Rozdílnost i spojitost prostorové i ekonomické analýzy lze postihnout rozlišením tzv. schématu věcí a schématu situací(viz Körner,1970). Podle našeho názoru lze sjednocení obou přístupů provést určitou modifikací teoretických východisek modelů dokonalé konkurence, používaných při rozboru fungovaní tržního mechanismu.

Tyto modely (často nevysloveně) předpokládají dokonalou mobilitu statků, služeb a zdrojů.(viz Izák,1990) Naopak prostorová (regionální) analýza předpokládá za prvé nedokonalou mobilitu zdrojů a diferenciaci nákladů na přepravu jednotlivých zdrojů. (viz Nowotny,1971; Ponsard,1992). Za druhé je nutné z hlediska ekonomické analýzy brát do úvahy náklady fungování samotného trhu, náklady spojené s přesouváním vlastnických práv ke zdrojům samotným, případně též s jejich kombinováním a vyhledáváním, tedy k transakčním nákladům. Zde lze zařadit i náklady, jež je nutné vynaložit na to, aby předávání vlastnických práv ke zdrojům probíhalo prostřednictvím směny.

Dokonalá mobilita zdroje znamená, že tento zdroj přestává mít význam lokalizačního faktoru, alespoň v rámci toho prostoru, na nějž se tato mobilita vztahuje. Naopak tento zdroj v míře přibližování se k tomuto stavu se stává takovým zdrojem, díky němuž k alokaci různorodých zdrojů v určitém prostorovém i časovém bodu, potřebných tamtéž k té či oné produkci, požadovanou v tom či onom místě či čase a v té či oné struktuře může vůbec docházet.

Uvažování tržních interakcí v určitém prostoru a čase předpokládá změnu struktury nákladů a produkce jeho jednotlivých účastníků, individualizaci struktury nákladů a produkce (statků, služeb a zdrojů). Lokálně podmíněná struktura nákladů, technologií i produkce má za následek, že táž informace (i cenová) má pro účastníky trhu různý význam.

To na jedné straně vede ovšem k nižší a hlavně různorodé míře nasazení zdrojů v transformačním procesu, na druhé straně roste sklon producentů platit vlastníkům za jejich použití vyšší cenu v závislosti na míře imobility toho či onoho zdroje. Čím vyšší cenu však platí výrobce za použití zdroje, tím se zmenšuje sklon vlastníka zdroje k vlastnické i prostorové změně jeho použití. Naopak jakékoliv snížení ceny zdroje (=odměny za jeho použití) vyvolává tendenci vlastníků zdrojů především s relativně vyšší mírou mobility hledat jiné jejich uplatnění.

Z hlediska producenta tato fluktuace jednoho z více kombinovaných využívaných zdrojů může ohrozit efektivitu konkrétního transformačního procesu, neboť produktivita ostatních zbývajících zdrojů bude se výrazně snižovat, což povede ke vzrůstu nákladů na jednotku produkce.

Určitá (vlastnická) mobilita zdrojů Mo₁ a dané jejich rozmístění, vyžadující určitou úroveň vynaložení přímých a nepřímých nákladů na provedení příslušných transakcí mezi vlastníky těchto zdrojů, připouštějí úroveň produktu Q₁, zároveň mezní míra mobility MMMo₁ neumožňuje za určitou hranicí, určenou vzdálenosti Vz₁ abstrahovat od nákladů na jejich přepravu.

Snahy jednotlivých výrobců (firem) v tomto rozhodovacím bodu S₁ o zvýšení nebo zachování této mobility vyvolávají v život určitou masu investic. Tento přírůstek produktu dQ v podobě investic vede jednak na straně výrobců k rovnováze mezi náklady a cenami, jednak k tomu odpovídající velikosti produktu Q₂= Q₁+ dQ. Tento moment převádí ekonomický systém na úroveň rovnováhy E₂.

