Jak vznikl náš starý záznamový prostředek - magnetofon

 

Přenos a ukládání dat jsou základními funkcemi přenosové techniky.

Poprvní byl popsán záznam zvuku pomocí zařízení obsahující podstatné prvky pozdějších magnetofonů v roce l886 v USA, kdy Oberlin Smith popisuje tento princip v časopise "Electrical World". Podle něj se na záznam zvuku měly použít pásky s železem nebo ocelové dráty. Ty se měly pohybovat mezi póly elektromagnetu, kterým měly být zmagnetizované v rytmu hovorových proudů. Na reprodukci měl být použit telefon.

Prakticky pak tuto teoretickou myšlenku realizoval v r. 1898 Dán Valdemar Poulsen, který tento přístroj nazval "Telegraphon". Na záznam použil ocelový drát o průměru 1 mm s rychlostí posuvu 20 m/sec. Tuto vysokou rychlost se mu podařilo do Pařížské světové výstavy v roce l900 snížit na 2 m/sec. Na ní pak byl Telegraphon oceněn Velkou cenou. Pro zajímavost, v roce 1908 byly pomocí Telegraphonu zaznamenány všechny přednášky na mezinárodním technickém kongresu v Kodani. Tento záznam v trvání 40 hodin si vyžádal 250 "desetiminutových" cívek, každá s 1 km drátu. Poslech záznamu nebyl jednoduchý, nahrávky byly zašuměné, málo věrné a hlavně velmi tiché, neboť, jak víme ještě neexistovaly zesilovače - nebyly elektronky!!

Zesilovač vynalezl v roce 1911 Otto von Bronck. Telegraphony se používaly hlavně jako diktafony. Pro záznam hudby ještě nebyly přizpůsobené. Ocelové pásky a dráty byly stále tenší, až jejich síla dosáhla 0,03 mm. Objevili se dokonce reportážní přístroje poháněné pružinou.
Návod na sestrojení takového magnetofonu byl asi v r. 1964 zveřejněn v časopise ABC, pamatuji, že kamoš se ho snažil sestrojit, zda se mu to podařilo si už nepamatuji.

Ocel však pro náročnější nahrávky nepostačovala. Byla těžká, nevyhovovaly magnetické vlastnosti a dynamika záznamu. Při přetržení docházelo k odvinování drátu z kotouče, konce se pak musely svařit. Svar se pak projevoval hlasitým praskáním. Firma AEG začala experimentovat s papírovým páskem pokrytým železným práškem, který se však neosvědčil. Později byl pak vývoj postoupený firmě BASF, která byla součástí I.G. Farben. Zde pak použili jako nosné médium bezpečnostní film, na který byl nanesen lak obsahující jemné částečky kysličníku železa. Hotový pásek měl sílu 0,05 mm a šířku 6,5 mm. Páska pro záznam v trvání 20 min. měla hmotnost 1 kg a průměr kotouče byl 25 cm.

Nevyhovovala však konstrukce záznamové hlavy se zahrocenými póly, kdy docházelo k rozptylu magnetických polí a tím k "rozmázávání" záznamu. Hlavu pak zdokonalil Ing. Eduard Schüller z AEG vynálezem prstencové hlavy. Jednalo se o elektromagnet prstencového tvaru s jemnou štěrbinou mezi póly. Podél něj procházela páska, která byla zmagnetizovaná právě rozptýleným polem hlavy. Nejvyšší tóny, které bylo možno zaznamenat, byly ohraničené jen velikostí štěrbiny. V roce 1935 na Berlínské rozhlasové výstavě předvedla firma AEG první magnetofon s typovým označením K1. Měl sice frekvenční rozsah jen 6000 Hz, dynamiku 30 dB, rychlost posuvu 1 m/s a malou věrnost záznamu, ale pásku bylo možno stříhat bez slyšitelných následků. Poprvní v historii záznamu zvuku tak bylo možno zpracovat nahrávky dodatečně prostřednictvím střihu, aby se odstranily chyby, nebo aby se přizpůsobily zadanému vysílacímu času.

V roce 1936 byl v USA předveden vylepšený model s názvem K2, s rychlostí 77 cm/s, který však narazil na odpor. Ještě v r. 1939 se v USA konstruovaly drátové magnetofony.

U zařízení těchto let byl stále ještě problém šum pásky a malá dynamika. Pokrok byl dosažen v r. 1940, kdy H.J. von Braunhuml a Walter Weber objevili vysokofrekvenční předmagnetizaci. Pomocí ní se šum pásky snížil asi o 30 dB a dynamika záznamu se zvýšila na 60-70 dB.

Vylepšování magnetofonu pokračovalo mohutným tempem. V roce 1957 předvedla firma EAG první půlstopý magnetofon a současně první magnetofon s rychlostí 4,75 a 9,5 cm/s. V roce 1959 následoval první čtyřstopý magnetofon a v r. 1962 první automatický magnetofon. Pokrok v elektronice pak umožnil dosažení reprodukce kvality HiFi při rychlosti posuvu 4,75 cm/s. V r. 1963 začíná rozmach kazetových magnetofonů.

Již z míněný Ing. Eduard Schüller, vynálezce prstencové hlavy, udělal ještě jeden důležitý vynález v oblasti magnetického záznamu - zrealizoval záznam s šikmou magnetickou stopou, který zvětšil hustotu záznamu a tím využití pásky. Tento princip se dnes používá u videomagnetofonů a zpřístupnil i digitální záznam vysoké kvality.

Neplést si prosím, jak se často stává, s předchůdcem gramofonu - Edisonovým fonografem z r. 1878. Ten pracuje na jiném principu - mechanickém, ve vyryté drážce drnčí jehla.

U nás byly jedny z prvních prodávaných magnetofonů elektronkový Sonet duo, tranzistorované Start, Blues, Uran, B4 atd.

 

Sestavil:PlaJa