Papežovy smažené brambůrky 

aneb Triumf struktur

     

 

 

 

1. "organizzar e transumanar"  

Papež byl v Mexiku. Snacks Sabritas nabízely “las papas del Papa”, papežovy smažené brambůrky. Na sáčku byl vyobrazen spolu s Madonou z Gualupi. Jeho foto byla také na billbordech firmy Bimbo, která prodává krájený chléb. Přímý přenos z návštěvy byl přerušován reklamou na mobilní telefony - “zaznamenávají vaše poselství lásky a víry”. Arcibiskup Mexico City poděkoval v TV multinacionálním podnikům, kterým jako oficiálním sponsorům papežovy návštěvy, církev postoupila výsadní právo používat papežovu image - PepsiCo., Sheraton Hotel, General Motors, Eastman Kodak Co., Mercedes Benz, Hewlett-Packard. "Žijeme v éře reklamy a jsme lidmi té éry” - pravil vyslanec Vatikánu. Za deset pytlíků smažených brambůrek jeden odpůstek zdarma! Sponsorován Pepsicolou papež kritizoval neoliberalismus a hájil práva Indios, píší všechny noviny. Jorge G. Castaneda o tom napsal (La Stampa, 27/1/1999): “Tento papež odzbrojil a rozehnal těch několik málo obránců práv chudých v Latinské Americe… kde normální byl útlak a mlčení, (teologové osvobození) po mnoho let byli jediným hlasem těch, kdo byli hlasu zbaveni. Biskupové byli odstraněni a semináře zavřeny; v Mexiku, Brazilii, v Peru církevní hodnosti byly zase přerozděleny tak, aby církev byla tím, čím vždy podle svých kritiků byla: institucí bohatých, pro bohaté a ovládaná bohatými.”

Jednoho jarního dne roku 1973 se objevila na zdech italských měst reklama, na níž pod fotografií ženské zadnice oděné do džín značky Jesus byl nápis “nebudeš mít jiné džíny než mne”. Italský spisovatel a filmový režisér Pier Paolo Pasolini tu reklamu tehdy vyhlásil za první větu jazyka nové doby, v němž už nebude možné “se vyjádřit”, ale jen “integrovat se do struktur”:  jazykový režim budoucnosti bude  dokonale "omologato”, nepřipustí žádné zvláštnosti a rozdíly. “Je to symbol světa, který se nám, posledním dědicům náboženských a rozumových vizí, obráncům života v rozmanitosti a magmatičnosti, jeví jako svět smrti”. Náboženství je tu definitivně podřízeno imperativu ekonomického růstu a logice konsumního univerza. Po dva tisíce let bylo “druhou dimenzí” života, byl v něm zakotven osvobozující odstup od imperialismu všedního dne a brutality mocných,  příběhy  evangelia vyjadřovaly pietas  k naší lidské smrtelné existenci. Přijetí fašismu, říká Pasolini, bylo děsivou episodou v dějinách katolické  církve, ale z dlouhého stínu tohoto selhání bylo možné uniknout, protože slova probouzející v lidech svědomí, ještě nebyla zcela znehodnocena. Přijetí buržoazní civilizace je naopak definitivní porážkou “slova božího”. To není jen jedna (z tolika) skvrn v dějinách církve, ale osudový omyl, za který církev zaplatí tím, že její tisíciletý jazyk bude proměněn v nosiče reklamních sděkení. Náboženství je akumulovaný symbolický kapitál, kterého lze využít v oboru masové komunikace a reklamy. To je vše.

