Saturnin

Zdeněk Jirotka

I

Teorie doktora Vlacha

Přijal jsem sluhu

Příhoda s lupičem

Doktor Vlach mluví o zdravém rozumu, výstražných tabulkách a Pythagorovi

Ačkoliv nemám rád všechna ta přirovnání a podobenství, kterými doktor Vlach proplétá své temperamentní řeči, uznávám, že na tom názorném příkladu s kavárnou, člověkem a mísou koblih něco je. Lze na něm aspoň přibližně ukázat, jakým člověkem je Saturnin.

Doktor Vlach si totiž rozdělil lidi podle toho, jak se chovají v poloprázdné kavárně, mají-li před sebou mísu koblih. Představte si luxusní kavárnu za nedělního odpoledne. Venku je krásný den a hostů v kavárně je málo. Už jste se nasnídali, přečetli jste všechny noviny a teď jste se pohodlně opřeli v měkkém boxu a zamyšleně se díváte na mísu koblih. Nuda se pomalu rozlézá do všech koutů kavárny.

A tu se tedy má ukázat, do které skupiny lidí podle teorie doktora Vlacha patříte. Jste-li prý člověkem bez fantazie, bez touhy po dynamice a bez smyslu pro humor, budete se na ty koblihy dívat tupě a bezmyšlenkovitě třeba až do poledne a pak se zvednete a půjdete k obědu.

Mám důvodné podezření, že do této prvé skupiny zařazuje doktor Vlach také mne. Myslím, že není v právu. O humoru a o té dynamice nebudeme mluvit, ale to, že mi upírá fantazii, když ví, že se mi povedlo správně vyplnit úřední formuláře přiznání k dani důchodové, to mne opravdu překvapuje. Ale na tom nezáleží. I kdybych mezi lidi tohoto druhu opravdu patřil, bylo by mi to milejší, nežli být příslušníkem skupiny druhé, která prý se při pohledu na ty koblihy baví představou, co by se dělo, kdyby někdo zčistajasna a bez výstrahy začal ostatní návštěvníky kavárny tím pečivem bombardovat.

Nechápu, jak dospělý a rozumný člověk může myslit na takové věci. Přitom však úplně souhlasím s tím, že doktor Vlach, jak sám říká, patří do této skupiny. Z jakýchsi nepochopitelných důvodů je na to hrdý. Považuje tento druh lidí za duševně vyspělejší. Já si ovšem nedovedu představit, co má společného s duševní vyspělostí představa koblih, rozbíjejících se o hlavy pokojných návštěvníků kavárny. Nedovedu si to představit, ale prosím, nebudeme se o to přít. Mám totiž ustálené mínění o debatách s doktorem Vlachem. Kdykoliv jsem se totiž do takové debaty pustil, připadal jsem si jako člověk, který z pošetilosti prorazil zeď údolní přehrady.

Kdyby mi osud nebyl přivedl do cesty Saturnina, nikdy bych byl nevěřil, že se vyskytuje ještě třetí druh lidí, takové jakési bílé vrány. Myslím tím lidi, které představa koblih svištících vzduchem láká natolik, že vstanou a uskuteční ji.

K takovým jedincům chová doktor Vlach nezřízenou úctu. Tvrdí, že k takovému činu je zapotřebí nejen vyhraněného smyslu pro komiku, ale i odvahy, temperamentu a já nevím čeho ještě. Podle mého názoru je k tomu potřebí tak neobvyklá dávka bláznovství, že každý rozumný tvor musí být jat údivem, že se takoví lidé mohou vyskytovati i mimo ústavy lidskou společností pro ně zřízené. Bylo mi, bohužel, souzeno, abych se přesvědčil na vlastní kůži, že takoví lidé skutečně existují a že nebyli dosud nijak omezeni v osobní svobodě. Saturnin totiž takovým člověkem opravdu je.

Dívám-li se dnes zpátky na krátké období svého života, které jsem nedávno prožil, musím se diviti mnoha věcem. Například tomu, co všechno se událo v té době. Můj život byl jaksi zhuštěn, události se řítily jedna za druhou a já jsem je stěží mohl sledovat. Podobal jsem se člověku, který při sestupování ze zasněženého kopce šlápl na klouzačku, ukrytou pod sněhem. Mám takový pocit, že v době, kdy jsem klouzal dolů jako po skle, nechoval jsem se nijak zvlášť důstojně. Myslím, že je to pochopitelné, a rád bych věděl, kdo by mi to mohl vyčítat. Radu, že jsem se mohl kdykoliv během té doby postavit mimo skluzavku, mohl by mi dát jen člověk, který neví, co to je zápasit zoufale o poslední zlomek rovnováhy, který člověk má. Ostatně nebylo to nijak zvlášť nepříjemné, a dokonce myslím, že to stálo za to. Vyrostl jsem sice dávno z chlapeckých snů o dobrodružstvích a mám rád klidný a střízlivý život, ale myslím, že sprcha neobvyklých událostí nemůže nikomu škodit. V dešti se ještě nikdo neutopil a na věci nepříjemné člověk zapomíná. Strastiplná cesta sněhovou vánicí zdá se vám z časového odstupu dobrodružstvím docela zajímavým.

Snad nebylo moudré, že jsem si já, svobodný a poměrně mladý člověk, vzal sluhu. Zdá se to dokonce výstřední a příliš románové. Jisto je, že by se v Čechách našlo velmi málo mladých mužů, kteří by měli svého sluhu, a mé klidné a konzervativní povaze je vzpomínka na to, že jsem udělal něco tak neobvyklého, nepříjemná.

Saturnin hledal inzerátem v novinách místo sluhy za podmínek, které jsem mohl přijmout, a měl několik velmi dobrých doporučení. Jeho vzhled a korektní vystupování se mi velmi zamlouvaly. Později jsem zjistil, že se mu dostalo hlubokého a systematického vzdělání. Jeho jméno, poněkud neobvyklé, bylo mi jaksi povědomé, ale teprve nedávno jsem objevil spojitost, ve které mi uvízlo v paměti. Dostalo se mi do rukou číslo asi dva roky starých novin s článkem o pokusu loupeže ve vile profesora Ludy a vzpomněl jsem si, že jsme o tom tenkrát v kavárně hovořili. Saturnin se tehdy stal hrdinou dne a vážnější čtenáři novin kroutili nad jeho počínáním hlavou. Ostatně mám zde ten výstřižek:

Vzrušující příhoda s lupičem. V noci na neděli 6. srpna vnikl do vily historika a sběratele prof. Ludy neznámý lupič a pokusil se vylomiti pancéřovou schránku, v níž prof. Luda uschovává některé cenné zlatnické starožitnosti. Nežli mohl schránku otevříti, byl vyrušen domácím zaměstnancem p. Saturninem. Co se pak mezi oběma muži událo, je předmětem vyšetřování. Když totiž policie, povolaná telefonicky, se dostavila na místo činu, nalezla lupiče v hlubokém bezvědomí s velkou tržnou ranou na hlavě. Pan Saturnin vypovídal poněkud neobvykle. Tvrdil, že lupič se zranil sám, a to řemdihem ze sbírek zbraní profesora Ludy. Na této podivné výpovědi umíněně trval. Lupič se v nemocnici probral k vědomí, ale tvrdí, že zapomněl, jak se jmenuje. Podle předběžného vyšetřování se zdá, že se událost zběhla takto: vyrušený lupič se pokusil zastrašit p. Saturnina ostře nabitým revolverem. Pan Saturnin mu zbraň vyrazil z ruky a vyhodil ji oknem do zahrady, kde byla později nalezena. Potom pronesl p. Saturnin delší řeč, ve které se snažil vyložit lupiči, že boj dvou nestejně vyzbrojených soupeřů není fér. Přinutil ho, aby si vzal ze stěny zbraň, kterou lupič popisuje jako tyč a kouli na řetěze, a sám si vzal také takovou. Po jakýchsi zmatených formalitách došlo k boji, ve kterém byl lupič raněn. Zajímavé je, že zraněný nevylučuje možnost, že si tržnou ránu na hlavě způsobil sám. Říká, že ten nástroj šlo velmi těžko ovládat a že několikrát se jen taktak uhnul roztočené kouli své vlastní zbraně. Mimoto prý měl po celý zápas hrozný strach, že rozbije lustr. Celkem je rád, že to tak dopadlo. Po skončení vyšetřování neopomineme podat čtenářům našeho listu zevrubnou zprávu.

Řekl jsem již, že s doktorem Vlachem není možno debatovat. Nejenom že vás zahrne takovým přívalem slov, ale dokonce provede obvykle jakýsi myšlenkový přemet a pronese ohnivou filipiku proti něčemu, o čem jste vůbec neměli v úmyslu hovořit. Tato okolnost bude míti vliv i na souvislost mého vypravování, ale nemohu si pomoci. Neočekávané proslovy doktora Vlacha někdy způsobí, že kapitola, začínající pojednáním o kriminalistice, skončí pojednáním o kriminalistice, ačkoliv se v ní skoro stále mluvilo o chytání pstruhů. Doktor Vlach už je takový, a padesátiletého člověka je těžko předělávat.

Když jsem se ho jednou ptal, co si má člověk se zdravým rozumem myslit o události, popsané v tom výstřižku z novin, odpověděl, že je o tom velmi těžko rozhodnout, protože dnes už nikdo zdravý rozum nemá. Řekl, že my všichni jsme zapřáhli své mozky do služeb svých úzce specializovaných povolání a snažíme se ze všech sil, aby nám ostatní mozkové závity odumřely. Jakmile se tak stane, všimnou si nás naši představení a začneme dělat kariéru. Je prý úžasné, jak prosté a jednoduché úvahy jsou již mimo okruh výkonnosti mozku většiny lidí.

