvítal a projevil přání vyjet si ve staré fordce, která už dlouhá desetiletí rezivěla v garáži. Saturnin sehnal někde plechovku benzínu a kolem desáté hodiny tajně vyjeli. Nikdo z nás o tom nevěděl a poplach se strhl teprve, když dědeček chyběl u oběda.
Asi ve tři hodiny přijel Saturnin na kole a dědečka přivezl fiakr. Neměl jsem nejmenšího tušení, co se stalo, ale dědeček se celé odpoledne nepřestával třást a stále si pro sebe opakoval: "Ježíši Kriste, Ježíši Kriste!" Saturnin zase někam odjel.
Teta Kateřina žádala, abych jí to vysvětlil, ačkoliv jsem o tom věděl zrovna tak málo jako ona. Potom vedla zmatené řeči o nedočkavých dědicích a o atentátu. Nakonec řekla, že kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá, a čiň čertu dobře, peklem se ti odmění.
Celou středu pršelo. Teta Kateřina mne k dědečkovi nepustila, a tak jsem se dal do čtení. Přečetl jsem knihu "Pučení" nebo tak nějak se to jmenovalo a bylo to od nějakého profesora. Zkazil jsem si tím celý den. Večer si mne dal dědeček zavolat a vyprávěl mi o tom, jak sloužil jako voják v Itálii. Je to těžká věc, já jsem ho tam neposílal. Před spaním jsem přemítal o tom, jak by i tyto deštivé dny byly krásné, kdybych je mohl trávit ve společnosti slečny Barbory.
Ve čtvrtek se dědečkovi velmi ulevilo a chtěl se mnou hrát šachy. Moc mne to netěšilo, protože venku zrovna chvíli přestalo pršet a já jsem se chtěl jít podívat k řece, ale pak jsem si řekl, že jsem tím dědečkovi povinen. Konec konců je Saturnin mým sluhou a já jsem zaň odpověden. Teta se divila, že dědeček na mne nezanevřel, pokládala to za stařeckou vrtkavost a podotkla, že kůň je jednou hříbětem a člověk dvakrát dítětem. Šel jsem tedy hrát s dědečkem šachy.
Ačkoliv jsem měl dobrou vůli, nedopadlo to dobře. Nejsem sice vynikajícím hráčem, ale přesto se mi zdálo nápadným, že dědeček dělal rošádu v jedné partii třikrát, pokaždé na jinou stranu. Když jsem ho na to upozornil, velmi se rozčilil a řekl, že ho ničemu učit nebudu, že on už hraje šach asi sto let. Propustil mne v náladě velmi nepřívětivé.
Když jsem odcházel z pokoje, nabírala teta Kateřina zhluboka dech a to znamenalo, že se chystá říci nějaké přísloví. Podařilo se mi zavřít dveře dříve, než spustila.
V pátek měl dědeček velmi dobrou náladu, a dokonce se ptal po Saturninovi. Saturnin se dostavil a podal dědečkovi vojenské hlášení. Řekl, že je všechno v pořádku, trafika že byla dopravena na původní místo a automobil byl dán do opravy. Mechanik však naléhavě žádá nějakou fotografii, aby věděl, jak ten vůz dřív vypadal. Také se tázal, jestli náhodou nezůstala jedna dvířka od toho automobilu v garáži. Saturnin garáž prohledal, ale dvířka nenalezl. Ještě se pozeptá, jestli nezůstala v té trafice.
Jinak prý neměla nehoda vážnějších následků. Majitel trafiky utrpěl sice nervový otřes, ale nikoliv při nehodě samé, nýbrž při návratu od oběda, když zjistil, že trafika je pryč. Dědeček se smál, nabídl Saturninovi doutník a pak se spolu celé odpoledne bavili. Teta Kateřina dokonce tvrdila, že cvičili. Já nevím, byl jsem celou tu dobu ve svém pokoji.
Odpoledne mi chtěl dědeček vykládat o Itálii a o té hraběnce, ale já jsem ho prosil, abychom podnikli něco jiného. Bylo to ode mne velmi nepředložené, ale kdo by byl tušil něco takového. Dědeček řekl, že mu Saturnin vysvětlil zápas džiu-džitsu a že on, dědeček, mne tomu také naučí.
To, co následovalo, se vám bude zdát neuvěřitelné. Prosím, abyste měli na paměti, že jsem byl dalek toho, abych se se starým pánem rval. Přijal jsem jeho žertovný útok trpně, a to byla chyba. Jeho první chvat, kterým se pokusil ohrozit moji rovnováhu, vyloudil mi na rty shovívavý úsměv a ukonejšil mou obezřetnost. Najednou dědeček odskočil stranou a vrazil do mne z boku překvapující silou.
Následky byly hrozné. Letěl jsem po parketách napříč pokojem a praštil jsem sebou asi čtyři metry od místa, kde jsem původně stál. Když jsem se pokoušel vstát, projela mi pravou nohou oslňující bolest a zatmělo se mi před očima. Dědeček se smál, ještě když mne Saturnin se služebnou Marií odváděli do mého pokoje, a volal za mnou, že to přejde.
Dopravili mne do postele a poslali do města pro lékaře. Nevím, nač lékaři vlastně jsou, ale na to, co se mnou prováděl, jistě ne. Ten kotník mne bolel stejně dost a naprosto nebylo potřebí obracet mi nohu patou dopředu. Potom zasmušile prohlásil, že budu musit na rentgen a že zítra ráno pošle pro mne sanitní auto. Zítra ráno, prosím, když má konečně přijet slečna Barbora. Pochopíte, jak mi bylo, a to mne snad poněkud omlouvá, že jsem popuzeně odmítl dědečkovu nabídku, že mi bude vyprávět, jak sloužil v Itálii.
Když za mnou v sobotu ráno zapadla dvířka sanitního auta, viděl jsem, jak zahradní cestou přijíždí slečna Barbora ve svém bílém rapidu. Měla roztomilý sportovní klobouček a moc jí to slušelo.
Ležel jsem na nosítkách a sanitní auto sjíždělo pomalu cestou k řece. Začalo zase drobně pršet. Saturnin seděl vedle šoféra a ve chvíli, kdy jsme vjížděli na dřevěný můstek přes řeku, mne upozornil na nebezpečně vzedmutou hladinu. Spousty kalné vody letěly pod můstkem jen asi o metr níže, než byl povrch vozovky. Kus borového dřeva střelhbitě zmizel pod můstkem a vynořil se na opačné straně na hřbetu žluté vlny.
Podíval jsem se s obavami směrem k horám, dusícím se v nízkých mracích. Voda crčela ze stromů, klouzala po napitém mechu, klopýtala s kamenitých strání a hrčela v úžlabinách. Pádila směrem k řece a podle toho, jak sílila a mohutněla, brala s sebou jehličí, drobnou hlínu, drny, oblázky, klopotně obracela větší kameny, podemílala příkré stráně, bořila srovnané metry dřeva, rvala břehy a unášela s sebou kmeny stromů.
Byl jsem rád, když jsme měli můstek šťastně za sebou, a celou cestu do nemocnice jsem si představoval groteskní situaci, která by vznikla, kdyby rozvodněná řeka odnesla tuto jedinou spojnici dědečkovy samoty s ostatním světem.
Myslím, že jsem vám ještě nepopsal zvláštní polohu dědečkova domu. Je postaven pod horami na úpatí Hradové a pozemek, na kterém stojí, je sevřen dvojicí řek do protáhlého trojúhelníka. Doktor Vlach říká, že je to místo pro elektrárnu a ne pro obytný dům, ale doktor Vlach má vždycky nějaké námitky. Já říkám, že je to nejkrásnější koutek světa, jaký jsem kdy viděl. Z některých lidí, věcí nebo krajin vyzařuje zvláštní pocit bezpečnosti. Jsou lidé, po jejichž boku byste byli ochotni vrhnouti se do riskantních podniků, jsou věci, dávající vám pocit jistoty, a jsou místa na zemi, kde si připadáte chráněni před jakýmkoliv nebezpečím. Takovým místem je dědečkův trojúhelník, sevřený říčkami, s mlčící Hradovou v zádech.
Do malého města se železniční stanicí je možno se dostat jen po soukromém dědečkově mostu.
Jestliže jsem přemýšlel o tom, že povodeň by mohla přerušit spojení mezi obyvateli dědečkova domu a ostatním světem, tu se mé obavy netýkaly ani tak dopravní kalamity samé jako možnosti, že bychom se slečnou Barborou zůstali na různých stranách řeky. Tak jsem si svou dovolenou opravdu nepředstavoval.
Sanitní auto projelo městečkem a zahnulo do třešňové aleje, vedoucí k nemocnici. Drobný déšť ustal a bylo nesnesitelné dusno. Měl jsem velmi živou představu, jak nad těmi mraky, do údolí napěchovanými, pálí srpnové slunko. Kdesi v dálce zaburácel hrom.