V epoše “organizzar a transumanar”, v níž nade vším triumfují fungující struktury, nový jazykový režim rozděluje přísně všechny promluvy na apologie struktur, a na promluvy šílenců, extremistů a potenciálních teroristů, před nimiž musí společnost chránit podrobné “bezpečnostní otazníky” a CIA. Když se papež odvážil napadnout centrální hodnotu USA - trest smrti, Geraldine Ferraro, vyznání katolického a potenciální kandidátka na prezidentský úřad, ho hned okřikla: “já, jako jiní kolegové demokratické strany, souhlasíme s trestem smrti…katolická církev v USA je v krizi, …tento papež je konzervativní, nedrží krok s mládeží.. Barva pleti a země původu budoucího papeže nebudou hrát žádnou roli, pokud bude respektovat ultrakonzervativní principy církevní hierarchie.” Týden po papežově návštěvě byl  ve státu Oklahoma popraven devětadvacetiletý Sean Sellers, který se svého zločinu dopustil, když mu bylo šestnáct let, pod vlivem drog a mentální poruchy. Nejdřívě zpíval velmi hlasitě žalmy “Ó Pane, přicházím k Tobě”, pak řekl katovi “Gerry jdeme na to”a dostal “lethal injection”. Proti popravě člověka, který se svého zločinu dopustil jako nezletilý, vystoupila i Irka Mary Robinson, dnes ve funkci komisaře OSN pro lidská práva. Ano, zločin šestnáctiletého chlapce je zločinem celé společnosti, všichni jsou vinni, ale může to velmoc č. 1 připustit? My, američtí katolíci! “USA jsou dnes jediná světová velmoc, nevím, zda je to pro svět dobré” - řekl papež v Mexiku. 

 

2.  Celebritas dei

Woody Allen ve filmu Celebrity popisuje svět, v němž vládne sláva vzniklá “frekvencí” a “frekventováním”, zjevováním se na monitorech a obrazovkách, neustálou replikací promluv a reprodukcí tváří. Woody Allen říká: “uvědomil jsem si, že americká skutečnost je jeden velký showbusiness, vládne jí kult celebrity, která může plynout z čehokoli. Staneš se slavným, když zabiješ jednoho nebo lépe více lidí, když vymyslíš nové jídlo nebo se vyspíš s někým známým. Byl jsi třeba někde rukojmím a vrátil jsi se, tak jsi hrdina. Každý advokát z případu O. J. Simpson má nyní v TV své show. Nejsem tak inteligentní, abych uměl vysvětlit příčiny zániku americké kultury, ale něco je třeba proti tomu podniknout. Můj film Celebrity je výkřikem, který chce lidi probudit.” Celebritas je ontologická dimenze současnosti, definuje rozdíl mezi reálným a nereálným: všechny pojmy odvozují svou platnost jen z funkce, kterou jim připisuje celebritas. Neplatí tu žádná hierarchie, žádný řád a disciplína: všechno tu může být vedle sebe, všechno tu má stejnou váhu, nic tu není v rozporu s ničím. Nositel Nobelovy ceny v oboru genetiky profesor Dulbecco bude konferenciérem na písňovém festivalu San Remo. Pozván byl i Michail Gorbacov. Sdělil, že nabídku přijme, pokud bude mít možnost proslovit v San Remu alespoň pětiminutový projev o problémech konce tisíciletí.

Latinské slovo celebritas znamená slávu, ale v latině je pro ni ještě jiné slovo - gloria. To označuje čin nebo událost, která díky své jedinečnosti se stala univerzálně známou, nelze ji popřít a  nelze nadále žít, jako by se nikdy neudála. V křesťanské theologii existuje pojem Gloria Dei, kterým teologové označují vznešenost nesrovnatelné  boží přítomnosti, která se zjevuje ve své “plenitudo”, své plnosti, jako zcela “jiná” než všechno, co je pozemské, nedokonalé a smrtelné. Kdo se nechá oslovit  touto “jinou dimenzí”, vstoupil do Nové Obce Boží. V deficitním světě pozemském lze být jen  “celeber”, tedy  “obecně známý” jako ten, kdo se často vyskytuje v nějakém místě a "frekventuje" mnoho lidí. Bůh není celeber, ale  gloriosus, zjevuje se ve své dokonalosti.

