K POJETÍ ČASU JAKO VZÁCNÉHO ZDROJE,ANEB PRVNÍ VYCHYTÁVÁNÍ BLECH Z VALENČÍKOVA KOŽICHU
Jiří Řezník
1.Úvod
Paul Hayne (1991) se ve své učebnici několikrát zmiňuje o času jako o jednom ze substituovatelných vzácných statků (zdrojů), pravděpodobně v návaznosti na (Becker,1990). Nesnaží se však vůbec řešit, odkud se tento zdroj bere a jak zjistit jeho velikost. Již Karel Marx v Kapitále se snaží objasnit, že buržoasie krade proletariátu (volný) čas. Čím je ale čas pro společenské individuum, jakým je člověk, z hlediska ekonomie?
Procházka (1997a,s.35) na stránkách tohoto časopisu napsal, že "absolutní souřadnice řešení rozporu mezi produkčními silami a produkčními vztahy musí absorbovat čas nikoliv jako nezávislou veličinu, ale jako neoddělitelnou součást, která nám věcně vymezí hranici, při které dochází k přechodu do jiného vnímání společensko ekonomické formace." A v dalším svém příspěvku tento autor napíše: "A dále, že cosi, co nemá zatím jméno, je určeno společensky nenutnou činností čili veškerou společenskou dobou nenutnou k reprodukci tržních vztahů a sil. Pracovně bych to nazval "volný čas neprivilegovaných v politicko ekonomickém smyslu". Praxe později nahradí tento dlouhý popisný název jiným operabilnějším (např.sociál)." (1997b,s.37)
Na několika místech svých úvah se Valenčík (1997d,s.39) přibližuje k pochopení společenskosti člověka i vlastní míry této společenskosti a k pochopení vývoje jako mnohovrstevnatého vývoje: "Takové formy nabývání lidského kapitálu jako výchova, výcvik, vzdělání, ale např. i vytváření společenských kontaktů předpokládá vynaložení určitých - přitom ekonomicky měřitelných - nákladů. Tyto náklady lze rozlišit jako vlastní (např. obětovaný čas) a cizí (někdo jiný, za úplatu či na základě jiné motivace poskytuje to, co vstupuje jako náklady akumulace kapitálu). Současně nabývání lidského kapitálu touto formou přináší určité ekonomicky měřitelné efekty."
Na tomto místě zkrátka dospívá autor k pochopení, že za náklady kvantifikovatelnými prostřednictvím peněz se skrývá něco jiného, tj. obětovaný čas jako část společenského času: Jak jinak než lidským kapitálem nazvat ty schopnosti člověka, na jejichž nabytí bylo nutné vynaložit určité náklady (měřené penězi a časem, který je rovněž na peníze přepočitatelný), které se stávají relativně stabilní součástí daného člověka ("fungují" mnohdy déle než stroj v továrně, podléhají morálnímu a fyzickému opotřebení) a přinášejí jejich majiteli (danému člověku) důchod, přičemž "navenek" se jejich podoba projevuje v tom, že z "méně peněz" je získáno "více peněz", že to, co bylo investováno do lidského kapitálu, je "samovzrůstající hodnotou".(1997b,s.39)
Valenčík sice na jedné straně chápe, že jde o souvislosti (momenty reality), které lze vhodně vyjádřit jejich časovým rozměrem, kromě již uváděného obětovaného času (abych něco obětoval, musím to napřed mít, nebo mít naději to získat a musí existovat nějaký zdroj tohoto jevu) hovoří též o vlastním čase (kde se vzal?), který vynakládá jednotlivec investující do svého lidského kapitálu. (1997b, s.41)
2. Základní východiska
Společenský časoprostor jako forma existence společenského bytí představuje intersubjektivní rozměr aktivit individuí (Koziol, 1992), jenž zvyšuje svobodu jejich volby. Hustota toku času se projevuje v zrychlování toku událostí, akcí, činů. Je-li brán čas jako prostor pro činnost člověka (individua), je-li používán jako míra, různé časové momenty jeho bytí, následující v určité časové posloupnosti, se promítají do hustoty času, figurují jako současně koexistující masa časových okamžiků, příslušející různým prostorovým bodům (užitným hodnotám). Existence tohoto času je podmíněna společenskou platností užitných hodnot. Užitné hodnoty jsou měřeny rozměrem toku času v daném momentu, určují okamžikový stav jeho toku, jeho průřezovou hustotu násobenou rozměrem času. Tento ztuhnutý čas, používaný jako míra, vystupuje jako jednodimenziální čas, převedený na přítomný rozměr, jako čas, jehož prvky jsou ve vztahu současnosti. Je-li mírou užitné hodnoty je prostor pro rozvoj člověka (míra svobody jeho volby), význam užitné hodnoty je určen tím, kolik jejím osvojením lze získat času pro jinou produkci (Marx,1971,s.129).
Vztah užitných hodnot je určen tím, jaký podíl časového rozpočtu jednotlivce (společnosti) zahrnuje osvojení dané užitné hodnoty. Petrušev definuje tento rozpočet jako distribuci výdajů času na činnosti vykonávané individuem v průběhu časové jednotky. Zagregovaná časová bilance se vztahuje na distribuci množství času, vynaloženého na aktivity vykonávané všemi členy dané populace na jistém místě (viz Wnuk-Lipiňski, 1981).
Lidé disponují časoprostorem, vyjadřující jejich bohatství v podobě příležitostí. Výběr, výměna a produkce příležitostí, prováděné v okamžicích a bodech, strukturují realitu v časovém a prostorovém rozměru prostřednictvím lidských aktivit. Přeměna sumy příležitostí na sumu rezerv vede jak k získání ekonomického času a prostoru, tak k omezenosti (vzácnosti) rezerv, tak i k nevratnosti času. Věc (informace, známost) přináší individuu užitek, poskytuje-li mu příležitost uplatnit se v společenství, k němuž se buď pozitivně, nebo negativně vztahuje. Tyto procesy snižují práh neurčitosti ve vztazích jednotlivců i skupin.
3. Struktura a měření bohatství
Ekonomové měří bohatství penězi, které vymezují hranice viditelného ekonomického vesmíru. Čas jsou sice peníze, ale peníze poskytují čas, který lze využít k nabývání dalších peněz. Bohatství, jež má v držení, užívání a péči společnost i její jednotliví členové, lze chápat jakožto zásobu užitných hodnot. Tento výsledek jejich produkce lze vyjádřit jako sumu užitných jednotek (existujících příležitostí).
Objektivní mírou bohatství je disponibilní čas jakožto tok, prostor pro činnost. Čas spotřeby užitných hodnot je časem trvání produkce. Činnost je spotřebou užitných hodnot, je nutná jejich obnova. Jejím dílčím případem je spotřeba jedné užitné jednotky. Její spotřebou lze získat jednu jednotku času, čímž je dána diskrétnost tohoto času, rozměr intervalu tohoto času i rozměr přítomnosti společenské skutečnosti. Čas je způsobem existence užitných hodnot (statků, zdrojů a služeb), je mírou jak sumy užitných hodnot, tak i jednotlivých užitných hodnot. Jeho subjektivní mírou je potřeba, užitná jednotka je jejím měřítkem. Pohled na statek z hlediska užitných jednotek naznačuje, jak na věci pohlíží vlastník. Pohled na statek z hlediska časových jednotek ukazuje, co mu věci umožňují. Měření bohatství časem umožňuje chápat, že čas i prostor je vytvářen vzájemně propojenou aktivitou jednotlivců a vede k hospodaření v čase a prostoru i k hospodaření s časem a prostorem.
4. Rozměr užitné hodnoty
Užitné hodnoty se odlišují navzájem zdánlivě především délkou svého trvání (své existence), která podmiňuje i nezbytnost jejich produkce. Jde tu o čas uspokojení potřeby, který je vyjádřen v čase spotřeby (osvojení) užitné hodnoty. Měrovou jednotkou tohoto časového pobytu užitné hodnoty statku jsou jednotky astronomického (konvenčního) času (T). Každá mutace užitné hodnoty se navenek projevuje jako změna času osvojení. Trvání spotřeby užitných hodnot podmiňuje trvání vlastníka ve funkci spotřebitele. Faktor času osvojení vede k diferenciaci užitných hodnot (produktů) a potřeb. Nezbytnost určité potřeby v jistém komplexu potřeb a nezbytnost reprodukce užitné hodnoty uspokojující tuto potřebu jsou dvě zcela odlišné věci. Právě tyto dva odlišné druhy nezbytnosti a napětí mezi nimi vedou k nutnosti rozlišovat užitné hodnoty podle jejich vzácnosti.
Hledisko časové trvalosti viděné pod zorným úhlem vzájemného ovlivňování nezbytnosti obnovy, spotřeby a osvojování statků umožňuje jejich rozdělení do tří skupin: 1) statky, které mají věcnou, materiální podobu a jsou běžně reprodukovatelné; 2) statky materiálního charakteru, které jsou však nereprodukovatelné (některá umělecká díla); 3) statky, které nemají materiální hodnotu a jsou nereprodukovatelné (koncerty, přednášky). Sem patří i rozlišování předmětů krátkodobé a dlouhodobé spotřeby.
Sama možnost spotřeby je umožněna trváním užitné hodnoty jako přírodního předmětu, je podmíněna přírodními vlastnostmi objektu, avšak samotná spotřeba je určena místem tohoto objektu v systému lidské praxe.
Čas osvojení (spotřeby) užitné hodnoty jako produktu je nepřímo úměrný časové náročnosti uspokojení konkrétní potřeby. Čas osvojení jedné užitné hodnoty vyžaduje zaměřenost subjektu na tuto užitnou hodnotu. V tomto případě vystupuje čas osvojení jako překážka osvojování jiných užitných hodnot. Proces osvojení té či oné užitné hodnoty může nastupovat v tom či onom okamžiku lidské aktivity, jde hovořit o časově trojrozměrnosti jejího užití. Užitné hodnoty lze pak členit z časového hlediska na přítomné, minulé a budoucí hodnoty. Jako budoucí hodnota je statek zásobou.
Nejde jen o čas uspokojení potřeby, jde též o její rozprostraněnost, tj. o okruh lidských jedinců, jejichž určitá potřeba je uspokojována ve stejný časový moment. (Český písničkář Jan Nedvěd v pořadu GENUS (ČT 1 1.9. 1996) byl označen za jediného českého umělce, který dokáže zaplnit strahovský stadion.)
