O penězích co prostředku výměnu usnadňujícím a měřítku ceny neb hodnoty. O úvěru a úvěrních papírech.
Od poslední zábavy opět počala přádelna po pěti měsících pracovati. To naplňovalo obyvatele Petrovické radostí; očekávaliť na jisto, že i ostatní řemesla počnou brzy opět pracovati více na odbyt. Osení bujně rostlo, až milo se bylo na ně podívat; ozim již mohutněla, jař krásně stála, vůbec vše bralo veselejší tvářnost na sebe.
V příštím shromáždění počal p. Jelínek mluviti o penězích, jak byl posledně slíbil.
„Aby mohli lidé ustanoviti hodnotu služeb, určují ji měřítkem, jehož užívá se všeobecně co prostředku k výměně čili měnidla. Tímto měnidlem jest mince neb peníze. O tomto měnidlu dnes si promluvíme, o penězích, jež každý z vás zná, jež tak důležitým jsou činitelem v životě lidském a o němž přece ještě tolik mylných náhledů panuje."
„Vyměňování plodin přírodních za plodiny neb za výrobky lidské píle, ku př. pytle obilí za oděv neb obuv nalézáme jen v prvotním stavu lidské společnosti a výměna ta spojena jest s mnohými obtížemi a nepohodami. Kdo něco má, co nám schází, nepotřebuje vždy toho, co my máme, abychom si to s ním vyměnili; aneb nemá sám, co my hledáme. V prvním případě tedy, musel by druhý při výměně přijmouti od nás věc, které nepotřebuje, a v druhém případě by totéž platilo o nás. Museli bychom čekat, až by někdo se našel, kdo hledá věc, které my nepotřebujeme, a dal by nám za ni opět věc pro nás potřebnou. Tím bychom však ztratili mnoho času. Ukážu vám pravdu (s.97) slov svých příkladem: Tuto Soukup potřebuje! chleb, sůl, světlo, dříví, jehly, nitě atd. Jediav oděv od něho zhotovený by dostačil, aby všechny tyto potřeby si zaopatřil; avšak ten, kdo má chléb, nemá dříví; kdo má světlo, nemá jehly. Oděv svůj může ale Soukup dát jen jednomu; nemůže tedy potřeby si výměnou zaopatřiti, ač má něco k výměně. Nemožnost tato však odpadne, najde-li se takové zboží, jež každý rád ni výměnu přijme a tím zbožím jsou právě peníze."
„Jakže," zvolal Prchal, „peníze by byly zbožím jako moje žito neb brambory?"
„A což jiného, Prchale? Když vy přivezeš svoje žito neb brambory na trh do města, abyste obdržel za to peníze, co činíte jiného, nežli že kupujete peníze za zboží své, dávaje za zboží peníze výměnou zboží obilí? Prodej a koupě jest tedy jen výměna, v níž jeden dává peníze, druhy zboží. Obyčejně nazýváme toho, jenž dává zboží, prodávajícím; toho pak, jenž podává peníze za zboží, kupujícím. Avšak každý z nich jest kupcem i prodavačem, neboť každý prodává své a kupuje druhé zboží."