Modernost je revoluce a revoluce je sekularizací křesťanské naděje, zní diagnoza filosofů.  “Jiná dimenze" se prosazuje v dějinách modernosti jako “revoluční změna”, lidmi řízená a strhující, která nás osvobozuje od předsudků a vyvádí nás z temnot minulosti. Tak například anglická revoluce, která roku roku 1688 zbavila trůnu Jakuba II. se nazývá “Glorious Revolution” a výraz “Old Glory” označuje americkou vlajku. Lze říci také “the glory of a sunset”, protože i příroda má svou vznešenost, zjevuje se jako “jiná dimenze”, jejíž věčné trvání je  nesoumeřitelné s naší smrtelnou existencí. Ve svobodném veřejném prostoru nevládne jen celebritas, ale i gloria, protože ty ideje, které se v konfliktech veřejného prostoru  ukázaly jako ideje nadřazené pouhým soukromým zájmům, jsou “gloria” a jsou hodny toho, abychom se jimi řídili. “Být slyšen a viděn druhými lidmi těží svou jedinečnou významnost z faktu, že každý nás vidí a slyší ze svého zvláštního místa. Toto je pravý význam veřejného života, ve srovnání s nímž i nejbohatší a nejpříjemnější rodinný život nabízí pouhé prokračování nebo reprodukci sebe sama… Jen tehdy, když věci mohou být viděny mnohými a z mnoha různých hledisek, aniž by ztratily svou identitu, takže ti, kdo jsou kolem nich shromážděni, zakouší jedinečnost světa v jeho odhalené různosti, může se realita světa pravdivě a spolehlivě zjevit” - napsala Hanna Arendtová. Demokracie není vládou stále se opakujícího průměru nebo bojem za přírůstek vlastního “hmyzího blahobytu”, jak tvrdí její aristokratičtí konservativní kritici po více jak dvě století: demos je vznešený, je gloriosus, protože ve svých polemikách, ve svých bojích a sporech zjevuje "velké a vznešené" ideje, které jsou "jinou dimenzí života" v porovnání s pouhými soukromými zájmy.

Nejhlubší charakteristikou naší doby je to, že v ní už není místo pro gloria, ale  jen pro celebritas. I bůh i papež jsou jen celebrity, “slavné postavy”, a jako takové mohou úspěšně fungovat jako nosiče sdělení v reklamách či politických heslech. Žádná gloria dei nebo “glorious revolution” tu není možná: “celebritas dei” nebo “celebre revolution”. “La novitá vince sulla gloria”, “novinka vítězí nad gloria  - napsal italský spisovatel Ferdinando Camon ve své úvaze o roli literatury v postindustriálním veřejném prostoru. Claudio Magris dodal, že naše epocha nesnáší knihu, která by měla trvala jako “gloria” národní literatury: “Kdyby dnes Goethe napsal Fausta, málokdo by si toho všiml”. Tragédií šedesátých let bylo, že jejich “gloria” byla industriální mašinérií proměněna v pouhou celebritas - Che Guevara na tričku a sériová výroba antikonformistických oděvů. Josef Zieleniec mi vyprávěl, že ho při návštěvě Vietnamu nejvíce zaujal pohled na vietnamské děti, pobíhající po ulicích v tričcích s nápisem University of Pennsylvania. A tak děti vítězů z “glorious war” šedesátých let se staly kusem planetární “celebrity” USA.

Kdo jsou majiteli klíčů k celebritas? Volejte řediteli…

 

3.  Jednorozměrný svět

 

Herbert Marcuse popsal v knize One-dimensional man, kultovním textu šedesátých let,  “lest konsumního systému”, který nás zotročuje tím, že nám vše dává k dispozici, ale jen jako součást statu quo.  Platon, Svatý Augustin, Kant, Hegel, Balzac, Kafka, Kundera, jejich texty v kapesním vydání si můžeme koupit v samoobsluze. Vznikly jako vzpoura proti rozporům statu quo  a rozumět jim znamená probudit v sobě smysl pro vznešené (glorious!) důvody takové vzpoury. Rozumět klasickým textům naší tradice znamená "prohlédnout rozpory současnosti", být v konfiktu s jejím povrchem, mít "kritický odstup" od fungování systému i jeho cílů. Jednorozměrné konsumní univerzum se konstituuje tím, že tyto velké texty jsou integrovány do statu quo. "Tím, že se umění stává součástí reálného života, ztrácí transcendenci, která jej staví do opozice vůči stávajícímu pořádku, stává se jeho součástí, je jednorozměrné, a proto stávajícímu pořádku podlehne."

Největším rozporem průmyslové společnosti je “racionální charakter její iracionality”, její “rational foolishness”. “Všemocná racionalita průmyslové společnosti je sama zdrojem iracionality” - píše Marcuse.  Stále větší produktivita tu implikuje stále větší destruktivitu, svrchovaná politická moc vyplývá z hrozby totálního zničení světa v nukleárním holocaustu, myšlení i city nás všech jsou podřízeny mocenským strategiím velkých koncernů, bída většiny roste úměrně s obrovským a nikdy před tím nevídaným bohatstvím privilegované menšiny. Společnost takových skandálních rozporů funguje jen díky obrovské účinnosti svých kontrolních mechanismů, které nás zbavují schopnosti pociťovat jako skandál rozumu i citu cíle systému a naši funkce v něm. Jak by mohl rozumějící čtenář Platona nebo Kanta nevidět takové rozpory? Všechno, co v naší intelektuální tradici činí takové rozpory “skandálem pro náš rozum” a mění je v neomluvitelnou obžalobu této společnosti, je zbanalizováno a vtaženo do statu quo. Každá kritika, každá "druhá dimenze", je zredukována na "terapeutický problém", pojednána jako přiznak duševní poruchy, kterou je třeba "svěřit odborníkům" nebo jako výraz politické nezodpovědnosti a sociální nezakotvenosti intelektuálů. Ideálem je prevence.

