Česká cesta k zavřené společnosti

 

Opoziční smlouva, původně dočasné (a jako takové i legitimní) východisko z povolebního patu roku 1998, vyústila v toleranční patent a pak v nesystémovou, oportunistickou, a proto i nemorální změnu volebního zákona. Jejím jediným cílem je snížit závislost vlády na voličích a jejich mínění. Je to cesta, která nevede k většinové demokracii, ale naopak k parlamentnímu despotismu nejhoršího druhu.

Většinová demokracie a despotický parlament

Co je většinová demokracie?

V základu většinové demokracie je princip, podle něhož politický program a většina, která jej bude prosazovat, jsou voleny přímo voliči, a ne zastupitelským shromážděním. Zvolená většina a její politický program mohou být změněny jen novými volbami. Rozlišme tedy mezi demokracií parlamentní a většinovou takto: ve většinové demokracii voliči volí přímo většinu a její politický program, zatímco demokracie parlamentní svěřuje tvorbu vládní většiny a jejího programu parlamentu. Výhodou většinové demokracie je větší viditelnost formování politické vůle a následné oslabení moci neviditelných stranických oligarchií. Pro zastánce většinové demokracie je despotismus nejčastěji plodem všemocných parlamentů – připomeňme si, že americká revoluce nebyla původně namířena proti britskému králi, ale proti všemocnému, tyranskému a sobeckému britskému parlamentu. Současný nový volební zákon neposiluje “většinové prvky” v našem politickém systému, nedává voličům větší moc, ale naopak snižuje jejich váhu v procesu tvoření většiny.

Cesta k většinové demokracii vede přes dvě základní křižovatky. První je postupná přeměna stran v široká uskupení, v nichž produktivně soužívají různé programy a orientace, které získávají dočasnou převahu ve formulaci vládních programů. Tak například v britské Labour party se formovaly v minulosti velmi radikální a socializující většiny, zatímco dnes převažuje program velmi protržního křídla, a strana se přesto nerozpadá. Tento proces přeměny všech stran v křídla jednoho velkého pravicového a jednoho velkého levicového uskupení u nás neproběhl, ani ODS ani ČSSD nesjednocují všechny strany podobné orientace, naopak snaží se je vyloučit ze hry “počtářským” trikem s hlasy. Druhou křižovatkou je nutnost vybudovat pevné bariéry proti invazi velkých stran do občanské společnosti, ekonomie, soudnictví a médií a také proti nebezpečí, že dvě největší strany budou vládnout v “neprůhledné koalici” jako v Rakousku. Takové bariéry u nás vybudovány nejsou a opozičně-smluvní koalice se příliš nesnaží je budovat. Spíše naopak, jak ukazuje nedávný pokus inspirovaný ODS omezit nezávislost České národní banky.

Nový volební zákon je především oportunistický, protože ušitý na míru současné vládnoucí dvojstrany. To, že v našem parlamentu se nenašel ani jediný poslanec za ODS, který by hlasoval proti přijetí zákona, který svým zdaleka viditelným oportunismem uráží všechny liberální principy, ukazuje, že tato strana se přeměnila v “nomenklaturu”, lhostejnou k idejím, z nichž vznikla.

Nový volební zákon je ve své základní intenci velmi průhledný: pomocí počtářských triků při sčítání hlasů zajistit straně, která získá přibližně jednu třetinu voličů, většinu křesel v parlamentu. Proč tento “nášup reprezentativnosti”? Jen proto, aby se snadněji vládlo? V politologii se tomu říká “upravené proporční volební systémy”, v našem případě bychom mohli hovořit o volebním systému “silném”, v tom smyslu, že silně překrucuje reálnou distribuci hlasů ve prospěch velkých stran. Matematická formule, které se k tomuto “zkreslujícímu přepočtu hlasů” používá, nás nemusí zajímat, protože nijak nemůže ovlivnit základní fakt: zkreslení proporčního systému je tu tak silné, že je v rozporu s duchem proporčního systému – je proto velmi pravděpodobné, že Ústavní soud tento zákon odmítne.