Tato rovnovážná úroveň v závislosti na míře efektivnosti předešlých investic do mobility zdrojů snižuje poptávku po nich (po těchto zdrojích). Převod ekonomiky na tuto úroveň ovšem představuje její suboptimální stav z hlediska mezní míry mobility, což umožňuje jednotlivým firmám rozšířit ekonomický prostor pro svou expanzi snížením přepravních a transakčních nákladů. Tyto momenty motivují firmy, nacházející se tak v rozhodovacím bodu S₂, při snížení úrovně cen na P₂ a tedy při zmírněném rozpočtovém omezení R₃ ke zvýšení objemu produkce na Q_3.

Tato samočinná dynamika tvorby produktu však vzápětí při optimální ekonomické rovnováze E₃, přibližující se k hranici výrobních možností mezi vlastnickou mobilitou zdrojů Mo₃ a úrovni produktu Q₃ naráží však na deficit dostatečně (prostorově) mobilních zdrojů. To má za následek, že jsou čerpány také zdroje s nižší mezní mírou mobility.

Snížení mezní míry mobility na MMMo₃ vede ke zvýšení (započitatelných) přepravních i transakčních nákladů a vede též ke změně bodu rozhodování firem na S₃, což při zvýšené poptávce po všech zdrojích má za následek zvýšení úrovně cen na P_3. Tento cenový pohyb směrem nahoru přitvrzuje rozpočtové omezení všech subjektů na R₁, což se projevuje snížením velikosti produkce na Q₁, a tím též snížením nároků na mobilitu zdrojů na Mo₁ a Vz₁, protože se zmenšují z hlediska vlastníků těchto zdrojů možnosti jejich efektivního využití z hlediska hranice výrobních možností. Rovnováha se opět ustaluje v počátečním bodě E₁.

Tyto procesy dovádějí jak domácnosti, tak i firmy za jinak stejných podmínek do situací, kdy i při naprosto racionálních expektacích všech účastníků trhu i v podmínkách permanentního vyčišťování všech trhů, dokonalé znalosti jejich budoucího vývoje a dokonalé pružnosti cen mají jejich rozhodnutí vždy v jistém směru negativní důsledky pro tržní mechanismus i pro ně samotné. Změna úrovně mobility bude vystupovat vůči jednotlivým tržním subjektům jako náhodné exogenní poruchy (šoky) v průběhu samotných tržních transakcí a jejich efektů, jako neočekávané výkyvy v nabídce a poptávce po konkrétních statcích a službách.

Dokonce i za předpokladu, že trh neustále poptává i nabízí stejné množství zboží, prostorové a vlastnické rozložení nabídky a poptávky se neustále mění, hlavně se však mění prostorové a vlastnické rozložení investic a spotřeby, protože tu bude vždy jako modifikující faktor působit mezní míra mobility zdrojů. která určuje jak jejich místo na "mapě zdrojů", tak jejich kombinaci v transformaci určité kvantity vstupů na určitou kvantitu výstupů (produkční funkci). Její kolísání tyto zdroje navzájem individualizuje. V tomto procesu dochází ke kvalitativnímu rozrůzňování těchto zdrojů.

Z kvantitativního hlediska je tak místo na této mapě zdrojů určeno pouze tím, jaké přepravní a transakční náklady, jak přímé, tak nepřímé si vyžaduje jejich zapojení do konkrétního transformačního procesu, přičemž náklady na přepravu rostou přímo úměrně s rostoucí vzdáleností mezi místem tvorby a použití zdroje a transakční náklady jsou přímo úměrné jejich vlastnické imobilitě a přičemž substituce těchto zdrojů je dána jejich mezní mírou mobility. Souhrnem těchto transformačních a přepravních nákladů jsou komunikační náklady. Lze říci, že

V tomto smyslu mezní míra mobility zdrojů je dána komunikačními náklady na jejich získání, uchování a využití spotřebitelem (respektive výrobcem jako spotřebitelem zdrojů), přičemž přepravní náklady lze charakterizovat jako výdaje spojené s překlenutím určité materiální vzdálenosti a transformační náklady lze chápat jako výdaje spojené s překonáváním sociální vzdálenosti. (Klaassen, 1969)