"Druhorozměrná" rétorika Herberta Marcuseho je sekularizací teologie:  konsumní univerzum masové industriální společnosti je hřích,  do něhož lidé upadli, a z něhož je může očistit a vysvobodit jen "autentická kultura". Status quo je totální úpadek, zkáza,  revoltující studenti nahradili v šedesátých letech materialismem zkaženou dělnickou třídu a jako dědici "druhé dimenze" povstali proti roli, kterou jim a kultuře vůbec Systém připsal. Budoucnost musí být "totálně jiná" než současná konsumní Sodoma, musí být očištěna kulturou a přebudována z kritického a emancipujícího (autenticky lidského, duchovního, na "být" a ne na "pouhém mít" založeného) hlediska. Když očistíme Marcuseho text od této eschatologizující rétoriky, "druhý rozměr", který vnáší do našeho života "vyšší kultura", není než smysl pro rozpory mezi různými sférami průmyslové společnosti. Tak například imperativy sféry ekonomické racionality jsou v rozporu se sférou kultury a imperativy etické jsou v rozporu se sférou  politiky. Politické projekty, které usilují o "překonání rozporů" uvnitř nějaké nové hierarchie hodnot, v níž by hodnoty nižší byly definitivně podřízeny hodnotám vyšším, vedou k rozsáhlému násilí a oslabují schopnost společnosti jako celku reagovat na svá selhání a tak měnit sama sebe. Rozpory nelze překonat, ale důvěra v pozitivní důsledky jejich zviditelnění ve veřejném prostoru demokratických společností,  je cílem a smyslem "vyšší kultury" a jediným legitimním zdrojem autority intelektuála.

 Hannah Arendtová napsala: “Ve výchově je zdrojem autority přijetí odpovědnosti za svět. Autorita vychovatele a kvalifikace učitele jsou dvě různé věci. Autorita vyžaduje určitou kvalifikaci, ale kvalifikace sama, i sebelepší, nemůže zaručit autoritu. Učitel se kvalifikuje tím, že má znalosti o světě a je schopen je předávat druhým, ale má autoritu jen v té míře, v níž přijímá zodpovědnost za svět. Před dítětem je vychovatel jakýmsi zástupcem všech dospělých občanů; ukazuje mu věci ve světě a říká - tak to je náš svět.” Bude společnost racionálních bláznů, v níž jsme se ocitli, schopna socializovat mladé generace? Zdrojem autority nás dospělých je výslovné přijetí odpovědnosti za svět, ale můžeme přijmout odpovědnost za tento svět nerovnosti, ekologické sebevraždy, nukleárního násilí a mít autoritu? Můžeme jim tento náš svět "ukázat" jako alternativu například k heroinu? Naše kulturní tradice nás po tisíciletí učila, že výchova znamená klást otázky, které odhalují rozpory našeho světa, a nutí nás přijmout za ně výslovně odpovědnost. Výchova v postindustriální společnosti je ale stále více pouhým ochočováním, zakrýváním rozporů, apologie statu quo. Hollywood a Nova nikdy nespí, ve dne v noci nás drogují planetárním kýčem, abychom zdrogovaní pak na ty otázky přijali jakoukoli odpověď. Levice, která přišla v Evropě k moci na konci devadesátých let, resignovala na jakoukoli alternativu ke statu quo. Přijala slovník jednorozměrného světa ekonomického  růstu a integrovala se do jeho planetárního provozu. Fakt, že levice přestala být nositelem alternativy ke “globálnímu kapitalismu” je jednou z největších ideových katastrof tohoto století “totální mobilizace” a “přeměny světa v energetický komplex”(Jan Patočka).

