Jörg Haider, hrdina malých vlastí

 

Politický smysl fenoménu Haider je pohřben pod lavinou "austrofobických" ideologických a morálních stereotypů. Režisér Costa Gavras v LN 26. 2. například vyzývá Hollywood k bojkotu Rakouska a píše: (protipřistěhovalecké postoje Haidera, JeanMarie Le Pena) "...obstarávají základ, z něhož vyrůstají myšlenky amerického historika Francise Fukuyamy, německého spisovatele Petera Sloterdijka nebo dalších `nových myslitelů', kteří sní o vstupu do světa, kde, jak říká Sloterdijk, `...začnou nové dějiny, které povýší to, co je lidské, do světa osídleného nepochybně nadlidmi a podlidmi'." Tento teroristický způsob čtení filozofických děl zná moje generace dobře z padesátých let. Straničtí koryfejové svým pronikavým pohledem třeba hravě odhalovali jako pravý základ Sartrovy filozofie svobody fašismus a zájmy zbrojařského průmyslu. Americký filozof Fukuyama se proslavil začátkem devadesátých let svou teorií konce dějin, podle níž zlomový rok 1989 znamená, že žádná politická vize a žádné politické hnutí se už nepojímá jako alternativa k liberálnědemokratickému statu quo, ale chce prosazovat své cíle v jeho rámci. Později pak Fukuyama vydal řadu knih, z nichž světový význam získala Trust. Navrhuje v ní pojmout důvěru mezi lidmi jako sociální kapitál, který zrychluje tvorbu kapitálu ekonomického, protože nemusíme utrácet například za pancéřové dveře nebo za udržování speciálních policejních jednotek.
Fukuyama, bývalý poradce amerického prezidenta, je nepochybně demokrat, jeho analýz využívá třeba Jiří Pehe či Tomáš Halík, má k nim blízko i Václav Havel. Sloterdijk je filozof, který klade zásadní filozofické otázky, vyvolává celoevropsky významné diskuse, třeba o stále křehčí hranici mezi přirozeným a umělým. Český čtenář se o tom může přesvědčit, prolistujeli pozoruhodnou knihu

Na jedné lodi
(Votobia), v níž Sloterdijk rozvíjí teorii hyperpolitiky, politiky lidí, kteří by mohli být posledními lidmi na planetě: "Vskutku nevíme, jakého typu člově
ka by bylo zapotřebí, aby se zmenšila obrovská mezera mezi globální formou světa a lokálními dušemi." Gavrasovo inkviziční čtení filozofických děl je v mediálním kotli, v nějž globalizace proměnila náš svět, velmi nebezpečnou reakcí na "fenomén Haider".

Diskuse v dialektu
Jádrem veřejného diskursu je střet mezi různými interpretacemi situací, v nichž jednáme. Interpretovat znamená objevit a jiným přesvědčivě sdělit, co je v dané situaci relevantní. Interpretují novináři, intelektuálové, politici, interpr
etují i "obyčejní lidé" u hospodských stolů a vítězné interpretace se stávají základem našich strategických rozhodnutí. Interpretovat vyžaduje vždy jakési násilí na našem vědomí, které, jak víme od Marxe a Freuda, chce být především "vědomím falešným", chce spíše zakrývat než odhalovat, co je opravdu relevantní v nějaké situaci. Moje interpretace Haiderova úspěchu je tato: mezi vzdálenou bruselskou byrokracií, oslabeným národním státem a jedincem se vynořuje nová politická entita: region a ten přináší nový typ vzpurného politického hrdiny. Nové regionální politické elity zakládají svou legitimnost na jiném typu veřejného diskursu, než byl ten, který se rozvinul v rámci národního státu. Haider nazval Rakousko "potratem"; kdysi v mládí prý vyhrál literární soutěž úvahou o tom, že Rakušané jsou Němci, ne samostatný národ. Italský sociolog Rusconi, který mnoho let systematicky mapuje krizi národního státu v Evropě, nazval Haidera "hrdinou epochy malých vlastí", kterými jsou dnes regiony. Regionální politický diskurs je založen na etnizaci politiky, vede se, obrazně řečeno, v dialektu. Do politického slovníku pronikají místní odkazy a příběhy, nová konkrétnost, tvrdší obrana životního prostředí, etnické sebevědomí, odstup od ideologického diskursu planetárních mocenských center. Často se cituje Haiderovo svůdné heslo o patriotismu Evropanů z hor, kteří vzdorují kosmopolitismu Evropanů rovin. Jde tu o patriotismus "malých vlastí", vlastí etnických. V Itálii sehrál roli velkého "hrdiny malých vlastí" Umberto Bossi, tvůrce a neomezený vládce Ligy Severu, strany, která byla po určitou dobu otevřeně secesionistická. Prohlásila "Padánii" za svrchovaný stát a italský národ za přežilý obrozenecký výmysl.

