O slovech a státech
 
JE U NÁS DOST SVOBODY?


Český novinář - ale i kněz, politolog nebo vydavatel - dnes snadno končí před soudem, někteří členové vlády dokonce veřejně vyhlásili, že si přejí zánik jednoho týdeníku. "Zítra může být vyvlečen z filozofické fakulty na výslech profesor Kohák, protože jeho kritická slova o USA bude nějaký vyšetřovatel interpretovat jako schvalování atentátu," napsal Bohumil Pečinka v úvaze zveřejněné v časopisu Reflex. Autor varuje před rostoucí kriminalizací slov v Česku, a dodejme, že zastrašující prohlášení v tom smyslu po 11. září nechyběla. Napsal jsem už jednou, že současné stíhání slov v Česku je posmrtné Hitlerovo vítězství. Nacistická politika vůči slovům byla totiž postavena na přesvědčení, že mezi významem a slovem je stejný vztah jako mezi chorobou a bacilem - slovo vnikne do naší mysli a nakazí ji svým významem. Nacistická opatření proti svobodě slova byla pojímána jako hygienická - opatření zabraňující šíření syfilidy a nepřátelských názorů odkazují jedno na druhé. Hitlerova biologická metafora o slovech jako bacilech infikujicích lidskou mysl je nejnebezpečnějším dědictvím nacismu. Do mysli nelze nic vstřikovat, není v jednotlivci. Mysl je síť propojující navzájem texty, řeči, příběhy, činy a obrazy, obepínající těsněji nebo volněji celý lidský svět. Význam nějakého slova či věty je vždy dán místem v té síti, napětím, které v ní vyvolává. V roce 2001 například nelze vydat Hitlerův Mein Kampf bez toho, aby v té síti nezačala jiskřit i všechna slova a obrazy, které tu knihu vyvracejí, jako hromady mrtvol uklízené německými ženami v Buchenwaldu či sovětská vlajka na budově Reichstagu v Berlíně; a také zvuky jako pozouny Glenna Millera ohlašující v ulicích osvobozených měst, že z normandských pláží se valí do Evropy "světověk". Síť textů a obrazů, které říkáme "lidská mysl", pod napětím zajiskří a "pravda zazáří", jak napsal velký obránce neomezené svobody slova, John Stuart Mill. Strach ze svobody slova, snad i nenávist ke svobodě slova, jsou jedním z prarysů českého veřejného prostoru. "Vod čeho máme policii než vod toho, aby nás trestala za naše huby" - praví Švejk v cele na policejním ředitelství, kde skřípou zuby spoluvězňové, jejichž hospodské výroky byly posouzeny přítomnými fízly jako schvalování atentátu. "Za naše huby" se u nás trestalo i smrtí. Petr Robejšek, ředitel Mezinárodního institutu pro politiku a hospodářství, uzavírá svou úvahu o boji proti terorismu heslem Saint-Justa "Žádnou svobodu nepřátelům svobody" (Týden 51-52). Saint-Juste byl popraven v roce 1794 spolu s Robespierrem, jejich smrtí končí období revolučního teroru, masových vražd kněží, politických jinověrců, povinného podezřívání celých sociálních tříd, které Saint-Justovo heslo ospravedlňovalo. Osvětluje paradox boje za svobodu, který můžeme vyjádřit i takto: "Proč sis nevzal červenobílou kokardu, symbol naší svobody?" "Nevzal jsem si červenobílou kokardu, abych zjistil, zda jsem opravdu svobodný." Po 11. září se kokarda vyžaduje.

