Epocha samovzněcování

 

 

" Všichni, kteří se někdy věnovali důkladněji nějakému problému, brzy vycítili, že ať jsou, kde jsou, bez pohledu nebo dokonce pomoci zvenčí se v určitém momentě už dál nedostanou."

Tak shrnuje neurolog a psychiatr Cyril Höschl v jednom ze svých děkanských projevů obecný smysl snad nejomílanějšího teoretického objevu dvacátého století - teorémů o neúplnosti a nerozhodnutelnosti německého matematika Kurta Gödela. První stanovuje, že v každém systému existují tvrzení, která v rámci toho systému nelze dokázat; druhý pak, že neexistuje metoda, pomocí níž bychom mohli rozhodnout, která tvrzení v daném systému to jsou.

Největší katastrofy jsou vždy důsledkem toho, že nejsme ochotni připustit, že bez zprávy zvnějšku nerozumíme ani tomu, co děláme, ani tomu, co chceme dělat. Žádný systém nemůže dosahovat efektivně svých cílů bez schopnosti vystavit kritice zvnějšku to, co považuje ve světě za relevantní.

 

Potřeba pohledu zvnějšku je radikální potřebou, kterou každý systém musí umět uspokojit, chce-li přežít. Je úzce spojena s potřebou přátelské solidarity, bez níž by si lidé neuměli být navzájem vnějškem a oceňovat se v této roli. Kdo nemá přátele, nemůže být rozumný; rozumné chování se může rozvinout jen v přátelských vztazích, v nichž zakoušíme pohled zvnějšku, ale nemáme z něj strach.

Potřeba vnějšku znamená, že nechceme kolem sebe jen ochotné pomahače naší sebeinterpretace, našeho boje o dosažení našich cílů. Chceme, aby naši přátelé kladli odpor tomu, co děláme a čím chceme být, odpor nejen přátelský, ale i obětavý: zvnějšku nelze vyslat zprávu bez vydání energie a žádnou přijmout bez otřesu.

Pokušení obejít se bez pohledu zvenčí, nenechat se žádným vnějškem zdržovat a zpochybňovat, je klíčovým pokušením naší doby: Televize by se chtěla zabývat jen televizí, ekonomický růst by chtěl být popisován jen ekonomickými kategoriemi, o politice by chtěli mluvit jen politici, o financích jen finančníci, o vědě jen vědci... Společnost se rozrůzňuje do sektorů, z nichž žádný už se nechce zodpovídat nějakému vnějšku, protože vnějšek zdržuje, lidé zvenčí neznají správný slovník a překlad je drahý.

Přišla epocha insiderů, kteří se cítí vnějškem ohroženi a žádným outsiderům nejsou ochotni zdůvodňovat svá rozhodnutí.

Dva nejviditelnější symboly současného politického směřování průmyslové civilizace jsou Berlusconi a Bush. Mají společný cíl: moc, která nepřipouští žádný pohled z vnějšku, jen "embedded information". Spojuje je planetární útok na dělbu moci - moc ekonomická, soudní, mediální, kulturní, vojenská, administrativní a politická se v jejich pojetí politiky mísí v nový typ neprůhledné moci, kterou nazvěme "moc postdemokratická".

 

Archetypem šílenství v západní civilizaci je ztráta smyslu pro rozdíl mezi mapou a teritoriem. Kdo se snaží nahradit teritorium svou mapou, je blázen. Bláznovství je ale na Západě velkým pokušením, hrdinové největších evropských literárních děl bojují s jeho zaslepující silou. Je o ní i nejdramatičtější román Milana Kundery Život je jinde. Jeho hrdinou je člověk, který nikdy nevyroste ze svého "lyrického věku"; lyrika tu není jen literárním žánrem, ale životní kategorií, označující touhu po životě, v němž žádný vnějšek neklade odpor našemu blouznění. "Lyrika je území, na němž se jakékoli tvrzení stává pravdou... Génius lyriky je génius nezkušenosti. Básník ví o světě málo, ale slova, která z něho vycházejí, řadí se do krásných skupenství, definitivních jak krystal."

Člověk, který nepřekonal svůj lyrický věk, nikdy nikoho nepotká, nikdy nikomu neporozumí, nikdy se nesetká se svým vnějškem, nikdy neudělá žádnou zkušenost. Velké slovo modernosti "zkušenost" označuje ve všech svých variantách otřes, který v nás vyvolává každé setkání s vnějškem naší verze světa i nás samých.

