Mccarthismus: vláda inkvizitorů
Nad knihou Marie-France Toinetové Mccarthismus, Hon na čarodějnice 1947‑1957 (české vydání Themis, 1999)
Pro udržení demokracie v postbipolárním světě nestačí vypořádávat se s minulostí jen na této straně železné opony. Kdo se prohlašuje za "vítěze studené války" nepřipouští ochotně své zločiny, to víme. Nekonečně horší by ale bylo, kdyby si vítězové začali myslet, že zvítězili právě díky těm zločinům. Mnoho pravicových obránců demokracie se nás o tom snaží přesvědčit - ty zločiny interpretují jako "historickou nutnost" na cestě k vítězství. Kniha Marie-France Toinetové Mccarthismus, Hon na čarodějnice 1947‑1957 z roku 1983, kterou vydalo v českém překladu nakladatelství Themis, nám dává dost argumentů pro to, abychom jim nevěřili. Autorka je francouzská specialistka na americké politické dějiny, kolegyně Jacquese Rupnika na pařížské Fondation Nationale des Sciences Politiques, s ním spolupracovala na významné knize mapující evropské představy o Americe, nazvané "Amérique dans la Tête".
Po celé jedno desetiletí mohli být Američané dotazováni na své politické, morální a náboženské názory, diskriminováni na trhu práce pomocí nelegálních prostředků jako byly například (oficiálně neexistující) "černé listiny". Bezmezní hlupáci, často i podvodníci (předseda Komise pro vyšetřování neamerické činnosti Thomas skončil ve vězení za zpronevěru), měli právo zkoumat jaké knihy mají lidé v knihovně, zda se nezajímají o SSSR, zda své děti vychovávají nábožensky, zda v minulosti nejevili "komunistické tendence" (leanings) nebo nepodepsali nějakou mírovou výzvu. "Podstatné bylo podezření ze špatného smýšlení: ti, kdo špatně smýšleli, museli obrátit, jinak je postihl ostrakismus v plném slova smyslu." Profesor ekonomie měl komisi vysvětlit jaké jsou hlavní argumenty jeho kurzu, odmítl ve jménu akademických svobod a byl obviněn z urážky kongresu. "Máte jen ta práva, která vám tato komise přizná" ‑ říkali vyslýchající vyslýchaným. Komunismus se stal rychle velmi elastickým slovem, člověk se stával podezřelým z komunismu za členství v odborech, za složitost svého pohledu na svět, za obhajobu rasové rovnosti, sociálního zabezpečení nebo za podporu uznání lidové Číny.
Nejdůležitějším rysem strategie mccarthismu byla potřeba donutit obviněného k jmenovitému udávání svých přátel a příbuzných a tím k rezignaci na svou lidskou důstojnost. "Není nic patetičtějšího než znamenitý muž, kterého donutí ohnout hřbet... Od začátku vědí, že máte strach ze ztráty svých přátel" - říká ve své rekapitulaci Lee J. Cobb (pamatujete se na jeho roli ve filmu V přístavu, té exaltaci spolupráce s policií, režírované Elia Kazanem, také udavačem?). David Greenglass v případu Rosenbergových udal svou ženu a později svou sestru, která skončila ve vězení. Teprve v roce 1957 Nejvyšší soud v kauze Watkins c. United States prosadí princip, podle něhož komise nemají právo požadovat "udavačství jen pro udavačství", musejí seznámit svědka "jednoznačně a srozumitelně" s cílem vyšetřování a musejí prokázat koherenci mezi kladenými otázkami a tímto cílem. Poučný je příběh Jiřího Voskovce, který byl při příjezdu do USA v roce 1950 obviněn z "předčasného antifašismu" a držen téměř rok na ostrově Ellis Island. Voskovec odpřísáhl, že nikdy nebyl komunistou a je to jistě pravda. Nicméně kdyby někdo citoval před Komisí pro neamerickou činnost dialogy V+W o SSSR nebo prozradil rozsah jejich spolupráce s komunistickými umělci, Voskovec by na černé listině určitě skončil, američtí spisovatelé byli často pronásledováni za mnohem méně. V rozhovoru s A. J. Liehmem charakterizuje mccarthismus takto: "Prováděly se... čistky mezi spisovateli, útočilo se oklikou na zásadní americké tradice svobody slova a projevu, šířil se strach ze zodpovědnosti a strach vůbec. Znovu bylo vidět jak fašismus všeho druhu dociluje zmenšení člověka." Svůj vlastní zážitek pak popisuje jako kafkovský a chce o něm napsat hru "Spis". Maďarský spisovatel G. Konrád pojímá podstatu totalitarismu stejně: "spis" jako nějaká platonská idea vládne nesrozumitelně z abstrakního neznáma našemu osudu zde a nyní.