„Vynález peněz jest velikým pokrokem ve vzájemných stycích lidstva. Peníze, usnadňujíce obchod, zvelebují a znásobují jej. Všeobecné měnidlo jest jedním z nejnutnějších potřeb každé pokračující a zdokonalující se společností lidské. Tuto potřebu cítili všickni národové a státy a zřizovali si taková měnidla. Římané původně též ovce za takové měnidlo považovali; později pak razili mince, jež majíce cenu jedné ovce, též obrazem ovce znamenány byly. U některých na rodů zejména v Africe nalézáme co všeobecné měnidlo neb peníze malé skořápky, kauris nazývané. Žádná však látka neposkytuje tolik výhod (s.98) co měnidlo jako kovy, zejména vzácné, tedy zlato a stříbro. Potřebné totiž vlastnosti měnidla jsou tyto: Měnidlo musí být vždy a všude uznáno, tedy všeobecným; musí se dát snadno na malé částky rozdělit, aby mohlo i malému obchodu sloužit; musí v malém množství jeho značná hodnota býti, aby snadno se dalo převáděti z místa na místo; musí býti dosti tvrdé, aby mohlo vzdorovat všelikým škodlivým vlivům vzduchu, vlhka a kolování z ruky do ruky; konečně musí cena měnidla toho vždy snadno dáti se ustanovit a nesmí se měnit mnoho, musí tedy látka, z níž měnidlo se zhotovuje, dobývati se v množství nevelkém a vždy skoro stejném. Tyto vlastnosti mají drahé kovy v míře svrchované, pročež přijaty jsou od všech vzdělaných národu všech věku za měnidlo."
„Proč pak as nazývá se zlato a stříbro," ptal se Mastný, „kovem drahým; vždyť jest železo stokrát užitečnější?"
„Název „drahý" neznačí nám tak užitečnost kovů těch," odpověděl pan Jelínek, Jako řídkost a vzácnost jejich a pak vlastnost, že v malém množství obsahují velkou hodnotu. K tomu však jest nutno, aby každý hned poznal, jakou cenu jisté množství kovu má, a k tomu slouží ráz mince, totiž znamení ražené v kov, jež značí hodnotu jeho. Aby však každý jist byl, že ráz mince srovnává se s vnitřní hodnotou, zůstavena bývá moc ražení mince všude jen státu, který ručí za pravost mince jím ražené."
„Když ale," namítal Stejskal, „ráz ukazuje hodnotu mince, mohla by se tato dle libosti zvýšit a bylo by hned více peněz v zemi. Anebo by se mohla mědi dáti hodnota stříbra a tomuto hodnota zlata. (s.99)
„To se mýlíte, Stejskale; hodnota mince nesmí se dle libosti měnit. Nikdo nemá práva ustanovovati takovou hodnotu minci, jaké tato vskutku nemá. Ráz nečiní hodnotu mince, nýbrž ukazuje, dotvrzuje toliko váhu a obsah její."
„Vždyť ale," poučoval Moučka, „vidíme z dějepisu národů, že knížata a králové hodnotu mince v zemi své snížili, aby si jen opatřili peněz, neb zmenšili dluhy."
„Arciť se to stávalo; avšak následky takového jednání dokazují; jak pravé jest naše pravidlo. Obecenstvo od vlády oklamané brzy sezná podvod a mince ztratí na ceně své. Všechno se totiž tak zdraží, až opět cena mince hodnotě své se vyrovná. Ostatně se takovéto změny děly jen v předešlých stoletích, nyní by nic nezpomohly, an mince jsou zákonem ustanoveny co do své hodnoty. Mimo to máme ještě mince z mědi, jejichž cena se zákonem ustanoví, obyčejně mnohem výše nežli hodnota jejich. Tak v Rakousku udělá se z centu mědi za 150 zl. r.č. drobné mince."
„Když ale drobná mince," pravil Soukup, „nemá tu cenu, za jakou se vydává, proč se vůbec dělá? Což bychom nemohli vystačit se stříbrnými a zlatými penězi?"
„Tu by musely být mince pro malý obchod tak drobňoučké, že by se potratily a ražení by stálo velmi mnoho. Měděné mince slouží jen k vyrovnání při placení a nikdo není povinen více měděné mince přijmouti nežli do té sumy, na jakouž nejmenší peníz stříbrný u nás zní, tedy do 25 krejcarů. Poněvadž se dále více takové drobné mince (drobných) nerazí, nežli jest potřebí, přijímá ji každý bez zdráhání. Tato drobná mince může se raziti i z jiných kovů, i ze silně (s.100) rozředěného stříbra, aniž by to činilo z drobných peníze. Desetníky a dvacetníky, jež se též u nás razí, ačkoliv se stříbro v nich nalézá, nejsou přece penězi nýbrž jen drobnou mincí."