Dnes je lyrický věk věkem nás všech. Lidé už nechtějí mít obtížný a omezující vnějšek, chtějí věřit na verze světa, které vyrábí reklama. Ty žádný vnějšek nemají: koupíš si mýdlo značky Dove a tvá kůže bude vláčná, vdáš se za svého šéfa (či oženíš se se svou šéfkou, abychom byli politically correct). Václav Havel kdysi mluvil o "samovzněcování médií", ale všechny obory lidské činnosti jsou dnes takovým "samovzněcováním".

Věk "samovzněcování" má i svou jedinou světovou supervelmoc. Její manipulované masy se přelévají do všech míst na naší planetě, nepřipouštějí žádný pohled zvenčí, proti každému možnému vnějšku vedou preventivní válku. Kapitán Richard Ashby byl americkým vojenským soudem zproštěn viny za zabití dvaceti lidí v lanovce v italském Cermiz, jejíž lano přeťal při cvičném letu. Po osvobozujícím rozsudku poskytl tisku rozhovor (Corriere della sera, 6. 3. 1999). Malý úryvek: "Pravda mě zbavuje viny. Italská vláda dala National Imagery and Mapping Agency kopie svých map, které obsahovaly pověstnou lanovku. Ale National Imagery and Mapping Agency je nevzala v úvahu a ignorovala je při tvorbě vlastních map. ...Na mapách National Imagery and Mapping Agency lanovka není."

Každá společnost a každý jednotlivec musí zápasit uvnitř sebe s takovou lyrickou "imagery and mapping agency", která nechce brát v úvahu mapy druhých lidí, ale současné USA na ní založily své impérium.

 

V úvaze Pravidla korupčního politického trhu politolog Michal Klíma píše (LN, 4. 11. 2004): "Politické strany se v postkomunistickém Česku staly do značné míry firmami, které prosazují osobní a skupinové zájmy svých manažerů na celostátní, regionální a komunální úrovni... Klientelistická praxe... produkuje studené technology moci, kteří se vyznačují jistou mírou korupčního potenciálu. Jestliže některým z nich by ještě nedávno mnozí nepodali ruku, dnes jsou nezastupitelní právě svými klientelistickými vazbami, a proto okupují nejvyšší místa stranických hierarchií. V té či oné míře se to týká předsedů všech parlamentních stran i funkce hlavy státu..."

Michal Klíma tu popisuje obecný trend, který britský politolog z Evropské univerzity ve Florencii Colin Crouch nazval postdemokracie. V jeho pohledu je demokracie ve fázi úpadku, pomalu zaniká a na jejím místě se vynořuje postdemokracie, jejíž hlavní charakteristikou je postupné nahrazování právního státu a parlamentní demokracie sítí efektivně lobujících mocenských skupin, jejichž cílem je prosadit v utilitaristicky orientovaném smlouvání pravidla hry, výhodná pro nejmocnější ekonomická uskupení.

Postdemokracie není úplným popřením demokracie, některé součásti starého režimu přežívají - volby, politické strany, odbory. To, co mizí nejrychleji, je propojení občanských práv s právy sociálními, které se prosadilo v Evropě padesátých let 20. století pod názvem sociální stát.

Rok 1989 a následná globalizace ukončily také dlouhou hegemonii staré národní buržoazie, jejíž vláda se opírala o masově sdílenou národní kulturu a solidaritu. Většina soukromého kapitálu je dnes v rukou malé skupiny lidí, obrat jejich společností snadno překonává HDP celých států. K maximalizaci svých zisků si tato anacionální hyperburžoazie bez dialogu se sociálními partnery demokratických vlád vynucuje "flexibilitu", jak se dnes označuje postupné odtržení pracovních vztahů od práv občanů zakotvených v ústavě.

V postdemokratické době se lidé jen málo starají o politiku, mají málo informací, kritizují systém bez naděje na nápravu a média tu mají ohromující moc. Skončila epocha, v níž politika byla pojímaná jako obrana vlastní kulturní a politické identity - komunistické, katolické, socialistické, liberální, menšinové, národní...

 

Na otázku Co byl Karel Čapek v české literatuře? odpovídáme jinak v době, v níž už známe dílo Kundery a Hrabala, protože každé po tom mění smysl toho, co bylo před tím. Jak odpovědět na otázku Co byla demokracie? v době postdemokratické?

 

Z hlediska naší postdemokratické zkušenosti, řekl bych, se jádrem staré demokracie jeví dělba moci. Demokrat moc dělí a deleguje, podle toho ho poznáte. Jeho nejhlubším přesvědčením je, že dělba moci zvyšuje odolnost všech aktérů systému proti pokušení přeslechnout hlasy zvnějšku. Každá moc, i ta nejmenší, musela se v demokracii potýkat se svým vnějškem, žádná se nenechala zredukovat na pouhý komplement druhých mocí. I moc rodičovská například či moc učitele musela zápasit s mocí dětí nedat se zredukovat na nástroj rodičovských či učitelských představ. Každá moc tu musela brát v úvahu hlasy zvnějšku, které jí odporovaly.

