Od demokracie k etno(techno)kracii aneb Spojené regiony Evropy

 

Evropou obchází strašidlo regionalizace. Mnoho evropských politiků se s ním přátelsky vítá, vidí v něm jádro evropské budoucnosti. Edmund Stoiber, bavorský premiér, prohlásil v březnu tohoto roku: "Jednáme v rámci stále integrovanější Evropy, brzy musíme otevřít diskuzi o budoucí roli evropských národů, protože rozhodovací moc se ve stále větší míře koncentruje v Bruselu… Kvalita systému není určována na úrovní národní, ale regionální" (Corriere della Sera, 16/3/2000).

Prezident regionu Benátsko Giancarlo Galan předložil nedávno italské vládě návrh nového statutu: vyžaduje pro region úplnou moc nad školstvím, zdravotnictvím, dopravou, více kompetencí v oblasti veřejného pořádku a imigrace, možnost vést vlastní zahraniční politiku. Článek 5 statutu zní: "Region uskuteční opatření, eventuálně koordinované se státem, na obranu veřejného pořádku, také omezením přílivu imigrantů". Liga Severu uspořádala protestní pochod proti právu muslimů postavit si mešitu, problémy divoké imigrace chce řešit na regionální úrovni. Po jarních volbách může být vládní stranou, podobně jako strana Haiderova v Rakousku. Benátsko také předložilo návrh regionálního referenda, v němž by se voliči vyslovili například pro úplnou kontrolu nad 70% daní rezidentů. Ústavní soud je zamítl s odůvodněním, že v mnoha svých bodech prosazuje "sebeurčení Benátská" a regionální voličstvo nemůže zpochybnit "konsensus, na němž je založena republika". Návrh nicméně ukazuje, jaké jsou dlouhodobé cíle bohatých italských regionů.

1.

Regionalizace Evropy se dala do pohybu. Politický slovník prudce nasákl místní kořalkou a dialektem, chvastounský regionální vůdce Haider kráčí v čele okrojovaných zástupů. "Vynořují se kultury, které národní stát hubil" - jásají zastánci sebeurčení regionů, zatímco v nedalekém politickém pološeru vybuchují baskické, korsické, severoirské bomby. "Národní státy už nehrají žádnou podstatnou roli, EU se přirozeným vývojem přemění ve Spojené regiony Evropy" - prohlásil nedávno představitel Lombardie, jednoho z nejbohatších regionů EU. O federalismu ne mezi evropskými národními státy, ale mezi evropskými regiony sní nejen významná část obyvatel severní Itálie, ale i bavorská CSU, Baskové, Korsičané, obyvatelé Jižního Tyrolska a třeba Katalánci.

V mnoha svých důsledcích regionalizace evropských národních států ohrožuje demokracii.

Španělský ministr školství Pilar de Castillo navrhl reformu výuky dějepisu na středních školách s cílem vyvážit přílišnou oslavu regionální identity na úkor identity národní. Celá Itálie v těchto dnech horečně diskutuje o rozhodnutí pravicové regionální vlády v Lazio, přezkoumat školní učebnice dějepisu a eventuálně vyřadit ty, které jsou příliš "levicové". K tomuto rozhodnutí vzhlížejí s pochopením regiony Piemonte, Sicílie a Puglie, podporují je někteří členové regionální vlády Lombardie, část katolíků v něm vidí šanci pro větší nezávislost školství na "ateistickém" státě. Regionální vláda Lazia je v rukou postfašistické strany, která vyžaduje především revizi "pomlouvačné" interpretace fašismu, zdůraznění jeho odlišnosti od nacismu a bolševismu, které naopak musí být hozeny bez váhání do stejného politického pytle. Bude ustavena regionální komise, která rozdělí texty na nestranné a stranické - do jaké míry bude její rozhodnutí pro učitele dějepisu závazné není jasné. Článek 33 italské ústavy sice praví, že "umění a věda jsou svobodné a mohou být svobodně vyučovány", ale článek 45 regionálních statutů zase stanovuje, že "region chrání právo na vzdělání". Proti komu a čemu? Proč ne proti levicovým dějepiscům nebo ateistickým (či naopak zase katolickým) úchylkářům?

