Všechny služby jsou jen výměnou prací. Cena práce určuje se namáháním a vlohami k ní potřebnými.

      V poměrech Petrovických nic se nezměnilo. V prádelně posud nepracovalo se více, ba i v malých dílnách propouštěli mistři tovaryše své, majíce velmi málo odbytu. Za to však mnohý dělník dříve ruční prací v prádelně se živící vstoupil do služby k bohatším sedlákům, jako byli Krška, Mastný a jiní; obdržel mzdu ne sice tak velkou jako v přádelně, ale přece takovou, že mohl řádně živ býti. Arciť to mnohému přicházelo za těžko pracovat nyní něco zcela jiného, nežli čemu se dříve byl naučil; avšak šlo to přece obzvláště mladším, kteří byli více chápaví.

     Ceny obilí nestoupaly již více,, poněvadž přivezeno opět tolik obilí na trhy domácí, že (s.83) potřeba obilí byla dovozem kryta. Také o semeno na příští žně bylo již postaráno, a ozim již hezky rostla, tak že byla naděje na dobré žně. Proto byly schůze nedělní nyní opět četněji navštěvovány ; kterým dříve pro starosti domácí nebylo do hovoru, opět počali se scházet.

      Vyslovil tedy v příští schůzi pan Jelínek nejdřív radost svou nad tím a pokračoval pak v rozpravě o posledním předmětu:

      „Viděli jsme v poslední zábavě, že všechny styky lidské záležejí ve výměně služeb. Ukazuje se sice výměna ta co koupě neb prodej, co práce a mzda, to však má základ svůj v užívání peněz, o nichžto ještě později sobě pohovoříme. Nyní zatím přesvědčíme se, že služby jsou vlastně jen výměnou práce."

      „Koupím-li si látku na oděv, zaplatil jsem za věc již hotovou, vypracovanou, tedy za, namáhání a práci, jež na vyhotovení té látky byly vynaloženy, za práci již vykonanou. Najmu-li sobě dělníka, aby pro mne práci jakous vykonal, jde mi patrně o práci, která teprv má býti vykonána. V obou těchto případech dávám za práci peníze. Avšak aby si kdo mohl peníze zaopatřit, musí podat za ně tolik práce, zač peníze ty stojí, tedy tolik, co stojí dobývání rudy, zpracování jí, upravení kovu na peníz atd. Má tedy peníz takovou cenu, jakou cenu měly všechny ty práce. Vzdor tomu tedy, že platím tu za látku, tam za nabídnutí se k práci peníze, přece dávám vlastně jen práci za práci. Obě tyto práce pak musejí mít stejnou hodnotu; neboť každá strana má na vůli, práci na výměnu jí podávanou buď přijmouti neb zamítnouti."

      „To bych'neřekl," pravil Martin nádenník, „že mohu buď přijmouti neb zamítnouti; já musím (s.84) pracovat, chci-li být živ a musím se spokojit se mzdou, kterou dostanu."

      „To není pravda, Martine," odpověděl mu pan Pokorný, ředitel statků knížete S. „I ty můžeš buďto v práci zůstat aneb odejít, kdy se ti líbí. Zůstaneš-li v práci, děje se to proto, že se ti libí moje výminky i služba. Ty prokazuješ mně službu prací svou a já tobě penězi, jež ti za práci dávám."

      „Ale prosím uctivě," pravil dále Martin, „vy, pane řediteli, mne můžete upotřebit neb ne; já však nemohu si vybrat: buďto pracovat neb ne. Nejsou tedy podmínky na obou stranách stejné."

       „I tu se mýlíš; já nejsem v tom ohledu méně vázán nežli ty. Ty máš práce potřebí, abys mohl živ být, a já opět potřebuju práce dělníků, abych docílil žní pro svého pána. Ostatně já nemohu dělníky vzíti odjinud z jiných zemí, poněvadž tamní dobří dělníci též najdou zaměstnání. Musím tedy vzíti dělníky zdejší a dáti jim mzdu jakou oni chtějí."

