Labraradorský retrívr má přímo v názvu zakódovanou výjimečnou aportovací schopnost(retrive = přinášet). Původně byli retrívři anglickými chovateli skutečně vyšlechtěni převážně za tím účelem, aby přinášeli střelenou zvěř, kterou předtím vystavili pointři. Převládal totiž názor, že ušlechtilé anglické plemeno, považované za plnokrevníka mezi loveckými psy, by si aportováním pokazilo perfektní vystavování. Přepych vlastnit smečku psů a používat každého z nich jen na určitý druh práce si však mohl málokdo dovolit, navíc lovci záhy v retrívrech, zvláště pak v labradorském, objevili všestranného psa. Doménou labradora je ovšem voda. Na amerických loveckých soutěžích jasně dominuje a počtem běžně převyšuje všechna ostatní labradorská plemena dohromady. S nadšením a spolehlivě dohledává střelenou zvěř i v těžko prostupném bažinatém porostu nebo ve vodě. K jeho hlavním přednostem patří vedle bezkonkurenčního nosu snadná ovladatelnost, účenlivost, spolehlivost a pracovní horlivost. Samozřejmě ostrost na škodnou, stejně jako dokonalé vystavování od labradora nikdo nemůže očekávat. Dnešní lovecká praxe však vyžaduje především perfektní práci po výstřelu: dohledávání a aport, a v tom labradorský retrívr skutečně vyniká. V jeho prospěch hraje i mimořádně dobrá povaha, přizpůsobivost a nenáročnost, umožňující chov prakticky kdekoliv, velkoměsta nevyjímaje. Mnohý dnešní myslivec má čas vyrazit do lesa maximálně o víkendu a přes týden potřebuje psa, který by si hrál s jeho dětmi, respektoval manželku, který by se uměl chovat v panelovém minibytě a nepral se s každým psem na ulici. To všechno je pro labradora samozřejmostí, aniž by proto byl méně dobrým loveckým psem.

Pokud se však zabýváte myšlenkou pořídit si toto plemeno a využívat ho v myslivecké praxi, rozhodně byste si měli vybrat štěně z chovu, který je tímto směrem orientován. U nás to ještě není tak markantní, jako např. ve Spojených státech, kde se od sebe větev pracovních a větev výstavních labradorů stále výrazněji odlišuje. Zatímco ještě před takovými padesáti lety byla většina špičkových psů tzv. duálními šampiony, to znamená, že získali nejvyšší ocenění v exteriéru i ve výkonu, dnes se něco takového prakticky nestává. Dochází ke stále větší specializaci, která se u amerických psů projevuje už i vzhledově: Výstavní labradoři mají kratší silnější nohy, znatelně širší hlavu, zatímco ti pracovní jsou štíhlejší, mají menší a užší lebku a jsou vyšší. Samozřejmě rozdíly se projevují i v charakterovém založení, výstavní jedinci často ztrácejí zájem o zvěř a ani přinášením už nejsou nijak posedlí.

U nás prozatím k tak výrazné diferenciai nedošlo, ještě donedávna bylo složení loveckých zkoušek nezbytným předpokladem uznání do chovu. Dnes sice některé kluby umožňují nahradit lovecké zkoušky jakýmkoli jiným typem zkoušek (záchranářské, lavinové, zkoušky vodícího psa atd), ale určitá "pracovní povinnost" zůstává. I když mnozí chovatelé (a bohužel nejen labradorů) berou povinnost skládat zkoušky jako nepříjemné restriktivní opatření, plemeni jako celku rozhodně není na škodu.