Majetek jest výsledkem práce a základem všeobecného blaha.
Čím dále, tím větší byla bída. Na trh nepřišlo nyní již pražádné obilí, an se každý bál, (s.60) něco na trh dovézti, aby mu to nebylo pobráno. Velké závody jeden po druhém přestávaly pracovat. I v Petrovicích co den čekalo se zavření přádelny. Dělníci byli tedy v ustavičném strachu; po práci sestupovali se v hromady a rokovali o svých obavách. Tu bylo slyšet rozličných náhledů: Jedni hubovali na pány; byli to ti, kteří nechodili do nedělních zábav; druzí měli lepší o věci té l náhledy a věděli, že ředitel Dobrovolný tak dlouho dá pracovat, pokud mu vůbec bude možno. Než všichni se shodovali v tom, že jest vůbec smutno, býti dělníkem a závislým na pánech. Příští neděli sešlo se opět shromáždění v obyčejný odpolední čas a pan Jelínek počal:
„Budeme, přátelé, hovořit dnes o vlastnictví."
„Vlastnictví jest právo požívati toho, co nám patří. Především patří ale člověku to, čeho si prací svojí dobyl; svobodné nakládání s tím jest nejsilnější pákou k práci a všelikému namáhání. Pojem vlastnictví jest nám vrozený; i dítě rozeznává mezi svým a cizím. Taktéž divoch nenechá si vzít zvěř, již sobě ulovil, zbraň, již sobě udělal; považuje to za své vlastnictví."
„Právo vlastnictví nelze ale vždy zcela snadno ustanovit, obzvláště v zemích pokročilých. Co mám na těle, to jest mé; pakli mi někdo na ulici vytáhne z kapsy šátek, přivlastňuje si cizí majetek. Avšak není možno, abychom vše při sobě nosili, co nám náleží. Vy, Krško, nemůžete nosit s sebou : svoje pluhy, vozy; vy Chmelo ne svůj stav. Při takových věcech musí se tedy míti za to, že jsou vaším majetkem proto, že se nacházejí ve vašich domech a obydlích. Vůbec záleží tedy majetek jednotlivce buď ve věcech movitých, jako jsou peníze, zboží atd. totiž ve věcech, které lze z místa na místo přenášeti, aniž by tím věc sama škodu (s.61) trpěla, aneb v nemovitých, při nichž takové přenášení není možným, jako jsou domy, pole, lesy atd. Majetek u těchto nemovitých věcí nejtíže lze dokázati. Tak ku př. koupí někdo dum; tento dům nalézá se tedy v jeho vlastnictví; avšak což kdyby někdo jiný přišel a hlásil se, že on jest vlastníkem domu toho, jak pak dokáže onen vlastnické své právo k domu svému? Tu pomáhá nám zákon. Zákon dal moc důkazu listinám ve formě předepsané, tak že kdo má listinu takovou, jemu svědčící, považován jest za pravého vlastníka toho domu, pole, lesa atd."
„Tím se opravdu", pravil Mastný, „mnohým zápletkám lze vyhnouti."
„Ba je to velké dobro," pravil pan Jelínek, ...obzvláště povážíme-li, že důkaz takového práva vlastnického k věcem nemovitým bývá často velmi spletený. Tak ku příkladu může dům náležeti třem neb čtyřem osobám, neb muže váznouti na domě neb poli závada, ku př. nějaký dluh. Tu mají dvě osoby na témže domě rozdílná práva. Věřitel má právo, dům prodat, dlužník má právo, dům svůj držeti a v držení tom chráněnu býti a v takové okolnosti musí chránit zákon práva každého z, nich."
„Že každého?" pravil Novotný. „Když jednomu dává právo na jistou věc a druhému je odejímá, tedy prospívá opět jen těm, kteří něco mají, a působí jen škodu nemajetným a chudým."