Auto zastavilo před malou bílou budovou a Saturnin se šoférem mne chtěli odnést dovnitř na nosítkách. Odmítl jsem to a za jejich pomoci jsem se dobelhal do ošetřovny, došlapuje na poraněnou nohu co nejméně. Usadili mne na bíle natřenou lavici a šofér odešel, aby oznámil náš příjezd. Osaměli jsme se Saturninem a oba jsme mlčeli. Saturnin měl trochu špatné svědomí a přičítal si, zcela správně, vinu na mém zranění. Prohlížel si lékařské nástroje v zasklené skříni s takovým zájmem, že mne to poněkud znepokojovalo.
Vzduch byl pln pachu po nějaké dezinfekční látce, a veliké kulaté hodiny tikaly takovým podivným zvukem, jako když kape voda do umývadla. Po chodbě se blížily kroky, šofér pootevřel dveře, rozhlédl se ošetřovnou, jako by někoho hledal, řekl "Tak sakra." a zase zmizel. Zase bylo jednotvárné ticho a mne se zmocňovala příjemná ospalost.
Zavřel jsem oči a před mým duševním zrakem se objevila spousta kalných vln, vrhající kmeny stromů proti mostním pilířům jako strašlivé berany. Vtom mne napadla myšlenka, která mne úplně probudila. "Saturnine," ptal jsem se, "myslíte, že je v Praze také povodeň?" "Určitě!" přisvědčil Saturnin. Zavřel jsem oči znovu a na houpajících se vodních spoustách jsem viděl naši obývací loď, jak se vzpíná na příliš krátkém zakotvení, zatímco na nábřeží povykoval její malý tlustý majitel.
Mé chmurné představy byly přerušeny příchodem ošetřovatelky, která nám oznámila, že pan primář zde ještě není. Vzala ze skříňky několik teploměrů a zase odešla. Saturnin, jako by četl mé myšlenky, řekl, že není třeba, abych měl obavu o naší obývací loď. Před odjezdem přemluvil majitele, aby loď pojistil na značnou částku. Dodal, že můj majetek, na lodi se nacházející, dovolil si pojistit sám. Byl jsem úplně ohromen. Ptal jsem se, kde vzal peníze na zaplacení pojistky, a on mi odpověděl, že při pojištění lodi fungoval jako zástupce pojišťovny, a provize, která mu patřila, použil k tomu, aby zaplatil roční prémii na pojištění mého majetku. Pravil, že naprosto není třeba, aby mne to přivádělo do rozpaků, protože patří mezi povinnosti dobrého sluhy, aby se staral o bezpečnost majetku svého pána. Podotkl, že náš odjezd byl kvapný vzhledem k tomu, že jsem do poslední chvíle nevěděl přesný termín své dovolené a že tudíž neměl čas vysvětlit mi výhody pojištění a nemohl si vyžádat můj souhlas. Částka, kterou pojišťovně mým jménem zaplatil, není velká a v případě, že schvaluji jeho postup, mohu mu ji při nejbližší gáži vyplatit. Pokynul jsem hlavou a pak jsme zase oba mlčeli.
Asi za půl hodiny přišla ošetřovatelka a sdělila nám, že pan primář již přišel a provádí vizitu. Bude to trvat asi dvacet minut.
Trvalo to čtyřicet minut, než ošetřovatelka zase přišla, uložila do skříně teploměry a řekla, že, bohužel, pan primář už je pryč. Tohle bylo trochu moc. Vyskočil jsem, ale prudká bolest v kotníku mne přinutila, že jsem si zase sedl.
Tázal jsem se ošetřovatelky, proč pan primář odešel, když věděl, že zde už půl druhé hodiny čekáme. Projevila domnění, že snad na nás zapomněl. Ptal jsem se, není-li zde jiný lékař, který by mi mohl udělat ten rentgenový snímek. Byla překvapena, že běží jen o rentgenový snímek, a tvářila se tak, jako by byla myslila, že si chci dát tu nohu amputovat. Pravila, že snímek by mohl udělat doktor Zajíček. Byl jsem téhož názoru a ptal jsem se, kdy pan doktor Zajíček přijde. Pravila, že pan doktor Zajíček je přece tady už od rána. Saturnin se tázal, kde je pan doktor Zajíček ukryt. Smála se a říkala, že pan doktor Zajíček není ukryt. Je v inspekčním pokoji. To nás velmi potěšilo. Saturnin chtěl vědět, zda by se pan doktor přišel podívat, co se to děje, kdyby někdo začal na ošetřovně střílet. Byla tím poněkud zmatena, ale domnívala se, že v takovém případě by pan doktor určitě přišel. Saturnin se jí ptal, jestli by to šlo zařídit i jinak, bez toho střílení. Řekla, že by ho mohla prostě zavolat. Saturnin pravil, že to bude nejlepší, ať ho prostě zavolá.
Pan doktor Zajíček přišel trochu rozcuchán a se stopami růže na tváři. Byl roztržitý, a když se mne byl čtyřikrát zeptal, která noha to je, udělal rentgenový snímek té zdravé. Když jsem mu řekl, že mám poraněný pravý kotník, tvářil se tak nedůvěřivě, jako kdybych mu byl předvedl nějaké kouzlo. Potom se zamyslil, díval se velmi soustředěně a já jsem měl dojem, že mi počítá nohy. Konečně se rozhodl, vyfotografoval mi pravý kotník a odešel do temné komory.
Vrátil se asi za půl hodiny a řekl, že to nic není, že si mám na to dávat obklady z octanu hlinitého a že tu nohu nemám namáhat. Rozloučil se s námi jako docela normální člověk a odešel.
Byl jsem rád, že to mám za sebou, a s pomocí Saturninovou jsem se belhal k východu. Sanitní auto stálo venku a šofér ležel natažen na pryčně v budce vrátného a spal. Vrátný seděl za stolkem, hlavu měl položenou vedle telefonu na ohnuté ruce a spal také. Vypadalo to jako výjev ze Šípkové Růženky.
Saturnin mne posadil na lavici a šetrně vzbudil šoféra. Pravil mu, že odjíždíme. Ten dobrý muž říkal, že pro to ho nemusíme budit. Přál nám šťastnou cestu a chtěl pokračovat ve svém odpočinku. Zatím se probudil vrátný a nechápavě se na nás díval. Saturnin řekl šoférovi dobrosrdečně, že chceme odjet jeho sanitním autem. Že je nám líto ho budit, ale je to opravdu nutné.
Šofér vstal a tázal se nás, máme-li proň jízdní rozkaz. Písemný rozkaz z kanceláře nemocnice. Řekli jsme, že nic takového nemáme a že jsme to přece neměli ani ráno, když nás vezl sem. Pravil, že to je sice pravda, ale že ráno měl jízdní rozkaz on, a hned jej vytahoval z ohmatané tobolky. A ten jízdní rozkaz zněl pouze na cestu do nemocnice a nikoliv na cestu zpět. On musí dostat takový zelený lísteček z kanceláře, jinak nemůže jet.
Saturnin se ptal, bude-li někdo teď v poledne v kanceláři. Vrátný řekl, že myslí, že tam pan správce ještě bude a že tam může zavolat telefonem. Prosili jsme ho, aby to udělal. Pan správce tam byl a Saturnin převzal telefon od vrátného. Dověděl se, že je přísně zakázáno používat sanitního auta k jízdám z nemocnice. Je určeno výhradně pro rychlou dopravu nemocných do nemocnice, a to ještě jen v opravdu vážných případech, kde je nebezpečí z prodlení. Cesta z nemocnice nikdy nespěchá. Pan správce se divil, že bylo povoleno použít sanitního auta v případě tak bezvýznamném, jako je poraněný kotník.
Saturnin se osmělil podotknout, že jsem přece nemohl s tím poraněním jít dvě hodiny pěšky. To pan správce uznal, ale tvrdil, že se musí řídit předpisy. Doporučoval, abychom si zatelefonovali pro nájemné auto pana Pivody. Saturnin mu poděkoval a telefonoval panu Pivodovi. Bylo mu řečeno, že pan Pivoda jel se svým autem do Plzně a vrátí se až zítra večer.
Saturnin zavolal znovu pana správce a vyložil mu naši obtížnou situaci. Pravil, že jsem naprosto neschopen chůze, nehledě ani k tomu, že mi lékař zakázal, abych poraněnou nohu namáhal. Majitel nájemného auta pan Pivoda je pryč a vrátí se až zítra. Sanitní auto nás sem dovezlo, stojí zde zbytečně a cesta pod Hradovou a zpátky by netrvala déle než půl hodiny. Jeho pán je ochoten zaplatit zvýšenou sazbu.
Pečlivý úředník mu odpověděl, že je to naprosto vyloučeno. Musil by tu jízdu zanést do knih jako novou dopravu do nemocnice, tedy předstírat, že auto jelo prázdné ven a s nemocným zpět. Saturnin ho žádal, aby to tedy tak udělal, ale on řekl, že ho Saturnin uráží, když na něm žádá, aby obcházel předpisy, nehledě k tomu, že to nejde provést už z toho jednoduchého důvodu, že by mu pak vlastně chyběl v nemocnici jeden pacient, a kdyby přišla revize, bylo by z toho vyšetřování a musil by tu cestu platit. Saturnin řekl, že by nemusil, zaplatíme ji my a jsme ochotni peníze v kanceláři ihned složit. Správce řekl, že to není možné, protože podle předpisů nemůže a nesmí býti úhrada jízdného placena předem. Saturnin tedy navrhl, že ji zaplatíme potom. Pan správce pravil, že podle předpisů.
