Vše trvalé se mění v páru, vše posvátné se znesvěcuje

 

 

150 let od Komunistického manifestu

 

"Evropou obchází strašidlo - strašidlo komunismu - Nechť se třesou panující třídy před komunistickou revolucí! Proletáři nemají v ní co ztratit, leda své okovy. Dobýt mohou celého světa. Proletáři všech zemí, spojte se!" Tak začíná a končí jeden z klíčových textů moderní doby - Komunistický manifest. Revoluční myšlení nehledá věčné pravdy, jejichž poznání by dalo smysl naší smrtelné existenci a smířilo nás s bídou světa, ale připravuje změnu světa. Podle Hanny Arendtové Marx převrátil vztah mezi jednáním a myšlením, mezi akcí a kontemplací, a tak zakončil dvoutisíciletou tradici západní politické filosofie. "Filosofové svět až dosud jen různě vykládali, jde o to, jej změnit." - zní Marxovo slavné revoluční heslo.

Slovo manifest je moderní obdobou slova zjevení. Ohlašuje se v něm nová dějinotvorná síla zveřejňování idejí, informací, vědomostí, postojů a metod. Nápravy věcí lidských lze dosáhnout jen tak, že nové ideje budou prudce obíhat od hlavy k hlavě, od srdce k srdci, promění se v energii, masy se dají do pohybu a změní svět. Nový revoluční žánr - manifest - zaplavuje nejdříve osvícené salony, pak celou společnost.

Čtyři články revoluční víry

Komunistický manifest dokončili Marx a Engels v lednu roku 1848, v únoru a březnu se začíná šířit po neklidné Evropě. Francouzsky vychází krátce před červnovým povstáním dělnictva v Paříži, vyvolává velký zájem, ale jeho poselství bylo brzy "zatlačeno do pozadí reakcí, která počala porážkou pařížského povstání" (Engels). Připomeňme si jeho kompozici. Je rozdělen do čtyř kapitol: Buržoazie a proletariát, Proletáři a komunisté, Socialistická a komunistická literatura, Stanovisko komunistů k různým opozičním stranám. Ty čtyři názvy označují také dramatické kapitoly dějin komunismu, jejichž obsah můžeme shrnout takto:

(1) dějiny lidských společností jsou dějinami třídních bojů, buržoazie zjednodušila třídní protiklady a celou společnost rozštěpila ve dva nepřátelské tábory - buržoazii a proletariát;

(2) komunisté jsou avantgarda proletářů: "jsou nejrozhodnější, stále kupředu pobízející složkou dělnických stran všech zemí: teoreticky vynikají nad ostatní masu proletariátu pochopením podmínek, průběhu a všeobecných výsledků proletářského hnutí". Teorie, jíž se řídí komunisté, není pouhý "mravní ideál", inspirující různé nápravce světa, ale poznání nutného vývoje dějin;

(3) všechny idealistické, reakční formy socialismu, různé křesťanské a humanistické ideály nápravy je třeba překonat, jejich nositelé jsou objektivně nepřáteli revoluce;

(4) ve vztahu k ostatním opozičním stranám platí, že s nimi lze spolupracovat jen z taktických důvodů. Jen komunisté jsou totiž budoucností dělnického hnutí, všechny ostatní strany jsou určeny k odumření a lze s nimi vytvořit společnou frontu jen v té míře, v níž v daném okamžiku slouží neúmyslně komunistickému cíli - nastolení diktatury proletariátu.

Teror, neefektivnost a postupný úpadek režimu nastoleného komunistickou revolucí jsou důsledkem těchto čtyř dogmatických článků komunistické víry. Nazvěme je: nesmiřitelnost - nutnost řešení rozporů společnosti definitivní porážkou druhé strany, avantgardnost - víra v dějinotvorné poslání osvícených menšin; historicismus - ve smyslu K. Poppera, který tím slovem označil víru v možnost poznat vědecky nutný vývoj dějin; oportunismus - přesvědčení, že politicky i morálně spolupráce s jinými stranami může být jen taktická, lze je využít, a pak zničit jako "brzdu vývoje".

