Morální kýč


Archeolog Petr Charvát tvrdí, že už od devátého století působí v našich dějinách dva silné faktory - mělká sociální stratifikace a ideologičnost. Jedno souvisí s druhým, moc neukotvená třídně, musí být ukotvována ideologicky. Myslím nicméně, že nejvážnějším problémem dějin Čechů jako moderního politického národa nebyla ideologičnost, ale monopol, který získal v našem veřejném diskurzu i občanské angažovanosti morální kýč.

 


Ideologie je věrnost abstraktním principům, která tím, že lidi chrání před oportunistickým přizpůsobováním se okolnostem, jim umožňuje myslet "z hlediska věčnosti" či alespoň "v dlouhodobé perspektivě". Společnost začne nebezpečně ohrožovat jen když překročí rozumný práh, stane se zaslepeností a paralyzuje schopnost společnosti přizpůsobit se měnícím se okolnostem.


Český komunismus nebyl příkladem zaslepené ideologičnosti, ale dokonalým ztělesněním morálního kýče, s nímž je naše moderní státnost spojena od počátku. Masaryk na začátku své kariéry, v doktorské práci o sebevraždě, v kapitole, v níž pojednává o "therapeutice moderní sebevražednosti" napsal: "Musíme se naučit oddanosti: nám se nedostává opravdové a ušlechtilé lásky." Taková diagnóza moderní společnosti v roce 1879 je morální kýč. Co jiného než morální kýč je Masarykova formule "Ježíš, ne César?" Čapek s diktaturou morálního kýče v československém veřejném prostoru vynalézavě bojoval, ale svůj "svět člověčenství" budoval často jeho výrazovými prostředky. Vrcholem politického a morálního kýče jsou pak padesátá léta.


Milan Kundera: kýč je kategorická negace hovna

Milan Kundera byl v padesátých letech velkým manažerem lyrického kýče: "Stanula hvězda betlémská / nad vršky bílých stromů. / Dnes všechny cesty, všechny dnes / ach, všechny vedou domů. / Tam zrádcům v cizině! / těžkne a padá hlava. / Dnes jejich samota / se rakví stává." Později ale se mu podařilo proměnit diktaturu morálního kýče v politice, tuto specificky českou zkušenost, v jedno z klíčových literárních témat tohoto "století ismů". V celém svém románovém díle systematicky analyzuje monopol, který mravní kýč získává nad lidským svědomím. V Žertu je velkým manažerem kýče Zemánek, svazák s vlnitými vlasy. Projednává případ soudruha Jahna, pohlednici se slovy "optimismus smrdí blbostí, ať žije Trockij". Přečtu vám dopisy dvou komunistů, zahájí své vystoupení a dojatým hlasem čte z Reportáže psané na oprátce slavnou pasáž o smrti, která přišla pomalu. Obraz Fučíka na stěně, namalovaný rukou dekadentního malíře Švabinského. A pak suché věty Jahnova dopisu. Konec, byla nastolena diktatura mravního kýče, jak by mohly obstát ty věty v takové konkurenci? Jahn, obklopen mlčením, končí v pracovním táboře. V šedesátých letech Jahn potkává Zemánka znovu. I tentokrát je hrdinou mladých, nastoluje diktaturu nového kýče pod heslem "mladí jsou zcela jiní než my". Jak by na tomto novém pozadí zcela jiného mládí mohly obstát Jahnovy vlastní zkušenosti z padesátých let? Jsou zase nesdělitelné.

V románu Nesnesitelná lehkost bytí Kundera definuje kýč jako postoj, který vylučuje ze svého zorného pole vše, co lidská existence má nepřijatelného: kýč je "kategorická negace hovna". V říši kýče vládne dojetí, které vytlačuje z vědomí lidí smysl pro rozdílnost, konečnost, zašpiněnost a neprůhlednost životních situací jednotlivců. To kategoricky negované hovno jsou instituce, do kterých musíme naše ideje o dobru a zlu promítnout. Je jím také nutnost čelit nepředvídaným důsledkům našeho jednání, inspirovaného "velkými idejemi", s nimiž všichni "opravdoví lidé" musí kategoricky souhlasit. Eva Le Grand píše: "Jestliže všechny ideologie, náboženské nebo laické, spočívají na kategorickém souhlase s bytím, vyplývá z toho, že se kýč stává jejich společným estetickým ideálem. Kundera nicméně rozlišuje tolik typů kýče, kolik je druhů věr, neboť i když je těmto vírám společný týž identifikační souhlas s bytím, přece se vzájemně liší metaforou, která toto bytí vyjadřuje. Co je základem bytí: Bůh? Člověk? Boj? Láska? Muž? Žena? - Názory na to jsou různé, a proto jsou i různé kýče: katolický, protestantský, židovský, komunistický, fašistický, demokratický, feministický, evropský, americký, nacionální, internacionální - seznam by byl stejně tak dlouhý jako seznam archetypálních obrazů, metafor, jejichž prostřednictvím, aniž o tom víme, se tak často necháváme vlákat do pasti". (Kundera aneb paměť touhy, Votobia 1998).