Měrovou jednotkou této rozprostraněnosti potřeby (l), případně též prostorového pobytu užitné hodnoty je samotný lidský jedinec (Lj) jako součást jeho příručního jsoucna (Heidegger,1996), kterému lze přiřadit kardinální číslo 1 na ose reálných čísel. Některé potřeby mohou být uspokojovány jak kolektivně, tak individuálně, jiné musí byt uspokojovány kolektivně. Rozlišujeme z tohoto hlediska potřeby a hodnoty individuální a kolektivní (skupinové a společenské). Vzájemné porovnávání časoprostorového pobytu užitných hodnot vede z hlediska jejich z hlediska jejich poptávky a nabídky též k rozlišování jednotlivých druhů statků (viz Řezník,2002a,b)
5. Struktura užitné hodnoty
Společenské individuum musí své potřeby uspokojovat v celém jejich souhrnu, který je určen dosaženým stupněm společenského rozvoje. V tomto smyslu jsou pro něj všechny užitné hodnoty stejně nezbytné. V tomto rámci nezbytnost jednotlivé potřeby (a užitné hodnoty, která tuto potřebu uspokojuje), je dána tím, jak přispívá uspokojení této potřeby k aktivizaci individua. Všechny potřeby jsou zastupitelné a vzájemně srovnatelné: Každá z nich je dílčím vyjádřením předmětné podstaty člověka, každá tato potřeba je projevením této předmětné podstaty, jistěže vždy v určitých společenských podmínkách. Nezbytnost užitné hodnoty je třeba vždy posuzovat vzhledem k dosažení určitého cíle. Předem je nutné říci, že při rozboru problému nezbytnosti je nutné vycházet z okamžikové nezbytnosti, čili abstrahovat od času osvojení i rozprostraněnosti potřeby.
Předpokládejme, že potřeba C je v daném časovém okamžiku nezbytnější než potřeba B a potřeba B je nezbytnější než A, když uspokojování C slouží ve větším stupni fungování a rozvoji jednotlivce i celé společnosti než B a když totéž platí o poměru B a A. Jednotlivec např. může rozlišovat z hlediska uspokojení pocitu žízně mezi spotřebou sklenice čaje, šálkem kafe a sklenice mléka; z tohoto hlediska nezbytnost stejně snadno dostupných jednotlivých užitných hodnot je různá. Nezbytnost užitné hodnoty vzhledem k nějakému cíli je určená možností využít tuto užitnou hodnotu z hlediska dosažení tohoto cíle. Stupeň nezbytnosti užitné hodnoty je možné zkoumat z hlediska výsledku, tj. dosažení cíle.
Spotřeba té nebo jiné užitné hodnoty umožňuje subjektu dosáhnout výsledku v tom či onom stupni, jehož kvantitativní mírou je právě stupeň nezbytnosti (pi). Neprázdnou množinu stupňů dosažení daného cíle označme X. Je-li množina X konečná, značí p[x] stupeň možností dosažení výsledku x E X a p [y/x] podmíněny stupeň možností dosažení výsledku y E X za podmínky, že již nastal výsledek x E X, stupeň jeho dosažení. Každému stupni dosažení výsledku x E X (x {E}) lze přiřadit reálné číslo I[x] tak, aby byly splněny tyto požadavky:
1.I[x] je spojitou funkcí pravděpodobností p[x];
2.čím menší je stupeň nezbytnosti dané užitné hodnoty, tj. čím méně je pravděpodobné v daném časovém okamžiku její použití (výběr), tím více se snižuje možnost její volby, tj. I[x] je klesající funkcí pravděpodobnosti p[x];
3.vezmeme-li dále v úvahu současný výskyt dvou užitných hodnot o různém stupni nezbytnosti, teorie pravděpodobnosti ukazuje, že pravděpodobnost složeného jevu. skládajícího se z nezávisle jednoduchých jevů, je roven součinu pravděpodobností (nezávislých jevů, z nichž je jev složen). Podle toho lze předpokládat, že I[xy] = I[x] + I[y]. Tuto podmínku splňuje logaritmická funkce log[xy] = log x + log y. V případě, že množina X je konečná, se stupeň nezbytnosti definuje jako reálná, nezáporná, neklesající funkce argumentu p[x] takto:
I[x] = I[p[x]] = - log x [O [x] l]
Za těchto okolností jsou stupně nezbytnosti měřitelné pomocí intervalové škály, je jím možné přiřadit numerickou hodnotu. Máme-li potřeby A, B, C a zjistíme-li, že uspokojení potřeby B je dvakrát nezbytnější než uspokojení potřeby A a že uspokojení potřeby C je čtyřikrát nezbytnější než uspokojení potřeby A, platí pak A < B < C = A < 2A < 4A.
Z toho vyplývá, že uspokojení potřeby C bude dvakrát nezbytnější než uspokojení potřeby B. 2B = C. Samozřejmě též platí, že C = 3A; B = 2A. Nezbytnost jedné potřeby je měřítkem nezbytnosti potřeby jiné. Stupeň nezbytnosti vypovídá (za jinak stejných podmínek) něco o tom, zda osvojení té či oné užitné hodnoty má tendenci nastávat dříve nebo později než osvojení jiné užitné hodnoty. Jakmile je však dotyčná užitná hodnota osvojena, situace se mění.Jen z čistě konvenčních důvodů můžeme pro nejnižší stupeň nezbytnosti přiřadit číslo l a každému dalšímu stupni nezbytnosti přiřazovat kladné celé číslo (ve skutečnosti tomu tak asi nebude, konec konců se však můžeme omezit na konečné diference). V každém případě jde o kardinální číslo, protože postihuje nejen uspořádání, ale i velikost měřených veličin (stupňů nezbytnosti) vůči svému měřítku. Je zřejmé, že s volbou měřítka se mění i interval.
Pokud budou splněny tyto podmínky, je možné zavést jednotku nezbytnosti potřeby (Nj). Tato jednotka je zcela elementární a tak malá, že pro praxi nemá význam. Praktickou jednotku stupně nezbytnosti bylo nutné definovat tak, aby byla sice dále nedělitelná, ale mohla sloužit jako etalon.
Musím zde upozornit na některé další okolnosti:
1) Daný předmět jako užitná hodnota je schopen realizovat více funkcí, ve kterých se projevují jeho vlastnosti. "... jakoukoliv funkcí je míněn účinek užitkový či jiný projev celého souhrnu vlastností, pro něž a jimiž výrobní činitel či jeho prvek slouží k uspokojování společenských potřeb. Funkcí se tedy vlastně rozumí projev realizace užitné hodnoty ..." (Vlček, 1973, s. 17) Pro tento případ lze použít n-faktoriálu.
2) Odlišnost přírodního prostředí, vliv geografického faktoru vede k tomu, že ačkoliv sáně a kanoe mohou mít stejný stupeň nezbytnosti vzhledem k svému použití, ačkoliv uspokojují shodné potřeby, jsou to různé věci.
Bylo už konstatováno, že lidské potřeby jsou vzájemně srovnatelné a zastupitelné. Jsou zastupitelné také proto, že lidská činnost v případě nemožnosti uspokojit jistou potřebu, realizuje se jiným způsobem a jiným směrem. Stupeň zaměnitelnosti potřeb (a tím i užitných hodnot) je nepřímo úměrný stupni nezbytnosti potřeb.
Zaměření předmětné činnosti určuje pak tyto potřeby, jejich hierarchizaci, vždy úplné v dané situaci, kterou charakterizuje zaměření individua na prioritní uspokojování potřeb podle stupně jejich nezbytnosti, jeho primární zaměření na uspokojení potřeby výživy, sekundární na potřeby odívání, terciální na potřeby bydlení, vzdělání, kultury atd. Avšak toto členění je velmi relativní, je-li vztaženo např. na sociálně stratifikovanou společnost, kde umění vládnout (např. politika) může být vládnoucí vrstvou hodnoceno daleko výše než materiální statky (viz např. starověká Sparta).
Proto bude vypadat klasifikace potřeb podle jejich nezbytnosti, možná správněji podle jejich naléhavosti, v rámci různých společenských situací zcela jinak, jinak bude vypadat tato klasifikace z hlediska vztahu člověka k přírodě, jinak z hlediska vztahu k sobě samému a jinak z hlediska společenských vztahů samotných. Je-li známo zaměření (cíl) určité činnosti (skupiny činností), lze zhruba popsat také vzájemný vztah potřeb, které má dané individuum a společnost. Nakolik je stupeň nezbytnosti potřeby dán sociálně, fyziologicky atd., tedy determinován vnějšími okolnostmi, natolik jej lze velmi zhruba určit i bez cenového mechanismu a stanovit tak například životní minimum pro jednotlivce.
Parametr nezbytnosti potřeby působí zpětně na již výše rozebírané parametry času osvojení a rozprostraněnosti potřeby, které jsou tak dále diferencovány, působí zpětně na rozměr potřeby. Rozprostraněnost potřeby vede k souběžnosti časů osvojení téže užitné hodnoty u různých osob, vypovídá něco o komplementaritě statků. Parametr rozprostraněnosti, promítající se přes parametr nezbytnosti, ukazuje na vzácnost nebo hojnost (nedostatek či přebytek) užitné hodnoty. Též je nutné začít brát do úvahy jak společenské, tak individuální faktory (pohlaví, tělesné vlastnosti, psychické dispozice, inteligence, vzdělání, výchova, povolání, bydliště, rodinný stav).
Už při zkoumání rozprostraněnosti potřeby se bere do úvahy fakt, že tento parametr se může případ od případu lišit se změnou konkrétních podmínek spotřeby (osobní automobil může využívat jak jednotlivec, tak i rodina). Kdyby tomu tak nebylo, nebylo by nutné uvádět tento parametr samostatně. Rozdíly v rozprostraněnosti potřeby zapříčiňují i rozdíly v času osvojení. Zde však rozprostraněnost potřeby vystupuje jako mez času osvojení. Stejně tak se může v závislosti na konkrétních podmínkách spotřeby lišit stupeň nezbytnosti. Pojem stupně nezbytnosti už tedy přímo vyplývá z pojmu rozprostraněnosti potřeby, resp. užitné hodnoty. Bude-li např. nafta používaná jednou jako topivo, podruhé jako surovina pro chemický průmysl, bude se lišit i její nezbytnost. Stupeň nezbytnosti však tyto výše uvedené pojmy časového a prostorového pobytu užitné hodnoty dále zpřesňuje a konkretizuje. Stupeň nezbytnosti se významnou měrou podílí na tom, kdy nastává spotřeba daného statku. Uspokojování méně naléhavých potřeb je odsouváno do budoucnosti (to je dáno zaměřeností lidské činnosti), soustava hodnot získává časový rozměr. Naopak však platí, že statek jako budoucí hodnota je rezervou (zásobou).
Aby ten či onen přírodní objekt fungoval jako užitná hodnota a potřeba mohla být uvažována jako lidská (společenská) potřeba, musí jít o uvědomovanou potřebu a její uspokojování musí být zprostředkováno společenskou produkcí, tedy produkcí, která jako svou imanentní součást zahrnuje výměnu a která rozhoduje o tom, jak a v jaké formě jsou uspokojovány potřeby. I když každá z výše podmínek je postačující pro to, abychom uznali danou potřebu a užitnou hodnotu za společenskou (produkce užitných hodnot musí být produkcí pro jiné !), v praxi dochází k vzájemnému umocňování společenského charakteru potřeby a užitné hodnoty současným splněním obou podmínek.