Intuitivně (na základě současných historických i teoretických vyhodnocení) lze určit, že úroveň produktu determinují přírodní podmínky, práce, výrobní fondy, znalosti a sociální podmínky. Můžeme tak podobně jako (Siebert, 1970) zavést všeobecnou (úplnou) produkční funkci:

Vlastnická i prostorová mobilita těchto základních faktorů se vzájemně podmiňuje, doplňuje a mění. Lze též vyslovit předpoklad, že samotný stupeň jejich mobility se bude postupně zvyšovat od přírodních podmínek přes práci, výrobní fondy, znalosti až k sociálním podmínkám. Jinak řečeno, jednotlivé tyto faktory vytvářejí následující řadu: přírodním podmínkám je vlastní vyšší stupeň imobility než práci, která je zase méně mobilnější než výrobní fondy. Samotné tyto fondy jsou nadány vyšším stupněm imobility než znalosti, které zase samy o sobě jsou více imobilnější (stabilnější) než sociální podmínky.

Tato jeho mezní míra mobility určuje jak komunikační náklady na zapojení zdroje do transformačního procesu (jakoby hledisko spotřebitele), tak komunikační náklady na jeho použití (jakoby hledisko producenta). V tomto ohledu vystupují vůči sobě jednou tytéž zdroje jako determinované (z hlediska nákladů na zapojení tohoto zdroje), podruhé jako determinující (z hlediska nákladů na použití zdroje). To znamená, že námi uváděná produkční funkce/2/ získává podobu čtvercové a symetrické matice, v níž vzájemné působení základních faktorů jakoby určuje parametry odvozených faktorů nižšího řádu.

Q = f [(Nc, Lb, Pf, Kn, Sc),(Nc, Lb, Pf, Kn, Sc)]    /3/

Samotná produkce (samotný transformační proces) i její (jeho) lokalizace je předurčená(ý) mobilitou toho či onoho základního faktoru. Jelikož na získání každé jednotky užitečnosti z dané kvantity produktu je koneckonců vždy nutné vynaložit všechny uvedené zdroje, je možné levou stranu rovnosti interpretovat tak, že Q = 1, lze funkci /3/ zapsat následovně:

1 = (Nc, Lb, Pf, Kn, Sc) x (Nc, Lb, Pf, Kn, Sc)       /4/

Komunikační náklady se dekomponují na transakční a přepravní náklady, a to jak v jejich roli determinujících činitelů, tak v jejich roli determinovaných činitelů, proto každá kombinace determinujícího a determinovaného činitele získává relativně samostatnou podobu konkrétního faktoru, určeného čtyřmi reziduálními veličinami, jejichž celková velikost je však ve vztahu k ostatním konkrétním faktorům v určité (stabilní) proporci. Podle toho se pak mění absolutní i relativní význam jednotlivých základních i konkrétních faktorů, který roste ve spojitosti se zvyšování celkové mezní míry mobility zdrojů, a tím též posunem hranice výrobních možností.

Z tohoto pohledu je výše produktu výsledkem integrálního působení komplexu konkrétních faktorů. Každý konkrétní zdroj má svou vlastní prostorovou i vlastnickou (sociální) mobilitu, jeho využití si pak vyžaduje vynaložení určitých přepravních a transakčních nákladů. "Součet" (vektor) těchto nákladů určuje mezní míru mobility toho či onoho konkrétního zdroje, jeho konkrétní podobu.

Působení práce vůči (svým vlastním) přírodním podmínkám se projevuje v zatížení přírodního prostředí, vůči výrobním fondům v technickém rozvoji. Naopak výrobní fondy z hlediska práce představují např. určitý stupeň její automatizace a mechanizace, z hlediska přírodních podmínek nabývají kvantifikovatelné podoby výrobních kapacit.