„Pravil jste, pane Jelínku," podotknul Moučka, „že ráz neustanovuje hodnotu mince, dokazuje toliko váhu její v poměru k jisté jednotce. Čím tedy ustanovuje se hodnota mince?"
„Se zlatem a stříbrem má se to tak, jako s jiným zbožím. I peníze mají cenu vnitřní a proměnlivou. Ze zlata a stříbra nedělají se jen peníze, nýbrž také ozdobné věci: prsteny, náramky a pod. Zlato a stříbro k takovým věcem kupuje se jako jiné zboží za cenu zcela neodvislou od hodnoty kovu toho co peněz a mince. Cena toho kovu ale řídí se nákladem, jenž jest nutným při dobývání jeho."
„Aj," pravil Vondřich, „jáť myslel, že dobývání zlata nic nestojí. Vždyť potřebí jen v Kalifornii a v Austrálii hledat a možno ho nalézt až až dost."
„Co na tom pravda, .Vondřichu, to později uvidíme. Se stříbrem se to má na každý způsob jinak. Stříbro nalézá se smíšeno s jinými látkami co ruda a musí se teprv s velikým nákladem dobývati. Tento náklad na dobývání a tříbení stříbra určuje pak cenu jeho."
„Zlato nalézá se arci ryzí neb čisté, ale jen ve velmi malém množství, což právě dodává mu takovou cenu. Nalézá se pak v dvojím způsobu; buďto co jemný prášek v písku aneb v tvrdém kameně co jemné žilky a zrnka. Musí se tedy buď písek a sice mnohdy ve velkém množství a mnohokráte prát, aby se vypralo trochu toho prášku, aneb musí se onen tvrdý kámen stroji (s.101) velice drahými dříve rozbít a rozdrtit, aby se dobyla zrnéčka zlata."
„Ale vždyť jsem přece již sám slyšel," namítal Vondřich, „že je v Kalifornii a Austrálii tolik zlata, že mnohý najde denně za 50 zl. zrnéček, ba že se najdou i kusy, více liber vážící."
„Možné je to, ale přece jen výminka. Již to dokazuje, že to není s tím nalézáním tak velké, když přece neúčinkovalo to na cenu zlata ani dost málo, jakáž byla před nalezením oněch míst."
„Když ale," pravil Moučka, „zlata neustálým dobýváním přibylo, proč pak jest nyní vše dražší? Jest přece více peněz mezi lidem, mělo by tedy být právě všecko lacinějším."
„Tak mylně mnozí smýšlejí," odpověděl pan Jelínek. .Viděli jsme, že mají peníze dvojí hodnotu, totiž vnitřní, řídící se nákladem na vyrábění, a proměnlivou, určující se poměrem většího neb menšího množství peněz k věcem za ně vyměněným. Peníze mohly by jen .tehdy býti stálým měřítkem věcí, kdyby měly stálou cenu. Čím větší jest množství peněz, tím raději je každý dá, aby si za ně opatřil něco jiného, a naopak, čím méně peněz, tím méně bude je chtít každý vydávat. Poněvadž v nové době množství peněz se zvýšilo a tedy každý snadněji peníze vydělá, tož také každý rád dá více za věc, již si přeje míti, nežli dříve, kdy bylo méně peněz.
„Pak je ale nadbytek peněz," pravil Vondřich, „vlastním neštěstím, poněvadž působí drahotu, kdežto nedostatek peněz vede k láci a tedy k blahobytu."