Doktor Vlach mluvil ještě pět čtvrtí hodiny, a já si už dnes dobře nepamatuji, o čem to bylo. Skončil tím, že se velmi pochvalně vyjadřoval o Pythagorovi. Já jsem mu tento názor nevyvracel, ale pokud se týká tvrzení, že dnes už nikdo zdravý rozum nemá, myslím, že by měl doktor Vlach mluvit pouze za sebe.

II

Klidný starý dům

Zásadně neužívám přísloví

Saturninovy výstřednosti

Bydlíme na lodi

Uvoluji se chytit Marka Aurelia

Žádný muž nesnese, aby bylo pochybováno o jeho statečnosti

Chtěl bych, abyste si představili, jak klidně jsem žil předtím, než se stal Saturnin mým sluhou. Obýval jsem takový menší byt v jednom z těch starých měšťanských domů, jejichž osobité kouzlo na mne vždy velmi působilo. Cítil jsem se tam velice spokojen. Ovzduší těch domů s fasádami, plnými štukatérské práce, s vyšlapanými kamennými schody, intimním přítmím na chodbách a vysokými výplňovými dveřmi je mé duši daleko bližší nežli uniformní prostředí moderních staveb. Cítím jaksi, že k útulnosti lidského příbytku patří příjemné a uklidňující šero.

Doktor Vlach říká, že jsou to pocity zděděné po předcích, kteří žili v jeskyni. Vůbec se tenkrát vyjadřoval o mém bytě velmi hanlivě. Nechápal, jak mohu v tom domě bydlet. Říkal, že jakmile tam vstoupí, sevře se mu srdce a duše se mu naplní skličujícími představami lidských tragédií. Že prý všichni lidé, kteří tam za ta dlouhá léta bydleli, odnesli své štěstí s sebou, ale bolesti, zármutky a zoufalství tam nechali. Tvrdil, že všechny prostory domu jsou prý prosáklé slzami, prolitými v nešťastných nocích, po kterých už nevzešlo ráno. Zkrátka Doktor Vlach říkal, že se tam musely stát hrozné věci a že tam na něho všechno padá.

Pokud já vím, nic tak hrozného se tam nestalo, jen jednou spadlo visuté lešení, a to nikoliv na doktora Vlacha, nýbrž na dvůr. Nikomu se při tom nic nestalo a není tedy žádného důvodu k tomu, aby byl člověk smutný. Doktor Vlach potom řekl, že je lepší, když na něho padne smutek, než kdyby naň padlo visuté lešení. On vám od každé vážnější debaty takhle uteče.

Tak jsem tedy žil v malém, tichém bytě, na jehož stěnách byly vybledlé tapety a obrazy v širokých starodávných rámech. Sloupkové hodiny s hracím strojkem odměřovaly čas za klidných večerů, které jsem trávil v mohutné ušaté lenošce.

Ano, bývám doma dokonce dosti často, zvláště je-li venku nevlídné počasí. Za tmavých podzimních nocí, kdy nebesa dští na zem proudy deště, studený vichr rve listí ze stromů, meluzína skučí kolem věží starých hradů a mísí se s křikem poplašených vran, kdy osamělí jezdci cválají rozblácenými cestami za svými pochybnými cíli, za takových nocí sedával jsem dlouhé hodiny u kamen a četl jsem Václava Beneše Třebízského. Pak jsem šel spát a zdálo se mi o tom, že slyším pláč milenky, praskání hořícího krovu a přísahy pomsty, a ráno jsem byl naplněn údivem, že pražskými ulicemi jezdí tramvaje. Byl jsem překvapen, že káva, kterou mi přinesla paní Suchánková k snídani, nebyla otrávená.

Ta paní Suchánková byla starší paní s černými vlasy, rozdělenými pěšinkou, a starala se o mne docela mateřsky. Nic mi nechybělo, na nic jsem si nemohl stěžovat, a snad právě to mne mrzelo. Je o tom jedno takové přísloví, ale já přísloví a pořekadel zásadně neužívám. Z duše se mi to protiví. Až poznáte tetu Kateřinu, pochopíte proč.

Tak tedy do toho klidného prostředí vstoupil jednoho dne Saturnin a považoval za svou povinnost učinit mi život tak pohnutým, jak to jen bylo možno. Uvidíte sami, že se mu to podařilo.

Aby mi bylo rozuměno: nechci snad tvrdit, že Saturnin nebyl dobrým sluhou. Měl všechny vlastnosti, které dobrý sluha má míti. Byl to hezký, světlovlasý člověk, poctivý, spolehlivý a velmi chytrý. Měl jsem vždycky takový dojem, že by mohl být zrovna tak ředitelem nějakého mezinárodního koncernu, jako osobním sluhou. Samozřejmě, že by nemohl ředitelská místa střídat tak, jako střídal místa sluhů.

Když mi předložil své doklady, musil jsem konstatovat, že chybí vysvědčení z posledního místa. Později jsem se dověděl, proč nemohl toto vysvědčení mít. Opustil místo po výstupu téměř absurdním. Byl totiž zachvácen jakýmsi druhem amoku ve chvíli, kdy se domníval, že jednání své zaměstnavatelky nemůže déle snášet. V zuřivosti, o které mám důvody se domnívat, že byla předstírána, poškodil zařízení bytu neomluvitelným způsobem, svou překvapenou zaměstnavatelku hodil v zámeckém parku do nádrže vodotrysku a pak se teprve uklidnil. Nebudu jmenovat dámu, o kterou šlo, ačkoli ji velmi dobře znám, ale chci podotknout, že mé zkušenosti do jisté míry vysvětlují a dokonce snad omlouvají Saturninovo počínání. Myslím tím, že znám značný počet lidí, kteří by ji do toho vodotrysku docela rádi hodili. Ovšem nikdo z nich by nebyl ukončil ten výstup podobným způsobem jako Saturnin. Když se totiž ona dáma vynořila po pás z vody a upřela na pachatele pohled naprosto nechápavý, uklonil se Saturnin prkenně a prohlásil, že je prostřeno. Pak se vzdálil, aby si sbalil své věci.

Teprve mnohem později jsem musil konstatovat, že vytváření takových nesmyslných situací je jeho vášní. Nemyslím tím, že by si byl dovolil něco podobného vůči mně. Jednak mé tělesné proporce ho přesvědčují, že by se situace nemusila vyvinout přesně podle jeho předpokladů, jednak ho drží na uzdě má přirozená důstojnost. Ale přesto od doby, kdy se stal mým sluhou, nevěděl jsem dne ani hodiny, kdy budu nucen řešit situaci naprosto nevídanou, senzační a obyčejně velmi málo příjemnou.

Začalo to tím, že když o mně mluvil s paní Suchánkovou, dával prý mi nejnemožnější tituly, jako sir, Jeho Milost, sáhib nebo blahorodí, podle toho, co právě četl. Potom mi nanosil do bytu různé lovecké trofeje, jako buvolí rohy, sloní kly, různé kožešiny a podobné. Později jsem zjistil, že si tyto věci vypůjčoval od rekvizitáře naší přední scény. V mé nepřítomnosti patrně vyprávěl mým přátelům smyšlené lovecké historky. Jen tak si mohu vysvětlit to, že mě několik známých dam překvapilo v kavárně žádostí, abych jim vykládal, jak jsem zabil žraloka stativem fotografického aparátu. Přirozeně jsem popřel, že bych byl někdy něco takového udělal, a od té doby mám pověst až příliš skromného hrdiny.

Marně jsem přemýšlel, proč to Saturnin dělá. Nejdříve jsem se domníval, že má jakousi chorobnou touhu, aby se stal sluhou nějakého dobrodruha gentlemana, a že z nouze si mou prozaickou osobnost opřádá nimbem hrdiny. Později jsem dospěl k přesvědčení, že se tím prostě baví. Měl vůbec humor nepřijatelného druhu. Jednou mi vykládal velmi zmatené teorie o vtipech, kterým se prý říká kanadské. Pokud jsem mu rozuměl, pointa těchto vtipů spočívá v tom, že nakonec buďto hoří dům, nebo je někdo těžce zraněn. Nemohu říci, že by se mi to příliš líbilo.

Asi za půl roku začal Saturnin projevovat názor, že byt, ve kterém jsme až do té doby spokojeně bydleli, není dost veliký. Celkem to byla pravda. Původně sice stačil naprosto, ale jestliže někdo z vás už viděl buvolí rohy,.ale to by byla dlouhá historie. To se rozumí, že doktor Vlach Saturnina podporoval. Pravil, že jsem se měl z toho domu vystěhovat již dávno, a mluvil něco o tom, že mám chatrné zdraví a že byt je vlhký. Nebylo na tom zbla pravdy. Předně nebyl byt vlhký ani trochu, a pokud se mého zdraví týče, neví o něm doktor Vlach nic. Ošetřoval mě naposled, když jsem měl spalničky, a to mi bylo asi deset let.

Skončilo to tak, že mne Saturnin vyhledal jednoho odpoledne v kruhu mých známých a diskrétně mi oznámil, že jsme se přestěhovali. Dodal, že bydlíme na vodě blízko řetězového mostu.

Patrně by mu bylo přišlo vhod, kdybych byl omdlel. Zachoval jsem však naprostý klid a pokračoval jsem v rozehrané partii karet. Teprve večer jsem vypil několik koňaků a šel jsem se podívat do starého bytu. Byl skutečně prázdný a paní Suchánková měla uplakané oči. Podle způsobu, jakým se mnou jednal majitel domu, jsem usoudil, že by nebylo dobré, kdybych se příliš zajímal o podrobnosti vystěhování.