„Omyl ten již několikráte jsem vám vyvracel," odpověděl pan Jelínek. „Ostatně, jest vůbec někdo u nás, kdo by ničeho neměl? Zajisté že není. I nejchudší má několik kusů šatstva a nějaké nářadí. Vy o sobě, Novotný, pravíte, že nic nemáte, a přece máte šatstvo dobré, nářadí, nádobí domácí, něco peněz máte ve spořitelně ležet. Co má (s.62) naproti tomu ku příkladu divoch? Vy jste bohatým proti němu."
„Viděli jsme, že majetek jakož i bohatství prospívá všem třídám společnosti. Každý tedy slouží obecnému blahu, kdo dobývá a rozmnožuje bohatství. Má-li tedy práce být hájena, musí se hájit i chránit také majetek, jenž jest ovocem práce; kdyby ale ovoce práce nebylo chráněno, tuť by veškerá pilnost přestala."
„Tak se ale podporuje snad zištnost", pravil Novotný.
„Což jste vy sobec, když si dáváte platit za svoji práci? Sobec jest jen ten, kdo se obohacuje na útraty jiných nespravedlivým způsobem, kdo závidí těm, kteří mají více nežli on. Což jest to nespravedlivé, když se každý stará, jak by uživil sebe a rodinu svoji? Naopak; kdo nastřádá buďsi ruční neb duševní prací jmění dětem svým, jež tyto před nouzí chrání, prokázal i službu otčině své."
„To opravdu sám pochopuju," pravil Novotný, „práce jest namáhání, a kdyby člověk nebyl jist výdělkem svým, pracoval, by jen z ruky do huby a nestaral by se o budoucnost; a přece jen ta práce pomáhá všeobecnému pokroku, která svůj užitek teprve v budoucnosti poskytuje. Ale něco mně přece nejde do hlavy. Nástroje, jimiž půdu vzdělávám, jsou moje; zrno, jež seju, taktéž; ale jak pak ta půda, tu přece stvořil Bůh pro každého, proč má tedy jen jednotlivec z ní míti užitek? Myslím tedy, že ten zákon, který někomu takový majetek zabezpečuje, jest nespravedlivý."
„Vy se matete, Novotný, proto, že myslíte, že, zákon teprv utvořil právo vlastnické. To jest ale bludné mínění. Právo vlastnické zakládá se v přírodě samé, bez něho nemohla by se společnost (s.63) vůbec udržeti. Zákon jenom právo to uznává a potvrzuje."
„Když ale není půda," odpověděl Novotný, „výsledkem práce jednotlivcovy, jak mu muže tedy náležeti dříve, nežli jemu zákonem jest přiřknuta?"
„Jednoduše proto, Novotný: Když vy sobě vystavíte dům, jste jeho vlastníkem?"
„Zajisté, poněvadž jsem na to dal potřebných peněz a práce."
„Ale dům tento," pravil pan Jelínek, „jest vystavěn na zemi. Pakli byste vy neuznával vlastnictví půdy, patřil by vám sice dům, ne však půda, na které dům tento stojí. Vezměme jiný příklad: „Když si Soukup udělá šaty, komu patři?"
„Nu, arciť že jemu; vždyť si je udělal."
„Když vy si koupíte pár bot, jsou pak vaše?"
„Vždyť je musím přece zaplatit."
„A což, Charváte, váš domek, patří vám?"
„Zajisté, poněvadž jsem ho zdědil po otci svém."
„Kdyby jste ale nalezl na silnici mezi kamením drahý kamen, zdali by byl ten váš?"
„Arciť, vždyť dříve nikomu jinému nepatřil a já jej první nalezl."
„Jak pak ale, když ho někdo jiný dříve nalezl?"
„Pak by patřil kámen jemu, poněvadž se ho dříve uchopil."
„Kdyby vám, Vondřichu, někdo daroval ku příkladu nějakou knihu; je ta vaším vlastnictvím?"
„Zajisté, k čemu by mi ji byl daroval?"