 

4. Paradigma vítěze: asimilace / disimilace

 

V pravicovém (zvláště českém) politickém diskurzu se zabydlela teze, podle které Západ pod  pevným vedením USA “uzbrojil” Sovětský Svaz k technologické a politické smrti a stal se tak “vítězem studené války”.  S komunismem a komunisty musíme proto jednat jako vítězové s poraženými. Tato rétorika zastírá (a) fakt, že bipolátní svět byl výhodnou dohodou mezi nukleárními velmocemi o tom jak "manažovat napětí ve světě" a (b) že spor mezi táborem socialismu a táborem kapitalismu, mezi Východem a Západem, byl sporem dvou strategií uvnitř jedné průmyslové civilizace, jejímž nejvyšším cílem je ekonomický růst. Ideálem Západu i Východu byla "asimilace" všech lidí na planetě, jejich rovnost uvnitř jediného kulturního modelu, jehož základním znakem je modernizace společnosti, bez níž nelze "nastartovat ekonomický růst".  Silným motivem v díle disidentů Jana Patočky či Václava Havla byla filosofická a morální kritika "civilizace samopohybu", jejíž jsou Východ a Západ jen dvě různé podoby, obě usilující o planetární asimilaci lidstva uvnitř stejné posedlosti technoekonomickým růstem. Ideálem asimilátorů je vyřešit všechny konflikty mezi lidmi dalším ekonomickým růstem, větší hojností. Ta bude spravována na základě univerzálních norem, střežených neutrálními soudci a objektivního popisu světa. Jak mohou být soudci neutrální, normy univerzální a popis světa objetivní v třídní společnosti? Je třeba překonat třídní rozdíly mezi lidmi a tak umožnit opravdu všelidskou asimilaci, bylo heslem Východu. Naopak, Západ věřil, že efektivní cestou k obecné asimilaci je individuální nezávislost,  univerzalizující účinek regulovaných konfliktů mezi různými zájmy a svobodný veřejný prostor.

Výrazem "postmoderní obrat" označujeme konec modernosti, pojímané jako epocha, v níž se lidé asimilují uvnitř stejných hodnot, stávají se "subjekty", které jsou bezbarvé, bezpohlavní, bez místa a času: vyznačuje je vědecká, administrativní a ekonomická racionalita. Modernost je obrovská asimilační mašinérie, která dělá ze všech kultur ozvěnu západní vůle udělat z každého člověka "subjekt", který pracuje, myslí, konzumuje, rozbíhá kolečka růstu. Pravda, ta mašinerie se zasekávala, protože západní ideální diskurz se k lidem obracel jako k "univerzálním subjektům", ale reálné mocenské praktiky z nich dělaly smradlavé černochy, nebezpečné dělníky, chudé, uražené a ponížené, které je třeba přísně střežit. Ale mašinerie fungovala, a vyhnané postupně zapojovala do svého mechanismu. Konflikt Východu a Západu byl jen "trik" vhodný k maximalizaci výkonu asimilační mašinérie: nutnost přípravovat nukleární válku legitimuje "překročení všech mezí" a odhození všech skrupulí.

Jádrem postmoderní doby je konflikt Severu a Jihu. Ten nelze vyřešit rychlejším a efektivnějším fungováním asimilační mašinérie, ale naopak, předpokládá, že ji zastavíme. Nejde o univerzálnější normy, neutrálnější soudce, objektivnější poznaní a další ekonomický růst produkce a konzumu. Jde o změnu paradigmatu, která by vrátila hlas asimilovaným,  zmanipulovaným na pouhou ozvěnu našeho pyšného diskurzu. Problémy Severu a Jihu nelze řešit než "jinou komunikací", osvobozenou od asimilačni mašinerie. Postmodernost je věk disimilace.           

 Rétorika vítězů rozběhla po roce 1989  brutální neonormalizaci, která redukuje konflikt Severu a Jihu ( a Jih není jen Třetí svět, na Jih patří každý, kdo se disimiluje, kdo klade odpor mašinérii růstu) na hrozbu terorismu, kterému hrdinně čelí "světová policie NATO, schopná obnovit (svůj) pořádek kdokoli na světě". Podivní vítězové. Nevyřešili ani jeden z problémů, o jejichž řešení ve sporu Východu a Západu šlo: nerovnost mezi lidmi je stále větším morálním skandálem pro “křesťanský Západ”, demokracie je stále více vytlačována z přijímání strategických rozhodnutí,  kádrové dotazníky mají sto stran, kontrola veřejného prostoru kapitálem je stále totálnější, atomová bomba je stále středem naší politické identity, NATO se rozšiřuje, Schengen rozlomil Evropu na Evropany první třídy, druhé třídy, balkánské otrapy a zločinné Srby, všude kolem nás rostou nové zdi, Třetí svět je stále špinavější a hladovější, stejně jako periferie našich bohatých měst, rozpočet ministerstva obrany stoupá,  rozpočet ministerstva školství klesá.