Pak jsem šel k tomu řetězovému mostu. Bylo to sice nesmyslné, ale někam jsem jít musel. Saturnin stál na nábřeží, měl placatou námořnickou čepici a říkal mi kapitáne.

O té doby jsme žili v obývací lodi a nemohu říci, že by to bylo tak zlé. Je sice pravda, že hned v prvém týdnu se v noci uvolnilo kotvení a naše loď sjela z jezu. Bylo to nepříjemné; byla totiž naprostá tma a já jsem měl v první chvíli za to, že se Saturnin utopil, protože jsem ho marně na celé lodi hledal. Později se vysvětlilo, že spal ve strážním koši. Ale, jak pravím, nebýt této rušivé příhody, nemohl jsem si na nové obydlí stěžovat. Je nutno se s lecčíms v životě smířit.

Tím ovšem nechci říci, že jsem se vzdal Saturninovým nápadům na milost a nemilost. Nemohl jsem to učinit již proto, že mi nebyla lhostejná má pověst, která byla jeho ztřeštěnostmi již stejně značně poškozena. Začal jsem být považován za člověka šíleně odvážného a velmi výstředního. Asi tak jako Harry Piel. Jednou byla v novinách zmínka o naší obývací lodi a v té souvislosti jsem byl označen jako "známý náš sportovec". Příštího dne jsem neúmyslně vyslechl debatu mezi Saturninem a naším dodavatelem paliva, v níž se Saturnin rozčiloval, že tam nebylo napsáno "lovec šelem", ačkoliv to redaktorovi výslovně zdůraznil.

Tato stále rostoucí, nezasloužená a mně osobně velmi nemilá pověst výjimečného muže měla značně nepříjemné důsledky. Tak jsem byl například jednou v noci probuzen mužem v úřední čepici a bylo mi vysvětleno, že je naléhavě třeba mé pomoci. S použitím značné dávky své kombinační logiky jsem z mužova zmateného povídání vyrozuměl, že jakýsi chovanec, domnívající se, že je Marcus Aurelius, utekl z ošetřovací péče a že správa ústavu se domnívá, že pro muže mých kvalit je hračkou jmenovaného pána zase chytit.

Je těžko zklamat lichotivé mínění, které o vás lidé mají. Vstal jsem a rychle jsem se oblékl. Muž v úřední čepici tvrdil, že mu bylo řečeno, abych byl tak laskav a vzal si s sebou pušku. Já žádnou nemám, a tak jsem to zamluvil. Řekl jsem, že ji nebudu potřebovat, a muž v úřední čepici se na mne podíval s výrazem nelíčené úcty.

Vydal jsem Saturninovi rozkazy pro případ, že bych se nevrátil, a odešel jsem s mužem do deštivé noci. Teprve z rozhovoru, který jsme spolu cestou vedli, vyšlo najevo, že je zřízencem zoologické zahrady a Marcus Aurelius že je lev.

Jsem rozhodně aspoň průměrně statečný muž, ale dovedete si představit, jak mi bylo. Nerad na to vzpomínám. Nakonec to dopadlo dobře. Zřízencům zoologické zahrady se totiž podařilo lva chytit, když usnul unaven marnými útoky na motorový vůz elektrické trati číslo 12. Mého zásahu tedy nebylo potřebí, ale správce zoologické zahrady přesto vřelými slovy ocenil ochotu, s kterou jsem přispěl na pomoc ohroženému obyvatelstvu města Prahy, a projevil potěšující mínění, že snad příště mi bude dopřáno uchopit některého z dravců vlastníma rukama za uši. Snad si myslil, že po tom bůhvíjak toužím.

Příštího dne byla v novinách zmínka o tom, že jsem se s nevšední ochotou zúčastnil chytání chudáčka Marka Aurelia. Dovedete si představit, jaká to byla voda na Saturninův mlýn.

Když jsem o té události mluvil s doktorem Vlachem, pronesl překvapující názor, kterým mne téměř urazil. Řekl totiž, že se mu zdá, že legenda, kterou mne Saturnin obestřel, je mi docela vhod. Jinak prý by si nedovedl vysvětlit mou ochotu chodit v noci do Tróje na lov lvů.

Byl jsem vždycky toho názoru, že s citem pro hodnocení lidských povah se člověk musí už narodit. Nelze jej získat ani lety, ani zkušeností, jak je vidět na doktoru Vlachovi. Jak ho to vůbec mohlo napadnout! Za jak pošetilého a ješitného mne považuje! Kdybych toužil po pověsti dobrodruha, dovedl bych si ji získat sám a nečekal bych, až mi ji vytvoří můj sluha. Nesmí býti přehlížena skutečnost, že jsem byl okolnostmi přiveden do situací, kdy jsem se musel těžce rozhodovat mezi smyslem pro pravdu na jedné straně a svou přirozenou hrdostí na straně druhé.

Žijete-li klidně jako normální a střízlivý občan, nemají vaši přátelé a známí příčiny, aby uvažovali o tom, jak byste se zachoval, kdybyste byl napaden rozzuřeným buvolem. Zkuste si představit lidi ze svého okolí v takové situaci a uvidíte, jak je to nesmyslné. A teď uvažte, že dík Saturninovým výmyslům byli moji přátelé přímo sváděni k takovým úvahám. Moje osobní statečnost byla takto pomyslně vystavována zkouškám jako pokusný králík.

Já jsem například nikdy netvrdil tu pitomost o žraloku a o stativu fotografického aparátu, ale dovedete si představit, jak by vám bylo, kdyby se nejkrásnější dívčí ústa, jaká jste kdy viděl, maličko prohnula k pochybovačnému úšklebku a řekla: "Vy a žralok?" Je jistě pochopitelné, jestliže některá má rozhodnutí nesla pečeť přání, abych jednoho dne mohl říci: "Ano, slečno Barboro, já a žralok, já a lev, já a jakékoliv nebezpečí na světě."

III

Slečna Barbora

Prohrávám tři sety tenisu

Saturnin staví tréninkovou stěnu

Neobvyklá úmluva s majitelem lodi

Doktor Vlach pronáší řeč o úpadku řemesel

Slečnu Barboru Terebovou jsem poznal na tenisovém dvorci. Byla hvězdou předměstského klubu, jehož jsem byl členem. Vídával jsem ji, krásnou a nepřístupnou, nastupovat k cvičným zápasům s trenérem nebo některým vynikajícím hráčem. Za to, že naše známost překročila hranici mých zdvořilých pozdravů a jejích zdvořilých, ale chladných odpovědí, mohu děkovat Pepíkovi.

Dovolte, abych vám toho Pepíka představil. Je částí klubového inventáře, je mu dvanáct let, sbírá míčky, odložené rakety, kouří a chodí za školu. Přesto, že je tak mlád, je znám svými znaleckými posudky, týkajícími se krásy dámských nohou, jejichž tvarů si při výkonu svého povolání bedlivě všímá. Ve svých výrocích je naprosto nesmlouvavý a je známo, že majitelkou jediných nohou, které obstály před jeho kritickým pohledem, je právě slečna Barbora.

Mužští členové klubu se vždycky smáli na celé kolo, když Pepík v jejich kruhu vykládal své rozumy. Považoval jsem tuto zábavu za krajně nevkusnou. I kdyby nebylo pohoršujícího Pepíkova mládí, zůstává nesporným, že slušně vychovaný mladý muž se nedívá dámám po nohách. I kdyby se mu k tomu naskytla příležitost.

Půl hodiny před tím, než jsem byl slečně Barboře představen, zrovna jsem takovou příležitost měl. Seděl jsem v lehátku před klubovnou, a slečna Barbora stála na vyvýšené verandě. Vyhlížela trenéra a často se dívala na hodinky. Na mém lehátku byla připevněna stříška proti slunci, a ta mi zastiňovala slečnu Barboru od pasu nahoru, takže bych si byl mohl její nohy klidně prohlížet, aniž bych se vystavoval nebezpečí, že budu přistižen při téhle netaktnosti.

Musil jsem v duchu myslit na to, jak by byli někteří členové klubu vděčni za takovou příležitost. Jak by si zálibně prohlíželi ty krásně modelované opálené nohy s útlými kotníky, štíhlé holeně a oblá lýtka, kulatá dívčí kolena a plná, sportem vypracovaná stehna, na nichž slunce vytvořilo tep zrychlující hranici hnědé a růžové v těch místech, kde mizela v oslnivě bílých šortkách. Prohlédli by si i malou jizvu na levém koleně a domyslili by si, že je to památka na ten loňský úraz na lyžích. Jak říkám, byli by za takovou příležitost velmi vděčni a ani by je nenapadlo, aby pokračovali ve čtení novin, jako jsem to udělal já.

Slečna Barbora se trenéra nedočkala a zdálo se, že je tím rozmrzelá. Ptala se na něco Pepíka, ten pokrčil rameny a pak ukázal směrem ke mě. Potom se přišel zeptat, jestli bych si nechtěl se slečnou zahrát. Řekl jsem, že mi bude opravdovým potěšením, ale on to slečně Barboře tlumočil tak, že se podíval směrem k verandě a řekl: "Jo."

Slečna Barbora se na mne usmála a já vám něco řeknu: že mé hezké nohy, no, prosím, to má mnoho žen, ale taková ústa jsem ještě nikdy neviděl. Všechno její kouzlo je zakleto do těch nádherných úst. I když jsem ji znal již velmi dlouho, nebyl jsem si jist, jaké má oči, protože kdykoliv jsem s ní byl pohromadě, díval jsem se jí na ústa.