Svoboda učitele je zajištěna tím, že se na základě celostátního výběrové řízení stává státním zaměstnancem a nepodléhá ani ideologické ani zaměstnanecké kontrole ze strany regionální správy, nemusí nijak hájit většinové přesvědčení v regionu. Kdy ale začnou regionální potentáti vyžadovat ochranu svých dětí před příliš antikonformistickými učiteli? Učebnice dějepisu jsou samozřejmě často tendenční, ale jejich tendenčnost musí být vyvrácena střídáním generací dějepisců, pohybem svobodného veřejného mínění, ne politickou mocí. V celé diskuzi ovšem nejde ani o levici a pravici ani o interpretace komunismu a fašismu; jde o míru legitimní kontroly regionů nad prostředky nutnými k dekonstrukci "národní identity", tohoto novodobého masového mýtů.

2.

Vzpomínám si, jak před několika lety třicet tisíc Bavoráků demonstrovalo v Mnichově proti rozhodnutí nejvyššího soudu, který prohlásil za odporující ústavě Německa zákon, podle něhož na zdech všech škol v Bavorsku musí být vystaven krucifix. Dal svým výnosem za pravdu manželům Selerovým, kteří vedli celé jedno desetiletí úporný boj za svá občanská práva, jež povinný krucifix ve školách nepochybně poškozuje, protože pro jejich dceru, vychovávanou v jiných než křesťanských zásadách, je traumatem "muset se dívat na zohavenou mrtvolu, vystavenou na zdi". Heslem manifestace bylo "Kříž zůstane - včera, dnes zítra". "Kdo nám bere krucifix" - prohlásil tehdy bavorský leader - "neukazuje nám cestu k neutralitě, ale k propasti. Nedovolíme, aby hodnoty křesťanského náboženství a jeho symboly byly vytlačeny z veřejného prostoru". Bylo to úplně poprvé, kdy v poválečném Německu vláda jedné spolkové země otevřeně odmítla podřídit se soudcům v Karlsruhe, jejichž nedotknutelná autorita byla součástí demokratické převýchovy Němců.

Výrok "nedovolíme, aby hodnoty křesťanského náboženství byly vytlačovány z veřejného prostoru" je hrozivý, protože region si tu přisvojuje veřejný prostor národního státu. Povinný krucifix na školní zdi je nejen porušením občanských práv příslušníků jiných než křesťanských náboženství, je i útokem na otevřenost veřejného prostoru, podobně jako rozhodnutí překontrolovat učebnice dějepisu třeba z hlediska místních (sociálních, estetických, politických, psychologických) stereotypů. Italská Liga Severu si převyprávěla dějiny Itálie jako příběh bojů regionu proti parasitismu Říma a často propaguje ideu, že v severních školách by měli učit jen místní učitelé.

Všechny evropské regiony usilují o posílení svých pravomocí v oblasti vzdělání a městské policie. Jak by asi dopadla občanská práva manželů Selerových a jak nezávislost učitelů dějepisu, kdyby Bavorsko pod heslem "nedáme si brát naši bavorskou bigotnost" a Lazio pod heslem "nechceme, aby se naše děti učily, s čím my nesouhlasíme" získaly plnou svrchovanost nad školstvím? Jak se v duchu tohoto trendu bude učit dějepis na Korsice, na Sicílii či v Haiderově regionu? Měl jsem za posledních dvacet let mezi svými studenty jak Jugoslávce tak i jugoslávské pohrobky: rozdíl mezi jugoslávským nacionalismem a třeba kosovským či chorvatským etnonacionalismem je pro potenciálního učitele dějepisu zastrašující.

3.

Slavný jihotyrolský horolezec Reinhold Messner je velmi kritický k etnickému apartheidu, který vládne v Jižním Tyrolsku. "Je mi cizí většina, která ráda označuje menšiny výrazy jako Nestbeschmutzer, špína ve hnízdě"- prohlásil. Italsky a německy mluvící děti tam musí chodit do oddělených škol a školek, ve stejné budově jsou případně odděleny plotem, i starci musí dožívat v oddělených starobincích, aby se nemíchali. Nad chodem této mašinérie na reprodukci etnických rozdílů bdí etnická strana Südtirolervolkspartei a jeden regionální deník, který určuje co vyplývá z pojmu Heimat. Povýšení jihotyrolského dialektu na hlavní nástroj komunikace region duchovně izoluje a banalizuje jeho veřejný prostor.