V tu chvíli se Saturninovo jednání jako kouzlem změnilo. Bez nejmenšího přechodu navázal na své uctivé a trpělivé vysvětlování a vyjednávání takovou spoustu hrubostí, že se mi zatajil dech.
Mezi jiným povídal, že by panu správci doporučoval, aby si lehl na oddělení pro duševně choré a dělal toho pacienta, který by mu při revizi chyběl. Tu cestu aby účtoval tak, jako by auto jelo prázdné ven a prázdné zpátky, to že bude určitě přesně podle předpisů. A jestliže se ta doprava nesmí platit ani předem, ani potom, tak ať to platí během jízdy.
Potom se strašlivým způsobem vyjádřil o pánech, kteří ty předpisy dělali. Pravil, že odjedeme autem bez jeho svolení, a radil mu, aby se nám v tom nepokoušel zabránit. Řekl, že jakmile by se tu objevil někdo, kdo by jen trochu vypadal jako správce tohoto blázince, dostane gumovou hadicí přes hlavu. Tedy gumovou hadici jsme neměli, a nevím, kde by ji byl Saturnin vzal. V tu chvíli jsem však o tom nepřemýšlel, protože jsem uviděl to, co způsobilo tak náhlou změnu v Saturninově chování. Před nemocnicí zastavil bílý rapid slečny Barbory a jeho majitelka zrovna vstupovala do haly. Usmála se na nás, naplnila halu zvukem svého tlumeného altu a vůbec si nevšimla strnulého šoféra a vrátného. Tázala se, co s námi je a proč už dávno nejsme doma. Sundala si řidičskou rukavici z jelenice a podala ruku mně i Saturninovi.
Za chvíli už jsme seděli ve voze a slečna Barbora jela třešňovou alejí na plný plyn. Pravila neohlížejíc se, že voda stále stoupá a že neví, jestli se ještě dostaneme domů. Ačkoliv bylo asi půl jedné, zešeřilo se tak, že téměř nebylo vidět na hodinky. Tísnivé ticho zavládlo, když slečna Barbora zastavila u benzínové pumpy a vypjala motor. Po dopoledních zkušenostech jsem byl překvapen, že muž obsluhující pumpu ihned přišel.
Těžké černé mraky byly stále nižší a stále více se stmívalo. Všiml jsem si, že jsme se všichni instinktivně přikrčili. Slečna Barbora zaplatila benzín, stiskla startér a v desíti metrech už jela na trojku. Prolétli jsme městem a Barbora rozsvítila reflektory. Reflektory v poledne! Díval jsem se před sebe v napjatém očekávání, že se v nejbližší chvíli rozpoutá peklo. Saturninovi podivně svítily oči a já jsem měl pocit, že má radost jednak z toho, že se děje něco neobvyklého, jednak ze slečny Barbory. Řídila vůz s obdivuhodnou bravurou a přidávala plyn s lehkomyslností lidí, kteří nikdy automobil nerozbili.
Když jsme se blížili k řece, podotkla slečna Barbora, že se jí zdá, že už voda teče přes most, ale most ještě stojí. Zvolnila poněkud tempo a ptala se: "Tak co, jedem?" Bylo to úplné šílenství, ale já jsem si v tu chvíli vzpomněl, jak se její krásná ústa ušklíbla, když se mne ptala: "Vy a žralok?" a řekl jsem tvrdě: "Jedem!"
Saturnin se na mne podíval s obdivem a pochvalně přikývl. Slečna Barbora také kývla hlavou, sevřela pevněji volant a stiskla plynovou páku až k podlaze. V tu chvíli jsem mezi okrajem jejího sportovního kloboučku a Saturninovou hlavou spatřil obraz, při němž mi trnula krev v žilách. Vozovka mostu byla úplně pod vodou a bylo těžko říci, zda deset nebo padesát centimetrů. Z kalných prudkých vln vynořovalo se jen zábradlí po obou stranách mostu, a to ještě kmitalo pod nárazy proudu, jako by chtělo každou vteřinu uletět.
Bílý rapid vletěl v bláznivém tempu mezi obě zábradlí a já jsem s hrůzou viděl, že v posledním okamžiku strhla slečna Barbora volant prudce napravo. V té chvíli jsem měl dojem, že jsme vjeli přímo do řeky. Spousta vody nám udeřila na všechna okna najednou a celý vůz se zachvěl. Motor řval a zdálo se, že se kola točí na místě. Nevím, jak dlouho to trvalo, ale najednou jsme byli z toho venku, slečna Barbora spustila elektrický stírač okna a pokračovala v jízdě k dědečkově domu. Jenom podotkla, že je dobře, že nám v té vodě nezhasl motor. Já jsem se ohlédl zpět k řece, na místo, kde jsem prožil nejnebezpečnější okamžik svého života, a byl jsem jaksi dotčen tím, že se most hned za námi nezřítil. To se přece patří, bývá to ve všech filmech. Zábradlí však ještě stále trčelo z vln a kmitalo pod tlakem proudu. Musil jsem se tenkrát spokojit tím, že se most zřítil až dvě hodiny poté. Když jsme byli již asi padesát metrů od krytého vjezdu dědečkova domu, začalo to boží dopuštění.
Prožil jsem již často bouři v horách, ale něco takového jsem jakživ neviděl. Oslňující světlo blesků zářilo téměř stále a hrom bil v několikavteřinových přestávkách, celý prostor byl naplněn ohlušujícím rachotem, slečna Barbora něco volala, ale nebylo slyšet co, Saturnin se obrátil a snažil se mi něco říci, ale nebylo slyšet co, já jsem se jich na něco ptal, ale také to nebylo slyšet. Pak jsme se tomu dali všichni do smíchu. Zajeli jsme pod krytý vjezd a dlouho jsme nevystupovali, protože jsme se smáli. Bylo to takové uvolnění nebo co, já jsem si připadal jako blázen, ale i to mi bylo k smíchu.
Když mne Saturnin vedl halou, ozvala se strašlivá rána a já jsem myslil, že uhodilo přímo do domu. Na rozsáhlé dědečkově rozvodné desce něco zasršelo a Saturnin sebou polekaně trhl. Pak jsme se tomu zase dali všichni do smíchu.
Přes leštěné zábradlí dřevěného schodiště se do haly nahnula jakási postava a známý hluboký hlas říkal něco o tom, že hysterický smích jako reakce na prožité skutečné nebo domnělé nebezpečí se vyskytuje často u lidí podprůměrné inteligence. No, to víte, doktor Vlach.
Dědečkův dům se otřásal v základech. Seděl jsem v hlubokém křesle a díval jsem se, jak se obývací pokoj střídavě naplňuje fialovým světlem a zase tone v zsinalém šeru. Po okenních tabulích tekly proudy deště. Teta Kateřina se po každém zablesknutí pokřižovala, podívala se starostlivě k oknu a zase mluvila dál.
Povídala, že by to člověk nevěřil, když v těch letech ještě někdo nemá rozum. Vždyť je to o život. Nemůže to dobře skončit. Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. Takovému starému člověku stačí, aby se nachladil, a jede. Copak to někdy někdo slyšel? To se rozumí, on má vždycky svou hlavu jako všichni mužští. To by jich ubylo, kdyby dali na to, co ženská povídá.
Poslouchal jsem tetu jen jako ve snu a myslil jsem na jiné, docela příjemné věci. To, že slečna Barbora čekala, kdy se vrátím z nemocnice a když to trvalo příliš dlouho, skočila do rapidu a jela pro mne, bylo tak milé, že jsem neváhal uvědomovat si to znovu a znovu. Stačilo, abych přivřel oči, a zase jsem viděl, jak se zářivým úsměvem vstupuje do vestibulu nemocnice a kamarádsky se ptá, co je s námi a kde vězíme.
Divím se lidem, kteří jsou nespokojeni s dnešními dívkami a mají proti nim spoustu námitek. Říkají opovržlivě, že dnešní mladé dámy jsou samý sport, kavárna, biograf, auto a cigareta, ale vařečku prý berou do ruky obráceně. Sportem zhrubly a pozbyly něžné ženskosti. Chodí dlouhými kroky, místo aby půvabně cupitaly.
Popírám, že by sport zbavoval ženy jejich dívčího kouzla, a slečna Barbora je toho oslňujícím důkazem. Dovedu si ženu jako životního druha docela dobře představit bez koketní bezradnosti, bez pískání při spatření myšky a občasného omdlévání. Jestli si někdo myslí, že mladá žena bude špatnou matkou proto, že umí řídit vůz a že ve dvaceti letech vyhrála na lyžích alpskou kombinaci, tak snad jakživ neviděl mladou mámu nad kolébkou. Co jsou všechny světové rekordy proti tomu, když máte malé děťátko!
Snad někdo namítne, že jsou případy, kdy mateřská láska nedovede přehlušit spoustu ostatních zájmů, které si mladá žena do manželství přinesla a pro které své dítě zanedbává. Ano, docela správně, a jsou též případy, kdy matka své dítě zabije. Ale to jsou zjevy výjimečné, vyskytovaly se vždy a není možno o nich mluvit jako o vlastnosti generace.