Civilizační neúspěch vědeckého komunismu je spjat s neschopností jeho realizátorů emancipovat se od těchto čtyř dogmat. Buržoazie přece nepolarizovala společnost tak nesmiřitelně, jak marxisté tvrdili, předvoj dělnické třídy se nakonec stal diktátorem nejen nad proletariátem ale i nad celou společností. Ukázalo se, že nekomunistická cesta k nápravě třídního útlaku není komunismem překonána, ale uchovává si svůj vlastní obecně inspirující smysl, a že ničení ostatních stran jako historicky překonaných je cestou k totalitarismu. Nezapomeňme, že nacistům připravili cestu k moci němečtí komunisté tím, že ve volbách v červenci roku 1932 bojovali proti sociálním demokratům, místo aby s nimi vytvořili společnou protinacistickou frontu. I osud naší poválečné Národní fronty je tragickým příkladem důsledků komunistického oportunismu.

Bezdomovecká buržoazní mysl

Komunistický manifest popisuje svět, který vytvořila buržoazie. "Kde se buržoazie zmocnila panství, tam zničila všechny feudální, patriarchální, idylické poměry. Zpřetrhala bezohledně pestré feudální svazky, poutající člověka k jeho přirozenému představenému, a neponechala mezi lidmi žádný jiný svazek než holé sobectví, než bezcitné ,zaplatit hotovými'. Utopila v ledové vodě sobecké vypočítavosti posvátnou hrůzu náboženského vytržení, rytířského nadšení a šosácké unylosti. Proměnila osobní důstojnost člověka ve směnou hodnotu ... Zkrátka nahradila vykořisťování zastřené náboženskými a politickými iluzemi vykořisťováním otevřeným, nestoudným, přímým a bezcitným."

Stále se vrací v Marxově analýze průmyslové revoluce metafora "strhávání pozlátek a závojů". Buržoazie zbavila všechna doposud ctihodná a posvátným ostychem obestřená povolání "jejich svatozáře", proměnila lékaře, právníka, pátera, básníka a muže vědy ve své placené námezdní pracovníky, strhla z rodinných vztahů jejich "sentimentální závoj". Tradiční společnost chtěla uchovat nezměněný status quo, starý řád, výrobní i politický; buržoazie naopak je třídou všeobecného vykořenění z tradice, všude vyvolává revoluci. "Buržoazní epocha se vyznačuje neustálými převraty ve výrobě, ustavičnými otřesy všech společenských poměrů, věčnou nejistotou a neklidem. Všechny pevné zakořeněné poměry provázené starými ctihodnými názory se rozkládají, všechny nově utvořené stárnou dříve, než mohou zkostnatět. Vše trvalé a stálé se mění v páru, vše posvátné se znesvěcuje a lidé jsou posléze donucováni dívati se na své životní postavení a vzájemné vztahy střízlivým pohledem."

Ten střízlivý pohled je předpokladem porozumění současnosti, její tragické novosti, která uvolnila síly schopné "definitivně změnit svět" a zahájit "skutečně lidské dějiny", v nichž člověk "tvoří sebe sama". Buržoazie podrobila venkov panství měst a "vymanila tak značnou část obyvatelstva z idiotství venkovského života. Jako učinila venkov závislým na městech, učinila i barbarské a polobarbarské země závislými na zemích civilizovaných, rolnické národy na národech buržoazních, Východ na Západu". Všechny kontinenty se propojují, vše je v pohybu, všechny národy se slévají v jedno lidstvo, ve velkoměstech se rychle ustavuje masový životní styl, vyznačující se anonymitou, zrychlením, diferenciací: "plody duševní činnosti se stávají veřejným statkem, z četných národních literatur se formuje literatura světová".