Kultura ve všech svých formách ­ i těch folklorních, autenticky lidových - je universalistická, odporuje uzavírání veřejného prostoru etnickým klíčem a povyšování klanové loajálnosti na nejvyšší mravní normu, které si vynucuje každý etnonacionalismus. Intelektuálové a umělci se stávají v etnonacionalisticky předefinovaném regionu obávanými levicovými "Nestbeschmutzer". Za obviněním intelektuálů z levicovosti se vždy skrývá útok proti všemu, co ve jménu abstraktních "cizáckých" vizí vykořeňuje z loajálnosti k místním autoritám a stereotypům, co je nesrozumitelné, co podvrací "svět jak jej vidí všichni normální lidé", co narušuje bezpečí kýče a života podle "našich" hodnot. "Vidím zde obrazy, které dosvědčují, že jistým lidem oči ukazují jiný svět než jaký ve skutečnosti je# kteří vidí nebe zelené, trávu modrou, mraky nažloutlé#Jsou jen dvě možnosti: buď trpí dědičnými vadami zraku a příslušné ministerstvo musí se zabývat otázkou, jak zabránit dalšímu dědičnému šíření těchto vad ... nebo sami nevěří těmto svým dojmům.. a pak věc patří trestnímu soudu" - řekl v roce 1937 v Mnichově na výstavě "Zdegenerovaného umění" nejhrůznější produkt regionálních stereotypů v tomto století ­ Hitler.

Vzpomínám si, že když byla výstava někdy v osmdesátých letech v mnichovském Kunsthausu zopakována, návštěvní kniha hýřila zápisy schvalujícími Hitlerův rázný odpor k modernímu umění - věčný příklad antiintelektuální posedlosti té politické moci, která odvozuje svou legitimnost z boje nezkažené národní periferie proti zkažené, kosmopolitní, kavárenské, povalečské, židovské kultuře hlavního města. Stalinisté, maccarthisté a naši současní neonormalizátoři přejali s úspěchem tento Hitlerův archetypický vztah k "jinému" světu, do něhož nás umělci a intelektuálové vtahují.

4.

Regionalizace Evropy sebou nese nebezpečí, že velké evropské nacionalismy budou nahrazeny malými evropskými etnonacionalismy.

Claudio Magris napsal, že předpokladem otevřenosti veřejného prostoru je "laický duch" školství. Označuje tím slovem takovou organizaci školství, díky níž jsou děti přinuceny vyrovnat se s přítomností "jiných" ve společném světě, se šokujícím právem těchto "jiných" vnímat náš posvátný krucifix jako odpudivou "mrtvolu vystavenou na zdi". Velké evropské nacionalismy vytvořily evropský laický veřejný prostor, etnonacionalismy jej naopak ruší: každá menšina, ať už etnická, sociální či náboženská, si tu chce vybudovat vlastní školu, kde by občánek byl chráněn proti možnosti potkat se s někým, kdo by se od něho lišil - se svým náboženským, kulturním, jazykovým, sociálním či morálním "jiným".

Laický veřejný prostor nás naučil v prvé řadě oddělovat od sebe různé identity - lze být například Bavorákem a zároveň buddhistou, Američanem a zároveň angažovaným odpůrcem globalizace, Čechem a zároveň radikálním odpůrcem Temelína. V okamžiku ale, kdy je odpor k Temelínu vyhlášen za "protičeskou aktivitu", začíná etnonacionalizace státu, protože etnický původ nás nyní zavazuje k určitému náboženskému nebo ­ jako v tomto případě - technologickému vyznání. Národní stát je založen na pluralitě identit, na "pomnožných příslušnostech", na respektování hranic mezi nimi; etnonacionalismus naopak vyžaduje, aby naše identity tvořily monolitní celek - pod trestem vyloučení ze společenství žádná nesmí chybět.

