Ukliďte to lejno!

O lichvářích, riziku, postdemokratickém kapitalismu

Mnoho židovských anekdot je o dlužnících a věřitelích, jak jinak, dějiny kapitalismu jsou v Evropě úzce svázány s emancipací Židů. Tady je jedna z nich: Za rabínem přijde muž a prosí: „Rabi, vdova Fleischbaumová přišla o práci, její děti hladoví a ona má tuberu, lichváři dluží tři sta marek a ten na ni pošle exekutora.“ A rabín na to: „To je velké neštěstí, to obec nemůže tolerovat, uspořádám sbírku, půjdu za bankéřem Niederbaumem, to jste hodný, že jste mě upozornil. Vy jste příbuzný?“ „Ne, já jsem ten lichvář“.

Poselství té anekdoty je vážnější, než se zdá. Lichvář sází na budoucnost věřitele, když věřitel svou budoucnost ztrácí, lichvář svou sázku prohrává. Budoucnost každého z nás pak nezávisí jen na naší odvaze, energii, inteligenci a houževnatosti; závisí také na kvalitě společenství, v němž o svou budoucnost zápasíme. Na solidaritě a dobrovolné spolupráci mezi lidmi například, díky níž se nebojíme hledat a bloudit, protože kdo neuspěl, není vyloučen ze společnosti a sražen na dno, ale dostane „druhou šanci“ nebo se na něj „uspořádá sbírka“.

Budoucnost je nejistá, riziko je existenciál, nikdo se mu nemůže vyhnout. Bez přijetí rizika nelze dát životu smysl, smysluplný život je spojen s odvahou jít novými cestami, objevit nové možnosti, udělat neopakovatelné zkušenosti. Často ale se mýlíme, nové cesty nikam nevedou a nové zkušenosti jsou zničující, půjčku na budoucnost není čím splatit. Celý krachující byznys finančních produktů je v poslední instanci pokusem vydělávat na ochotě riskovat vlastní budoucnost, která je smyslem moderní existence. „Více než pravdy si moderní člověk cení dobrodružství na cestě k ní,“ říká jedno filosofické diktum.

Měli bychom asi mluvit učeněji o finančním systému, ale spokojme se se starým slovem lichvář. Označme jím instituci, která se specializuje na financování rizik, spjatých s bojem lidí o jejich budoucnost. Lichvář někdy vydělává, jindy prodělává, jeho zájmem ale musí být, aby ti, kdo riskovali a prohráli, nezůstali bez pomoci, jinak by celou společnost ovládl strach z rizika; to by snížilo motivaci všech k objevování nových cest, a proto i šance každého jednotlivce na lepší život (ať už si pod tím představujeme cokoli). Smysl života by se pak zredukoval jen na boj o přežití, všechno strhující by v něm vyhaslo.

Čas patří Bohu, lichvář si ho přivlastňuje podle hesla Čas jsou peníze. Katolická církev lichvu dlouho zakazovala, nakonec ale musela ustoupit. Čas sice patří bohům, ale každý z nás ho využívá různě, někdy ho promarní, jindy naplní. Lichvář vsází na to, že čas nepromarníme, ale využijeme ho k obohacení, a on má proto právo podílet se (ve formě úroků) na zisku, kterého jsme díky jeho penězům dosáhli.

Svatý Augustin napsal v jedné proslulé úvaze o čase, že neexistuje minulost, přítomnost a budoucnost, ale jen přítomnost minulosti, přítomnost přítomnosti a přítomnost budoucnosti. Z toho plyne, že existují jen dějiny přítomnosti, v níž to, co zakoušíme jako „naši minulost“, se stává pouhým předsudkem, na její místo se dere minulost aktuálnější a budoucnost se někdy nafukuje, až vysaje všechen život z přítomnosti. V malých národech, jako je ten moderní český, je minulost stejně nejistá jako budoucnost. Kdoví v jakém státě se probudíme za pár let, co z minulosti, v níž jsme museli žít, nová přítomnost ocejchuje jako zločiny.

