Interview s Robertem Kodymem – Poplife 23/98

U příležitosti vydání nového alba skupiny Lucie Větší než malé množství lásky, jsme se sešli s Robertem Kodymem…

V bukletu nové desky děkujete budhistickému mnichovi, upozorňujete na zoufalou situaci v Tibetu, zdá se, že Východ ovlivnil zvuk některých vašich nahrávek. Můžeš vysvětlit jak k tomu došlo?

Ta deska, nebo spíš hudba co je na ní, vznikla z větší části v Thajsku, nebo pod dojmem z měsíčního pobytu tam. Byli jsme oslovený celou tou atmosférou, která je pod vlivem mírumilovnýho budhismu.

Hraje budhismus nějakou roli ve vašich životech?

Knížky o budhismu jsem začal číst už před mnoha lety, zajímám se ale i o jiný duchovní směry. V každém případě, všechno co mi na mý cestě životem připadá důležitý, všechno co mě oslovuje teoreticky, se snažím i prakticky žít.

Ve skupině je to tedy především tvoje záležitost

Skutečně si nemyslím, že budhismus je to, co by ze skupiny Lucie čnělo jako první, zásadní věc. Určitě se v nás ale tvořej myšlenky, který by chtěly přijít na to, jak ven ze systému: všichni víme, že to společenský zřízení, který tady bylo, nebyl žádnej med. Zároveň si ale uvědomujeme, teda já se domnívám, že si všichni v kapele uvědomujeme, že dnešní systém, jakkoli je lepší, neznamená se svým důrazem na hromadění skutečný východisko. Všechno směřuje k tomu, aby lidi vydělávali hodně peněz a mohli si za ně koupit hodně věcí. Poslání lidskýho života, ale nespočívá v tom, aby si člověk moh´ sedět na několika zlatých záchodových mísách, jezdit v 8 zahraničních autech a válet se v 5 postelích, to prostě nejde.

Lidi si ale možná řeknou: “Nojo, Kodym, superstar, tomu se to mluví, ten je za vodou”. Pociťuješ někdy odtržení od reality jako se to údajně stává politikům?

Ale to víš že jo. Vnímám to. Situace je taková, že šoubyznys, se kterým chtě-nechtě přicházím do styku, by mi rád vštípil myšlenku, která se v tom prostředí sama nabízí: že jsem něco víc, než ve skutečnosti jsem. Superstar – to je myslím psychická porucha. Psychiatři by na ní měli vynalézt diagnózu a přidělit jí číslo.

Mluvil jsi o tom, že všechno co tě z duchovních směrů oslovuje, se taky snažíš žít. Můžeš být konkrétnější?

Mám na mysli, že třeba v situaci, kdy bys někomu nejraději nafackoval

…nastavím tvář. Rozhodně. Ostatně naposledy jsem se pral v roce ´85 ve Štěchovicích v hospodě Na Peškově a

to je 13 let(smích). To jsem se vážně rval, myslel jsem si, že jsem v právu, a že právo je třeba hájit tím, že někomu rozbiješ hubu. Teda, mě spíš ta huba byla rozbita(smích). Nemusíme ale chodit až někam k budhismu, stačí si tím jediným správným způsobem vysvětlit jedno z desatera přikázání – nezabiješ. S tím také souvisí, že jsem 7 nebo 8 let přísný vegetarián a tak se nepodílím na zabíjení a smrti těch mnoha zvířat, co bych snědl. A za tu dobu už by to bylo pěkný stádečko.

Jsi šťastný?

Jsem. Ne úplně, ale snažím se přicházet na věci, který mě činí nešťastným. Je jich mnoho, ale postupně vycouvávaj z mýho života. Potom se snažím přicházet na věci, který člověka činí pouze dočasně šťastným. To znamená, že se z nich musí platit splátky a úroky a to se nevyplácí. V absolutním extrému jsou to třeba tvrdý drogy. Těm jsem samozřejmě nahony vzdálenej, ale jsou tu věci, se kterýma může člověk dočasexperimentovat, a v určité chvíli ta křivka stoupá nahoru a naplňuje ho něčím báječným, ale o to větší je potom ten propad dolů.

Jaký věci máš v tomhle případě namysli?

Naplňovat svůj život smyslnýma požitkama třeba sex.

Čili ty se teď snažíš vystihnou ve svým životě to podstatný..

Teď – já se o to snažím odjakživa, akorát jsem několikrát zaběh´ do slepý uličky, která občas byla i pěkně dlouhá a chvíli to trvalo, dostat se zase zpátky.

Většina našich čtenářů chodí ještě do školy. Jaký jsi byl student? A cítíš po letech vůči školním časům nějakou nostalgii?

