Umění být velkou stranou

 

Jiří Pehe vyvolal významnou diskusi úvahou o „politických bezdomovcích“. Tvrdí, že se jimi stali levicově-liberální voliči, kteří se přiklonili k ČSSD, protože v ní probíhaly „modernizační procesy“, v jejichž čele stáli Jiří Dienstbier, Bohuslav Sobotka a Lubomír Zaorálek.

Po tom, co se ČSSD dostala pod vliv Miloše Zemana, pokusy o modernizaci skončily, strana se opět obouvá do „postkomunistických bot“, levicově-liberální voliči se od ní zase odklánějí. A Jiří Pehe dodává: „Kdyby šli už před časem (ti tři představitelé modernizace) do otevřeného střetu, možná by teď sice nebyli v ČSSD, kde už tak jako tak nemají budoucnost, ale možná ne úplně malá část středo-levého voličstva by nyní mohla volit novou levicově-liberální stranu, i s těmito lidmi v čele.“

Přívlastek „levicově-liberální“ v tomto smyslu označuje především otevřenost tématům, jako jsou multikulturalismus, ochrana životního prostředí, boj proti diskriminujícím praktikám vepsaným do většinové kultury atd.

V reakci na tezi Jiřího Pehe napsal jeden z diskutujících, že nechce volit středově či liberálnělevicovou, ale „levicovou stranu“ a že „kdyby měl Pehe pravdu, byl by to dostatečný důvod už ji (ČSSD) nikdy nevolit“. Je to reakce typická pro současnou situaci, kdy v důsledku antisociální politiky vlády vzešlé z voleb 2010 vnímání napětí na ose pravice–levice prudce narůstá.

 

Ve formuli „modernizace levice“ musíme od sebe odlišit dvě fáze. V poválečných politických dějinách Evropy jsme tím slovem označovali výslovné odmítnutí „diktatury proletariátu“ ze strany levice a přijetí demokratického státu jako sdíleného rámce výkonu moci – svých naléhavých cílů chce levice dosahovat jen demokratickým reformismem. Součástí této modernizace bylo i přijetí omezené svrchovanosti v rozděleném světě, vítězná levice by nevystoupila z NATO. Byla to jakási „civilizační předvolba“, podmínka smírného střídání konzervativních a sociálnědemokratických vlád v poválečné Evropě. Symbolický byl vývoj v Německu, ale i ve Francii, kdy za těchto podmínek vstupují do Mitterandovy vlády komunisté. Druhá fáze nastává v osmdesátých letech, kdy modernizace levice začala znamenat postupné přijetí ideologických dogmat neoklasické ekonomie: privatizace, deregulace a omezení státních výdajů jako „nutná a politicky neutrální“ technická opatření.

Globalizace oslabila roli národních států, lobbování za nadnárodní zájmové skupiny se stalo funkčním substitutem politiky založené na „reprezentaci vůle lidu“; dlouhodobý trend „prekarizace práce“, neustálá hrozba dislokací výroby a následný pokles autority odborů levicovou politiku rychle vyprázdnily. Řekl bych, že v této druhé fázi své „modernizace“ se levice vzdala postoje, který ji do té doby charakterizoval – „myslet krize kapitalismu jako krizi modernosti“ nejen jako různá dočasná selhání trhu, která je možné překonat rozsáhlejší aplikací dogmat neoklasické ideologie.

Když se v Itálii levice zmítala v krizi, voliči na její představitele volali na mítincích posměšně: „Řekněte nám něco levicového!“ Umíme říci něco levicového? Levicové by bylo říci, že současnou krizi nelze řešit posílením toho, co ji způsobilo – další deregulací trhu, další privatizací veřejných statků a dalším omezováním státních výdajů, ale konformistická levice k tomu neměla odvahu. Ústup z levicových pozic vyvrcholil pojetím současné finanční krize ne jako příležitosti k zásadním změnám, ale jako důsledku toho, že „si žijeme nad poměry“, že je nutno škrtat státní výdaje. Levice tak začala svou strastiplnou pouť ke splynutí s pravicí v jeden dogmatický mocenský aparát.

 

Modernizace levice v letech osmdesátých mi připomíná tragédii lodě Concordia. Její kapitán se chtěl „poklonit“ ostrovu Giglio – udělat mu inchino, to znamená minout ho v co největší blízkosti, ale narazil na dno a loď ztroskotala. Její rezavějící převrácený vrak nedaleko břehu je dodneška okukován zvědavci. Bojím se, že demokratická levice se také pomalu stává takovým rezavějícím vrakem, který je třeba odvléci někam k demontáži. Tak dlouho se klaněla ekonomickému statu quo, až začala voličům splývat s pravicí. „Tady na venkově poznal jsem SocDem… jen jako jakýsi B-tým ODS“ – napsal mi jeden zklamaný volič.

Chci říci, že levici dnes vyznačuje naprostý nedostatek intelektuální odvahy vystoupit proti tyranii neoklasických ekonomů, jejichž paradigma ovládá scénu i zákulisí od osmdesátých let.