Italský akademický Slovník politiky například definuje ideu proporčního systému takto: “Základním argumentem zastánců proporčního systému je to, že zajišťuje obranu menšin před zvůlí většiny, což je důležité hlavně v těch politických systémech, v nichž demokratická fair play nemá ještě dost hluboké kořeny.” Smysl pro demokratickou fair play, obecně sdílený všemi aktéry politické scény, je jednou z rozhodujících podmínek úspěšného přechodu k většinové demokracii, jakkoli nám to může připadat “nevědecké”. Mnoho nedávných událostí svědčí o tom, že naše “velké strany” v tomto směru daleko nedošly.

Zastánci nového volebního zákona vidí jeho hlavní výhodu v tom, že nás zbavuje rozhádaných koaličních vlád, v nichž strana malá může využít velkého mezního užitku svých hlasů k “nadreprezentaci” zájmů, které zastupuje. Větší snadnost tvoření většinové vlády je tu ale zaplacena menší reprezentativností vlády. Prospěje to naší demokracii?

Utvoření většinové vlády v životě státu nebo jiného společenství je něco podobného jako schopnost rozhodnout se v životě jednotlivce. Říkáme o někom “ten se umí rozhodnout” a máme na mysli to, že umí rychle a přesvědčivě sestavovat žebříčky svých priorit v nejrůznějších situacích. Když musíme rozhodnout mezi různými alternativami, bereme v úvahu své principy, svůj obraz v očích druhých i svých, své náklady a výnosy, porovnáváme, váháme, měříme a nakonec rozhodneme, jakou cenu chceme skutečně platit za dosažení svých cílů, tedy čeho všeho jsme ochotni se vzdát, abychom jich dosáhli. Někdo se rozhoduje snadno, ví, co chce, někdo se rozhoduje těžko, nemá jistotu ani o sobě, ani o tom, jakou skutečnou cenu má pro něho to, co chce.

To samé platí o politickém rozhodování ve společnosti: obecně sdílená hierarchie kolektivních cílů, schopnost racionální dohody a ochota k rozumnému kompromisu, neomezený přístup k informacím a schopnost je zpracovat a využít, pluralita pohledů a vědomí historické omezenosti kritérií, na jejichž základě sestavujeme žebříček svých nejvyšších cílů – to vše jsou předpoklady tvoření efektivní většinové vlády v demokratické společnosti.

Věta “v této společnosti se snadno tvoří většinová vláda” znamená tedy totéž jako říci o někom – “ten člověk se umí rozhodnout”. Ovšem snadnost rozhodování může být někdy výsledkem omezenosti, jednostrannosti, vědomého ignorování určitých informací, třeba i duševní choroby. Snadnost rozhodnutí nesmí jít na úkor jeho kvality a ta závisí na míře otevřenosti v analýze alternativ, která mu předcházela. To samé platí i o tvoření většiny v parlamentu: větší snadnost tu nesmí být výsledkem vylučování ze hry nositelů alternativních názorů, s nimiž je složité se domluvit, protože vylučovací princip vždy vede k snížení “racionality” celého systému, která je z liberálního hlediska přímo úměrná míře otevřenosti veřejného prostoru. Počtářské triky, zkreslující reálnou distribuci hlasů ve prospěch velkých stran, jsou něco podobného jako usnadnit si rozhodování tím, že určité informace a hodnoty vyloučím ze svého vědomí. Pak je ovšem snadné se rozhodnout, ale jen proto, že jsme vědomě hluší k určitým instancím. Taková hluchost byla ostatně v naší politické historii často pravidlem.

Přímým důsledkem toho, že opoziční smlouva se stala pevnou součástí našeho politického systému, je nový, veřejným prostorem a občany pohrdající styl vládnutí. Chci jej označit slovem neonormalizace. Slovo normalizace má svůj historicky omezený význam, který se vztahuje na systematické potlačování revizionismu v Československu sedmdesátých let. Má ale i svůj obecný význam, který můžeme definovat takto: normalizační je taková politika, která cílevědomě redukuje hodnoty inspirující velká politická hnutí jako socialismus či liberalismus na moc stran, které je prosazují, například socialismus či liberalismus je redukován na moc aparátu socialistické či liberální strany. Nejvlastnějším zdrojem stability otevřené společnosti je ale paradoxně právě neustálé napětí mezi sférou politicko-sociálních institucí a sférou politicko-sociálních hnutí, jejichž kořeny jsou v živé občanské tradici, do níž patří různé texty, příběhy, vědomí historické kontinuity, nezávislé náboženské a občanské komunity. Strany a jiné instituce jsou jen historicky omezené nástroje k prosazování idejí a hodnot celé této nekonečné sítě hnutí, která vnáší nepokoj a pohyb do celé společnosti.

