Čtvrtá zábava.

O společnosti a prospěchu jejím pro člověka.

     V posledních čtrnácti dnech zdražilo se obilí strašně a o každém trhu vždy ještě stoupalo. Rozhořčenost lidu proti obchodníkům v obilí dosáhla výše veliké, tak že ve městě již i nepokoje vznikaly. Chudí zdržovali se všech ostatních, méně nutných výdajů, jen aby měli s dostatek potravy. Tím trpěli pak zase obchodníci a odbírali méně z továren a velkých závodů, tak že tyto, nemajíce dosti odbytu, musely buďto pracovat do zásoby aneb umenšiti výrobu a proto propustili značný počet dělníků svých.

     I v Petrovicích museli být dělníci připraveni na to, že mnozí ze služby a práce propuštěni budou. To působilo veliké pohnutí a strach.

Sotva se tedy příští neděli sešla většina obyčejných posluchačů, začal prudký Maštěra, kovář:

     „Nuže, pane Jelínku, jaký máme nyní my (s.37) dělníci užitek z celé společnosti lidské ? Páni nás najmou, my se tu usadíme a když jim neteče tolik peněz do kapsy, tož nás propustí, a my abychom se živili od vzduchu. Je to spravedlnost? Kdyby byli všichni jako já, byl by brzy takovému darebáctví konec."

     „Také já bych si přál," odpověděl pokojně pan Jelínek, „aby stav ten vzal konec, pochybuji ale, že by se to dalo provésti násilím. Odpovězte mně pokojně na tuto otázku. Když jste si stav svůj volil, sliboval vám někdo něco?"

     „To ne, pane Jelínku."

     „Zvolil jste jej, poněvadž jste měl chuť k němu, aneb že jste viděl, jak se jiným téhož stavu dobře daří. A když jste vy — a co platí o vás, platí i o všech jiných dělnících — když jste hledal službu, slíbil vám kdy ten, jenž vás najímal, že budete mít u něho práci povždy?"

     „To se arciť nikdy nestalo."

     „Proč tedy reptáte, když ten, jemuž jste sloužili, vás propustí, nemoha vás více potřebovati? Neprokázal on vám službu, vzav vás do práce?"

      „Ne, on měl zapotřebí práce a dělníků, tedy nás přijal."

      „Nuže tedy, vy opět jste měli zapotřebí výdělku ; váš najímatel podal vám výdělek, vy jemu práci. Co tedy chcete více?"

      „To je arciť všechno hezké," pravil Maštěra, „ale je to přec hanebné, celé to zařízení. Toť by bylo skutečně lépe, o samotě v poušti bydleti."

       „Pakli byste ale. Maštěro, nechtěl žíti ve společností, musel byste se zříci též všech výhod, jež vám poskytuje."

Tu opět Moučka chtěl svým rozumem (s.38) zablýskat: „Jisto ale jest, že má také společnost lidská tmavé své stránky."

       „Opak toho jsem nikdy netvrdil,“ odpověděl pan Jelínek. „Společnost nemůže být dokonalá; vždyť sestává z lidí, kteří taktéž nejsou dokonalí, majíce jeden každý své chyby. Ostatně jaké to myslíte tmavé stránky společnosti?"

       „O těch vám, pane Jelínku, mohu udat, mnoho-li jen chcete. Ku příkladu, kdyby nebylo společnosti, nebylo by také zločinců."

       „To je jistá pravda, kdo nemá souseda, nemůže mu sochor ukrást. Jest to ale jalová pravda. Lidé bydlí vždy pohromadě, ve všech světa kon­činách, aby každý bydlel sám pro sebe, o samotě, nedá se ani myslit. Kde ale bydlí mnoho lidí pohromadě, tam se také vyvinují vášně a zločiny. Vidíme to u národů vzdělaných i divokých. Patříc jen na lidožroutství, jež na mnoze ještě panuje. Jest to ten stav nevinnosti, jejž byste velebil naproti stavu, v němž se nachází společnost naše? čím vzdělanější národ, tím méně zločinů se tam páše, poněvadž v stejném poměru ku postupu vzdělanosti postupuje i důraznost, s jakouž chrání společnost všechny své členy."

       „Že všechny?" zvolal Novotný. „Proč pak má silný vždy právo nad slabým, bohatý nad chudým?"