„Vidíte tedy, že jsem vám ukázal pět způsobů, jakýmiž lze majetek nějaké věci nabýt. Předně tedy prací, kterouž se věc nějaká vyrábí; dále koupí, nabude-li se totiž věc buď za peníze neb jinou hodnotu; za třetí dědictvím; za čtvrté darováním neb odkazem; za páté nálezem neb právem prvního uvázání se ve věc. Všechny tyto způsoby (s.64) lze však, vyjma nález, na práci zpět uvésti. Ve všech těchto případech zákon neutvořil teprv právo vlastnické, nýbrž jen je potvrdil a za právo uznal."
„Ale pane Jelínku," namítal Novotný, „s.půdou jest to přece trochu jinačí než s jinými věcmi, jež lze prací rozmnožiti. Když se totiž půda nalézá v rukou vlastníka, nemůže více jiným prospívati."'
„I tento náhled, Novotný, není zcela pravý; nepřejde totiž ani den, aby se neprodal nějaký statek nemovitý; koupit jej může každý z nás; musíme si však dříve prostředků k tomu sehnati prací. Ostatně jest věcí dokázanou, že většina obyvatelstva zejména u nás v Čechách jest vlastníkem půdy. Tato většina ale přišla k vlastnictví půdy té buď koupí neb dědictvím a nikoliv zákonní pomocí."
„Ale," pravil Novotný, „zajisté že mnohý statek též nepravým způsobem přišel do rukou svých vlastníků."
„To je jisto; avšak to jest právě jen přerušením spravedlivého převodu vlastnictví. Dříve bylo vlastnictví spravedlivé, později stalo se v rukou těch, již opět spravedlivým způsobem statku nabyli, zase spravedlivým. Avšak i tyto případy nespravedlivého vlastnictví jsou řídké a čím více spořádána společnost a její zákony, tím řidčeji vyskytovati se bude takové nespravedlivé vlastnictví."
„Nehledíme-li ale k takovým případům, nalezneme, jdouce zpět od jednoho vlastníka ke druhému, vždy prvního vlastníka, který nalezl půdu bez pána a první ji vzdělal. Ten však měl zajisté právo k první žni z půdy té."
„To zajisté," pravil Novotný, „ale jen k této zem měl právo, nikoliv však k tomu, aby zanechal půdu dědicům svým." (s.65)
„I k tomu měl právo. Dříve nežli půdu. vzdělal, byla půda ta porostlá býlím, bodláčím neb pralesy. Musel tedy nejdřív stromy pokácet, pařezy vykopat, odvézt to vše, půdu vyčistit od býlí a bodláčí a přepracovat. K tomu ale neměl našeho nářadí, měl tedy mnohem více práce s tím a prokázal tedy celému lidstvu značnou službu, učiniv půdu pustou půdou plodnou. A za takové dobrodiní by měl míti právo jen k jedné žni a k ostatním ten, kdo by přišel již na půdu vzdělanou? Bylo by to spravedlivé, Novotný?"
„Nebylo," odpověděl tento; „ale přece nepochopuju, proč může takový člověk půdu, která jest přece darem božím pro všechny lidi, učiniti svým vlastnictvím."
„Jste na omylu. Dar boží záleží tu v tom, že půda dává žně; člověk pak sám musí, chce-li žně míti, práci vynaložit a hojně půdu vzdělávat. Toto právo ke své práci a výsledku její může pak jednotlivec potomkům svým zanechat. Potomci ti pak zlepšují vždy více půdu tu, čímž tato vždy větší ceny nabývá, obzvláště když na blízku obchod se šíří a veřejné cesty, mosty a jej podporují. Pak požívají potomci ti ovoce práce a píle předků svých."
„V krajinách málo obydlených s nemnohými cestami a malým obchodem má půda malou cenu, tak že osadníkům, kteří uvolují se ji vzdělat, veliké lány bud! zadarmo neb za velmi malý peníz se vykazují. Vidíme to v Americe, ba částečně ještě v Rusku."