Moderní dobu pak vyznačuje neúcta k přítomnosti. Sotva nastane, už musí být překonána, budoucnost tu pořád netrpělivě tluče na dveře, jen když jí dokořán otevřeme a „nové“ překoná „staré“, vyřešíme problémy přítomnosti. Život v přítomnosti je v moderní době stále odsouván na později, zde a nyní je suspendováno ve jménu jednoho velikého tam a potom, jak kdysi napsal Václav Havel. Moderní lidé ostatně své problémy neumějí řešit jinak, než že je odsunou do budoucnosti: až bude trh fungovat globálně a bez omezení, až budou všichni „finančně gramotní“, až NATO ovládne všechny země, až lidská práva budou platit všude. Až po válce, říkalo se kdysi, až zvítězí socialismus na celém světě, říkaly nám „stranické autority“ v našem dětství.

Moderní lidé plýtvají přítomností s brutální nepozorností, jako by život měl teprve přijít. Strýček Skrblík, pro kterého je přítomnost jen příležitostí k akumulaci kapitálu, jehož budoucích plodů si nikdy neužije, je groteskním hrdinou kapitalismu. Škrtej a spoř, jinak ohrozíš budoucnost našich dětí! – ano, ale co s ní, když je stále jen před námi?

Po kapitalismu ctností strýčků Skrblíků přišel postindustriální kapitalismus hojnosti, ctností se stala spotřeba za každou cenu. Žít na úvěr bylo povinností zodpovědných otců rodin, budoucnost vypadala zajištěně, nikdo se o ni nebál, lidé si na ni masově vypůjčovali, aby nyní měli to, co by jinak měli až potom. Slavné třicetiletí 1945–1975 bylo na Západě epochou stabilní minulosti i budoucnosti. Minulost nedostatku, války, holocaustu, totalitarismu byla zlá, ale odešla nenávratně. Poučili jsme se z ní a na budoucnost vymysleli jasný recept – více vědy a sociálního státu, více solidarity a informací, více reforem a méně ideologie! A krize se řešily demokraticky, tím, že se dal „hlas lidem“, aby stát úplněji reprezentoval jejich zájmy a hlediska. Svobodný svět se lišil od světa nesvobodného, ale i ten měl svou historickou pravdu, bylo třeba vést s ním dialog a zmírňovat napětí.

Byla to dlouhá epocha demokratického kapitalismu, který v roce 1989 zvítězil téměř na celém světě a tím – jak si to přál Hegel – dějiny skončily. Liberálně-demokratický recept na budoucnost se zdál být jejich definitivní podobou. Už nezbývá, zdálo se, než pečovat o přítomnost, zlepšovat ji, šířit a posilovat, aby budoucnost přicházela plánovaně a bez otřesů. O ty, kdo sázku na svou budoucnost prohráli, bylo postaráno lépe než v té židovské anekdotě.

Lichváři uzavřeli se společností hojnosti smlouvu o vzájemné podpoře, půjčovali lidem na budoucnost a ta přicházela rychle a jistě, mezi lichváři a společností vládlo porozumění. Lichva a moderní společnosti k sobě ostatně nerozlučně patří, lichváři jsou porodníci budoucnosti a moderním lidem přítomnost nestačí.

Globalizace přinesla třetí typ kapitalismu, nazvěme ho postdemokratický. Znaky postdemokratické situace jsou jasně viditelné – rostoucí moc nadnárodních koncernů, stát zredukovaný na pouhého vykonavatele jejich zájmů, extrémní fragmentace společnosti, omezená a neefektivní reprezentace kolektivních zájmů, privatizace veřejných statků, formují se vzájemně nekomunikující „sociální světy“. Bavičský průmysl si podřizuje veřejný prostor („Nic nevyvolává takový pocit stability jako zábava,“ tvrdil Joseph Goebbels).

Nejdůsažnější rys postdemokracie ale zachytil Zygmunt Bauman – rostoucí napětí mezi kapitálem, který se odpoutal od všech míst, a pracovní silou, která je připoutána k místu historicky, biologicky i kulturně, ale v globálním ekonomickém prostoru nenachází žádnou oporu, vše místní se propadá do tekutých písků. Kapitál je utopický v původním smyslu toho slova – u znamená ne a topos místo, tedy místo, které neexistuje. Georg Simmel popsal v knize Filosofie peněz typ nezávislosti, kterou nám peníze přinášejí. Moderní člověk je nezávislý v tom smyslu, že sice ke svému přežití potřebuje nespočet dodavatelů statků a služeb, ale tato závislost není závislostí na jedné osobě a jednom místě, „nezávisí na někom jako určitém jednotlivci“, nýbrž jen na penězích, za které získává „výkon, který mohou provádět zcela libovolně zaměnitelné osoby kdekoli“.