Nový volební zákon je v mých očích začátkem české cesty k zavřené společnosti.

Nebezpečné příznaky

Varovné příznaky nelze přehlédnout – uzavírání veřejného prostoru, stranicky inspirované mediální kampaně, neomccarthismus, vyráběný recyklováním ideologického odpadu reaganovských osmdesátých let, podezřelé politické tlaky na veřejnoprávní média, preventivní mediální kampaně proti těm, kteří myslí jinak, než jak vyžaduje světový (vel)mocenský status quo, preventivní omezování shromažďovacího práva ideologických menšin potentáty ODS v různých pražských čtvrtích, redukce politiky na zákulisní dohadování mezi činiteli smluvně vázaných stran, odpor k intelektuálům a kritickému vědomí vůbec, další srůstání ekonomie a politiky v smluvně-opozičním mocenském rámci.

Je to nebezpečný trend, protože v české společnosti má pohrdání veřejným míněním tradičně silné kořeny – vzpomeňme na povýšenecké argumenty známých osobností proti referendu (“nějaké nekompetentní báby by chtěly rozhodovat o vstupu do NATO nebo o Temelínu!”), na bagatelizující pohled na západní feminismus jako na ideologii frustrovaných žen, totalitární nárok většiny našich vědců na to, aby se neodborná veřejnost nepletla do jejich “jobu”, jako jsou třeba geneticky manipulované potraviny, na zařazování ekologů mezi extremistická hnutí atd.

Vladimír Just shrnul takto své zážitky z televizní “21”, v níž byli naši občané “informováni” o postoji německého ministra životního prostředí k Temelínu: “Měl jsem pocit, že se dívám na Zelenkovu televizi. Ta také, kdykoli přišla kritika našeho postupu ze Západu, pozvala zainteresovaného experta, který to těm Němcům vytmavil. Totéž učinil redaktor Daniel Častvaj, který v roli chápavého žáčka uctivě naslouchal názorům paní Drábové, která celou aféru úspěšně bagatelizovala. Nedivil jsem se vůbec, že režisérem této ,21‘ byl režisér antichartovních normalizačních agitek.”

Reakce na odpor Rakušanů, bydlících v blízkosti reaktoru, byla pak ještě horší: z Temelína se stal “náš národní zájem”, ohrožovaný “německo-rakouskou protijadernou hysterií”. Prohlásit kritiky za nepřátele našeho národního zájmu je typicky normalizační stereotyp. Podivná česká válka za Temelín povyšovaný na “náš národní zájem” je válkou proti evropským zkušenostem s “mírovým využitím atomu”. Nukleární volba Francie historicky souvisela s de Gaullovou ideou velmocenské Francie, ale proč tu válku vedeme dnes my, v zájmu jakých lobby, v čím (vel)mocenském zájmu? O tom se z našich veřejnoprávních médií mnoho nedovíme.

