Postmodernisté říkají že...

 

 

"Postmoderní filosofové říkají, že každý má dodržovat jen svou vlastní morálku, i kdyby ji třeba odkoukal ze seriálů TV Nova. Pořád je to lepší, než kdyby mravní normy předepisovala vrchnost, lhostejno zda katolická, komunistická či nacionální." (Petr Holub, Respekt, 40/1998) TV Nova je ale také vrchnost. Vytrhává s panskou svévolí naše věty a zkušenosti z jejich kontextu, semílá je na neforemnou směs informací, znaků, zábavných definic a zastrašujících popisů světa, nad níž tázací zájmena co, kdo, kde, kdy a proč už nemají žádnou moc. Ta směs vyplňuje všechna místa a chvíle, kohokoli může kdykoli a kdekoli pohltit.

Jeden ze zakladatelů Pražského lingvistického kroužku Roman Jakobson napsal, že "úvodníkář pondělního plátku neví, že přežvýkává průkopnická kdysi hesla světových filosofů" - říká se tomu "pokleslá kulturní hodnota". Ve věku "komunikační hojnosti" se poklesávání kulturních hodnot velmi urychlilo. Pokleslé pojmy vstupují jako "zkrácené mýty" do řeči reklam, do spásonosných nauk různých sekt, do slangu dospívající mládeže, do hluku diskoték a přelidněných periferií bohatých měst planety, a vypotřebované pak končí na skládce komunikačního odpadu. Tam dnes najdeme i pokleslý pojem postmodernismus.

Ve staromoderním světě mých školních let nás paní učitelky učily líčit na slova pasti, aby nás napadla, stala se pojmy a zůstala už s námi. Dnes pojmy protrhávají všechny břehy, škubají sebou v sítích bavičů lidí, chvíli jsou heslem sekt nebo politických stran, někdy se vypotřebovaná dovláčí zpět do řeky mediálních stereotypů, která je odplaví a třeba vyplivne, změněná k nepoznání, na jiném břehu. Některé pojmy jsou vykuchány, nabalzamovány a uloženy do školních učebnic, kde jsou řazeny podle velikosti ohlasu, který vyvolaly. Gymnasisté se učí shrnovat jejich obsah ve větách jako "romantici říkají, že..." nebo "postmodernisté říkají, že...". Každé takové shrnutí pojmu má nějaké společné události a postavy, své krajiny a zápletky. Student, který před maturitní komisí mluví o romantismu, musí se zmínit o Máchovi, o krajinách před bouří v divokých horách, o zříceninách hradů v měsíčním světle, a třeba také o Máchově velmi erotickém deníku. V každém tom pojmu tikají školní hodiny, je v nich čekání na přestávku, strach ze zkoušek i "vyhlídka na všechno a na nic" maturitní třídy. Až si dítko pospojuje různé "ismy" podle osnov středních škol a logiky univerzitních kreditů do souvislé sítě, bude z něj člověk s vyšším vzděláním.

Devadesátá léta končí zcela jinak, než začínala, a osud slova postmodernismus obráží míru té změny. Na jejich počátku to slovo troubilo k útoku na sebeoslavnou metafyziku bílých mužů, kteří z výše svých nukleárních arzenálů, manažerské racionality, univerzitních kateder, konzumistické arogance, růstu HDP a mobilního žvástu všem lidem na Zemi shazují světový mír, lidská práva, hodnoty, vědeckou pravdu, ekonomickou racionalitu, spravedlnost, a také prošlé konzervy a léky. Svůj mír, svá lidská práva, svou pravdu, svou racionalitu, svou spravedlnost, své prošlé konzervy a léky, říkali postmodernisté. Papež zase prosil potomky násilím konvertovaných v Latinské Americe za odpuštění, nasadil si na hlavu indiánskou čelenku, omluvil se za krutosti páchané jménem církve Kristovy.

Na konci 90. let se slovo postmodernismus stalo nadávkou, protože bílí mužové už nechtějí slyšet zájmeno svá před slovem lidská práva, chtějí je definitivně vyškrtnout ze svého slovníku. Jen papež pokračuje osaměle ve své kritice minulosti, mocní prvního světa ho v tom nenásledují. Naopak. Na stránkách novin vidíme krásné mladé muže, bílé i přesto, že někteří z nich mají černou kůži, zachraňovat zubožené obyvatele Třetího světa před vládou sobě podobných. Není ale šedesátiprocentní analfabetismus na Východním Timoru dědictvím vlády bílého muže? Není bída Třetího světa jen odvrácenou stranou našich lidských práv a našich hodnot? A není celý systém moci v Třetím světě jen vedlejším produktem rvaček mezi nejmocnějšími kmeny bílých mužů o zdroje surovin? NATO musí mít právo vést války za lidská práva bez souhlasu OSN, říkají dnes náčelníci krásných bílých mužů v maskáčích.