Potřeby a užitné hodnoty lze rozlišit nejen podle stupně jejich nezbytnosti, ale též podle stupně realizace potřeby - z hlediska užitné hodnoty podle stupně její materializace, respektive jejího řádu. Uvědomovaná potřeba musí při své realizaci ujít cestu z jejich myšleného, představovaného, požadovaného pobytu užitné hodnoty v určitém časoprostorovém bodu v její smyslový, skutečný pobyt.
Jde tu v zásadě o rámcové rozlišení užitné hodnoty:
1) rozvíjející náš intelekt, naše znalosti, uchované informace v lidské hlavě; význam tohoto představovaného pobytu užitné hodnoty roste v té míře, v jaké se osamostatňuje formálně logická složka lidského chování při zpracování a analýze informací;
2) rozvíjející schopnosti smyslových orgánů, které rozšiřují a upřesňují smyslové vnímání světa. Sem patří umělé smyslové orgány, obrazy, hudební a filmová díla atd. Spolu s první skupinou užitné hodnoty druhé skupiny jsou nazývány duchovními (užitnými) hodnotami;
3) rozvíjející potence našich tělesných orgánů, materiální užitné hodnoty. "... lidské bytosti ... hmotnou kulturou znásobují schopnosti nahého těla." (Bernal, 1960, s. 56.)
Jinak řečeno, tyto výše uváděné jednotlivé formy, které je možné nazvat stupni materializace, jsou momenty vytváření užitné hodnoty, body její přeměny v předměty bezprostřední spotřeby, bezprostředního osvojení. Navíc materiální užívání předmětu doprovází vždy více či méně smyslové vnímání, které může být i relativně samostatným aktem. Platí i věta: materiální, tělesné využití předmětů je podmíněno jejich smyslovým vnímáním. Na smyslové úrovni se užitné hodnoty všeobecně objevují jako informace (znaky). Samotné smyslové vnímání podporuje rozvíjení idejí v lidském mozku. Oddělením hodnotových představ od hodnotových charakteristik je dokončen proces oddělení potřeby vůči užitné hodnotě. Duchovní hodnoty vznikají jako opory představ, idejí apod.
Každá tato skupina plní dvě relativně samostatné funkce - jako spotřební předměty i jako výrobní prostředky. Podle toho axiologové rozlišují finální a instrumentální hodnoty, ekonomové spotřební a výrobní statky. Spotřební předměty jsou osvojovány bezprostředně, výrobní statky (prostředky) oklikou, jsou nástroji osvojení spotřebních předmětů. Výrobní statky (prostředky), které slouží při produkci spotřebních předmětů, jsou opět produkovány výrobními statky (prostředky). "Nástroj - nářadí k vyrábění nářadí ..." (Bernal,1960,s.58) Z tohoto zorného úhlu každá ze tří uvedených skupin se nám rozpadá na tři další. Dostáváme tak devět stupňů materializace.
Stupeň materializace (mi) je dán z hlediska potřeby stupněm její realizace a z hlediska užitné hodnoty momentem, bodem procesu přeměny látek ve spotřební předměty, stupněm jejího zformování v produkt bezprostřední spotřeby, tedy vyšší stupeň materializace (řádu) určuje stupeň nižší. Každému stupni materializace lze přiřadit pozici na reálné ose, tj. nějaké reálné číslo tak, že stupni materializace (realizace), který je blíže produktu bezprostřední potřeby, přiřadíme větší číslo než jinému, který je dále od něj. Každý tento stupeň (mi) lze vyjádřit nějakým pojmenovaným číslem, numerické vyjádření jakéhokoliv stupně materializace lze považovat za měrovou jednotku této materializace (Nj). Pro větší přehlednost tato jednotka se identifikuje s číslem 1, které pak reprezentuje nejnižší stupeň materializace, nebo též rozdíl mezi dvěma po sobě následujícími empiricky postižitelnými stupni, který je roven měrové jednotce nebo nějakému jejímu dílu či násobku. Tato jednotka nám umožňuje chápat přiřazovaná čísla jako čísla kardinální.
Na tomto místě lze upozornit na to, že Böhm-Bewerk ve svém známém příkladě zaměnil, resp. nerozlišil, stupně materializace a stupně nezbytnosti. Pytel obilí sloužící jako osivo není srovnatelný s pytlem obilí sloužícího jako surovina k přípravě mouky, tedy potraviny, pokud se právě neuvažuje příslušný stupeň materializace. Nejprve by bylo nutné srovnat nezbytnost chleba, drůbeže, pálenky a obveselování papouškem pro kolonistu z hlediska jeho fyzické nebo kulturní existence, teprve pak by bylo možné srovnávat užitnou hodnotu jednotlivých pytlů obilí, sloužících postupně jako potrava, osivo, krmivo pro drůbež, surovina pro výrobu pálenky a krmivo pro papouška. (poslední tří se nacházejí na stejném stupni materializace). Jiná potřeba = jiná užitná hodnota, byť by všechny věci jako materiální nositelé užitných hodnot byly látkově naprosto shodné.
Hledisko materializace vnáší do již výše uvedeného členění hodnot a potřeb nové prvky. Na úrovni produkce se potřeby objevují jako potřeby výrobní, tj. jako potřeby energetické, technologické, kontrolně řídící a logické. Tato klasifikace potřeb vyplývá z přenášení pracovních funkcí pracovní síly na stroj či soustavu strojů. (Člověk ...,1973, s.23nn) Z hlediska prostorového pobytu užitné hodnoty lze právo, politické instituce i morálku, tedy společenská pravidla individuálního chování chápat jako veřejný kapitálový statek, poskytovaný a využívaný všemi. Stejně tak dobře můžeme hovořit o nástrojích a soustavách nástrojů, které na individuální úrovni rovněž na sebe přebírají funkce pracovní síly, tažnou silou zvířete počínaje a počítadlem konče. "Každý dnešní stroj má svůj rodokmen a vyvíjel se z velmi starobylých nástrojů." (Osipov,1960, s.84) Mění se též funkce užitné doby, v případě výrobních statků jde o čas fungování, v případě spotřebních předmětů jde o čas užívání (prožívání).
Všechny potřeby mají svou historickou úroveň, záleží též na tom, na jakém historickém stupni svého rozvoje jsou uspokojovány. Chýše má nulovou užitnou hodnotu, jestliže je možno (všeobecně) bydlet v palácích. Žárovka shlíží pohrdavě na svíčku, kráska se neshlíží v cínovém zrcadle, básník nepíše své verše na papyrus. Teoreticky lze srovnávat užitečnost pšeničné placky a chleba, např. jejich výživnou hodnotu, ve skutečnosti se takto nepostupuje, pokud není nutno přihlížet k jiným okolnostem, které bezprostředně s užitnou hodnotou předmětu a služby nesouvisí. To platí s jedinou výjimkou: užitná hodnota z jistých důvodů neuspokojuje celou společenskou potřebu v ní, pak svíčka může koexistovat vedle žárovky a být srovnávána jejich užitečnost, pokud účel ve spotřebě zůstává stejný. Zde tedy nemám na mysli ten případ, kdy světlo svíčky je používáno k vytváření intimní atmosféry, k uctění památky zesnulých ap.
Už bylo konstatováno, že v dané situaci musí být uspokojovány potřeby v celém svém souhrnu, rozdíly v jejich nezbytnosti jsou relativní, osobní a výrobní potřeby musí být uspokojovány vedle sebe, souběžně, tedy mizí i rozdíly ve stupni materializace, potřeby se liší vlastně jen rozměrem. Je však nutné poznamenat, že jakékoliv poruchy v mobilitě zdrojů, případně změny v této mobilitě vedou k hierarchizaci potřeb podle jejich nezbytnosti a materializace. Zároveň platí, že potřeby lze hierarchizovat až tehdy, je-li známa společenská situace individua. Tato hierarchizace pak nepřímo ukazuje na úroveň jeho potřeb. Potřeby mají svůj historický rozměr, záleží též na tom, jak jsou uspokojovány, na jakém historickém stupni svého rozvoje.
6. Kvalita užitné hodnoty
Dosud byly rozebrány čtyři základní parametry užitné hodnoty - čas osvojení, rozprostraněnost potřeby, stupeň nezbytnosti a stupeň materializace. Tyto parametry jsou spíše vyjádřením (kvantifikací) míry potřeby, která je mezí užitné hodnoty. (Marx,1974, s.12) Zůstává otázkou, nakolik tyto parametry jsou dostatečným vyjádřením kvantity potřeby (užitné hodnoty). Úroveň potřeby se projevuje prozatím pouze zprostředkovaně změnou stupně nezbytnosti přiřazovaného té či oné skupině potřeb.
Podle Strumilina "archaická kamenná sekera i dnešní ocelová mají týž účel ve spotřebě, ale jejich kvalita a zároveň i užitná hodnota jsou velmi rozdílné." (Strumilin,1978, s.77) Dosavadní analýza se týkala dosud jen tohoto účelu ve spotřebě. Z tohoto hlediska kamenná sekera v pravěku mohla představovat pro pravěkého člověka stejné množství užitných jednotek jako pro dnešního člověka sekera ocelová, představovala stejnou užitnou hodnotu. Je to dáno tím, že spolu s kvalitou užitné hodnoty vzrostla i úroveň potřeby.
Lze si představiti si komplex potřeb jako určitý kruh, kde jednotlivá potřeba představuje určitou jeho úhlovou výseč. Dosavadní charakteristiky umožňují stanovit jen velikost úhlu této vyseče, neumožňují nám však stanovit velikost plochy této výseče i celé kružnice, protože prozatím nelze určit poloměr této kružnice. Za určitých okolností by však bylo možné tento poloměr stanovit, nebo lépe řečeno, najít principy stanovení kvality užitné hodnoty. Rozdíl mezi kamennou a ocelovou sekerou je v tom, že jedna z nich "nese stopy vyšší organizovanosti práce ..., která ... (je) ... odrazem stále formalizovanější a řízenější společenské struktury." (Leakey-Lewin,1984, s.185-186) Zdokonalování této společenské struktury se projevuje i jako růst úrovně potřeby i kvality užitných hodnot.
Kvantitativní mírou úrovně potřeby je stupeň této úrovně (stupeň kvality užitné hodnoty). Každému stupni úrovně potřeby (qpi) lze jednoznačně přiřadit reálné číslo, je tedy možné zavést jednotku úrovně potřeby (Qj). Tato jednotka musí být vždy kladnou veličinou (v případě nulové hodnoty kvality užitné hodnoty, či nulové úrovně potřeby užitná hodnota a potřeba přestává existovat). Nepřímo (zpětně) můžeme úroveň potřeby měřit rozdílem mezi možným fyzickým (případně výrobně technickým) a morálním opotřebením (ekonomickým znehodnocením), který se projevuje v zkracování času osvojení.
