Zlaté rouno

Robert Graves (24.7.1895 - 7.12.1985), anglický básník,
prozaik a kritik, pocházel z humanitně vzdělané a literárně aktivní
rodiny. Po universitních studiích v Oxfordu se pohyboval mezi volnou
existencí, prožívanou na Malorce, a pedagogickou prací
na universitách v Káhiře, Cambridge a Oxfordu. Byl jedním
z nejvšestranějších anglických spisovatelů; jeho dílo o 120 svazcích
zahrnuje básně, prózy, literární eseje, biografie, knihy pro děti,
překlady, adaptace. Gravesova básnická tvorba se vyvíjela mimo
dobové tendence; inspiraci čerpal ze staré keltské a domácí lidové
slovesnosti, od Th. Hardyho i ze spolupráce s L. Ridingovou,
americkou básnířkou a jeho dlouholetou partnerkou

V próze se nejvíce proslavil historickými romány, v nichž uplatnil rozsáhlé znalosti antického starověku i anglické historie a dokázal mistrovsky propojit mýty a historickou realitu s osobitou vlastní fikcí a eticky vyhraněnou, humánní optikou.

České překlady z Roberta Gravese:
básně Příznaky lásky, vzpomínky Ztracená léta, historické romány Já Claudius, Claudius bůh a jeho žena Messalina, Hrbě Belisarius, Zlaté rouno, Žena pana Miltona, Homérova dcera, Ostrov nerozumu, přehled mytologie Řecké mýty.

Zlaté rouno, legendární relikvie spjatá s kultem boha Dia,
bylo cílem dobyvačné výpravy mýtických řeckých hrdinů, zvaných Argonauti.
Argonouti, pojmenovaní podle své lodi Argó, se plavili z Iólku, města v
severořecké krajině Thessalii, do černomořské Kolchidy, jejíž král Aiétés
získal zlaté rouno darem.
Hrdinou této výpravy byl Iásón, který měl rouno přivést na příkaz
svého strýce Pelia, krále v Iólku, jenž se chtěl tímto způsobem zbavit
svého mocenského konkurenta. Iásóna doprovázela družina bájných reků: Héraklés, Orfeus, Théseus, Meleagros, Dioskúrové, Atalanta a další. Na cestě museli Argonauti překonat mnoho překážek, které pokračovaly i po doplutí do Kolchidy. Král Aiétés slíbil vydat rouno pouze pod podmínkou splnění tří obtížných úkolů. Iásón tyto úkoly dokázal splnit s pomocí Aitéovy dcery, kouzelnice Médey, jež se do něho zamilovala. Protože Aitées přesto nechtěl rouno vydat, Iásón se ho zmocnil lstí a s sebou odvezl i Médeu. Po mnoha dobrodružstvích se spolu vrátily do Iólku, kde se Iásón ujal vlády.

Báje a pověsti o zlatém rounu kolovaly po starověkém Řecku již
před homérskými eposy a těšily se velké oblibě. Zmínky o dobrodružné výpravě
řeckých hrdinů a jednotlivé příběhy lze nalézt v mnoha zlomcích a dílech starořeckých básníků. Celý cyklus argonautských bájí se zachoval až ze 3. století př.n.l. - je jím
epos Argonautika sepsaný helénistickým epikem a knihovníkem ptolemaiovské
knihovny v egyptské Alexandrii Apollóniem Rhodským. O čtyři století mladší je druhé dochované zpracování od římského básníka Valeria Flakka, které však zůstalo nedokončeno. Argoanautské motivy byly pak zpracovávány ve středověké i novověké literatuře a hojně se objevovaly i ve výtvarném umění. Z nich zejména příběh vášnivé a nešťastné lásky Médey a Iásona zaznamenal nejvyšší frekvenci zájmu.
Román Roberta Gravese je novodobou transkripcí argonautské látky. Jeho autor převyprávěl či spýše po svém odvyprávěl archaický příběh moderními
prozaickými prostředky. Osobitým a sugestivním stylem vylíčil průběh výpravy
za tlatým rounem v maximální epické šíři; své vyprávění rozvětvil do četných
odboček kolem jednotlivých hrdinů argonautské plavby a rozhojnil plasticky
podanými dialogy, šitými na míru každé postavě. Osobitý překlad Mirko
Paška zachovává nevšední stylistické kvality
Gravesova románu v celé jeho barvitosti.

ZPĚT