Hlavní příčinou současné krize je neschopnost levice pojmout současnou krizi nejen jako krizi růstu, ale jako krizi smyslu růstu, kterou nelze řešit snižováním daním a dalšími „prorůstovými opatřeními“, jako bychom všichni byli jen pokusné myši, které běhají rychleji či pomaleji sem a tam, podle toho jak jim experimentátor rozmístí vnadidla.

Jiří Pehe svou ideu modernizace levice od této katastrofy levice zásadně odlišil: „Od předešlých pokusů (se Sobotkova modernizace lišila) i snahou ukončit nadvládu vulgárně ekonomizujícího myšlení nad politikou… otevřít stranu diskusi o tématech, která nabízí takzvaná kulturní levice: multikulturalismu, přistěhovalectví, postavení menšin, občanské společnosti, zelené politice, nacionalismu.“

Ukončit nadvládu ekonomiky nad politikou a otevření se těmto „liberálním“ tématům není ale modernizací levice, je to spíše „modernizace ideje modernity“. Jejím jádrem je obrat od otázky „vhodných opatření k oživení růstu“ k otázce smyslu růstu, řekli jsme, a ten musí proběhnout v celé společnosti. Nejedná se tu o střet na ose levice–pravice, ale o hlubší zakotvení této osy v politické kultuře Západu. V tomto ohledu ale levice selhala, přijala ideu, že růst zpochybňují jen elitářští a nezodpovědní intelektuálové, protože růst je poznaná nutnost.

Německý sociolog Ulrich Beck vypracoval pojem „reflexivní modernost“. Označil jím tu fázi modernosti, v níž vznikají problémy, které není možné řešit v jejím rámci, proto je třeba chovat se k modernosti tak, jak se modernost dříve chovala k tradicím – rozvrátit ji. Podobně bychom mohli zavést pojem „reflexivní“ levice a pravice neboli levice a pravice, které se mění v reakci na problémy neřešitelné pouhým střídáním levicových a pravicových vlád.

Kdo se snaží otázku smyslu růstu udržet ve veřejném prostoru proti silám „normalizace“, které ji z něj vytlačují jako „nenormální“, je bezdomovcem na pravici i na levici, v katolické církvi i ve vědě – v celé naší civilizaci. Političtí bezdomovci usilují o modernizaci způsobu, kterým jsme moderní, jsou to nositelé „reflexivnosti“ ve vztahu k vlastní identitě, k ideji domova. Takové bezdomovectví se ale nedá řešit zakládáním nových stran.

 

Politolog Stanislav Balík považuje za jednu z charakteristik současné české společnosti „lhostejnost“, v níž vše plave „jako v oleji“. „Pryč jsou vzrušené spory, starý polémos o žádoucí uspořádání společnosti, o její podobu a tvar. (Debaty) už nezasahují významnější část společnosti. Ta… slyší jen na pár populistických frází týkajících se životní úrovně či pořádku, který je už konečně potřeba udělat.“

Tato povýšenecká diagnóza je typická pro současnou intelektuální pravici: polémos a vzrušené spory o uspořádání společnosti naopak velmi posílily, ale odehrávají se pod prahem rozlišovacích schopností pravicových intelektuálů a novinářských „meinungsführerů“.

Mám na mysli ten starý zapomenutý „třídní boj“, polémos lidí hájících svou elementární důstojnost proti moci manažerů a podnikatelů redukovat je na pouhé „lidské zdroje“ a využívat je podle svých potřeb, boj lidí svázaných se svým historickým společenstvím proti podnikatelům, dislokujícím výrobu bez ohledů na společnost, v níž působí. Do tohoto starého polémos je dluhovou krizí stržena i významná část evropské střední třídy, které hrozí pád do chudoby. Jiří Pehe říká, že modernizace ČSSD pod vedením Bohuslava Sobotky měla „ukončit nadvládu vulgárně ekonomizujícího myšlení nad politikou“, to bylo její specifikum. Tento „modernizační proces“ ale neukončilo prezidentství Miloše Zemana, nýbrž vzrůstající masový strach o práci a holou existenci, vyvolaný politikou Nečasovy vlády.

„Modernizačního procesu“, o kterém Jiří Pehe uvažuje, jsme se v nějaké nestranické formě oba účastnili, a nejen my, ale třeba i Jacques Rupnik, Jiří Přibáň, Jan Keller, Tereza Stöcklová nebo Martin Škabraha. Spojovala nás idea, že brutální delegitimizace ČSSD ve volbách v roce 2010, jejímž symbolem bylo házení vajíček po jejích představitelích a démonizace Jiřího Paroubka jako budoucího diktátora, strhuje do nerovnováhy celou osu lib-lab, a oslabuje tak i pravici. Účastnili jsme se proto programové konference strany a později jsme se v rámci think tanku Cesta snažili přispět k postparoubkovské profilaci strany v několika základních okruzích: otevřenost vůči občanským iniciativám, jako je třeba ProAlt, rozvoj koaličního potenciálu směrem k zeleným a lidovcům, apriorní vyloučení možnosti hledat konsensus frustrovaných voličů tolerancí rasistických či nacionalistických předsudků, aktivní podpora evropského sjednocování. V tomto rámci jsme se snažili rozvíjet i otázky „modernizace ideje modernity“, třeba obranou veřejné vykazatelnosti rozhodování ve všech oborech proti české tendenci svěřit moc specialistům, těm „světovým kapacitům“, jak jim říkával Karel Poláček.