Podobnou souvztažnost lze nalézt na "průniku" vzájemného působení každého z již zde uvedených základních faktorů, jak vůči jiným základním faktorům, tak vůči sobě samotným. Teprve toto jejich vzájemné působení je rozkládá na rozměrově určité konkrétní zdroje, nadané jim vlastní mírou mobility. Celou tuto soustavu vzájemného působení základních i konkrétních faktorů lze přenést do maticové tabulky. Až na této kvantitativně definovatelné úrovni lze hovořit o míře vzácnosti toho či onoho konkrétního zdroje, o jeho relativním nedostatku či přebytku, a to jak z hlediska individuálního, tak i prostorového.

V řádcích maticové tabulky jako určitého multigrafu lze případně zobrazit ty podoby základních faktorů jako determinujících faktorů, ve kterých působí na jiné základní faktory. Ve sloupcích maticové tabulky vystupují tyto základní faktory jako faktory determinované, tzn. že jejich velikost a síla jsou dány součtem prvků (konkrétních faktorů) ve sloupci. Význam znalostí pro produkční funkci je funkcí poznatků, zkušeností, kvalifikace, systému výchovy a vědy. Místo sociálních podmínek v této funkci je určeno demografickou strukturou, zaměstnaností, dělbou práce, uměním a preferencemi (cíli, potřebami, zájmy a sociálními vztahy) dané společnosti.

Jednotlivé změny konkrétních faktorů (v konkrétních faktorech) se uskutečňují při existenci (horizontálních i vertikálních) zpětných vazeb a šíří se v této struktuře v souvislosti se změnami mezní míry mobility. Tyto pohyby mají svůj odraz v pohybech komunikačních (přepravních a transakčních) nákladů, které je nutné vynaložit na jednotku produkce. Čím vyšší jsou tyto náklady, tím více se zhoršuje pro tyto účastníky dostupnost zdrojů a tím větší jejich počet je předem vyloučen ze soutěže o úspěch na trhu. Přitom samotný počet kupujících a prodávajících určuje nejenom samotný rozměr trhu, jeho životaschopnost, ale též jeho strukturu a fungování nabídky a poptávky.

Vzdálenost chrání konkurenci před cizí nabídkou, cena před poptávkou, ale i naopak. Výše ceny a obtížnost dostupnosti zdroje ohraničují počet potencionálních účastníků tržních transakcí, vymezují rozsah trhu v podmínkách omezené mobility zdrojů. Počet těchto účastníků jak na straně nabídky, tak na straně poptávky předem rozhoduje o příslušné tržní formě, v níž se daná transakce bude uskutečňovat.

Při vzrůstajícím počtu účastníků směny roste také možnost nesouladu jejich individuálních preferencí, které jakožto takovéto preference ve svém souhrnu přestávají být jednovrcholovými preferencemi (single-peaked preferences), což ve svých důsledcích vede ke vzniku jednotlivých koalic, v jejichž rámci si jednotlivci (na úkor někoho třetího) poskytují protislužby.

Dále každý jedinec i každá skupina potřebují ke své existenci určitý prostor, určité stanoviště, určité prostorové místo, což má za následek určité prostorové uspořádání vzájemných interakcí mezi nimi, určité kombinace směrů jejich vzniku a směrů jejich účinku.

Bude-li daný jev (impuls) vycházet z jediného místa a bude-li mít dopad na více míst, můžeme hovořit o jeho polarizaci. Naopak o atomizaci daného jevu lze hovořit tehdy, jestliže impulsy, vycházející z více míst, budou dopadat na místo jedno.