Hrál jsem s ní tři sety a všechny jsem prohrál. Nebylo mi to zrovna příjemné, ale utěšoval jsem se v duchu, že si bude myslit, že to dělám z galantnosti. Ona si to však kupodivu nemyslila a po hře mi řekla, že ještě neviděla, aby někdo forehand tloukl tak nemožně jako já. Ještě odmítavěji se vyjádřila o mém servisu. Pravila, že servíruju jako babička. Nemám rád, když se mladá dáma vyjadřuje podobným způsobem. Nesmíte si ovšem myslit, že jsem obhájcem společenských frází a lží a že by mi bylo milejší, kdybych po zápase, v němž jsem hrál úlohu téměř trapnou, slyšel říkat slečnu Barboru věty jako:

"Ó, hrajete překrásně! Již dávno jsem si tak nezahrála. Hrajete tenis rád?"

To bych si tedy rozhodně nepřál, ale není přece potřebí používat takových periferních obratů: "Servírujete jako babička." Jsem rád, jsou-li lidé upřímní, ale to neznamená, že mají mluvit takovým způsobem. Všechno lze říci uhlazenou mluvou dobré společnosti. Četl jsem jednou, že diplomat nikdy neřekne, že někdo lže. Použije v takovém případě věty: "Domnívám se, že o správnosti vašich informací dalo by se s úspěchem pochybovat." A je to.

Nevím, jak se Saturnin dověděl, že jsem nebyl slečně Barboře rovnocenným soupeřem. Tvářil se zdrceně a domnívám se, že se ho to opravdu osobně dotklo. Celý příští den dělal na palubě naší obývací lodi takový dřevěný plot a já jsem se neodvažoval zeptat, co to bude. Večer na tom namaloval pás ve výši tenisové sítě a prohlásil, že je to tréninková stěna. Že by mi doporučoval, abych proti ní denně cvičil údery, hlavně, povídal, ten forehand.

Pak mi předvedl několik drivů tak prudkých, že jsem měl dojem, že by jich stěna mnoho nevydržela. Ptal jsem se ho, kde se tomu naučil, a on pravil, že byl dlouhou dobu tenisovým trenérem v Nizze.

Myslil jsem si, že by mě vůbec nepřekvapilo, kdybych se dověděl, že hrál v Davis-Cupu. Trénoval jsem podle jeho pokynů asi půl hodiny a zjistil jsem, že postavil stěnu i boční zábrany důmyslně, takže jen velmi málo míčů padalo do Vltavy.

Tak tedy k různým těm změnám, opravám a přístavkům, které Saturnin na lodi provedl, přibyla ještě ta tréninková stěna, a já jsem už raději vůbec nemyslil na to, co tomu řekne majitel lodi.

Saturnin si totiž od začátku počínal, jako by ta loď byla naše. Díval jsem se na to se značnými obavami, protože jsem předpokládal, že majitel nebude srozuměn se změnami, které jsme provedli. Alespoň jsem si nedovedl představit, že by s nimi souhlasil. Zatím jsem však neměl příležitost zjistit, jaké zaujímá stanovisko k Saturninovu řádění. Osobně jsem se s ním ještě nesetkal a také jsem po tom netoužil. Saturnin, který tu obývací loď najímal, mi ho popsal jako malého, nesmírně tlustého pána.

Pravím-li, že Saturnin tu loď najal, nesmíte se domnívat, že tak učinil obvyklým způsobem, že ujednal výši nájemného, výpovědní lhůtu, podepsal nájemní smlouvu nebo tak nějak. Tak všedním a neromantickým způsobem si nemůže Saturnin počínat. Řekl mi tenkrát, že nám byla loď zapůjčena zdarma na padesát let. Potom vyprávěl něco asi v tom smyslu, že řekl majiteli, že se chystáme podniknout polární výpravu a že není široko daleko vhodnější lodi, než je jeho. Že je to pro něho, pro toho majitele, veliká čest, že jeho loď bude jednou tak slavná jako Fram, a podobné nesmysly.

Majitel s tím vším souhlasil s podmínkou, že dáme lodi jméno Lili, Fifi, nebo tak nějak, já už si to nepamatuju, ale bylo to hrozné, a když nějakou objevenou zemi nazveme jeho jménem. Saturnin mu to slíbil, ale zapomněl se ho zeptat, jak se jmenuje. Nevzpomněl si na to ani při příštím setkání, když ho ten pán vyhledal, aby mu řekl, že se s tou slečnou rozešel a že by chtěl, aby se loď jmenovala Kléo.

Já nevím, kde lidé berou taková nevkusná jména. Jako by nebylo dost krásných ženských jmen. Stále a stále jsem musil myslit na to, že kdybych se naučil pořádně forehand a servis, nebylo by důvodu, proč bychom nemohli dát lodi jméno BARBORA.

Večer nás navštívil doktor Vlach. Prohlédl si Saturninovy řemeslnické práce a použil této příležitosti, aby pronesl velikou řeč o úpadku řemesel.

Vzpomínám si jako dnes, jak jsme seděli na dřevěných palubních židličkách a jak doktor Vlach řečnil. Byl teplý večer, na obloze se objevovaly první hvězdy a naše černá hodinka byla podbarvena tlumenou směsí zvuků, skládající se ze šumotu města, vzdáleného znění klaksonů a tramvajových zvonců a tichého šplouchání řeky.

Nejsou-li řeči doktora Vlacha zrovna osobní, dají se docela dobře poslouchat. Vypravuje velmi živě, dovede napodobovat způsob řeči lidí, o nichž vykládá, a přitom se obyčejně tak upřímně rozhorluje, že je to zábavné. Stmívalo se čím dále tím více a v přestávkách mezi řečí občas zazářil ohníček doktorovy cigarety.

Bývaly doby, řečnil, kdy člověk, který šil boty, říkal si švec. A nejen že si to říkal, měl to také napsáno na vývěsním štítu, kde vedle obrázku vysoké dámské šněrovací boty bylo napsáno třeba: Alois Krátký, švec. A ten pan Krátký, mistr ševcovský, sedával večer u piva a vedl takovéhle řeči: "Milej zlatej, když já vám ušiju nový boty, můžete v nich jít pěšky na pouť na Svatou horu a zase zpátky za jedinej den, a až se vrátíte, tak nebudete línej a přijdete mi poděkovat, i kdyby to bylo v deset hodin večer. Takový já šiju boty."

Jak víte, povídal dále doktor Vlach, ševci vymřeli. Nestalo se to tím, že by na ně přišla nějaká nemoc nebo že je zničila Baťova továrna. Přišla horší pohroma. V příští generaci se z nějakých naprosto nepochopitelných důvodů začal švec stydět za to, že je ševcem, truhlář, že je truhlářem, zámečník, že je zámečníkem.

Syn mistra Krátkého pracuje na tátově verpánku v témže kumbálku, ale na firmě má napsáno: výroba obuvi. Já vím, rozčiloval se doktor, že kdyby jeho táta vstal z mrtvých, že by vlastnoručně tu firmu sundal a řekl by synovi: "Tak ty se stydíš za tátovo řemeslo? Copak ty jsi nějaká výroba obuvi? Ty jsi švec! Vždyť je to učiněná hrůza. Člověk kouká po firmách a vůbec to nepoznává. A co ten Volek naproti? Ten se také nějak zmohl. Má tam napsáno: tovární sklad nábytku. On má továrnu?" Syn by shovívavě vysvětloval, že Volek nemá továrnu, že je to jen taková reklama, víš? "Reklama?" vybuchl by starý pán, "u mne to není reklama, u mne je to lež, klamání lidí a jalová pejcha. Reklama je u mne poctivě udělaná bota nebo jarmara."

Doktor Vlach povídal, že toho starého pána by to rozčilovalo, ale my že už jsme na to zvyklí. Přečteme firmu a hned si ji v duchu přeložíme do prosté mluvy obecné. Pánský módní salón, to je přece krejčí, návrhy, dekorace, interiéry, to je malíř pokojů, výroba železných konstrukcí, to je malý zámečník s jedním učněm, protože kdyby to byli dva takoví, tak už to budou spojené strojírny nebo tak nějak. Továrna dehtových výrobků, nad tím už byste zaváhali. Jen se nedejte zmásti, to je náš starý známý mistr pokrývač, a dehtové výrobky, které potřebuje, si z některé továrny pěkně kupuje. Já ho náhodou znám.

Skutečnost, že dnešní řemeslníci se většinou za své řemeslo stydí, je zastíněna tím, jak se stydí dnešní výrobky za své původce. Předměty jsou tu jen proto, aby za ně byla zaplacena příslušná cena, ale zatvrzele odmítají sloužit svému účelu. A neříkejte mi, povídal doktor Vlach, že vidím příliš černě. Že ještě dnes jsou řemeslníci, kteří dělají dobré a poctivé věci, že lze ještě dostat například nábytek provedený tak, že se srdce směje, nábytek, jehož skříně se kupodivu otvírají, aniž je nutno jimi lomcovat, v jehož knihovně se skla posunují lehce, nábytek, který si tyto své vlastnosti udrží dlouhou řadu let.

Mám z toho radost, ale většině lidí je to málo platné. Myslím tu převážnou většinu, pro kterou 50 000 korun reprezentuje asi tak celoživotní úspory a ne nábytek do jednoho pokoje. Tito lidé se většinou smířili se svým životním standardem, ale je pochopitelné, že trvají na tom, aby se i jejich skříně otvíraly, skla v knihovně posunovala a aby nedocházelo k paradoxu, který by je nutil, aby proto, že nejsou bohati, musili kupovat každé tři roky nový nábytek.

