Druhá zábava.

Potřeby lidské jsou základem rodiny a společnosti, jakož i počátkem všeho užitečného na světě.

Obavy před velkou drahotou stávaly se vždy více podstatnými. Vědělo se již, že v celých Čechách žně jsou zmařeny stálým suchem, že i v okolních cizích zemích neúroda panuje, tak že potřeba obilí do příštích žní nebude uhrazena a že snad zásoby z Uher a z Ruska nevystačí.

V některých krajinách vznikly proto již i nepokoje, jež pověstí ještě byly zvětšovány, tak že i strach před výtržnostmi počal se šířiti; všude bylo slyšet již nadávky a hrozby na lichváře a spekulanty, ba i tu a tam na trzích staly se již výtržnosti, když obchodníci skoupili obilí tam přivezené.

Proto těšilo velice pana Jelínka, že sousedé Petrovičtí, ano i dělníci z prádelny velmi četně dostavili se k druhé nedělní zábavě. Myslil si, že poučením zabrání výtržnostem, hrozícím zejména od dělníků.

Počal tedy rozpravu těmito slovy:

     „Těší mne, přátelé, že mi právě nyní prokazujete důvěru svou. Snad vám dlouholetou zkušeností svou v lecčems budu moci prospěti. Posledně mluvili jsme též o tom, že útrapy naše mívají nejvíce příčinu svou v naší nevědomosti a nepečlivosti, v našich chybách a vášních. Dnes promluvíme o tom, jak můžeme si ulehčiti útrapy, jsou-li již zde, obzvláště obezřelostí a srdnatostí."

„Jisto jest, že má člověk mnoho potřeb."

„Ba arciť, arciť," zvolal Stejskal a mnozí jiní.

„Potřeby nutno upokojiti; tak musíme denně jísti, chceme-li život zachovati. Člověk přijde nahý (s.26) na svět, potřebuje tedy šatstva, obydlí. Aby si věcí těch zaopatřil, musí každý pracovati, tělesně i duševně. Bez práce nikdo nejí koláče."

„Potřeba neukojená jest soužením a útrapou; ukojení pak potřeby jest požitkem, tedy dobrem ze zla vyplývajícím."

„Proč pak ale jest mnohým lidem požívání tak ulehčeno ?'' otázal se Vondřich.

„I o tom pohovoříme; prozatím vám vsak pravím, že štěstí boháčů není tak velké, jak se zdá. Poněvadž zřídka kdy čeho postrádají, mají též méně požitků. Neboť čím méně živě cítíme nějakou potřebu, tím menší požitek způsobuje nám její ukojení."

„To bych sám myslil," pravil Krška, sedlák. „Mohu-li rodině něco opatřit, čeho jsme si dávno již přáli, jest naše radost zajisté větší, nežli jakou může pocítit boháč, kterému nikdy nescházela."

„Máte pravdu, Krško. Každý člověk však nyní již má aspoň to, čeho nutně k živobytí potřebuje. Ale i tyto potřeby jsou rozličné dle času a místa. V teplých krajinách mají lidé jiné potřeby nežli my ve studenějších, vzdělanější mají více potřeb, nežli nevzdělanci a tak působí mnoho ještě příčin na naše potřeby. I časem mění se potřeby naše."

„Však na to právě každý si stěžuje," pravil Mastný. „Co jsem jen sám zažil změn v celém způsobu života! Dříve bydlela celá rodina v jedné jizbě, nyní musejí být třeba dva neb tři pokoje. Dříve nosil se v zimě v letě jeden šat, jen že v zimních měsících přehodil se ještě plášť, nyní potřebuje se kolikero šatů pro každé počasí. Dříve se pálily jen dračky, pak lojovky, a nyní (s.27) dokonce každý chce míti pěknou lampu a tak by se toho dalo napočítat až dost."