Bude-li daný jev vycházet z jednoho místa a jeho uskutečnění se týkat jediného místa, bude-li tedy daný jev pozorován pouze na jediném místě, půjde o jeho úplnou atomizaci (situace oboustranného monopolu). Bude-li tentýž jev vycházet z mnoha míst a jeho realizace se bude dotýkat mnoha míst, lze mluvit o jeho úplné polarizaci (situace dokonalé konkurence). Bod atomizované polarizace (adjektivum vyjadřuje směr účinku) nastává tam, kde jeden kupující nakupuje od mnoha prodávajících (situace poptávkového monopolu), bod polarizované atomizace nastává tam, kde jediný prodávající prodává mnoha kupujícím (situace nabídkového monopolu). Body částečné polarizace nastávají zase tam, kde mnoho prodávajících prodává několika kupujícím (situace poptávkového oligopolu), nebo několik prodávajících prodává mnoha kupujícím (situace nabídkového oligopolu). Body dílčí atomizace lze nalézt zase tam, kde jeden kupující kupuje od několika prodávajících (situace omezeného poptávkového monopolu), nebo jeden prodávající prodává několika kupujícím (situace omezeného nabídkového monopolu).

Body atomizované polarizace a polarizované atomizace jsou také body maximálního zakřivení vzájemně protilehlé polarizační nabídkové (obálkové) křivky a atomizační poptávkové (obálkové) křivky. Pak platí:

Tento stav věcí vzniká tehdy a jen tehdy, snaží-li každý prodávající pro své zboží najít maximální počet kupujících a usiluje-li každý kupující porovnat nabídku mnoha prodávajících, nakupovat od mnoha prodávajících. Teprve tehdy, omezí-li každý z nich svou nabídku a poptávku na jistý díl trhu, naleznou-li oba dva tu cenu a to množství zboží vyhovující tomuto (regionálnímu a odvětvovému) trhu, dospějí k určité kvantitativně vymezené rovnováze v situaci monopolistické konkurence.

Omezená mobilita zdrojů má však své dopady nejenom na jejich strukturu a na strukturu trhu z hlediska počtu jeho potenciálních účastníků, ale též na samotný proces výměny statků mezi jakýmikoliv dvěma jednotlivci, respektive na způsoby sdílení zdrojů těmito jednotlivci. Zde se samozřejmě tito jednotlivci chovají k výše uvedeným konkrétním zdrojům jako ke statkům, umožňujícím uspokojit jejich vlastní potřeby.

Střetnou-li se v této tržní struktuře dvě takovéto různé křivky nabídky a poptávky, posunuje se jejich umístění v grafu (nikoliv však v zásadě jejich tvar), protože je nabízena a poptávána určitá suma zboží za určitou cenu.

Díky omezené mobilitě zdrojů a díky existenci komunikačních nákladů na straně prodávajících i kupujících získávají křivky nabídky a poptávky vždy perverzní (backward-bending) tvar; to znamená, že za určitou hranicí začne nabídka i při vzrůstající ceně klesat a naopak poptávka rovněž za určitou hranicí i při rostoucí ceně začne stoupat. Z povahy perverzních (=zpětně zakřivených, zpětně zatočených) křivek přitom vyplývá, že

2)jejich poloha může být jak vertikální, tak i horizontální; odlišnost jejich polohy může vyjadřovat rozdílné preference jednotlivců, vycházející z jejich rozdílných výchozích pozic,

3)tyto vertikální i horizontální křivky nabídky a poptávky se mohou protnout na vnějších okrajích grafu ( tj. v jeho rozích), přičemž ve dvou těchto protilehlých rozích se střetávají velmi vysoká nabídka (poptávka) jednotlivce i s velmi nízkou nabídkou (poptávkou) jednotlivce k, tj. veškeré statky vystupují v podobě kolektivních statků. Je zřejmé, že jakýkoliv ekonomický systém se musí naučit srovnávat zboží nejenom s normálními nabídkovými a poptávkovými křivkami, ale musí též zvládnout nabídku a poptávku statků charakterizovanou perverzními horizontálními nabídkovými (SS_H) a poptávkovými (DD_H) křivkami i perverzními vertikálními nabídkovými (SS_V) a poptávkovými (DD_v) křivkami, přesněji řečeno, poptávkovou a nabídkovou křivku individua i, (nabízejícího statek j a poptávajícího statek l) a poptávkovou a nabídkovou křivku individua k (nabízejícího statek l a poptávajícího statek j) za podmínky, že oba jednotlivci mohou dosáhnout svých cílů také společným sdílením statků, služeb a zdrojů, tj. pro oba jednotlivce bude efektivní vytvořit za tímto účelem určitou koalici. Danou situaci si snadno můžeme převést do polohy "jednotlivec" a "zbytek lidstva".

