The history

Labrador není z Labradoru

Tvrzení z nadpisu je asi poněkud překvapivé, nicméně je tomu tak: labradorský retrívr nemá s poloostrovem  Labrador nic společného. Ve skutečnosti pochází z New Foundlandu, či spíše právě tam žili jeho praprapředkové. Dnešního labradora byste v nich však poznali jen stěží. Byli středně velcí, velmi proměnliví v typu i v barvě. Měli už typický vydří ocas, ovšem často ještě zvlněnou srst a nejrůznější zbarvení včtně strakatého a žíhaného. nejdůležitější byly jejich schoponosti a praktická využitelnost. Tito psi rybářů a námořníků uměli připlavat ke člunu a za lano ho přitáhnout ke břehu, dokázali aportovat ryby ze sítí i pomoci tonoucímu, zároveň se však výborně osvědčili i na pevnině. Vynikali zvláště při lovu vodního ptactva, nebylo jim zatěžko vrhnout se třeba dvacetkrát za den do ledové vody, aby přinesli střelenou kachnu. Některé zprávy hovoří o tom, že byli používáni i jako tažní psi. Vzhledem k neobvykle husté, vodu odpuzující srsti byli schopni pracovat za každého počasí, vždy vytrvale a s velkým nasazením. Zdá se, že tito rybářští psi z pobřeží new Foundlandu byli bezprostředními předky jak labradorského retrívra, ktak novofundlanského psa. Svědčí o tom nejen historické dokumenty, ale i vášnivá nákonnost obou plemen k vodě a jejich otevřená, klidná a přátelská povaha.

Skutečný labrador v té podobě, v jaké ho známe dnes, se začal formovat až v průběhu 19. století.  Zpočátku byl nazýván St. Johns Dog, nebo Lesse Newfoundland, psi tohoto jména se také ve 20. letech minulého století poprvé dostali do Anglie. Zde byli černí vodní psi kříženi s anglickými pointry s ezáměrem zachovat původní charakteristické vlastnosti zámořských psů, především jejich vynikající čichové schopnosti, vytrvalost, srst ideální pro vodní práce, silné končetiny a nenáročnost. Zatímco ve své původní domovině černí vodní psi postupně mizeli v důsledku vysokých daní ze psů, které byly v Kanadě zavedeny, v Angliise jejich chov dále rozvíjel. Vzhledem k přísným karanténním zákonům, které už tehdy na britských ostrovech platily, byla velmi omezená možnost dovozu dalších psů ze země původu, takže nově se tvořící plemeno bylo odkázáno na schopnosti britských chovatelů. Ty jsou naštěstí vyhlášené a tak už v roce 1887 byl vydán první standard, sestavený tak, aby zabránil případnému budoucímu křížení s jinými retrívry akterý vedle stránky exteriérové kladl velký důraz na zachování a upevnění pracovních schopností plemene. Oficiální uznání anglickým Kennel Clubem potom následovalo až v roce 1903 a při této příležitosti bylo opět zdůrazněno, že nejdůležitější je zachovat "retrieve in the retriever" čili schopnost přinášení. Kennel Club zároveň stanovil, že žádný labrador nemůže získat titul šampiona, dokud nesloží tzv. working certifikate neboli  dokud nebude mít pracovní zkoušky. Ještě dnes, když se podíváte zpátky na rodokmeny špičkových anglických psů, zjistíte, že psi ověnčení tituly šampionů vždy museli zároveň prokázat i své lovecké schopnosti.

Až do doby svého oficiálního uznání byl labradorský retrívr zastiňován dlouhosrstým flat-coated retrívrem, který byl ve druhé polovině minulého století mezi aktivními lovci velmi oblíben. Po roce 1903 ho postupně stále více zatlačoval labradorský retrívr, který se záhy vyšvihl na první místo mezi retrívry, zvláště když se vedle původně jen celočerných psů začali stále více objevovat i jedinci žlutí (první žluté štěně ve vrhu oficiálně doloženo v roce 1899) a později i hnědí. S tím, jak se upevňoval typ a barva nového plemene, jak "rostlo do krásy" a veřejnost se seznamovala s jeho vynikajícími charakterovými vlastnostmi, prudce stoupla jeho obliba, a to už nejen mezi myslivci. Např. ve třicátých letech našeho století zažil labrador ve Spojených státech skutečnou konjukturu, která v podstatě trvá dodnes.