Ano, nezávislost živých bytostí na ostatních živých bytostech, na jejich (ne)přátelské vůli či přelétavé lásce, na místech a historických světech je krutá utopie, do níž nás kapitál vtahuje. Vše, co je smrtelné, vzniká a umírá v nějakém místě. Nejstudenější ze všech netvorů, jak Jan Patočka nazval kapitál, nám bere naše zde a nyní a slibuje tam a potom, které nikde není a nikdy nebude. Kapitál je zneužití všech osob a věcí, vykořenění všeho z dějin a země.

Rozhodujícím politickým znakem postdemokracie je, zdá se mi, konec liberálnědemokratické interpretace politických krizí jako pouhého důsledku nedostatečné reprezentativnosti institucí – stačí ji prohloubit a krize je vyřešena. Reprezentativnost institucí je „zboží snadno se kazící“, zástupci lidu postupně přestávají prosazovat „skutečné zájmy lidu“, musíme proto vracet slovo umlčeným či vyloučeným a čas od času je nutné obnovit reprezentativnost institucí pomocí nejen voleb, ale i radikálních reforem třeba volebního systému či občanských svobod a přístupnosti veřejných statků. Lid je vnějškem politiky, před ním se musí politické rozhodování vykazovat jako legitimní.

V postdemokratickém globalizovaném kapitalismu problémem už není reprezentativnost institucí, ale reprezentovatelnost lidu. Kde a jak se formuje demos, kde je jeho vlastní místo, kde je slyšet jeho hlas? Jak sejmout z hlasu lidu nálepku populismu, která jej znevažuje? Náměstí našich měst jsou sice obsazena Rozhořčenými, kteří tam přespávají ve stanech, ale to z nich lid nedělá. Ani stávka už není důkazem vůle lidu, média stávkující rychle označí za pouhé vyděrače, jsou v rukou protihráčů lidu.

Demokracie fungovaly tak, že ti, kdo se právem cítili vyloučeni z demos, části bez účasti, obhájili ve veřejném prostoru svůj nárok na to, být ve společnosti reprezentováni. I jejich „pravda“ musela být včleněna do systému, a to nebylo možné bez (více či méně radikálních) změn. Všechny podoby moci byly sjednoceny povinností vykazovat svou legitimnost před demos, který nebyl nic předem daného (původem, třídou, kulturou), ale stále se přeskupoval, menšiny a většiny se v něm mísily a nově pospojovávaly.

V postdemokratickém kapitalismu se fragmenty, do nichž globalizace společnost rozbila, už nedokážou pospojovat v demos. Marně volají okupanti Wall Streetu: My jsme 99 procent! Možná jsou, ale do těch 99 procent musíme započítat také „lidské zdroje“ třeba z Bangladéše nebo imigranty v našich městech, Ukrajince, kteří v Praze postavili většinu nových bytů. 99 procent nestačí na to být lidem – demos.

Z části společnosti (jakkoli velké) udělá lid až nějaká sjednocující idea, nová instance a nárok, který se musí stát hegemonickým, dějinnou silou, energií schopnou změnit společnost. Ideje schopné spojit fragmenty v jeden lid, ideje hegemonické, ale tragicky chybějí. Navždy, řekl bych.

Označme tento rys postdemokratického kapitalismu formulí posthegemonická situace. Systém ovládli aktéři, kteří už nepotřebují demokratickou legitimnost, provozují totiž svůj byznys v oblastech tak komplexních, že demos je neumí ani popsat, ani kontrolovat. Neumí být vnějškem, před kterým by se takový byznys musel vykazovat jako legitimní. Armády právníků, pevně usazené po boku fragmentu, který představuje to nejbohatší 1 procento, vytvořily ptydepe, v němž nejen nárok na legitimnost, ale i sám rozdíl mezi legitimností a legalitou je už nevyslovitelný. Vzniká globální říše, v níž experti, zejména ekonomové, mohou prosadit cokoli.

Evropu vyvedlo z náboženských válek osvobození politiky od náboženského fanatismu pod heslem Silete theologi! – Mlčte, teologové! Heslem dneška musí být – Mlčte, experti!