To, co je možné charakterizovat na jedné straně jako růst či rozvoj potřeb, to je možné z jiné strany posuzovat jako vznik nové potřeby. Nová potřeba vzniká diferenciací starých potřeb. Zvyšování kvality užitné hodnoty vede k její inovaci. Snad nejnázornějším příkladem je zde proces domestikace zvířat, který vede ke vzniku nových biologických druhů.
Má-li být odlišena změna kvality užitných hodnot od vzniku nových užitných hodnot (inovací) a nových potřeb, je nutné zavést rovněž pojem stupeň inovace, který by kvantitativně postihoval tento proces odtrhávání se, oddělování se nové užitné hodnoty od starého základu a které je spjato s vytvářením nových druhů produkce. Samotné inovace působí zpětně na zánik starých druhů produkce Vzhledem k tomu, že inovace předpokládají již určité společenské vztahy, opouštíme již zde pomalu půdu užitné hodnoty samotné.
Pojem stupně inovace (ini) souvisí s klasifikací inovací do jednotlivých řádů. Stupeň inovace závisí na počtu změny parametrů, na tom, kolik parametrů bylo změněno, tedy na hloubce této změny. Každý tento stupeň lze vyjádřit nějakým pojmenovaným číslem, numerické vyjádření jakéhokoliv stupně inovace lze považovat za měrovou jednotku (INi), kterým je pak určen nejnižší stupeň inovace, nebo též rozdíl mezi dvěma po sobě následujícími stupni, který je roven měrové jednotce nebo jejímu dílu či násobku. Tato jednotka umožňuje posuzovat přiřazovaná čísla jako čísla kardinální.
Parametr účelnosti se promítá do rozlišování potřeb fungování a potřeb rozvoje, resp. do rozlišování užitných hodnot, uspokojující potřeby fungování, a užitných hodnot, uspokojující potřeby rozvoje. Užitné hodnoty uspokojující potřeby fungování jistým způsobem napomáhají k obnově lidských schopností. Užitné hodnoty vyplývající z potřeb rozvoje se vztahují k individualitě samé, vystupují pro ni jako cíl a jsou realizovány ve volném čase. Prvé pouze vytvářejí prostor pro rozvoj.
Co se týče potřeb rozvoje, kritériem jejich rozlišení může být jen rozvoj lidské individuality. Z tohoto hlediska lze rozeznat tři velké skupiny potřeb: 1) potřeby osvojování (např. vzdělání, výchovy, problémy vztahu jednotlivce a společnosti); potřeby spjaté s tvorbou; 3) potřeby vyplývající ze vztahu mezi lidmi.
Jednotlivé potřeby či jejich nezbytnost lze u potřeb fungování ocenit podle jejich nezbytnosti čísly 1 - 6, potřeby rozvoje lze pak podle jejich příspěvku k rozvoji lidské individuality ocenit čísly 7 - 9. Je možné zde upozornit na to, že toto rozdělení je velmi obecné, že potřeby fungování mají svou hranici nasycení, kdežto potřeby rozvoje nikoliv (pokud lze abstrahovat od morálního zastarávání). Potřeby rozvoje jako vnitřní tendence, podněcující zájem o vzdělání, jsou rozčleňovány na 1) na potřebu rozvíjet se; 2) potřebu sebeuplatnění; 3) potřebu ocenění; 4) potřebu odstraňování vlastních nedostatků. (Hyhlík - Knězů, 1963, s. 34)
Jiný teoretický model klasifikace lidských potřeb člení potřeby do pěti stupňů: 1) fyziologické potřeby (výživa, oblečení, byt, které jsou pro člověka nejdůležitější a jsou uspokojovány přednostně; 2 potřeby zabezpečení (safety needs), jejichž uspokojení zajišťuje nezávislost člověka na okolí; 3) potřeby asociace (social needs), tj. potřeba být příslušníkem různých společenských skupin, mít, získávat přátelství a pomoc lidí; egoistické potřeby, jež se dělí na dvě skupiny: a) potřeba vážit si sama sebe (potřeba autonomnosti, komptence, úspěchu, znalostí atd.), b) potřeba reputace (potřeba odpovídajícího postavení, uznání a vážnosti od jiných atd.); 5) potřeba dosáhnout vyšších osobních cílů (needs for self-fulfillment), tj. např. využití všech svých možností a schopností, potřeba intelektuálního rozvoje a tvůrčí práce atd. (Mc. Douglas, 1960, s.37-39)
Promítnutím parametru inovace do parametru materializace lze získat jednak technologické a výrobkové inovace, jednak na úrovni představovaného pobytu užitných hodnot lze hovořit o nových ideách, invencích atd.
7. Model užitné hodnoty
Parametrem inovace jsem ukončil rozbor struktury užitné hodnoty v širším slova smyslu. Začal jsem parametrem času osvojení jako prvním rozlišujícím znakem, protože "potřeba společenského individua musí být uspokojovány v souhrnu, který je určen dosaženým stupněm společenského rozvoje." Zahrnováním dalších parametrů, které vyplývají jeden z druhého, se užitná hodnota postupně individualizovala. Lze ukázat, že nejrůznější klasifikace hodnot souvisí s tím či oním parametrem. Nakonec jsem se zabýval promítáním jednoho parametru do druhého, což vede ke vzniku nových kvalit (vlastností) užitné hodnoty, přičemž vyšší (individualizovanější) parametr se promítá do nižšího, ale ne naopak. Rozbor jednotlivých parametrů ukazuje, jaké příležitosti poskytují statky a zdroje a jakým způsobem tyto příležitosti souvisejí jako momenty společenské reality.
Určitá potřeba [resp. užitná hodnota jako zpředmětněná potřeba (Zabljuk,1978,s.43)] má v dané společenské situaci, resp. při určitém zaměření (stabilní preference) lidského chování svůj rozměr, který je dán jednak časem realizace potřeby (t), jehož měřítkem jsou jednotky astronomického (konvenčního) času (T), jednak rozprostraněností potřeby, jejímž měřítkem je lidský jedinec (Lj), má svou strukturu, která je určena stupněm nezbytnosti (pi), měřeném v jednotkách nezbytnosti potřeby (Nj), a stupněm realizace potřeby (mi), popřípadě materializace užitné hodnoty, měřeném v jednotkách materializace (Mj), a nakonec má svou kvalitu, která je podmíněna stupněm úrovně potřeby (qpi), jejímž měřítkem je jednotka úrovně potřeby (Qj), a stupněm inovace (ini), měřeným v jednotkách inovace (INj). Za těchto okolností lze potřebu (užitnou hodnotu) vyjádřit jako funkci šesti proměnných, tedy konkrétně pro velikost užitné hodnoty (n), vyjádřené v užitných jednotkách (Uj), platí:
/6.1/ n = ini . (qpi . pi . mi . l . t)
Z hlediska teorie měření je velikost užitné hodnoty vícerozměrovou odvozenou veličinou, která je definována pomocí rozměrů šesti základních (z našeho hlediska) veličin. Pro velikost užitné hodnoty lze stanovit následující rozměrovou formuli:
/Uj/ = INjQjNjMjLjT
Pokud je přiřazeno ke každému stupni inovace, stupni úrovně potřeby, stupni nezbytnosti, stupni materializace, stupni rozprostraněnosti a času osvojení (spotřeby) reálné číslo, lze získat skalární veličinu, která je schopna jediným číslem vyjádřit velikost potřeby či užitné hodnoty. Model užitné hodnoty ukazuje jen na vztahy mezi prvky užitné hodnoty, struktura samotných parametrů (charakteristik) nemusí být známa. Je rozdíl mezi Bohrovým modelem atomu a atomem samým. Je na první pohled evidentní, že i kdyby bylo možné ke každému parametru užitné hodnoty přiřadit reálné číslo, má to pro stanovení skutečného významu užitné hodnoty relativně malý dosah.
I v šachu lze odlišovat tzv. materiální hodnotu jednotlivých šachových figur, které lze na základě dlouholetých zkušeností poměrně snadno převést na jisté množství pěšců, od jejich momentální hodnoty v dané pozici. Situace je materiálně vyrovnaná, ale bílé figury stojí lépe ap. Jednotlivé figury mají z hlediska šachisty vzhledem k jeho cíli - porážce protihráče - různou užitnou hodnotu. Počet pěšců, vyjadřující váhu určité figury, je číslem kardinálním. Přitom neexistuje jednotka, která by stanovila absolutní sílu jednoho pěšce, navíc tento pěšec je schopen inovace různého stupně, za určitých podmínek je ho možno proměnit v jinou šachovou figuru s výjimkou krále. Chod všech figur lze přitom odvodit z chodu krále. Král představuje pro šachistu - kromě jeho vlastní síly - absolutní hodnotu, protože pouze jeho přítomnost mu umožňuje pokračovat ve hře. Počet pěšců jako měřítka však používá každý šachista za prvé při výměně, za druhé při porovnávání vyhlídek.
Z charakteru modelu užitné hodnoty je zřejmé, že žádná veličina na pravé straně rovnosti se nesmí rovnat nule; rovněž je menší než jakákoliv nekonečně velká veličina, což je podmíněno tím, že užitná hodnota za jistou hranicí, která je ovšem do určité míry elastická (a jen tento problém z hlediska parametru nezbytnosti studuje subjektivní teorie užitku), přestává být užitnou hodnotou, ztrácí svou funkčnost, tj. existuje hranice nasycenosti potřeb.
Samotný problém měření užitné hodnoty pro praxi z hlediska obecné teorie měření nastává jen ve velmi zvláštních případech, např. v případě snahy o maximalizaci užitku, nebo v případě nedostatku určité užitné hodnoty. Jestliže společenský čas je objektivní mírou užitné hodnoty, její subjektivní mírou je potřeba (společenská potřeba), její rozměr, úroveň a kvalita.
Představují-li užitné hodnoty předmětnou podmínku pro lidskou činnost, pak suma užitných hodnot vyjádřená jako suma užitných jednotek je zásobou a čas jako prostor pro činnost je tokem. Čas spotřeby užitných hodnot je zároveň časem trvání produkce. Práce je zároveň spotřebou užitných hodnot, je nutná jejich reprodukce. Dílčím případem spotřeby užitné hodnoty je spotřeba jedné užitné jednotky. Spotřebou jedné užitné jednotky získáváme jednu jednotku společenského času. Tím je dána diskrétnost společenského času, rozměr intervalu tohoto času, zároveň i rozměr přítomnosti společenské skutečnosti. Celková suma disponibilního společenského času je dána součtem užitných jednotek. n = SČ. Objektivní mírou užitné hodnoty je společenský disponibilní čas; její subjektivní mírou je potřeba, užitná jednotka je jejím více nebo méně dokonalým měřítkem.