„Při koupi vzdělané půdy nekupujeme tedy právo k využitkování plodné síly v půdě ležící, nýbrž práci až po tuto dobu na půdu vynaloženou. Práce ta za dvě století daleko převýší hodnota celé půdy. Tato práce není však již k zaplaceni (s.66) a nynější pokolení tedy spolu jest účastným v užívání ovoce celé půdy a práce na ni vynaložené. Konečně ptám se Vás, zdali by kdo obětoval na půdu a vzdělání její tolik péče, času a peněz, kdyby nebyl jist, že mu jiný nevyrve ovoce práce tak trapné a dlouhé? Zdali by byl průmysl hospodářský tak vyvinut, kdyby nebyl každý jist, že to, co on ku zlepšení půdy naložil, nebude ztraceno, nýbrž že to i potomkům jeho zůstane? Právo vlastnictví tedy prospívá vzdělávání půdy a tím i lidstvu, jež více potřeb z ovoce jejího může ukojiti."
„Ale pane Jelínku," ozval se Novotný, „což pak by to nešlo, aby se půda vzdělávala, aniž by byla vlastnictvím jednotlivců ?"
„To by se dalo docílit dvojím způsobem," odpověděl pan Jelínek. „Buďto tak, že by půda byla vzdělávána pořadem od jednoho po druhém, aneb žehy byla společně vzdělávána a užitek že by připadl společnosti, která by jej dělila mezi jednotlivé členy své. Co se týče prvního způsobu, připomínám vám pověst o otci, který na smrtelné posteli odporučil třem synům svým osla, aby ho společně užívali. Synové ti usjednotili se, že osel má první den sloužit nejstaršímu, druhý den prostřednímu a třetí den nejmladšímu a tak v stejném pořádku dále. Každý pak z nich měl osla ten den, po kterýž ho užívá, také živit. První den užíval osla tedy bratr nejstarší. Osel musel pracovat jen dost, žrát pak nedostal ničehož, poněvadž si nejstarší bratr myslil, že osel bez toho druhý den dostane žrát od bratra prostředního. U tohoto však nedělo se oslu jinak, an si tento myslil, že včera bez toho obdržel žrádlo od nejstaršího a zítra je obdrží od nejmladšího bratra, tak že od něho nic nepotřebuje. Totéž se opakovalo u bratra nejmladšího: ten měl za to, že (s.67) oslu u starších dvou bratru dobře se dařilo, že se tedy u něho může jeden den postit. A tak nežli se bratří v užívání osla dvakráte vystřídali, pošel osel a bratří neměli nic. Tak by se to též dělo s pořadovým vzděláváním půdy. Každý by bral jen užitek, sám by však nic na vzdělávání, hnojení atd. nevynaložil, až by půda konečné tak se využitkovala, že by nic nenesla.. Druhý způsob vzdělávání vedl by k společnosti jmění, poněvadž by nebylo lze společnost takovou obmezit jen na užitky z půdy. Každý by musel majetek svůj odevzdat a obdržel by to, do by mu společnost ustanovila. Vy, Chrnělo, byste ku příkladu musel dáti svůj stav."
„To by mi tak napadlo," odpověděl Chrněla. „Ano, to byste musel udělat, a obdržel byste snad knejp a kopyto. Vy Soukupe, dal byste svoje nůžky a jehlu."
„To bych si dříve dobře rozmyslel." „Společnost to žádá a dá vám za to perlík a kovadlinu, na které byste se měl ohánět."
„Vidíte tedy, kam by taková společnost jmění vedla. Jediný, kdo by při tom vydělal, jest bratr z mokré čtvrti a lenoši, kteří by ustavičně jen dělili."