„Milý příteli, pokrok jest lidstvu přisouzen; odjakživa chce si každý polepšit a co si z počátku jeden dobrého přivlastnil, stává se znená­hla majetkem všeobecným. Tak i tužby naše a přání jsou prostředkem ku zlepšeni našeho po­stavení. Avšak zdokonalování domácího zařízení jest provázeno zdokonalováním mravu. Zajisté, bych jen jeden příklad uvedl, mnohý, jenž dříve v hospodě noci proseděl, nyní raději doma s ro­dinou tráví, poněvadž jest obydlí jeho příjemněji zařízeno. Ba i nyní při nastávající drahotě jest rozmnožení a rozšíření potrate užitečným."

Tato slova vzbudila značné pohnutí podiva v posluchačstvu.

„Dokážu vám, že by nyní ani taková dra­hota, jakou jsme měli roku 18 . ., nebyla tak krutou jako tenkráte. Mylně se má za to, že osvěta činí chudého ještě chudším, budíc v něm potřeby, jež nemůže ukojiti. Tomu není tak. Jest-li chudý obmezen jen na to nejpotřebnější, nemůže si ničeho více utrhnouti, má-li ale více potřeb, může nejméně nutnou zanechat a co mu takto vybude, na ostatní vynaložit. Kdo jí stále jen brambory, nemůže si nic více utrhnout, kdo však jí maso a moučná jídla, může nejdřív ne­chat masa a zbude mu víc na moučná jídla. Vzpomeňte si na to, jak jste to dělávali v Petrovicích tou dobou, když jsem k vám přišel. Jedli jste chleba, brambory a trochu špatné ze­leniny. Bylo-li pak málo práce a vše drahé, tu jste se nemohli v ničem uskrovnit, museli jste všeho míti zrovna tolik, co předtím; nastal tedy hlad. Nyní žijete zcela jinak. Máte ráno mléčnou polívku a v neděli i kávu, v poledne polívku, (s.28) často maso, moučaé jídlo neb zeleninu, večer přijde i sklenice piva. Dejme tedy tomu, že se zdraží. Tu přestanete kupovat nejdříve kávu a cukr, potrvá-li drahota déle, přestanete pít pivo a tak zachováte více na ostatní potraviny."

„To je v skutku pravda," pravil Mastný a mnozí mu přisvědčovali.

„Přesvědčíte se ještě vícekráte, že stav chudého nyní již se zlepšil, a že vůbec vládne znamenitý pořádek. Celé bytí společnosti lidské zakláda se na službách, jež si lidé vzájemně prokazují. K ukojení potřeby své potřebuje člověk namáhání, práce jiných."

„Jakže," zvolal prudký kovář Mastera, „co si vydělám, to snad mám k poděkování jiným?"

„Co potřebujete, kupujete za výdělek svůj; kdo vsak dělá váš chléb a šaty?  Kdo vám přiváží maso? Kdyby vám toho jiní lidé nezaopa­třili, zdali svedl byste to na své kovadlině?"

„To bych toho as málo nadělal."

„Vidíte tedy, že vlastně jen práci za práci si vyměňujete. Potřeby tedy hlavně spojují vespolně všechny lidi a národy; chceme-li žíti, užíváme výrobků práce aspoň polovice celého světa."

„Ale smutná to věc, že dary přírody jsou^; často tak daleko vzdáleny od těch, kdož jich potřebují," pravil Moučka. „Tak ku příkladu, káva, cukr a koření jsou nám velmi prospěšný v našich studených krajích a přece rodí se jen v teplých pásmech; pro naše nemoci rostou léky na sta mil daleko."

„Nový to opět jen důvod," odpověděl pan Jelínek, „abychom chválili prozřetelnost, že nás spojila páskou vzájemnosti. Kdyby nebylo zapo­třebí, aby jeden národ zaopatřoval si potřeby své od druhého, národové by se vespolek nepoznali (s.29)  zůstali by sobě cizími. Jak by to vypadalo pak při drahotě, kde dováží se k nám teď obilí z končin vzdálených, ba i přes moře ? Nevědéli bychom ani my, že tam a tam mají nadbytek obilí, aniž by jinde věděli, že my obilí potřebujeme. Právě potřebami vyvinula se vynalézavost naše; spojení obchodní, vynálezy ve vědě a průmyslu touže mají příčinu. Potřeby jsou původem nynějších strojů, které ušetřují nám tolik práce, a více upotřebují sil přírodních."