Ve srovnání s bolševickou či nacistickou propastí, jsou počty mrtvých, uvězněných a diskriminovaných Američanů za mccarthismu celkem skromné: 2 popravy, 2 vraždy ve vězení, 3 politické vraždy, 6 úmrtí po obvinění, 15 sebevražd, 11500 propuštění z práce, 12000 demisí ve státní službě, 300 filmových umělců na černé listině, několik desítek exulantů (mezi nimi Charlie Chaplin a Joseph Losey), 145 zatčených pro komunismus, 13,5 milionů prověřovaných. Autorka ale dodává: "Miliony osob měly svůj spis a vyskytovaly se na seznamech Komise pro neamerickou činnost, FBI, CIA a Pentagonu...." Vědomí, že náš život je určován tajemným "spisem nad námi", je pro demokracii zhoubné, protože generuje konformismus a vyprazdňuje veřejný prostor. Jak dokazují dokumenty periodicky odtajňované, názory amerických občanů jsou stále ještě kontrolovány více než je v demokraciích přijatelné. Ostatně při udělování víz USA diskriminovaly v duchu mccarthismu žadatele podle jejich politického přesvědčení až do poloviny osmdesátých let.
V dopise, který Jiří Voskovec napsal Peroutkovi ještě z Ellis Island, čteme například: "Peroutko ‑ vždyť nám šlo o totéž, co Vám, nemyslíte? ... Já se za to nestydím, jestliže jsem svým divadlem pomohl trochu k pražské porážce kandidátky Nic Než Národ. Že k tomu tenkrát gratulovali komunisti, nutno říci jedním dechem s tím, že nám gratuloval Čapek, Jan Masaryk a Beneš... ." Ta formule "nutno říci jedním dechem" je podmínkou mravnosti v kulturních sporech. Rozpoutávači honů na čarodějnice v demokratických společnostech nikdy neříkají jedním dechem "Čapek, Masaryk, komunisti a Voskovec, ale jen "Voskovec a komunisté". Vřazování politických a občanských postojů do "kontextu", v němž se z jejich nositelů stávají "objektivně" pomahači nepřítele, je typickým rysem mccarthismu. "Každý komunista začínal jako liberál" - prohlásil jeden z vyšetřovatelů Komise pro neamerickou činnost, proto je třeba odhalit komunistu už v liberálovi.
Mccarthismus rozjíždí obrovské fízlování, zastrašování, cenzurování poštovních zásilek, nelegální nátlak na každého, kdo se lišil. Podezřelí z neamerické činnosti jen s potížemi nalézali obhájce, protože advokáti se báli, že sami budou obviněni z komunistických tendencí. Odsouzení k smrti manželů Rosenbergových "za atomovou špionáž" bylo například umožněno málo kvalitní obhajobou. Toinetová připomíná zakořenění těchto praktik v tradičním americkém strachu z neanglosaského emigranta. Dodejme ještě, že podobnost rétoriky "zrady národa" v procesu proti manželům Rosenbergovým a rétoriky "zrady dělnické třídy" v procesu proti Miladě Horákové je hrůzná a dodnes varující.