Jsou protitemelínští Češi jen "Nestbeschmutzer"? Pavel Dostál, ministr kultury, si to, zdá se, myslí. Prohlásil prý (srv. A. Drda, LN, 25/10), že pokud bude církev zastávat "protičeské postoje" v otázce Temelína, nemůže počítat s podporou vlády v majetkových otázkách". Identifikace "projaderného postoje" s "češstvím" je typickým projevem etnonacionalismu. Václav Klaus zase nedávno prohlásil, že "chceme žít podle hodnot, které jsou našimi hodnotami", že přikládá "velký význam hodnotám jako jsou národ, národní identita, vlast, stát" a že odmítá "se smiřovat s intelektuálně povrchními, kosmopolitními úvahami". Ústy liberála Václava Klause se k nám vrací ze stalinských dálav kritika kosmopolitismu a to ve stále stejné funkci: zájem strany = zájem celého národa. Čí hodnoty má Václav Klaus na mysli, když říká "naše"? Hodnoty liberálních ekonomů či zakladatelů ODS? Jaké jsou "české" hodnoty?

Etnonacionalismus delegitimuje jako projev "cizáctví" loajálnost k abstraktnímu kulturnímu modelu a vyžaduje znovu loajálnost vůči konkrétním skupinám lidí či našemu pokrevnímu bratrstvu. Počet závazků, které je třeba povinně vyznávat jako Čech, Jihotyrolák či Katalánec se tak prudce rozšiřuje. Zdá se mi, že "malý" český etnonacionalismus, neotesaný pohrobek "velkého" československého nacionalismu, se stále zřetelněji rýsuje jako politická platforma ODS a ČSSD. Jsou jej také "plná média".

5.

Evropské demokratické státy jsou výtvory velkých evropských nacionalismů. Nacionalismus sjednocuje a organizuje masy, které se valily z venkova do měst hnány "velkou transformací" - průmyslovou revolucí. Formují se nové elity, jejichž status je legitimován kulturně, převahou ve sféře vědy a literatury. Ve spojení s donucovací mocí státu, nacionalismus rozbíjí místní etnické vazby a prosazuje novou masově sdílenou identitu, založenou na loajálnosti k jednotnému abstraktnímu kulturnímu modelu.

Národní identita jsou navzájem propojené příběhy o našem společném původu, o našich sdílených velkých ideálech, které mají svou váhu ve světových dějinách jako husitství, francouzská revoluce nebo třeba hrdinný boj Albánců proti Turkům. Stát, jeho instituce a úředníci, z nich odvozují svůj étos, svou legitimnost, jak se děti učí v "národní" škole. Národní stát je úspěšný, jen když tyto příběhy o společném původu, o ideálech, čestných úřednících a institucích, oddaných vlastencích přispívajících k pokroku "všeho lidstva", jsou ve veřejném prostoru v produktivním napětí, takže proti zájmům mocných lze postavit universalistický smysl naší minulosti, proti mrtvé liteře zákona živou solidaritu českého lidu, jak o ní vypráví národní literatura a proti sobectví části společnosti mravní závazky vyplývající ze sounáležitosti s celkem národa.

Komentátor MfD Vladimír Kučera kritizoval kdysi uvedení Vávrových "husitských" filmů v české TV takto: "Děsí, jak je to všechno uvařené z Nejedlého kuchařky zjednodušených a překroucených českých dějin. V tomto pojetí přestávají být podobné kousky historií a jsou z nich jakési Nové pověsti české# Kolik rodičů včera a kolik učitelů dějepisu dnes řekne, ono to tak úplně nebylo"? Má jistě pravdu. Oč méně překroucené jsou ale anglické filmy o královně Alžbětě, polské o boji za vlast, ruské o statečnosti prostých Rusů, francouzských o revoluci 1789 (byla vůbec?) či americké o budování státu? Národní mýtus musí být efektivní, ne pravdivý, musí být pevným základem našich občanských práv. Žádný národní mýtus není pravdivý, je jen více či méně užitečný.

Národní identita je moderní masový mýtus, sestavený profesionálními dějepisci ve službách národního státu za využití jeho donucovací moci. Dějepis je velký literární žánr modernosti; vyprávění dějepisců, utkané z různých dokumentů a živých literárních tradic, buduje národní identitu jako účast všech občanů na souvislém příběhu, který má své svědky, své hrdiny, své místo ve světě, svou budoucnost, své důkazy, svou "světovou viditelnost", své místo v dějinách světa. Je to příběh, který svou strhující obecností podvrací loajálnost vůči místním kulturním a sociálním vazbám a stereotypům. Vtrhuje do života všech jako "osvobozující poselství" z hlavního města, v němž se "ději opravdové dějiny", které každého jednotlivce povolává k tomu, stát se v národním příběhu význačnou postavou, získat si v něm zásluhy o spásu národa a tím i věčnou slávu. Díky masové výchově, zajištěné státem, se národní mýtus rychle přeměňuje v proces "nacionalizace mas", v moderní masové vyznání, které má své svaté, své rituály, své mučedníky, své svátky, své proroky.