„Avšak kdyby se dělilo, musel by obdržet každý stejný díl. Jak pak by se to ale dalo udělat? Jak by ustanovil se vám, Dvořáku, za váš hoblík a pilku stejný díl ze jmění celé společnosti? A dejme tomu, že by se dalo vše pořádně rozdělit, každý by měl stejný díl; tu by nesměl nikdo nic pracovat, nikdo nic prodávat, kupovat, poněvadž kdo od druhého něco kupuje, musí mít nedostatek něčeho, v čem má druhý nadbytek; takový poměr by však nesměl být, an by nebyla více stejnost v podílech. Konečně by se (s.68) musilo buď každý den, ba každou hodinu dělit, aneb by opět vše do starých kolejí se vrátilo a lidstvo by nemělo z celého společenství jmění nic jiného nežli ohromnou ztrátu."
„Ale chudí," pravil Soukup, „by přece měli z takového dělení užitek."
„Z počátku, pokud by vystačil díl jejich k ukojení životních potřeb, by arciť snad měli se lépe; avšak, až by jim došlo, musili by opět začít pracovat. Poněvadž by ale po takovém dělení nezbylo žádných bohatých, tož by všichni ti pracovníci, kteří hlavně pro tyto pracuji, nenalezli žádné práce a musili by nádeničit, při čemž by sebe zahubili a denní mzdu mimo to tak stlačili, že by nikdo od ní živ býti nemohl, až by velká jich část pomřela a tedy méně dělníků denních by zůstalo."
„Dovolte, pane Jelínku," ozval se opět Novotný, „vy jste začal hned mluvit o společenství všeho jmění; ale to by dle mého zdání nebylo nutným. Vždyť by mohlo každému zůstat, co má na movitostech i domech, ale půda by se vzdělávala společně a užitek její by se rozdělil vždy mezi osadníky."
„V tom případě," odpověděl pan Jelínek, „musil byste nejdříve vzíti pole těm, kteří je nyní mají. Tak by musil tady Mastný dát všechna svá pole, stodolu i to, co ku vzdělávání půdy je zapotřebí; a co by za to dostal ? Nic nežli stejný díl b tím, kterýž by nic nedal k společnému jmění tomu, jako ku přikladu tkadlec Chměla, který nemá žádné pole."
„No, za to bych se pěkně poděkoval," pravil Mastný.
„A dále, jakým způsobem by se pak vynos polí těch dělil? Buďto by se muselo dělit podle (s.69) toho, jak mnoho a jak dobře jednotlivec by na společných polích pracoval a tu by hned zase nastala nerovnost, poněvadž by pilný obdržel větší díl nežli lenoch; aneb by obdržel každý stejný díl a to by bylo nespravedlivo, poněvadž by se tak podporovali jen lenoši, kteří by teprv nic nepracovali, kdyby věděli, že jich stejný díl z úrody nemine. A jak by to vypadalo se vzděláváním té půdy? Jak by se platilo jednotlivcům za to? Buďto by se těm, kteří by pracovali na polích, platilo od práce a pak by tu hned byla nerovnost; aneb by se neplatilo nic a tu by nemohlo se přikázat jednomu, aby vzdělával tady tu tvrdou a kamenitou roli, když by vedle něho jeden mohl si hrát na půdě měkké a lehké. Tu by tedy nepomohlo nic, nežli každého nutit, aby pracoval, kde se mu práce vykáže, čili aby robotoval, a co to je robota, o tom jste všichni od rodičů svých ještě slýchali. Vidíte tedy, že by ani tak se nepřišlo nikterak k cíli, jehož se má takovým společenstvím jmění dosáhnouti. Společenství jmění vedlo by tedy jen ke zchudnutí země a ku konečnému opět dělení se na chudé a bohaté; neboť lenoch by svůj podíl utratil a musel by znova pracovat a šetrný a pilný by si opět jmění nastřádal. Při společném pak majetku aspoň půdy přišlo by se opět k nerovnostem, an by se opět musela práce jednotlivců platit dle jejich schopnosti a pilností, čímž by rozdíl mezi bohatými a chudými opět vzniknul. Tam ale, kde by se jednotlivci vše vzalo a on obdržel vždy od společnosti, co potřebuje, nikdo by více nechtěl pracovat a se namáhat, země by zpustla a společnost by neměla pak, z čeho by rozdávala členům svým."