Perverzní tvar nabídkových a poptávkových křivek znamená pouze to, že ani nabídku, ani poptávku nelze kontinuálně zvyšovat (snižovat), ale efektivní srovnávání a směna zboží díky níže uvedeným jeho charakteristikám je možná pouze v určitých kvantech, skocích, proporcích a objemech. Tento perverzní tvar křivek nabídky a poptávky lze považovat za typický pro model životního cyklu statku , jenž si musí vytvářet postupně svůj dílčí trh, kdy na počátku tohoto cyklu stojí proti sobě z hlediska poptávky a nabídky (postupně se sbližující) relativně vysoká nabídka a relativně nízká poptávka a jeho konci opět (ale postupně se od sebe vzdalující) relativně vysoká nabídka a relativně nízká poptávka.

Všechna zboží v podmínkách omezené mobility zdrojů vyžadují určitou úroveň nabídky a poptávky (práh statku). Je to dáno čtyřmi latentními vlastnosti každého statku, produkovaného ve společnosti a pro společnost v určitém čase a prostoru, což podmiňuje jak charakter statků, tak charakter preferencí jednotlivců, a což se kumulativně projevuje následujícími znaky těchto statků při jejich spotřebě, které:

Pro nerivalitní statky vystupuje jako omezující předpoklad jejich cena, pro rivalitní statky je omezujícím předpokladem jejich množství, ať už z hlediska nabídky, nebo poptávky. Podobně je tomu ve vztahu klubových a pozičních statků.

Jak pro klubové, tak pro poziční statky platí, že tyto jejich charakteristiky mohou do popředí vystoupit až při jejich společném sdílení určitým počtem spotřebitelů, že je tedy pro ně příznačný znak přetížení (na grafu vyznačen kružnicí) a náklady přetížení za určitou hranicí. Současné sdílení klubových statků má svou hranici v maximalizaci společného užitku, dostupnost pozičních statků je omezena v určitý moment pouze na určitý okruh uživatelů. S tím, jak pro rostoucí počet uživatelů klesá možnost přístupu k nějakému statku jako klubovému statku, tím více je limitována jeho nabídka pro tytéž uživatele. Jestliže je nějaký statek užíván jedním jednotlivcem jako klubový statek, pak je brán (za určitou hranicí) druhým jednotlivcem jako poziční statek a naopak.

Pokud jedna z výše uvedených charakteristik vystupuje pouze jako určitá odchylka buď perverzní nabídkové, nebo perverzní poptávkové křivky od bodu rovnováhy soukromého statku, a to pouze z hlediska jednoho rovnovážného faktoru, pak lze mluvit o smíšených statcích. Pokud současně se střetneme s charakteristikami 1) i 2), pak mluvíme o veřejných statcích, pokud se daný statek současně vyznačuje všemi čtyřmi charakteristikami, lze jej označit za kolektivní statek. Takovýto statek mohou produkovat (případně využívat) zainteresovaní jednotlivci toliko společně po vzájemné dohodě, resp. být k tomu přinuceni.

Pozitivní externality vznikají tam a tehdy, když se protnou horizontálně položená nabídková a poptávková křivka na rovnovážné cenové úrovni (soukromého statku), s negativními externalitami se setkáváme tam a tehdy, když se přímka rovnovážné úrovně produkce (soukromého statku) protne na dvou místech s vertikálně stoupající nabídkovou křivkou jednotlivce i se statkem j s vertikálně klesající poptávkovou křivkou jednotlivce k po tomtéž statku.

