Rumiště

Mávnutí motýlích křídel v Indočíně může vyvolat uragán v Los Angeles, říká se. Jaký uragán způsobuje v životech miliónů lidí lehký úder na klávesnici počítače na burze v New Yorku, Tokiu či London City? Filosof Mirek Vodrážka řekl, že pohyb peněz na burze je něco podobného jako vpíchnutí heroinu do žíly, vyvolá euforii, ceny akcií stoupají, v Kuala Lumpuru rostou mrakodrapy. Když obsah peněz v krvi klesá, přichází deprese, panika, muslimové v Indonésii vraždí katolíky.

Je New York nový Pearl Harbor? Pearl Harbor byla vojenská základna, zatímco N. Y. je symbolem moderní urbanity, příkladem strhující energie městské civilizace, která všechno se vším míchá, všechno bastardizuje, jak napsal Salman Rushdie. Mám na tu energii osobní vzpomínku: z hudební školy v Brooklynu vychází pán s šedivými vlasy v modrém obleku, malé kulaté brýle, středoevropský židovský intelektuál, profesor hudby, vedle něho kráčí obrovský černoch, na nahé hrudi barevnou vestu, na krku náhrdelník ze zubů a kostí, v ruce černé pouzdro na housle, povídají si o Bartókovi. Nebyl to Pearl Harbor, ale útok na hlavní město modernosti, na "signal of modern transcendence", jak nazval N. Y. rakouskoamerický sociolog Peter L. Berger. Byl to útok na nebezpečnou krásu všech metropolí našeho století, Paříže, Londýna, Berlína, kam se lidé stěhují za vyhlídkou na všechno a na nic, za těkavou svobodou proudících davů, za možností živit se neužitečnými povoláními, například psaním surrealistických básní nebo vyučováním fenomenologie; dívky z dobrých rodin se tam naučí kouřit, mluvit o politice a odporovat Otci. Letadlo zabořené do Twin Towers je jen nečekaně radikální podobou krvavého sporu mezi městem a venkovem naší planety, mezi globálním Severem a globálním Jihem moderního světa, mezi posvátným a sekulárním, mezi grand po é me de l'étalage, jak napsal Balzac o Paříži, mezi velkou básní přeplněných ploch a regálů, kde je vše na prodej, a strážci čistého, jedinečného, posvátného.

Od 11. září je New York zahalen hustým kouřem z trosek Twin Towers a stejně hustou mlhou planetárního hollywoodského kýče, novináři sestrojují titulky svých článků z názvů filmů - Pearl Harbor, Day After, Delta Force, Attack on America. "Začala první válka nového století, jsme ve válce, povedu svět k vítězství," slibuje prezident zraněné velmoci. Není to válka. Války dvacátého století a dvacáté století jako válka, nazval Jan Patočka svůj nejslavnější "kacířský esej o filosofii dějin". Válka je největším hybatelem moderního světa, je dálnicí k modernosti, nejúčinnějším způsobem, jak uvolnit akumulované síly a prostředky, jak proměnit svět v totální laboratoř, kde se rodí převratné vynálezy. V epoše technologie mohou vést válku jen mocnosti aspirující na roli hegemona vědo-technické civilizace, kteří válkou mobilizují všechny své energie a "přehodnocují všechny hodnoty ve znamení síly". Nelze vést válku proti modernosti, válka je modernost.

