ELLE - červenec 98´

Černí Andělé - Co mělo zůstat utajeno

Většina lidí zná kapelu Lucie z desek a koncertů. Její členové sice muzikou žijí, ale nejen tou. O jejich životě mezi studiem a jevištěm asi víc prozradí pikantní historky…

Lucii je deset. V životě lidském nijak významné jubileum, v existenci úctyhodný věk. Sama sobě i svým fanouškům Lucie k narozeninám nadělila videokazetu. V dokumentu Obrazohled aneb Daleká cesta s fiktivním příběhem vzpomíná kapela na své počátky, první úspěchy, vyprodané koncertní haly, setkání s Rolling Stones, dokonce se snaží i nahlížet do budoucnosti. Je to zajímavá a především vyčerpávající procházka historií naší nejlepší a nejslavnější kapely. Těžko k ní něco dodávat. Snad jen… Vzpomínám si, jak jsem asi před třemi lety potkal Roberta v jednom rockovém klubu. Byl úplně opilý, dobýval se na pódium, kde hrála mladá začínající kapela, již jsem tehdy dělal manažéra, když v tom se Robert… Ale ne, k narozeninám se přeje jen to nejlepší, pořádají se oslavy, nosí se krásné dárky. Nejlepším dárkem od nás bude, když neprozradíme úplně všechno. Uspořádali jsme totiž takovou malou party a pozvali několik dávných a dobrých přátel Lucie. Kapela sama se omluvila, že dorazí později. Začali jsme si tedy povídat bez ní. Ovšemže o ní. Když Lucie konečně dorazila, bavila se s námi. Nakonec i každý z jejich členů přidal nějakou tu svou vzpomínku na společnou minulost. A že většina z nich se týká především alkoholických excesů? Inu, jsou to rockeři - sex, drogs & rock´n´roll.

David Koller

Vzpomínám si na jeden velice vydařený koncert v Uherským Hradišti. Celý to začalo už den před tím v Bratislavě. Šli jsme pařit do nějakýho klubu, odkud Roberta, který všechny příšerně otravoval, dost rychle vyhnali, ale on se tam pomocí nějaký traverzy protáh mřížema, takže jsme mohli vesele pokračovat. Druhý den byli samozřejmě všichni ještě trochu nalitý. Navíc jsme se cestou stavili v naší oblíbený hospodě U Kollerů, což ale není nikdo z příbuzenstva, jen shoda jmen. A pan vedoucí pro nás měl překvapení - patnáctiletou slivovici, kterou začal bez ptaní nalejvat. Já měl štěstí, že jsem řídil, ale klukům zachutnala, takže než jsme se zvedli, byla flaška prázdná. Bylo mi jasný, že večerní koncert je v háji. Jenom jsem nevěděl, jak se z toho vyvlíknout. Naštěstí jsem si cestou všimnul plakátu, kterej hlásal, že večer v Hradišti vystupuje skupina Lucie a jako předkapela Wanastowi Vjecy. To byl samozřejmě nesmysl, který si vymyslel pořadatel, aby přitáh víc lidí, protože Vjecy s Lucií nikdy nehrály. Ale byl to dost dobrej důvod ke zrušení koncertu. Takže když jsme dorazili do haly v Hradišti, vyhledal jsem pořadatele a říkám mu, že večer nehrajem, protože porušil smlouvu. Sorry, jedem domů. To ho tak vystrašilo, že za chvíli přiběh s pytlem plným peněz a začal je přede mnou házet na stůl. “To není o prachách,” tvrdil jsem, “my prostě za takových podmínek nehrajem, to jednoduše nejde.” Situace pomalu houstla. On vyrovnával na stůl další a další bankovky a já mu pořád dokola opakoval, že o peníze nejde. To už přede mnou ležel tak patnácticentimetrovej štos bankovek a já pořád ještě odmítal hrát. Nakonec si pořadatel odběhl ještě pro jeden pytel peněz a když z něj přidal ještě další pěticentimetrovej balíček, tak jsem řek, že teda hrát budem. Jenom jsem ještě musel vymyslet, jak ten koncert zrealizovat, protože Robert s Michalem byli absolutně nepoužitelný. Michal se mohl aspoň držet kláves, to bylo dobrý, ale co s Robertem? Ve finále mně napadlo přišroubovat mu mikrofon a aparaturu k podlaze, takže ať přepadával dopředu nebo dozadu, vždycky se měl o co opřít; čehož taky celej koncert využíval. Nikdy se sice do strun netrefil ve správný okamžik, ale hradišťský publikum bylo natolik skvělý, že to bralo. Podle mýho si na to Robert ale stejně nevzpomíná. Ještě když jsme se totiž po koncertě vraceli do Prahy, byl tak vožralej, že ty prachy, co dostal jako svou část honoráře, všechny vyházel z okýnka z auta. Pouštěl jednu bankovku za druhou a vykřikoval: “Motýl, hele, letí motýýýýýl…”