Marx tu pěje ódu na západní civilizaci, která prosazujíc planetární hegemonii velkoměsta proměňuje všechny národy v jednu velkou masu. Dnes tomu procesu říkáme globalizace. Strašidlo komunismu už odešlo, možná navždy, ale příšera planetární globalizace tu zůstává, je stále dravější, nesrozumitelnější a krutější. Komunismus chtěl proces "propojování kontinentů" podřídit centrálně plánující lidské vůli, ale nakonec jím byl sám smeten. Globalizace pokračuje stále rychleji, neslouží žádné lidské potřebě, jen zhoubně roste. Lze tu příšeru udržet v nějakých hranicích? "Globalizace vytváří z lokalit pouze průchozí prostor", náš domov se mění v "manipulační plošinu pro rozvoz zboží" - napsal Jan Keller. Evropou obchází příšera, příšera globalizace, by měly začínat manifesty dneška.

Srovnejme Marxův text s jiným velkým modernistickým textem - s Baudelairovým esejem Malíř moderního života z roku 1856. Velkoměsto vneslo do našeho života prchavost. Této nové dimenzi se musíme učit rozumět, je všude kolem nás, protože ve velkoměstě nám vše uniká v tom samém okamžiku, kdy se objevuje, jako tvář v davu, o níž psal E. A. Poe. Moderní člověk nebojuje proti prchavosti a neurastenii města, nechává se jí oslnit, přijímá její rytmus a závrať. Jeho pohled zvědavě bloudí po tvářích, které už nikdy znovu nepotká, netruchlí nad jejich mizením - jiné se rychle vynoří na chodnících metropole. Filosof modernosti miluje věci viditelné, hmatatelné, zhuštěné do plastického stavu, má odpor k věcem, jež tvořilo nehmatatelné království metafyzikovo. "Tak jako je živlem ptáka vzduch ... živlem (malíře modernosti) je dav. Jeho vášní a povoláním je splynout s davem. Pro takového naprostého tuláka, pro takového vášnivého pozorovatele je nesmírným potěšením zvolit si domov v množství, ve vlnění, v pohybu, v prchavosti a nekonečnu. Být pryč z domova, a přesto se všude cítit doma, vidět svět, být ve středu světa a zůstat světu skryt ...vstupovat do davu jako do nesmírné nádrže elektřiny ... Já, jež nenasytně prahne po ne-já a jež je v každém okamžiku vyjadřuje v obrazech živějších než sám život, vždy nestálý, prchavý. Modernost, toť přechodnost, prchavost, nahodilost..."

Dnes dobře cítíme, že oba manifesty modernosti jsou hluboce spřízněny. Marx popisuje modernost jako epochu, v níž lidé jsou donuceni "vidět se realisticky". K tomu patří i prohlédnutí vlastních iluzí: Aby se člověk "osvobodil od iluzí o své situaci, musí se osvobodit od situace, která iluze vyžaduje" - napsal Marx. Všechny epochy až doposud vyžadovaly iluze - komunistická revoluce nastolí situaci, v níž člověk bude moci žít bez iluzí. Nastane epocha realismu. Buržoazií vynucený realismus v pohledu na nás samé nám dává příležitost definitivně vyřešit rozpory lidského života na zemi, ale jen za předpokladu, že obstojíme tváří v tvář globalizaci a nepodlehneme nostalgii po předprůmyslovém světě. Panství buržoazie nás podle Marxe navždy odtrhlo od minulosti: "podmanění přírodních sil, obdělávání celých světadílů, usplavnění řek, masy obyvatelstva jako ze země vydupané". Epocha davů je epochou hromadění energie, a tedy příležitostí pro emancipaci lidstva od minulosti, v níž lidé potřebovali k životu iluze. Revolucionáři musí ale neustále nekompromisně bojovat s potřebou iluzí a idyl, zděděnou z minulosti.

Tento realismus je velkým Marxovým poselstvím, ale nedůsledným. Rázné věty Komunistického manifestu sice přesvědčivě osvětlují náš globalizovaný svět, ale nad potřebou iluzí nevítězí. Naopak, nastolují novou iluzi o existenci nějakého happyendu dějin, definitivního řešení rozporů průmyslové civilizace a lidské existence vůbec.