Prezident Bush řekl, že "jediná cesta, jak zničit terorismus jako hrozbu pro náš způsob života, je zničit jej všude, kde vyrůstá". Islámský terorismus - na rozdíl například od terorismu generála Pinocheta nebo contras v Nikaragui - je ale fenomén stejné kvality jako třeba sebevražda, droga, mafie, mladistvé gangy, je to sebezničující vzpoura periférie proti centru. Kvantita na této kvalitě nic nemění, v komplexní masové společnosti jeden počítačový virus či šílení kamikadze v chemické továrně mohou zavraždit tisíce lidí, svůj čin mohli připravovat léta v jasnozřivé paranoi, ale žádná kvantita mrtvých z takových činů neudělá válku, zůstávají terorismem. Někdy k němu vedou konflikty sociální a rasové, vzpomeňme na Černé pantery a Černé muslimy v USA, na americké atlety Smithe a Carlose na olympijských hrách v Mexiku 1968, ruku v černé rukavici zdviženou po způsobu Black Panthers Party při americké hymně, mistr světa v boxu Cassius Clay se přejmenoval symbolicky na Muhammada Aliho, Malcolm X vyzýval k masovému násilí proti bílému establishmentu. V roce 1995 milión mužů pochoduje na Washington pod vedením Louise Farrakhana, vůdce Islámského národa, nepřítele bělochů a odpůrce služby v armádě. Černí muslimové chtěli založit samostatný stát černochů. Jindy k němu vedou hluboké konflikty generační. Německá režisérka Margaretha von Trotta ve filmu Olověná léta pojímá například levicový terorismus 70. let v Německu či Itálii jako vzpouru poválečné generace proti konformismu rodičů. Vzpurné a sebezničující příběhy generace poválečného hospodářského zázraku vypráví mnoho velkých amerických filmů a románů, třeba Salingerův Kdo chytá v žitě. Americký hoch si jednou ráno obuje tenisky Nike a postřílí své spolužáky samopalem. Mohl také unést letadlo a zabořit je do nenáviděné školní budovy nebo úřadu svého otce. S výkřikem "Pobiji mafii města Zug!" Friedrich Leibacher, občan demokratického Švýcarska, druhé nejbohatší země světa, postřílel dne 27. září 2001 čtrnáct místních poslanců a mnoho jich zranil. Kdyby přitom volal "Smrt konzumismu a bankám!", byl by býval levicovým teroristou. Jedním ze Švejkových spoluvězňů na Pankráci byl profesor dějepisu, zatčený v okamžiku, kdy zakončoval výklad dějin atentátů slovy: "Myšlenka atentátu jest tak jednoduchá jak Kolumbovo vejce." Spíše než jednoduchá je stejně nepotlačitelná - jako myšlenka sebevraždy, vraždy, msty, korupce či úniku před složitostí světa do nějaké zjednodušující sektářské víry. Eliminovat nábožensky, sociálně či rasově motivovaný terorismus "všude, kde vyrůstá" nikdy nelze, podobně jako nikdy nelze vymýtit subkultury drog, fanatismu, pověr, sektářství či prostituce. Křesťanští fundamentalisté bojující teroristickými prostředky proti potratům v USA zavraždili několik lékařů, rozdíl je jen v kvantitě mrtvých, ne v kvalitě fenoménu. Náboženský fanatismus vyrůstá z té samé půdy jako obětavá ochota tisíců anonymních řádových sester a bratří sloužit hladovým a poníženým Třetího světa, komunistická diktatura vyrůstá z toho samého stromu osvícenského rozumu jako demokratická víra v sociální spravedlnost.

Modernizace společnosti je proces, v němž hodnoty kulturního a mocenského centra, které původně patřily jen vládnoucí menšině, expandují do periférie a stávají se hodnotami všech - vzniká jedna velká střední třída, v níž nikdo není vítězem či poraženým jednou provždy, ale je vždy jen v relativní výhodě či nevýhodě ve hře, v níž se hraje podle pravidel a nikdo z ní není natrvalo vyloučen. Globalizace předpokládá vznik globální střední třídy. Do roku 1989 byly na naší planetě dvě centra a dvě periférie, Moskva a Washington, úspěšně kontrolující ve vzájemné konkurenci každá své vlastní periférie. Po rozpadu SSSR se bývalé centrum stalo také periférií, periférnosti obrovsky přibylo a s ní i úzkostí, nenávisti a smrtelného strachu o vlastní identitu, které k perifériím historicky patří. Hitler například byl typickým představitelem mentality periférie, nenáviděl Vídeň či Berlín stejně jako fundamenalisté New York, hnusily se mu multietnické davy, znesvěcující smích kabaretů, kavárny plné pochybujících intelektuálů a židovské velkoobchody. Dnes existuje jen jedno centrum, Washington, všechna ostatní místa na Zemi jsou jen více či méně vzdálené periférie amerických hodnot a dějin. Proti novému jedinému centru světa, proti metropoli všech metropolí se velké kusy nových periférií bouří, odmítají ji jako znesvěcující a odcizující.