Moji rodiče, pokračoval doktor Vlach, také nebyli bohati, a jděte se podívat na naše staré dubové skříně!

Bylo by to poněkud snesitelnější, kdyby dnešní řemeslníci nahrazovali svou menší dovednost a poctivost aspoň ochotou. Ale je tomu právě naopak. Mistr Krátký vám přinesl nová perka do bytu. To bývalo. Samozřejmě, že nemůžete chtít, aby vás navštívila výroba obuvi osobně.

Když jsme jako děti něco doma na nábytku poškodili, řekl tatínek truhláři v naší ulici: "Mistře, potřeboval bych opravit to a to." Mistr truhlář poděkoval za zakázku a slíbil, že tam bude v minutě Pepík s vozejčkem. A případ v dnešních poměrech téměř neuvěřitelný: ten Pepík tam v minutě s vozejčkem byl, na mou duši, můžete se zeptat.

Moje dcera, pokračoval doktor, má doma pro dítě takovou ohradu se svislými příčkami. Nedávno jedna ta příčka praskla, rozštípnuté dřevo trčelo výhružně vzhůru a člověk si darmo představoval, kdyby ten človíček, co se tam batolí, na to upadl.

Tak jsem si řekl, že se postarám o to, aby to bylo zase v pořádku, aby ten capart také věděl, nač má dědečka. Protože jsem se stal stykem se řemeslníky značně skromným, ani v duchu mi nenapadlo, abych si počínal jako nebožtík tatínek, i vzal jsem tu posadu sám, jak jsem nejšikovněji dovedl, a nesl jsem ji k nejbližšímu velkovýrobci nábytku.

Nečekal jsem, že se mnou bude jednat, jako kdybych mu přinesl objednávku na milión obývacích pokojů, ale také mne cestou netrápily úvahy, jestli se pan velkovýrobce dobře vyspal a jestli snad nepřijdu nevhod. Potřeboval jsem, aby mi to opravil, a byl jsem ochoten za to zaplatit, aniž bych smlouval.

Prošel jsem průjezdem, pak špinavým dvorkem a vešel jsem do továrny o jedné malé místnosti a špinavém skladišťátku. Vysvětlil jsem panu továrníkovi, co bych potřeboval, když jsem byl předtím velmi slušně pozdravil.

Můj pozdrav nebyl opětován a pán té provozovny se na mne podíval tak nevrle a nevraživě, že se můj výklad stal poněkud rozpačitým. Než jsem domluvil, pan velkovýrobce odešel, prásknuv za sebou dveřmi.

Dva tovaryši se podívali rozpačitě na sebe, pak na mne, a pokrčili rameny. Vtom už mistr pootevřel dveře, kterými prve odešel, a řekl mi rozzuřeně: "S takovými věcmi se nemáme čas zdržovat!" a práskl dveřmi ještě hlučněji než prve. Domnívám se, že kdyby někdo přišel do UP závodů, aby mu spravili polámaný žebřík, že by s ním jednali slušněji.

Nepřeju nikomu nic zlého, končil doktor Vlach, a mé nervy nepotřebují vzrušujících podívaných jako dráždidel, ale kdybych se dověděl, že podle neprávem zapomínaného způsobu, užívaného za Karla IV. blahé paměti, budou tohohle mistra truhlářského potápět v koši do Vltavy, šel bych tam už ráno, abych si na tu podívanou zajistil místo hned u zábradlí.

IV

Teta Kateřina a Milouš

Starosti o Miloušovu budoucnost

Vzpomínky na strýce Františka

Chemické objevy v rozsahu učebné látky pro nižší třídy škol středních

Rodinná válka kvůli dědečkovi

Nečekaná návštěva, zákaz kouření a další události

Myslím, že jsem se už zmínil, že mám tetu jménem Kateřina. Neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Teta Kateřina má syna. Je mu 18 let a jmenuje se Milouš. Neštěstí nechodí nikdy samo. Teta Kateřina je vdova a Milouš je sirotek, protože strýc František před deseti lety zemřel. Jistě nelituje, že to udělal. Poslouchat celý život přísloví, pořekadla a zrnka moudrosti není maličkost.

Teta Kateřina je starší paní, ale odmítá to vzít na vědomí. Strojí se, jako by byla bůhvíjak mladá, nosí senzační klobouky a velmi se maluje, ačkoliv to vůbec neumí. Při chůzi zvláštním způsobem poskakuje a špulí rty. Často se stává, že některý z mužů, které teta potkává, je jejím vzhledem udiven a podívá se na ni poněkud vyjeveně. Tu teta podivným způsobem zkroutí obličej, čímž hodlá naznačit, že přemáhá úsměv, a po několika krocích si tiše řekne: "To byl ale dotěrný muž!"

Potom se za ním přes rameno ohlíží, nenápadně sice, ale přece jenom tak, že ostatní chodci mají obavy, aby nenarazila do stojanu pouliční svítilny. V kavárně vykládá všem známým dámám, že ji na ulici nějaký mladý muž fixíroval a že jí to bylo velmi nepříjemné. Že je si vědoma toho, že není žádná mladice, a tak ať si takový hoch najde nějaké mladé děvčátko a nekouká po ní. Ano, tak to teta vždycky říká, ale, prosím vás, co je to platné? Muži se po ní koukají dál.

Milouš je výrostek neobyčejně hloupý a ješitný. Teta ho rozmazluje a pořád o něm říká: "Copak náš Milouš!" Tvrdí o něm, že je neobvykle nadaný a že se tomu všichni diví. Kdo se tomu vlastně diví, jsem nikdy nezjistil. Jednou mi teta říkala, že Miloušovo nadání tak zapůsobilo na pány učitele, že bylo rozhodnuto, aby mladý génius byl dán do zvláštní školy. Později mi někdo povídal, že ta zvláštní a speciální škola se jmenuje pomocná a že jsou tam vyučovány děti, které by v normální škole postup vyučování brzdily. Nevím, jestli je to pravda, a neříkám to ze zlomyslnosti.

Ačkoliv k tetě Kateřině nechovám zvláštní sympatie, v tomto ohledu ji lituji.

Domnívám se totiž, že má velice skličující vyhlídky na budoucnost svého syna. Majetek, který po strýci má, se velmi ztenčil a myslím, že se brzo ukáže nutnost, aby si Milouš našel nějaké zaměstnání.

Když jsem se jednou tety ptal, jestli už přemýšlela o tom, čím Milouš bude, naznačila mi nejdříve, že to není moje starost, a potom smířlivě řekla, že Milouš překrásně bruslí. Kdybych prý viděl ty figury, no, unikum. Ta odpověď se mi zdála podivná. I kdyby tomu bylo tak, jak teta říká, co bude, proboha, dělat v létě?

Potom teta změnila téma rozhovoru a vzpomínala na svého nebožtíka muže. Vykládala mi o něm, jako kdybych ho byl jakživ neviděl. Já se naň pamatuji velice dobře.

Byl to podivuhodný človíček. Vystřídal překvapující množství povolání z toho důvodu, že považoval za nedůstojné, aby někoho poslouchal. Teta tomu říkala vrozená hrdost. O postavení, které si nakonec získal, se mínění rozcházejí.

Teta Kateřina říká, že byl vědeckým pracovníkem. Já jsem toho názoru, že měl malou továrničku na nějaké čistící prostředky, a Saturnin jednou řekl, že podle toho, co slyšel, to byla továrna na katastrofy. Skoro bych řekl, že máme pravdu všichni.

Saturninovo tvrzení je jako obvykle poněkud přehnané, ale nelze upřít, že ve strýcově továrně se opravdu udála celá řada nehod, a je téměř neuvěřitelné, že při nich nikdo neztratil život. Na to tedy Saturnin narážel, když prohlásil, že strýc měl továrnu na katastrofy. Aspoň se domnívám, že to tak bylo myšleno, protože čistící prostředky, které strýc vyráběl, byly sice velmi špatné, ale přece k jejich označení nelze dobře užíti slova katastrofy.

Názor tety, že strýc byl vědeckým pracovníkem, také není možno úplně vyvrátit. V určitém smyslu slova byl člověkem, který objevil celou řadu chemických pouček a pravidel nejrůznějšího druhu. Všechna tato pravidla už před ním objevili jiní, ale strýc o tom nic nevěděl, a nelze proto jeho zásluhy přehlížet.

Protože chemii vůbec nerozuměl, byly cesty jeho objevů posety trny a zkropeny potem, ale tím větší byla jeho radost ze získání zkušeností. Nebylo mu lze upřít sportovního ducha. Podobal se člověku, který po ovládnutí malé násobilky prohlásil svým učitelům: "Dál už mi nic neříkejte. Nechci nic slyšet o tom, že pan Pythagoras, Eudoxus, Euklides, Archimédes a tak dále vymyslili to a to. Nepotřebuji týt z toho, co objevili jiní. Dejte mi papír, tužku a kružidlo a nechte mne na pokoji. Však já na to přijdu sám."

A strýček opravdu na leccos přišel. Tak například zjistil při pokusu, který měl velmi vzrušující průběh, že lít vodu do kyseliny je blbost, a vůbec mu nevadilo, že tento poznatek, korektněji vyjádřený, mohl získat z učebnice chemie pro nižší třídy škol středních, aniž by si byl při tom popálil prsty a zánovní vestu.

Chemie byla mu panenskou pevninou, roztočeným větrným zámkem, plným dveří, které se otvíraly tajemnými formulemi. Neznal názvosloví, ignoroval valenční koncovky a žasl, když mu ve zkumavkách a křivulích šuměly prudké chemické reakce.