Zákony omezující občanské svobody ve jménu národní bezpečnosti mají v USA dlouhou historii: všechny je můžeme odvodit od Alien and Sedition Acts z roku 1789, který trestá komplotování proti vládě USA. Z roku 1940 pochází klíčový Alien Registration Act (Smithův zákon), který umožňuje rozsáhlou kontrolu cizinců a naturalizovaných Američanů (nadšeně podporovaný levicí a komunisty, protože původně namířený proti nacistům). Z roku 1947 je prezidentský dekret č. 9835 vyžadující kontrolu loajality úřednictva, v roce 1953 přepracovaný tak, že sami úředníci museli prokazovat svou loajalitu. Z celkového počtu 65 milionů pracujících Američanů, se prověrky týkaly asi 13,5 milionů.
Já vidím příčiny vln despotismu v americké společnosti především v tom, že USA vznikly z ducha sekty, ne církve, a že toto sektářství je stále v americkém veřejném mínění přítomno. Většina Američanů je hluboce přesvědčena o své vyvolenosti a nadřazenosti nad ostatními národy, zdůrazňuje to i autorka: Kdo neuznává, že USA jsou nejdemokratičtější a nejsvobodnější zemí světa, nemůže být než zaslepený komunista. Když například italský ministerský předseda D´Alema řekl při návštěvě USA, že mu nechutná hamburger a neobdivuje americkou masovou kulturu, byl hned americkým tiskem (i levicovým) obviněn z "komunistických předsudků". OSN je zbytečné, jsme tu MY AMERIČANÉ!
Toinetová dokumentuje obrovský tlak, který mccarthismus vyvinul na učitele, univerzitní profesory, novináře, spisovatele a intelektuály vůbec. Byli nuceni například k ponižujícím přísahám věrnosti režimu jako ve fašistické Itálii. Jeden z největších psychologů našeho století Erikson raději opustil svou univerzitu, než by přísahal, že není tím, čím opravdu nebyl - komunistou. To byla ale spíše výjimka, Američané se ukázali být ve velké většině zbabělci, nevzmohli se na opravdový disent: "Jen málokdo se odváží řici věřím v tu či onu myšlenku, nelituji toho a do toho, co si myslím, vám vůbec nic není". Knihovny prošly velkou očistou, jíž někde padla za oběť i díla Thomase Paina, Dos Passose, Hemingwaye, Thomase Manna či autorů, kteří podepsali třeba Stockholmskou výzvu. Když byl autor již mrtvý, musel nakladatel v jeho zastoupení přísahat, že autor - třeba Thomas Jefferson - nebyl komunista.
Velmi poučná je ambivalentní role Nejvyššího soudu. Ten omezuje neústavní a nelegální praktiky komise pro neamerickou činnost sice pozdě, teprve v roce 1957 po smrti McCarthyho, ale účinně. Nejvyšší soud donutil komise přesněji definovat svá slova, omezil jejich moc nutit vyslýchané k udavačství a především uznal právo na akademické svobody. Odvetou se Nejvyšší soud stal terčem politických útoků. Senátor Eastland prohlásil, že "všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou více či méně ve prospěch komunistů a že většina soudců musí podléhat nějakému komunistickému či prokomunistickému, tajnému, leč velmi silnému vlivu" (když někteří představitelé ODS obviňují dnes náš Nejvyšší soud z podléhání vlivu prezidenta, je to jistě podobnost více než náhodná). Americká pravice rozehrává kampaň pro omezení nezávislosti Nejvyššího soudu - nezapomínejme, že ten právě zakázal rasovou diskriminaci. Hon na soudce končí ale neúspěchem: hlasování ve Sněmovně dopadlo ve prospěch Nejvyššího soudu, i když jen o jeden hlas. Co by se asi stalo s Amerikou a se světem, kdyby ten hlas chyběl? Nevím, ale zamysleme se nad slabostí právního státu v zemi, v níž má mnohem silnější kořeny než u nás a nedělejme si žádné iluze o fungování právního státu. Jen tradice masové nepoddajnosti a připravenost k zakládání velkých a solidárních disidentských obcí jsou efektivními zárukami občanských svobod - "Svoboda se nepoddá, vždycky bourat se dá hlavou" - zpívají V+W.