Vylovme slovo postmodernismus ze skládky novinářských klišé a připomeňme si jeho původní poetiku.

 

McLuhanovy čtveřice

Kanadský filosof Herbert Marshall McLuhan vyvodil ze svých převratných analýz moci médií teorii, podle níž rozumět nějaké ideji, životnímu stylu či artefaktu předpokládá umět odpovědět na tuto čtveřici otázek:

1. Co ten artefakt (idea, životní styl) intenzifikuje neboli umocňuje, rozmnožuje a posiluje;

2. Co archaizuje neboli co činí zastaralým, překonaným;

3. Co aktualizuje neboli co probouzí k novému životu;

4. Co je jeho inverzí, tedy v co se nakonec zvrhne.

Každý pojem je viditelnou figurou, která si vynucuje naši pozornost, něco nám nabízí, strhuje nás, otvírá pro nás pole nových možností. Osvětlená figura nechává ve tmě pozadí, tedy vše, co tu bylo před ní a co jí klade zprvu neviditelný odpor. Nakonec ale pozadí vítězí nad figurou, mění ji v něco jiného, než čím se zdála být, vnucuje jí soužití se zbytkem světa a s naší minulou zkušeností. Procesy intenzifikace a aktualizace jsou figurou, strhují nás a otvírají novému; archaizace a inverze jsou naopak projevy moci pozadí, které klade odpor hegemonii figury, a tím ji proměňuje. Rozumět znamená, říká McLuhan, vnímat jak figuru, tak pozadí, vidět, jak viditelná moc figury probouzí neviditelnou moc pozadí.

Rozumění jako literární žánr má v západní civilizaci svou zvláštní poetiku a moc: na rozdíl od žánrů pouze poznávacích či informujících, vypráví vynalézavě příběhy různých figur a jejich různých pozadí, vypráví o nečekaných zápletkách a rozuzleních ve vztahu mezi nimi. McLuhanova čtveřice otázek je dějovou osnovou všech úspěšných textů tohoto proslulého žánru.

Tak třeba na reklamě na psací stroj značky Underwood z 30. let vidíme dívku s mikádem, usmívá se nad klávesami svého stroje a radostně rozmnožuje slova svého mladého šéfa, který nad ní stojí s úsměvem, zatímco za oknem se rýsuje New York. Psací stroj intenzifikuje rozmnožování slov, aktualizuje nadřazenost tvůrce nad rozmnožovačem, šéfa nad písařkou, překládá moc muže nad ženou do jazyka moderní doby, archaizuje muže-písaře, krasopis, jeho inverzí je úřad a papírování, v něž se nakonec nutně zvrhne. Psací stroj byl nástrojem masové emancipace žen, i když nejdříve byl jen moderní podobou jejího zotročení - žena rozmnožuje věty diktované muži. New York za oknem je symbolem urbanity, městskosti, signal of modern transcendence, kde jsou myslitelné, říká Woody Allen, jen dvě formy starosti o budoucnost - "do kdy je to otevřené a jak se tam dá dojet". Radikální urbanita N. Y. City je inverzí výtahu, který intenzifikuje vertikalitu, archaizuje schody a žebříky, ale aktualizuje hierarchii, žebřík sociální, vyšší poschodí, kde šéf diktuje písařce své věty. Hollywood měl rád písařky, i vrah Maršík z Poláčkova románu Hlavní přelíčení bere svou oběť Alžbětu do biografu, kde "zpívaly tipmamzelky a břinkaly k tomu do taktu psací stroje".

Ve svých Světových dějinách tance vypráví Curt Sachs příběh valčíku v Evropě: intenzifikuje dvojici, tedy blízkost, kontakt, archaizuje dvorské sborové rituály, vnější řád, aktualizuje upřímnost, vnitřní svobodu, návrat k přírodě, a jeho inverzí je masový individualismus, kolektivní extáze, rock, lhostejnost jednotlivců k jejich roli uvnitř celku.

Masaryk ve své první knize Sebevražda společenským hromadným zjevem moderní civilizace (1881) analyzuje "překvapující a strašný fakt, že v nové době, od konce
XVIII. století počínajíc, všude v Evropě a v Americe, a právě u národů vzdělanějších a nejvzdělanějších, přibývá počtu sebevražd; a to již do té míry, že třeba mluvit o sebevražednosti jakožto patologickém stavu moderní společnosti". Masové sebevražednosti Masaryk rozumí jako inverzi přehnaného individualismu moderní doby. Individualismus aktualizoval kritičnost, těkavost, ironii jak v myšlení, tak v životním stylu, archaizoval "víru a věřivost, duchovní absolutism katolické církve". Aktualizoval základní motiv protestanství - "nové zvnitřněné náboženství, osvobozené od ,církevnické vnějšnosti'", a proto schopné obstát před moderní kritičností. V Masarykově pohledu je i úspěch komunismu u mas a intelektuálů jen další (pseudo) odpovědí na potřebu nového náboženství, bez něhož člověk modernost neunese.