„Nikoliv," odpověděl pan Jelínek. „Láce jest jen tehdy užitečná, když jest následkem zvýšené výroby, když jest tu větší množství věcí. Tak stane se obilí lacinějším, když se ho mnoho urodí. (s.102) Nastala-li ale láce proto, že jest málo peněz: bývá obchod obmezován, poněvadž se nedostává měnidla; láce jest jen domnělá. Nastane-li drahota následkem nadbytku peněz, neškodí to obchodu pranic. Jednotlivci arciť mohou tím škody utrpěti, obzvláště ti, kteří mají určené služné, jako úřadníci; avšak v celku se i více vydělává a proto jest drahota taktéž jen domnělá."
„Nutno tedy rozeznávat mezi pravou hodnotou věcí a cenou její, kterouž za ni dáti musíme, jakož i mezi opravdovou a domnělou drahotou a lácí. Drahota jest opravdovou, když jest málo výrobků neb plodin; láce pak jest opravdovou, když jest nadbytek výrobků neb plodin, jako ku příkladu při hojných žních. Když ale drahota neb láce jest pouze následkem nedostatku neb nadbytku peněz, jest toliko zdánlivou."
„Změny v hodnotě peněz přece ale škodí," pravil Novotný. „Když v nějaké zemi peníze ztratily cenu proto, že jest jich dost, má celá třída řemeslníků ze začátku škodu, nemluvě ani o úřadnících a těch, kteří mají pevné služné."
„Úřadníci sice a dělníci s pevnou mzdou mají škodu z počátku; avšak následkem zmáhajícího se množství peněz a tedy i drahoty dostanou i oni znenáhla větší služné. Řemeslníci ale též prodávají zajisté hned všecko dráže, jakmile peníze v ceně počnou klesati. Ba oni při tom ještě vydělají. Poněvadž totiž při vzmáhajícím se blahobytu každý má více potřeb, mají oni víc a lépe placené práce a tedy lepší výdělek."
„Ale jedna třída přece má trvalou škodu z množení se peněz, jakož na opak užitek ze zmenšení množství jich. To jsou kapitalisté a ti, kteří žijí z úroků, poněvadž příjmy jejich jsou stálé a nezvyšují se množením se peněz. Jiní lidé zase (s.103) mají užitek z padání ceny peněz, když se to děje následkem množení se kovu vzácných a všeobecného blahobytu. To jsou nájemníci, jichž nájem na dlouhý čas jest uzavřen, a dlužníci, již v dlouhých lhůtách mají dluh svůj spláceti, poněvadž oni platí jen sumu umluvenou, která však nemá takové ceny."
„Nyní jsem pochopil," pravil Moučka, „proč vše se zdražuje, když množství peněz roste. Má-li kdo víc peníz neb vydělá-li víc, utratí také více; věci se tedy zdraží a potřebí více peněz k jich nabytí. Peníze ale mají menší cenu; a je to pak opět vše jedno, je-li víc peněz neb méně."
„To není pravda, Moučko. Je-li víc peněz v zemi, jest tu též více bohatství. Když věci v ceně padnou, poněvadž jich mnoho se vyrábí, lze si je snadněji opatřit, a tím roste také blahobyt. Peníze, jež mají též vlastní cenu a nejsou jen měnidlem, tvoří část kapitálu národního a každé množení se kapitálu toho značí též množení se bohatství. Poněvadž ale práce jest kapitálu s užitkem, povznáší se i tato množením se kapitálu. Množství peněz pomáhá většímu rozvoji oběhu jejich a tedy i obchodu a průmyslu. Pakli ale v oběhu peněz vyskytnou se překážky, zadrží zámožní kapitály své, jak se to obyčejně děje v dobách nepokojných pro nedůvěru, a následky jsou stejné, jako by peněz ubývalo; hodnota peněz se zvýší, obchody váznou a vše tratí na ceně."
„Tak tedy," vece pan Pokorný, „jest co do účinků zastavení obchodu stejno se zmenšením a povznesení jeho se zvýšením množství kapitálu."