Připomeňme si kořeny filosofie omezené moci v americké ústavě, zabývají se jí Listy federalistů č. 47-50. Pár úryvků: "soustředění veškeré zákonodárné, výkonné a soudní moci do týchž rukou, ať jedněch, mnohých či dědičných, je tyranie" nebo "oddělení mocí nezajistí papírové překážky, ale jejich vzájemné udržování se v mezích, opozice, konkurence". Ve společnosti, v níž se musíme o moc dělit, dosahujeme svých cílů obtížněji, protože do našich životů jsou vestavěny retardéry - musíme se dohadovat s hlasy zvnějšku, které neznají náš jazyk, nevědí, co je pro nás relevantní, neberou naše hlediska jako samozřejmá.

Dělba moci nastoluje režim, v němž jsou všichni donuceni "udělat zkušenost", setkat se se svým vnějškem, vzít v úvahu mapy druhých lidí. Péče o smysl pro rozdíl mezi mapou a teritoriem je zakládající hodnotou demokracie, lidé se tu učí zakreslovat do mapy i hledisko, z něhož své mapy světa kreslí.

Slovo poznání, na němž západní civilizace vybudovala své vratké chrámy, má svůj hluboký existenciální předpoklad - schopnost mít odstup od každé přirozené (mateřské) verze světa, otevřenost zkušenosti vnějšku, jeho omezující síly. Život v demokratické společnosti založené na otevřenosti vůči vnějšku, má i svou anarchickou strhující energii. Myslím, že nejhlouběji ji zachytil Bohumil Hrabal ve svém užaslém líčení ohromující a ničivé krásy "všeho, co jde proti nám".

Znamením doby postdemokratické je, že moc už nechce být dělena, nechce vykazovat svá rozhodnutí před "vším, co jde proti ní".

 

Sigmund Freud viděl v první světové válce událost, která otevřela Evropanům oči: "civilizace" byla jen slupkou, kterou lze snadno odhodit. Válečná propaganda ukázala, jak snadno lidé přestanou být kritičtí, jak snadno uvěří jednostranným informacím, ztratí odstup nutný k samostatnému úsudku. "Dokonce i sama věda ztratila svou nestrannost." Protivník je zbaven lidské úcty a psychiatři nepřátelské strany ho prohlásí za blázna nebo za zdegenerovaného. Normy jako nelhat a nezabíjet, nezneužívat výhod, které ničení a lhaní nabízejí, přestaly platit. Stát se dovnitř tváří jako strážce mravních norem, navenek ale poroučí svým občanům zabíjet, vraždit, mučit, podvádět... "Začíná nám připadat, jako kdyby nikdy ještě žádná dějinná událost nezničila tolik cenného společného majetku lidstva, nesnížila tak důkladně všechno, co mělo svoji výši."

Každá válka ničí to, "co má svoji výši". Platí to i o preventivní válce proti terorismu. Znovuzvolení Bushe dokazuje, že je možné lhát o důvodech k válce, nerespektovat mezinárodní legalitu, vyměnit přátele za pouhé "ochotné pomahače" a nebýt za to voliči potrestán. Obludná blbost soukromých TV, reklamy, Bushových projevů, jeho gest, obludná prázdnota hesel Iraqui Freedom nebo obrana lidských práv (jen tam, kde hegemon chce prosadit své ekonomické zájmy) - i to jsou způsoby "zničení všeho, co mělo svoji výši".

 

Co vyznačuje to, "co má výši" v západní civilizaci? Pojem "kulturní výše" odkazuje na Západě na odstup od démona souhlasu, který vládne každodenní obživě; odkazuje také na intelektuály, kteří z odstupu od samozřejmého udělali základní hodnotu svého života. Vysoká kultura je vždy bojem o odstup od statu quo, a proto je opakem kultury masové, která je založena ne na pochopení příběhu, ale na identifikaci s jeho hrdinou.

Všechny války, ať horké, studené či preventivní, začínají vždy útokem proti intelektuálům, kteří mají odstup od událostí, nevěří jejich povrchu, vidí je v souvislostech a mají o nich "své teorie".

Jeden z největších filosofů minulého století Hans-Georg Gadamer napsal: "Teorie je právě tak původní antropologická danost jako praktické a politické mocenské jednání. Všechno tady záleží na schopnosti vždy znovu dosahovat rovnováhy obou těchto sil člověka. A jsem přesvědčen, že lidská společnost existuje jenom proto a jen potud, pokud taková rovnováha trvá. K politické náruživosti patří posedlost účely, k teoretické patří svoboda od účelů... Rovnováha mezi posedlostí účely a svobodou od účelů se však týká lidského života jako takového. Ten je jako lidský možný jen tehdy, pokud v našem účelně zaměřeném konání zároveň trvá i svoboda od účelů. Kdo je schopen odstupu od sebe sama, kdo je schopen nahlížet omezenost svých životních okruhů a tím i otevřenosti pro druhé, toho skutečnost neustále koriguje."