Dalším pro nás důležitým poučením je obtížné americké vypořádávání se s neliberální minulostí. Hissova aféra končí až v roce 1983, dikriminovaní profesoři a zaměstnanci se domohli jakéhosi odškodnění s velkým zpožděním. Toinetová píše: "Je podivné, že se hon na čarodějnice nejmenuje spíše nixonismus než mccarthismus. Role Richarda Nixona je skutečně v určitém smyslu významnější než role Josepha McCarthyho. Právě Nixon přesvědčil roku 1948 ... své kolegy ze Sněmovny reprezentantů... že (Hissovu) aféru lze změnit ve válečný stroj proti demokratům. On také nastrojil předložení důkazů..." Jako prezident uplatňoval Nixon mccarthismus v zahraniční politice stejně nestoudně, jako v roce 1948 v politice vnitřní. Převrat v Chile byl především jeho dílem, přesto ani jemu ani Kiessingerovi - na rozdíl od bezvýznamného Pinocheta - soudní stíhání nehrozí. Katastrofální zahraniční politika USA v Číně, Vietnamu, Latinské Americe a Třetím světě je do velké míry důsledkem zastrašování samostatně myslících odborníků z doby honu na čarodějnice.
Ještě pár slov k samotnému pojmu "hon na čarodějnice". Co vlastně znamená tento velký topos evropských politických dějin? Roku 1486 papež Innocenc vydává bulu proti čarodějnictví a vyzývá dva dominikány, Sprengera a Kramera, k sepsání závazného manuálu k jeho systematickému potírání. Vzniká tak jedno z klíčových děl evropské civilizace Malleus Maleficarum, Kladivo na čarodějnice, které se stalo základem nového politického žánru, který nazýváme "inkviziční diskurz". Je to opravdové vědecké dílo své doby, vystavěné z prvků, z nichž vědeckost tehdy sestávala, jako například citace z Aristotela, ze sv. Tomáše, z Bible, otázek a odpovědí ve stylu učenných univerzitních hádání. Jeho strategickým cílem je vědecky legitimovat "likvidační opatření" proti absolutnímu nepříteli.
Včlenění tohoto žánru do moderního státu generuje obrovský přírůstek státní moci nad člověkem, který je podrobován vědecky zdůvodněnému mučení a zkoumání. Specifickým právem inkvizitorů je nadřadit úspěch "kauzy", za níž bojují, závazkům plynoucím z obecné morálky, práva a lidské solidarity. Řídí se heslem Dietricha z Niedsheimu, které si vybral Arthur Koestler jako motto klíčové kapitoly své Tmy o polednách: "Naším cílem je jednota a tento cíl posvěcuje všechny prostředky nevyjímaje lest, zradu, násilí, žalář a smrt." Britský historik Trevor‑Roper ukázal, že první fází boje proti čarodějnictví bylo vždy a všude účinné zastrašování soudců, kteří nejdříve odmítají soudit na základě "imaginárních" či "vymučených" důkazů, ale nakonec ustupují, protože i jim hrozí obvinění z čarodějnictví.