V úterý 11. září 2001 nezačala první válka třetího tisíciletí. Toho dne jen spadl na N. Y., na toto zranitelné a nepravděpodobné město, jeden z neodklizených zbytků studené války. Je jich všude hodně, v mnohých žijí krysy, jiné otravují vodu a vzduch, mnohé doutnají pod povrchem, některé se rozprodávají do nebezpečných rukou. Islámský fundamentalismus byl jednou ze zbraní, kterými se studená válka vedla. Lepší fundamentalisté než komunisté, řekli si odborníci na studenou válku v CIA a začali vyzbrojovat afghánské mudžahedíny raketami Stinger - podle tajného plánu Sovmat. Rudá armáda odešla, stovky raket zůstaly, některé skončily v rukou pašeráků drog. Missing in Action se jmenuje symbolicky marný pokus USA z počátku 90. let získat ty rakety zpět. Pravidla studené války byla jednoduchá: Lepší bin Ládin než Babrak Karmal či komunistický leader Nadžíbulláh (brzy visel zohaven na lucerně), lepší Pinochet než Castro. Postav to třídně a nepsychologizuj, mumlali generálové rusky, boj za demokracii nelze vést podle demokratických zásad, pravila ozvěna anglicky. V Boji s Totalitarismem musíme být jako Oni.

Isabel Allendová, světoznámá chilská spisovatelka žijící v USA, řekla v rozhovoru pro italský deník Corriere della Sera (28. 9. 2001): "Shoda okolností, z níž mně naskakuje husí kůže - útok na USA se odehrál v úterý 11. září, přesně ve stejný den toho samého měsíce jako Pinochetův státní převrat, který byl opravdovým teroristickým útokem - dirigovaným CIA - na demokracii. Zapnula jsem TV a viděla zřícené Twin Towers, oheň, kouř, prchající lidi... Probudilo to ve mně strašné vzpomínky na mou vlast." "Jak vyložit našim žákům, co se stalo a proč nás někdo tak nenávidí, když jsme mírumilovní demokraté," ptali se američtí učitelé po atentátu na N. Y. Kvalitativní skok udělal islámský fundamentalismus v Íránu, který se po pádu modernizujícího režimu šáha Pahlavího stává v roce 1979 islámskou republikou. Chomejního bojovníci za pravdu boží obsadili velvyslanectví USA a rozhněvané muslimské davy ve dne v noci hrozily zaťatými pěstmi americkému Satanovi. Pak ale laický Irák přepadl teokratický Írán, Saddám Husajn oslaboval Chomejního, Saúdská Arábie, Kuvajt a většina umírněných arabských států ho v tom podporovaly, USA vyhlásily embargo na dodávky zbraní do přepadeného Íránu. V roce 1986 ale vypukl skandál zvaný Irangate, vyvolaný podezřením, že USA prodaly zbraně Íránu a utržené peníze použily na financování antisandinistů v Nikaragui. Skandál došplíchl až na prezidenta Reagana. V osmileté kruté válce padlo více jak milión lidí, byly použity otravné plyny, obě válčící strany musely kupovat zbraně, cena nafty na světových trzích klesala. Kdo na tom asi vydělával? Toč se a vrč, můj kolovrátku. Válka skončila v roce 1988 nerozhodně a vyvanula z vratkého mediálního času, kterému ještě říkáme dějiny.

A je tu druhé dějství. Saddám chtěl za své mrtvé odměnu. Proč ne Kuvajt, svého hlavního spojence z války proti Íránu? Vždyť jeho obyvatelé jsou jedním z iráckých kmenů, to jen koloniální tužka jim kdysi přiřkla kus pouště jako samostatný stát. Zmýlil se ale, Kuvajt je ropa. Přišla válka v Perském zálivu, z níž rozhodnutí OSN udělalo právem válku mezinárodního společenství proti zločinnému státu. Válka ale zůstala v půli se svou poutí, Saddám je nadále pánem Iráku, zbylo po ní jen embargo, které trestá irácké děti nedostatkem léků a potravin. Nedořešený konflikt posílil virus fundamentalismu, který se rozšířil v Alžírsku, Egyptě, Turecku, Sýrii, v Pákistánu.