Slovo trestané

Slovo bylo stíháno v naší "písmácké zemi" (Karel Steigerwald) nejen policií, ale i krutým ostrakismem morálním a sociálním: Schauer byl vyvržen z národa, protože si dovolil položit otázku, zda naše národní obrození stálo za tu námahu, Čapek byl po Mnichově uštván smečkou rozlícených pravičáků k smrti, později stáli před soudem pravicoví intelektuálové za "popírání husitských tradic našeho lidu". I v demokratické první republice fungovala přísná policejní cenzura v divadlech, rozhlase a tisku. Po roce 1989 smutná tradice "slova trestaného" pokračuje, různí fízlové slov a obrazů mají dnes dokonce pocit, že jednají morálně, protože brání demokracii . Tento starý český strach ze svobody slova souvisí se základním rysem české státnosti - je udělána především ze slov. Milan Kundera na sjezdu spisovatelů roku 1967 řekl, že "nepříliš šťastná, přetrhávaná historie českého národa, jenž dokonce prošel i předsíní mrtvých", v nás probudila vědomí, že jeho existence "nebyla nikdy samozřejmá a právě nesamozřejmost patří k jejím nejvýraznějším určením". Český národní veřejný prostor je udělán ze vzkříšených slov, do nichž literáti promítli i svůj haštěřivý, přehnaný, hysterický vztah ke slovům. Český novodobý stát nebyl z jiné látky než náš veřejný prostor, byl křehký a děravý, jeho příběh byl rozporný stejně jako historický nárok, z něhož se rodil. Přišel k nám z hloubi obrozenecké naivity ("Je hrozný mluvit pořád s probuzenejma," povzdechl si Voskovec někdy ve dvacátých letech) jako nečekaný a nezasloužený dar. Ve své triumfální podobě trval jen dvacet let, stál na zbytcích rakouské byrokracie, nevyřešil žádný ze svých problémů, ani etnických, ani sociálních. Po válce změnil skupenství, stal se státem totalitním a nakonec se rozpadl s prvními závany znovuzískané politické svobody. Byl udělán z hašteřivých slov, o které se lidé hádali do krve jako o "pravdy, které musejí zvítězit", dokonce se kvůli nim navzájem popravovali. Činy, které by ten stát vsadily pevně do dějin dvacátého století, nikdy nepřišly. Ten absolutistický a současně lyrický vztah ke slovům vyplývá z toho, že si Češi nikdy nebyli jisti rozdílem mezi slovy a státem, mezi svými idejemi a institucemi svého státu. Platí obecně, že čím více je stát sám postaven na slovech, tím více jsou v něm slova pronásledována. Spisovatelé riskovali vězení za to, že "nenašli slova verše pro Stalina" nebo že "vydávali Lipany a Bílou horu za šťastné události v našich dějinách". "Záměna literatury a politiky je naší národní tragédií," napsal filozof Ivan Sviták.

Stát je stroj

Moderní stát se ustavil v sedmnáctém století tím, že se od slov odtrhl a zvolil si jinou podstatu - strojovost. Stát je stroj na racionální správu lidských věcí, funguje, a zákony jsou páky k jeho ovládání. Filozofové absolutního státu, především Hobbes, brání metaforou stroje stát před fanatickými, absolutistickými, z rozporného lidského nitra tryskajícími slovy náboženské víry, která v první polovině sedmnáctého století strhla všechny evropské státy do krutých občanských válek - auctoritas, non veritas facit legem (autorita, ne pravda dělá zákony). Moderní stát nestojí na (náboženských) pravdách, ale na své racionálně kalkulovatelné obecné užitečnosti, není udělán ze slov, ale z fungujících institucí; je to stroj sestavený z autority reprezentující na základě smlouvy celek společnosti, z racionálně rozdělené moci, ze stanovených procedur, ze schopnosti racionálně popsat sebe sama a změnit principy svého fungování. Političtí myslitelé evropského liberalismu přetavili metaforu "stát je stroj" ve velký režim řeči, v němž naše vyznání, naše ideje a slova, jakkoli šílená nebo strhující, nejsou stejné podstaty jako stát. Stát je nesoudí, nemá nad nimi kompetenci; nevyžaduje, aby lidé hájili určitá slova, stačí, když respektují zákony. "Je-li zajištěn prospěch státu, není důvodu, abychom se my, smrtelní vládcové, míchali do jiných věcí," napsal Josef II. Tento chladný, k našim slovům neutrální stát se ustavuje v osmnáctém století jako stát absolutní a postupně se přeměňuje ve stát demokratický. Důraz na neutralitu státu, na jeho nekompetenci ve sféře slov vyznačuje především liberalismus, ale idea neutrálního státu je v nějaké míře předpokladem demokracie ve všech jejích podobách: stát nebojuje se slovy, neupírá nárok na pravdu žádnému z lidských přesvědčení. V důsledku této chladné sebedefinice státu vzniká otevřený veřejný prostor, kde svobodná slova podvracejí jistoty morální většiny, vstupují do rozporu s mocí a autoritou, často zabloudí až na samý okraj šílenství nebo zločinů; mnoho spisovatelů bylo vězněno či prohlášeno za šílené i v demokratických státech - třeba Ezra Pound či Luis Fernand Céline. I klasik Flaubert byl za román Madam Bovary obviněn z urážky manželství a postaven před soud. Je naprosto rozhodující pro českou politickou kulturu, že jsme takový stát-stroj nikdy neměli, že jsme se na náš stát nikdy nedívali studeným pohledem státního zájmu a konstitučního inženýrství. Josef Mlejnek jr. zdůrazňuje ve své recenzi knihy jednoho z největších současných liberálních politologů Giovanni Sartoriho Srovnávací ústavní inženýrství (Proglas 8/2001), že "přímo endemickou chorobou české společnosti je elementární podceňování politických struktur", vládne tu pověra, že vše bude vyřešeno, když pravda zvítězí a úřady budou zastávat čestní a správní lidé. Odvrácenou stranou tohoto podceňování "politických struktur" je fundamentalistické, někdy i krvavé přeceňování slov, hodnot a ideálů. A také velké pokrytectví, vždyť velká slova o dobru, pravdě a lásce, která by měla ty struktury nahradit, v našich politických dějinách nikdy neobstála, ani po roce 1968, kdy se už za slova nevěšelo. Přeceňování slov a pokrytectví jsou dva rukávy toho samého kabátu. Důležitý je v mém pohledu tento princip: stát utkaný ze slov je stále v pokušení slova pronásledovat, protože v nich tuší útok na svou podstatu, je paranoický. Cesta k úplné svobodě slova v Česku vede proto přes posílení smyslu pro stát, pro instituce, pro ústavní inženýrství, pro rozdíl mezi slovy a institucemi.