Na závěr otázku: Může se to stát u nás? Řekl bych, že ano. Vidím v našem veřejném prostoru tři momenty, které mohou v jakýsi český neomccarthismus rychle a snadno vyústit. Prvním je přesvědčení, podle něhož pravidla "kapitalistické tržní ekonomie" nejsou vymyšlená skupinou lidí, kteří věří, že jim přinesou výhody, ale jsou "zjevená" (výraz je Pavla Matochy). Například v knize Budování kapitalismu v Čechách Tomáš Ježek říká: "Tržní systém je pasovaný přesně na člověka, tak jak ho Pán Bůh stvořil. Jeho obnovení není žádný velký kumšt, lidem prostě stačí dát svobodu, stačí jim vymezit prostor, aby svoboda jednotlivce nenarušovala svobodu ostatních." Opravdu směšná víra v epoše šílených krav a ekologických katastrof. Na pozadí toho, co víme o vzniku kapitalismu, je tato uhlířská víra v přirozenost trhu historicky nepravdivá. Rumunští intelektuálové Vladimír Tismaneanu a Mircea Mihaies (Lit. n. 33) napsali, že nesmiřitelní kritikové komunismu "takřka nepozorovaně přešli k jakési antiutopické utopii, založené na nejvyšších morálních hodnotách a na novorousseauvském přesvědčení, že komunistická společnost zkazila lidskou přirozenost, od počátku dobrou". Myslím, že pojetí kapitalismu jako systému "pasovaného pánembohem přímo na člověka" je nejen příkladem takové "antiutopické utopie", ale i českou cestou k neomccarthismu, protože přece kritici takového systému mohou být jen komunisty, zločinci a služebníky ďábla, nepřátelé "objektivního morálního řádu" jak kapitalismus nazývá M. Semín.
Druhým momentem je inkviziční diskurz, který u nás dost rychle zapouští kořeny, doufám že nehluboké. Výslovně jej pěstují aktivisté Občanského institutu a novináři, specializovaní na pranýřování naší zkaženosti komunismem. V jejich pohledu jsou názory nakažlivé, proto je nutné před nesprávnými názory společnost jako celek chránit častou dezinfekcí a někdy i chirurgickými zákroky jako byl ten Pinochetův. Stát musí mít podle nich právo občany vyšetřovat, zda nejsou nositeli nebezpečných názorů. "Kdyby si zabavené tiskoviny nevzdělaní lidé přečetli, mohli by jím začít věřit" - cituje Toinetová slova právního zástupce Poštovního úřadu USA. Nové sáhodlouhé kádrové dotazníky, zavaté do naší společnosti zákonem o utajovaných skutečnostech, jsou přímým dědictvím mccarthismu a odstrašujícím příkladem masově aplikovaného inkvizičního diskurzu.
Třetím momentem je obecný konformismus vůči "strukturám". Toinetová píše: "Při četbě tehdejších novin zaráží především respekt, s nímž tisk přistupoval k oficiálním projevům. Když si čteme v New York Times o Hissově nebo Rosenbergově případu či o studené válce, musíme s překvapením konstatovat, nakolik tento deník přijímá za bernou minci vše, co přicházelo z oficiálních zdrojů... ." Mnoho novinářů bylo propuštěno, protože tento "strukturální konformismus" kritizovali. Přesně totéž jsme zažili během bombardování Jugoslavie, CNN byla hlásnou troubou Pentagonu, noviny většinou přežvýkávaly oficiální zprávy a hlediska mluvčího NATO.
Otázku, na niž Toinetová hledá odpověď, formuloval už před stopadesáti lety De Tocqueville ve své knize Demokracie v Americe: jakého despotismu se musejí obávat demokratické státy? Jeho odpověď je známá: "Vidím nespočetné množství podobných a sobě rovných lidí, kteří jsou v jednom kole... nad těmito lidmi se tyčí nesmírná protektorská moc...podobala by se moci otcovské, kdyby jejím úkolem bylo připravovat lidi na dospělost; ale ona se naopak snaží udržet je neodvolatelně v dětství." Mccarthismus není než jedním z častých pokusů jak přeměnit omezenou demokratickou moc v neomezenou moc "protektorskou", která udržuje občany v permanentním dětství. Nesnaží se o to systematicky například jazyk reklam? Ty pokusy selhávají, ale zanechávají za sebou doutnající a páchnoucí trosky, který už nikdy zcela neuhasíme a neodklidíme.