Moderní evropská filosofie se snaží porozumět technice. Je technická civilizace úpadková a proč? Technika intenzifikuje svobodnou volbu, emancipuje člověka od nedostatku, přírodních a historických omezení, archaizuje pomalý čas zrání a růstu živých tvarů, aktualizuje neomezený konzum, mýtus o zlatém věku hojnosti. Inverzí technické civilizace je umělé technické prostředí, které ohrožuje člověka radikálněji, než jak ho kdy ohrožovaly "nespoutané přírodní živly".

 

Třtina, ale myslící

"V Národním se hrála nádherná výpravná hra EXCELSIOR - STÁLE VÝŠ A VÝŠ! Podívaná opěvující vynálezy a pokroky. Parníky se kymácely přes jeviště - Volta práskal elektrickými výboji po setmělé laboratoři - vlaky s osvětlenými okny rachotily po závratných viaduktech - inženýři se svinutými plány v pěsti.." Tak vzpomíná Jiří Voskovec na staromoderní Prahu svého dětství.

Všechny příběhy o modernosti mají stejnou osnovu a stejné zápletky: Stále účinnější prostředky k dosahování našich cílů (intenzifikace instrumentální racionality) archaizují cíle, kterým by měly sloužit. Jsou ty cíle samy lidské a rozumné, ospravedlňují výrobu nukleárních bomb a zamoření přírody? Růst účinnosti technických prostředků je tak rychlý, že archaizuje i sám rozdíl mezi sférou prostředků a sférou cílů: nejsou ty cíle samy jen prostředky sloužící dalšímu růstu techniky?

Vznešené lidské cíle, které samy jen slouží jako prostředek dalšího růstu technických prostředků - to je varovný topos obráceného světa, který známe ze starověké a středověké rétoriky: vlk hlídá ovce, mladí vládnou starým, hlupák učencům, blázen moudrým a voda teče do kopce. Úzkost z obráceného světa aktualizuje disputatio, demokracii jako dialog mezi lidmi ve veřejném prostoru, z něhož se musí zrodit nové legitimnější a autentičtější lidské cíle našeho jednání, než jsou ty, které jsme zdědili z tradice bídy a nedostatku. Mnoho racionálních prostředků, málo racionálních cílů (zápletka), musíme o nich více diskutovat (rozuzlení), ale není kde, svět je kolonizován výrobci prostředků (další zápletka), ale prostředky masové komunikace tvoří síť sítí, internet, kde nekonečná svobodná diskuse nachází svůj nezničitelný a neokupovatelný prostor (další rozuzlení). Toto je osnova a zápletky všech moralit, bajek, proroctví, kázání, plánů na nápravu světa, masových mýtů a mystifikací modernosti.

Jednoho pozdního jara roku 1633 Galileo, zastrašený pohledem na mučící nástroje v paláci Sant'Offizio, sídle římské inkvizice, zamumlal své "a přece se točí". Země na ta slova začala poslušně kroužit kolem vzdáleného Slunce, Bůh začal být nepotřebnou hypotézou a člověk se rozkutálel ze středu vesmíru směrem k nule. Filosofové ale tomuto člověku ztrácejícímu se v kosmu přispěchali na pomoc a zahájili velké tažení za jeho návrat do středu kosmu. Na počátku toho tažení stojí Descartesovo heslo Cogito ergo sum - Myslím, tedy jsem.

Hegel ve svých dějinách filosofie říká o tom heslu, že člověk našel konečně pevnou zemi pod nohama - své myšlení. A Pascal napsal: "Člověk je třtina, nejkřehčí v přírodě; ale třtina myslící. Univerzum se nepotřebuje nijak vyzbrojit k jeho zničení; stačí ho zabít pára, kapka vody. I kdyby ho ale univerzum rozdrtilo, člověk by byl i přesto vznešenější než celé univerzum, protože ví, že umírá, a zná převahu, kterou nad ním univerzum má, zatímco univerzum o sobě neví nic. Celá naše důstojnost je v myšlení. V něm musíme hledat důvod k povznesení, ne v prostoru a v trvání, které neumíme obsáhnout. Snažme se proto dobře myslet, to je princip morálky." Myšlení je "pevná nehybná země pod nohama", nahrazující západnímu člověku tu starou, kterou mu Galileo roztočil a rozhýbal. Rousseau pak oslavil jako pevnou zemi pod nohama člověka i všechny jeho city a vněmy, celé lidské sebeprožívání.