Neonormalizační styl, jímž média pojednávají zasedání SB a MMF v Praze, byl už mnohokrát kritizován. Dodám jen, že jsem neviděl jediný pořad, v němž by občan byl alespoň stručně informován o minulých projektech Světové banky, o jejich výsledcích a o postoji našich zástupců třeba k financování určitých projektů v Číně. Zato ale TV Nova nás nedávno upozornila, že pojišťovna nenahradí škody majitelům aut poškozených demonstranty – kdo by teď nemyslel, že je nutné ty demonstranty nepustit ani před městské hradby. Na zasedání SB a MMF se připravují nejen “představitelé zákona, ale i ti, kdo se chystají demonstrovat”, ohlašovala nedávno TV Nova, jakoby demonstrace v demokratické zemi byly “protizákonné”. “Světová banka bojuje proti chudobě ve světě, chudí musí mít moc” – říká v interview pro Mladou frontu Dnes (31. 5. 2000) jeden z “image-makerů” Světové banky, její viceprezident Mats Karlsson. Autor rozhovoru neměl dost novinářské odvahy, aby se Karlssona zeptal, jakou formu moci má na mysli, zda se mají znárodnit zahraniční koncerny ovládající třetí svět nebo zda vůbec není zásadně falešná sama představa, že moc je něco, co lze dát chudým. Ostatně, proč by měli mít moc chudí třetího světa, když ji nemají ani chudí světa prvního a druhého?

Valí se na nás z médií stále stejné obrazy nadcházejícího boje s invazory v pražských ulicích, jako by média byla okem moci, které nám zjevuje jen její starosti. To systematické vyvolávání strachu z kritiků globalizace nazývaných zjednodušeně “anarchisté a extremisté”, ačkoli jsou mezi nimi i poslanci Evropského parlamentu, preventivní budování železné opony mezi obyvateli Prahy a kritiky globalizačních struktur je mediální kampaň, která v neonormalizačním duchu mobilizuje veřejné mínění proti antikonformistickým intelektuálním a morálním menšinám jako proti nepřátelům společnosti. “Sociodiverzita”, která je jádrem demokracie, je tak systematicky zobrazována jako “nenormální a nebezpečný” jev.

Kam se poděla naše disidentská tradice, solidarita s chudými, starost o osud planety – jak tomu říká Václav Havel? Měli bychom přece být hrdi na to, že celý svět uvidí, že u nás je možné opět svobodně vyjadřovat nesouhlas, protestovat proti “strukturám” a vyzývat k radikální změně našich civilizačních východisek. Měli bychom být hrdi na český svobodný veřejný prostor, ne na to, že u nás dobře placení “globální strukturáči”, vybaveni nejlepšími kreditními kartami, budou utrácet velké peníze a přitom diskutovat o chudobě ve světě v “lidojemu”, jak pražský lid kdysi výstižně nazval komunistický Palác kultury. Deficit demokratické legitimnosti nadnárodních organizací je přece jedním z největších filosofických, sociálních a politických problémů současnosti. Proč se o tom dovídáme tak málo z naší veřejnoprávní TV?

Mezi způsobem, jakým veřejnoprávní a neveřejnoprávní média pojednávají Temelín a zasedání finančníků, není žádný rozdíl, obojí vidíme “očima moci” jako problém “ohroženého” národního zájmu, příprav na porážku jeho nepřátel a umlčení kritiků. Pocit neonormalizace musí proto mít každý pozornější občan České republiky, zejména když vidí rostoucí lhostejnost většiny k útokům na svobodu slova, k preventivnímu rozhánění demonstrací ideologických menšin pod normalizačními záminkami, k podivně zpolitizovaným výměnám redaktorů diskusních pořadů TV, k preventivní rezervaci mnoha pražských náměstí odeesáckou nomenklaturou pro své demonstrace v době zasedání MMF a SB. To vše jsou nebezpečné příznaky šířící se nenávisti k “samozvancům a elitářům”, odvažujícím se kritizovat “naše kapitalistické výdobytky”.

Jedním z nejnebezpečnějších příznaků uzavírání našeho veřejného prostoru je stále častější podávání trestních oznámení na novináře kritizující Temelín, nebo třeba (už tak dost viditelné) propojení ekonomických a politických zájmů v naší zemi. Šéfredaktor týdeníku EURO István Lékó takto komentuje trestní oznámení, které poslanec Kalousek podal na jeho dva novináře: “Pokud budou politici – sami pohodlně schováni za poslaneckou imunitou – postupovat jako poslanec Kalousek či premiér Zeman (v trestním oznámení kvůli akci Olovo označil za možné pachatele i redaktory MF Dnes Jiřího Kubíka a Sabinu Slonkovou), mohou pohodlně odblokovat pátrací reportéry na určitou dobu od politikovi nepříjemných témat. Novinář, na kterého politik podá trestní oznámení, nemůže po dobu vyšetřování o tomto politikovi psát – snadno by mohl být napaden z podjatosti. Doufá-li Kalousek, že týdeník EURO po jeho trestním oznámení přestane o frašce s názvem ,Komise pro IPB‘ kriticky psát, mýlí se. A po tomto článku může začít psát trestní oznámení i na mne.” (EURO č. 36/2000)