 Proti vulgátě nihilistického revizionismu připomeňme, že nebyly poraženy ideje socialismu idejemi liberalismu, ale ideje obou civilizačním samopohybem, jak říkal disident Václav Havel. Co mají telematické finanční trhy ještě společného s idejemi individuálních svobod, z nichž vznikly? Co mají sociálnědemokratické strany průmyslových demokracií ještě společného s idejemi, za které lidem stálo za to trpět? Co mají tvář a heslo z billbordu, vztyčeného na místě Stalinova pomníku, společného s idejemi liberalismu?

Paradigma vítěze a vítězná hantýrka komentářů MF Dnes, zastírá jako nová železná opona otázky, které definují naši situaci ve světě. Levice má ve svém programu formuli “vzdělanostní společnost”. Pokusme se ji pochopit nejen jako společnost, v níž vláda investuje do produkce a distribuce informací a znalostí, do „tvorby lidského kapitálu“, ale spíše jako společnost, v níž solidarita mezi lidmi, kvalita komunikace a důvěra v instituce, umožňuje "změnit paradigma".

 

5. Postdějinný člověk

 

Milan Kundera říka o románu, že je “nejevropštějším uměním”, které rozplétá v noci tkaninu pravd a jistot, které teologové, filozofové a vědci utkali za dne. Umění románu  je tak jedním z pramenů moderní demokratické duše v různých svých polohách - donkichotské, bovaryovské, švejkovské, oblomovské, kareninovské, bloomovské, Josef K.ovské, člověka bez kvalit a člověka kýče. Lidé trpí existenciální slepotou, říká Kundera, věří na hlučné dějinotvorné kategorie jako je rovnost, boj za svobodu národa, trh, které předinterpretovávají svět a zahalují tendence, které jsou ještě skryté, ale ovládnou epochu. Ještě v okamžiku, kdy vyplňuje předlouhý bezpečnostní dotazník, vypisuje jména a adresy svých příbuzných, přátel a cizinců, s nimiž si dopisuje, vyjmenovává organizace, jejichž byl členem od svých osmnácti let, ještě v této zotročující chvíli člověk přežvykuje hesla o svobodě, demokracii a západní civilizaci. Ve své slepotě nevidí, že dotazník je nový mocenský žánr, který si podrobuje občanskou společnost a podmaňuje si naše životy.

Román se rodí z  nedůvěry k oponě předinterpretací, která jen zastírá obsah hry, v níž jsme postavami. “Román se rodí v okamžiku, kdy opona předinterpretací je podpálena, plameny ji stravují a tvář konkrétna je odhalena. Jen toto paličské gesto, opakující se pak v každém románu zasluhujícím si toto jméno, je činem, který zakládá umění románu. Kundera tu připisuje románu něco, co patří idejím vůbec. Ideje, vynořující se náhle ve veřejném prostoru, “dělají dějiny” tím, že podpalují neprůhlednou oponu předinterpretací a "člověk je konečně donucen dívat se realisticky na svou životní situaci a na své místo mezi lidmi" - jak čteme v Komunistickém manifestu. Vím, je stále těžší věřit, že ideje "podpalující opony předinterpretací světa" a ne komploty mocenských klik kolem Světové banky, Mezinárodního měnového fondu a velkých nadnárodních korporací, dělají dějiny. Věřím ale, že naše evropská ševcovská víra v moc idejí v dějinách ještě není zcela vyvrácena, jak dokazují náhlá lidská prohlédnutí, nečekané vzpoury a jiná “malá znamení”, dokonce i u nás.