Věda odhalila nicotnost člověka v kosmu, ohrozila řecko-křesťanský antropocentrismus, ale filosofie heslem Myslím, tedy jsem a mocnou metaforou "myslící třtiny" vrací člověka zpět na jeho místo ve středu kosmu. V příběhu západního lidstva se objevuje nová osnova, nové postavy a zápletky. Člověk si především změnil jméno a příjmení, říká si nyní jménem Cogito a příjmením Subjekt. Své pozemské dějiny v nekonečném univerzu vypráví jako příběh své subjektivity. Zápletkou je v něm vlastní zaostalost, nedostatek světla, nedostatečné užívání vlastního rozumu, nevzdělanost, proto rozuzlením, o něž lidstvo jako celek musí usilovat, je "více světla", osvícení. Vzniká nový literární žánr - moderní filosofie -, který svými mocnými antropocentrickými metaforami kompenzuje člověka za to, jak jej vidí věda. Modernost je ve všech svých podobách založena na euforii, kterou v nás probouzí kompenzující síla této rétoriky. Jeho hlavní postava Cogito Subjekt se učí spoléhat sama na sebe, emancipuje se od předsudků svého dětství, učí se vládnout světu, má velké cíle jako například komunismus, lidská práva pro všechny, globální trh, permanentní sympozion lidstva v síti sítí. Byl to strhující příběh, i když, řekl bych, se happyend nevydařil.

Postmodernost je pokusem o životní způsob, který by se obešel bez rétoriky kompenzující člověka za to, že musí žít ve světě konstituovaném vědou. Kde člověk není Cogito Subjekt, od něhož vše musí začínat, ale je jen jednou z živých bytostí na Zemi, jedním z obyvatel tenounké vrstvy na jejím povrchu. Postmodernost je v tomto ohledu závěrečnou fází sekularizace, přijetím života bez vymýšlení si různých zásvětí. Tady začíná nové vyprávění o člověku a jeho světě, má novou osnovu, nové postavy a zápletky. Je to příběh postfilosofický, postantropocentrický, posthumanistický a postdějinný, jedním slovem počlověčí.

Za osnovu své definice postmodernosti jsem si zvolil čtyři čtveřice McLuhanových otázek. Je to narativní definice, definice vyprávěním, ty čtveřice proto nelze seřadit do nějaké přísné posloupnosti, nevyplývají jedna z druhé, spíše se jedna v druhou přelévají, roubují se na sebe, překrývají se, parazitují jedna na druhé, někdy se navzájem umocňují, někdy oslabují.

 

Čtveřice první: Jak se lidé stali správci Země

V předmluvě k české verzi slavné The Ages of Gaia: A Biography of Our Living Earth (česky jako Gaia: živoucí planeta) Jamese E. Lovelocka čteme: "Koncepce udržitelného růstu líčí smutnou budoucnost pro ty, kdo od Země berou víc, než jim sama může poskytovat. Gaia varuje, že budeme-li brát příliš mnoho, můžeme na své děti uvalit obrovské břímě odpovědnosti - budou se muset stát správci Země. Jen si představte, že bychom byli závislí na dohodách mezi kmenovými frakcemi, na které je dnes lidstvo roztříštěno, nejen potravou a obydlím, ale i každým lokem svěžího vzduchu, který prozatím dostáváme zdarma a považujeme za samozřejmost."

Globalizace je uvalením tohoto břemene na člověka: Jsme správci Země, uragány a zemětřesení, povodně a pustnutí země se dějí na scéně, kterou vytvořily naše satelity, a proto jsou naším dílem, zodpovídáme za ně. Jsme už nyní odsouzeni k tomu, uzavřít dohody, které zaručí "lok svěžího vzduchu" každému člověku na této Zemi. Poetika literárního žánru ekologický aktivismus je v tom, že odhaluje za ozářenou figurou technické moci ztemnělé pozadí přírody, bránící se tím, že hyne.

 

Za růst technické moci nad přírodou platíme tím, že se musíme stát správci Země, abychom měli kde být.

Do středu globální ekonomie a politiky se posunulo slovo externalita. Označujeme jím dopad jednání skupiny lidí v jimi definovaném světě na životní zájmy ostatních lidí, kteří si definují svůj svět jinak. Trh je neumí kompenzovat, protože jejich škody nepatří mezi náklady započtené do ceny zboží. Postmodernizace znamená především intenzifikaci vědomí externalit, která je epochálním důsledkem pohledu na planetu Zemi ze satelitu. Člověk se jeví z planetárního odstupu jen jako článek křehké biosféry, jehož kategorickým imperativem je solidarita se všemi živočichy a rostlinami na planetě. Pojem soukromého statku je definitivně archaizován.