Řešení aneb Touha po totálně jiném světě

Modernistická krása omunistického manifestu beznadějně kýčovatí, když Marx začíná navrhovat řešení. Jeho jazyk je náhle naivní, dogmatický a rozporný. K vyřešení rozporů kapitalistické globalizace Marx navrhuje učinit těchto deset revolučních opatření: vyvlastnění pozemkového vlastnictví a použití pozemkové renty na výdaje státu, vysoká vzestupná daň, zrušení dědického práva, konfiskace majetku všech emigrantů a rebelů, soustředění úvěru v rukou státu prostřednictvím národní banky se státním kapitálem a výhradním monopolem, soustředění veškeré dopravy v rukou státu, znárodnění výrobních prostředků a jejich využití podle obecného plánu, stejná pracovní povinnost pro všechny a ustavení průmyslových armád, odstranit protiklad město-venkov, zavést veřejnou a bezplatnou výchovu dětí.

Všimněme si například formule "soustředění úvěru v rukou státu". V Komunistickém manifestu je slovo "stát" definováno jen v těchto dvou větách: "moderní státní moc je jen výborem spravujícím společné zájmy buržoazie" a "proletariát soustředí všechny výrobní nástroje v rukou státu, tj. proletariátu zorganizovaného v panující třídu, a co nejrychleji rozmnoží masu výrobních sil".

Můžeme moderní stát definovat jen jako "výbor spravující zájmy buržoazie" nebo "organizovaná panující třída"? Není jednou z nejtemnějších stránek marxismu právě to, že státu nepřiznával žádnou autonomii a neuznával pojem "právní stát" či "vláda zákona"? Slovní spojení "komunistický stát" je vlastně contradictio in adiecto, protimluv, protože komunistickému státu chyběl jeden z konstitutivních rysů státu - svrchovanost. Komunistická strana, podobně jako kdysi církev, zredukovala stát na nástroj prosazovaní své "pravé a samospasitelné" víry. Důsledkem bylo, že komunisté nerespektovali při výkonu vlády ani své vlastní zákony, ani tu formu státní moci, kterou ustavil "Vítězný Únor" či "Vítězný Říjen". S definicí státu jako "proletariátu zorganizovaného v panující třídu" souvisí i Marxovo totální nepochopení role, kterou ve vývoji průmyslového státu sehraje centralizované racionální přerozdělování vytvářeného bohatství, státní byrokracie. Už v roce 1872 Marx a Engels sice napsali, že "Komuna podala důkaz, že dělnická třída nemůže prostě převzít hotovou státní byrokracii a uvést ji do chodu pro své vlastní účely", ale o hlubší změnu svých teoretických východisek se nepokusili. Kritika "byrokratického socialismu" se později stala velkým tématem všech reformátorů komunismu.

Druhá otázka souvisí s Marxovým nezkrotným technologickým optimismem. Stačí soustředit růst technické moci nad přírodou v rukou státu, vyvlastnit buržoazii a technika bude sloužit lidským zájmům. Je skutečně možné zvládnout démonickou tvář techniky tím, že ji "soustředíme v rukou státu"? Technika buduje svět reprodukovatelný, instalovatelný a programovatelný. Jeho neustálý růst je předpokladem růstu demokracie, protože budování společnosti založené na rovnosti životních příležitostí a sjednocování lidstva závisí na rozvoji techniky. Svoboda jednotlivců a skupin zvolit si své vlastní cíle je omezována tím, že všechny naše cíle musí sloužit jednomu "supercíli" - dalšímu růstu reprodukovatelného, instalovatelného a programovatelného světa. Technika proto není prostředkem k realizaci našich cílů, ale všechny naše cíle jsou tu jen proto, aby technická moc, tedy prostředky, mohly dále růst. Kdo má nekompatibilní cíle, je z naší civilizace vypovězen jako extremista nebo šílenec a hrozí mu bombardování US AIR FORCE. Tady někde je hlubší příčina naší totální bezmoci před imperativem ekonomického růstu.

 

 

 eseje

domů

 

 

 

 

 

 

 

 

* Kurzy * Last minute * Letenky * Kurzy akcie a burza * Reality a bydlení * Akcie * Rejstřík * Hotel Prague *