Že bych cítil lítost, to ne. Ve škole člověk tráví spoustu času v období, který je víc určující, než třeba mezi padesátkou a šedesátkou. Byl jsem velkej rošták zažil jsem tam skvělý věci. Jako student jsem byl, když mi o to šlo, výborný, když ne, tak najednou nejhorší.

A proč to “o to” přestalo jít?

Od určitý doby jsem věděl, že se potřebuju věnovat něčemu jinýmu než škole a tak jsem jí dal sbohem. Skočil jsem prostě do života, do hudby, po hlavě. Dneska už vím, že jsem měl jenom myšlenku, nic víc, ale podařilo se mi ji zhmotnit. Člověk do toho musí dát všechno, nemá už čas, aby si zajistil zadní vrátka. Zpětně vím, že ti, co si je chystali, tu myšlenku nezhmotnili. Nedali do toho všechno

Napadlo tě někdy doplnit si vzdělání?

Jasně, mě strašně zajímá třeba sociologie, to je velký téma. Když v televizi vidím sociologa, hned napínám uši.

Teď si ve věku, kdy lidé uvažují o založení rodiny

Chci v budoucnu založit rodinu, ale zatím vím, že to hned zítra nebude.

Každý člověk asi občas přemýšlí, co bude, až zestárne. Jak se vidíš ty – jako stařík?

No, já si vždycky myslel, že umřu strašně mladý(smích). Když už jsem měl pocit, že k tomu nemám daleko, přestalo se mi to líbit. Teď si zase říkám, že chci umřít hodně starý. Jako můj dědeček, který umřel ve věku nedožitých pětadevadesátých narozenin. Pro člověka, jehož věk je tak požehnanej, je smrt pozitivní a to se mi líbí.

Myslíš, že zůstaneš tady v Praze?

To nemám vyřešený. Z mnoha důvodů mě město drží, ale já prostě miluju přírodu a pokud můžu, utíkám do tý nejryzejší. Proto jsem byl včera v Boubínským pralese. Nebo v Thajsku – tam jsou nedotčený deštný lesy a ta symbióza, harmonie, co je tam cítit, je tak strašně ryzí, že jsem z toho měl pocity extáze nebo něčeho takovýho. Jakmile mám čas, tak mizím. Samozřejmě, že bych nechtěl bydlet v luxusním bytě na Václavském náměstí, což je třeba prestižní sen některých lidí.

Kdyby ses měl charakterizovat několika slovy, který tě okamžitě napadnou?

Hledající a nacházející.

A jak vidíš ostatní z kapely?

Neodvažuju se je nějak hodnotit nebo soudit, to fakt ne.

Jste odlišný typy…

Rozhodně.

Komunikujete spolu jen pracovně?

To právě vůbec ne. Myslím, že muziku můžeme dělat jen tak jak jí děláme, protože se známe hrozně dlouho a rozumíme si děsně do hloubky. Teď, když už s námi není Marta Minárik a vrátil se P.B.CH., si to uvědomuju ještě víc. Jak se říká, my jsme spolu pásli krávy, a to se nedá ničím nahradit.

Jaký byl skutečný důvod odchodu P.B.CH.?

My jsme se v tý době všichni upřímně nenáviděli. Tak blbý vztahy v kapele ještě nikdy nebyly. Petr odešel, taky proto, že chtěl mít víc volnýho času. Potom nás sledoval a pomalu přicházel na to, že důvody, kvůli kterým odešel, pomalu mizí.

A proto se k vám vrátil…

No, a taky proto, že v době, kdy mu začínali prázdniny, já odjížděl s Lucií na šňůru a vrátil se s baťohem báječnejch zážitků na zádech. Vždycky jsem je P.B.CH. vyprávěl a on si začal říkat, že by nebylo špatný, hrát zase v takový báječný skupině

Dovětek 1: “Muzikály? Jednou mě Střihavka pozval. Já si říkám: “Co by na tohle řek´ ten opravdovej Kristus?” A najednou ho před sebou vidím, jak se usmívá a v tom okamžiku Kamil padá tři metry dolů a odvážejí ho do nemocnice. To je fakt.

Dovětek 2: “ V lednu jedeme na Kostariku, kde hrajou naše písničky v rádiu. Teď je budeme točit ve španělštině a taky tam asi budeme hrát. Je to náhoda, měli jsme tam kamarády. Jinak jsme se nikdy nesnažili oslnit nějakou firmu v New Yorku, aby z nás udělali hvězdy zeměkoule.

Dovětek 3: “Nejsme na konci hranice, kam by se dalo dojít, což je nám občas vnucováno. Já si dokonce myslím, že v kategorii ultra-mega-príma mastodontních skupin jsme začátečníci, takže máme kam kráčet dál.

* Kurzy * Last minute * Letenky * Kurzy akcie a burza * Reality a bydlení * Akcie * Rejstřík * Hotel Prague *