Válka s plky

 

Všechny rozhodující změny ve společnosti se ohlašují proměnou jazyka. Například největší přelom v dějinách průmyslové modernosti, vznik postindustriální společnosti v 60. letech, se ohlásil na Západě i u nás novým jazykem - v USA nastupuje beat generation, mládež čte Kvílení Allena Ginsberga, On the Road Jacka Kerouaka, u nás Škvoreckého, Hrabala, Kunderu, Literárky, zpívá písničky S+Š. Začíná se mluvit jinak než dříve, mnohem volněji. Vynořil se jiný "úhel pohledu" -sex a vztah k tělu vůbec se emancipuje od většinového pokrytectví, občanská práva přestávají být jen formální, kultura vzdoruje tržnímu a stranickému diktátu i konzumistickému konformismu, etika se vzdaluje od ideologie. Slova zahnaná na útěk násilím 50. let - mccarthismem i stalinismem - se k nám vracela.

"Ne člověk, jazyk mluví," řekl Martin Heidegger, velký filosof minulého století. A velký znalec češtiny, překladatel a spisovatel Pavel Eisner napsal: nikdo "neovládá jazyk, jazyk vládne nám". A někdy se nám i vysmívá a podráží nám nohy. Každý se v nedohledném oceánu jazyka vydává na svou plavbu, více či méně obyčejnou, jedinečnou, dobrodružnou, odvážnou, zbabělou.

Řekněme, že člověk žije v horizontu své řeči, rodí se do něj a bojuje celý život o jeho rozšíření. Když se mu to nezdaří, zůstane obětí toho, co nedokázal říci. Horizont jazyka určuje náš "úhel pohledu": vidíme jen to, co umíme říci.

Myslím si, že "úhel pohledu" premiéra Paroubka z LN z 2. srpna věnovaný CzechTeku je jedním z varovných příznaků hluboké proměny českého "horizontu řeči". Patří sem i varování Václava Klause před "humanrightismem" (stejně pohrdavě mluvili bolševici o "masarykovském humanismu") a přílišným vlivem občanských iniciativ, výrok Miroslava Topolánka o "noci dlouhých nožů", která nastane po vítězství ODS, či jeho neetické srovnávání multikulturalismu s fašismem a komunismem, prohlašování fašismu za levicové hnutí. Strana, která si libuje v nacistických metaforách a popírá občanské iniciativy, by v případě vítězství "mohla zavést náš stát do kalných vod" - varuje Ivan O. Štampach. Je tento pokleslý jazyk typický pro druhou vlnu české polistopadové politiky? Nevím, když ale s dravým proudem této "nové češtiny politické" nebudeme vést válku, odnese do kalných vod něco důležitějšího, než je stát: lodičku naší politické kultury, která sice byla vždy vratká, ale nikdy v konečném součtu neopustila "pokrokové vody".

Jak tu změnu horizontu jazyka zachytit? Pro většinu československých občanů a pro mou generaci zvláště byl rozhodující intelektuální zkušeností rychlý příchod a ještě rychlejší odchod jazyka 60. let, let masové vzpoury mládeže proti "pokrytectví systémů" - plurál je tu povinný, všechny systémy byly v očích revoltujících stejné. Na okraji toho velkého pohybu se kutálelo také jedno malé zrnko - Pražské jaro, jehož politický obsah byl sice od začátku mrtvý, ale jako příklad probuzené občanské odvahy a kolektivní paměti vzbudilo v Evropě obdiv.

Pak ale přišla všude "normalizace". V demokratických státech zbyly z boje mládeže jen zfanatizované ideologické sekty; nastal "věk narcisismu či prázdna", éra yuppies, boje o rychlé zbohatnutí. Velké diskurzy vyhasly a svoboda začala spočívat v absolutním právu každého člověka na vlastní falešné vědomí.

V českém historickém kontextu jsou 70. léta dobou konformismu a vynucené nehybnosti, povolené hudby a rozhánění vyznavačů té nepovolené. Rok 1989 se jevil nejdříve jako vítězné završení 60. let - let změn, nepokoje, bojů, naděje a často i sebedestruktivního hledačství. Od poloviny 90. let se ale stále jasněji ukazovalo, že konec bipolárního uspořádání světa nepřinesl v první řadě prohloubení demokracie, ale globalizaci euroamerického modelu ekonomického růstu.

