Václav Bělohradský

Je vzdělání na cestě stát se zbožím?

 

Na sjezdu mezinárodního hnutí Social Forum 2002 ve Florencii varovali zástupci studentů z celého světa před hrozbou, kterou pro naši civilizaci představuje jeden z důsledků ekonomické globalizace, totiž postupující pronikání tržní logiky do oblasti vzdělávání.

"Největším rizikem je, že celý evropský systém vzdělávání a výchovy se stane jen prodejným statkem. Kdyby se to skutečně stalo - a evropské vlády k tomu směřují - vzdělání ve svém celku by se
stalo za několik málo let pouhým zbožím." Je to vážné varování, zamysleme se nad ním na pozadí stávky učitelů v Česku.

"Říše vzdělanosti"?

Pevné sepjetí vzdělání a státu je v Evropě dědictvím nacionalismu, který pojímal stát jako nástroj duchovního a materiálního pokroku národa - jako Kulturstaat. František L. Rieger v roce 1866 ve své slavné řeči k českému sněmu, v níž navrhuje zavedení jazykové rovnoprávnosti na pražské univerzitě, říká - "univerzita má účel státní - vzdělávat a vychovávat muže, kteří se chtějí věnovat službě veřejné, a pak účel vědecký - věda je důstojnost mravní a sociální jak národů, tak jednotlivců, je jejich postup k humanitě." Palacký pak dodává, že Češi vyhledávají království boží - "a tím je nám říše vzdělanosti". I když obrozenecká rétorika nám zní dnes směšně, otázka vztahu mezi vzděláním a státem je stále klíčová a odlišuje zásadně evropskou demokracii od demokracie americké. V programu ČSSD 2002 například čteme: "Budeme prosazovat, aby co nejvíce občanů mohlo získat vyšší a vysokoškolské vzdělání. Vzdělání nesmí být omezeno jen na přípravu k povolání. Naším cílem je, aby se žáci naučili samostatně a svobodně myslet, získávat a analyzovat informace, využívat vzdělání ku prospěchu svému i druhých... Zajistíme školství prioritním
zvyšováním finančních prostředků ze státních a veřejných zdrojů."

Společnost kvalifikovaných idiotů

Proč nemá být vzdělání jen "prodejným statkem", jehož cenu určuje zákon poptávky a nabídky? A jaké vzdělání nemá být pouhým zbožím, když velká část vzdělání už přece dávno zbožím je? Máme nějaký rozumný důvod bránit vzdělání před trhem, nebo je postoj, který přiznává státu klíčovou roli v produkci a distribuci vzdělání, jen výrazem našich socialistických předsudků? Rozlišme mezi kvalifikací a vzděláním. Člověk je kvalifikován, když je po něm poptávka na trhu práce, když je pro něj použití v jednom ze specializovaných sektorů, do nichž je společnost rozrůzněna. Vzdělání naopak je v programu ČSSD správně popsáno jako "schopnost samostatně a svobodně myslet", což znamená zaprvé umět zpracovávat informace pomocí kategorií jako skutečné-zdánlivé, celek-část, vědomí-podvědomí, povrch-hloubka, vyšší-nižší, obecnézvláštní, příčina-důsledek a zadruhé umět rozlišit mezi zvláštním kontextem informací - třeba zájmy těch, kdo je šíří - a jejich obecným smyslem. Kvalifikace je soukromý statek, se kterým se obchoduje na trhu. Vzdělání naopak se v demokracii definuje jako statek veřejný, k němuž musejí mít všichni občané přístup. Teprve toto politické rozhodnutí dělá z formálních svobod občanů svobody reálné, a je proto nezbytnou sociální podmínkou fungování demokracie. Výrazem "ekonomická globalizace" označujeme většinou privatizaci a liberalizaci, tedy převod co největšího počtu statků do soukromých rukou a neomezené právo s nimi obchodovat. Je výhodné privatizovat i vzdělání a obchodovat s ním neomezeně na globálním trhu? Bude tak produkce a distribuce vzdělání efektivnější, nebo se naopak demokratické společnosti rychle stanou společnostmi kvalifikovaných idiotů? Důsledkem privatizace vzdělání je rychlá redukce vzdělání na kvalifikaci, na pouhou přípravu k povolání, a to je dlouhodobě ekonomicky nevýhodný trend v globalizovaných průmyslových společnostech - kde se prosadí, dojde v podmínkách globalizace k obecnému zhoršení k
vality života. Proč?

Riziková společnost specialistů

Připomeňme si, že podle Darwinovy teorie evoluce je specializace nejvýhodnějším způsobem jak se přizpůsobit prostředí, ale jen za podmínky, že to prostředí je stabilní. Jeli prostředí proměnlivé, je specializace nevýhodou, změny dávají větší šanci jedincům "povšechně schopným", kteří nejsou určeni a vycvičeni jen k dokonalému zvládání jedné funkce. Darwinova jednoduchá zásada platí i v našich komplexně propojených postindustriálních společnostech průmyslového růstu, i když v jiném smyslu. V sociologii nazýváme proces, kterým se moderní společnosti konstituovaly (a radikálně odlišily od všech společností předmoderních), "funkční diferenciace". Označuje se tak postupné rozrůzňování společnosti do specializovaných a nezávislých odvětví, z nichž každé se řídí jen vlastními kódy, uznává jen svá hlediska, sleduje jen své vlastní cíle a klade odpor každé politické kontrole, tedy omezením "v zájmu celku". Společnost totálně funkčně diferencovaná je ale společností velmi nestabilní a rizikovou, protože v ní vládne nejistota o konečných důsledcích všech těch specializovaných způsobů jednání, vzájemně často neslučitelných: Neučiní nakonec stále větší moc efektivně jednat ale ze stále užšího hlediska náš společný svět neobyvatelným - biologicky, psychologicky, sociálně? Tyto problémy nemohou vyřešit experti a specializované vědění, protože je to právě specializace, která je způsobuje. V podmínkách nestability, nejistoty a rizik je tedy specializace nevýhodná, výhodou j
e naopak mít mnoho nedokonalých obecných schopností. V nestabilním prostředí jsou tedy zvýhodněni ti, kteří zůstali "povšechní", zachovali si mnoho různých kompetencí, i když se zdály neužitečné a na trhu neuplatnitelné.