Petr Rezek v knize Filosofie a politika kýče definuje kýč jako druh nevěcnosti, který se od ostatních postojů nevěcných liší tím, že "jeho doménou je obor citu, dojetí". Lidé jsou tak dojati svým dojetím, že zcela ztrácejí ze zřetele věc, o niž jde. V Rezkově analýze je vláda kýče v myšlení disentu hlavním důvodem jeho polistopadového kulturního i politického neúspěchu.


Co je kýč? Obecně je odporem proti kruté a osudové síle modernosti, která diferencuje, individualizuje, specializuje, rozbíjí organickou jednotu společnosti, rozděluje ji do nezávislých a vzpurných jedinců i znepřátelených tříd a skupin, roztrhává tradice na fragmenty a podivně je míchá, problematizuje zděděnou víru a představu o minulosti, probouzí pochyby, nutí nás rozlišovat mezi teorií a fakty, mezi vizí a činy, mezi symboly a skutečností.


V každém kýčovém díle nalezneme smíchány v různé míře čtyři charakteristické rysy. Za prvé kýč zastírá všemi prostředky rozdíl mezi znakem a skutečností. Znak musí kategoricky splývat s tím, co označuje, být dokonalou náhradou skutečnosti. S narážkou na Jakobsona můžeme říci, že masová produkce kýče v devatenácté století měla kompenzovat prudkou inflaci znaků, která byla důsledkem masové komunikace rozvíjející se v kontextu národních průmyslových států.


Za druhé kýč odtrhuje věty od situací, které těmi větami řešíme. K postmoderním metropolitním legendám patří často citovaný nápis "What is the question?", který anonymní filosof přičinil na zeď newyorského metra pod nápis "God is the answer!". Kýčař nechce znát otázku, na kterou svým postojem odpovídá. Odpovídá kategoricky, nepřipouští historickou omezenost a nenutnost své odpovědi.


Za třetí kýč se nabízí jako kompenzace našeho selhání v reálné mezní situaci. Příkladem kompenzační funkce kýče může být úvaha Milana Kundery z konce roku 1968, v níž říká, že Československo stanulo "poprvé od konce středověku ve středu světových dějin", protože se náš národ pokusil "ukázat jaké nesmírné demokratické možnosti leží dosud ladem v socialistickém společenském projektu". Václav Havel považuje tento postoj za příklad kompenzačního úniku od kritiky k iluzi: "budeme-li si namlouvat, že zem, která chtěla zavést svobodu slova - cosi, co je ve většině civilizovaného světa samozřejmostí - stanula kvůli tomu ve středu světových dějin, nestaneme se vážně ničím jiným než samolibými šmoky, směšnými se svým provinciálním mesianismem. Průběh normalizace dal Havlovi za pravdu, dědictví Pražského jara bylo normalizací smeteno v míře politicky naprosto ne nutné. Lidé, kteří dojetím z kýče kompenzují své selhávání v mezních situacích, se únikem k nabubřelé iluzi vyhýbají poučení ze svého selhávání.

Za čtvrté kýč chce mít monopol ve veřejném prostoru, chce být pro všechny povinným modelem, zastřít neredukovatelný konflikt mezi rozdílnými, ale stejně legitimními hodnotami. Kdo ten monopol popírá je klasifikován jako neduchovní a nemorální člověk: kdo nesdílí své dojetí s celým lidstvem, není člověk - taková je totalitní logika kýče. Kýč je tedy bojem proti kruté diferenciaci, kterou přináší neoblomná modernost. Rodí se z nostalgie po nediferencované jednotě, kterou nám zaručoval život v malých a trvalých skupinách. Kýč jako nástroj této nostalgie nám vždy nabízí (1) zastření diference mezi znakem a skutečností, (2) únik od kritičnosti k iluzi, (3) zamlčení otázky, na niž určité přesvědčení či jednání je odpovědí a (4) sjednocující monopol ve veřejném prostoru.