Není třeba nic vědět o kauze IPB k tomu, aby bylo jasné, že tato praxe je pro nezávislé novináře u nás smrtelně nebezpečná ze dvou důvodů. Zaprvé proto, že prudce roste lhostejnost většiny ke snížené kvalitě naší demokracie, jak dokládá třeba rozhovor s L. Soudkem v tom samém čísle. Čteme v něm například: “Sám vyšetřovatel mně říkal, že je pod zorným úhlem vlády a že on si na to musí dát pozor.” Nebo třeba: “30. března 1998 mě navštívil vedoucí pracovník BIS, říkal mi, že se ta služební cesta nelíbí ani Američanům, ani Izraelcům a že je povinen říct, že mě nechá buď zastřelit, anebo minimálně vyhodit z osmého patra nějakého hotelu.” Fakt, že po deseti letech demokracie považují naši občané v podstatě za normální, že jeden z nejdůležitějších našich podnikatelů popisuje takovýmto způsobem prostředí, v němž se u nás podniká, ukazuje, jak slabá je ještě naše demokracie.

Zadruhé pak proto, že novináři u nás nemají silnou odborovou organizaci, která by je pomocí kolektivních smluv, společné stávkové strategie, specializované právní ochrany a sítí preventivních dohod se zaměstnavateli chránila před represemi ekonomické a politické moci.

Varovným příznakem je také rychlý úbytek kvality veřejného mínění. Například na názorových stránkách na evropské standardy orientovaných novin jsem nalezl takovéto hodnocení Marxe-myslitele (M. Schmarc, 30. 8.): “...(Marx) svou hlubokou zášť ke kapitalistům – a Židům – získal na základě osobní zkušenosti s lichváři. Nikdy totiž neuměl vyjít s penězi. Budiž nám výstrahou, že zakladatel komunismu byl sám Žid buržoazního původu. Apoštolové nenávisti k hamburgrárnám také vesměs pocházejí z těch šťastnějších zemí, v nichž díky kapitalismu není pro nikoho problém se dosyta najíst.”

Najíst se dosyta bylo v socialistickém Československu snazší, než je v kapitalistickém Česku. Neměli jsme proto právo být k socialismu kritičtí? Ostatně kdo by nepoznal starou známou normalizační argumentaci – každý kritický odstup od společnosti, k níž patříš, je třídní (rasová, kulturní, národní) zrada, plivnutí do talíře, z něhož jíš. “Za čí peníze studujete,” volali na nás ve stejném stylu soudruzi v šedesátých letech.

Všechny tyto příznaky signalizují rostoucí nesnášenlivost k tomu, co je na demokracii podstatné – ke svobodnému hlasu našich odpůrců. Uzavírání našeho veřejného prostoru je nebezpečné nejen ve spojení s novým volebním zákonem, který dělá z třetiny hlasů nadpoloviční většinu, ale i na pozadí možného vítězství G. Bushe v amerických volbách, jehož programem je “planetární normalizace”. Zejména naši pravicoví neonormalizátoři by si jistě odvodili z jeho vítězství morální právo vyhlásit své odpůrce za “demokazy”, na které je třeba podat trestní oznámení. Ostatně všichni jsme slyšeli Bushovo “...je tu také ten asshole Clymer...”, jak se vyjádřil před zástupy svých stoupenců o jednom nezávislém novináři z New York Post, když myslel, že mikrofony jsou ještě vypnuty. Ten výraz ať si každý najde ve www.dictionary.com – na příruční slovníky je příliš vulgární.

Těžko můžeme přehlédnout cenu naší smluvní demokracie – povyšování konformismu na svrchovanou občanskou normu.