Každý student mezinárodních vztahů zná výraz The Great Game - Velká hra. Nazývá se tak boj Anglie a Ruska o kontrolu Afghánistánu, v němž Afghánci za pokřiku "Allah je velký" nakonec všechny hráče na svém území pobili. Ta hra začala někdy kolem roku 1818, vrcholila v roce 1878, pak byla delší pauza, sovětskou invazí v roce 1979 začala nanovo, skončila stažením Rudé armády v roce 1989, a nyní se znovu rozdávají karty. Američtí vojáci se dnes chystají bojovat proti nepříteli, proti kterému včera bojovali vojáci sovětští. Možná využijí bývalých sovětských základen v Tádžikistánu, Uzbekistánu, Kazachstánu, podél dlouhé (ex)sovětsko-afghánské hranice. Nemělo by nás to překvapit, komunismus a kapitalismus jsou jen dvě konkurující si formy modernosti, obě se shodují v tom podstatném, obě vyznávají vědu, pokrok, očkování proti neštovicím, rovnost mužů a žen, hygienu, povinnou školní docházku, masovou průmyslovou výrobu, politický a kulturní primát města nad venkovem, TV a nukleární zbraně. V očích rurálního bojovníka svaté války proti sekularizovaným metropolím modernosti se sobě podobojí jako dvojčata. A jsou to dvojčata.

V roce 1989 po pádu berlínské zdi jsme dostali jedinečnou šanci konečně odklidit rumiště, které tu zbylo po studené válce - zbytky lží, účelových mystifikací, aktivních dezinformačních opatření, kouřových clon, korupce, moci dosazených satrapů. Byla to nejnemorálnější ze všech válek, protože obě strany v ní "dočasně" zrazovaly své univerzální hodnoty - ještě na ně není čas, platit budou až vyhrajeme, vysvětlovaly těm, kteří na nich trvali. Svět byl v roce 1989 ještě nasáklý cynismem, věřil jsem ale, že v rámci nové důvěry mezi velmocemi všechny země začnou likvidovat černé skládky studené války nejdříve na svém území, vždyť všechny do něj byly zataženy. Místo toho se rozšiřovalo NATO a oslabovala se role OSN, místo bezpečného světa se začalo s budováním pevnosti ve světě nebezpečném. Je to hloupé a je to sebeklam. Nedůvěra Třetího světa vůči Západu, která se na nedávné konferenci OSN o rasismu v Durbanu ukázala být jedním z nejzávažnějších politických problémů současnosti, je oprávněná, vždyť studená válka se vedla především na úkor zemí Třetího světa a Latinské Ameriky. Nejnebezpečnější neodklizený odpad studené války je právě tam.

Udělejme si přibližný inventář rumišť studené války. Zaprvé tedy islámský fundamentalismus, který jsme používali jako zbraň proti komunismu, i přes varování spřátelených arabských zemí, do nichž se jeho hrozivé vlny přelévaly. Jeho zdrojem není jen otevřená rána palestinského státu, ale i systémově nedořešený vztah mezi naftou a islámem: petroldolary vtahují arabské státy stále hlouběji do sekularizovaného moderního světa, v němž ale islám nemůže přežít bez revolučních reforem, které vyvolávají masovou úzkost a resentiment. Kontrola zdrojů ropy byla jednou z priorit studené války. O očekávaných cenách ropy se jistě chystali rokovat finančníci v mnoha poschodích newyorských mrakodrapů i 11. září. Obě strany zneužívaly krátkozrace ve studené válce napětí mezi ropou a islámem ke svému prospěchu, v tom je hlubší příčina newyorské tragédie. Nezačíná ale podzemní boj o ropu znovu třeba v Uzbekistánu či Ázerbájdžánu? Pan Kožený už tam prý nakoukl. Toč se a vrč, můj kolovrátku.