Elementární užitnou jednotku (příležitost) lze definovat jako schopnost (resp. její přírůstek) uspokojit potřebu (její přírůstek) jedné lidské jednotky za jistou nejmenší časovou jednotku na nejmenším možném stupni nezbytnosti a stupni materializace při nejnižším možném stupni úrovně potřeby a stupni inovace.
Konečný počet parametrů modelu užitné hodnoty je dán počtem možných vztahů jednotlivých forem přivlastňování (SČ, A, VČ - viz dále). Jejich postupný vývoj, odrážející se ve vývoji kritérií efektivnosti produkce, se zrcadlí v rozvoji parametrů užitné hodnoty.
V tomto smyslu je elementární užitná jednotka invariabilním měřítkem užitné hodnoty. Zde mohou nastat dva případy: 1) úroveň potřeby se rozvíjí v průběhu celých lidských dějiny; 2) daná úroveň potřeby je základnou jejího dalšího rozvoje.
Užitnou hodnotu je vždy nutno brát jako součást celého souhrnu užitných hodnot. Lze se ptát, jakou část z tohoto celku tvoří daná užitná hodnota. Místo užitné hodnoty v systému lidské praxe je dáno konec konců už časem osvojení a jeho modifikacemi, které vznikají v důsledku působení ostatních parametrů.
Jednotlivé užitné hodnoty představují jednotlivé stupínky zpředmětnění, ovládnutí reality, stupeň její přeměny ve společenskou skutečnost. Užitné hodnoty jsou rezultátem konkrétních činností. Všechny tyto činnosti jsou navzájem propojeny buď tržními, nebo redistribučními mechanismy, musí respektovat určité souvislosti. Cíl, který si klade jedna konkrétní činnost, je v určité souvislosti s cíli, které si klade činnost jiná.
Schopnost produktu vyjadřovat svou vlastní řečí určitou formu společenských vztahů, je také podmínkou schopnosti produktu být redistribuována nebo směňován v rámci společnosti. V těchto podmínkách statky kromě své užitné hodnoty se stávají nositeli hodnoty a cennosti (viz dále). Z míry užitné hodnoty je možné odvodit i její měřítko, je to vždy určitý zlomek této míry. Tento zlomek (resp. násobek tohoto zlomku) je pak měřítkem potřeby (užitné hodnoty). Měřítko může být jak nevlastním měřítkem - při využití principu korelace - , tak vlastním měřítkem, měřítkem společenským (skutečným i myšleným). V tomto druhém případě stojí jedna potřeba (užitná hodnota) v podobě nějaké užitné jednotky proti druhé, je protipólem všech ostatních užitných hodnot (byť i myšleným), srovnáváme, kolikrát jedna užitná hodnota (potřeba) je zobrazena v druhé z hlediska této míry.
Subjektivní mírou bohatství jako souhrnu užitných hodnot je jeho potřeba, jedna užitná hodnota, která je dílčím vyjádřením tohoto bohatství, vystupuje vůči ostatním jako jejich měřítko. Pochybovat o aditivnosti užitných hodnot znamená pochybovat o tom, že rostoucí suma užitných hodnot je - za jinak stejných podmínek - vyjádřením zvětšujícího se společenského bohatství. Pro upřesnění lze dodat, že se nehovoří o aditivnosti jednotlivých parametrů (charakteristik) užitných hodnot. Rovněž teploty nelze sčítat, ale lze sčítat tepla jednotlivých těles. Rovněž nelze sčítat strany dvou čtverců, ale jejich plochy sčítat lze.
Nutnost porovnávání hodnot vede k přeměně představovaného pobytu užitné hodnoty v hodnotovou představu. Hodnotová představa se propojuje (potvrzuje) s charakteristikami užitných hodnot v procesu jejich osvojování. Tento proces propojování hodnotové představy s konkrétními charakteristikami (parametry) užitné hodnoty se nazývá hodnocením (posuzováním, oceňováním). Bude-li uvažována normální společenská situace, liší se navzájem jen úroveň a rozměr potřeb. Za těchto okolností, kdy je uspokojování všech potřeb relativně nezbytné v celém jejich souhrnu, stačí srovnávat jen kvantitativní odchylky od dosažené úrovně potřeb, případně odchylky od kvality užitné hodnoty (qpi, ini) a jejich rozměr (l,t), a to dokonce pro každý parametr zvlášť.
Změna této situace se děje jen zprostředkovaně přes změnu struktury užitných hodnot. Je možný rozpor mezi úrovní (rozměrem) potřeby a kvalitou (kvantitou) užitných hodnot, které tuto potřebu uspokojují a které je možné vytvořit. Tento rozpor vede k uvědomění nějaké potřeby jako nedostatku. Jestliže je úroveň potřeby a úroveň uspokojování potřeby užitnou hodnotou totožná, lze mluvit o normální úrovni uspokojování potřeby, která je zajištěna dosaženým stupněm rozvoje produkce a která se stala minimální bezpodmínečně nezbytnou normou. Jestliže je úroveň potřeby vyšší než úroveň uspokojování potřeby, tak tuto distanci lze překlenout pouze rozvojem produkce. Samotnou spolehlivost lze chápat jako vztah mezi životností a udržovatelností z hlediska nezbytnosti její opětovné produkce, tak jak se tento fakt jeví spotřebiteli.
8. Důsledky vyplývající z modelu užitné hodnoty
Otázka měření a srovnávání užitných hodnot statků a zdrojů se redukuje na otázku měření času osvojení v jeho různých formách, na postižení vztahu různých forem času osvojení. Čas osvojení ukazuje významovost té či oné užitné hodnoty. S rozvojem užitné hodnoty, daným rozvojem jejich jednotlivým parametrů, se ovšem mění forma samotné významovosti. Všechny parametry užitné hodnoty vznikají postupně diferencováním času osvojení, tohoto prvotního rozměru užitné hodnoty, který se pak zpětně modifikuje. Protože si čas osvojení vyžaduje zaměřenost subjektu, užitné hodnoty a potřeby si konkurují, protože si čas osvojení vyžaduje zaměřenost individua.
Koexistence více časů osvojení se projevuje jako rozprostraněnost potřeby. Z hlediska užitné hodnoty tato rozprostraněnost umožňuje, aby jedna a tatáž užitná hodnota byla osvojována současně více subjekty, z hlediska potřeby jde o to, že uspokojování více potřeb probíhat souběžně. Rozprostraněnost potřeby umožňuje komplementaritu užitných předmětů z hlediska souběžnosti časů osvojení. Už bylo řečeno, že rozprostraněnost potřeby předpokládá změnu nezbytnosti potřeby pro jednotlivé subjekty. Zda-li bude užitná hodnota osvojena, zda-li tedy lze uvažovat o času osvojení, závisí především na nezbytnosti potřeby. Při posuzování stupně nezbytnosti lze abstrahovat od rozměru potřeb, lze vycházet z okamžikové nezbytnosti. Stupeň nezbytnosti potřeby statku se rovná převrácené velikosti doby, po který tento statek lze postrádat. Stupeň nezbytnosti potřeby se pohybuje v intervalu od l od O (může nabývat i těchto hodnot, pokud pro naše účely platí, jestliže v případě x = nekonečno, pak 1/x se v limitě blíží nule. Stupeň nezbytnosti (v dané situaci) vypovídá, zda osvojení této užitné hodnoty nastane dříve nebo později než osvojení jiné užitné hodnoty. Jakmile je však dotyčná hodnota osvojena, situace se mění. Užitná hodnota, která je nezbytnější, bude spotřebována dříve, ona sama pak vystupuje jako minulá hodnota, standart, norma (v těchto funkcích se ovšem uplatňuje užitná hodnota jako celek). Užitná hodnota, která již byla osvojena alespoň ideálně, je už minulou hodnotou, případně hodnotovou představou, stává se normou, měřítkem ostatních užitných hodnot téhož druhu.
Minulost je měřítkem pro současnost, minulost a současnost je kritériem rozhodování pro budoucnost. Nezbytnost vede k relativní konkurenčnosti užitných hodnot a potřeb. Tento typ konkurenčnosti však reguluje osvojení užitné hodnoty v budoucnosti. Je-li výběr nějaké užitné hodnoty z určité množiny užitných hodnot 3x pravděpodobnější než výběr jiné užitné hodnoty, je tato užitná hodnota také 3x nezbytnější. Je-li tato užitná hodnota jednou vybrána, užitná hodnota ostatních předmětů se rovná nule, ovšem jen do této doby, než je užitná hodnota osvojena. Čas osvojení jedné užitné hodnoty vyžaduje zaměřenost subjektu na tuto užitnou hodnotu. V tomto případě vystupuje čas osvojení jako překážka osvojování jiných užitných hodnot.
O stupni materializace rozhoduje vlastník ve funkci spotřebitele, protože ten rozhoduje o způsobu užívání statku (zásada suverenity spotřebitele). Stupeň nezbytnosti potřeby je dán účelem užívání statku. Též stupeň materializace lze charakterizovat prostřednictvím času, "neboť každý pohyb se děje v čase a k nějakému konci, například stavitelství ukončuje své dílo, když vykoná to, k čemu směřuje, tedy buď v celé době, anebo v tomto okamžiku; ale v jednotlivých časových dílech všechny pohyby jsou neukončené a různí se druhem od celku i mezi sebou. Skládání kamenů se různí od žlábkování sloupu a oboje od stavby chrámu; postavení chrámu jest něčím ukončeným - neboť pro tento účel se již ničeho nepotřebuje -, stavba podstavce a triglyfu však jest něčím neukončeným - obojí se totiž zabývá jen částí. Tyto pohyby se tedy různí druhem, i nelze pohyb dle jeho druhu pokládati za ukončený v kterékoli doby, nýbrž jenom v celé." (Aristoteles,1996, s.255)
Nutnost výběru vede k uvědomění potřeb a k rozdělení hodnot na finální a instrumentální. Čas osvojení nabývá formy času fungování a času užívání. Určitý rozměr potřeby a určitá struktura potřeby předpokládají i určitou úroveň potřeby. Změna této úrovně se odráží v morálním zastarávání užitných hodnot, které je kvantitativně vyjádřeno v minimalizaci času osvojení v každém po sobě následujícím období. Zvyšování kvality užitné hodnoty vede k její inovaci, čas osvojení se modifikuje na čas rozšíření inovace, který je nepřímo dán stupněm inovace. První stupeň inovace se projevuje bezprostředně ve změně času osvojení, druhý stupeň ve změně rozprostraněnosti potřeby. Třetí stupeň se promítá do stupně nezbytnosti přiřazovaného té či oné skupině potřeb. Každý vyšší stupeň znamená vznik nové užitné hodnoty a potřeby, na které se váže zcela nové odvětví produkce. Tak opět dospíváme k společenskému času, jehož kvantita je funkcí výše uvedených parametrů.