Obrana neužitečného

Zamysleme se nad pojmem "vzdělání" z tohoto pohledu. V teorii informace existuje pojem "redundance", kterým označujeme nadbytečnou informaci, ne nezbytně nutnou k porozumění sdělení, ale která se hodí v podmínkách, v nichž rušivá síla prostředí (entropie) zesiluje. Zapamatujme si to: Co se jeví jako nadbytečné v podmínkách stability a normality, se často stává důležitým v podmínkách nenormálních, změněných. Trh nás všechny nutí jednat "co nejefektivněji" - co je nadbytečné, jen zbytečně zvyšuje náklady. Imperativ efektivnosti se tedy prosazuje nejčastěji odstraněním toho, co není nezbytně nutné k dosažení daného cíle. Pro společnost v celku ale platí, že zrušit, co je nadbytečné, je nerozumné v podmínkách nestabilní, rizikové společnosti, do níž náš sociálně a ekologicky neudržitelný model průmyslového růstu vyústil. Jednoduše: každý sektor maximalizuje pod tlakem trhu svůj zisk, a tím destabilizuje celek společnosti. Chceme-li udržet v podmínkách, které nám specializace a efektivnost vnutila, přijatelnou kvalitu života, musíme respektovat i jiný imperativ - říkejme mu "imperativ otevřenosti". Mám na mysli nutnost udržet v destabilizované pozdní průmyslové společnosti co nejvíce možností a kompetencí otevřených "pro neznámou budoucnost". Z toho plyne, že mezi imperativem efektivnosti a imperativem otevřenosti je konflikt. Globalizovaný trh práce tedy vyžaduje, abychom všichni byli kvalifikováni, použitelní v nějakém specializovaném odvětví, přijali jeho kód a cíle; řešení nepředvídaných krizí naopak vyžaduje, abychom byli vzdělaní, tedy měli co nejvíce různých schopností. Stát musí hájit vzdělání před diktátem trhu jako hlavní zdroj - odpusťte tu strašnou formuli - redundantních lidských kapacit (těch, které se snad jednou hodí). V tomto smyslu a v této své funkci je vzdělání veřejným statkem a musí být zajištěno státem jako protiváha tržní poptávky po pouhé kvalifikaci. To nesmí znamenat, připomeňme si to důrazně, jen zajištění ekonomické, ale i ochranu těch hodnotových a morálních rysů učitelského povolání, které některé z
nás motivují k jeho zvolení - samostatnost, otevřená komunikace, svoboda projevu, volný čas k sebevzdělávání, tvořivost, smysl pro krásu neužitečného.

Úkol pro evropskou levici

Jaké formy má v současné společnosti konflikt mezi imperativem efektivnosti a imperativem otevřenosti ? Kdo bude chránit vzdělání v podmínkách rostoucí nejistoty a rizikovosti globálního kapitalismu? Je národní stát, jak se v Evropě zformoval za posledních dvě stě let, dostatečnou baštou vzdělání? Zajišťování redundantních kapacit je nákladné, leží dlouho ladem, a proto je tu vždy riziko, že pod tlakem tržního účtování zisků a ztrát budou zrušeny. Taková účetnická racionalizace ničí ale schopnosti, bez kterých pozdní průmyslová společnost nepřežije. Co jsme řekli o vzdělání, platí o sociálním státě vůbec. Zdánlivě na něj doplácíme, ve skutečnosti ale si skrze něj zajišťujeme statky, jako jsou důvěra, jistota, zdraví, a tím zvyšujeme pravděpodobnost, že se dokážeme přizpůsobit změněnému prostředí. Rušit sociální stát pod tlakem tržních imperativů je dlouhodobě nevýhodný způsob, jak ušetřit veřejné zdroje - poučme se třeba z příkladu Finska, jehož výjimečný ekonomický úspěch je přímým důsledkem obrovských investic do vzdělání a sociálního státu vůbec. Ovšem sociální stát nesmí být plýtvavým byrokratickým monstrem, to je ale jiná kapitola. Berme stávku učitelů jako důležité připomenutí jedinečné role vzdělání v evropské demokracii a v naší republice zvláště. Na otázku v titulu naší úvahy už umíme odpovědět: kvalifikace je zboží, ale bez vzdělání nám není k ničemu. Demokracie nemůže přežít ve společnosti kvalifikovaných idiotů - sociálnědemokratická reforma veřejných financí na to nesmí zapomínat. Tady někde vidím jedinečnou historickou roli demokratické levice v celé Evropě. Úkolem naší so
ciální demokracie je pak náprava sociálně a kulturně neudržitelných důsledků polistopadového ideologického přecenění trhu.

články

 

domů

 

* Kurzy * Last minute * Letenky * Kurzy akcie a burza * Reality a bydlení * Akcie * Rejstřík * Hotel Prague *