Tehdy totiž tato odchylka od bodu rovnováhy soukromého statku se bude jevit pouze jako prolomení vlastnických práv někoho jiného, respektive u negativních externalit jako neschopnost zabránit jejich nežádoucí nerivalitní spotřebě. tj. k protnutí příslušných nabídkových a poptávkových křivek jednotlivců může dojít jen v blízkosti hranic společenské nebo přírodní dostupnosti statků, z čehož může mít prospěch nebo škodu někdo třetí.

Jakýkoliv soukromý statek může být jak rivalitní, tak nerivalitní ve spotřebě, může být jak substitučním, tak i komplementárním statkem.

Aby jakýkoliv statek byl považován za smíšený statek, za prvé musí být alespoň do určité míry nerivalitní ve spotřebě a za druhé musí jít o poziční statek s omezenou dostupností. Aby jakýkoliv statek mohl být považován za veřejný statek, za prvé musí být nerivalitní ve spotřebě, za druhé musí jít o poziční statek a za třetí musí se jednat o klubový statek.

Aby jakýkoliv statek mohl být považován za externalitu, za prvé musí být nerivalitní ve spotřebě, za druhé musí se jednat o poziční statek, za třetí musí být sdílen jako klubový statek a za čtvrté musí být nevylučitelný ze spotřeby. Proto uskutečnění směny externalit se děje za cenu toho, že společenské mezní užitky z ní se nerovnají ať už v pozitivním, nebo i negativním smyslu společenským mezním nákladům.

Pouhá přítomnost pouze jedné z podmínek sama o sobě nedostačuje. Jak volné, tak kolektivní statky se díky svému charakteru ocitají za rozhodovacím horizontem jednotlivých ekonomických subjektů, protože jsou svým způsobem pro každého volně dostupné. Jestliže charakteristickým rysem veřejných statků je jejich nerivalitní spotřeba, tak za charakteristický rys statků kolektivních můžeme považovat jejich nevylučitelnost ze spotřeby. Kolektivním statkům jsou rovněž vlastní rysy statků pozičních a klubových.

Dilema ekonomiky v podmínkách omezené mobility zdrojů spočívá v tom, že určitý přírůstek produktu vyžaduje zároveň tvorbu těch či oněch rezerv v té či oné míře dané tou či onou velikostí transakčních nákladů. To zároveň ale znamená, že daná rezerva se vytváří na účet tohoto přírůstku, v jistém smyslu současně omezuje velikost tohoto přírůstku.

Tvorba rezerv se děje s ohledem na velikost vynaložených transakčních nákladů a jejich vlivu na velikost tvorby produktu. Budeme-li velikost tohoto produktu chápat jako součet jeho přírůstků, pak "souřadnice" této rezervy určují, jaké nároky to klade na jednotlivé základní sektory ekonomiky a jaké transakční náklady a jakého druhu je třeba vynaložit na přírůstek produktu spojený s nutností vytvořit tu či onu rezervu v té či oné míře. Tyto souřadnice ukazují na velikost transakčních nákladů, spojených s čerpáním jednotlivých rezerv (odkud), zároveň ukazuje, jaké nároky obnova těchto druhů rezerv klade na tvorbu produktu (kam).

Jestliže omezená mobilita zdrojů vede k utváření základních ekonomických struktur, pak na sebe nepůsobí pouze vlastní ekonomické aktivity jednotlivých aktérů trhu, ale v jiné rovině a na jiné úrovni též samotné tržní struktury a v těchto strukturách a pouze v jejich rámci se odehrávající směnné akty a jejich souhrny.