       „Martine," pravil pan Jelínek, „vy sám pravíte, že potřebujete služby u pana Pokorného více, nežli on vaší práce. Z toho by však následovalo, že vám pan Pokorný větší službu prokazuje, nežli vy jemu.  Ostatně máte vy tu výhodu, že jest vám služba jistou, kdežto hodnota její není vždy stejná. Při špatných žních vy dostanete tutéž mzdu, jako při dobrých."

       „To je arciť všecko pravda," mínil Vondřich; „jsou-li ale všeliké služby lidí vlastně jen výměnou práce, nehodí se zásada ta jistě na kupce. Jakou službu prokazuje kupec? On nic nevyrábí, on jen kupuje a prodává, a chce mít při všem, co prodá, užitek."

       „Kdyby kupce nebylo, musel byste, Vondřichu, (s.85) cukr a kávu, svíčky, mýdlo, vůbec vše, co od něho kupujete, dát si přivézti z rozličných. končin světa. V tak malém množství však, v jakém vy to potřebujete, by vás dovoz stál více nežli věc sama. Kupec tedy dá si všechny ty věci přivézti ve větším množství a prodá každému, kolik kdo potřebuje. On tedy jest prostředníkem mezi vámi a vyrábiteli. Za spojenou tím obtíž, za dovoz, který on nemá darmo, za to, že mu zboží delší čas zůstane na skladu a on tedy tratí úroky kapitálu svého, za to přirazí si na ceně, za jakou prodává věc."

      „Avšak vždyť on sám nic nepracuje?"

„A čím je to namáhání, aby zboží vždy měl na skladě, aby měl vždy dobré zboží? On dává nám, aby opět od nás obdržel."

      „Než," prohodil Moučku, „zdali pak při výměně služeb, o nížto jste, pane Jelínku, mluvil, vždy lze odhadnouti obě vyměňované služby? Žádám-li od někoho službu nějakou, měl bych též vědět, nač mu ta služba přijde, a to jest přece těžko."

       „To máte pravdu. Moučko," pravil pan Je­línek, „na hodnotu věcí účinkuje mnoho okolností. V celku nám však po tom nic není; o určení hod­noty nechť se stará ten, kdo jest za službu po­žádán."

       „Hodnota věcí však pravidelně určuje se hod­notou práce na její vyrábění potřebné. Mimo vzduch a světlo nemáme od přírody nic zadarmo, všeho musíme prací dobyti, i té vody z řeky neb studně."

       „To se mi zdá být divné," pokračoval Moučka. „Já bych přece myslel, že nám příroda množství věcí zdarma poskytuje.  Dává osení vzrůst a zrání, stromům ovoce, zvířatům život; v lůně svém (s.86) chová kovy, uhlí; dává nám vodu a vítr pro naše mlýny a plavbu do dalekých zemí."

      „Je arciť pravda, co tu pravíte. Moučko; však darmo není nic jiného, nežli vzduch a světlo. Vše ostatní musíme teprv prací svojí k službám svým uspůsobiti. Tak musíme obilí dříve požnouti, vymlátiti, umleti, těsta z něho nadělati, uvařiti neb upeci, než ho můžeme užiti; stromy musíme dříve očesat,  porazit, rozštípat, nežli obdržíme ovoce neb dříví; kovy musíme do­byti s velikým namáháním ze země, nežli nám k službě býti mohou. Teprv pak mají tyto výrobky přírody, abych se tak vyjádřil, jakousi cenu, když jsme je zpracovali; a touto prací určuje se též ta cena."

      „Cenu má vsak každá věc jen potud, pokud nám k užitku jest, ačkoliv nejužitečnější věci, jako vzduch, světlo nemají ceny. Voda přece může nabyti ceny veliké, jak jste o tom docílí se v knihách, v nichž se mluví o cestách po pouštích, kde není vody. Avšak i vzduch může nabyti ceny veliké. Tak ku příkladu v dolech podzemních, při potápěcích zvonech, kamž se musí vzduch nákladnými stroji dováděti."