Podoben středověkému alchymistovi pachtil se za přeludem, padal a zase se zvedal, jenže na konci jeho cesty nezářil kámen mudrců, nýbrž univerzální mýdlo. Mýdlo, vyrobené z bezcenného svinstva nepatrnými výrobními náklady, ale výsledek: skvost.

Na oltář tohoto svého snu kladl strýc František oběti v podobě nejrůznějších zranění a popálenin, vysypaných oken v laboratoři a nebezpečných nehod v továrně. Jednou byl dokonce ztlučen rozzuřenými dělníky, kteří na jeho rozkaz smíchali dvě suroviny a nestačili pak skákat okny ven.

Těmito stálými nehodami byl personál nakonec donucen žít ve stálém střehu, a tak se stalo, že jednou došlo ke zbytečnému poplachu. Dělníci míchali v kádi jakousi podivnou směs, a dílovedoucí se ptal strýce Františka, co z toho vlastně bude. Strýc byl zachmuřen a v záchvatu náhlé upřímnosti řekl: "Ví bůh." Byl velmi překvapen, když po této lakonické odpovědi jeho spolupracovníci propadli panice a dali se na zběsilý útěk. Domnívali se, že strýc řekl: "Výbuch."

Saturnin tvrdí, že starší dělníci říkali, že mají povinnosti ke svým ženám a dětem, a odcházeli ze strýcovy továrny, aby dali přednost bezpečnější práci v blízké továrně na třaskaviny.

Po každé nehodě ležel strýček na starodávném divanu ze zeleného plyše a tiše sténal. Tu přicházeli přátelé a známí a s vyčítavým výkřikem "Pane továrníku!" nebo "Kamaráde!" usedali na židle s rákosovým výpletem a ptali se, co se vlastně stalo.

Strýček unaveným hlasem naznačil, že prováděl pokus dalekosáhlého významu, zapletl do řeči několik technických výrazů a s ledabylostí odborníka mluvícího před laikem říkal strašlivé chemické nesmysly. Poté mu známí potřásli rukou, projevili přesvědčení, že co nevidět bude zase všechno v nejlepším pořádku, a odcházeli po vrzajících dřevěných schodech s myšlenkou: "Vzácný to muž!"

Odpoledne převzala péči o strýce služebná Lidka, a teta dychtivě poskakovala směrem ke kavárně. Špulila rty a muži ji fixírovali. V kavárně vykládala známým dámám o nehodě, která potkala strýce. Věda, pravila, je vznešená a krásná, ale je někdy krutá ke svým milencům.

Zatím milenec vědy na plyšovém divanu upadl do neklidného spánku a snil o tom, že vynalezne mýdlo, toaletní i kosmetické, nejlepší mýdlo na světě. Bude je vařit ze samých bezcenných odpadků, ale výsledek: skvost.

Po strýcově smrti jsem tetu vídával jen velmi zřídka. Naše vzájemné pocity byly vyjádřeny zdrženlivou přívětivostí, s kterou spolu jednají lidé, nepřekypující radostí nad tím, že jsou příbuznými. Při některých příležitostných rodinných schůzkách dávala teta najevo tak okázalý nezájem o můj soukromý život, že mne to naplňovalo radostí, kterou jsem se ani nesnažil skrývat.

Tento nezájem byl, bohužel, jen předstírán. Později jsem se jen postupně dovídal, že nebylo ani jediného mého skutku, ani jediné vlastnosti, ani jediné pronesené věty, která by unikla nejpřísnější kritice tety Kateřiny. Všechno bylo špatné. Počínajíc vázankou a končíc charakterem.

Myslím, že ani ostatní příbuzní mne neposuzovali lépe. Mezi členy naší rodiny zuří totiž tichý, ale urputný boj. Vypukl asi před desíti lety a jeho účelem je ušlechtilá snaha, aby náš dědeček nevěnoval svou přízeň a náklonnost někomu, kdo toho není hoden. Lidé jsou zlí a dědeček je tak nezkušený! Lehce by se dal oklamat a mohl by odkázat majetek někomu, kdo by jej přivedl, jak říká teta Kateřina, vniveč.

Ostatní příbuzní jizlivě podotýkají, že z tety Kateřiny mluví zkušenost, protože ona už jeden majetek vniveč přivedla.

Mám podezření, že dědeček se baví tím nechutným rodinným bojem všech proti všem. Myslím, že mu dokonce není vhod, že já se toho závodu o jeho přízeň neúčastním, ale nemohu si pomoci. Ne že bych o to dědictví nestál. Lidé, kterým je lhostejno, budou-li míti milión nebo ne, se vyskytují jen v románech, zrovna tak jako ty neuvěřitelné lidské mátohy, které žijí šťastně a spokojeně, pokud nemají na oběd, ale které, nabyvše nečekaného bohatství, propadají z jakýchsi nesmyslných důvodů čirému neštěstí a oddechnou si teprve, když o ten majetek zase přijdou. To jsou hrdinové z papíru a sypou se z nich drtiny.

Já tedy opravdu nemohu říci, že bych o to dědictví nestál, ale nedokážu, abych se o ně ucházel takovým způsobem, jak se to děje v naší rodině. Co jsem živ, nikdy jsem se nepokusil oklamat lidi v čekárně tvrzením, že potřebuju od pana doktora jen něco podepsat, nikdy jsem se nesnažil koupit si jízdenku tak, že bych šel k pokladně z druhé strany, u poštovní přepážky jsem se nikdy nesnažil vecpat se před lidi, kteří tam byli dříve než já. Nechlubím se tím, chci pouze ukázat na povahový rys, který mi znemožňuje používat ostrých loktů ve snaze o získání dědečkova majetku. Zajímavé na tom je, že mne příbuzní přesto považují za nebezpečného favorita. Bůhví jak na to přišli.

Je pochopitelné, že za takových poměrů jsem byl velmi překvapen, když jsem jednoho večera jako obvykle vstoupil na palubu naší obytné lodi a v ústrety mi přihopsala teta Kateřina. Tvářila se, jako by očekávala, že její přítomnost vyvolá u mne výbuch nadšení. Dovádivě žvatlala a jako obvykle chrlila ze sebe jedno přísloví za druhým. Mezi jiným říkala, že host do domu, Bůh do domu.

Když jsem konečně překonal své ohromení a chtěl jsem použít malé pomlky, kterou teta udělala, abych se ujal slova, uviděl jsem Milouše, jak vystupuje z mé kabiny na přídi, oblečen v pyžama a s cigaretou v ústech. Nevím, jak jsem v tu chvíli vypadal, ale je jisto, že jsem úplně zapomněl, co jsem chtěl říci, a že teta Kateřina mi s jakýmsi chvatem povídala něco o tom, že Milouš je nemocen. Lékař prý mu nařídil pobyt na čerstvém vzduchu. Protože její finanční prostředky nedovolují, aby ho poslala do lázní, byla starostmi celá bez sebe. Dovedu si prý jistě představit, jak jí bylo: celou noc proplakala. Ano, nestydí se to říci, celou noc proplakala.

Ať přemýšlela sebevíc, nenalézala východiska, ačkoliv bylo tak jednoduché a tak nasnadě. To až Milouš dostal ten nápad, že by mohl trávit takovou zotavenou na mé lodi. Více děr, více syslů, více hlav, více smyslů a víc očí víc vidí. Myslím, že teta měla v úmyslu říci ještě jedno přísloví, ale já jsem řekl, že mnoho psů je zajícova smrt, a ona se na mne nechápavě podívala.

Zatím se k nám doloudal Milouš a řekl mi: "Dobrý den, starý brachu!" Nemám rád, když mi někdo říká starý brachu, a chtěl jsem to právě Miloušovi jasně říci, když vtom se ozval Saturnin.

"Chlapečku," povídal Miloušovi, "tady se nesmí kouřit."

Nebyla to pravda, kouřili jsme na palubě každý večer, ale vycítil jsem, že Saturninův útok byl odpovědí na toho "starého bracha", a pozoroval jsem s potěšením, jak Milouš zrudl. Potom řekl něco, z čeho vyzařovala jeho hloupost v celé své kráse.

"Já jsem se vás na nic neptal, sluho," povídal Saturninovi.

"Oh promiňte, mladý pane, opravdu jsem vás nechtěl urazit," omlouval se pokorně Saturnin, a vyškubnuv Miloušovi hořící cigaretu ze rtů, hodil ji do Vltavy.

Rozdíl mezi Saturninovými pokornými slovy a jeho neuctivým činem zmátl jak tetu Kateřinu, tak Milouše natolik, že Saturnin měl čas majestátně odejít, aniž kdo co řekl.

Teprve potom vykřikl Milouš vysokým hlasem, že je to drzost, a odběhl, patrně pro novou cigaretu. Teta prohlásila, že můj sluha má velmi podivné způsoby a až se diví, že takového člověka vedle sebe snesu.

Jistě jste zpozorovali, že můj postoj vůči Saturninovi je značně kritický, ale v tu chvíli jsem v něm viděl pouze člověka, který přispěchal, aby se mi v těžké chvíli postavil po bok.

Teta se, s dovolením, posadila na palubovou stoličku a chtěla právě pokračovat ve výkladu o Miloušově chatrném zdraví, když se Saturnin, předstíraje jakousi práci, opět přiblížil. Teta mě žádala, abych ho poslal pryč. Odpověděl jsem chladně, že, jak vidí, je loď malá a že mu nemohu poručit, aby skočil do vody.