Morální kýč

Morální kýč zakrývá nejednoznačnost situace, v níž musíme aplikovat hodnoty, které vyznáváme. Důsledkem je, že rituálním deklarováním obecných hodnot ve veřejném prostoru se kompenzuje nedostatek efektivního jednání. Každá otázka typu "jak na základě vyznávání takových hodnot se budou řešit situace, v nichž se ocitají specifické skupiny lidí" je označena za cynickou a vytlačována z veřejného prostoru.

Festivalem morálního kýče byla například návštěva papeže v České republice z dubna 1997. MfDnes cituje doslovně výroky papeže: "Nesnažte se naplnit svůj život hledáním sobeckých výhod, ale otevřete se lásce a stanete se tvůrci Evropy a nového světa. Kéž mají občanští představitelé i každý občan na srdci potřeby nemocných a kéž rozvíjejí v rámci společnosti účinnou a trvalou solidaritu. Svatý Vojtěch žádá od křesťanů, aby se otevřeli současné společnosti, aby v ní hledali vše, co je hodnotné a dobré, aby to pozvedli, a je-li to nutné, očistili ve světle evangelia. Jeho svědectví (Vojtěcha) ať vám pomáhá správně chápat ekonomické vymoženosti, aniž byste se nechali omámit pozlátkem konzumismu."

Tyto výroky jsou nezávazné, neimplikují žádné specifické jednání v reálných situacích, dojetí z nich nahrazuje tíži morálního rozhodování, kamuflují morální nejednoznačnost situací, v nichž bychom je měli aplikovat, a nabízejí se jako privilegovaný model veřejné angažovanosti. Žádný výrok nicméně nemůže být zajištěn proti přeměně v kýč jen svou vnitřní kvalitou. Jakýkoli výrok se stane kýčem, je-li určitým způsobem přijímán neboli "instalován ve veřejném prostoru". Pár příkladů takové kýčovité instalace papežových výroků ve veřejném prostoru: "Papež varoval před konzumismem; dolar není všechno; Jan Pavel II. vybízí ke vzájemné spolupráci; svatý otec v Hradci mezi mládeží i vtipkoval; Jan Pavel II. vyzval lidi, aby neholdovali blahobytu; těžce nemocné ženě daroval svatý otec růženec; papež, kapitalismus, neslyšící a novorozenci" - takové titulky uváděly v Lidových novinách a MfDnes zprávy a komentáře o návštěvě papeže v Praze. Dobře by se vyjímaly ve volební kampani Haškovy Strany mírného pokroku v mezích zákona. Nebo: "To množství mladých tváří, jež odrážely jinou bytost než množství tváří ze stadionů, hal a tržišť, musí člověka vést k úvaze nad svou vlastní tváří. promeškat příležitost k poznání smyslu života na Zemi, k pochopení, k procítění" (Ludvík Vaculík, LN, 29. 4. 1997); "mladí lidé, nad nimiž my ostatní tak často lámeme hůl, objevují smysl pro jiné hodnoty než jen hmotné, časné, zpeněžitelné" (Pavel Tigrid, LN, 5. 5. 1997). Vrcholem postoje, proměňujícího duchovní hodnoty v morální kýč, je kardinál Vlk v okamžiku, kdy nabízí vládě odměnou za přiznání výjimečného postavení ve státě manažování všenárodní "transformace srdcí" jako příspěvek k řešení naší současné krize. Nebo když církev katolická tvrdě bojuje o majetek a privilegia, aby nás pak mohla léčit z touhy po majetku a privilegiích.

Role mravního kýče v politice je v tom, že představuje apel tak naléhavý, že díky němu je legitimní přeskočit těžkopádnost institučních postupů a mechanismů, a jednat bezprostředně, přímo jak svědomí nám káže. Chudí trpí, snižme zákonem ceny a donuťme obchodníky za takové ceny prodávat! Kýč znamená, že vše je dovoleno, že už není třeba nechat se zdržovat těmi hloupými "zákony trhu" nebo ústavními zákony.


