Maginotova linie v úseku Cap Martin - Monte Grosso

(Alpes Maritimes)

Velké tvrze, malé tvrze, samostatné objekty, předsunutá postavení, objekty druhé linie a dělostřelecké pozorovatelny Přímořských alp:

Maginotovu linii v prostoru Menton - Monte Grosso jsme navštívili mezi 3. - 12. srpnem 2001. Jako dopravní prostředek nám posloužil linkový autobus Brno - Praha - České Budějovice - Nice. Cena zpáteční jízdenky činila 2900,- korun. Na požádání nám bylo zastaveno na dálničních pokladnách nedaleko obce la Turbie, což je ideální místo pro výstup na horu Mt. Agel. Hned na začátku cesty se však ukázalo několik nepříjemných věcí. Jako první bylo nevhodně zvolené období, kdy teploty dosahovaly celoročního maxima. Proto jsme se s batohy na zádech začali velmi rychle koupat ve vlastní šťávě a tento problém nás pronásledoval až do konce expedice. Dalším problémem byla neznalost terénu, takže velmi brzy jsme pobíhali po golfovém klubu Monte Carla a po zdolání dalších překážek a překonání několika stovek metrů převýšení jsme narazili na hranici vojenského prostoru Mt. Agel. Již při této příležitosti bych rád zmínil kvalitu turistické mapy Nice/Nizza -Monako - San Remo v měřítku 1:50000 od firmy Kompas, která se ukázala být naprosto nepřesnou a jedné fázi výpravy byla zralá tak na zahození. Některé cesty a dokonce i asfaltové silnice v ní naprosto chybí, jiné zakreslené však pro změnu chybí v terénu. A tak po chvíli nadávání a polední siestě (jsme přece ve Francii), jsme se vydali zpět skrz golfový klub na Mt. Gros (683 m.n.m.), na kterém se nachází dělostřelecká pozorovatelna tvrze Roquebrune. Ta byla bez problémů nalezena a zároveň byly identifikovány objekty tvrze, které se nacházejí zhruba ve výšce 350 metrů na protějším masivu. Pomalu jsme se na něj začali přesouvat, zároveň jsme však museli řešit problém nedostatku pitné vody (i pro následující dny problém klíčový), díky ochotě místních obyvatel, se nám ho vždy podařilo vyřešit. A tak nám už nic nebránilo v tom, abychom navečer byli na Roquebrunu. Večer jsme si ještě stihli prohlédnout objekty tvrze, mezi nimiž měli právě jakousi oslavu hasiči z Cap Martinu a uložit se ke spánku nedaleko bývalých kasáren pro osádku. Ráno jsme svedli předem prohranou bitvu o jídlo se všudypřítomnými mravenci, kteří pokud šlo o řízek prokázali velkou obětavost. Ještě jednou jsme si prohlédli objekty Roquebrunu a řádně je nafotili a odebrali jsme se na Cap Martin. Ten nás však příliš nepřesvědčil o snadnosti nalezení objektů, proto jsme se vykoupali v moři a v 16 hodin jsme nasedli do mikrobusu, který nás vyvezl na St. Agnes (754 m.n.m.). Samotná vesnice nese označení jedné z nejmalebnějších obcí Francie, a tomu také odpovídal turistický ruch, který v neděli odpoledne pravděpodobně kulminoval. Samotná tvrze a obzvláště oba jeho dělostřelecké objekty jsou vskutku nádherné. V případě B2 kazí celkový dojem zaparkovaná auta všude kolem, k B3 je možné dojít po úzké pěšině. Ta odbočuje od cesty vedoucí na vrchol hory těsně za obecním hřbitovem. Robustní objekt vcelku nelze minout. Pokud bude návštěvník pokračovat na samotný vrchol, nalezne na druhé straně masivu objekt B4. Celková prohlídka tvrze je velmi zajímavá, jedinou stinnou stránkou je zákaz fotografování. Naprosto úžasná je mediální prezentace v objektu B2, kde spolu hovoří vystavené figuríny představující obsluhu kanónu, která se připravuje na palbu a ničí nepřátelské jednotky - jen škoda, že jsem jim nerozuměl ani slovo. To je problém i muzea v St. Roch - průvodci, ani lidé na pokladně neumí anglicky ani slovo a nemají k dispozici ani výklad na papíře v cizích jazycích. Dalším faktem je, že v českých průvodcích po muzeích Maginotovy linie je uvedena otvírací doba do 18 hodin - ve skutečnosti 17:30. V obci St. Agnes jsme si ještě prohlédli kabelovou komoru a vydali se ve po turistické značce GR51 ve směru Monti. V údolí po St. Agnes jsme přenocovali a druhý den ráno dokonale zabloudili. Po jakémsi prudším deští zmizela turistická stezka a tak nás jakási pěšinka a posléze asfaltová silnice dovedla zpět do Mentonu na autobusové nádraží. Odtud odjíždí ve 14 hodin autobus ve směru Sospel. Řidič nás nadchnul svojí skvělou hudbou a řidičským talentem, a proto jsme velice rádi vystoupili v obci Castillon, odkud nás ještě čekalo převýšení 200 metrů na stejnojmennou tvrz. Cestou se po pravé straně silnice nachází malá železobetonová pevnůstka se dvěma střílnami z prostého betonu. Samotná tvrz se nachází na úzkém hřebeni nad Col de la Garde a nelze ji přehlédnout. Cestičky, které protkávají