Nato řekla, že má dojem, že není zrovna vítána a že to do jisté míry tušila. Že kdyby nebylo v sázce zdraví jejího dítěte, nikdy by nebyla na tuto loď vkročila. Že nepřišla prosit, protože podle jejího názoru je rodina povinna, aby pro toho chlapce něco udělala. Dokud byl živ její muž, strýc František, prospívala celé rodině tím, že ji zásobovala pastou na parkety. Jestliže ji dnes rodina osočuje, tu může ona prohlásit, že měla vždy nejlepší úmysly a že není vinou ani její, ani té pasty, že si strýc Michal na vyleštěných parketách zlomil nohu a že z toho byly pak takové nepříjemnosti.

Rád bych věděl, jestli teta Kateřina úmyslně lže, nebo opravdu neví, jak to tenkrát bylo. Strýc Michal si nezlomil nohu na parketách, nýbrž na kole při srážce s nějakým cyklistou, a s tou parketovou pastou byly nepříjemnosti proto, že parkety jí natřené úplně zčernaly a nadělala se v nich spousta dírek. Když to viděli majitelé domů, pokoušela se o ně mrtvice. Pamatuji si docela dobře, že tenkrát strýčka Františka jako výrobce té pasty asi 140 lidí žalovalo.

Čím déle teta mluvila, tím mi bylo jasnější, že se rozhodla zůstati s Miloušem na lodi, jak dlouho uzná za vhodné, a že konec konců do toho nemám co mluvit. Nakonec prohlásila, že bez pečlivé hospodyňky není pravého domova a že i takový korsár, jako jsem já, potřebuje pečlivé ženské ruky. Teď prý si teprve uvědomím hlubokou pravdu přísloví, že všude dobře, doma nejlépe. Odsuzovala prý ten ztřeštěný nápad bydlit na lodi, ale nyní vidí, že je to velmi romantické, a uvědomuje si, že po něčem takovém dávno toužila. Mimo jiné se rozdychtila, že nám bude spravovat stěžňovou plachtu.

Podotkl jsem již na jiném místě, že Saturnin se obvykle choval naprosto korektně. Myslím tím například, že nezasahoval do hovoru, nebyl-li tázán a podobně. Zdálo se však, že si umínil nešetřiti těchto zásad vůči tetě Kateřině a jejímu synovi, a já se kajícně přiznávám, že jsem odepřel ho napomenouti.

Když zaslechl tetino prohlášení o tom, že nám bude přišívat záplaty na stěžňovou plachtu, podotkl, že žádnou plachtu nemáme. Teta odsekla, že se tedy plachta koupí. Saturnin se jí tázal, co s ní budeme dělat. Zmínil se o tom, že naše loď nemá stěžeň, že pro eventuální přemisťování má pohon šroubem a že kupovat plachtu by bylo čirým nesmyslem. Podotkl, že i kdybych se já, jeho pán, z nějakých důvodů rozhodl plachtu zakoupit, byla by nová a nebylo by ji nutno opatřovat záplatami. Musím říci, že jsou okamžiky, kdy mi Saturninova logika imponuje.

V

Jsem bez přístřeší

Další vzpomínky na strýce Františka

Saturninův bitevní plán

Mikuláš a čert

Teta odchází a Saturnin vaří černou kávu

Kouřiti dovoleno

Doktor Vlach vždycky říká, že nejtrestuhodnější formou roztržitosti je, když se lidé zapomínají radovat ze života. Když přijímají královské dary osudu s přesvědčením, že je to samozřejmé. Probudí-li se člověk ráno zdráv a svěží v čisté posteli s vědomím, že za chvíli dostane teplou snídani, je to pádný důvod k tomu, aby vstal a aby zazpíval píseň díků nebo napsal oslavnou báseň na krásu života.

Prožíváme-li delší dobu idylu, tvrdí doktor Vlach, přestaneme ji vnímat, a osud by nám prokázal neocenitelnou službu, kdyby nás popadl za límec a vyhodil dočasně na mráz. Pak bychom nevzpomínali na to, že kamna trochu kouřila, nýbrž na to, že hřála. A na to, že bylo konec konců v naší moci, aby jenom hřála.

Osud mě popadl za límec a vyhodil mě z kabiny na příď. Je mi líto, že nemohu říci, že mě vyhodil na mráz. Bylo by to velmi působivé. Pamatuji si však docela dobře, že to bylo v prvních dnech měsíce července a bylo horko k zbláznění.

Osud byl v tomto případě zastoupen tetou Kateřinou, která spolu s Miloušem se do mé kabiny, s dovolením, nastěhovala. Jakmile byla ukončena rozprava mezi tetou a Saturninem o tom, zda má či nemá být zakoupena stěžňová plachta, aby teta měla co spravovat, byl jsem zanechán svým trudným myšlenkám. Teta řekla, že je k smrti unavena, a půvabně při tom poklesla v kolenou, čímž měla být ta smrtelná únava znázorněna. Potom odešla svým poskakovacím způsobem do mé kabiny.

Saturnin se na mne podíval pohledem plným soustrasti a také odešel. Za chvíli jsem ho viděl na nábřeží, jak nastupuje do elektriky. Neměl jsem ponětí, kam jede. Posadil jsem se do lehátka a bezmyšlenkovitě jsem vytáhl cigaretové pouzdro. Ještě než jsem si zapálil, uvědomil jsem si pocit solidarity se Saturninovým prohlášením o tom, že se zde na lodi nesmí kouřit, a vsunul jsem cigaretu zpátky do pouzdra. Ano, pokud se zde bude procházet a povalovat ten klacek Milouš, platí tady zákaz kouření.

Přistihl jsem se při tom, že si se zlomyslným potěšením vzpomínám na okamžik, kdy Miloušova cigareta letěla přes palubu. Obviňoval jsem se v duchu z bezcitnosti, když jsem si uvědomil, že jsem vlastně ještě pořád nevzal na vědomost, že ten hoch je nemocen. Jediná okolnost, která mě poněkud omlouvala, byla ta, že Milouš jakživ tak dobře nevypadal jako právě tenkrát. Ale konečně, říkal jsem si, je-li nemocen, může mu jenom prospět, když zanechá kouření.

Kdyby byl živ jeho otec, strýc František, jistě by mu kouření zakázal. Sám nekouřil a nevzal do úst ani kapku lihoviny. Věřil, že si tím prodlouží život. Říkával, že kdyby nebylo alkoholu, mohl zde ve zdraví být ještě jeho ujec, který předčasně odešel, když se byl upil před šedesáti lety svého věku.

Tak to vždycky strýc František říkával a byl zapřisáhlým nepřítelem alkoholu. Pamatuji se, jak se jednou rozzuřil, když nedopatřením rozkousl čokoládový bonbón naplněný likérem. Domníval se, že to bylo naň schválně nastraženo.

Dík této přísné životosprávě a soustavným dechovým cvičením zůstal až do své smrti podivuhodně svěží, o čemž svědčí skutečnost, že zemřel mezi dvěma kliky, provedenými z podporu ležmo za rukama, dosáhnuv stáří 48 let.

Jednou někdo říkal tetě Kateřině, že je pozoruhodné, že strýc František zemřel poměrně mlád, třebaže nepil, a že jeho ujec pil svých třicet plzní denně a dosáhl skoro šedesáti let.

Teta Kateřina řekla, že to naprosto nic nedokazuje, protože je možné a dokonce pravděpodobné, že kdyby si byl strýc František vzal příklad ze svého ujce, byl by zemřel ještě dříve.

Zastánce alkoholu se tety zeptal, jestli to míní tak, že kdyby byl strýc František pil třicet plzní denně, byl by zemřel jako dvouleté pachole, a teta se urazila.

Až do Saturninova návratu trávil jsem čas přemýšlením o svých skličujících vyhlídkách do nejbližší budoucnosti. Slunce pomalu zapadalo a s ním mizela i má naděje, že se stane něco nepředvídaného, co přinutí tetu Kateřinu, aby změnila své rozhodnutí a odešla.

Byl bych velmi nerad, kdybyste si myslili, že pohostinnost je cizí mé povaze. Není, opravdu není, ale kdybyste znali tetu Kateřinu jako já, pochopili byste mé pocity. Není to poprvé, co se zčistajasna nastěhovala k někomu do rodiny, a všichni postižení později tvrdili, že nejlepší, co může člověk v takovém případě udělat, je, když si řekne: "Přišla živelní pohroma a já jsem ztratil byt i s celým zařízením a vůbec všechno, co jsem měl. Je to zlé, ale mohly mě potkat horší věci. Vyvázl jsem z toho živ a zdráv. Mám pilné ruce, jasnou hlavu a svět je veliký. Jak to může dlouho trvat, než člověk dostane pas?"

To se sice lehko řekne, ale není to tak jednoduché. Vydat se do světa s holýma rukama není maličkost. Odvaha je krásná věc, ale všechno se musí dělat s rozumem. To, že dědečkův bratr v cizině během desíti let zbohatl, není ještě důvodem, aby ho kdekdo hned napodoboval.

Myslím ostatně, že bych nedostal tak dlouhou dovolenou. Úřad není holubník. Ale mluvme k věci, jak říkají u soudu.

K mým pochmurným myšlenkám přistupoval ještě nepříjemný pocit, že jsem se v Saturninovi zklamal. Snad se vám bude zdát, že mu ubližuju a že se snažil seč byl, aby hostům naznačil, že nejsou vítáni. Jenže, jak sami víte, nedokázal tím nic. Byl jsem vždycky přesvědčen, že by dokázal i nemožnosti, a opravdu jsem pociťoval zklamání, že jsme musili oba bezmocně přihlížet, jak se teta Kateřina zařizuje v mé kabině, jako by chtěla na tu vymyšlenou polární výpravu jet s námi.