Příběhy demokracie

Roku 1867, krátce po občanské válce, píše básník americké demokracie Walt Whitman slavný soubor úvah o pravé americké velikosti. Nazval jej Democratic Vistas, česky Vyhlídky demokracie, lépe Demokratické vize. Dva jsou v jeho vizi předpoklady pravé velikosti demokratického národa: zaprvé velká rozdílnost lidských osobností a zadruhé úplná svoboda pro každého občana rozvíjet svou osobnost všemi směry, i v rozporu s přesvědčením většiny. Společnost, tak jako počasí, má být výsledkem nekonečné hry protikladných proudů a tendencí, která ve svém souhrnu znásobuje životní sílu všech. Jak může taková společnost prospívat, co ji drží pohromadě?

Whitmanova odpověď je překvapivá pro dnešní utilitaristické ucho: Společnost potřebuje především silné a strhující příběhy, které budou vyprávět demokratičtí básníci. Jen díky strhující síle velkého příběhu může občan demokratické společnosti vnímat odlišnost druhých jako své vlastní obohacení a ve svobodě každého vidět prospěch celku.

Whitmanův patos je nám dnes vzdálený, ale jeho pojetí demokracie je historicky správné. Moderní demokracie je úspěšná jen tam, kde “velký příběh”, vyprávěný mnoha hlasy a v mnoha verzích, vytvořil otevřenou společnost, v níž se lidé cítí sjednoceni svou rozdílností a svými spory. Jádrem velkých politických stran demokratických národů jsou velké sjednocující příběhy, jako je například francouzská či americká revoluce, švýcarský federalismus nebo i obrozenecké převyprávění české minulosti jako sled bojů za pravdu a rovnost vrcholící Masarykem, bojem legií, protinacistickým odbojem a doznívající v poválečné Národní frontě. Nejúspěšnější moderní stát, USA, dokázal nejtrvaleji spojit svobodu a rozdílnost, nepokoj a jednotu ve velkém příběhu své osvobozující ústavy, která nejen klade meze politické libovůli, ale je také velkým motivem vzpour menšin proti setrvačnosti diskriminačních praktik, jak dokazují hnutí amerických černochů za svá občanská práva v padesátých letech nebo současné boje nejrůznějších menšin za uznání.

Příběhy demokracie “otvírají společnost” tím, že nastolují rovnováhu mezi příběhem naší jedinečné odlišnosti a příběhem celé společnosti, takže boj o uznání každého z nás se stává příběhem všech. Ne všechny příběhy mohou být osou otevřené společnosti, některé jsou paranoické, jako například příběh nadřazené rasy, pravé víry nebo příběh jednoty země a kmene, který si dosud vyprávějí různé etnické menšiny, třeba sudetské landsmanšafty. V základu Československa byl silný příběh, ale tolikrát jsme jej zradili, že se nakonec stal laciným kýčem a lidé jej přestali brát vážně.

Po roce 1989 oslabuje českou demokracii ostrý konflikt dvou silných politických příběhů, které se navzájem požírají, místo aby se navzájem posilovaly a vytvořily tak sjednocující osu otevřené společnosti.

První je příběh sebeosvobození české společnosti a veřejného prostoru od mocenského a ideologického monopolu totalitní strany. Nejvyšším institucionálním výrazem sebeosvobozování společnosti byla pak “nadstranická” otevřenost Občanského fóra. Na tento příběh se odvolává politické uskupení, které nejlépe zastupuje Václav Havel. Přes všechny rozdíly a rozpory je sjednocujícím motivem tohoto příběhu boj proti kolonizaci veřejného prostoru a občanské společnosti novou “velkou stranou”. V tomto ohledu navazuje na tradici nezávislé “paralelní obce” disidentů.