6.

Každý národ se zrodil z osvobozujícího kulturního šoku, který úspěšný nacionalismus vyvolal. Velké evropské nacionalismy jsou udělány z univerzalistických osvícenských idejí, z dědictví Glorious Revolution (1688), britské tradice konstitucionalismu a parlamentarismu, francouzské a americké revoluce, z protestantského individualismu a nezávislosti svědomí, jako například nacionalismus český v podání Palackého či československý v Masarykově politické interpretaci první světové války. S jedinou ale výjimkou, která evropské dějiny krvavě poznamenala.

Krutost evropských dějin dvacátého "století extrémů" byla důsledkem toho, že střed Evropy byl okupován velkým ale "opožděným" národem. Tím výrazem německý filosof Helmut Plessner označil fakt, že německý nacionalismus, který se zformoval o sto let později než nacionalismus francouzský, britský či třeba holandský, nevyrůstá z ducha osvícenského univerzalistického racionalismu, ale z boje proti němu. Opožděný protiosvícenský německý nacionalismus považuje liberalismus a demokracii za prázdný elitářský intelektualismus a nereálné literátsví. Thomas Mann píše uprostřed první světové války, v březnu roku 1915, rakouskému zeměpisci Amannovi: "Západ je starý# ve svém humanismu, ve své ideologii a frazeologii se zastavil v osmnáctém století, jeho ideje jsou idejemi buržoazní revoluce, literátského ducha, emancipace Třetího stavu. To nové, co Německo proti tomu staví je mnohem méně literátské, založeno na akci Kauza Západu je do takové míry nasáklá literaturou, literátským duchem, že bych ji měl považovat za svou Před literátskou politikou jsem ale na straně Bismarcka ."

Ano, západoevropský univerzalistický nacionalismus, včetně toho našeho, byl nasáklý literaturou, "národní ideály", odvozené z osvícenství, byly skutečně intelektuálské, abstraktní a všelidské. Ve jménu svého "realistického" etnonacionalismu vedlo Německo proti západoevropskému literátskému nacionalismu dvě světové války a teprve po drtivé porážce přebudovalo svůj stát a svůj nacionalismus v západoevropském duchu. Ne konec komunismu, ale "pozápadnění" Německa je klíčovou událostí dvacátého století, protože i sama světová expanze komunismu a sovětské moci byla jen důsledkem nerovnováhy způsobené v Evropě německým opožděním.

Německé etnonacionalistické dědictví není ještě zcela překonáno. Teprve současná sociálnědemokratická vláda prosadila změnu starého etnonacionalistického zákona o občanství směrem k pojetí univerzalistickému, které odvozuje občanskou identitu z kultury, vztahu k ústavě a je otevřené přistěhovalcům. Bavorská etnonacionalistická CSU, včetně sudetoněmeckého Landsmanschaftu, proti novému zákonu hlučně protestovala.

7.

Když z nacionalismu vytlačíme loajálnost k abstraktnímu kulturnímu modelu, "literátského ducha", jak ji posměšně nazýval v době první světové války Thomas Mann, a nahradíme ji bezpodmínečnou loajálností vůči konkrétním zájmům skupin vládnoucích v regionu, dostaneme etnonacionalismus. Převládající politický styl se pak mění, vulgarizuje se, k moci se dostává místní nomenklatura, která "nesnáší abstraktní řeči". Bude větší regionální pravomoc nad školstvím znamenat, že v katolickém regionu školáci ztratí právo na náboženskou pluralitu a muslimové nebudou si smět postavit svou mešitu? Jak závazný bude dialekt? Nebude se pod heslem "špiní vlastní hnízdo" cenzurovat každý morální antikonformismus či třeba menšinová náboženství?