Venku zaburácel hrom a teta Kateřina vykřikla. Potom pravila, že komu není rady, tomu není pomoci. Ona ho varovala, ale kdepak, je jako malé dítě. Žádala, aby jí někdo řekl, jaký to má smysl. Celé dny sedí doma, ale jak začne takové dopuštění, tak zrovna musí jít ven.
Všechno to povídání se týkalo dědečka. On totiž má bouřku vášnivě rád, a jak začne venku třískat hrom, nikdo ho doma neudrží. Vezme si gumový plášť, klopený klobouk do deště a v juchtových botách brouzdá venku tak dlouho, až ten ohňostroj skončí. Doktor Vlach říká, že je to odbornický komplex a že se dědeček chodí dívat, jak dělá elektřinu konkurence.
Teta pravila, že by jednoho ranila mrtvice a že budeme obědvat. Na dědečka nebudem čekat, kdo pozdě chodí, sám sobě škodí. Odešla do kuchyně vydat příslušné rozkazy. Pokoj příjemně ztichl a já jsem toužil, aby se otevřely dveře a vstoupila slečna Barbora.
Dveře se opravdu otevřely a vstoupil Milouš. Měl na sobě jasně žlutý župan a v koutku úst nezbytnou cigaretu. Když mne uviděl, nadzvedl poněkud pravé obočí a řekl mi servus. To ví bůh, jestli někdo toho klacka naučí způsobům.
Sedl si do protějšího křesla a prohlásil, že je to strašná votrava. Nikoho nesmí ani napadnout, že se tady bude tři neděle koukat z okna, jak venku prší. Rozhodně se vrátí do Prahy. Po obědě požádá Barboru, aby ho zavezla na nádraží. Snad to ten most ještě vydrží.
Ptal jsem se ho, koho že míní požádat, a on řekl znovu, že Barboru. Tázal jsem se, jestli mu slečna Terebová dovolila, aby ji nazýval křestním jménem. Podíval se na mne shovívavě, pousmál se jako filmový světák a pravil, abych nebyl labuť. Naznačil, že má na slečnu Barboru zálusk, a nevybíravým způsobem promlouval o jejích tělesných půvabech.
Potom postřehl mé pobouření, pobaveně přivřel jedno oko a sevřeným palcem a ukazováčkem si půvabně přejížděl horní ret. Tím předstíral, že má knírek. Pravil, že netušil, že bych se já při svém věku mohl také zajímat o slečnu Barboru.
Aby bylo jasno, podotýkám, že je mi třicet let. Milouš vyznává jakousi zmatenou teorii, podle níž mám život za sebou. Řekl, že se mu nyní zdá, že pobyt v tomto hnízdě přece jenom nebude tak nudný, jak se domníval. Nabídl mi sázku o to, kdo z nás dříve dobude přízně slečny Barbory. Díval jsem se na toho domýšlivého osmnáctiletého kluka, křivícího tvář do světáckého výrazu, a zmocňovala se mne fyzická nevolnost.
Milouš si toho nevšímal, a snad dokonce považoval za tichý souhlas skutečnost, že jsem nebyl mocen slova. Pravil, že se nechce chlubit, ale z chování slečny Barbory soudí, že má větší naději na vítězství než kdokoli jiný. Aby tento handicap vyrovnal, sází dvě ku jedné, své dva tisíce proti mému tisíci. Přitom označil cíl, kterého má být dosaženo, a já jsem mu nedopřál času, aby mohl větu dokončit.
Neměl jsem Milouše nikdy rád, ale v tu chvíli jsem cítil, že jediným mým přáním je, abych toho domýšlivého slimáka zabil, zničil, roztrhal, rozbil na kusy a rozšlapal. Vyrazil jsem z křesla jako šílenec a skočil po něm.
Bohužel, nebylo mi dopřáno, abych mu ublížil. Můj útok skončil v polovině vzdálenosti mezi mým křeslem a Miloušem, protože jsem už podruhé toho dne zapomněl na poraněný kotník.
Zelený bolestí a vztekem seděl jsem na koberci a cítil jsem, jak mi na čele vyrazil pot. Noha mne bolela tak, že jsem stěží potlačoval zaúpění. Během té krátké doby se výraz Miloušovy tváře dvakrát změnil. Z ješitného úsměvu dobyvatele žen přešel v okamžiku mého útoku do výrazu poděšeného králíka, a dokonce přitom leknutím podivně zapištěl. Když jsem se bezmocně sesypal na koberec, nasadil si rychle původní masku a pravil, že je překvapen mým temperamentem a že to bude o to zajímavější. Dodal, že mi pošle Saturnina, aby mi pomohl vstát, a odešel způsobem, o kterém se domníval, že je nedbale elegantní.
Saturnin přiběhl a dopravil mne zpět do křesla. Bylo zřejmo, že nechápe, jak jsem se octl na koberci a proč mi Milouš nepomohl sám, ale byl příliš distingovaným sluhou, než aby se vyptával. Říkával, že v takových případech jsou dvě možnosti. Buď pán chce, aby sluha věděl, co se stalo, a pak mu to sám řekne, nebo je mu milejší, když se o věci nemluví, a pak by bylo jakékoliv vyptávání trapné.
Požádal jsem Saturnina, aby se posadil do protějšího křesla, a tázal jsem se ho, je-li v mých službách spokojen. Pravil, že je velmi spokojen. Ptal jsem se ho, jak by si počínal, kdybych mu dal rozkaz poněkud neobvyklého druhu. Rozzářil se a řekl, že vždycky toužil po tom, aby mu někdo dával rozkazy neobvyklého druhu, ale že se mu to dosud nikdy nesplnilo.
Chtěl jsem vědět, zda by měl výčitky svědomí, kdyby mému bratranci, honosícímu se jménem Milouš, někde za rohem jednu pořádnou vrazil.
Odpověděl, že v takovém případě by výčitky svědomí měl, protože kdyby se mu taková příležitost naskytla, byla by tou jednou pořádnou pošetile promarněna, a úplně mne překvapil promyšleným plánem, co všechno by v tom případě Miloušovi udělal. Bylo zřejmo, že i on má s ním nějaký osobní účet, ale nechtěl jsem se vyptávat.
Potom jsem Saturnina zavázal slavnou přísahou, že bude Milouše neúprosně stíhat na zemi, na vodě i ve vzduchu tak dlouho, dokud já nebudu s to postavit se na obě nohy a trestat ho sám. Že k tomu použije každé vhodné příležitosti, všeho svého důmyslu a jakékoli lsti. Že se postará o to, aby se tomu blazeovanému svůdci žen stal život v dědečkově domě řetězem blamáží a nepříjemností. Že bude střežit každý jeho krok a potrestá jakoukoliv dotěrnost k slečně Barboře pořádným výpraskem. Že. tedy, já si to dnes už všechno nepamatuji, ale byla to přísaha hrozné pomsty za to, jak se Milouš vyjadřoval o slečně Barboře.
Saturnin pod dojmem slavné a nezapomenutelné chvíle povstal z křesla a opakoval pomalu a zřetelně všechno, k čemu se zavazoval. Do jeho slov se mísilo burácení vzdalující se bouře a já jsem neodolal a povstal jsem také. Stál jsem sice jen na jedné noze, ale stál jsem v pozoru.
Posvátnost chvíle byla přerušena příchodem tety Kateřiny. A bylo by možno říci zbrklým příchodem, protože tak, jak ona vešla, normální lidé do pokoje nevcházejí. Dveře se rozlétly, jako by za nimi vybuchl granát, a teta vpadla dovnitř. Zvolala něco naprosto nesrozumitelného a vrhla se do křesla.
Saturnin si dovolil poznamenat, že to snad není možné. Teta pravila, že je tomu, bohužel, tak. Saturnin mínil, že se to jistě všechno vysvětlí. Teta řekla, že měla zlý té noci sen. Saturnin se tázal, zda šla dceruška k vodě ven. Teta se naň nechápavě podívala, a ptala se, jaká dceruška. Místo odpovědi se Saturnin tázal, jestli tedy pana Milouše k jezeru cos nutí, nic doma, nic mu po chuti. Teta chtěla vědět, jestli Milouš něco takového říkal, a kde je to jezero.
Měl jsem dojem, že se oba zbláznili. Ptal jsem se Saturnina, co tetu pobouřilo a co to vykřikla, když přiběhla do pokoje. Saturnin pravil, že nemá nejmenšího tušení, protože jí vůbec nerozuměl. Chytil jsem se za hlavu a tázal jsem se, o čem tedy s ní mluví. Odpověděl, že je to osvědčený způsob uklidňování rozčilených osob.
Teta vyskočila a pravila, že ona není pro nás žádná osoba. Chlácholil jsem ji a pak jsem se jí zeptal, co se tedy vlastně stalo. Tu se do její tváře opět vloudil výraz strachu a rozhlédla se po pokoji, jako by očekávala, že uvidí strašidlo. Potom řekla přiškrceným hlasem, že kuchařka i služebná Marie zmizely.