Demokratická morálka a pragmatismus

Karel Čapek o sobě napsal: "A když Wilson podával Německu ultimátum, dával mladý intelektuál do tisku knížku o angloamerickém pragmatismu; bylo to krédo demokracie a svobody, byl to demokratický duch republikánského a civilního Západu." Ano, pragmatismus je ctnost, na ní je založena demokratická morálka. Každé morální rozhodování řeší napětí mezi třemi póly - hodnotami, institucemi a situacemi. Slovem "hodnoty" označujeme nejvyšší deklarované cíle člověka, slovem "instituce" označujeme organizace, které vymáhají respektování obecně platných norem, vyvozených z těch hodnot, a slovem "situace" označujeme ty popisy světa, které lidé berou za základ svého jednání. Pragmatismus jako demokratická ctnost požaduje, aby si lidé neulehčovali morální rozhodování tím, že ty póly odtrhnou jeden od druhého a zredukují napětí mezi nimi tím, že v morálním rozhodování berou v úvahu jen své ideální hodnoty nebo zase jen pozitivní normy nebo svou situaci. Brát v úvahu jen pozitivní normy generuje "banální zlo", o němž píše H. Arendtová, respektovat jen svou situaci vede k oportunismu, který paralyzuje schopnost společnosti jednat všichni dohromady, být celkem. Hodnoty, kterými se jen dojímáme, jsou mravním kýčem, jehož vláda generuje "lyrický souhlas se zlem", jak jej nazývá Kundera.

"Kéž mají občanští představitelé i každý občan na srdci potřeby nemocných a kéž rozvíjejí v rámci společnosti účinnou a trvalou solidaritu. Svatý Vojtěch žádá od křesťanů, aby se otevřeli současné společnosti, aby v ní hledali vše, co je hodnotné a dobré, aby to pozvedli, a je-li to nutné, očistili ve světle evangelia." Co z toho vyplývá pro instituce, pro ministerstvo zdravotnictví a nemocnice? K čemu nás to zavazuje v politice? Je stavba Temelína otevřením se současné společnosti, tomu, co je v ní "hodnotné a dobré"? Vyzývá nás svatý Vojtěch, abychom Temelín "očistili ve světle evangelia"? Jakpak se asi čistí nukleární odpad ve světle evangelia? Takové otázky jsou pro manažery morálního kýče nepřístojným materialismem, pragmatismem, připomínáním hovna, které morální kýč kategoricky negoval. Ano, je tu nepřístojný fakt rozporných situací jednotlivců, jejichž problémy je možno řešit jen na úkor jiných jednotlivců, je tu problém institucí, které často jsou ve svém fungování v rozporu s hodnotami, k jejichž prosazení měly sloužit. V každém případě demokratická morálka je především o onom morálním kýčem kategoricky negovaném hovně: neustále připomíná neprůhledné a nejednoznačné situace, v nichž jednotlivci aplikují abstraktní normy vymáhané institucemi a snaží se je učinit efektivnějšími a užitečnějšími pro co největší počet lidí. Jaké obecné normy a instituce, schopné je vymáhat, implikuje výrok "otevřete své srdce lásce"? "Mít na srdci potřeby nemocných" znamená, že je morálnější financovat nemocnice ze státního rozpočtu? Je nemorální myslet si, že takové otázky jsou jen technickým problémem, který se netýká morálky. Hodnoty neprožíváme, ale převtělujeme v instituce, díky nimž občané mohou lépe řešit situace, v nichž se ocitají. Raymond Klibansky vzpomíná na rozmluvu s nestorem německých filosofů, H. Rickertem, z 1. dubna 1933, kdy vrcholil nacistický nástup k moci. Vytýká mu, že žádný z duchovních vůdců německého národa nepokáral nacistický režim. Na Rickertovu odpověď, že by to nebylo užitečné, řekl: "Pane profesore, naučili jsme se ve vašich přednáškách, že pro německou filosofii je charakteristický postulát, že něco je třeba činit pro vlastní hodnotu tohoto, nikoli pro jeho užitečnost, a v tom, že spočívá rozdíl oproti anglickému utilitarismu a americkému pragmatismu." Vidím hluboký vztah mezi odmítáním užitku jako základu morálky a selháním německé kultury v roce 1933. Každá antiutilitaristická morálka, založená na vyznávání "vyšších duchovních hodnot pro ty hodnoty samé" a ne pro užitek, který z nich plyne, zkrachuje v mezních situacích, protože umožňuje masový únik od kritiky k iluzi, o němž psal Václav Havel v roce 1968. "Proti marnosti můžeme postavit jen užitek," napsal Karel Čapek a proto morální principy musíme vždy posuzovat především podle toho, kolik přinášejí užitku kolika lidem, kdy a v jakých situacích.


Pragmatismus má špatnou pověst, protože lidem připomíná morálním kýčem kategoricky negované hovno, totiž to, že z hodnot musejí vyplývat instituce a normy efektivně aplikovatelné v situacích, v nichž se občané ocitají. Špatná pověst postihla i dílo Machiavelliho: on popsal realisticky státní moc, jejíž fungování historici zachytili ve svých vyprávěních už dávno a církev ji už dávno účinně využívala ke svému prospěchu. Přesto ale všichni morální kýčaři volali "Fuj, Niccoló, hanebný cyniku, nepřipomínej nám to hovno."