Pohled ze satelitu archaizuje individualismus, konkurenci v boji o zisk, a aktualizuje vědomí celku, pojem veřejného statku a potřebu jednat společně jako lidstvo. O maximalizaci soukromého zisku mohou usilovat jen "racionální blázni". Filosofie ochrany životního protředí se rychle vyvíjí v diskurz, přehodnocující ve znamení biosolidarity všechny hodnoty průmyslové civilizace, všechny její osové imperativy vyrostlé z kořene křesťanské víry ve výjimečnou roli (bílého) člověka na Zemi. Biosolidarita je neslučitelná s antropocentrickou představou, že cíle druhu homo sapiens jsou výjimečné a zcela jiného řádu než cíle jiných živých bytostí. Biosolidarita aktualizuje animismus, totemismus, body-piercing praktiky, orientální náboženství, buddhismus, panteismus, podkopává koloniální zeď mezi divochy a lidmi civilizovanými.

Inverzí ekologie, pohledu na člověka z planetárního odstupu, je plíživý antihumanismus a radikální omezení individuálních svobod, v něž se podle francouzského liberálního filosofa Luca Ferryho může "nový ekologický pořádek na Zemi" zvrhnout. Je člověk na planetě opravdu jen škůdcem? Kde začíná a končí mé právo žít, když všechno, co dělám, ohrožuje všechny živé bytosti na planetě?

 

Čtveřice druhá: Jak se rozdíl mezi jeskyní slov a světem venku stal pouhou bajkou

V Galerii moderního umění ve Vídni byla vystavena mezi jinými objekty hromada rakouských novin Der Standard. Když jsem z výstavy odcházel, vrátný mě zastavil, s úředním výrazem vzal Der Standard, který jsem si koupil ráno na Jižním nádraží, a hodil jej zpátky na hromadu. Kdy se staly moje noviny kusem uměleckého díla? Možná, že ta hromada právě takto vznikala, byl to umělcův záměr, a já to jen nepochopil.

Když jsem přišel poprvé do Národní galerie ve Veletržním paláci, kam byla právě přemístěna Sbírka moderního umění, zaujal mě hned v přízemí jakýsi malý ring z provazů, uprostřed něho stál červený kbelík a do něho pravidelně padaly kapky ze stropu. Všiml jsem si, že jsem nebyl sám, kdo pozoroval to aranžmá, a měl jsem pocit, že chvilku vládla nejistota, zda už nepatří do sbírky současného umění. Ostatně v mnoha různých verzích obíhá příběh dámy, která navštívila newyorské Guggenheimovo muzeum v den stávky, kdy všechny obrazy byly zakryty černým plátnem, a prohlásila to za největší umělecký zážitek roku. Právem?

Jak, kde a kým musí být červený kbelík instalován, aby byl uměleckým dílem? Nápis Toto není dýmka na namalované dýmce, plačící plyšoví medvídci na hromadě, videoklipy s řvoucími automobily mezi hromadami pneumatik je umění pojaté jako demystifikace významu. Význam není nic konečného, zaručeného, žádný zlatý poklad, kterým je dílo kryto. Každý znak odkazuje zase jen na jiný znak a slovem skutečnost označujeme ty znaky, které mocní tohoto světa privilegují. Proč? Důvodem toho privilegování je nejčastěji vůle k moci a egocentrismus, ale také úzkost, falešné vědomí, setrvačnost zvyku, lenost, eurocentrismus. Umění demystifikuje význam tím, že nás nutí jmenovat důvod, proč určité znaky privilegujeme pod hlavičkou skutečnost. Ale ten důvod chybí.

V úvodu ke své knize Povstání živého tvaru biolog Anton Markoš píše: "V současné biologii existuje napětí. Napětí vycházející z dualismu zápis-tvar. Informace v organismech může mít dvě formy. Může být uchována jako zápis - ve formě lineárního sledu znaků kódujících instrukce-programy. Může však mít i formu tvaru."

Biologové tu ve svém příběhu potkali velmi starou zápletku; už dva tisíce let filosofové věří, že existuje nějaký zápis, idea, logos, ratio, který lze "vidět" rozumem a poznat tak "pravou skutečnost". Převratné je jen to, že lidé dnes mohou zasahovat do tohoto zápisu, přepisovat jej podle svých rozmarů. Zásahy do DNA stromů, například jabloní, eukalyptů, pomerančů, jsou už velmi rozšířené - důvodem je větší zisk globálních potravinářských koncernů.