Přiznávám se, že v první chvíli jsem byl zmaten, ale to bylo zaviněno jenom ustrašeným vzhledem tety Kateřiny a jejím nepřesným vyjadřováním. Jestliže mi někdo řekne, že kuchařka zmizela, představím si tuto událost buď jako trik salónního kouzelníka, nebo něco, co souvisí s okultismem. Odhmotnění nebo tak nějak tomu říkají. Prostě kuchařka bledne, ztrácí tvar, stává se neurčitou, rozplývá se a nakonec unikne ventilací do hvězdného prostoru. Potom bych chápal, kdyby svědek tohoto otřásajícího zjevu přiběhl do pokoje a vyděšeně volal, že kuchařka zmizela.
Nic takového se však neudálo a celý poplach byl úplně zbytečný. Teta prostě nenašla v kuchyni ani kuchařku, ani služebnou Marii, a já nechápu, proč ji to tak rozrušilo.
V tu chvíli přišel do obývacího pokoje doktor Vlach a krátce poté slečna Barbora, a teta se na ně vrhla, jestli neviděli ty zmizelé ženy. Potom se přiloudal Milouš, a tak se stalo, že nás dědeček při svém návratu našel všechny pohromadě, jak si vymýšlíme všechna možná vysvětlení, kam se poděly kuchařka a služebná.
Doktor Vlach zrovna říkal, že ho ani tak nezajímá osud kuchařky, jako co bude s obědem, když dědeček vstoupil. Teta Kateřina se mu s výkřikem vrhla vstříc a zahrnula ho přívalem něžných výčitek, aby bylo patrno, jak se strachovala o jeho zdraví. Snažila se ho zabalit do přikrývky z velbloudí srsti, ačkoliv měl na sobě ještě mokrý gumový plášť. To neměla dělat. Nejen že je to nesmysl balit někoho do přikrývky i s kloboukem, ale dědeček to mimoto nemá rád. Je hrdý na své zdraví a na to, jak je otužilý, a velmi se rozzlobí, když mu někdo věnuje příliš velkou péči.
Ať později teta Kateřina říkala cokoliv, je jisto, že to, co následovalo, zavinila ona svou přehnanou a na odiv stavěnou péčí o dědečka. Snad by se byl dědeček tak nerozzlobil, kdyby jeho ješitnost nebyla dotčena tím, že tato příhoda měla tolik svědků. Cítil na sobě oči všech přítomných. Jediný Milouš, který stál za jeho ramenem, měl větší zájem o kolena slečny Barbory než o dojemnou péči, kterou teta projevovala dědečkovi. V koutku úst měl cigaretu a tvářil se, jako by přivíral oči před jejím dýmem, ale mne neoklamal.
Nevím, jestli se vám už někdy stalo, že jste si sotva stačili pomyslit nějaké přání a už se vám splnilo. Víte, něco takového jako v pohádkách. Třeba byste se na něco rozzlobili a jen byste řekli, aby do toho uhodil hrom, a ono prásk a už by to bylo. Mně se tenkrát podobné přání splnilo. Pamatuji si, že jsem prudce zatoužil dát Miloušovi pár facek, když vtom se stalo toto: dědeček nevrle zabručel a prudce rozhodil rukama, aby se zbavil přikrývky, kterou ho teta Kateřina omotávala. Přitom udeřil Milouše hřbetem ruky do obličeje a připlácl mu zbytek hořící cigarety na to, čemu Milouš říkal knírek. Milouš zařval a dědeček vyjekl, protože se spálil a zároveň lekl. Bleskurychle se otočil a dal Miloušovi pohlavek. Než se mohl někdo vzpamatovat, zasáhl Saturnin. S poděšeným výkřikem vyrval tetě Kateřině z rukou přikrývku, hodil ji Miloušovi přes hlavu, strhl ho k zemi, a mačkaje mu vší silou houni na obličej, volal: "Chytly mu vousy!"
Dědeček se lekl znovu a celá společnost se dívala ohromena na Saturninovo počínání. Teta hystericky volala, aby někdo přinesl vodu, Saturnin křičel: "Vodu ne! Písek!" a doktor Vlach si pro sebe bručel: "Chytly mu vousy, zaplaťpánbůh."
Když konečně Saturnin Milouše pustil, myslili jsme, že mezi nás přišel šílenec. Miloušův zrak bloudil po nás s takovým výrazem, jako bychom byli nějaká zjevení nebo lidé, kteří měli být už dávno mrtvi. Bylo zřejmé, že vůbec nechápe, co se vlastně stalo. Potom začal něco horečně hledat po kapsách, ale za chvíli toho nechal. Otáčel pomalu hlavou na všechny strany, zaklonil se, a já jsem se nemohl zbavit dojmu, že začne kokrhat. Teta se k němu vrhla a ptala se, co se mu stalo. Posadila ho do křesla a chtěla ho balit do přikrývky jako prve dědečka. Myslím, že kdyby někomu vlítla saze do oka, zabalí ho teta do přikrývky. To je takový její univerzální recept. S Miloušem se jí to nepodařilo a myslím, že by to byl nedokázal ani kdokoliv jiný. Jakmile Milouš uviděl přikrývku, vyrazil ze sebe jakési zakviknutí a vyběhl z pokoje.
Teta běžela za ním.
Chvilku bylo ticho a pak řekl doktor Vlach, že doufá, že nebude nutno chlapci knírek amputovat. Slečna Barbora si přitiskla kapesník k ústům a myslím, že se tiše smála. Dědeček odložil gumový plášť a klobouk a oznámil nám dvě závažné zprávy.
Pravil, že před desíti minutami strhla voda most, který nás spojoval s ostatním světem, a že kuchařka se služebnou Marií zůstaly na druhém břehu. Jely ráno na kolech do městečka pro jakési nákupy a ve chvíli, kdy se most poroučel, stály bezradně na protějším břehu a volaly na dědečka, co mají dělat. Dědeček podotkl, že jsou obě z blízké vesnice a že se patrně vrátily domů. Pro nejbližší dobu nemůžeme s jejich návratem počítat, protože cesta k Bílému sedlu, kde řeka pramení, a sestup přes Hradovou by jim trval dva dny, i kdyby se odvážily podniknout tu túru v tomto počasí. Potom řekl, že je rád, že se teta Kateřina vzdálila, protože se můžeme poradit, jak bychom jí zabránili, aby se neujala vaření. Pravil, že je sice starý člověk, ale kdyby měla vařit teta Kateřina, pokusil by se přeplavat řeku. Tázal se slečny Barbory, zda je ochotna nás zachránit.
Barbora pokynula hlavou zrovna takovým způsobem, jako když se rozhodla vletět s rapidem na zaplavený most. Dědeček pravil vroucně, že jí to nikdy nezapomene. Že ví, že si asi svou dovolenou představovala jinak, ale že se pokusí jí to vynahradit. Pan Saturnin že bude tak laskav a bude jí pomáhat aspoň při stolničení. Saturnin se postavil do pozoru a zvučně při tom klepl podpatky.
Slečna Barbora odešla do kuchyně, aby prohlédla zásoby a pokusila se opatřit nám narychlo něco k jídlu. Měli jsme už všichni hlad. Potom mne dědeček překvapil tím, že se mi omluvil za to poranění kotníku a ptal se, co říkali v nemocnici. Byl velmi rád, že to není nic vážného, a pravil, že bych se měl hodně brzo uzdravit, protože se obává, že zásoba potravin, kterou máme, není veliká a je docela možné, že budeme nuceni po dobu své odloučenosti opatřovat si jídlo lovem. Potom bude potřebí každého zdravého muže.
Doktoru Vlachovi se ta vyhlídka zdála velmi zábavná, ale já jsem vzpomínal, jak jsem o minulé dovolené netrefil srnce ze tří kroků, a moje duše se plnila chmurnými představami.
Slečna Barbora se vrátila z kuchyně a pronesla populární větu pražských tramvajáků o tom, že jsme bez proudu. Dědeček se zachmuřil, otočil vypínačem a tvrzení slečny Barbory se ukázalo správným. To byla téměř katastrofa.
Zmínil jsem se již, že všechno v dědečkově domě bylo zařízeno na elektřinu. Kterýkoliv člověk, mimo dědečka, by byl pamatoval na to, že obyčejná kamna jsou někdy lepší než elektrická bez proudu, ale to se nesmělo před dědečkem ani říci. Tak jsme se tedy octli v situaci, kdy jsme si nemohli uvařit ani šálek čaje. Podobali jsme se, až na tu střechu nad hlavou, velmi podivné hrstce trosečníků. Dědeček, občas popudlivý a dětinský, doktor Vlach se svými zlomyslnými poznámkami, slečna Barbora, klidná, usměvavá a krásná, až se mi tajil dech, afektovaná a přísloví chrlící teta Kateřina se svým osmnáctiletým světákem, já s pochroumaným kotníkem a konečně nebezpečný Saturnin.
Mou myslí proběhly události právě uplynulého týdne a uvědomil jsem si, že Saturnin nezahálel. Rozbil starý dědečkův automobil, poškodil při tom prodejnu tabáku, naučil dědečka džiu-džitsu, zavinil mé poranění, bez kterého by nebylo došlo k dobrodružné jízdě slečny Barbory přes zaplavený most. Měl jsem podezření, že má prsty i v té věci s kuchařkou a služebnou Marií. Myslím, že jediná věc, kterou nezavinil, byla ta povodeň, ale nejsem si tím docela jist.