„Zcela stejné, pane Pokorný, a proto tak působí každé rušení veřejné důvěry neblaze na všeobecné bohatství, kdežto pokoj a mír důvěr (s.104) zvýšují a práci oživují, tím pak obchody a bohatství množí. Všeobecná důvěra působí zcela tak, jakoby množství peněz v zemi se rozmnožilo, třeba se to nestalo."
„Pravili jsme, že peníze hlavně co měnidlo jsou užitečný. Kdyby ale majetek vůbec mohl přecházet z niky do ruky, jako peníze, práce a výroba získaly by tím více. Částečně stává se to úvěrem, jenž ale důvěru předpokládá. Chce-li se někdo pustiti do podniknutí, ku kterémuž nedostává se mu potřebných peněz, ačkoliv ostatní jeho majetek ve statcích a svršcích dostatečné poskytuje záruky, obdrží při osobní rozšafnosti úvěr, totiž prostředky k podniku svému za podanou jistotu, že zapůjčené mu peníze v jisté době splatí. Obdrží tedy úvěr, poněvadž se mu věří, že splatí řádně dluh svůj. Úvěru se užívá více, než by kdo myslel. Kupec prodává často maličkosti na úvěr; řemeslníci pracují taktéž mnohdy na úvěr; dělníci, kteří pracují za týdenní mzdu, poskytují pánům svým úvěru až do dne zaplacení. V těchto případech je úvěr sice obmezený na malé sumy. Jedná-li se ale o podniky značné, o obchody a výrobu zboží ve velkém, ukazují se teprv výhody úvěru. Úvěr rozmnožuje jaksi kapitály národní, umožňuje takřka oběh a užívání peněz v nemovitém i movitém jmění vězících. Poněvadž úvěr zakládá se na důvěře, že osoba, jíž se úvěr poskytuje, může a chce v čase umluveném zaplatit, co se jí zapůjčilo, přijímá se úpis, který osobou takovou je vydán, co hotové peníze a odrazí se jen úroky od té doby, kdy jiný úpis ten na místě peněz přijal, do času, kdy se má kapitál splatit. Zní-li ale úpis tak, že se vyplatí hned, jakmile se vydateli podá k vyplacení, nestrhnou se žádné úroky." „Tak jsme se dostali k penězům papírovým, (s.105) které též nejsou nic jiného, nežli dlužní úpisy státu neb banky a v novější době značného rozšíření nabyly."
„Jsem opravdu rád, pane Jelínku," pravil Mastný, „že nám povíte něco o těch papírech. Vždyť teď člověk nic jiného nevidí nežli papírové peníze; o stříbru leda slyší jen povídat. A já těm papírům, abych pravdu mluvil, mnoho nevěřím."
„Tato nedůvěra vaše, Mastný, není bez podstaty, jak vám ještě povím. Nyní ale promluvíme si o věci celé obšírněji."
„Jako jednotlivci vypůjčují si k účelům rozmanitým peníze, tak i stát, přijde-li do úzkých a nemá hotových peněz na vydání svá, používá důvěry, jakou právě má, aby dosáhl úvěru. Vypůjči si totiž a dá na zápůjčku úpisy dlužní, v nichž se určí úrok a splátka v jistých lhůtách. To jsou vlastní státní papíry. Nyní však dělají to státy jednodušeji. Místo aby si vypůjčily celou sumu, již potřebují, vydávají poukázky na malé částky, kteréžto poukázky jsou vlastní papírové peníze co bankovky, státovky, za hotové peníze se přijímají, nenesouce žádných úroků. Stát ušetří značně takovými poukázkami, poněvadž nepotřebuje platit úroky, což by při velkých sumách na státní papíry vypůjčených učiniti musel. Rozumí se ale, že jen ten stát může se pustit do vydávání takových peněz, který má dostatečný úvěr; jinak má z toho obecenstvo škodu. Musí-li je přijímat, vázne obchod, státovky ty ztrácí cenu a nastane převrat či krise obchodní, o které si ještě promluvíme. Nemusí-li ale obecenstvo státovky takové bráti za hotové peníze při všech obchodech, nebere je a státovky ty ztratí se z oběhu. Mají-li papírové peníze s důvěrou přijímány býti (s.106) od obecenstva, jest potřebí, aby stát při všech platech, jež dostává od občanů, přijímal je dle znění jejich, totiž v plné ceně, a dále aby množství jejich bylo jen tak veliké, jak toho vyžaduje potřeba a dovoluje jmění státu. Vyhovuje-li papír těmto požadavkům, přijímá se rád co plativo a jest obchodu ulehčením."