I pro ty na dně

Svým slavným "nejsem komunistou, protože jsem na straně chudých", Čapek chtěl říci, že každý, i sebedokonalejší systém produkuje své vlastní poražené, své outsidery . Ať světem třeseme, jak chceme, vždy bude mít dno a na dně budou někteří z nás. Představuji si, že nějaký příští Čapek, hledící zatím rozhněvaně z okna gymnázia, se už chystá říci "nejsem liberál, protože jsem na straně svobody". Těmi slovy odmítne fundamenalismus neboli postoj, který nepřipouští existenci chudých "za socialismu" a nesvobodných "za liberalismu" - zakazuje nám je vidět. Řekněmě, že demokracie nikdy nesplývá s žádným "ismem", s žádným systémem, je důsledným antifundamentalismem. Její instituce jsou budovány tak, aby lidé na dně (jakéhokoli) systému měli svobodu jej odmítat až po krajní mez společenské únosnosti, často i za ní. Z jejich kritických, radikálních, rozhněvaných slov a činů "zašklebí se na tebe zoufalost života", napsal starý dobrý Neruda. Poučení plynoucí z takových slov je největší výhodou demokracie a také jedinou zárukou její vyšší legitimnosti proti všem jiným politickým přesvědčením, dodávám, protože její definice nikdy nesplývá s daným stavem, se status quo . Svobodný veřejný prostor je dobrodružné území, labyrint, v němž je člověk vydán napospas tolika rozporným vlivům, že každý z nás si alespoň jednou v životě přál něco v něm zakázat a někoho z něj vykázat, přeřezat některá očka té rozporné sítě textů, řečí a obrazů. Demokracii ale neohrožuje svoboda všech říci nebezpečná slova, šířit nebezpečné texty a obrazy. Ohrožují ji naopak ti, kdo chtějí dnes zakázat nebezpečná slova a nebezpečné obrazy, aby zítra mohli zakázat slova a obrazy, které je obviňují a usvědčují . "Tentýž druh svobodomyslných a statečných lidí může být jednou uvrhován do žalářů proto, že nějaké slovo pro něj něco znamená, a podruhé proto, že pro něj totéž slovo už nic neznamená," napsal Václav Havel. Velké slovo socialismus neznamenalo nic pro mou generaci, protože všechna slova, jimiž bychom si jej uměli vyložit, byla zakázána. Pro kterou generaci Čechů začne velké slovo demokracie "neznamenat nic", protože slova, kterými by si ji uměli vyložit, budou pronásledována či zakázána? Jen demokracie, která žádná slova nepronásleduje, může uniknout takovému osudu.
 
články
 
domů
 
 
 
 
 
 

 
* Kurzy * Last minute * Letenky * Kurzy akcie a burza * Reality a bydlení * Akcie * Rejstřík * Hotel Prague *