Píseň o ženě a k ženě                                                                      + melody
       aneb jak říká klasik - největší rozkoš je z žen

   Která jest to, kterouž viděti jako dennici, krásná jako měsíc, čistá jako slunce, hrozná jako vojsko s praporci?
Jízdě ve vozích Faraonových připodobňuji tě, ó milostnice má.
Aj, jak jsi ty krásná, přítelkyně má, aj, jak jsi krásná!

   Volej mne, a poběhnu za tebou.
Z účastnosti tvé se těším, a přítomnou sobě vždycky míti žádám,
na prsech tvých odpočívaje.
Levice má pod hlavou tvou, a pravicí svou objímá mne.

   Jsi růže Sáronská, a jako lilium mezi trním, tak přítelkyně má mezi pannami.
V stínu tvé žádostivosti jsem seděl a sedímť; nebo ovoce tvé sladké jest ústům mým.
Očerstvitež mne těmi flašemi, posilniž mne těmi jablky, nebo umdlévám milostí.
Vstaň, přítelkyně má, krásná má, a poď.

Aj, jak jsi ty krásná, přítelkyně má, aj, jak jsi krásná!
Hlava tvá na tobě jako Karmel, a vlasy hlavy tvé jako šarlat.
Oči tvé jako holubičí mezi kadeři tvými, vlasy tvé jako stáda koz, sestupující do údolí.
Líce tvá okrášlena jsou ozdobami, a hrdlo tvé korály.
Ústa tvá jako víno výborné, milá pro upřímnost, působící, aby i těch, jenž spí, rtové mluvili.
Jako provázek z hedbáví červeného dvakrát barveného rtové tvoji, a řeč tvá ozdobná; jako kus jablka zrnatého židoviny tvé mezi kadeři tvými.
   Zubové tvoji podobní stádu ovcí jednostejných, když vycházejí z kupadla,
z nichž každá mívá po dvém, a mezi nimiž není žádné neplodné.
Hrdlo tvé jako věže z kostí slonových, oči tvé rybníci v Ezebon podlé brány Batrabbim, nos tvůj věže Libánská patřící k Damašku.
   Oba tvé prsy jako dvé telátek bliženců srních, jenž se pasou v kvítí.
Pupek tvůj koflík okrouhlý, ne bez nápoje; břicho tvé jako stoh pšenice obrostlý kvítím.
Jak jsou krásné nohy tvé v střevících, dcero knížecí! Okolek bedr tvých jako zápony, dílo ruku výborného řemeslníka.

   Spávámť, avšak srdce mé bdí. Otevři mi, přítelkyně má, holubičko má, upřímná má;
nebo hlava má plná jest rosy, a kadeře mé krůpějí nočních.
Zahrada zamčená jsi, přítelkyně má, vrchoviště zamčené, studnice zapečetěná.

Jak jsi ty krásná, a jak utěšená, ó milosti přerozkošná!
Ta postava tvá podobna jest palmě, a prsy tvé hroznům.
Řekl jsem: Vstoupím na palmu, dosáhnu vrchů jejích. Nechažť tedy jsou prsy tvé jako hroznové vinného kmene, a vůně chřípí tvých jako jablek vonných.
Strdí tekou rtové tvoji, med a mléko pod jazykem tvým, a vůně roucha tvého jako vůně Libánu.
Všecka jsi krásná, přítelkyně má, a není na tobě poškvrny.
Jak utěšené jsou milosti tvé, přítelkyně má! Jak vzácnější jsou milosti tvé než víno, a vůně mastí tvých nade všecky vonné věci.
Svlékla jsi sukni svou, umyla jsi nohy své.

Věj, větříčku půlnoční, a přiď, větříčku polední, prověj zahradu mou, ať tekou vonné věci její,
a ať příjde milý můj do zahrady mé, a jí rozkošné ovoce její.
Zavazuji vás přísahou dcery Jeruzalémské, jestliže byste našly milého mého, co jemu povíte? Že jsem nemocná milostí.
Milý můj sáhl rukou svou skrze dvéře, a vnitřnosti mé pohnuly se ve mně.
Já jsem milého svého, a ke mně jest žádost jeho.
Poď, milý můj, vyjděme na pole, přenocujme ve vsech.
Ráno přivstaneme, na vinice pohledíme, kvete-li vinný kmen, již-li se ukázal začátek hroznů, kvetou-li jablka zrnatá, a tuť dám tobě milosti své.
Těším se z jeho účastnosti, a rozkoší s ním zde i věcně požívati žádám.
Pěkná jablečka vydala vůni, a na dveřech našich všecky rozkoše nové i staré, milý můj, zachovala jsem tobě.

Do zahrady vypravené sstoupila jsi, abys spatřila ovoce údolí, abys viděla, kvete-li vinný kmen, a pučí-li se jabloně zrnaté.
Položiž mne jako pečet na srdce své, jako pečetní prsten na ruku svou. Nebo silné jest jako smrt milování, tvrdá jako hrob horlivost; uhlí její uhlí řeřavé, plamen nejprudší.
Vody mnohé nemohly by uhasiti tohoto milování, aniž ho řeky zatopí. Kdyby někdo dáti chtěl všecken statek domu svého za takovou milost, se vším tím pohrdnut by byl.

Upraveno z: Píseň Šalamounova

    Žádná bytost neposkytne větší rozkoše než ty, ženo! Máš už věk nad ...cet a ....át a láska v pozdějším věku nemá už prý takový zdar, někteří řka, že je to hřích. Avšak i bohyně podlehla Erotovým šípům.
    Ostatně, na troskách roste jen tráva a mech, na sirém lůžku sama se sny spáváš, co prospěje vám na lůžku v samotě spát?
Budeš spát v opuštěném a chladném lůžku a sama snít o lásce a dělala si rozkoš sama?
Proč máš, i já, trpět, že manžel ti uvadá stářím? Od svého starého chotě se ráno zvedáš, s uvolněnými vlasy i oděvem po lůžku v naději těkáš, se slzami smáčíš si v pochvě prst.
   Ještě máš přec půvabný vzhled i léta vhodná k hrám lásky, neměla by ta krása v nečinné zahálce tlít.
       Smutno by bývalo ti spát sama, ó bohyně plavá, již husička nejsi a dáváš tušit že na lůžku čiperně povedeš si.
Umíš však skrývat hluboko v nitru svůj cit, jevíš se jako strohá a podobná Sabínkám přísným. Vznicuje se ti v nitru žár touhy, představ si jak žhavý vítr tě strhne, hoří tvé nitro a plane kol pochodeň.
    Nestyď se za svou lásku, své lásky nemusíš litovat nic. Mravné je vše, co přináší radost.