Břetislav Rychlík, dlouhodobý nesmlouvavý kritik české pravice, napsal: „Jenom hloupí lidé by si přáli zadupat pravicový… směr politiky do země. Od úrovně pravicové vize se bude odvozovat obsah a úroveň politiky levice.“ Myslím, že jsme po volbách 2010 uvažovali stejně: delegitimizace levice vychyluje z rovnováhy celou osu střídání vlád, pravice začala rychle degenerovat, až přišel její groteskní konec.

Nevěřím, že semínko, které jsme se snažili ve straně zasít, se neujalo, prochází jen přechodným zatměním v důsledku ekonomické krize a následného růstu poptávky po politice „prorůstových opatření“ a podpory zaměstnanosti. Nově vysazené zelené a levicově-liberální ideje jsou, zdá se, v současném volebním boji nevyužitelné.

Co tedy můžeme navrhnout jako intelektuálové, kteří věří v pozitivní roli ČSSD v českém politickém systému?

 

Fungování nepevné české demokracie závisí na tom, zda se ČSSD naučí být „velkou stranou“, a přispěje tak ke stabilizaci osy lib-lab, pravice–levice. Velká strana se liší od stran malých tím, že není monolitem, ale federací různých ideových frakcí. Je to právě umění frakcionismu, co dělá stranu „velkou“, demokratické stranické systémy bez velkých stran ztrácejí své zakotvení v historii státu a národa. ODS šanci stát se velkou stranou promarnila v roce 1998, když se část jejích členů v důsledku vítězství monolitní vize strany na poděbradském sjezdu odtrhla a vytvořila vlastní „malou stranu“.

Role frakcí je klíčová ze tří důvodů. Zaprvé frakce jsou stopy po minulých příbězích a zkušenostech, po pokusech (někdy i marných) o nápravu chyb; jsou také svědectvím loajálnosti k osobnostem, které v minulosti přispěly zásadně k úspěchu strany. Pomocí frakcí velká strana udržuje permanentní diskusi o své minulosti, o své identitě a mobilizuje tak potenciality, které by se jinak rozvíjely proti ní.

Zadruhé frakce jsou nejúčinnějším nástrojem reorientace stranické linie, aniž by jednota strany byla ohrožena. V určitých konstelacích stranu vede frakce nejlépe rozvíjející ideje, které nová situace aktualizovala, takže je výhodné pro stranu jako celek umožnit takové frakci získat vedoucí postavení.

Otevřeně prozemanovská frakce by dnes mohla hrát důležitou roli v obnovené diskusi o devadesátých i o desátých letech, o dlouhém stínu opoziční smlouvy (v druhém vydání ČSSD – TOP 09?), o „zemanovské víře“ v politiku ekonomických pobídek (jedno místo v Nošovicích například přišlo daňové poplatníky na čtyři a půl miliónu korun). Demokracie je systém, který maximalizuje možnost uniknout katastrofám rychlou změnou sociální struktury, většinových názorů, řízení institucí, stranických linií, osobních plánů atd. Velké strany vždy disponují frakcí, která klíčové změny ve své (sub)ideologii anticipuje, a tím se dostává do pozice „vedoucí síly strany“.

Frakcionismus je nejdůležitějším předpokladem schopnosti politických stran přizpůsobit se rychlým a nepředvídatelným změnám ve společnosti.

Zatřetí frakce ale musí zůstat frakcí, a ne se chtít stát „novou stranou“, jak často velí uražená ješitnost (té v Česku není nikdy málo). Problémem je tedy loajalita frakcí ke straně, ale také voličů a strany jako celku k frakcím. Je třeba se učit nedogmatickému stranickému „vlastenectví“, jehož podmínkou ale je, aby „velká strana“ byla především kooperující „federací“ frakcí – to odlišuje velké historické strany od náhodných uskupení, využívajících masového „tekutého hněvu“ všeho druhu. I intelektuálové více zelení než oranžoví by mohli najít svou frakci v ČSSD.

Často opakuji větu Jana Patočky: Tradicí Evropy není jednota, ale otevřenost tomu, co sjednocuje. Ta věta platí i o „velké straně“. Důležitá není jednota strany, ale otevřenost tomu, co stranu sjednocuje. Co to dnes je? Odpor k ekologické devastaci planety, k rostoucí nerovnosti nebo k vládě Globálního Minotaura, jak zní název slavné knihy Yanise Varoufakise (česky Rybka Publishers). Velká strana musí být federací frakcí, protože to, co sjednocuje, se vynořuje v různých podobách, různých chvílích a v různých společenských vrstvách. Čím více frakcí, tím větší naděje, že se s tím, co společnost sjednocuje, strana jako celek nemine.

 

Důležitá není jednota strany, ale otevřenost tomu, co stranu sjednocuje

 

Velká strana se liší od stran malých tím, že není monolitem, ale federací různých ideových frakcí

 

zpět