Moderní průmyslová společnost buduje svůj sebeobraz dvěma způsoby - jeden nazvěme apologetický, druhý antiapologetický. Apologeti průmyslové modernosti ji definují jako "uskutečňování" univerzálně platného cíle, kterým je růst individuálních svobod, lidských práv, konzumně definovaného blahobytu a tržně využitelného vědeckého poznání. Antiapologetická definice odhaluje rozpory skryté za tím růstem, nadvládu mechanismů, jako je byrokracie, trh, manažerská logika, které jej proměňují v "samopohyb", v němž lidé o ničem nerozhodují a kterému neumějí dát smysl - jak například uplatnit občanská práva proti moci byrokracie, právo na svůj podíl na darech Země proti nadnárodním korporacím, které si Zemi v celku přivlastňují?

Léta šedesátá jsou zatím největším úspěchem antiapologetické definice modernosti v dějinách Západu. Léta bushismu jsou naopak největším úspěchem definice apologetické, podle níž všem národům a státům musí být vnucen západní model ekonomického růstu - je to univerzální "hodnota", kterou nikdo nesmí legitimně odmítat.

Ve snaze obhájit celkem banální a marginální - alespoň v demokratické společnosti - konflikt se skupinou antikonformní mládeže premiér Paroubek použil jazyk, který daleko přesahuje svůj omezený účel: s neobyčejnou naléhavostí se tu prosazuje jedna nedemokratická hodnota - "zbožnění pořádku". Vzpoura mládeže proti většinovým hodnotám není než kouskem té "všední demokracie", za níž v pohledu premiéra musejí všichni občané "převzít odpovědnost". CzechTek není žádným "opakem demokracie", ale kouskem jejího normálního fungování.

Antiapologetické pojetí modernosti můžeme definovat jednoduše jako "živé vědomí" toho, že co je legitimní, není nikdy zcela legální, a co je legální, není nikdy zcela legitimní. Mezi těmito dvěma póly společenského řádu je vždy neredukovatelné napětí, které neohrožuje, ale oživuje demokracii. Ohrožuje ji naopak zbožnění pořádku.

Proberme si klíčové věty Paroubkova textu. Nejdříve se dovídáme, že nejde o "tančící děti". "Jádro tvoří nebezpečně posedlí lidé s anarchistickými sklony, přitom mezinárodně propojení. Provokují masivní, alkoholem a drogami přiživované silácké demonstrace proti pokojné společnosti..."

Všimněme si především terminologie odvozené z dob honů na čarodějnice -nebezpečně posedlí (ďáblem, alkoholem, drogami, démonem nesouhlasu, odmítáním většinové společnosti?) lidé. To slovo "posedlost" je velmi vážným prohřeškem proti jazyku demokracie, protože označuje nositele alternativního "úhlu pohledu" jako chorobné lidi. Taková slova užívali mccarthisté, když bojovali proti "ďáblu rocku", kazícímu americkou mládež. Prohráli tenkrát, rock zvítězil a změnil "úhel pohledu" mnoha euroamerických generací. Velký americký skladatel Leonard Bernstein řekl: "Elvis Presley je největší kulturní silou 20. století... vnesl beat do všeho a taky všechno změnil - hudbu, jazyk oblékání. Je to totální společenská revoluce, stojí na tom celá 60. léta." A John Lennon dodal: "Před Elvisem nebylo nic."

Podle premiéra jsou fenomény jako techno "mezinárodně, a také u nás, jak politologicky a sociologicky, tak policejně a zpravodajsky dokonale zdokumentovány". Ano, fenomény jako rock nebo odmítání morálního konformismu významnou částí mládeže jsou sociologicky popsány, ale mezi sociologickým popisem a tím policejním či zpravodajským je zásadní rozdíl.

Sociologické analýzy ukazují, že se jedná o generační konflikty, o útěk do alternativních společenství, o reakce na "vyprázdněnou společnost", založenou na růstu zisků a spotřeby, o důsledky krize rodiny a školy v rychle se měnící společnosti.