Druhý příběh je protipříběhem. Popisuje nadstranickou otevřenost Občanského fora jako politicky neproduktivní rozpornost, kterou bylo třeba rozetnout do standardních politických stran. To učinil Václav Klaus v čele avantgardní skupiny odborníků, jediné schopné rozhodně čelit “osmašedesátnickému” blouznění o různých třetích cestách, jehož svodům by naše rovnostářská, krasodušná a moralizující společnost mohla snadno podlehnout. Skupina nesmlouvavých a cílevědomých ekonomů, kteří měli jasno ve všech základních otázkách ekonomické teorie, prosazovala svou ekonomickou reformu “s železnou jistotou, že ekonomická teorie za dvě stě a něco málo let vybudovala poznatkový fond, za který si je možno nechat useknout ruku”, jak říká Tomáš Ježek. Z tohoto příběhu odvozuje svou legitimnost politické uskupení, jehož jádrem je dnešní ODS. Sociální demokracie si jej v rámci opoziční smlouvy převyprávěla po svém, zdůraznila v něm spásonosnou roli nové vlády, která odložila ideologické předsudky a svou “sebeobětavou” prací a pragmatickým postupem napravila chyby tržních fundamentalistů.

Konflikt těchto dvou konstitutivních příběhů naší demokracie oslabuje českou politickou kulturu, protože politická uskupení, která se kolem těchto dvou příběhů zformovala, se dostávají do stále ostřejší konkurence, jejich slovníky se od sebe vzdalují, jejich popisy světa se stále více rozcházejí. Rozrůznění, diferenciace společnosti osvobozené od mocenského monopolu komunistické strany do velkých, ideologicky definovaných politických stran – liberální a socialistické – je v demokracii nutné, ale musí být “převyprávěna” v příběhu naší demokracie tak, aby mohla být vnímána jako pokračování sebeosvobozování společnosti, jako důkaz její otevřenosti.

Smluvně-opoziční dvojstrana si vybrala nejhorší možnou cestu jak konflikt příběhů vyřešit: oslabila roli voličů, občanské společnosti a veřejného mínění ve formování parlamentní většiny tím, že zavedla počty, v nichž přibližně jedna třetina se rovná jedné polovině. Řekl jsem už, že přechod k většinové demokracii změnou ústavy, jíž by předcházela všeobecná diskuse, by naší demokracii prospěl, “kejkle” s přepočítáváním hlasů jí určitě neprospějí. “My chceme všechno řešit kejkly” – řekl o české společnosti nedávno spisovatel Václav Jamek v rozhovoru pro Právo. Kdo vládne pomocí kejklů, považuje veřejné mínění spíše za překážku vládnutí než za zdroj legitimity a racionality své moci.

Tragickým důsledkem této situace je to, že jak politika inspirovaná příběhem sebeosvobození společnosti, tak politika standardně stranická degenerují. Jedna se stává “antipolitickým” morálním kýčem, druhá “příliš politickým” dohadováním mezi stranickými oligarchiemi.

Znovuotevření společnosti

Nazvěme uskupení, které se odvolává na příběh sebeosvobození společnosti, disidentské, protože do stylu a slovníku tohoto uskupení se přelily nejen základní disidentské hodnoty, ale také smysl pro solidaritu mezi nezávisle myslícími lidmi, kterou Václav Havel promyslel v Moci bezmocných a Ludvík Vaculík zachytil v Českém snáři. Klíčovými politickými pojmy jsou tu občanská společnost, svobodný veřejný prostor a nepolitická politika.

Druhé uskupení nazvěme neonormalizační. Jeho základním cílem je “normální”, standardní politický systém, založený na hegemonii velkých politických stran, oslabení všech forem reprezentativnosti, které nejsou postaveny na stranickém principu (vzpomeňme na Klausovo slavné “založte si stranu, chcete-li ovlivňovat politiku”), systematické přetínání vztahů mezi politikou a kulturou, odpor k jakékoli “nadstranické autoritě” jako k projevu elitářství a sebepřeceňování intelektuálů. Jazyk se tu hemží odkazy na hodnoty sedmdesátých let – klid na práci a hrdost na budování.Vzpomínám si, jak Václav Klaus v plné shodě s Richardem Falbrem v jedné televizní debatě vyjadřoval ve stylu Dietlových seriálů hrdost na Temelín – práci českých rukou.