Za těchto podmínek budou jednotlivé tržní subjekty usilovat o to, aby jejich jednotlivá rozhodnutí byla v čase i prostoru Pareto efektivní, aby v čase jejich každé další následující rozhodnutí přinášelo alespoň stejný efekt jako jejich předešlé rozhodnutí a jejich poslední rozhodnutí nezmenšovalo přínos rozhodnutí již učiněných v minulosti a aby v prostoru mezní přínos každé jednotlivé akce jednoho tržního subjektu, lokalizovaného v jednom stanovišti, pro něj minimálně byl v rovnováze s efektivností jednotlivých rozhodnutí jiných tržních subjektů pro ně samotné, umístěných v jiných stanovištích. Budou-li tyto subjekty svá rozhodnutí nějakým způsobem koordinovat, bude každý jednotlivě usilovat o totéž, tedy o maximalizaci svého mezního přínosu z každé takovéto akce.

Jinak řečeno, ekonomický systém v podmínkách omezené mobility zdrojů generuje též necenové informace (významné pro rozhodování jednotlivých subjektů). Jejich pramenem je struktura rezerv, zdrojů, trhů (institucí) a statků, podílející se na utváření, na regionální konkrétně historické podobě tohoto systému.

Gildebrand, W.,1986, Jadro i ravnovesije v bolšoj ekonomike [Nauka, Moskva]. Translated from English: Hildebrand, W., 1974, Core and equilibria of large economy. [University Press Princenton].

Hyman, David N., 1989, Modern microeconomics: analysis and applications. 2end ed. [IRWIN, Boston].

Izák,V.,1990, Tržní mechanismus - přednosti a selhání (The Market Mechanismn - Adventages and Failures), Politická ekonomie, 38, 983-995

Klaassen,L.H.,1969, Metódy výberu priemyselných odvetví pre stagnujúce regiony, Oblastné plánovanie a priestorová ekonomika. Informácie a štúdie, č.12, s.1-46. Translated from French: Klaasen, J.H., 1967, Méthodes de sélection d'industries pour les régions en stagnation, in: Organisation de coopération et de développement économique.

Körner,S.,1970, Zkušenost a teorie. Esej z filosofie vědy, [Svoboda, Praha] 1970. Translated from English: Körner, S., Experience and Theory [Routledge and Kegen Paul, London].

Levinson,M.,1992,Nie tylko wolny rynek. Odrodzenie aktywnej polityki gospodarczej, [PWE, Varšava]. Translated from English Levinson, M., 1988, Beyond Free Markets. The Revival of Activist Economics, [Lexington Books, Lexington]

Nowotny,E.,1971,Regionalökonomie-eine Übersicht über Entwicklung, Probleme und Methoden. [Springer-Verlag, Wien]

Ponsard,C.aj., 1992, Ekonomiczna analiza przestrenna. [Wydawnictwo Akademii Ekonomicznej, Poznaň] . Translated from French: Ponsard, C. and al.,1988, Analyse économique spatiale [Paris].

Regional Impact of Community policies in Europe. Studies in spatial analysis, 1988, Edited by Willeem Molle and Riccardo Cappellin, [Avebury, Aldershot]

Řezník,J.,1994,Příspěvek k jednoduché syntéze přístupů k ekonomické a prostorové analýze (A Contribution to a Simple Synthesis of Approaches to the Economic and Spatial Analysis), Politická ekonomie, 42, 391-400

Řezník,J.,1994, Tržní struktury v podmínkách omezené mobility zdrojů (Market Structures under Limited Mobility of Resources), Politická ekonomie, 42, 802-811

Siebert,H.,1970, K teórii oblastného rastu. Informácie a študie č.15. [VÚOP, Bratislava]. Translated from German: Siebert, H.,1967,Zur Theorie des regionalen Wirtschaftswachtums. [J.C.B. Mohr (Paul Siebeck), Tübingen]

Wang,P.,1990,Competitive equilibrium formation of marketplaces with heterogeneous consumers, Regional Science and Urban Economics, 20, 295-304.

Woll,A.,1990,Algemeine Volkswirtschaftslehre. 10. überarbeitete und ergänzte Auflage,[Verlag Franz Vahlen, München].

-------------------

Pozn.: Jedná se o dosud nepublikovaný materiál, který vznikl jako syntéza dvou zde v soupisu literatury uvedených článků autora na dané téma.