Napětí mezi zápisem a živým tvarem je jen jinou podobou demystifikace významu, která je jádrem postmoderní doby. Je živý tvar významem zápisu DNA, je mezi tímto "lineárním sledem znaků kódujících informace" a "živým tvarem" vztah stejného řádu jako mezi znakem a významem znaku nebo mezi obrazem a tím, co je zobrazeno? Byl Bůh prvním písařem? Po tisíciletí jsme privilegovali jako skutečnost živý tvar před zápisem, ale to jen z historicko-praktických důvodů. Převypráví nám kmen křesťanů svůj známý příběh o zmrtvýchvstání slovníkem současné biologie ve stylu filmu Jurský park? Proč ne?

A co dějiny? Je vyprávění Palackého či Pekaře významem zápisů, které nalezli a pospojovali v živý tvar, kterému říkáme dějiny Čechů? Nebo byl nejdříve živý tvar těch dějin, jejichž zápis jen objevili a převyprávěli podle "živých dějin", kterými oni sami byli? Na začátku našeho století, někde v ulicích Starého Města Pražského, potkal Kafka dveřníka střežícího vstup do chrámu, v němž jsou uloženy zápisy, podle nichž moc, jíž nerozumíme, nás soudí. Takové dveřníky je dnes snadné potkat všude na světě.

Ve věku postmoderním ze znaku není úniku, leda k jinému znaku, významem vět jsou jen další věty. Skutečnosti je nedostatek, protože chybí síla k dlouhodobému a masovému privilegování určitých znaků jako státem (církví, vědou) zaručené skutečnosti pro všechny. Pojetí významu jako odkazu na skutečnost je také jednou z podob nadřazenosti muže nad ženou: muž zapisuje a žena rodí. Pojetí významu, které postmoderní filosofie demystifikuje, vyjadřuje nejlépe Platonovo podobenství o jeskyni stínů, z níž je třeba vyjít na světlo, abychom viděli pravý význam slov. Rozdíl mezi jeskyní a světem venku je západní prabajka, z ní vyrostlo křesťanství, osvícenství, technické panství nad přírodou, kolonialismus, Osvětim, Temelín a drtivý samopohyb ekonomického růstu.

Postmodernizace přináší intenzifikaci vědomí toho, že význam není než přechodný uzel v síti znaků, archaizuje komunikační žánry, v nichž jazyk byl pojat jako poukázka na skutečnost, s úředně stanoveným směnným kurzem, kterému říkáme "objektivita". Velké světové banky smyslu - církev, stát, dějiny, věda, náboženství, NATO, EU - jsou předluženy, fakta a jiné cihly zlatého pokladu byly jen legendou. Každá teorie, obraz, živý tvar, zápis, popis světa či vyprávění nás přesvědčuje svou poetikou, ne tím, že nám ukazuje skutečnost. Každý soudce, každá norma a každé poznání vyjadřují předsudky a zájmy nějakého historického my. Ideálem modernosti je asimilace, podřízení se jednomu privilegovanému popisu světa a jediné univerzální normě. Ideálem postmoderní společnosti je disimilace - nezbavit druhé lidi hlasu, neasimilovat je.

Disimilace aktualizuje pojetí spravedlnosti jako moudrosti, jejímž nejslavnějším filosofickým výrazem je Levinasova "etika tváře druhého". Tvář druhého nelze nikdy podřídit hledisku totality "bez výčitek svědomí", její křehkost je naléhavější než pravda, nelze ji "bez výčitek svědomí" odečíst od našich objektivních pravd; nelze ji vymést z našich dějin jako pouhý sentimentalismus. Každý člověk je absolutně zodpovědný před tváří druhého, ne před univerzálními principy a objektivní pravdou. Soudný člověk odpovídá svým jedinečným způsobem na apel tváře druhého. I příroda má svou tvář, svou křehkost, před níž jsme zodpovědni. Extremismus tohoto století měl jediný zdroj: administrativně-ekonomický aparát povýšil lhostejnost k tváři druhého na nejvyšší normu a udělal z ní předpoklad svého fungování.

Inverzí demystifikace významu je konec éry mas sjednocených vírou v novou "konečnou" definici skutečnosti. S předlužením světových bank smyslu nastal i konec jednotného vzdělání, o něž pečovaly národní státy - gymnázium, kasárna, soud, univerzita. Viditelným povrchem konce jednotného vzdělání je všeobecný boj menšin za právo žít podle své verze světa. Německý filosof Wolfgang Welsch definuje postmoderní situaci jako radikální pluralitu: "Postmoderně nechápeme to, co je rozdílné, jako varianty téhož, ale kalkulujeme se základním disensem, s nesjednotitelností a se sporem."