Morální kýč je nemocí naší politické kultury. Příkladem budiž celá ta masa frází o vytunelovaných srdcích a ztrátě vyšších duchovních hodnot, které mají být morálním důkazem neúspěchu naší transformace. Jiným příkladem morálního kýče je většina kritik českého rasismu, s nimiž se setkáváme v tisku.

Například rozhořčené reakce na článek poslance Zdeňka Klausnera, v němž hovoří o neasimilovaných, "problémových nájemnících" a možnosti je "umístit do náhradních bytů mimo Prahu". Komentáře pateticky citují holocaust, odsun, etnické čistky, ale v obecném dojetí nad vlastním antirasismem se zcela vytrácí věc, o niž jde - totiž klíčová otázka jaká míra asimilace, přizpůsobení se většině, je nutná jako podmínka soužití s druhými v kondominiu, tedy společné správě domu nebo nějakého území? Vybydlené domy přece existují, i když žádný z těch politiků a novinářů hlučně proklamujících svůj antirasismus, v nich asi nebydlí. Jaké normy a instituce vyřeší tuto situaci? Deklarování hodnot je dojímavé, ale neužitečné. Případ Klausner odhaluje také komplicitu mezi morálním kýčem a strategií masových medií: sdělit co největšímu počtu lidí co nejvíce výroků nebo obrazů, nad kterými se mohou co nejvíce dojmout nebo rozhořčit, aniž by museli rozumět jejich kontextu a zavázat se k nějakému specifickému jednání. Toto "aniž" definuje nejhlouběji začarované kruhy mediálních hysterií a apatií.


Morální kýč je velkou hrozbou pro demokracii, protože paralyzuje schopnost občanů budovat instituce a řešit situace, v nichž se ocitají. Karel Kosík se ptá, zda kapitalismus patří k věcem, za něž stálo za to disidentům trpět (Právo, 15/5). Tato otázka je klíčem k pochopení logiky morálního kýče. "Trpí se za vyšší duchovní hodnoty," ale ne za kapitalismus nebo socialismus. Jenže kdo považuje sociální rovnost za mravní princip, musí bojovat také za socialistické instituce, zatímco kdo považuje svobodu za mravní princip, musí bojovat za kapitalistické instituce - hodnoty bez institucí jsou morálním kýčem.


Morální kýč parazituje na všech možných kauzách. O NATO, Západu a civilizačních hodnotách se u nás většinou mluví velmi kýčovitě! Svobodná Evropa nebojuje za svobodu v Iránu, ale bojuje se současnou iránskou elitou za americké zájmy. Jsou ty zájmy i našimi zájmy? Proč?


Američané neumí komunikovat s jinými civilizacemi, protože neví, že je možné být jiný než jsou oni. Je to dobré vysvědčení pro vysílání do islámských zemí? Všechny tyto otázky milosrdně zakrývá morální kýč, třeba "suverenita je prostě boj o svobodu - a to nejen o moji vlastní. Svoboda druhých přece podporuje, umožňuje svobodu moji. Ale co mohou ti Iránci pro moji svobodu udělat, když nesmějí ani poslouchat cizí radio?" Co mohli Iránci pro naši svobodu udělat, když umírali v kruté iránsko-irácké válce manažované USA na obranu jejich zájmů?


Demokratická morálka je pragmatická: ptá se, zda obecně závazná pravidla efektivně umožňují řešit situace, v nichž se většina lidí ocitá a zda vůbec stojí za to je řešit. V problémech, do nichž se naše transformace propadá, nám nepomůže opačný morální kýč, než byl komunistický padesátých let, ale opak morálního kýče. A tím je jen pragmatické připomínání morálním kýčem kategoricky negovaného hovna: deklarované hodnoty musí implikovat obecné normy, které jsou výsledkem racionální a svobodné dohody, a ty musejí být vtěleny do institucí a být efektivní ve smyslu, že fungují, že jsou užitečné co největšímu počtu občanů při řešení co největšího počtu nepředvídaných situací, v nichž se co nejčastěji ocitají.

 

eseje

domů

 

 

 

 

 

 

* Kurzy * Last minute * Letenky * Kurzy akcie a burza * Reality a bydlení * Akcie * Rejstřík * Hotel Prague *