Dokončení Moderní společnost je neustálá změna a změny nelze v demokracii řídit policejně, lze jen usilovat o efektivní komunikaci mezi těmi složkami společnosti, které na ty změny reagují nejsilněji. Levicová politika není obranou statu quo, ale úsilím o jeho racionální reformu, a musí se proto opírat o sociologické (či humanitní v širokém smyslu) porozumění změnám a jejich důsledkům, ne o jejich policejní kontrolu. Bezvýhradné přijetí "policejního a zpravodajského úhlu pohledu" je naopak základem pravicové politiky, jak naši pravicoví novináři mnohokrát dokázali, zvláště během demonstrací proti sjezdu finančníků v Praze v roce 2000. Vzpomínám si například, jak jeden z nich kritizoval mou obhajobu smyslu těch demonstrací v článku s titulkem Šílenství rozumu V. B., či na to, jak jiný radil do demonstrujících střílet.

Technaři nejsou "nebezpečně posedlí lidé", jsou to děti pozdní průmyslové společnosti, jako tolik jiných skupin. Jsou zrcadlem její síly i jejího prázdna. Pozor ale: jsou také jejími okny. Když se prosadí ve veřejném prostoru jazyk apologie statu quo, ztratíme schopnost se skrze ta okna dívat a budeme o jeden důležitý "úhel pohledu na nás samé" chudší.

Démonizace divného, úchylného, posedlého je radikální změnou jazyka vzhledem k 60. letům, plným sympatií s poselstvím "strange people never surrender", jak připomíná jedna instalace na Mezinárodním bienále současného umění 2005 v Praze. V minulosti se takový démonizující jazyk nejčastěji uplatňoval proti nároku umělců být nezávislí na většinové morálce. Mimochodem si vzpomínám, že premiér Paroubek přirovnal Pavla Dostála nad jeho rakví k "prokletým básníkům". Prokletí básníci měli nicméně blíže k technařům a drogám než k "pokojné společnosti", byli to také "nebezpečně posedlí lidé", i když se později dostali do čítanek.

Nezapomeňme, že extrémní levicovou podobou této psychiatrizující interpretace odlišnosti je stalinský boj "proti těm, kdo vnášejí do našeho života špínu a zvrhlé pudy".

Čtěme dál: v premiérově úhlu pohledu se formulace "nebezpečné zamoření pozemků odpadky" vztahuje na "vyměšování zástupů". Pravda, čůrat na veřejnosti se nemá, ale co je takové "zamoření" ve srovnání třeba s únikem toxických látek z chemiček nebo zbytky umělých hnojiv? V Česku je prý několik stovek nebezpečných toxických skládek, zčásti ilegálních. Doufejme, že policie bude proti jejich původcům zasahovat stejně razantně jako proti technařům. Nepochybuji o tom, že projíždění účastníků CzechTeku obcemi obtěžuje jejich obyvatele, ale zdá se mi to velmi neškodné ve srovnání s automobilovou dopravou, zvláště nákladní, která sužuje české vesnice, města i krajinu každý den, ne jednou za rok.

A teď přijde matka všech totalitních vět, věta stejně věčná jako líbání dětí politickými vůdci, jak je nesmrtelně parodoval Chaplin ve filmu Diktátor. Kolikrát jsem tu větu v různých variacích četl jako dítě v 50. letech či po srpnu 68: "Cožpak všichni tito naši spoluobčané nemají právo na spánek, výchovu dětí a bezpečí?"

Řekněme, že mají. Demokracie ale, které dali ve velké většině přednost v roce 1989, je nepohodlný způsob života. Lidé jsou tu často rušeni z pokojného spánku, musejí se neustále o něčem rozhodovat, budí se strachem o své "příliš svobodné a mnoha pokušením vystavené" děti. Pozdní průmyslová společnost se "globalizuje", říká se nám stále. Znamená to, že všechny hranice zděravěly a všechny meze se posunuly. Má to svou divokou krásu a univerzální přitažlivost, ale moc toho člověk nenaspí. Ze spánku ho často vyrušuje třeba hrozící krach firmy, kde pracuje, rozpad pojmů, kterými si vysvětloval svět, nové zákony, sňatky gayů, bourání sociálních jistot, odhalené pupíky či kruhy v nosech vlastních dcer. Od Českých Budějovic až po Linec vyrušuje občany myšlenka na nedaleký Temelín.