Inverzí plurality je politická bezmoc a sociální slabost nového proletariátu - intelektuálů, svázaných s přirozenou řečí, humanistickým vzděláním, literaturou, a tedy s národním státem.

 

Čtveřice třetí: Jak komunikační hojnost proměnila naše města v globální vesnice

Britský politický filosof John Keane navrhl na jedné své pražské přednášce (Centrum teoretických studií Akademie věd ČR, březen 1998) považovat communicative abundance, komunikační hojnost, za velký filosofický problém postprůmyslové společnosti. Boj za "více světla", za větší vzdělání, informovanost a průhlednost společnosti je jádrem modernosti. Současná komunikační hojnost proměňuje společnost ve skleněnou klec, kde nelze nic utajit. Nové informační technologie "vytvářejí svět, který je přístupný všem lidem, bez ohledu na privilegia, rasové předsudky, ekonomickou moc, vojenskou sílu nebo místo narození", napsal Američan John Perry Barlow ve své Declaration of the Independence of Cyberspace. Podobně jako hojnost materiální nepřináší štěstí a mír všem, i komunikační hojnost vyvolává morální krize, konflikty, nerovnost, novou neprůhlednost; především ale hojnost informací paralyzuje schopnost rozumět jim. Komunikační hojnost také profanuje soukromí, redukuje moc vyššího vzdělání ve společnosti, nadřazuje kvantitu komunikace její kvalitě.

Komunikační hojnost znamená intenzifikaci toho, co sociologové nazývají "transcendence místa": interakce mezi lidmi na velké vzdálenosti, mobilita věcí, lidí, idejí, informací, obrazů vytvořily sítě, které propojují všechna města a národy, takže místo na Zemi určuje jen v malé míře naši verzi světa, náš slovník, naše zájmy a cíle.

Intenzifikace mobility archaizuje představu, že cílem komunikace má být konsenzus, sjednocující interpretace sdělení. Konsenzus není ani žádoucí, ani realistická perspektiva pro společnost komunikační hojnosti, v níž lidé spolu sice spolupracují, ale nesouhlasí. Považovat konsenzus za strategický cíl komunikace je založeno na falešném předpokladu, že rozdíly jsou jen plodem "nedorozumění a chyb" a že přirozeným stavem společnosti není mnohoznačnost a rozpornost, ale jednoznačnost a shoda. Ten předpoklad je nebezpečný, protože znemožňuje vyrovnat se v demokratických systémech s neredukovatelnými rozdíly ve zkušenostech, zájmech a životních formách lidí. Komunikační hojnost ještě prohlubuje archaizaci sociálních změn pojímaných jako důsledek tlaku ideově sjednocených mas na politický systém.

Komunikační hojnost aktualizuje umění konverzace, dialogické budování kontextu pro nové informace a obrazy. Americký filosof jazyka Paul Grice ukázal, že konverzace je možná jen mezi lidmi, kteří uznávají nepsanou dohodu o kooperaci. Ta jim přikazuje, aby jejich příspěvky do konverzace byly přiměřené, odpovídající, jednoznačné a upřímné. Když na otázku Jak se máme? odpovídáme mnohahodinovým rozborem našich nemocí, doplněným radiografy různých částí našeho těla, překračujeme nepsanou dohodu o komunikační kooperaci. Věk komunikační hojnosti prudce aktualizuje důvěru a vstřícnost, vynalézavost a anarchii jazykových vagabundů. Americký psycholog a filosof komunikace Gregory Bateson navrhl pojem metalog, kterým označuje konverzaci o nějakém problému, v níž rozumíme nejen příspěvkům do diskuse, ale i celé struktuře diskuse. Metalog je velmi aktuální pojem ve věku komunikační hojnosti.

Inverzí komunikační hojnosti je neorealita, samovzněcování médií, jak to jednou nazval Václav Havel. Neorealita je konstruována recyklací komunikačního odpadu: Scientologie například recykluje slovník psychoanalýzy a vědeckofantastické literatury 70. let, transformace postkomunistických zemí byla zase obrovskou recyklací slovníku neoklasické ekonomie a studené války.

Všimněme si, jak hollywoodská mašinérie vytváří různé masové stereotypy a úzkosti, které pak zobrazuje a zažehnává. Je komunikační odpad toxický? Kam jej vyvézt a jak jej likvidovat? Žijeme na okraji obrovských skládek použitých informací a obrazů, vybitých kontextů a vypotřebovaných klišé, semiotických vraků a vybydlených jazykových tradic.

