Sudetoněmecká verze Evropy

 

Sudetoněmecký diskurz o české historické a politické identitě, o legitimnosti Československa, včetně označování Beneše za zločince, který se prolhal ke státu slepenci, má už dnes své pevné místo v našem veřejném prostoru a jeho důležitost spíše narůstá, jak dokázaly mimo jiné prezidentské volby.

 

Stále častěji je i v českém vnímání minulosti přijímána teze o nelegitimnosti Československa – státu neschopného samostatného života: Missbildung, "stát, který selhal" (tak zní název jedné americké knihy o Československu), pouhý oportunistický prostředek k trestání Němců po první světové válce, pro který není místo ve dvacátém století, jak dokázal jeho rychlý rozpad po roce 1989.

 

Sudetoněmecký diskurz v různých svých formách je také stále podstatnější součástí umělecké reflexe našich dějin jak v literární, tak filmové tvorbě. Jeho stále souhlasnější recepce je jistě také důsledkem únavy Čechů z jejich neúspěšných politických dějin, jejichž nejvýraznějším současným příkladem je vleklá neschopnost ustavit celospolečenský konsensus alespoň v základní míře. Nesamozřejmost národa jako by ve sjednocující se Evropě spíše rostla, než ustupovala.

 

Chci tu krátce komentovat to, co se o sudetoněmeckém diskurzu v podání Berndta Posselta, "povoláním Evropana", jak sám zdůrazňuje, dovídám z dokumentu Petry Nesvačilové Řekni, kde ty Němci jsou (FAMU 2011).

 

Soustředím se na tři scény, které dokazují, myslím alespoň, že sudetoněmecký diskurz ve své oficiální podobě nepřispívá k vyhnání starých démonů ze střední Evropy, spíše je jen ukolébává. V první scéně filmu vidíme Berndta Posselta říkat: "Mám české, slovinské, maďarské předky, jsem Evropan jak rodem, tak povoláním." Žádný z jazyků svých předků ale necítil potřebu jako "Evropan povoláním" se naučit, jako by "evropanství" bylo záležitostí jen pokrevní, jako by nebylo nutné se Evropanem stát kulturní volbou. Jeden starý sudetský Němec v dokumentu říká: "Češtinu jsme nepotřebovali, tady bylo všechno německé."

 

Podcenění dialogu mezi jazyky a kulturami v konstrukci otevřené "občanské" identity je, v mém pohledu, nejvytrvalejším z démonů střední Evropy. Ostatně už v archaickém výrazu Landsmannschaft je zakódován nejen teritoriální předsudek, exkluze druhých, ale i silný machismus. Identita založená na uzavřeném teritoriu (i demokrat Wenzel Jaksch trval na autonomii uzavřeného sudetoněmeckého teritoria v rámci Československa) a na bezvýhradném přijetí etnické tradice je hlavním důvodem středoevropských politických neúspěchů.

 

Kultura není tradice, je naopak vytržením se z loajálnosti k odkazu předků, k pokrevnímu, etnickému, tradičnímu celku, a přebudováním identity na kritice tradic a uzavřených pospolitostí. Tradic je hodně a etnických celků také, kultura je jen jedna – kulturou je osvobozující kritika nároku tradic na reprodukci.

 

Pokrevní definice občanství je německá tradice: až donedávna Turek, který se v Německu narodil, němčina a německá kultura byla jeho přirozeným prostředím, se nestával německým občanem snadno, zatímco pokrevní Němec odněkud z Ruska či Rumunska měl na občanství právo automaticky. Být Evropanem neznamená mít "české, maďarské a slovinské předky", ale být nositelem "vícejazyčné" identity, být "mezikulturní". Převaha angličtiny v EU oslabuje zájem o jiné evropské jazyky, tento trend je ale třeba zvrátit.

 

V jiné scéně dokumentu zazní přibližně tento argument: Češi nemohou v dialogu s námi tvrdit, že vyhnání je důsledkem toho, co udělal Hitler, největší zločinec v dějinách, protože tak vlastně sestupují na jeho úroveň. Téma Hitler ale není "to, co udělal", ale proč jeho zločinný diskurz tak silně rezonoval v německé společnosti, proč se Němci stali "ochotnými pomahači Hitlera", jak říká titul jedné slavné knihy. Je třeba vypudit z německé a středoevropské demokracie všechno, co tuto rezonanci způsobilo, třeba právě pokrevní pojetí občanství, celou tu "landsmannschaftskou tradici" teritoriálně a etnicky uzavřených menšin. Je to nemoc celé střední Evropy, jak dokazuje vývoj v Maďarsku, v projevech Berndta Posselta ale zcela chybí reflexe toho, že sudetoněmecký diskurz je plný neuvědomělých odkazů na tuto pokrevně, teritoriálně a etnicky uzavřenou pospolitost a že je to právě toto archetypální pojetí identity, které zaručuje rezonanci agresivním identitárním diskurzům.

 

Třetí scéna je nejtragičtější. Vidíme Berndta Posselta na jakémsi shromáždění spolku Chorvatů, je tu přijat jako "velký přítel chorvatského národa", vítá ho obrovský potlesk a skandování. Vypráví historku, jak někdy během války v Jugoslávii se ho jedna stará paní zeptala: "Bůh nás opustil?" Řekl jí prý: "Bůh Chorvaty nikdy neopustí, Chorvati mají velkou křesťanskou tradici, Evropa buď bude křesťanská, nebo ztroskotá, proto Evropa potřebuje Chorvaty," atd.