(8.1) n = SČ
9. Od modelu užitné hodnoty zpět k Valenčíkovým požitkům
Jak Valenčíkovi chybí rovnost n=SČ, především levá strana této rovnosti, tedy kvantifikovatelná kategorie požitku, vysvítá z následujícího: "Nepochybně existují lidé kteří se rozhodují "böhm-bawerkovsky", tj. kteří nepovažují investice do svého "lidského kapitálu" za jednu z cest maximalizace svého důchodového toku. Nepochybně existují lidé, kteří se chovají "friedmanovsky", kteří za kritérium svého rozhodování považují maximalizaci současné hodnoty budoucího důchodu a kteří se orientují jen na takové druhy osobní spotřeby, která - coby investice do lidského kapitálu - jim umožňuje současnou hodnotu budoucího důchodu maximalizovat." (Valenčík,1996,s.25)
"Böhm-bawerkovské" kvalitativní pojetí prožitku klade proti kvantifikovatelnému "friedmanovskému" pojetí, které se týká něčeho jiného, lze to nazvat falešným protikladem různých úrovní poznání. Kvalitu x lze srovnávat s kvalitou y, její kvantitativní určení a(x) s jiným kvantitativním určením b(y).
To ale neznamená, že lze považovat za nesprávnou následující tezi, která n na levé straně rovnice mlčky předpokládá (Valenčík, 1997d,s.36): Osobní spotřebu chápeme jako investování do lidského kapitálu. Trh práce považujeme za trh lidského kapitálu. Za konečný užitek nepovažujeme lidské prožitky, ale důchod, který je opět investován buď do oblasti nikoli-lidského kapitálu nebo do oblasti lidského kapitálu. Tvrdíme, že dominantní roli v ekonomice začíná přebírat sektor lidského kapitálu a že důchody z lidského kapitálu získají výraznou převahu nad důchody z nikoli-lidského kapitálu. To, že SČ (v podobě důchodů) může sloužit k rozšiřování SČ jakožto rozměr společenského kapitálu za podmínky, že se rozkládá na VČ a NČ a že se takto může rozkládat, s tím nelze než souhlasit.
Stejně tak mlčky předpokládá a na levé straně rovnice následující Valenčíkova otázka i návod na její zodpovězení (1997e, s.19): "Za specifický druh statků tohoto typu můžeme považovat i ty, které vám šetří čas a současně splňují požadavek, že jejich získání vám přináší P+[pozitivní požitek]. Můžete uvést několik příkladů takových statků?
Stačí si uvědomit, že mezi tyto statky patří např. i automobil, značná část zařízení domácnosti apod. Z investic do disponibilního času máme většinou určité potěšení a to potěšení zcela oprávněné. Mj. - čím více jsme již nainvestovali do našich schopností, tj. čím více L [lidského kapitálu] jsme akumulovali, tím má náš disponibilní čas větší hodnotu. I proto, že každý z nás potřebuje určitý čas k relaxaci, odpočinku, rekreaci apod., tedy k reprodukci biologického (psychického i duševního) základu "fungování" našeho L.
Při přehlížení dosavadních výsledků svých úvah Valenčík (1997a) zdůrazní: "Kladl jsem si přitom za jeden z cílů dotáhnout to, s čím přichází R.Reich, do podoby vyhraněné teoretické koncepce, pozvednout jeho způsob výkladu z roviny prolnuté příklady a fakty do roviny koherentní teorie, která - dle mého názoru, alespoň jsem se o to snažil - obsahuje řadu podstatných zobecnění (o nic jiného při posunu poznání dál ani nejde) .Smyslem těchto poznámek je ukázat, o jaká zobecnění jde a jakou roli při nich hrála již zmíněná metodologická koncepce.
První zobecnění se přímo týká rámcové představy, do které jsem situoval pochopení ekonomického procesu, jehož zrod můžeme datovat do období vzniku člověka a společnosti a jehož klíčový význam bude trvat až do doby, kdy civilizace zásadním způsobem překročí hranice, v nichž se její vývoj od té doby odehrává.
Oblast ekonomické reality je omezena jednak vývojově (počátkem vzniku a překonáním sebe sama), jednak svým místem ve vývoji společnosti (vůči ostatním oblastem společnosti a jejího působení na přírodu). V tomto smyslu je ekonomický proces chápán jako součást přírodně historického procesu - společnost působí na přírodu, přetváří ji a od tohoto procesu působení společnosti na přírodu se odvíjí proces sebeutváření společnosti samotné.
Z tohoto hlediska - a to je dost významná odlišnost od standardního přístupu k chápání - jsou cíle, zájmy, potřeby (rovněž tak motivy, požitky, prožitky, užitky apod.) zprostředkováním, které se v rámci přírodně historického procesu reprodukuje. Nelze je brát - ani ve vztahu k ekonomickému procesu - jako nějaký "pevný bod", od kterého lze odvodit vše ostatní."
Na rozdíl od Beckera (1990,s.170), podle něhož rodinná hospodářství rezignují jednak zčásti z peněžního důchodu s cílem získat dodatečnou užitečnost, tj. vyměňují svůj peněžní důchod za větší množství "psychického důchodu", Valenčík převádí svou teorii požitku na teorii agregátní poptávky (1997,s.29): "Poptávku tvoří ,něco'. AD pak tvoří souhrn tohoto ,něco'. Jsou tímto ,něco' koneckonů užitky ve smyslu prožitků (požitků, počitků slasti apod.)? Nebo ,něco' jiného? Tato otázka je mnohem významnější, než by se na první pohled mohlo zdát.
Problém je v tom, že člověk má schopnost prožívat nikoli jen ,finál' (bezprostřední uspokojení určité potřeby), ale jeho prožitky se mohou přenášet na zprostředkující aktivity (a tudíž i statky, prostřednictvím kterých jsou tyto aktivity realizovány). (Prožitek mi přináší nejen ,finál', ale i to, co finální prožitek přibližuje, tento prožitek může být za určitých podmínek ještě výraznější; kdo nevěří, ať se pokusí sestavit přehled toho, co mu přináší pozitivní prožitek a pokusí se "vzpomenout", kdy tato jeho schopnost pozitivního prožitku vznikla.)
Zase je možné poznamenat, že existence zprostředkujících aktivit a zprostředkujících požitků je dána tím, že se individuum realizuje ve svých sociálních rolích, které jsou dány nutností nějakým způsobem členit svůj čas.
10. Nezbytný a volný čas
Společenský čas se v jisté své vrstvě může rozkládat na nezbytný a volný čas, mezi nimiž může existovat vztah substituce (viz model volby mezi prací a volným časem). Nezbytný čas ukazuje na meze rozhodování jednotlivce a společnosti a volný čas na jejich možnosti rozhodovat sami (o sobě). Nezbytný čas lze chápat jako prostor pro konání jednotlivce, které musí činit. Volný čas lze chápat jako prostor pro konání, které jednotlivec chce činit. Volný čas se od času nezbytného liší širší škálou variantnosti svého použití. Lze-li nezbytný čas využít n způsoby pro m cílů, volný čas je ve vztahu k nezbytnému času charakterizován využitím n+1 způsoby pro m+1 cílů, je charakterizován vyšším stupněm zaměnitelnosti cílů i prostředků, větší mírou svobody volby.
(10.1) SČ = VČ + NČ
Čas je mírou sumy příležitostí, naskýtající se jednotlivci (i společnosti) v péči o život. Nezbytný čas je mírou sumy příležitostí, naskýtající v souvislosti s "péčí o udržení života člověka"(Engliš) a "hospodářským koloběhem"(Schumpeter), jež je nutné takto vynaložit, obětovat. Volný čas je mírou sumy příležitostí, naskýtající se v souvislosti s "péčí o zlepšení života člověka"(Engliš) a "hospodářským vývojem"(Schumpeter), jež je nutné takto vynaložit, obětovat. Volný čas je prostorem pro rozvoj společnosti a jejích produktivních sil, v užším smyslu jako prostor pro takový rozvoj, kdy k rozvoji produktivních sil dochází prostřednictvím kultury (vědy, umění a výchovy). Při zvýraznění rozvojové funkci volného času (Jung,1989) jde o čas, věnováný podnikání, tj. vytváření inovací (Schumpeter,1987), který lze pojímat jako disponibilní čas pro přípravu pokročilejších technologií (Davies,1994, s.25).
11. Problém efektivnosti
Přínos dané činnosti je dán nejen výsledky (efekty, výstupy), ale i jejím vztahem k vstupům. Efekty, přínosy a vstupy jsou měřitelné v časové identifikaci a rozměru, neboť tyto kvantity vyplývají z působení ekonomických pravidel. Lze je chápat jako rezervy (potenciály), spotřebovávané v průběhu času. Ekonomii lze charakterizovat jako hospodaření s časem, který je prostřednictvím trhu (distribuce) alokován mezi individua. Ekonomii je vědou o hospodaření s (relativně) hojnými (vzácnými) zdroji, umožňující více než jedno použití, tj.volbu. Vzácnost není totožná s nedostatkem, který vede k jednoznačnému použití těch či oněch zdrojů na produkci těch či oněch statků.
Volba poměru volného a nezbytného času vede k tomu, že aktivity (společenství i jednotlivců) a jejich výsledky v určitém okamžiku a bodu mají buď setrvalou, nebo klesající a nebo stoupající mezní užitečnost (tj.v určitém momentu nabývají nebo ztrácejí charakter příležitosti), což se projevuje jak v chování individuí vůči sobě navzájem, tak ve vztahu k uvedeným aktivitám a jejich výsledkům, jež pro tato individua mají sociální významovost.
Vyrovnávání mezních užitků dosvědčuje existenci užitných hodnot, nestačí hovořit o užitečnosti. V interpersonálních vztazích toto pravidlo vede k darování apod. Klesající mezní užitečnost (klesající mezní míra substituce) dosvědčuje existenci hodnoty a vede k takovému chování jednotlivců, která by platnost výše uvedeného pravidla pozastavila, respektive dočasně odvrátila prostřednictvím stoupajícího mezního užitku, projevujícího se ve schopnosti individuí zlepšovat své postavení ve společnosti (i prostřednictvím akumulace peněz). Toto pravidlo dosvědčuje existenci cennosti. Zdrojem hodnoty a cennosti nemůže být vzácnost sama o sobě, protože věc absolutně nedostupnou i věc všeobecně dostupnou nelze vyměňovat.
Příčinou rozlišování věcí dle jejich relativní vzácnosti je chování individuí. Zdrojem hodnoty a cennosti je chování jednotlivců ve svých vzájemných interakcích, které tuto vzácnost modifikuje (snižuje nebo zvyšuje). Toto chování zaměřené na tvorbu užitné hodnoty lze nazvat konkrétní činností, na tvorbu hodnoty abstraktní činností a na tvorbu cennosti všeobecnou činností. Toto chování ve vztahu k realizaci sumy příležitostí lze tak pojmenovat s určitým stupněm pojmové přesnosti, umožňující objasnit tyto jevy z hlediska sociálního kontextu.