Epocha demokratického kapitalismu se uzavřela, lichváři smlouvu se společností vypověděli, zbyl po nich finanční vír, který nás stahuje ke dnu. Vzpomínáte si na zvíře z Borgesovy Fantastické zoologie? Bylo odsouzeno k tomu, ležet beztvaré v koutě, dokud nevstoupí divák, jehož duše ho probudí k životu. Bralo pak na sebe svou podobu jen v závislosti na kvalitě duše toho diváka – čím dokonalejší byla jeho duše, tím více se to zvíře stávalo samo sebou. Jen dvakrát od počátku světa dosáhlo své skutečné podoby. I kapitál je takový divák, měli bychom na sebe brát svou podobu podle dokonalosti jeho duše, ta je ale krutě jednoduchá, chce skrze nás růst.

V posthegemonické situaci je funkčním substitutem politické hegemonie hlas ratingových agentur, ty nás hodnotí podle toho, jak můžeme přispět k růstu kapitálu. Moc ve svém celku se musí neustále zodpovídat tomuto přísnému divákovi, musí lahodit jeho oku. Jako na přehlídce psů, státy soutěží o důvěru trhů, agentury zvedají své plácačky, kdo má málo A, je trestán, musí si „utáhnout opasek“ a zvýšit svůj výkon.

V dokumentu Charlese Fergusona Inside Job (Finanční krize) je podivuhodná scéna. Ratingové agentury vydělaly milióny na hodnocení cenných papírů AAA, například dluhopisy Lehman Brothers měly „tripla A“ ještě pár dní před krachem. Když byly volány k odpovědnosti, dovolávaly se Prvního dodatku americké ústavy – práva na svobodu mínění: „Když dáme nějakému dluhopisu AAA, je to jen náš názor, nikdo se jím nemusel řídit,“ prohlašovali představitelé ratingových agentur před komisí Senátu USA. Jednejme s nimi podle toho, že zastupují ve společnosti jeden názor, za který navíc nechtějí být zodpovědní.

Je to hrozivé: všechny státy zdůvodňují svou politiku brutálních škrtů nutností získat zpět „tripla A“ ratingových agentur, jejich hodnocení je ale pouhé nezávazné mínění. První podmínkou překonání krize je zbavit ekonomii jejího privilegovaného postavení v politickém systému, vrátit jí status pouhého názoru – a názorů je mnoho. Ratingové agentury jsou jedním ze způsobů, kterými ekonomie paralyzuje politickou vůli občanů. To, co experti nazývají „dluhy“, nejsou než abstraktní entity, které si vymysleli, jsou nesplatitelné bez zničení vzájemnosti, spojující v jedno historické (po tisíciletí se rozvíjející) společenství bytostí, které se rodí a umírají, a proto jsou závislé na sobě navzájem. Peníze jsou odkazem na soubor toho, co umíme a jsme ochotni udělat pro sebe a pro druhé. A o tom rozhodujeme my, „lid“, jak se říkalo v epoše demokratického kapitalismu. Je třeba také odmítnout liberalizaci a privatizaci jako univerzální léky na současnou krizi a na všechny krize vůbec. Podle neoliberálního mýtu má liberalizace probudit v lidech dřímající energii k podnikání, osvobodit v nich tvůrčí síly. Je to tupá ideologie, motivovat nás má smysl toho, co děláme, ne fakt, že to můžeme dělat bez omezení.

Je třeba legitimizovat opačnou politickou vizi: více kontroly a omezení ekonomických aktivit, některé znovu zestátnit, není pravda, že stát je vždy horší správce než soukromník. Historie privatizací není jednosměrná, měla negativní dopady v řadě situací, vyvlastnění je často správnou obranou před ničivými dopady jednání globálních akcionářů.

Celkový objem obchodů s finančními produkty a jejich deriváty je několikrát větší než HDP celého světa. Výraz HDP je stejně groteskní jako matematické rovnice ekonomů, ale spokojme se s ním. Stačí nám alespoň k tomu, abychom pochopili, že takový dluh nelze splatit, jen se v něm utopit. Křesťané říkali, že peníze jsou ďáblovo lejno, ten požírá a tráví naše schopnosti, z nich roste. Lichváři pod vedením expertů na ekonomii vodili po několik desetiletí všežravého ďábla na provázku svých matematických formulek po globální vesnici a on nám ji celou pokálel.

Majitelé psů mají povinnost exkrementy po těch nevinných zvířatech ve městech uklízet. Požadujme to i po lichvářích a jejich ekonomických expertech. Nařiďme jim pár dní veřejně prospěšných prací – ať uklidí to lejno, kterému říkají (svrchovaný) dluh.

zpět