 

Čtveřice čtvrtá: O pravdách, jejichž opakem jsou jiné pravdy

V demokraciích řešíme problémy dvojího druhu. Zaprvé problémy, které lze vyřešit zvýšením kompetence diskutujících: úplnější dokumentací, přesnějším výpočtem, pečlivějším pozorováním, pozornějším zobecněním faktů. Tak například na otázku, zda drogová závislost mladých roste či klesá, lze odpovědět výčtem faktů, za předpokladu, že jsme si definovali pojem mládí-drogy a geograficky i historicky jej situovali. Zadruhé pak musíme odpovídat na otázky, které nelze rozhodnout růstem specializovaného poznání. Například na otázky, zda stát musí občanům zajistit sociální práva, co je devastace životního prostředí a co pokrok, zda vivisekce je legitimní, jaká jsou práva zvířat a jaký je smysl technické moci či zda smíme přepisovat DNA rostlin a živočichů, nelze odpovědět úplnějším výčtem faktů či pečlivějším pozorováním.

Teoretici demokratického rozhodování říkají takovým otázkám "frame questions", otázky rámce. Já je nazvu otázky pozadí. Chci tím říci, že je nelze zodpovědět než tak, že osvětlíme skryté historické, psychologické, morální a politické pozadí systému, v němž ty otázky vznikají. Pro ty, kdo věří, že živočichové a rostliny byly stvořeny nějakým bohem, mají otázky zasahování do přírody jiné pozadí než pro evolucionisty věřící na sobecké geny. Biolog Jan Zrzavý napsal, že opakem malých pravd je omyl, opakem velkých pravd jsou jiné velké pravdy. Otázky, jejichž pozadím jsou velké pravdy, nelze zodpovědět kumulací malých pravd - v tom je celý problém.

Demokracie je taková organizace společnosti, v níž otázky pozadí jsou neustále otevřené, lidé se o ně zajímají. Veřejný prostor má své zvláštní napětí, svou effervescence, protože opačné velké pravdy tu neustále na sebe narážejí a vyvracejí se. Spory o velké pravdy jsou užitečné: činí nás lepšími, otevřenějšími, naše rozhodování dělají legitimnějším a kvalitnějším. Základním pilířem demokracie je právě obecná přístupnost otázek pozadí a obecný zájem o ně.

Postmodernizace společnosti intenzifikuje otázky pozadí, dramatizuje spor velkých pravd. Archaizuje ty formy kompetence, které se formují uvnitř "hierarchicky organizovaných a kooptací rozšiřovaných společností strážců pravd", které biolog Stanislav Komárek nazval "ekleziomorfní (církvím podobné) struktury". Ty "oplétají" politickou moc, podmiňují ji svými předpověďmi a radami, fungují uprostřed mezi "prostým lidem" a "vládnoucí špičkou" jako "nezávislí" poradci, bez nichž se společnost neobejde. Intenzifikace sporu o otázky pozadí archaizuje karierní řády, manuály a uzavřené světy "byrokracií pravdy" autorizované státní mocí, politickými stranami a velkými monopoly, aktualizuje diskurz, rétoriku, osvobozující a anarchickou moc metafor, jazykové hry přirozené řeči.

Opačné velké pravdy stojí v pozadí našich životních světů jako velké strhující metafory, které mají svou vlastní poetiku. Tyto silné metafory konstituují náš svět tím, že nás svou působivostí nutí předefinovat naši zkušenost se světem tak, abychom s nimi byli ve shodě. Příkladem velkých pravd konstituujících náš současný svět jsou například metafory "neviditelná ruka trhu", "otevřená společnost" nebo "sobecký gen". Národní literatury, všechny formy umění, veřejné diskuse, výstřední životní styly, morální antikonformismus a jazyková vynalézavost nám díky konfliktům, které vyvolávají, zpřístupňují otázky pozadí, jejichž obrovskou podmiňující moc si v samozřejmosti každodenního boje o živobytí neuvědomujeme.

Inverzí sporu velkých pravd je ingovernability, jak se říkalo v 70. letech, či samopohyb civilizace, jak tomu říkal Václav Havel. Modernost je především diferenciace společnosti, která se stále rychleji rozrůzňuje do specializovaných sektorů, které reagují jen na své vlastní popisy světa. Celý tento systém je stále rozpornější, navzájem se vyvrací, ale už jej neumíme podřídit nějaké velké pravdě a bojovat s těmi, kteří by jej chtěli podřídit opačné velké pravdě. I tato moje úvaha jen zrychluje samopohyb systému, ovlivnit jej nemůže.

Žijeme v postmoderní společnosti, protože jsme postavami v zápletkách těch čtyř vyprávění, ať už z nich chceme uniknout jako z pasti nebo naopak přinést nějaké rozuzlení jako hrdinové pohádek.

 

eseje

domů

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

* Kurzy * Last minute * Letenky * Kurzy akcie a burza * Reality a bydlení * Akcie * Rejstřík * Hotel Prague *