Nový volební zákon dělá z nekomunikovatelnosti mezi konstitutivními příběhy naší demokracie a politickými uskupeními, která se na ně odvolávají, instituci našeho politického systému. Velké politické strany dávají přednost společnosti “méně otevřené”, aby se jim snadněji vládlo. Senát se pojistkou “co nejotevřenější” společnosti neukázal, nezbývá nám než věřit v roli ústavního soudu a prezidenta. “Když je nouze nejvyšší, prezident je nejbližší” – napsal kdysi dávno básník Viktor Dyk. Vyvoďme z naší současné situace toto předběžné varování: smluvně opoziční prezident by byl nenapravitelnou katastrofou pro naši demokracii.

Polský publicista a šéfredaktor nejvlivnějšího polského deníku Gazeta wyborcza Adam Michnik řekl na Foru 2000, že dělení politiky na pravici a levici začalo s Francouzskou revolucí a skončilo s koncem komunismu. “Dnes dělící linie běží mezi těmi, kdo chtějí otevřenou společnost, a těmi, kdo staví bašty zavřené společnosti.” Otevřenou společnost charakterizují instituce, umožňující rychle a efektivně reagovat na vlastní chyby. Začátkem úpadku naší demokracie byla situace po volbách 1996, kdy Josef Lux požadoval, aby “chyby byly nazvány chybami”, ale dostalo se mu porozumění jen u malé části ODS, která se nakonec se stranou rozešla.

Otevřenou společnost ale necharakterizuje jen schopnost rychle napravit chyby, kterých se dopouštíme uvnitř nějakého pevně stanoveného ideologického a hodnotového rámce. V otevřené společnosti je i sám rámec, uvnitř kterého jsme vůbec schopni něco chybou nazvat, legitimním tématem napínavých diskusí, jichž se účastní významná část občanů. Je tu legitimní nejen otázka, jak docílit rychlého ekonomického růstu a jakých chyb se přitom vyvarovat, ale například i otázka, zda ten růst sám má nějaký smysl a zda hegemonie ekonomického pohledu na člověka není druhem šílenství, z něhož se musíme léčit. Není kapitalismus “zločinný systém” a není boj proti němu výrazem hlubšího pochopení dějin, než je to naše? Těžko říci. Pokud planetární veřejný prostor zůstane otevřený, rozumnější argumenty převáží.

Otevřená společnost tedy nejen napravuje své chyby, ale neuznává žádnou hegemonii v definování toho, co je chyba. Obecný zájem o otázky rámce, napětí a konflikty, demonstrace a zmatky, které ve veřejném prostoru doprovázejí spory o rámcové otázky, jsou klíčovým rysem otevřené společnosti, její nakažlivé, nepokojné, strhující rozpornosti. Současná smluvně-opoziční koalice oslabuje demokracii tím, že vytlačuje otázky rámce z veřejného prostoru, a ty, kdo je kladou, definuje jako “anarchisty, extremisty nebo elitáře”.

Uzavírání naší společnosti vyvolalo mnoho občanských iniciativ jako třeba Impuls 99. Mají jedinou šanci na hlubší politický úspěch: udělat z potřeby “převyprávět” naši demokracii naléhavý politický program a snažit se tak o znovupropojení obou konstitutivních příběhů naší demokracie – sebeosvobození společnosti a ekonomické reformy. Nejen ekonomická, ale jakákoli reforma je legitimní, jen pokud je vnímána rozhodnou většinou občanů jako pokračování sebeosvobozování se společnosti.

Smysl pro jednotu obou příběhů je nutné probouzet napříč všemi politickými stranami, protože ve všech existují lidé citlivější spíše na sjednocující “příběh demokracie” než na příběh bojů mezi různými zájmovými oligarchiemi. Walt Whitman říká v závěru svých monumentálních “demokratických vizí”, že to, co opravdu drží v rovnováze a chrání politickou a sociální jednotu společnosti, nejsou zákony, policie, smlouvy, tresty, ale nepotlačitelný smysl pro slušnost a statečnost, který je v každém z nás. A jen velký strhující příběh jej může probudit a udělat z něj politickou sílu. Zní to už velmi starodávně, ale je to stále pravda.

 

eseje

domů

 

 

 

 

 

 

 

 

* Kurzy * Last minute * Letenky * Kurzy akcie a burza * Reality a bydlení * Akcie * Rejstřík * Hotel Prague *