Hodnota a cennost objasňují jevy klesajícího a stoupajícího mezního užitku. Klesající mezní užitečnost z hlediska nezbytnosti statku při jeho dalším přírůstku odpovídá stoupající mezní užitečnost tohoto statku z hlediska svobody výběru možností použití tohoto přírůstku. Mezní užitek statku klesá, je-li tento statek stále méně nezbytný v péči o zachování života člověka. Mezní užitek statku stoupá tím více, čím větší škálu možností lze pro něj nalézt v péči o zdokonalení života člověka. Vztah mezi jevy klesající a stoupající mezní užitečností je dán vztahem mezi hodnotou a cenností. Cena (chápaná jako poměr, v němž se směňují, respektive vypůjčují věci) je projevem hodnoty a cennosti, ale hodnota i cennost jsou základem ceny.
Bohatství lze považovat za souhrn jak užitných hodnot, tak cenností, tak i hodnot podle toho, jak lze s ním nakládat a nazírat na něj (Aristotel',1983,s.391). Mechanismus promítání tohoto zacházení s předměty do sociálních vlastností statků souvisí se vztahy mezi lidmi, protože vyúsťuje ve změně postavení jednotlivců (i společenství) navzájem.
12. Funkce vlastnictví a členění času
Potřeby individua jsou dány tou společností, v níž žije. Napětí mezi potřebami a zdroji je dáno poměrem mezi třemi funkcemi individua, funkcemi spotřebitele, pracovníka (producenta) a hospodáře (podnikatele, investora). Z časového i prostorového hlediska naplňování těchto funkcí si konkuruje. Každá funkce vyžaduje specifické využití zdrojů, zdroje se stávají omezenými, jsou použity určitým způsobem, který vylučuje použití jiné. Tyto funkce lze považovat za rovnoprávné a rovnocenné, protože naplňují ve stejné míře znaky lidského chování (cílevědomost, všestrannost, předmětnost a sociálnost).
Význam funkce spotřebitele je dán disponibilním potenciálem, jehož mírou je společenský čas jako čas uspokojování potřeb, což je zabezpečeno celkovým produktem. Význam funkce pracovníka je určen výrobním potenciálem. Mírou jeho významu je nezbytný čas jako čas věnovaný zabezpečení fungování produkce, respektive nepřímo produkt pro sebe (nezbytný produkt) jako předpoklad permanentní obnovy této funkce. Význam funkce hospodáře, je určen inovačním potenciálem, jehož mírou je volný čas jako čas věnovaný zdokonalování produkce.
(12.1) VČ = SČ - NČ
Být pracovníkem je podmínkou existence individua jakožto vlastníka. Zdokonalování produkce je prvkem jejího fungování a rozšiřování. Fungování a rozšiřování produkce zůstává současně prvkem jejího zdokonalování jako podmínky uplatnění produkce na trhu. Vztahy účastníků produkce při jejím fungování (a rozšiřování) se střetávají se vztahy, do nichž účastníci produkce navzájem vstupují při jejím zdokonalování. Vztah společenského disponibilního času a času nezbytného se proměňuje v poměr, v němž se rozpadá společenský disponibilní čas na čas nezbytný a čas volný.
Změny vzájemného poměru nezbytného a volného času naznačují, že se jedná o části téhož celku. V procesu využívání volného času nedochází k obnově základny volného času (disponibilního času ve formě užitných hodnot), na níž se utváří poměr volného a nezbytného času. Volný čas lze poměřovat nejenom s nezbytným časem, ale i se společenským časem. Nedochází-li při vynakládání zdrojů ke spotřebování vytvořeného produktu na jeho obnovu, potud jsou k dispozici nadbytečné (společensky použitelné) zdroje. Tyto zdroje představují potenciální užitnou hodnotu; objevuje se disponibilní čas, který je využitelný různým způsobem a který je pokryt kapitálovými i spotřebními statky (z hlediska alokace zdrojů), jsoucí výsledkem produktivní síly individuí. Pokud je tento čas časem volným, je jeho rozměr vyjádřen z hlediska struktury produktu tou částí, kterou lze nazvat užitným nadproduktem. O zařazení užitné hodnoty do sumy užitných hodnot, tvořící užitný nadprodukt, rozhoduje její význam pro zdokonalování produkce, pro získání konkurenční výhody.
Užitný nadprodukt je základnou inovačního potenciálu společnosti. Tento nadprodukt se stává vedle volného času jeho základnou i mírou tohoto potenciálu a odlišuje se od nadvýrobku, kapitálových statků a produktu pro společnost způsobem produkce i spotřeby. Tento produkt, využitý ke zkracování nezbytného času (k zvyšování produktivní síly individuí), vystupuje jako součást produktu pro společnost, nadvýrobku a kapitálových statků, i jako součást produktu pro sebe, nutného produktu a spotřebních statků, ve formě výrobních i životních statků. Opakem užitného nadproduktu je nezbytný produkt, který slouží k obnově fungování zdrojů.
Část společenského času je nutné vynaložit za účelem zachování fungování soustavy zdrojů a tedy i společnosti na dané úrovni. Produkce užitných hodnot vyžaduje vynaložit nezbytný čas. Další část společenského času lze použít pro zvýšení variability konání jednotlivců. Ze sumy zdrojů se vyčleňuje jistá skupina, která z celkového produktu odebírá spotřební a výrobní statky (byť ve formě baněk, křivulí a urychlovačů elementárních částic) a tím i volný čas. Být pracovníkem je funkcí vlastníka, tento pracovník zajišťuje základnu společensky využitelného volného času (užitný nadprodukt). Fakt, že fungování produkce vyžaduje fungování pracovníka, určuje, že vlastník ve funkci hospodáře využívá volného času k zdokonalování produkce. Vlastník ve funkci hospodáře usiluje o redukci funkce pracovníka na minimum přeměnou inovačního potenciálu v kvantitativně určité podobě (fondu volného času) ve fond inovací rovněž kvantitativně určený.
13. Interakce mezi jednotlivci jako získávání času
Co vlastně získávají jednotlivci tím, že si vyměňují statky, služby a zdroje? Zjednodušeně řečeno, kousky času svého života, jeho možného rozšíření. Má-li každý jednotlivec čas svého života ne zcela předem deterministicky vymezen, získání nějakého statku jej může pozitivně ovlivnit. Individuum získává ty statky, které mu umožní rozšířit jeho disponibilní čas a přenechává jiným ty statky, které jsou zase z tohoto hlediska žádoucí pro tato individua. Ať už tedy toto individuum nabízí a poptává cokoliv, vždy získává a dává společenský čas, resp. Jeho materiální základnu v podobě užitných hodnot statků, služeb a zdrojů.
14. Podoby využití času jako volného času
Ve volném čase dochází k spotřebě užitných hodnot jinak než v nezbytném čase, což už je dáno cílem této spotřeby, zaměřené na přírůstek cennosti. Chování individuí ve volném čase je zaměřeno na zvětšování rozdílu mezi užitečným efektem a náklady na jeho získání. Velikost disponibilního užitného nadproduktu, jehož zdrojem je činnost ve formě všeobecné činnosti, je jiným vyjádřením kvantity cennosti a její míry. Výsledkem je inovace užitné hodnoty. Lze hovořit o čtyřech formách užitného nadproduktu: I) forma produktu; II) forma volného času; III) forma činnosti - všeobecné činnosti; IV) forma výsledku této všeobecné činnosti. Užitný nadprodukt je samozřejmě nositelem hodnoty i cennosti.
Velikost hodnoty užitného nadproduktu, i když tato hodnota prochází proměnami, zůstává neměnnou. Pohyb cennosti však získává vlastnosti samočinného zvětšování a determinuje i změny podob užitné hodnoty. Přírůstek cennosti je dán masou vynaloženého volného času. Dosud kvantita cennosti určovala velikost volného času, nyní masa volného času určuje přírůstek cennosti (zmnožení produktivní síly individuí), přidávaný prostřednictvím oběhu k dosavadní sumě cenností. Reálně existující cennost jako zpředmětnění vztahů vlastnictví funguje tak, že plodí volný čas jako prostor pro rozvoj tohoto vlastnictví v jeho funkci hospodáře. Představuje uskutečněnou všeobecnou činnost tohoto hospodáře. Volný čas jako prostor pro všeobecnou činnost je potenciální, živoucí "cenností", tedy in prezentis nebo in spe zpředmětňující se všeobecnou činností. Je-li cennost základnou rozvoje lidské individuality, svědectvím o kvantitativně určitelné úrovni vlastníka jako hospodáře, tak volný čas je prostorem pro jeho činnost. Ve volném čase nepůsobí nic jiného než člověk jako individuum, volný čas je časem vynakládání lidských sil, ale jak jejich vynakládání, tak i produkt volného času mají jiné sociální vlastnosti, daný odlišným cílem této činnosti, než produkt nezbytného času. Nejde tu o produkci užitných hodnot, sloužících k rozšířené reprodukci jednotlivce ve funkci spotřebitele, respektive pracovníka. V nezbytném čase pracovník užitné hodnoty (jak nutný produkt, tak nadvýrobek) produkuje. Ve volném čase jako čase činnosti tytéž užitné hodnoty jako cennosti představují produktivní sílu individuí (základnu pro její zmnožování) a jsou těmito individui vytvářeny. Zatímco užitná hodnota jako součást nezbytného produktu zabezpečuje fungování pracovníka, užitná hodnota v roli součásti užitného nadproduktu jakožto základna volného času (inovačního potenciálu) se stává podmínkou rozvoje individuí. Tuto funkci užitná hodnota plní jako nositel zvětšující se cennosti. Užitná hodnota jako nositel cennosti se chová jinak než jako nositel hodnoty, pohybuje se po jiných společenských drahách, je jinak používána. Nelze říci, zda pro fyzika urychlovač částic je životním nebo výrobním statkem, v každém případě pro něj představuje příležitost být fyzikem.
Zmnožení cenností, objevující se jako inovace užitné hodnoty, je výsledkem zpředmětnění všeobecné činnosti. Přírůstek cennosti produkuje přírůstek volného času. Růst lidských subjektivních sil se projevuje ve zdokonalování produkce. Cennost produkuje samu sebe v rozšířeném měřítku. Přírůstek cennosti, projevující se ve zvětšování rozdílu mezi užitečným efektem a náklady na jeho získání, je výsledkem všeobecné činnosti ve formě kultivace.
Volný čas jako prostor pro tuto kultivaci vede ke svému opaku - k autentické cennosti (jako formě cennosti), která se připojuje k existujícímu světu cenností. Přírůstek cennosti je výsledkem zpředmětnění tvořivě osvojovacího procesu (= kultivace), je novým předmětem osvojení, a zároveň součástí osvojované reality.