Jádrem evropských dějin je filosofie, učili jsme se ve škole. Filosofie není vědecká disciplina, ale “péče o duši”.  Pečujeme o naši duši, když se vystavujeme osvobozujícím účinkům konfliktu mezi idejemi, vznikajícími ve veřejném prostoru, a povinnými “předinterpretacemi světa”, které nám systém vnucuje jako součást svého fungování. Filosofovat znamená účastnit se tohoto neustávajícího boje proti předinterpretovanému světu, který dává západnímu způsobu existence jeho vzrušující a nakažlivou vážnost. Na počátku dlouhé řady hrdinů tohoto boje stojí Sokrates, obviněný svou obcí z toho, že žádal důkazy i pro to, co mu mělo být zřejmé. Na té samé historické scéně Galileo vede spor s kardinály o to, co vidíme  dalekohledem, co odhalují pokusy, pozorování a měření a co je v rozporu s předinterpretaci světa, vyvozenou ze starých knih. Naše století extrémů vyznačoval nejhlouběji krvavý spor mezi mrtvým kapitálem a živou lidskou prací, mezi smyslem práce a její cenou. 

 Neprůhlednou oponu, do níž ekonomicko-vojensko-finanční oligarchie zahalily náš svět, není snadné podpálit. Oživující nepokoj západního veřejného prostoru, který se vyjadřuje v neustálých konfliktech mezi státem a církví, etikou a politikou, citem a rozumem, uměním a řádem, vědou a vírou, dosud zaručoval, že žádná opona předinterpretací nepřetrvá. Literatura, která je jádrem veřejného prostoru na Západě, nás naučila své zkušenosti a city vyjádřit tak silně, aby bylo možné je sdílet se všemi lidmi na zemi a hájit jejich obecný lidský smysl před omezeným hlediskem autorit, politické a ekonomické moci a logikou systémů.

Toto desetiletí začalo jako epocha demokratizace a končí brutální neonormalicí, v níž opona předinterpretovaného světa je z nehořlavého materiálu, zahaluje náš svět totálně, je střežena nejmocnější oligarchií jakou kdy Západ zplodil a je reprodukovatelná v miliardách kopií, kdyby ji přece jen nějaký extremista poškodil. Veřejný prostor přestává být místem konfliktu se statu quo a normalizace je všude na planetě univerzálním cílem politiky. Demokracie jako spor o to, co je relevantní v různých situacích, je už jen iluzí - definice každé situace je dána předem, jako předtočený smích v amerických seriálech.

Slovem „dějiny“ jsme označovali osvobozující důsledky otevřeného veřejného prostoru Západu, v jehož konfliktech každá "slepota před konkrétnem" je nakonec rozptýlena. To „demos“ ve slově „demokracie“ neznamená „většinu“, ale stále znovu obnovovanou převahu nepředvídatelně a neobjednatelně vznikajících idejí nad systémem - nad jeho institucemi, aparáty a autoreferenční logikou. Demos byl nezkrotitelný  polemos. Byl.

 

6. Apologetické vědomí

 

Výraz apologetické vědomí jsem si vypůjčil z díla maďarského disidenta Andráse Hegedüse. Označoval jím takovou definici socialismu, která jej redukuje na apologii stávajících institucí a jejich moci. Cílem disidentů bylo emancipovat socialismus od apologetické definice a vrátit mu historickou důstojnost "hnutí, usilujícího o realizaci určitých idejí a cílů, které nikdy nemohou splynout se zájmy existujícího mocenského systému socialistických států". Každý boj o moc generuje apologetické vědomí, i demokracie, kterou realisticky definujeme jako “otevřený systém politických stran, konkurujících si na politickém trhu v boji o hlasy voličů, aby tak získaly právo definovat pravidla hry, závazná pro všechny občany ”. V demokraciích jsou ale svobodné veřejné mínění a silná občanská společnost schopny čelit tomu, aby se “apologie existujících institucí” neprosadila ve veřejném prostoru jako obecně závazná norma. 