Chorvatská spisovatelka Slavenka Drakuličová popisuje v knize Jako bych tam nebyla na základě svědectví, dokumentů a výzkumů z balkánského konfliktu, pocit nereálné cizosti, která se zmocňuje znásilněné a ponížené ženy. "V tom okamžiku ji znovu překvapí to, že násilníci nejsou schopni normálně promluvit, mluví jen jednoslabičně, jako kdyby zapomenuli, co je to mluvit. A snad to opravdu zapomenuli." Létá devadesátá přinesla ohromující návrat etnonacionalistického fundamentalismu, vzteklého, zoufalého, primordiálního, jehož se Jugoslávie stala odstrašujícím symbolem. Slavenka Drakuličová je zachycuje jako "zapomenutí řeči" a je to hluboký postřeh. "Přirozená řeč", napsal Gadamer, je "živoucím vztahem k celku". Rozumět někomu znamená udělat zkušenost o tom, že jsem "částí celku", stejně jako ten, s nímž jsem v konfliktu.

Národní veřejný prostor držel specializované poznání a ekonomické podnikání uvnitř otevřeného celku národního jazyka, stejně jako naše různé identity a závazky, naše náboženská e ideologická přesvědčení. Stačí prolistovat si učebnici filosofie pro střední školu, abychom si uvědomili, do jaké míry je německá či francouzská filosofie národní. Etnonacionalismus i ekonomická globalizace nás odtrhují od "živého celku", který se prosazuje v přirozené řeči. Etnická příslušnost, věda a nadnárodní koncerny nepotřebují mluvit, jejich doménou jsou sebepotvrzující stereotypy, neosobní formule a formální postupy.

Zamysleme se nad touto pasáží z Manifestu na obranu italského jazyka, který v červnu 2000 vydali italští spisovatelé: "Nezbývá než zahájit i v Itálii hnutí aktivního odporu proti zamoření jazyka. Ten neohrožují ti, kdo jím mluví či píší, ale ti, kdo usilují o jeho brzké vyhynutí, aby mohli nastolit globalizovaný svět, v němž nástrojem běžné komunikace bude dialekt, zatímco nástrojem komunikace kulturní bude basic english. Proti tomuto autoritářskému a ochuzujícímu sjednocení je jazyk zbraní."

Italští spisovatelé varují před "ztrátou jazyka", podobně jako dramatické výpovědi Slavenky Draculičové. Ztráta jazyka je metaforou pro "etno-techno-kratickou" dekvalifikaci veřejného prostoru národních států, drceného globalizací i regionalizací současně. Jeho jedinečná energie není reprodukovatelná na úrovni dialektu či basic english. V takovémto pseudoveřejném prostoru budou nadnárodní koncerny globálními pány nad veřejným míněním, budou je vyrábět, ničit či prodávat pod cenou jeho přebytky; regionální nomenklatura pak bude zase pánem nad naší sociální identitou a ideologickou angažovaností. Nastává doba etno-techno-kracie, kterou charakterizuje rozvod mezi kulturou a státem. Stát je dnes jen nástrojem pro manažování globálního ekonomického růstu, univerzalistické národní ideály by překážely, protože činí lidi vzdorné a méně manipulovatelné. Epocha růstu Růstu je především epochou bezmezné manipulovatelnosti lidí.

8.

Černá komedie s nemocí šílených krav v EU, rychlé spouštění dovozních bariér ne na ochranu zdraví občanů, ale vlastních ekonomických zájmů, záplavy v Itálii, Británii a Francii, způsobené změnami klimatu, katastrofy lodí přepravující jedovatý odpad, belgická kuřata obsahující dioxin, česko-rakouské spory o Temelín, bloky dálnic a časté katastrofy v dálničních tunelech, smogové inverze ve velkých městech, desertifikace části planety, zamoření podzemních vod, utajený vývoz toxického odpadu do zemí Třetího světa - to vše jsou příklady nerovné, nespravedlivé a iracionální distribuce rizik, vyplývajících z modelu ekonomického růstu, vnuceného zeměmi G-8 celému světu. Může decentralizace na regionální bázi tuto situaci změnit?