Víte již, že jsem nebyl nadšen Saturninovými výstřednostmi, ale často jsem si myslil, že bych se mohl octnout v situaci, ve které by mi jeho podivné vlastnosti zrovna přišly vhod. Obvykle prováděl Saturnin věci, nad kterými zůstával rozum stát. Přiváděl lidi do nemožných situací, nutil je, aby prováděli věci, které naprosto neměli v úmyslu, a stavěl je před hotové události. Teď zde byla tak jednoduchá věc, jako přemluvit tetu Kateřinu, aby šla spát do svého bytu v Nuslích, a pan Saturnin byl v koncích.

Řekl jsem si, že je-li sluha v koncích s rozumem, neznamená to, že jeho pán má složit ruce do klína. Na protější břeh Vltavy se pomalu kladly měkké fialové stíny, a mou ubohou hlavou se honily plány, jak se zbavit tety Kateřiny. Rozhodl jsem se, že s pomocí doktora Vlacha a Saturnina budu předstírat, že na lodi vypukla nějaká hrozná nakažlivá nemoc.

Nebo to zařídím tak, aby teta i s Miloušem musila některý den odejít do města. V její nepřítomnosti spustíme motor a odjedeme s lodí několik kilometrů proti proudu. Potom se vrátíme a budeme ji očekávat na nábřeží s několika řádně promočenými svršky a řekneme jí, že se naše loď potopila po srážce s parníkem. Nebo by to šlo ještě tak, že . zkrátka než se Saturnin vrátil, vymyslil jsem asi deset plánů, z nichž některé hraničily s trestním zákoníkem. Saturnin přišel asi o půl deváté a přinesl malý balíček. Tázal se, jestli mi může sdělit několik informací, o kterých se domnívá, že mne budou zajímat. Že by mi však ještě dříve, než o tom bude hovořit, dal rád otázku poněkud osobní, a že si není jist, může-li si to dovolit při svém podřízeném postavení.

Když jsem mu řekl, aby zanechal zbytečných okolků, tázal se mne, zda je správný jeho dojem, že bych přijal s určitým pocitem ulehčení, kdyby se milostivá paní a její synáček rozhodli opustit tuto loď. Odpověděl jsem, že jeho dojem, že bych přijal s určitým pocitem ulehčení, kdyby se milostivá paní a její synáček rozhodli opustit tuto loď, je správný.

Potom mi řekl, že podle informací, kterých se mu dostalo, je pan Milouš zdráv jako ryba. Tím nechce říci, že při líčení pohnutek, které ji přinutily k tomu, že se rozhodla stráviti delší čas na mé lodi, milostivá paní lhala. Domnívala se prostě, že není nutno, aby sdělovala pravé důvody svého rozhodnutí. Je to tím pochopitelnější, že zmíněné důvody byly pro milostivou paní poněkud ponižující. Po jakýchsi pavlačových výstupech, jejichž příčiny nebyly docela jasné, semkly se všechny ostatní dámy, obývající činžovní dům, do jednoho šiku proti milostivé paní a zakázaly jí přístup do domu pod pohrůžkou citelného tělesného trestu.

Milostivá paní se sice pokusila dnes odpoledne dostat se do svého bytu, ale byla nucena dát se na ústup před srocenými ženštinami. Saturnin projevil názor, že by bylo naprosto nespravedlivé, abych já odnášel následky neshod mezi milostivou paní na jedné straně a ostatními obyvatelkami činžovního domu na straně druhé.

Mínil dále, že není prakticky možné, aby ty dámy zabraňovaly milostivé paní ve vstupu do bytu po celou noc, nehledě k tomu, že si milostivá paní může vzít policejní asistenci. Saturnin pravil, že z toho plyne:

1. pan Milouš je zdráv a může s ním býti jako se zdravým člověkem nakládáno;

2. milostivá paní použila ke svým účelům válečné lsti, a jest tudíž podle všech pravidel dovoleno použít proti ní těže zbraně;

3. protože se milostivá paní nastěhovala do kabiny na přídi způsobem poněkud bezohledným, aniž projevila zájem, kde a jak bude spát její dosavadní uživatel, musí být připravena na to, že bude proti ní zakročeno se stejnou bezohledností;

4. není nebezpečí, že by milostivá paní zůstala bez přístřeší; může snadno zařídit vše tak, aby se dostala bez úhony do svého bytu, a konečně

5. i kdyby se jí nepodařilo vyhnout se slíbené exekuci, nemohla by nám nic vyčítat, nehledě k tomu, že ty pomstychtivé dámy se vyjadřovaly velmi přesně o tom, co hodlají milostivé paní udělat s určitou partií těla, na které je těžko způsobiti vážnější poranění i v normálních případech a při proporcích milostivé paní už vůbec ne.

Saturnin se tázal, jsem-li srozuměn s tím, aby se pokusil změnit stanovisko milostivé paní. Samozřejmě že jsem souhlasil, ale netajil jsem své pochyby, že se mu to podaří. Místo odpovědi Saturnin konstatoval, že je devět hodin a že v devět hodin patnáct minut bude kabina na přídi zase volná.

Potom rozvázal balíček, který byl přinesl z města, a k mému značnému překvapení vybalil škrabošku svatého Mikuláše a čerta. Přitom pravil, že kupovat v červenci škrabošku Mikuláše je jedna z nejtěžších prací, které kdy vykonal. Pohladil zálibně bílé vousy, přilepené k rumělkové tváři dobrého světce, a na škrabošce čerta urovnal vyplazený jazyk z červeného plyše. Prosil mne, abych si pro případ, že by se nevrátil, pamatoval, že zemřel v mých službách. Žádal, abych se v tom případě poohlédl po nějakém hezkém děvčeti, které by si asi tak byl mohl vzít, a postaral se o ně jako o jeho vdovu.

Byl jsem tím vším trochu zmaten a díval jsem se za Saturninem s celou řadou nevyslovených otázek na rtech.

Nač koupil, pro všechno na světě, ty škrabošky?

Co to povídal o tom děvčeti?

Nedovedl jsem si představit, co se bude dít, a přiznávám se, že jsem byl vzrušen. Očekával jsem, že se z kabiny ozve buď zděšené tetino zaječení nebo prudká hádka. Nestalo se nic takového, a ručička mých náramkových hodinek ukazovala, že uplynulo již šest minut od chvíle, kdy Saturnin vstoupil do kabiny, třímaje v každé ruce jednu škrabošku.

Nastával soumrak, ačkoliv vysoko na nebi ve sférickém prachu bylo ještě plno slunečního světla. Zvrátil jsem se v lehátku nazad a pocítil jsem podivné uvolnění, jako by se mne celá ta záležitost netýkala. Na nábřeží se rozsvítily lampy a já jsem měl pocit diváka ve chvíli, kdy se rozzáří jevištní lampa a opona jde pomalu vzhůru. V té podivné směsi dohasínajícího dne a rozžatých obloukových lamp připadalo mi všechno kolem jako kulisa, ploché a neskutečné, ale krásnější než jindy.

Bílé dveře kabiny, ozářené šikmými paprsky elektrického světla, přitahovaly mé zraky a dávaly mi tušit, že budou ústředním bodem scény, která nadcházela. Vtom už jimi vstoupil první herec. Byl to hezký světlovlasý muž, držící v rukou škrabošky čerta a Mikuláše, jako by se rozhodoval, kterou z těchto úloh má hráti. Potom se smutně zadíval na dveře kabiny, jako by se bál něčeho, co nelze odvrátit. Trhl sebou, když se objevila královna v cestovním úboru, následována princem. Učinil pohyb, jako by jí chtěl zabránit v odchodu, ale pak zdrceně spustil ruce podél těla. Škrabošky dopadly na zem a odhalily prázdnotu svého vnitřku. Jen maska bolesti na tváři mužově byla pravá. Královna poskakovala k můstku spojujícímu loď s nábřežím a princ chvátal za ní. Když na nábřeží dozněly kroky odcházejících, zvedl muž hlavu a řekl: "Je devět hodin patnáct minut. Tak to bychom jako měli."

Trvalo to velmi dlouho, nežli jsem se dověděl, co se vlastně v té kabině tenkrát událo. Saturnin říkal, že to ani nestojí za řeč a že o tom nerad mluví z estetických důvodů. Bylo to opravdu trochu drastické a zmíním se o tom jen stručně. Saturnin oznámil tetě Kateřině a Miloušovi, že jim koupil škrabošky, a doporučil jim, aby si je na noc nasadili na obličej.

Přirozeně, že si myslili, že se Saturnin zbláznil. Tázali se, proč by dělali takové hlouposti, a Saturnin jim odpověděl, že je jim jistě známo, že na lodích nelze vyhubit jisté obtížné hlodavce, o kterých se říká, že první opouštějí potápějící se loď. Řekl jim ještě, že my oba máme již zkušenosti, že je velmi nepříjemné, přeběhne-li vám v noci takové zvíře přes nechráněný obličej. Teta řekla - vlastně neřekla nic a počala kvapně balit své věci.

Řeka ztemněla a na lodi se rozhostil klid a mír. Z druhého břehu sem dolehly hlasy, a opožděná kánoe zajížděla do loděnice. Saturnin na chvíli zmizel a vrátil se s čerstvě vařenou černou kávou. Nabídl jsem mu cigaretu a ukázal na prázdnou palubovou židličku. Nebe již úplně pohaslo a příjemně se ochladilo.

* Kurzy * Last minute * Letenky * Kurzy akcie a burza * Reality a bydlení * Akcie * Rejstřík * Hotel Prague *