Druhým pozůstatkem studené války je neudržitelná bída Třetího světa, která žene milióny Afričanů, Arabů a Asijců do našich metropolí, kde žijí na hraně legality, často za ní. Zkorumpovanost státní moci, neprůhledné dohody různých koncernů s lokálními mocnáři jsou dědictvím studené války, v níž platilo za vítězství, když prosovětský tyran byl svržen operací CIA a vystřídán tyranem proamerickým, který vládl ku prospěchu koncernů, z nichž možná některý sídlil v Twin Towers. Vzpomínám si živě, jak jednou dva moji studenti ze Zaire vyprávěli zcela přirozeně dějiny své země jako souboj francouzských a amerických petrolejářských firem za podpory tajných služeb. Po jejich výkladu mi začal název mého semináře Sociologie a současnost připadat dost povrchní. Studená válka proměnila dekolonizaci a spolupráci s Jihem planety v neodpustitelné pokrytectví. Ve jménu rovnováhy moci ve světě jsme vydali mučení a šibenici naše opravdové spojence, africké a arabské demokraty. Někteří katoličtí kněží podali otřesná osobní svědectví o těchto hrůzách. Pozůstatky ne morální války mezi Prvním a Druhým světem z nás dělají oprávněně nedůvěryhodné partnery "rozvojového" světa. Rumištěm studené války je i Jižní Amerika, jakýsi Polotřetí svět. Přízraky generálů vycvičených v USA a revolucionářů, kteří studovali v Moskvě či Praze, tu stále bloudí, ekonomická a sociální situace je stále zoufalá, bída je masová, Castro je hrdinou a prorokem v očích mnoha jihoamerických studentů, jejichž nenávist k USA je také fundamentalismem svého druhu, s hlubokými kořeny v dějinách celého kontinentu.

Třetím rumištěm studené války jsou samy postkomunistické země, nejtragičtější z nich jsou pak zkrvavené kusy Jugoslávie. Zdeněk Mlynář vypráví v knize Mráz přichází z Kremlu o své rozmluvě s Brežněvem v roce 1968. Ten mu tehdy citoval slova prezidenta Johnsona o tom, že USA bezvýhradně souhlasí s právem SSSR okupovat Československo, ale o jakékoli operaci v Jugoslávii by se muselo jednat. Jugoslávie, stát nám nejbližší ze společenství "neangažovaných zemí", vykonala v době studené války mnoho pro věc demokracie i pro nás disidenty a exulanty, byla významným tlumičem napětí. Zasloužila si svůj osud? Německo donutilo hrozbou jednostranného uznání váhající Francii, Velké Británii a Itálii uznat separatismus Chorvatska, jak dodnes připomíná chorvatská píseň Danke Deutschland. Považuji to za politický zločin, který znemožnil využít celé váhy Evropské unie k zabránění rozpadu federace. Vzpomínám si také na Nixonovu manifestační návštěvu Rumunska. Ceau s escu, pravda, byl tyran, ale také zajímavé kolečko v soukolí studené války, jeho zahraniční politika byla do jisté míry nezávislá na Brežněvově SSSR, viděl to i generál de Gaulle, jak ještě dnes dosvědčují rumunská auta v našich ulicích, vyráběná ve francouzské licenci. Po studené válce nebyly prostředky a čas na nový Marshallův plán pro postkomunistickou Evropu, demokratizace je tak v mnoha z těchto zemí synonymem strachu o holou existenci a mafianizace ekonomie istátu.

Čtvrtým pozůstatkem studené války jsou samozřejmě nukleární a jiné zbraně, skladované bůhvíkde po světě. Za mnohem nebezpečnější považuji ale militarizaci vědy a kultury, kterou tyto zbraně od počátku symbolizují. Vědci přivykli parazitovat na zbrojení a tento parazitismus se nejen neodklízí, ale posiluje. USA plánují systém protiraketové obrany, který přinese další militarizaci vědy, další výzkumy v režimu utajení a celkové posílení role zbrojařských koncernů v ekonomickém systému Západu. Naši disidenti mluvili na svých mezinárodně proslulých seminářích o krizi smyslu, mnoho lidí na Západě uvěřilo jejich neideologické angažovanosti. Po roce 1989 místo hlubokých otázek Jana Patočky, místo úvah Václava Havla o evropské identitě a podobnosti posttotalitních a postdemokratických zemí, disidenti podpořili velkou většinou vstup do NATO, pozůstatku studené války. Rozšiřováním NATO převážila politika budování Západu jako opevněného místa v nebezpečném světě, místo "převzetí společné odpovědnosti za planetu", o níž mluvil Václav Havel. 11. září 2001 se ukázalo, že je to iluze, všichni jsme zranitelní a všichni zraňujeme. Neměli jsme velkorysou odvahu zbavit se jednoho reliktu studené války, zůstaly nám i všechny ostatní. A budou nám padat na hlavy.