Je to hluboká úvaha: jen člověk, který má odstup od cílů, za nimiž jde se vší rozhodností, může být "opraven skutečností", může mít smysl pro věci, které se ukazují, jaké jsou, bez ohledu na to, k čemu se nám hodí; fundamentalista naopak se nedá opravit skutečností, protože nevidí než své cíle.

Slovem "teorie" Gadamer označuje vztah ke světu, který se rodí z odstupu k tomu, co se nám vnucuje jako samozřejmé. Dělba moci je jedním ze způsobů, jak si zajistit odstup od našich cílů, jak myslet "teoreticky" v Gadamerově osvobozujícím smyslu.

 

Klíčová otázka: co hájit v době postdemokratické jako nejcennější dědictví demokracie? Volby a bavičský mumraj, který jim předchází? Strany, které se staly "firmami", jak napsal Michal Klíma? Sociální stát, který sice proměňuje rovnost formální v rovnost reálnou, ale vyvíjí se také v byrokratickou obludu? Otevřený veřejný prostor, v němž se formuje poučený a rozumný konsensus? - Má ale veřejný prostor ještě takovou funkci?

Petr Pithart například odůvodňuje své odmítnutí práva občanů vyjádřit v referendu svůj názor na ústavní smlouvu EU tím, že nevěří, že by byli ochotni číst s porozuměním tři sta stránek textu. A kdo má právo říci, že těm stránkám "rozumí"? Profesoři právnické fakulty?

Světový hegemon legitimuje svůj imperialismus hesly o "vývozu demokracie". Co ale lze z demokracie vyvážet? Vynucené volby jako v Iráku, supermarkety či Washingtonský konsensus (privatizace, liberalizace a vyrovnaný veřejný rozpočet), soukromou TV, tržní ekonomiku, politické strany jako v postkomunistických zemích, kritické veřejné vědomí?

Navrhuji hájit v době postdemokratické jako nejvlastnější dědictví evropské demokracie vztah mezi tím, "co má svoji výši", a politickým rozhodováním. Smyslem pro význam vyšší kultury se naše demokracie liší od americké, která je založena naopak na bezvýhradném příklonu k masové kultuře. Je to dvojznačné dědictví, souvisí totiž s nerovností, feudalismem a rolí šlechty v evropské společnosti. V každém případě ale "vyšší kulturu v Evropě" vyznačuje kritický odstup od samozřejmosti každodenního boje o pokračování všedního dne výroby a konzumu. Bez takového odstupu bychom byli fanatiky, které skutečnost nemůže korigovat.

 

Planetární útok na dělbu moci přišel ve chvíli, kdy posedlost ekonomickým růstem už nedovoluje připustit žádný pohled zvnějšku, jinak by se jeho obludná nesmyslnost stala zjevnou a mašinérie postdemokratické moci by se zastavila. Vnějškem Růstu jsme my všichni, ale náš hlas nemá váhu - ekonomický růst chce být měřen jen ekonomickými kategoriemi a jeho manažeři se chtějí zodpovídat jen sami sobě. Občané smějí být pouze ochotnými pomahači, ne vnějškem, před nímž musí ekonomický Růst vykazovat svůj smysl.

Informace o ekonomických a sociálních důsledcích globálního ekonomického růstu - klimatických změnách například - vytvářejí obrovský deficit smyslu uvnitř západní civilizace, který maskují floskule o "křesťanských kořenech Evropy", nebo "kulturní boj" (tak to nazval Jiří Přibáň) za nadřazenost "hodnot Západu", jak jej známe u nás především z textů vycházejících v MfD. Planetární útok na dělbu moci ničí v západní civilizaci institucionální předpoklady odpovědnosti a kritického vědomí - pohledu zvenčí, před kterým musí každá činnost ospravedlnit své cíle.

Starou demokracii už uhájit nemůžeme, proces postdemokratizace příliš postoupil. Klást odpor planetárnímu útoku na dělbu moci ale neznamená jen hájit jeden historicky překonaný politický systém. Znamená hájit univerzální dědictví evropské civilizace, předpoklad všeho, "co v ní mělo výši".

 

eseje

 

 

 

 

 

 

 

* Kurzy * Last minute * Letenky * Kurzy akcie a burza * Reality a bydlení * Akcie * Rejstřík * Hotel Prague *