"A když řekl Mojžíš k lidu svému: »Aj, káže vám Bůh, abyste obětovali KRÁVU,« řekli: »Zdaž tropíš si z nás žert?« Řekl: »Uchovejž Bůh, abych patřil k nerozumným.« Řekli: »Popros za nás u Pána svého, aby naznačil nám, jaká má býti.« Řekl: »Zajisté praví Pán: Kráva ta nemá býti ani starou, ani jalovicí, nýbrž věku prostředního mezi těmito. Učiňte tudíž, což nakázáno jest vám.« Řekli: »Popros za nás u Pána svého, jaké má býti barvy.« Řekl: »Zajisté praví Pán: Kráva ta má býti barvy jasně žluté, aby potěšením byla zrakům na ni patřícím.« Řekli: »Popros za nás u Pána svého, aby naznačil nám přesně jaká má býti kráva ona, neboť nám zdají se býti krávy stejnými, a zajisté, zlíbí-li se Bohu, ukáže nám tu pravou.« Řekl: »Zajisté praví Pán: Budiž ta kráva neznavená prací polní a zavodňováním rolí, zdravá, bez poskvrny.« Řekli: »Nyní jsi nám dal pravé označení.« Obětovali pak krávu, však málem by tak nebyli učinili. Váš pan dědeček řekl, abyste vzal nějakou plechovku a nasbíral červy, protože míní jít ráno chytat ryby. Vy se mne ptáte, jakou plechovku, kde ji máte vzít, jací to mají býti červi, kolik jich má býti a jestli by to nemohlo počkat. Pan ředitel mi nedal tak zevrubné pokyny a mohu tedy zodpovědět pouze jednu z vašich otázek, a to tu, týkající se plechovky. Tážete-li se, jakou plechovku, vzpomínám si, že pan ředitel pravil výslovně, že plechovou. Nezmínil se, že je ochoten podat vám spoustu dalších vysvětlení, a můj soukromý názor je, že byste udělal lépe, kdybyste mu nedával takové množství zbytečných otázek. Domnívám se, že by neměl s vámi tolik trpělivosti jako Bůh s tou krávou. Vy nečtete korán?"
Milouš se tvářil, jako když ho Saturninova řeč nezajímá, a pak se ho zeptal, jestli vždycky tolik mluví. Saturnin pravil, že to záleží na okolnostech. Vůči inteligentním a rychle chápajícím lidem je možno být stručným, jindy musí být použito spousty slov a přirovnání, než se v hlavičce posluchače rozbřeskne. Nebo jsou případy, kdy nemluví vůbec a místo toho rychle jedná. Tím způsobem už mnohým lidem prospěl, a je mu líto, že to musí připomínat člověku, kterému energickým zásahem včera zachránil život.
Milouš si sáhl na svůj popleněný knírek, podrážděně sebou trhl a odešel. Ptal jsem se Saturnina, jestli dědeček opravdu chtěl, aby Milouš šel sbírat červy. Saturnin řekl, že to starý pán sice výslovně nenařídil, ale že takovým lidem, jako je Milouš, zahálka velmi škodí.
Já jsem něco takového tušil. Nedovedl jsem si představit, že by dědeček chtěl chytat ryby na udici v rozvodněné řece. Řekl jsem Saturninovi, že mám obavy aby se dědeček nezlobil, až se doví, že ta práce byla Miloušovi nařízena jeho jménem. Saturnin mínil, že by se starý pán jistě nezlobil, a mimo to je přesvědčen, že Milouš žádné červy nenajde a bude rád, když se o tom nebude mluvit.
Pravil, že Milouše poslal pryč hlavně kvůli slečně Barboře. Slečna Terebová má totiž v úmyslu využít toho, že venku konečně přestalo pršet, a chce se jít podívat k řece. Pan Milouš neodbytě trval na tom, že ji bude doprovázet, a oblékl se na to do výstředně elegantních šatů. Jest se domnívati, pravil Saturnin, že rozkaz, aby sbíral červy do rezavé plechovky, poněkud zkříží jeho plány. Slečna Barbora si určitě oddechne.
V duchu jsem si myslil, že já si oddechnu také, ale Saturninovi jsem to neříkal. Vyměnil jsem si obklad na svém oteklém kotníku a natáhl jsem se pohodlně v hlubokém křesle. Měli jsme za sebou velmi bouřlivé dopoledne.
Teta Kateřina byla dotčena tím, že dědeček požádal slečnu Barboru, aby se starala o naše žaludky. Když se to dověděla, předstírala, že se tomu musí smát. Žádala, abychom jí to opakovali, že opravdu ta slečna s lakovanými nehty má vařit, a zase se svíjela smíchem.
Mne to opravdu rozzuřilo. Nejenom proto, že se teta snažila vlastně zesměšnit slečnu Barboru, ale také proto, že to byl paskvil na jeden z nejkrásnějších zvuků, jaké znám, na dar, který Bůh dal ze všech tvorů jen člověku, na jasný a srdečný lidský smích.
Teta Kateřina se smála, ale v očích jí hořely zlé plamínky a vyrážela svůj jízlivý smích takovým způsobem, jako by jí někdo šlapal na břicho. Potom ještě chvíli kroutila obličejem, jako že už záchvat smíchu přemohla, a řekla, že to přece dědeček nemůže myslet vážně, a odešla do kuchyně.
Byl jsem rád, že při tom nebyla slečna Barbora. Její přítomnost by byla tetu ani v nejmenším neodradila od toho afektovaného výstupu, a byla by jí dala jen příležitost k efektnějšímu zakončení. Dovedu si živě představit tetu Kateřinu, jak nazývá slečnu Barboru svou milou holčičkou a s předstíranou dobrosrdečností jí radí, aby hrála na klavír, aby hrála bridž nebo tenis, aby si zapálila cigaretu, leštila nehty nebo mluvila o umění, jenom, proboha, ať nechá starost o kuchyni jim, ženám ze starého vydání. Jak jsem pravil: dobře, že slečna Barbora při tom nebyla.
Po odchodu tety Kateřiny zůstali jsme, dědeček, doktor Vlach a já sedět mlčky a myslím, že jsme každý myslili na něco jiného. Doktor Vlach se jistě v duchu divil, proč dědeček, který měl takovou hrůzu z tetina vaření, nepoužil vší své autority, aby bylo dodrženo jeho rozhodnutí, že vařit bude slečna Barbora. Já ovšem znám tetu Kateřinu lépe a vůbec se dědečkovi nedivím. Teta patří mezi lidi, kterými můžete pohrdat nebo které můžete dokonce nenávidět, ale kteří přesto ovlivňují vaše rozhodování jakýmsi lehkým, ale stálým tlakem. Jednoho dne si s hrůzou uvědomíte, že jste v jejich vleku.
Teta má jakýsi šestý smysl, kterým hodne, kdy není radno dědečkovi odporovat, ale kterým také naprosto bezpečně vycítí, když dědeček chce mít klid, nemá chuť se přít a je mu celkem všechno jedno. To je chvíle pro její drobná násilí. Je dost chytrá, aby nezašla příliš daleko, ale ty kousíčky půdy, které takto dobývá, ztrácí dědeček navždycky.
Když si to starý pán uvědomí, rozzlobí se a je řadu dní tvrdý jako křemen. A kupodivu, řadu dní se teta nepokouší dědečka ovlivnit. Starého pána ten stálý střeh unaví a v tu chvíli už je tu teta Kateřina, kroutí pusou, mluví andělsky, ďábelsky a končí to tím, že dědeček mávne unaveně rukou a zas o kousek couvne. Teta Kateřina říká, že častá krůpěj i kámen proráží, ale urazila by se, kdyby jí někdo řekl, že se to přísloví hodí na to, co ona dělá s dědečkem.
Za chvíli se teta Kateřina vrátila z kuchyně a povídala dědečkovi, že jsme bez proudu. Dědeček nevrle podotkl, že to víme už od včerejška. Teta se ptala, jak tedy má vařit. Dědeček řekl, že jí nikdo neříkal, aby vařila. Teta řekla, že je to pravda a že je to hanba. Že v normální slušné rodině by byla požádána, aby se kuchyně ujala, a nikdo by ji neurážel tím, že svěří vaření mladému děvčeti, které jistě neumí ani oškrabat brambor.
Potom si vzdychla a pravila, že ji to nepřekvapuje, protože už dávno si zvykla na to, že s ní rodina takto zachází. Dědeček se ptal, jestli on má být ta rodina. Teta to nějak zamluvila a najednou se dala do smíchu a pravila, že teď teprve pochopila, proč jsme řekli slečně Barboře, aby vařila. Je to nejlepší vtip, jaký kdy slyšela. Dodávka elektrického proudu je přerušena, v celém domě není kousíček jiných kamen než elektrických, a tak tedy je ta kuchařka s nalakovanými nehty naprosto neškodná.
Poté teta zvážněla a ptala se, co tedy budeme vlastně jíst. Starý pán jí řekl, aby dočkala času jako husa klasu. Teta se zamračila. Ona nemá ráda, když ji někdo odbude příslovím. Sama užívá pořekadel a přísloví tak často, že si myslí o každém, kdo nějaké přísloví pronese, že se jí posmívá. Ironicky pravila, že je zvědava, čeho se dočká, a posadila se s nějakým ženským románem do křesla. Asi v půl dvanácté jí to nedalo a šla se podívat do kuchyně. Zjistila, že slečna Barbora tam není, a uklidněna, ale tím jízlivější, se zase vrátila.