 

Je to šokující rétorika, bez náznaku reflexe témat, která jsou v současných chorvatských dějinách implicitně obsažena. Především, propojení národa a náboženství je na Balkáně starým démonem, slabost občanské nenáboženské definice identity byla jednou z hlavních příčin války v Jugoslávii, stačí říci "Sarajevo".

 

Byla ale příčinou i chorvatských ukrutností za druhé světové války vůči Srbům, i zdůvodněním spolupráce s nacismem chorvatských nacionalistů. Evropa se rodí z přetnutí vazby mezi státem, národem a náboženstvím, rodí se z aktivní, na náboženství nezávislé etiky, z "tolerančního patentu", z osvobození od povinnosti vyznávat jako "občan a vlastenec" i určité náboženství. V Posseltově diskurzu chybí také jakákoli reflexe hanebné (a v odborné literatuře hojně zdokumentované) viny německého pravicového tisku devadesátých let na vyvolávání antisrbských předsudků zdůrazňováním rozdílu mezi "evropským Chorvatem (potažmo Slovincem) a neevropským Srbem". A chybí také reflexe důsledků tehdejšího rozhodnutí Německa uznat Chorvatsko bezpodmínečně, bez koordinace s váhajícími evropskými státy, což zásadně přispělo k vyhnání krajinských Srbů, kteří tam žili stejně dlouho jako sudetští Němci v českém království.

 

Brzy bude obnoven Mariánský sloup v Praze, ten je oslavou spojení trůnu a oltáře, náboženské netolerance, jednoty státu, národa a katolické církve, povinného vyznání, je proto užitečné připomenout si, že liberální demokratická Evropa se rodí z bourání takových sloupů, z přetnutí vazby mezi náboženstvím a občanstvím. V dokumentu, o němž tu mluvím, začíná Posselt své vystoupení na sudetoněmeckých dnech vzpomínkou na svou tetu, kterou "s ledovým klidem" už rok po válce Češi vyhodili z okna. Nezdá se mi, že toto je odpovídající vstup do dialogu o tématu odsunu od člověka, který je "povoláním Evropan". Taková diskurzivní strategie středoevropským démonům dveře spíše pootvírá, než aby přispívala k jejich definitivnímu vyhnání. V logice platí, že z nepravdivého výroku plyne cokoli, v dějinách lidských společenství pak platí, že ze zla, jako byl nacismus, který je zrušením všech základů lidského soužití, vyplývá jakékoli jiné zlo.

 

Ve filmu Jdi a dívej se Elena Klimova je scéna, kdy Němci v Rusku naženou vesničany do stodoly, tu zapálí a dovolí odejít jen lidem bez dětí. Z takové krutosti vyplývá cokoli a nikdo nemá právo to "cokoli" soudit. Některé národy a lidské skupiny obstojí v takové zkoušce, dokážou obnovit základy soužití, přetnout začarovaný kruh zla vyvolávající další zlo. Český národ neobstál, začarovaný kruh zla nepřetnul, důsledkem nacismu bylo další zlo, nejen odsun, ale i padesátá léta patří do tohoto kruhu zla. Kdo ale má právo vynášet soudy nad polapenými v něm? Může vůbec někdo říci, že do něj vůbec nepatří, ničím ve svém životě?

 

Uvažuji o sudetoněmeckém diskurzu v době, v níž došlo k bezprecedentnímu úpadku středoevropské politické kultury, zvláště v Maďarsku, ale v jiné formě i v Česku, jak dokazuje groteskní rozdělení národa přímou volbou prezidenta. Myslím, že ten diskurz pootvírá dveře starým středoevropským démonům ze dvou důvodů.

 

Zaprvé práva připisuje více implicitně etnicky a teritoriálně uzavřeným pospolitostem než občanům v heterogenním a otevřeném národním společenství. Takto pojatá menšinová práva jen oslabují a omezují práva občanská, vidím proto kontinuitu mezi sudetoněmeckým pojetím identity a rostoucí identitární panikou, která je jedním z nejnebezpečnějších aspektů současné krize Evropské unie.

 

Zadruhé pak považuji za nebezpečně archaický důraz na náboženství jako základ národní (i evropské) identity, vystupující na světlo v Posseltově projevu k Chorvatům. U nás známe jeho demokracii ohrožující důsledky z dějin druhé republiky či Slovenského štátu, v současné Evropě ohrožuje právo imigrantů z "nekřesťanského" světa na občanství. V dnešním Česku je propojení církve a vlády, klerikalizace společnosti a státu v plném běhu, jak dokazuje programově provládní postoj kardinála Duky a třeba i zmíněné obnovení Mariánského sloupu, oslavující jednotu státu a katolické církve. Je to ten nejhorší možný vývoj politické kultury ve střední Evropě.

 

Nejvyšší představitel sudetských Němců v Rakousku Gerhard Zeihsel řekl, že "kdyby Beneš splnil Konradem Henleinem dlouho požadovanou autonomii v rámci Československa, neměl by Hitler žádný důvod k zásahu". Představa, že Hitler potřeboval "důvody" k podrobení si méněcenných ras a že vlastním cílem Henleinových požadavků nebylo rozbití "toho směšného státu" (jak ho nazval Goebbels), je dokladem nebezpečně nedostatečného poučení z dějin dvacátého století.

 

Bylo by velkým posílením boje se středoevropskými démony, kdyby se sudetoněmecký diskurz změnil a přispěl k obraně globální občanské společnosti před agresivitou teritoriálně uzavřených národních či etnických celků. Moc naděje ale v tomto směru nám výroky, jako je ten Zeihselův, nedávají. Nejvarovnější je pak to, že ani u nás, ani v Rakousku, ani v Německu takový výrok dnes nevyvolá žádnou zásadní reakci.

 

zpět