Hrdinové malých vlastí
Bavorští bojovníci za Evropu regionů pozdravi
li Padánii jako první velký krok směrem k překonání Evropy národních států. V italském veřejném diskursu se rychle rozšířil nakažlivě arogantní "padánský styl" velmi vulgární, ale účinný slovník, rétorické dichotomie "my tady v regionu oni tam v Římě, my mluvíme k lidemoni jen ke stranám". Do politického diskursu pronikla silná slova politici jsou zloději, posluhové cizích ekonomických zájmů a také explicitní erotické narážky tzv. celodurismo (ten neologismus je dnes ve slovníku italského jazyka). Stejně jako Haiderova strana je i Liga Severu velmi nepřátelská vůči intelektuálům, které považuje za parazity národního státu, jejichž "pro lidi nesrozumitelná" díla jsou financována byrokraty na ministerstvech v hlavním městě. Hrdinové malých vlastí prosazují úzké propojení regionu a kultury, často i vyučování dialektu, snaží se ovládnout školy učitelé a umělci musejí mít blízko k lidu a pravý lid je jen v regionech! Ligisté pořádají například slavnosti, na nichž zpívají lombardské písně, na hlavách keltské helmy; národní dějiny si vypravují tak, aby v nich region hrál hlavní roli, oživují staré středověké mýty, vzpomínají na lidové vzpoury a velké bitvy proti imperialismu hlavních měst. Vzpomínám si třeba na slavnost řeky Pádu: od pramenů Pádu putovali ligisté, nadšeně pozdravováni soukmenovci ze všech pádských mostů, až do Benátek. Tam vylila malá holčička vodu z pramene Pádu do moře, zatímco slzící padánští potentáti stáli v pozoru a pěli lombardskou hymnu. Liga ale není v žádném smyslu fašistická, naopak považuje fašismus za přirozené vyústění národního státu "postaveného na etnické lži". Jejím největším odpůrcem je proto postfašistická strana Národního sjednocení.

Staví se na mýtu
Národní stát se buduje na nějakém úspěšném mýtu (osvobozenecká válka, husitství
, revoluce, říše, velká minulost, otcové zakladatelé), který v podobě racionalizovaného politického diskursu získává hegemonii ve veřejném prostoru. Takový politický diskurs nám nabízí racionální vysvětlení politických událostí, udržuje vědomí souvislosti s minulostí a vzájemné závislosti mezi lidmi, legitimuje hranice státu, definuje vlastní teritorium národa, zajišťuje jeho identitu v mezinárodní konkurenci, tvoří hodnotový, geografický a politický střed příběhu, v němž všichni občané hrají nějakou roli. Úspěšný národní stát musí být instalován ve veřejném prostoru jako divadelní představení, jehož smyslem je udělat z jednotlivců a skupin postavy jednoho společného příběhuobčany jednoho státu. Regionální etnická identita byla národotvorným diskursem interpretována jako materie, která získává politickou formu teprve v jednotě národa - "zde se neplive a nemluví dialektem" bylo kdysi heslem francouzských gymnázií. Jaké meze má regionální autonomie v postnacionální Evropě? Má se na gymnáziích vyučovat dialekt, pěstovat regionální dějepis, místopis a literatura? Smějí soukromá gymnázia pojímat vzdělání jen utilitaristicky, nebo zase jen v rámci své náboženské orientace? Gymnázium je místo, kde se v rámci téhož veřejného prostoru střetávají nositelé jiné třídní, morální, rasové, náboženské identity a více či méně se slévají v identitu novou národní. Může regionální nebo soukromé gymnázium nahradit gymnázium státní v této jedinečné "národotvorné" funkci? Má zkušenost sociologa je tato: autonomie regionů oslabuje výkon našich občanských práv, protože loajalita vůči kulturnímu modelu, která byla jádrem národní identity, je nahrazována loajalitou vůči etnicky definované mocenské elitě regionu. Například autonomie sudetoněmeckých regionů v ČSR by znamenala, že by tam byly zavedeny norimberské zákony, autonomie Jižního Tyrolska znamená hegemonii etnicky definované politické strany a bezpodmínečnou loajálnost obyvatel regionu k zájmům, které zastupuje.

"Převýchova"
Po druhé světové válce vytvořily demokratické evropské n
árodní státy evropský veřejný prostor, v němž získal hegemonii politický diskurs, jehož tvrdým jádrem bylo poučení ze strašného utrpení dvou světových válek. Diskurs uznání viny, demokratické převýchovy Němců a následného smíření pronikl do školních učebnic evropských států, byl institucionalizován v různých kulturních institucích a pociťován jako obecně zavazující. Tento nový "převýchovný" veřejný diskurs byl velmi úspěšný, i když ne všude ve stejné míře. Bavorsko je třeba výrazně jiné než zbytek Německa, úspěch převýchovy v něm nebyl velký, etnické pojetí identity tu přežilo, jak dokazuje nadšená podpora vyslovovaná Haiderovi předáky CSU a sudetoněmeckých landsmanšaftů.