celý povrch tvrze návštěvníka bezpečně dovedou ke všem objektům. Hlavně kombinace bloků B3 a B4 je nádherná. Strategická silnice do průsmyku St. Jean vede po vrstevnici, a proto přesun nebyl tak náročný jako v předešlých případech. Navíc je z ní nádherný výhled na objekty B1, B3, B4, B6 a komín tvrze Castillon. Další den ráno nás čekal kuželový kopec Barbonnet (847 m.n.m.) na jehož vrcholu se nachází stejnojmenná tvrz Maginotovy linie a další velká tvrz někdy také zvaná fort Suchet, která vznikla v letech 1882 - 1886 a je vyzbrojena čtyřmi kanóny ráže 155 mm ve dvou otočných pancéřových věžích Mougin. Jelikož je muzeum otevřeno pouze o víkendech, museli jsme se spokojit pouze s obhlídkou objektů na povrchu, v případě fortu Suchet pouze přes hluboký příkop. Na jižní a severní straně návrší se navíc nacházejí dvě samostatné kulometné pevnůstky, ke kterým vede kamenný zákopový systém - stejně jako v případě objektů v předsunutém postavení Castes Ruines. V rámci úspory času jsme se vydali nejkratší cestou do Sospelu - tedy rovnou kolmo dolů - v čemž nám pomohla jakási turistická značka (na mapě neuvedená, v terénu orientace podle žluté barvy). Prudce klesající cesta vedla rovnou na povrch tvrze St. Roch. Muzeum je přístupné v letní sezóně denně. Prohlídky jsou individuální a obzvláště absence zákazu fotografování mi udělala velkou radost. Horší už to bylo na pokladně, protože klasicky tu vládla pouze francouzština. Podzemí však stojí rozhodně za návštěvu - také zde pochopitelně nechybí několik mediálních prezentací. Prohlídka, která má trvat přebližně hodinu se protáhla takřka na trojnásobek. Nyní zbývala již pouze maličkost, projít Sospelem a překonat přibližně 500 metrů převýšení na další tvrz Maginotovy linie - Agaisen, která se nachází na stejnojmenném vrchu ve výšce 750 m.n.m. Tam jsme se dostali až po osmé hodině, a tak zbylo pouze trochu času na fotografování. Jelikož jsme za celou dobu pobytu ještě neviděli jediný mráček, zvolili jsme si za místo noclehu stropnici objektu B3 s dělostřeleckou otočnou výsuvnou věží pro dva kanóny ráže 75 mm a dvěma GFM. Ani zde se nám nepodařilo navštívit interiér tvrze, která patří skupině nadšenců, která otvírací dobu oznamuje pouze na ceduli u vchodového objektu - shodou okolností byl další termín určen na 11. srpna, tedy na den našeho odjezdu z Nice. Další den byl ve znamení výstupu na Mont Gros a l'Albarée (1252) na jejíchž vrcholcích se nachází velká tvrz Monte Grosso. Celý povrch byl donedávna vojenským prostorem. Vstup do podzemí není možný, i když na některých místech (nouzové výlezy) se o to již někdo očividně pokoušel. Samotný povrch stojí rozhodně za návštěvu. Dá se říci, že co objekt to perla. Vchodový objekt B1, který se zařezává hluboko do skalního masivu, do extrémních podmínek zasazený dělostřelecký objekt B3, zajímavě řešený minometný srub B4, nedaleko od sebe umístěné bloky B5 A B6 s otočnou výsuvnou věží T135 a T75/33, B7 se zvony VPD, GFM a FM a palebným vějířem střílny pod betonem vysekaným ve skále a B8 s betonovým vrchlíkem zvonu GFM (samotná horní část zvonu leží zabořená pod objektem). K noclehu jsme si vybrali bývalá kasárna. Večer ještě stihla padnout silná mlha, která nám znesnadňovala orientaci po ubikacích. Druhý den byl určen pro návrat zpět do Sospelu. Cestou jsme navštívili aktivní úkryt Champ de tir de l'Agaisen. Poslední zastávkou na putování po Maginotově linii bylo předsunuté postavení Castes Ruines na kótě 500 m.n.m. východně od Sospelu. Jeho blízkostí prochází turistická značka GR52, kterou se dá dostat i na další postavení v této oblasti. Zde jsme také přenocovali. Samotné předsunuté postavení se skládá ze dvou podzemních systémů, které měly být pravděpodobně později propojeny. V jejich okolí se nachází hustá zákopová síť, která je opět celá vyrovnaná z kamene. Z těchto zákopů je možné dostat se do několika malých kulometných pevnůstek. Další den úplně posledním navštíveným objektem stala malá kulometná pevnůstka u železničního přejezdu v Sospelu. V původním plánu bylo také při cestě zpět počítáno s návštěvou tvrze Cap Martin, což se nám však z časových důvodů nepodařilo. Místo toho jsme si ještě pozdě večer prohlédli fort Boron na stejnojmenném návrší (191 m.n.m.) východně od Nice. Pochopitelně jsme se museli spokojit pouze s obhlídkou podél obvodových zdí. Poslední den jsme se ještě stihli pořádně spálit na plážích Nice a tak si zajistit příjemnou cestu domů. Ještě cestou domů jsme se dohodli na tom, že kopce byly pro nás příliš malé a tak se příští rok vydáme nejspíš do okolí Modane.