Je třeba si vybrat: buď ničím nerušené spaní, nebo demokracii. Demokracie nás vyhání z ráje blbosti, jak říkal Werich, a přitom, pravda, dojde často na facky, kopance, počůrané louky a někdy se i střílí, jak víme z dějin. Ano, demokrat dává "přednost nebezpečným svobodám před bezpečným poddanstvím," jak praví klasik.

Dalším rysem tohoto jazyka je razantní pokrytectví. Například náhlé zbožnění soukromého majetku, jeho nedotknutelnosti. Pošlapané a počůrané pozemky, prosím. Ale co třeba dálnice ohrožující "chráněné oblasti", tedy tu část naší země, která patří nám všem - proto je chráněna. A co vesnice Horní Jiřetín nebo Černice na Ústecku? Jejich obyvatelům hrozí, že budou vystěhováni do paneláků, jejich domov má padnout za oběť rozšíření těžby hnědého uhlí za stávající územní limity. Budou jejich vlastnictví chránit těžkooděnci stejně razantně jako pozemky ohrožené technoparty? Nehrozí jim jen "pošlapání a počůrání", v tlamě energetické politiky zmizí navždy kus naší vlasti.

Technoparty na jednom pozemku poškozuje majitele okolních pozemků, ano. Ale nepoškozuje třeba globální oteplování, globální preference automobilové dopravy nebo škodlivé emise průmyslové výroby každého obyvatele planety nekonečně radikálněji? Už aby mě přišli těžkooděnci chránit před zamořeným vzduchem v Praze!

"Jsme spořádaná, demokratická země, která dokáže své občany ochránit před divokými výtržníky." Ano, ale tuto zemi neohrožují divocí výtržníci, ohrožují ji ekologická a sociální rizika, důsledky globalizace, nevymahatelnost práva či korupce, jak dokazuje fakt, že čeští občané vnímají podle mezinárodních výzkumů svou zemi právem jako velmi zkorumpovanou.

Odhaduje se, že za rok zmizí v přítmí korupce asi třicet dva miliard, škody způsobené všemi "divokými výtržníky" v této zemi nedosáhnou ani zlomku té částky.

V listopadu 1989 lidé vyšli do ulic "s ušlechtilým lidským poselstvím", a proto "každá analogie se současnou zběsilostí mladých anarchistů je naprosto nekorektní a účelová", vzkazuje nám premiér. Co ale bylo to ušlechtilé poselství? Bylo především volbou svobodné společnosti i s jejími riziky, a proto nemůže být "úplným opakem" toho, co představují technaři, i oni hledají svůj způsob jak být svobodní.

A zamysleme se také nad touto otázkou: Nejsou snad alternativní životní styly mládeže odpovědí na to, že pouhá obnova kapitalismu je pro mnohé z nás zradou ušlechtilého poselství roku 1989 (a všech jiných podobných let)?

Největším dobrodiním demokracie nejsou pořádek a vláda zákona - i nedemokratické vlády mohou bránit pořádek a zákon. Jádrem demokracie je to, že se lidé konfliktem s většinovou společností do ní včleňují. "Jdou s námi i ti, kdo jdou proti nám, protože nikdo se nemůže odpárat od své epochy," napsal Bohumil Hrabal. Kauza našich odpůrců je i naší kauzou, a to i přesto, že konflikt s nimi může být krvavý. Když prezident USA skládá přísahu, je za jeho zády také busta zavražděného Martina L. Kinga. Do americké demokracie dnes patří i ti, kdo tehdy šli proti "pokojným občanům", přesvědčeným o své přirozené nadřazenosti nad "nedostatečně vyspělou rasou".