„Já o takové ulehčení nestojím," podotknul Novotný. „Jak lehko může člověk takový hadřík ztratit; vítr to odnese. To jsou mi bílé dvaciášky a křížové tolary milejší."
„Vám arciť, ne však tomu, kdo má větší sumy rozesílat, neb na cesty s sebou brát. Právě proto dává se ve velkoobchodech přednost penězům papírovým před takovými."
„V některých státech vydávají se papírové peníze ne od státu samého, nýbrž od banky. Taková banka ale není nic jiného než ústav, založený na značném kapitálu peněžitém a tedy na značné zásobě peněz hotových, jenž má za účel podporovati úvěr. Druhy takových bank jsou rozličné; jedním jest též banka lístková, jež vydává lístky bankovní, bankovky, t. j. poukázky banky na určitou sumu peněz jako u nás, kde měla do r. 1866 banka vídeňská sama jediná výhradní právo, vydávati poukázky na malé částky bankovky."
„Jak pak ale," tázal se Novotný, „může se obecenstvo spolehnouti na to, že tyto bankovky v skutku nejsou jenom pro klamání jeho a že mají opravdu cenu?"
„Arciť není při bankovkách jistota tak veliká jako při penězích kovových. Avšak pro jistotu bankovek těch učiněno tolik, že se může každý, když jsou poměry ve státu urovnané, spolehnouti úplně na bezpečnost jich. Tato bezpečnost zakládá se hlavně v tom, že každý může bankovku (s.107) vyměnit si u banky za stříbro. Bylo by tedy potřebí, aby banka měla též tolik stříbrné mince, mnoho-li papírových peněz nachází se v oběhu. Nebyl by z toho tedy jiný užitek leč ten, že se mince neopotřebí. Avšak je-li v lidu důvěra k bance a urovnalost poměru, zajisté nevymění se vše, co bankovek v oběhu se nachází, za peníze stříbrné; jistá část se vůbec k bance nevrátí a proto nemusí banka míti všechny ty peníze papírové, jež vydala v oběh, kryty kovem. Zkušenost nás učí, že as dvě třetiny bankovek se nevrací z oběhu, pročež nepotřebovala by banka více kovové mince, nežli třetinu sumy, na jakou zní součet vydaných bankovek."
„Ale jak pak," otázal se Soukup, „kdyby náhodou aneb pro jiné okolnosti bance se nahrnulo více než třetina papírových peněz k výměně; tu by banka nemohla platit?"
„I pro ten případ jest postaráno. Jest totiž zásada, že banka má mít asi třetinu všech v oběhu jsoucích bankovek úplně krytou kovovou mincí. Jistou část přes třetinu, as do dvou třetin, má míti krytou kovem z polovice, a jen pro ostatní sumy bankovek v oběhu se nalézající že může mít jistotu i v jiných hodnotách, ku př. v bezpečných směnkách, dlužních úpisech atd. A tak jest obecenstvo jisto před zkrácením."
„Avšak," pravil Prchal, „vždyť se ještě sám pamatuju, jak můj otec naříkal, když najednou ztratily papíry cenu a tak mnoho lidí ožebračeno bylo. Jaká pak je to jistota?