Robert Kodym

Vzpomínám si, jak jsme jednou asi ve tři ráno podnikali velice zajímavý exkurze po střechách frýdkomísteckýho hotelu, kde jsme byli ubytováni společně s kapelou Nová růže. A já tam nějakým způsobem osiřel. Chvíli jsem bloudil, když jsem dostal pocit, že jsem přinejmenším Robin Hood, takže bych se na večírek, který se měl konat na pokoji u Viléma Čoka, mohl ze střechy spustit po hromosvodu. jenže on to byl asi šestipatrovej hotel a já si už někde ve čtvrtým patře uvědomil, že najednou fakt nemůžu zpátky a visím na několik desítek metrů nad betonovým povrchem země. Ještě kousek jsem se tedy spustil a tam jsem začal řvát na zavřené okno: “Viléme, otevři to okno, nebo tady chcípnu!” Teprve po chvíli jsem si uvědomil, že jsem asi slez na blbý straně hotelu, takže hulákám na okno pokoje, kde nikdo není. Ruce jsem měl rozřezaný do krve a byl jsem přesvědčenej, že musím každou chvíli spadnout. Ale pud sebezáchovy ze mě na okamžik skutečně udělal Robina Hooda, takže jsem se nějak dostal do druhýho patra, kde bylo naštěstí otevřený okno prázdnýho pokoje. Po tomhle výkonu jsem měl strašnou žízeň na něco alkoholickýho. Nakonec jsem objevil nákladní výtah, kterým jsem sjel do restaurace. Ta byla samozřejmě dávno zavřená, všechny flašky z baru zamčený, jen v kuchyni jsem narazil na dvoulitrovou láhev Pepsi a převrátil ji do sebe. Byl jsem už trochu unavenej, smysly otupený, takže až když jsem vypil asi třetinu, zjistil jsem, že v tom není Pepsi, ale použitej fritovací olej.

Michal Dvořák

Vzpomínám si, jak jsme v rámci jedný reklamní akce v Bratislavě navštívili vysílání televize Markíza. A protože nás zaskočili s žádostí o nějakou soutěžní otázku, vybafli jsme první co nás napadlo. Takovou velice těžkou otázku: ?Kdo je autorem písničky Klobouk ve křoví?’ Ale aby to zas tak těžké nebylo, nabídli jsme divákům tři možnosti: a) krokodýl, b) ježek, c) slon. Za chvíli zvoní ve studiu telefon a volající se ptá: “Můžete mi zopakovat otázku?” Tak jsme ji zopakovali, nastalo pět vteřin ticha a pak ten dotyčný říká: “Že by krokodýl?”

Marek Minárik

Vzpomínám si, jak jsme byli letos na výletě v Thajsku. Kromě jiného jsme tam navštívili i takový ten podnik, kde se kolem vás hned začnou motat krásné slečny, jsou na vás hrozně milý a vy jim musíte platit drinky a hrát s nimi různé hry. Jsou to vážně děsně pěkný buchty, akorát že ve skutečnosti jsou to kluci. A s jednou takovouhle divnoholkou si Michal celý večer hrál a vždycky prohrál. A mě to strašně bavilo, protože ji, byť velmi zhnusen, musel políbit a my mu pak mohli celou dobu říkat buzerante.

František Kotva(Žlutý pes)

Vzpomínám si, jak jsem jednou zašel do klubu Bunkr, kde kluci z Lucie nahrávali hudbu k filmu Amerika. Otevřu dveře do studia, zády ke mně stojí Michal Dvořák a Radim Hladík. Michal má v ruce takovej malinkej mikrofonek a nahrává dost divnej zvuk, kterej vytvářel Radim tím, že mlátil obrovským klackem do čehosi, co viselo zavěšený ze stropu. Tak jdu blíž, abych se podíval, do čeho to buší. Kouknu jim přes rameno a hele - prasečí hlava.