      „Já ale nic o tom nevím, že bych byl práce ušetřil," pravil Stejskal, „práce polní je posud . tak těžkou jako dříve."

      „To jistě není pravda, Stejskale; vždyť vynalezeno již tolik strojů hospodářských, že se jimi práce značně zmenšila; vy jich ale posud neznáte, proto se Vám zdá, že práce vaše pořád stejně jest namáhavá. Avšak mimo. to, pomněte jen na doby, kdy nebylo ani pluhu, a jak byla asi tehdy práce polní těžká, a uznáte, že se vám práce přece ulehčila.  Ba zanedlouho snad i kosení luk a žnutí obilí bude se dělat strojem."

      „Pro Boha, kde pak najdeme my práci?"  zvolalo několik nádenníků a čeledínů.

      „Ani vy se nepotřebujete obávat o výdělek, zajisté že se vyskytnou opět jiné potřeby, k jejichž upokojení opět bude práce vaší zapotřebí; jen ten bude rozdíl, že práce ta bude méně namáhavá."

       „Nyní vám ještě ukážu, že potřeby naše jsou základem společnosti. Viděli jsme, že můžeme potřeby své ukojit jen prací jiných, uvidíme, že konečně práce jest základem všeho obcování vzájemného u lidí. Každá věc, kterou kupujeme, zhotovena jest prací jiných lidí. Prodáváme-li co, čekáme na ty, jimž jest věc ta potřebná. Čím (s.30) více mají ostatní lidé potřeb, tím spíše a lépe můžeme my práci svoji zpeněžit. Dobře je tedy, když je blízko nás mnoho lidí bohatých, kterým můžeme výrobky práce své prodávat. Co pak platí o jednotlivci, platí také o národu celém. čím bohatší jsou sousedící nám národové a čím pilnější my, tím větší potřebou jím jest, výrobky naše nám odkupovati, což pak pro nás jest užitkem.  Jest tedy nesmyslem, záviděti bohatství sousedům, ať již jednotlivcům nebo celým národům."

„To je mi sice jasno," pravil Krška, „že bohatství zámožných není na škodu chudým, než pravdou zůstane, že chudí přece jen těžko mohou ukojiti potřeby své."

„A jen společnost lidská jest tím vinna, an .v přírodě všeho v hojnosti se nachází," doložil -Novotný.

       „To jste oba na omylu," odvětil pan Jelínek. „ Pomyslete si jen člověka osamotnělého; zda-li by nebyl mnohem hůře na tom, než- li ve společnosti ? Člověk vůbec může vyvinouti vlohy své jen v obcování s bytostmi sobě rovnými."

      „Ale společnost lidská," propověděl Moučka, „také teprv se vyvinula a k tomu ne všude stejně. Dříve jí ani nebylo."

      „Tu se musíme nejdřív, pane Moučko, zeptat na to: co jest společnost? a odpověď bude: společnost jest souhrn osob v širším neb užším kruhu spolu žijících a vzájemně spojených stejností potřeb a prospěchů a vyměňujících sobě výrobky prací svých. — Všude jsou pak takové společnosti, všude mají tytéž základy, jedni vzdělávají půdu, druzí pracují v řemeslech, jedni prodávají a druzí kupují a opět jiní dovážejí zboží z místa, kde se vyrábí, na místa, kde ho potřebují, aniž (s.31) by se tam vyrábělo. A tak nalézáme všude zákony, jež zabezpečují lidem plody práce jejich."

      „Ale," mínil Moučka, „i tyto zákony nejsou všude stejné."