Bylo několik minut po dvanácté, když Saturnin vstoupil a hlásil, že oběd je na stole. Teta zbledla a první se hnala do jídelny. Dědeček a doktor Vlach šli za ní a nakonec já, podporován Saturninem. Mohu říci hned, že slečna Barbora se vyznamenala. Nespokojila se zjištěním, že proud dosud nejde, a pomohla si energicky a vtipně. S rutinou starého zálesáka si zřídila polní kuchyni několik kroků od dědečkova domu na horské louce. Mohli jsme ji oknem vidět, jak se rozvážně a půvabně pohybuje mezi dvěma ohništi a dokončuje oběd, jehož prvý chod právě Saturnin podával. Byla to zeleninová polévka. Následovaly párky z konzervy s bramborovou kaší, lívanečky se zavařeninou a černá káva. Jsem si vědom toho, že mé city ke slečně Barboře jsou takové, že bych byl s to prohlásit topinku, kterou by ona upekla, za nejlepší jídlo na světě. Ale to mi musíte věřit, že to byl oběd výborný, a dědeček řekl, že už dávno s takovou chutí nejedl.
Doktor Vlach se několikrát ptal tety Kateřiny, jak jí chutná, a ona pokaždé chladě řekla: "Děkuji, dobře." Milouš na podobnou otázku odpověděl, že to ujde. Na tetě Kateřině bylo vidět, že se chvěje jako přetopený kotel a že jen čeká na příležitost, aby mohla dát najevo svou náladu. Konečně se dočkala. Na jednom z lívanečků byl nepatrný kousek dřevěného popela. Uvážíme-li, že je slečna Barbora musila připravovat na volném ohni, nelze se tomu divit. Ostatně znám málo lidí, kteří by si dali kazit chuť z bramborů pečených v ohni tím, že jim zaskřípe v zubech kousek popela.
Když se to stalo tetě Kateřině, strnula a pak se jí na rtech objevil nehezký úsměšek. Přidržela si před ústy kapesník a s plnou pusou odešla z pokoje. Za chvíli se vrátila a nápadně dlouho si ubrouskem utírala ústa. Pak řekla, že neví jak kdo, ale ona že tohleto nesnese. Dědeček jí řekl, aby tedy změnila restauraci.
Nevím, co by mu byla na to řekla, neboť v tu chvíli vstoupila slečna Barbora a dědeček a doktor Vlach ji uvítali slovy plnými chvály a nadšení. Já jsem nezůstal pozadu a slečna Barbora celá radostí zrůžověla. Potom pravila, že neví, jak s ní budeme spokojeni později. Ve spižírně byly sice ještě nějaké konzervy, ale bylo jich málo. Poslední mléko spotřebovala na lívanečky, a chléb už není vůbec.
Dědeček řekl, že nás jistě hladem umřít nenechá a že po tom, co dnes dokázala, má k ní bezmeznou důvěru. Posadil ji do křesla a starostlivě se ptal, jestli samou péčí o nás nezapomněla na sebe. Díval jsem se na slečnu Barboru, měl jsem radost z jejího úspěchu a v duchu jsem si říkal, že je krásnější než kdy jindy. Měla trochu rozcuchané vlasy, rozzářené oči a voněla kouřem. Vesele žvatlala s dědečkem a potom se obrátila ke mně a ptala se, co dělá můj kotník a jestli už mám připraveno vyprávění na večer.
Minulého večera totiž doktor Vlach navrhl, abychom se střídali ve vyprávění zajímavých příběhů, když musíme trávit večery potmě. Já jsem měl vyprávět první, protože prý stejně celý den sedím, a tak si mohu nejspíš nějaké povídání připravit.
Řekl jsem slečně Barboře, že mi snad do večera ještě něco napadne, a hned jsem se za to v duchu zastyděl. Ve skutečnosti jsem měl už od rána připraven příběh, který jsem hodlal vyprávět, a stále jsem si jej v mysli opakoval, hledal nejvhodnější výrazy, vážil slova a tříbil sloh. Byla to celkem prostá příhoda, ale doufal jsem, že poutavým vyprávěním jí dodám zajímavosti.
Dědeček řekl, abych tedy přemýšlel a vzpomínal, že to musí být moc krásná historka, abychom se slečně Terebové odměnili za ten dnešní oběd. Strávili jsme odpoledne v příjemné a družné zábavě a slečna Barbora úplně zapomněla, že se chtěla jít projít k řece. Milouše, který asi někde sbíral ty červy, jsme vůbec nepostrádali. Dobrou náladu nám nepokazila ani teta Kateřina, která k páté hodině přišla do jídelny a ptala se dědečka, co mu má udělat k jídlu.
Dědeček řekl, že se pořádně naobědval a že bude jíst až u večeře. Teta Kateřina mu odpověděla, že, ať si říká co chce, něco sníst musí. Ať jí nikdo neříká, že starému člověku poslouží taková cikánská strava, dělaná na ohni. Ona že dlouho mlčí, ale nedovolí, aby si dědeček takto zahrával se zdravím.
Potom asi v desítiminutových přestávkách nosila dědečkovi nejrůznější lahůdky, ale dědeček je tvrdohlavě odmítal. Teta umíněně přicházela a odcházela a už ve dveřích vždy ohlašovala: "Přinesla jsem ti žloutek s cukrem. Přinesla jsem ti med. Přinesla jsem ti zavařeninu. Přinesla jsem ti sýr." Když přišla počtvrté, dědeček rozzuřeně vyskočil a teta se rychle dala na ústup. Sotva se dědeček zase posadil, otevřely se dveře znovu, vstoupil Milouš s rezavou plechovkou v ruce a řekl dědečkovi: "Přinesl jsem ti červy." Dědeček vytřeštil oči a pak za hrozného řvaní vyhnal zděšeného Milouše z pokoje.
Zbytek dne uplynul klidně, a když jsme se po večeři sesedli v obývacím pokoji, měli jsme všichni pocit, že ta dovolená není tak špatná. Potom přistoupila slečna Barbora k mému křeslu a tak nějak spiklenecky mne požádala o cigaretu. Bože, jak prosté věci dovedou někdy člověku zrychlit tep. Pomalu se stmívalo, a já jsem vyprávěl svůj příběh.
Jako chlapec jsem míval takovou podivnou touhu. Přál jsem si, abych se octl úplně sám na veliké lodi, kde bych si mohl všechno prohlížet, chodit po palubě, zajít do strojovny, přemýšlet, nač jsou různá zařízení, a potom zatopit pod kotli a zkusit, jestli by to jelo. Nedovedl jsem si představit nic krásnějšího. Být sám v neznámém prostředí a nevědět, co uvidím, otevřu-li nejbližší dveře, to mne lákalo mnohem víc než to, že bych potom třeba připlul k neznámému ostrovu. Ale jako tolik chlapeckých snů zůstal i tento nesplněn a vzpomněl jsem si naň až ve spojitosti s jinou situací, mnohem méně romantickou.
To jsem tenkrát strávil noc úplně sám v cizím bytě. Jel jsem do města na střední Moravě a v kapse zimníku jsem měl klíče, které mi přítel Ota Janýsek vnutil s kamarádským: "Člověče, neblázni, přece nebudeš spát v hotelu, když tam mám prázdný domek." Marně jsem říkal, že přijedu pozdě a že při zatemnění budu těžko hledat ten jeho domeček mezi stovkami jiných, navlas stejných. Tvrdil, že to nemohu splést, že je to třetí ulice zdola, sedmý domek vlevo. Najdu prý to docela snadno.
Tedy tak moc snadné to nebylo. Přijel jsem tam pozdě v noci, tma byla neproniknutelná a hustě padal sníh, ale nakonec jsem to přece jenom našel. Horší to bylo uvnitř. Janýsek mi kladl na srdce, abych nejdříve zatemnil okna a pak teprve rozsvítil. Nevím, jestli jste byli někdy potmě v cizím bytě, ale ujišťuji vás, že to není legrace. Kapesní svítilnu ani zápalky jsem neměl, a tak mi to trvalo velmi dlouho, než se mi povedlo zatemnit, aniž jsem při tom co porazil nebo rozbil.
Pak už to šlo lépe. Janýsek říkal, že vypínač je vlevo ode dveří. Byl. V kamnech už je nachystáno dřevo i uhlí a stačí jenom škrtnout zápalkou. Říkal jsem si, no dobře, ale kde jsou zápalky. Za chvíli jsem je našel a pak už kamna vesele hučela a já jsem podle kamarádových pokynů začal hledat čaj, což bylo celkem vedlejší, a slivovici, což bylo hlavní. Všechno jsem našel a strávil jsem pak příjemnou hodinku v křesle u kamen s knihou, čajem, slivovicí a cigaretami. Janýskovy cigarety měly zvláštní, velmi příjemnou chuť, která je společná všem cigaretám, jež zaplatil někdo jiný.