„Arciť se to tak stalo, poněvadž vláda vydávala pořád víc a více bankovek bez ohledu na potřebu země. Tu bylo každému jasno, že banka nemá tolik mince, aby mohla vyměnit papíry; každý tedy držel stříbro, a přijímal-li papíry (s.108) muselo se mu na bankovkách přidat, až myslel, že má stejně co do hodnoty papírů jako měl dříve stříbra. Tak se stalo, že chtěl-li někdo dostat sto zlatých ve stříbře, musel konečně až pět set v papírech zaplatit, což arciť škodně působilo na celý obchod a bezpečnost jeho a vedlo konečně k státnímu bankrotu a zhoubě mnohých závodů průmyslových."
„Prosím vás, pane Jelínku," pravil Krška, „vysvětlete nám ještě to slovo bankrot. Já již mnoho slyšel o tom; ale jasný pojem přece o věci té nemám."
„S radostí. Podotýkám vám jen, že musíte mít v paměti, co jsem vám dnes povídal o úvěru vůbec; jinak byste mně nerozuměli. Jak jsem pravil, nedostává se mnohdy někomu, jenž jest řádný člověk a má statek buď si nemovitý neb movitý, dostatečného kapitálu k podniku jakémusi, buďsi obchodnímu neb průmyslnému, do kterého znamenitý zisk si slibuje. Poněvadž jest to člověk řádný a zámožný, možno předpokládati, že chce i může zaplatiti, co se mu zapůjčí. Obdrží tedy k podniku svému úvěr. On dá úpis, že v tu a tu dobu zaplatí, co je dlužen. Dejme tomu, že podnik onen, do něhož si znamenitý zisk sliboval, se nezdaří, tak že místo zisku má škodu z něho. Dluh, jejž učinil, musí se zaplatiti; on si tedy vypůjčí znova, aby mohl zaplatit dluh starý. Obdrží opět úvěr, ale pod těžšími výminkami nežli poprvé, poněvadž škodou, jaká jej postihla, zmenšena byla i záruka, že bude moci splatit dluh v určité době. Když má opět platit, nemá peněz, vypůjčit si je nemůže, odprodat část statku svého také nemůže, nezbývá mu tedy nic jiného, nežli oznámit věřiteli svému, že není s to, aby dluh svůj zaplatil. On tedy zastavil placení, (s.109) jak se u obchodníků říká, a věřitel prodá mu statek a hojí se na něm. Avšak obchodník, průmyslník má mnoho věřitelů; nemůžeť hned všude platit, kde zboží na úvěr odbírá. Nemá-li .pak peněz, když se mu sejdou lhůty k placení, ohlásí, že mu není možno dostáti povinnostem svým k věřitelům, čili dá ohlásit konkurs na své jmění. Tu se říká, že udělal obchodník ten bankrot, čili ze zastavil placení. Někdy stává se, že mnoho obchodníků najednou zastaví své placení."
„Příčiny toho bývají rozličné. Na příklad vznikne v některém státě taková nedůvěra, že kapitalisté neb úvěrní ústavy nechtějí dávati více obchodníkům úvěru. Mnoho obchodníků musí následkem toho prohlásit, že nemohou platit. Následkem toho zase přestanou platit i ti, kteří odkázáni byli na platy oněch obchodníků. Další následek jest, že se obmezí celá výroba i těch závodů, jež nezastavily placení, poněvadž úvěr tak se zdražil, že ho nemohou užit; poněvadž dále obchodníci bankrot udělavší neodbírají žádných výrobků více a poněvadž konečně veřejný prodej dražbou zboží z obchodů bankrotních působí škodlivě na zboží odbytné pro láci, za jakouž se prodává. Tím spůsobem uvázne všeobecný oběh zboží a výroba průmyslná a spotřeba osobní se také zmenší. Takový stav nazývá se krise obchodní. Dlouhého to pak potřebuje času, nežli obchod a průmysl zotaví se opět po ráně takové."
Třináctá zábava