      „V těchto tedy případech musí se za věci, jež ostatní lidé mají darmo, velmi mnoho platit a sice v takovém poměru, v jakém jest důležitost věcí těch pro potřebujícího k těžkosti nabyti jich."

      „Těžkost nabytí souvisí opět, jak jste viděli u druhého přikladu, se zručností, jaké je potřebí k přemožení překážek v cestu se stavících. K ta­kovým překážkám patří též, že k nabytí té zručnosti potřebí jest dlouhého času, cviku a nákladu velkého, což vše musí se pak nahraditi, jak jsem vám dnes o tom již povídal, když jsme mluvili o ceně, jakou má služba advokátova." (s.87) „Poněvadž však závisí těžkost práce na zručnosti, s jakou se tato vykonává, jest nutno, aby každý dosáhl co možná největší zručnosti v oboru svém. Toho nejlépe lze dosíci v mládí, pokud vlohy jsou pružné a v první síle a namáhání hned neunaví."

       „Avšak," pravil Soukup, „kdyby byli jen zruční a obratní dělníci na světě, neměli by všichni práci."

       „To se často sice povídá, avšak jest to hrubý omyl. Stalo by se to jen tehdy, kdyby všichni dělníci hrnuli se k jednomu odboru průmyslu. Avšak toho se budou chránit; nepůjdeť nikdo k řemeslu, kde by již nebylo pro nikoho výdělku Je-li však více dělníku u jednoho řemesla, starají . se tito sami, aby řemeslo své zdokonalovali a tak přichází se k vynálezům a zlepšováním v oborech jednotlivých, čímž také blahobyt roste."

       „Avšak," pravil Dvořák, „do nekonečna nemohou se dělníci u nějakého řemesla množiti; vždyť se musí počet dělníků říditi dle poptávky po jich výrobcích."

       „To jsem právě podotkl, že dělníci se budou chránit jít k řemeslu, kde již není výdělku pro  ně. Výdělek ten však řídí se dle poptávky po výrobcích toho kterého řemesla a kde tedy není  poptávky, není také výdělku. Jak mile by však výdělek nestačil pro všecky dělníky k jednomu řemeslu se obracející, přestal by nával k tomu řemeslu, dělníku by ubývalo a vše by přišlo opět do starých kolejí."

      „Zda-li pak ale," ptal se pan Pokorný, „nebývá nestejnost mzdy často příčinou chybné volby povolání ? Nyní ku přikladu mnoho dělníků opouští práci polní a obrací se k řemeslům."

        „Poznámka ta jest úplně na svém místě,(s.88) pane Pokorný; příčiny však, pro které dělnici k řemeslům na mnoze se obracejí, jsou rozličné, jako vyšší mzda, větší neodvislost a podobné. 8 vyšší mzdou se však mnozí dělníci klamou. Ve městě žije dělník mnohem dráže a nejistěji, poněvadž práce jeho závisí na rozličných změnách. Taktéž zmenšuje se návalem dělníků k řemeslům mzda jejich, poněvadž jest tu větší nadbytek sil pracovních a při polním průmyslu opět pro nedostatek sil pracovních se mzda zvyšuje."

„Pak jsou opět statkáři zle na tom," pokračoval pan Pokorný. „Nebo, jak mají oni z výtěžku polí svých něco vydělati, když je výroba tolik stojí?"

„Nebojte se ničeho, pane Pokorný. Statkáři prodají pak opět obilí dráže, poněvadž se tu množí počet těch, kteří od nich obilí musí kupovat, kdežto, abych tak řekl, vyrábitelů obilí jest méně. Ostatně cena věci vždy se řídí nákladem, jaký byl nutný na výrobu její. O věci té promluvíme při příští zábavě. Nyní jen tolik podotýkám, ze musí udati se zvláštní nehody, má-li vyrábitel vyráběti se škodou trvalou, protože by jinak přestal vyráběti vůbec. Ovšem musí též polní hospodářství hleděti si více pokroku než posud."

Jedenáctá zábava