Produkt svou kvalitu získává přetržitě na všech úrovních procesu jeho vzniku - od formulace jeho potřeby přes konstrukční a technologický vývoj až k vlastnímu provedení. Formulace zadání předpokládá určité ideologické a ekonomické vztahy, je výsledkem vynaložení kvantity volného času, musí mít svou souvislost se všemi stupni vzniku produktu, musí být přepracováváno. Vzájemné vztahování jednotlivých úrovní vzniku se děje na každé úrovni vzniku produktu, každá úroveň tohoto procesu je konfrontována se všemi ostatními úrovněmi vzniku. Velikost přírůstku volného času je n odmocninou vynaloženého volného času násobeného dvěmi, kde n je dáno sumou počtů stupňů materiálizace, jimiž musí nově vzniklá materiální základna přírůstku volného času projít, přičemž na každém stupni materializace musí být uvažovány jak procesy tvorby, tak osvojení. Z tohoto důvodu je levá strana rovnice násobena ještě dvěmi.
(14.1) nVVČ . 2 = rvč
Přírůstek cennosti ve formě autentických cenností (jenž na sebe v podobě užitných hodnot berou kabát vynálezů, vědeckých objevů, uměleckých děl), který zde byl nazván nadcenností, je výsledkem všeobecné činnosti ve formě kultivace. Volný čas jako prostor pro tuto kultivaci vede ke svému opaku, k autentické cennosti, která se jako nadcennost připojuje k existujícím cennostem.V rámci jednoho cyklu vztah procesů tvorby a osvojení vede k tomu, že dosažený stupeň materializace ideje pohlcuje mnohonásobně více volného času, než sama tato nadcennost poskytuje na tom či onom stupni materializace. Ovšem nově vzniklá cennost působí trvale (na rozdíl od konkurenční výhody), nemění-li se forma společenských interakcí. Produktivní síla individua a zvyšování této produktivní síly jsou dvě různé záležitosti..
15. Závěrečné poznámky
Jednotka společenského času je výsledkem působení zdrojů jakožto katalyzátorů (faktorů) produkčního procesu (produkční funkce). Jejich obnovování vyžaduje věnovat zlomek jednotky tohoto času jejich produkci. Využívání času jako času nezbytného se stává břemenem (nákladem). Míra spotřeby produkčních faktorů určuje míru jejich podílu na tvorbě hodnoty. Započítávání spotřeby faktorů v produkční funkci se děje určováním míry substituce jedněch konkrétních faktorů vůči faktorům jiným, tj. vůči faktoru pracovní doby se může dít v jednotkách pracovní doby. Proto Marx staví proti sobě volný čas a pracovní dobu.
Z hlediska chování individua se tyto podíly projevují ve složitosti struktury abstraktní činnosti, což se promítá do způsobu započítávání kvantity nezbytného času do velikosti hodnoty. Složitost abstraktní činnosti v nezbytném čase se objevuje jako kultivovanost všeobecné činnosti ve volném čase a její ztělesnění ve velikosti cennosti. Lze-li považovat strukturu konkrétních faktorů za úplnou, výsledkem produkce je existující masa zdrojů plus jedna jednotka společenského času (formule 1+1). Jedinou změnou, k níž dochází při produkci, je změna podílu nezbytného a volného času (zprostředkovaná změnou vztahu mezi cenností a hodnotou), která je umožněna vznikem, pohybem a využitím nadcennosti.
Valenčík s oblibou cituje jedno místo "z Marxových "Grundrissů" pro ilustraci: ,Skutečná ekonomie - úspornost - záleží v úspoře pracovní doby: (minimum - a redukce na minimum - výrobních nákladů), tato úspornost je však totožná s rozvojem produktivní síly. Nejde tedy vůbec o to zříkat se požitku, nýbrž rozvíjet produktivní sílu a schopnosti k výrobě a tedy i schopnosti a prostředky požitku. Schopnost požitku je podmínkou požitku, tedy jeho prvním prostředkem, a tato schopnost znamená rozvoj nějaké individuální vlohy, produktivní síly. Úspora pracovní doby se rovná růstu volného času, tj. času pro plný rozvoj individua, který zase působí zpětně na produktivní sílu práce jako největší produktivní síla.'"
Někteří lidé přisahají na bibli, jiní zase třeba na kámen mudrců, Valenčík zase přísahá na tento citát z Rukopisů "Grundrisse", kdo toto místo ocituje, tak je Valenčíkův člověk, proto tak činím také, ale z čistě matematického hlediska by si měl všimnout jádra těchto tezí "Úspora pracovní doby se rovná růstu volného času, tj. času pro plný rozvoj individua..." a skutečně z něj vycházet, například si povšimnout též toho, že produktivní síla práce určuje kvantitavní rozměr volného času, její přírůstek pak přírůstek volného času a nezkoušet tento problém převádět toliko na otázkou diskontování budoucích příjmů na příjmy současné, respektive budoucích užitků na současné, tj. celou otázku nepřevracet z noh na hlavu. Je samozřejmé, že toto diskontování sice odráží celý proces v určité poloze nepřímého měření, ale současně jej dokonale relativizuje, převádí budoucnost na přítomnost, vidí budoucnost jako určitý rozměr přítomnosti.
Svým způsobem lze říci, že výše uvedený výrok dokonce ukazuje mechanismus přírodně historického přístupu, ale právě jeho převedení na diskontování jej zcela vyprazdňuje. Něco jiného pak je, že podoba tohoto mechanismu u Marxe je historicky podmíněná, že zdá být ukazatelem směru samotného vývojového procesu díky použití termínů "práce" a "pracovní doba" a že tedy je nutné použit poněkud odlišných termínů k zobrazení tohoto mechanismu.
A ještě na okraj k myšlenkovému vývoji Marxe: Jestliže ještě v Rukopisech "Grundrisse" sehrává při výkladu jeho teorie kapitalismu klíčovou roli kategorie hodnoty, tak v přípravných rukopisech ke Kapitálu (Sočinenija,t.47, případně t.49) tutéž roli hraje kategorie užitné hodnoty a teprve v Kapitálu tuto roli přebírá kategorie nadhodnoty. To, že klíčem k pochopení těchto Marxových děl jsou z dnešního hlediska jeho "Ekonomicko-filozofické rukopisy, to snad není příliš třeba zdůrazňovat.
Literatura
Aristotel' ,1983, Sočinenija v četyrech tomach,tom 4, [Moskva, Mysl'].
Aristoteles, 1988, Politika, [Bratislava, Pravda].
Aristoteles, 1996, Etika Nikomachova, [Praha, Petr Rezek].
Becker, G.S,1990, Ekonomiczna teoria zachovań ludzkich, [Warszawa, PWN]
Bernal,J.D.,1960, Věda v dějinách I, [Praha, SNPL].
Blackburn,J.D.aj.,asi 1994, Závod s časem, [Praha, Victoria Publishing].
Člověk, věda, technika,1973, [Praha, Svoboda].
Davies,P.,1994, Poslední tři minuty.Úvahy o konečném osudu člověka, [Bratislava, Archa].
Engliš, K.,1946, Národní hospodářství, [Praha, Orbis].
Hayne,P.,1991, Ekonomický styl myšlení, [Praha, VŠE].
Heidegger, M.,1996, Bytí a čas, [Praha, OIKOYMENH].
Hyhlík,F.-Knězů,V.,1963, Základy pedagogiky dospělých, [Praha, SPN]
Jung, B.H.,1989, Ekonomia czasu wolnego. Zarys problematyki, [Warszawa, PWN].
Koziol, L.,1992, Jak racjonalnie gospodarowac czasem?, [Kraków, Secesja].
Leakey,R.E.-Lewin,R.1984, Lidé u jezera.Člověk, jeho počátky, jeho povaha a jeho budoucnost, [Praha, Mladá fronta].
Lukas,J.,1982), Sociálně ekonomická forma produktu socialistické výroby, [Politická ekonomie, č. 10].
Marx,K.,1953,: Kapitál I. [Praha, SNPL].
Marx,K.,1971, Rukopisy "Grundrisse" I., [Praha, Svoboda].
Marx,K.,1974, Rukopisy "Grundrisse" II, [Praha, Svoboda]..
Procházka, K.,1997a, Československý thermidor. [Marathon, č.1].
Procházka,K.,1997b, Od Marxe k Reichovi a Valenčíkovi.[Marathon,č.2].
Řezník,J.,2002a, Ekonomická a prostorová analýza: procesy a struktury, [Marathon, č.41 (5), s.13-22]. (http://misc.eunet.cz/marathon/02/mar0205.htm )
Řezník,J.,1997, Ekonomická analýza příležitostí: časový a prostorový aspekt. Prolegomena k teoretickému zkoumání. [Ostrava, Montanex].
Řezník,J.,1985, K teorii efektivnosti za socialismu. V:Růst efektivnosti ekonomiky v 80.letech a jeho faktory, [Praha, Ekonomický ústav ČSAV. Výzkum.publ. VP č.221, s.49-99].
Řezník,J.,2002, Příčíny, charakter a důsledky ekonomické (ne)rovnováhy, [Marathon, č.43 (zvláštní číslo), s.11-29] (http://misc.eunet.cz/marathon/02/mar020z.htm )
Schumpeter,J.A.(1987):Teória hospodárského vývoja. Analýza podnikateĺského zisku, kapitálu, úveru, úroku a kapitalistického cyklu. Bratislava, Pravda.
Strumilin,S.G.,1978, O porovnávání užitné hodnoty výrobků práce. V: Užitná hodnota za socialismu, [Praha, EÚ ČSAV].
Vlček, R.aj.,1973, Hodnotová analýza. [Praha, SNTL]
Wnuk-Lipinski,E., [1981] Budzet czasu - struktura spoleczna - polityka spoleczna. [Wroclaw, Ossolineum]
Valenčík,R.,1997a, Cesta ke konzistentní teorii společenského dění, aneb kdo a proč se bojí vědy?, [Marathon, zvláštní číslo].
Valenčík,R.,1996), Ekonomické teze. Globalizace ekonomiky a skutečný liberalismus, [Marathon, č.0 (maketa)].
Valenčík,R.,1997b,: Několik poznámek k diskusi o akumulaci lidského kapitálu, [Marathon, č.2].
Valenčík,R.,1997c, Problém zvaný agregátní poptávka, [Marathon, č.3]
Valenčík,R,1997d, Teorie akumulace lidského kapitálu, [Marathon, č.1].
Valenčík,R.(1997e): Test všeobecných předpokladů akumulace lidského kapitálu. Marathon, č.5.
Zabljuk,R.T., 1978, Užitná hodnota jako kategorie politické ekonomie. V: Užitná hodnota za socialismu, [Praha, EÚ ČSAV].
Publ. v Marathon č.44 (1/2003) http://misc.eunet.cz/marathon/doc/mar0301.doc