Michal Běloušek(spolumajitel firmy B&M Music, vydávající desky Lucie)

Vzpomínám si, jak jsem Lucii v době jejích začátků dělal manažéra. Samozřejmě jsem se je tehdy snažil protlačit kamkoliv, kde to bylo jen trochu možné, ale protože to bylo někdy v roce 1988, tedy za temných socialistických dob, zas tak lehké to nebylo. Asi vůbec nejtěžší bylo dostat fotografii nové kapely do časopisu Československá televize, kde se psalo v podstatě jen o mediálně uznávaných a oficiálně povolaných interpretech. Nakonec tam o Lucii napsala článek jedna slečna z Mladého světa a objevila se v něm řada naprosto nesmyslných věcí. Moje chyba byla, že jsem to klukům nějak pozapomněl říct. Takže když ten článek vyšel a já se objevil ve zkušebně, držel David v ruce ten časopis v ruce a byl neskutečně brunátný. Všichni ostatní z kapely opustili místnost, David se na mě příšerně rozeřval a přestal snad až za půl hodiny. Dnes tuhle historku občas vypráví na pódiu, když mu předávám zlatou desku - je o tom, jak vyhodili svého prvního manažéra.

Lenka Dusilová

Vzpomínám si, jak jsme jednou v létě s Robertem, Davidem a Luckou Svobodovou vyrazili na pramičky. Zpočátku to byla pohoda - zahákovali jsme loďky k sobě a nechali se pomalu unášet proudem. Pak ale Robert dostal nápad, že si sjedeme jez a začal k němu pádlovat. V tu chvíli se David s Luckou na druhé lodi od nás odhákli a nechali mě napospas ožralýmu Kodymovi. To už jsem začínala bejt trochu hysterická a pokoušela se mu ty vesla vyrvat z rukou. Jenže on je přece jenom silnější, takže jsem neuspěla a jen jsem na něj ječela, ať toho nechá, že se oba utopíme. A on se na mě s úplným klidem podíval a říká mi: “To je v pohodě, oba se neutopíme. Utopím se jenom já, ty to přežiješ.” Nakonec k tomu jezu opravdu dopádloval a naštěstí tam byla traverza, takže jsme ho nesjeli. Škoda.

Viktor Mráz(spolumajitel firmy B&M Music, vydávající desky Lucie)

Vzpomínám si, jak P.B.Ch. přišel jako baskytarista na konkurz do skupiny Lucie a kluci ho vybídli, ať se tedy předvede. P.B.Ch. vyndal basu, zapojil si do aparátu, párkrát na ni brnknul a pak povídá: “Kluci, nemohl byste mi ji někdo naladit? Já to totiž neumím.”

Tereza Maxová

Vzpomínám si, jak mě kluci z Lucie požádali, abych hrála v jejich klipu k písni Pohyby. Souhlasila jsem, protože se známe ještě z dob, kdy jsme ani oni, ani já nebyli tak slavní jako dneska. Vždycky jsme si rozuměli, takže jsem byla přesvědčena, že naše spolupráce bude naprostá pohoda. Navíc jsem měla před tím několik hodně perných dní, byla jsem tím věčným pózováním už strašně unavená, takže jsem se vlastně těšila, že si při natáčení odpočinu. Nakonec to ale dopadlo úplně jinak. Ve studiu jsem si připadala jako chameleon. Snad šestkrát jsem se převlékala, neustále jsem měnila účesy a nalíčení. Upřímně řečeno - bylo to mnohem namáhavější než celá módní přehlídka.

Vilém Čok

Vzpomínám si, jak jsme si s kapelou Lucie ještě coby Nová růže užili jeden báječný mejdan. Nám tehdy odpadl koncert někde v Opavě, takže jsme se zdrželi v jednom hotelu ve Frýdku-Místku, notně se občerstvovali a roupama nevěděli, co by. A právě v tu chvíli tam dorazili kluci z Lucie. Slovo dalo slovo, přisedli k nám a rozproudila se nezávazná konzervace. Z tý brzy vzešla celá řada báječných nápadů, z nichž jako nejlepší nám připadalo rozebrat skříně, vytrhat prahy a vyzkoušet, jestli se dají použít jako skateboardy na jízdu po schodech. Nedaly. Vůbec to na nich nejezdilo, ale byla to legrace. Následně vzaly za svý asi tři pokoje. Vyházeli jsme z nich všechny skříně a postele a absolutně jsme je zdevastovali. Teprve pak přiběh ředitel hotelu a veškerou zábavu nám zatrhnul. Samozřejmě jsme museli všechny škody zaplatit. Ale protože my jsme tehdy ještě patřili pod Pražské kulturní středisko, domluvili jsme se s nimi a oni to za nás zaplatili. Jedině David Koller byl tenkrát ráno smutnej, protože to naše noční řádění, kterýho se navíc nezúčastnil, musel jít ráno k řediteli hotelu omluvit a nakonec za Lucii i zaplatit.

Od temných novoromantiků přes drsné rockery k docela seriózním mladým mužům… Tak nějak se Lucie během deseti let proměňovala. Mimochodem asi nejradikálněji se změnil Robert - kdysi král pijáckých večírků dnes abstinuje a je vegetarián.