Dne 20. září 2001 jsem dostal pohlednici z USA, byly na ní Twin Towers přelepené nápisem Religion, pest of XXI. Century. Monoteistická náboženství byla, dodal bych, morem všech století, nejen jedenadvacátého - kdo upírá místo na zemi jiným bohům, než je ten náš, upírá místo na zemi i jiným lidem, než jsme my. Morem je ale i náboženství růstu Růstu, jeho vyznavači obětují svému krutému bohu celou Zemi, se vším tvorstvem na ní. Fundamentalistická víra v růst Růstu má teroristické důsledky: klimatické změny, globální oteplování, díra v ozónu, zoufalý stav našich měst, plundrování světa, vojensko-administrativní komplex, banalizace veřejného prostoru. Fundamentalisté růstu Růstu jsou neoblomní, vzpomeňme na argument "it would cause serious harm to the U. S. economy", kterým prezident Bush vypověděl Kjótský protokol. V roce 2025 budou tři miliardy lidí trpět katastrofálním nedostatkem vody. Na náklady celého národa si u nás fundamentalisté růstu Růstu postavili chrám v Temelíně. Způsob, kterým jej stavěli - proti vůli sousedů a za pomoci mystifikací o jeho reálné ceně - je také reliktem studené války. Nukleární energie se může v nějaké nové formě stát energií budoucnosti, je to dokonce pravděpodobné, ale jen uvnitř nějaké globální energetické politiky lidstva, ne v sobeckém rámci "energetické svrchovanosti" jednotlivých - jakkoli velkých - států. Fundamentalismus růstu Růstu, neustálá mobilizace sil k další mobilizaci sil, je nejzhoubnějším ze všech pozůstatků studené války; je to způsob, kterým se "válka etabluje natrvalo mírovými prostředky", jak napsal Jan Patočka. Růst Růstu sám žádný smysl nemá, jen parazituje na smyslu našich historických světů podobně jako reklama. Ke svému rozvinutí potřebuje válku, horkou či studenou, protože výhodou války je to, že znepokojující otázka smyslu může být odložena na vzdálené vítězné potom. Náboženství růstu Růstu je v rozporu se vším, čemu říkáme kultura a čemu jsme se učili rozumět ve škole, nepřipouští žádné omezení a žádnou míru, žádné prodlení. Lidé, demos, už nejsou jako spotřebitelé dost výkonní a poslušní pro tyto fundamentalisty, plánuje se tedy jejich nahrazení nějakými biotechnologicko-elektronickými hybridy.

Kdo je demos ve slově demokracie? Dělnická třída, říkali socialisté, rolníci, hučeli varovně klerikálové, vědci a manažeři, zdůzazňují technokraté ve svých dobře padnoucích šatech, masy, křičí revolucionáři a zatínají pěsti, inkarnace nesmrtelných principů, obecné vůle, rozumu vítězícího nad temnotou pověr, tvrdí důstojně osvícenští filosofové ze svých stupínků. Demos je společenství, které se ustavuje tím, že porozumění historickým rozporům vlastní kultury, její náhodnosti, křehkosti, relativnosti a smrtelnosti, se stává nejsilnějším poutem mezi lidmi i národy. Každá subkultura, i ta nejfanatičtější, není než (více či méně zoufalým, více či méně úspěšným) pokusem o řešení neúnosných rozporů kultury, v níž se ta subkultura ustavila. Rozpory globální kultury vyvolávají globální subkultury protestu. Pádem berlínské zdi skončila studená válka poprvé, rozpadem Sovětského svazu podruhé, podporou Ruska současné koalici proti terorismu potřetí. Snad alespoň toto třetí zvonění nepropásneme a začneme odklízet rumiště, ne vést válku proti jednomu jeho špinavému koutu.

 

eseje

domů 

 

 

 

* Kurzy * Last minute * Letenky * Kurzy akcie a burza * Reality a bydlení * Akcie * Rejstřík * Hotel Prague *