       „To jsou plané řeči, Novotný, jež arciť často lze slyšeti; podívejme se ale na ně z blízka. Proč sestupují se lidé ve společnost? Aby si pojistil jeden každý právo své a rozmnožil požitky své. Práva pak jednotlivce jsou právo k životu a svobodě, pak právo k majetku.  Práv těchto hájí společnost jak u boháče, tak u chudáka, bez rozdílu osob. Ten, jenž práva tato druhému zkracuje, nemusí ale býti vždy boháčem. Není tedy jen  (s.39) bohatý, jenž vždy křivdí a tedy potrestán býti má. Či má chudý jen proto, že chudým jest, vždy u soudu vrch podržeti? Tuť by konečně i sama okolnost, býti bohatým, byla důvodem podezření zločinu !"

      „To jsem tak nemínil, pane Jelínku."

       „Dobře, ale vysvítalo to ze slov vašich. Ostatně bývá chudý často i více chráněn, než-li bohatý, an se právem za to míti může, že tento v mnohých případech sám dosti vydatně se chrániti může."

        „Druhá příčina, proč se lidé ve společnost sestupují jest, aby si každý rozmnožil požitky své. Může se ale právem vyčítati společnosti, že trpí, aby ten, jenž požitků sobě dobývá, zkracoval druhého? Zajisté ne. Porovnejte chudého, jenž žije ve společnosti s takovým, který mimo ni tráví.  Čtli jste skoro všichni knihu o Robinsonovi, který několik let trávil sám na pustém ostrově.  Za lůžko měl trochu mechu a listí, šat jeho byl z kůže zvířat, jež si musil dřív chytit a zabit, a to nástroji bídnými od něho dříve z větví, kamení a rostlinného pletiva utvořenými. Když nic neulovil, musil trpěti hlad a byl pořád ve strachu před dravými zvířaty a lidožrouty. Líbí se vám tento způsob života? To je obraz, v jakém stavu člověk mimo společnost žijící tráví. Jeho svoboda jest vlastně otroctví, závislost na náhodách, povětrnosti a nepohodách. To je mi přece milejší život ve společnosti zákonité, kde vím čím se řídit."

       „To je sice vše pravda," pokračoval Novotný, „ale mimo společnost by nebylo rozdílu mezi lidmi."

       „Jak pak ne? Nebylo by tu snad lidí sil­ných a slabých, chytrých a hloupých, zdravých a  (s.40) churavých? Všechny tyto rozdíly jsou přirozené a nikoliv společností vytvořené."

       „Ale, pane Jelínku, aspoň by měli mít všichni lidé stejné právo k plodům přírody?"

       „To se také jen dá myslit v zemi až posud nevzdělané, neobydlené. Kdo jednou půdu si zpracoval, tak že mu ovoce nese, kdo do ní zasel semeno, jež teprv musel sobě prací svojí zaopatřit, jak by ten přišel k tomu, aby mu pak jiný žeň sklidil pro sebe? Společnost naopak má mu děkovati za to, že kus půdy, posud pusté, učinil plodným a tak celou společnost obohatil. Ostatně budeme o celé té věci ještě později mluvit."

       „Je pravda," pravil opět Novotný, „že to, co si kdo sám zasel, sám má klidit, ale právě proto nemůže chudý se povznést, poněvadž vše jest již  v rukou bohatých."

„Že by se chudý nemohl povznést, tomu rozhodně odporuju. U nás, v zemích vzdělaných, může každý prací, opatrností a spořivostí zbohatnouti. Jest k tomu ale potřebí času a vytrvalostí. Mnohdy pracovala na bohatství jedné rodiny celá pokolení. Podívejte se na mne. Můj děd byl chudým sedlákem, pilností ale a rozšafností nashromáždil si skrovné jmění, jež po jeho smrti se rozdělilo mezi děti jeho. Můj otec následoval příklad ten a zemřel v blahobytu a já jsem jmění od otce mi zůstavené ještě rozmnožil. Totéž vidíte u souseda Mastného, jehož otec byl chalupníkem. Jiné rodiny opět schůdnou a sice nejvíce prostopášností a leností."

       „Neměla by ale společnost," ptal se Soukup, „pomoci těm, kdož potřebují ku zlepšení poměrů svých podpory?"

       „A nečiní toho ? Nestaví ona ku všeobecnému prospěchu mosty, silnice, železné dráhy, aby se (s.41) obchod pořád zveleboval? A což nemocnice, chorobince, ústavy pro zaopatření chudých, spořitelny a jiné ústavy dobročinné, neslouží ty chudým ku prospěchu? Nevydržuje společnost školy, které napomáhajíce šíření osvěty, nejlepším jsou prostředkem k vyhlazení všech posud zbylých nesrovnalostí ve společnosti? Společnost tedy nepůsobí rozdíly ve stavu jednotlivců, ale vyrovnává je; a čím více bohatých, tím lépe pro společnost, tedy i pro chudé v ní se nacházející."