Nesdílím politické ideje Condoleezy Riceové, ale nad jednou její větou je užitečné se zamyslet. Nedávno v jednom rozhovoru prohlásila, že podporuje bezvýhradně právo amerických občanů nosit zbraň, zaručené jim druhým dodatkem ústavy: "Jsem absolutní zastánce druhého dodatku. Vyrůstala jsem v Alabamě v raných 60. letech, kdy rasové napětí rostlo a kde v jistých situacích černá komunita musela využít k sebeobraně práva nosit zbraň a stát se, chcete-li, dobře organizovanou milicí."

Právo nosit zbraň je jednou z těch "nebezpečných svobod", které ústava zaručuje americkým občanům. Je to tak nebezpečná svoboda, že v žádné jiné demokratické zemi neexistuje, patří do amerických dějin stejně jako genocida Indiánů, dobývání Západu nebo agresivní války proti Mexiku. Ano, ale to vše nic nemění na základním poselství Condoleezy Riceové: konflikt, i když razantní, se vždy vyplatí. Kdyby například čeští občané masově a tvrdě demonstrovali proti zpackané reformě českých bank, ušetřili by několik set miliard za jejich sanování. Škody na Václavském náměstí po demonstracích by vyšly na mnohem méně.

Největší překážkou rozvoje české demokracie byl a je strach z konfliktu a z toho plynoucí neschopnost dospět ke kompromisu, založeném na uznání "nároku na pravdu", obsaženém v hledisku protivníka. Ten strach snad pramení z "nesamozřejmosti českého národa", jak to nazval Milan Kundera, z potřeby chránit jeho jednotu před "cizáky". Nevím, ale konflikty v Česku končily většinou rozpadem společenství, ne rozšířením jeho hranic - příkladem budiž odsun českých Němců či rozpad společného státu se Slováky.

Obrozenecká mytologie, podle níž jsou Češi "přirozeně demokratickým národem", je stereotyp. Česká společnost vnímala většinou radikální kritiky pořádku a nositele alternativních životních stylů ne jako legitimní součást otevřené společnosti, ale jako "nebezpečně posedlé lidi", které je třeba "vyloučit z národa".

Je tragické, že představitel levice se snaží získat souhlas veřejnosti ne kritikou té staré české "vylučovací mánie", ale tím, že jí nadbíhá. "Naši policisté, jsou tam pro nás a za nás," napsal premiér Paroubek. Ano, ale i ti technaři jsou tam "pro nás a za nás", patří do našeho společenství, někdo z nich jednou třeba skončí v čítankách stejně jako "prokletí básníci".

Stávající planetární pořádek má tři pilíře: monopol odborníků a lobbistů v procesu veřejného rozhodování, redukce médií na fabriku odpolitizovaného bavičství a zbožnění ekonomického růstu. Politika se všude rychle mění v nepřetržitou řadu komplotů proti veřejnosti podle hesla "Nechte nás v klidu řešit vaše problémy". Přispívají k tomu všechny politické strany, jak u nás dokazuje například návrh poslanců ODS, ČSSD a KSČM na vyloučení občanských sdružení ze správních řízení.

Levice by neměla jít s tímto postdemokratickým proudem. Měla by mít jinou ideologii a jinou politiku.

Pro pravičáka je vše "otázkou pro odborníky", občanské iniciativy jsou jen brzdou ekonomického růstu a každá radikální kritika je ohrožením pořádku. Pro levičáka naopak je vše "otázkou pro veřejnost" a radikální kritika systému je jádrem levicové politiky. Věda, morálka, energie, geneticky modifikované potraviny, pořádek, právo, naše tělo, územní plány - to vše musí být předmětem politických konfliktů. Levice politizuje, pravice odpolitizovává, levice věří v obrozující sílu konfliktů, pravice v autoritu, řád a hierarchii. Česká demokratická levice začíná bohužel bojovat o hlasy voličů tou samou rétorikou "obrany pořádku" jako pravice.

V našem politickém systému tak spolu bojuje pravice Topolánkova s pravicí Paroubkovou. Jedna nám slibuje "noc dlouhých nožů", druhá těžceoděnou policii na ochranu našeho spánku.

To první je trochu moc, to druhé trochu málo.

 

 

zpět

 

 

* Kurzy * Last minute * Letenky * Kurzy akcie a burza * Reality a bydlení * Akcie * Rejstřík * Hotel Prague *