Hlavní problém socialismu viděl Hegedüs v tom, že v důsledku rozsáhlé cenzury veřejného prostoru a nedostatečného rozvoje nezávislé občanské společnosti je celý proces strategického rozhodování v socialistické společnosti deformován. Systém funguje stále iracionálněji, protože společnost jako celek není schopna generovat na žádné úrovni ani ekonomické, ani politické ani kulturní)  hledisko univerzálnější než jsou "hlediska apologetická", vyjadřující jen zájmy existujících mocenských aparátů. Kde chybí takové hledisko, chybí i legitimní politická moc, protože legitimovat nějaké politické rozhodnutí znamená přesvědčit občany o jeho univerzálním (nejen mocensky partikulárním) smyslu. Tento strukturální nedostatek socialismu nelze vyřešit pouhým transplantováním západního "politického trhu", protože hegemonie apologetického vědomí je ve stále větší míře problémem i pro demokratické společnosti. Jediným východiskem je  rozvoj nezávislých občanských hnutí, která by se programově nechtěla transformovat v politické strany o účastnit se tak boje o politickou moc. Disidenti se musí prezentovat jako jejich zárodek a model. Vstup nezávislých občanských hnutí na politickou scénu povede k racionalizaci systému v tom smyslu, že ve společnosti se na různých úrovních začnou prosazovat obecnější hlediska, než jsou zájmy různých nomenklatur, oligarchií a stran. Myslím, že zde je silné jádro toho pojetí občanské společnosti, které u nás představuje Václav Havel nebo Martin Palouš: apologetické vědomí jako nutný vedlejší produkt boje o moc musí být kompenzováno rozvojem “ nezávislých občanských hnutí”, jejichž účastníci, témata, metody, cíle a hodnoty se mění podle okolností a které se vědomě zřekly účasti na dobytí politické moci. Jakmile nějaké nezávislé hnutí přijme za svůj cíl dobytí politické moci, mění se v politickou stranu, kterou rychle ovládne profesionální oligarchie stranických aparátčíků. Stane se strukturou strategicky propojenou se “silnými zájmy" v systému jako dokazuje přesvědčivě vývoj ODS v posledních čtyřech letech.

Zobecněme Hegedüsovu myšlenku a výrazem “apologetické vědomí” označme systémy ideologické kontroly, které soustavně suspendují, cenzurují a paralyzují otázku legitimnosti a to na všech úrovních fungování systému. Zájmy koalovaných ekonomicko-stranicko-vojensko-finančních aparátů nejsou v systému, ovládaném apologetickým vědomím, kompenzovány či korigovány “hlediskem univerzálnějším", na institucích nezávislejším, protože struktury systematicky paralyzují (strategickou kontrolou medií například) argumentující svobodný dialog ve veřejném prostoru, kde jedině by se takové hledisko mohlo ustavit a prosadit. Po roce 1989 jsme podcenili rychlost a energii, s níž se pod heslem “standardizace politického systému” rozběhl u nás proces normalizace, na jehož konci pak definice naší demokracie splynula s apologií existujících struktur, aparátů a zájmových koalic. Demokracie se změnila v apologii existujících struktur, a jediným jejím legitimním cílem je integrace do makrostruktur jako je NATO či EU. Jakoby pouhá integrace do existujících strukur mohla vyřešit problémy vyvolané  rozpadem důvodů, kvůli kterým ty struktury vznikly. Poslanec Ivan Langer zdůvodnil nedávno svůj odpor proti zavedení referenda do naší demokracie obavou z možného konfliktu mezi parlamentem a většinou v zemi, který by mohl ohrozit stabilitu systému. Ivan Hoffman řekl ve svém komentáři v českém rozhlase (4/2/99), že Karlu IV. by se velmi zamlouvalo členství v NATO a podporoval by církev, kdyby viděl duchovní prázdno mas. Velmi to připomíná Haškovy volební projevy o Kolumbovi, vyzývajícím k objevení Ameriky pilnou každodenní parcí. Bohužel ale, je to míněno vážně. Fakt, že takováto apologie struktur vyvolává tak málo zásadního odporu v české veřejnosti ukazuje, jak rychle se apologetické vědomí stalo v našem veřejném prostoru normou.

Argumentující svobodný dialog v otevřeném veřejném prostoru byl nahrazen mediálními hrátkami mezi politiky a představiteli klíčových oligarchií. Demokratický kapitalismus, tak jako dříve socialismus, přestal v polovině devadesátých let být „hnutím inspirovaným idejemi“ a stal se agresivní apologií existujících stranických a ekonomických struktur. Rusky se říkalo disidentům, tuším, “jinakmyslící" . Ten výraz je znovu aktuální. Znovu musíme začít být disidenty: myslet jinak než lidé ze struktur a dělat antipolitickou politiku.

 

 

eseje

domů

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

* Kurzy * Last minute * Letenky * Kurzy akcie a burza * Reality a bydlení * Akcie * Rejstřík * Hotel Prague *