Antifašismus jako ideologické haraburdí
Převýchovný evropotvorný veřejný diskurs se
dnes vyčerpal. V poryvech globalizace jsou národní státy bezmocné a vzdálené, lidé musejí ukotvit svou identitu v nějaké bližší a pevnější půdě. Národní stát je příliš velký pro řešení malých problémů a příliš malý pro řešení problémů velkých, říká se. Někdy se politický diskurs nových regionálních elit jeví jako "návrat minulosti", třeba právě fašismu, ale to je falešný dojem, vyvolaný větší vulgárností, lidovostí a antiideologičností regionální politiky. Pro stoupence Haiderovy strany nebo Ligy Severu je antifašismus jen kus ideologického haraburdí mocenských elit, překonaného národního státu, a proto se k němu chovají dost neuctivě. Vláda regionu FriuliVenezia Giulia, sousedícího s Korutany, novou rakouskou vládu podpořila ve jménu "spolupráce mezi regiony". Pamatujme si směr pohybu: evropský politický diskurs oslabil národní stát, urychlil regionalizaci politiky, regiony si začínají vytvářet vlastní vzpurný politický diskurs, který probouzí k životu místní démony, o nichž evropská nomenklatura neví, jak je zahnat. Regionalizovaný politický diskurs může za jistých okolností získat velkou rezonanci ve veřejném prostoru evropských národních států - v Itálii Liga Severu v polovině devadesátých let, vlámská nacionální strana v Belgii nebo Haider v Rakousku dnes, Le Pen ve Francii zítra. Evropanům z hor se veřejný diskurs evropských rovin zdá příliš abstraktní, zatímco bývalí bojovníci SS z regionu sedí v první řadě na slavnosti vinobraní proč těm staříkům v krojích neříci dobré slůvko? Podobný problém přistěhovalců je na úrovni regionu vžitou zkušeností, vyvolává obavy, není jen ideologickou a morální kategorií. Plot v Neštěmicích tu budiž příkladem: na úrovni regionu byl vztah neplatičů nájemného shromážděných v jednom domě a okolních obyvatel prožíván zcela jinak než v Praze a v celonárodních médiích. V epoše globalizace jsme se všichni ocitli na periferii, a jsme proto v pokušení identifikovat se s jadrnými hlasy z periferie spíše než s namyšlenými hlasy z centra. Evropa se ocitla v začarovaném kruhu: regionalizuje a globalizuje se, národní stát už pro občany neumí být sjednocujícím psychologickým, ekonomickým, morálním, ideologickým a politickým středem. Regionalizovaná politika má "blíže k lidem" a lidé z regionů chtějí slyšet jiný diskurs než ten starý národotvorný. Antifašismus má velkou váhu ve veřejném prostoru evropských národních států, ale ne už v regionálním kontextu, jak ukazuje třeba prohaiderovské sousední Bavorsko. Jak vyjít z tohoto začarovaného kruhu?

Nově definovat motivy evropské integrace
Z
realistického politického hlediska je integrace EU poháněna čtyřmi silnými motivy. Za prvé francouzský strategický cíl udělat z Evropy politickou velmoc, nezávislou na USA. Za druhé německá potřeba udělat si z evropeismu náhradu nacionalismu, bez něhož se žádný stát neobejde, ale který byl Německu po druhé světové válce zakázán. Za třetí potřeba Itálie upevnit vlastní křehkou modernost integrací do společenství pokročilejších evropských států, vyvážit tak napětí mezi zaostalým jihem a průmyslovým severem země a omezit vliv mocné komunistické strany na politický systém. Za čtvrté nadreprezentace malých států v evropském společenství, která je pro ně velmi výhodná. Tyto čtyři velké motivy evropotvorného diskursu se v devadesátých letech vyčerpaly. Základní otázky evropské integrace je třeba formulovat znovu. Například: Je EU na nenávratné cestě k evropskému federálnímu státu? Na jakém ideologickém základě? Nebudou malé země pociťovat federalizaci jako ohrožení své identity a zájmů? A hlavně: sjednocení samo o sobě není přece nejvyšším cílem Evropy, ale musí mít nějaký hlubší a srozumitelný smysl, který je třeba vyslovit a sdílet jako společný cíl. Umíme jej formulovat? Je jím třeba obrana evropské kultury nebo boj proti rostoucí nesmyslnosti ekonomického růstu? Jaký politický diskurs získá rozhodující váhu ve veřejném prostoru postnacionálních států? Bude to Haiderův politický styl v různých obměnách? Reakce evropské nomenklatury je proto tak hysterická, že všichni cítíme, že fenomén Haider je spontánní odpovědí na otázky, které jsme si neuměli položit včas. Není to návrat nepohřbené minulosti, ale předčasný příchod budoucnosti a ještě v nevhodném obleku.

 

články

 domů

 

 

 

 

 

 

 

* Kurzy * Last minute * Letenky * Kurzy akcie a burza * Reality a bydlení * Akcie * Rejstřík * Hotel Prague *