Asi ve dvanáct hodin jsem šel spat a zase podle návodu. Všechno jsem našel tak, jak bylo řečeno, lůžkoviny v truhlíku gauče, budíček na stolku a v zásuvce speciální literaturu uspávací. Účinkovala tak, že ani nevím, kdy jsem usnul.
Zdálo se mi, že spím jen krátkou dobu, když mne probudilo energické zazvonění. Spíte-li doma, v bytě, kde bydlíte už řadu let, a z nejhlubšího spánku vás probudí pronikavé zvonění, může se vám stát, že váš klid, rozvaha a usuzovací schopnosti budou do určité míry otřeseny. Možná že budete v rozespalosti pronášet zmatené věty, za které se pak budete sami před sebou stydět. Počnete se rychle oblékat způsobem, který byste při plném vědomí nazvali bezhlavým. Vaše mysl se pohybuje na kolotoči představ, kdo a proč vás v tuto hodinu budí. Usoudíte, že je vyloučeno, aby to byl agent pojišťovny, který by vám v této pozdní na noc chvíli přicházel vysvětlit výhody životního pojištění, a tak hádáte na něco mezi požárem, prasklým vodovodním potrubím a vraždou
Stane-li se vám, že vás zaječení zvonku, probudí ve tmě v prostředí docela neznámém, tu chaos ve vaší mysli dostoupí povážlivé výše. S trhnutím se probudíte, vyskočíte z postele a potmě se ženete k vypínači, nebo, lépe řečeno, ženete se směrem, kde by byl vypínač, kdybyste byli doma. Že doma nejste, začne vám svítat, až několikrát bolestně narazíte na předměty, které jsou na zcela nezvyklých místech. Pak se zmateně zastavíte a snažíte se uvést své myšlenky do pořádku. Potřebovali byste na to chvíli klidu a je velmi nepříjemné, když v téže chvíli se zvonek ozve zuřivěji než předtím.
Já jsem tehdy za stálého zvonění provedl několik poplašných pokusů o nalezení vypínače. Na tomto místě bych rád řekl, že jsem byl vždycky toho názoru, že se kaktus jako květina do pokoje nehodí. Potom jsem se vzpamatoval natolik, že jsem začal postupovat metodicky. Šel jsem opatrně vpřed, až jsem našel stěnu, podnikl jsem pochůzku kolem pokoje a po menších nezdarech jsem vypínač přece jenom nalezl. Rozsvítil jsem, navlékl jsem si přes pyžama kabát a šel jsem se podívat na rušitele nočního klidu.
U dveří domku stál muž a měl zasněžený klobouk posazen na hlavě odvážným způsobem, který ve vás vyvolává představu spousty čárek na pivním tácku. Malou baculatou rukou si mával do taktu a bručel jakési stížnosti na hluchou šenkýřku a suchou skleničku. Ptal jsem se ho, co si přeje a proč, k čertu, na mne zvoní ve dvě hodiny ráno.
"Promiňte," řekl, "ale já nemohu najít svůj domek. Nevím, co se to stalo. V každém domku bydlí někdo jiný."
Nemohu vědět, jak jsem se v té chvíli tvářil, ale myslím, že můj obličej nezářil inteligencí. Nemohl jsem prostě pochopit, že by někdo mohl mít takovou odvahu jako ten mužík. Spatřil jsem totiž, že řetěz jeho stop v čerstvě napadaném sněhu se vinul celou ulicí od dveří jednoho domku ke dveřím druhého. Celé legie nešťastníků musily opustit teplou postel zrovna tak jako já, aby vyslechly stížnosti na domek, který neměl tolik odpovědnosti, aby zůstal na místě, kde měl být. Bylo podivuhodné, že na tom muži nebyly zřejmé žádné stopy násilí. Snad byli všichni postižení zachváceni soucitem s človíčkem, ztraceným v moři stejných krabicovitých domků.
"Vy bydlíte zde?" zeptal se mne pitomoučce a netušil, že mě touto otázkou přivedl poněkud do rozpaků. Mluvím-li totiž s člověkem, jehož myšlenky jsou zamlženy požitým alkoholem, volím krátké a jasné věty a pečlivě se vyhýbám všemu, co bych mu musil obšírněji vysvětlovat. Ale tentokrát nebylo vyhnutí. Jeho zarudlé oči se totiž naplnily vítězoslávou, když jsem hned neodpověděl. Byl jsem patrně první osobou, která na tu nevinnou otázku neodpověděla spíláním, a on vykřikl vítězně:
"Vy tady nebydlíte! Asi tady bydlím já."
"To ne, pane!" řekl jsem. "To je byt mého přítele pana Janýska."
"Tak já nevím, kde bydlím." řekl bezmocně.
Byl tak skleslý, že jsem musil zápasit s popudem, pozvat ho dovnitř a nabídnout mu do rána pohostinství, ale rychle jsem tuto myšlenku zavrhl. Nebyl to můj byt a mimoto s lidmi v takovém stavu je potíž.
"Jmenuji se Brudík," dodal docela zbytečně. Napadlo mně, že vzhledem k tomu, kolik lidí dostal dnes ten dobrý muž z postele, by se měl jmenovat Budík a to rr by mohl dělat. Chvíli jsme mlčeli a tu on sáhl do kapsy zimníku a vyňal z ní hospodský kameninový popelníček. Zdálo se, že je překvapen, a pak se hluboce zamyslil. Začínala mnou třásti zima a byl jsem rád, když strčil popelníček zase do kapsy a řekl:
"Když říkáte, že tady bydlí váš přítel, tak já zase půjdu. Dobrou noc."
Díval jsem se za ním, jak míří ke dveřím dalšího domku, a pak jsem zavřel. V pokoji jsem vypil číšku slivovice, abych se zahřál, a zrovna jsem se chystal ulehnout, když se zvonek ozval znovu. Byl to zase pan Brudík. Poněkud netrpělivě jsem se ho ptal, co si ještě přeje, ale než mi mohl odpovědět, bylo slyšet otevření sousedního domku, u kterého pan Brudík patrně před chvilkou zazvonil, a chraptivý mužský hlas přerušil noční ticho: "Hej! To vy jste zvonil?" ptal se výhružně. Pan Brudík se podíval přes rameno, mávl rukou a s neochvějným klidem řekl:
"Jo. Počkejte, já přijdu hned."
Muž v sousedním domku zaklel a energicky bouchl dveřmi. Pan Brudík se obrátil ke mně a řekl:
"Co jsem to chtěl? Jo: jak ten váš přítel, ten pan Janýsek, jak on vypadá?" Někdy je člověk nevysvětlitelně snášenlivý, a toto byl jeden z těch případů. Místo abych začal hulákat, popsal jsem mu Otu Janýska, jak jsem nejlépe dovedl. Řekl jsem mu, že je střední postavy, hnědooký a hnědovlasý.
"Tak nejsme si podobni?" ptal se pan Brudík.
"Ne."
"Já jako jestli jste si nás nesplet."
Byl jsem jeho myšlenkovým pochodem tak ohromen, že jsem se nezmohl na odpověď a nechal jsem ho odejít.
V posteli jsem přemýšlel o té příhodě, a když jsem usnul, zdálo se mi, že bydlím v městě plném úplně stejných domků, kde všichni lidé nosí stejné šaty a bydlí v pokojích, zařízených standardním nábytkem. Byl to jeden z nejhroznějších snů, jaké jsem kdy měl, protože všichni obyvatelé toho města vypadali úplně stejně, měli stejné postavy, obličeje, oči i vlasy a v tom bylo něco tak nestvůrného, že jsem se potil úzkostí. Hledal jsem mezi těmi tvářemi rysy přítele Janýska, ale všechny obličeje na mne civěly s výrazem donekonečna opakované škrabošky.
Když jsem vyšel ráno do mrazivého vzduchu, byly stopy bludného poutníka polozaváty, a já jsem myslil na to, jak asi skončila jeho cesta. Když jsem zamykal domovní dveře, udělalo se mi nevolno. Byla na nich mosazná tabulka
ALOIS BRUDÍK
Skončil jsem své vypravování a brzo potom jsme šli spát. Posluchači byli celkem spokojeni, a zvláště slečně Barboře se můj příběh líbil. A to bylo pro mne nejdůležitější. Dědeček slíbil, že příštího večera bude vyprávět o tom, jak sloužil pod generálem Radeckým v Itálii a jak se tam do něho zamilovala krásná hraběnka.
V duchu jsem si pomyslil, že nás mohly potkat věci daleko horší a že to dědečkovo povídání nějak vydržíme. Já jsem ten příběh už znal nazpaměť. Slyšel jsem jej poprvé už kdysi jako malý chlapec a nikdy jsem se nemohl zbavit dojmu, že už jsem něco takového četl v jakémsi kalendáři. Přirozeně se mohu mýlit a nerad bych dědečkovi křivdil.
Slečna Barbora mi na dobrou noc podala ruku a pak jsme všichni potmě klopýtali do svých pokojů. Otevřel jsem okno a zapálil jsem si cigaretu. Les na Hradové šuměl a ve chvílích, kdy ztichl, bylo slyšet šplouchání řeky. Hvězdy svítily a byla teplá noc. Kousek od mého okna přeletěl netopýr.