Jsou větší pravomoce regionů ve sféře ochrany životního prostředí zárukou spravedlivější a racionálnější distribuce rizik růstu? Regionální parlament Sicilie navrhl amnestii pro 170 000 staveb poškozujících životní prostředí. Efektivní monitoring znečištění, sběr a třídění informací, překračují v každém případě možnosti regionu. Jaké negociační režimy mezi regiony a jaké arbitráže mohou řešit problémy globálního dopadu některých průmyslových strategií,dohodnutých na regionální bázi? Na regionální úrovni je snadné zmobilizovat obyvatele pro boj proti jedné skládce odpadu nebo jedné jaderné elektrárně, která přímo zasahuje do jejich životů, ale ne pro novou politiku v ochraně životního prostředí či pro podporu mezinárodních dohod. Naopak, etnické hranice často institucionalizují ekologickou nezodpovědnost občanů.

Animální moučka v krmivu dobytka způsobila zdravotní a ekonomickou katastrofu, důsledkem vyhubení hmyzu je vyhynutí ptactva, klimatické změny činí neobyvatelné některé části naší planety, politiky Mezinárodního měnového fondu způsobují často ekonomické krize ­ říkáme tomu "komplexnost". Může být kompenzována decentralizací na regionalní bázi?

Decentralizace umožňuje efektivnější produkci veřejných statků, protože snižuje náklady na domlouvání kolektivních akcí, zvyšuje pravděpodobnost, že se najde kritická masa lidí, která ji uvede do pohybu, díky větší viditelnosti také snižuje počet černých pasažérů. V podmínkách globální propojenosti, charakteristické pro technologické prostředí, decentralizace by mohla být racionální jen za podmínky, že by nebyla postavena na (etno)regionální bázi, ale byla by flexibilní, funkční a deteritorializovaná. Hranice mezi regiony by musela definovat jen nerovná distribuce rizik, ne etnická identita či historický původ. Jen solidarita ohrožených.

Filosof Charty 77 Jan Patočka hovořil o "solidaritě otřesených", těch, kdo zakouší absurditu mobilizace sil k dalšímu růstu Růstu, k další přeměně světa v energetický komplex. Regionální etnonacionalismus je ideologický podvod, který zakrývá podstatu věci, že totiž regionalizace probíhá na sociální bázi, že regiony bohaté chtějí být nezávislé na regionech chudých. Nová evropská nadnárodní solidarita nemůže vyrůstat z decentralizace na (etno)regionální bázi, ale jen ze zkušenosti společného ohrožení, ze zkušenosti morálního otřesu před důsledky růstu Růstu.

Jedinou racionální bází decentralizace je nespravedlivá distribuce ekologických rizik, která si vynucuje spolupráci občanů přes všechny historické hranice mezi státy a regiony. Efektivní decentralizace musí být jak nadnárodní tak nadregionální. Evropský veřejný prostor či evropské vlastenectví, "euronacionalizace mas", musí být prvním krokem k systému flexibilní mobilizace občanů proti diskriminující distribuci ekologických rizik. Fakt, že britská vláda tajila v zájmu ekonomických lobby informace o nemoci šílených krav ukazuje, že vlády národních států jsou nezodpovědné, utajují před vlastními občany klíčové informace ve službách růstu Růstu. Racionalizující decentralizace musí být především způsobem, jak znovu institucionalizovat odpovědnost před těmi, kdo jsou ohroženi planetárními důsledky růstu Růstu, ne před skupinami, které privatizují zisky růstu a zestátňují jeho náklady. Evropské regiony budoucnosti jsou třeba Temelínsko, ustavené de facto odporem k nukleární energii, region "petrolchimico" ustavený v Itálii rozšířením rakoviny v širokém okolí chemických komplexů, region mořských pobřeží devastovaných naftou uniklou z havarovaných tankerů, makroregion ustavený zamořením pitné vody odpadem z umělých hnojiv, region evropských velkoměst ustavených smogovými inverzemi atd. Nejdůležitějším rysem evropské identity byla její otevřenost každému, kdo chtěl participovat na jejím smyslu. Ale má ještě nějaký smysl?

Diskuze o klíčových otázkách evropské demokracie se rozbíhají pomalu, Heiderové přicházejí rychle.

 l-eseje.htm

 default.htm

 

 

 

 

 

 

* Kurzy * Last minute * Letenky * Kurzy akcie a burza * Reality a bydlení * Akcie * Rejstřík * Hotel Prague *