Říše Dobra - reality show
A je tu nová reality show, která ohrožuje mravní výchovu mládeže, některé hard scény mohou vidět jen členové kongresu USA. Filmové záznamy a fotografie z mučení Iráčanů zaplavují světový veřejný prostor.
První proces po irácké válce nebude se Saddámem Husajnem - esem v tom nevkusném balíku karet s tvářemi "nejhledanějších zločinců". V Bagdádu bude 19. května ve veřejném procesu souzen za týrání vězňů jakýsi americký voják. A hned se rozezněla trapná kantiléna, kterou znám dobře ze svého mládí: Nevěděli jsme, někteří soudruzi pochybili, pár sadistů, izolované případy! A pak morální vydírání: Milujte nás za naši sebekritiku! "Je to jen chyba nemnohých," říká prezident Bush, úchylka v superb job, jímž je budování celosvětové Říše Dobra. Jaké bezmezné pokrytectví! Hrstka chybujících prý porušila pravidla, podívejme se tedy na ta pravidla. Jsem obyčejným občanem EU, vím jen to, co čtu. A v Corriere della Sera (10. 5.) čtu, že v Abú Ghrajb se smělo například zabraňovat vězňům spát, vystavit je extrémním teplotním rozdílům, bombardovat je v cele hlukem, držet muže nahé v přítomnosti žen, narušovat jejich biologickou rovnováhu. Ostatně, stačilo vidět televizní záběryz Guantánama - postavičky v klecích, s kapucí na hlavě, zbavené preventivně vlastní tváře a vláčené jako věci.
Zastala se lidí v této zdaleka viditelné tísni organizace Člověk v tísni?
Ztráta soudnosti
Prezident Bush slíbil, že viníci budou postaveni před soud. Výraz "americký soud" je ale v současné Americe contradictio in adjecto: unilateralismus (stejně jako bolševismus) je opakem intercivilizačního a interkulturního dialogu, a proto i ztrátou soudnosti.
Soudnost je schopnost vidět naše činy z hlediska druhých, zejména z hlediska našich obětí, kterých i nejlépe míněný čin nadělá vždy spoustu.
Před jejich hlediskem se vždy bráníme - "mnoho povyku pro nic", "oni jsou ještě horší", "je to jen anti(komunismus) amerikanismus". Hlas obětí je cenzurován a bagatelizován v každém politickém systému, v multilateralistickém světě ale se nedá umlčet.
A jsme u jádra věci: tělo nahého vězně zkroucené v křeči strachu před psy, vojačka držící na obojku zajatce, starý muž donucený sednout si na rozpálená kamna jsou dílem "hrstky chybujících"? Američané bývají otevření, upřímní, přátelští. Co udělalo z mnoha kluků a holek postbipolární Ameriky postavy z tak odporné reality show?
Odpověď je jednoduchá: je to jen extrémní důsledek jazyka unilateralismu, který po zvolení Bushe ovládl veřejný prostor. Unilateralismus je ve všech svých podobách jen vykolejením rozumu. Jeho nejhoršími důsledky jsou: pocit nadřazenosti, preventivní války za udržení hegemonie, uzavřenost vůči kritice přátel ("Německo budeme ignorovat, Francii potrestáme", kontroloři OSN nenacházejí zbraně hromadného ničení v Iráku, protože jsou neschopní).
Unilateralistické vykolejení vysvětluje také, proč v Iráku zcela selhala americká soft power, neboli osvobozující moc americké modernosti, amerických hodnot a životního stylu, na jejíž nakažlivou energii unilateralisté hodně spoléhali. Hodnoty se ale mohou prosadit jen v polylogu, v otevřené komunikaci mezi rovnými lidmi, ne v zastrašujícím monologu hegemona; hodnoty se legitimizují jen rozšiřováním našeho morálního my, ne jeho velmocenským nadřazením nad všechna ostatní.
Americký politický filozof Fareed Zakaria napsal: Fakta o Abú Ghrajb patří do širšího kontextu vykolejení americké politiky v posledních dvou letech. Způsobila je opravdu jen hrstka lidí, ale na vrcholných místech ve vládě. Ano, tradičně realistická americká pravice se zvolením Bushe proměnila v pravici utopickou, vedenou skupinou ideologů zvaných "neocons", neboli neokonzervativci.
Našli si mnoho stoupenců v Evropě, především v řadách různých sirotků antikomunismu. Zavalili nás masou článků, v nichž se tvrdilo, že americká hegemonie je dobrá jak pro USA, tak i pro svět. Zločiny z Abú Ghrajb jsou zakódovány v tónu těch článků, v zarputilém přesvědčení, že Amerika má "zjevené dějinné poslání" vybudovat na planetě Říši Dobra, výlučně podle svých představ.
Všimněte si ideologického obsahu mučení, kterému jsou Arabové podrobeni, a pochopíte jádro unilateralismu: využít k ponížení Araba to, čím se od nás liší, například odlišný smysl rozdílu mezi mužem a ženou (vystavit je nahé pohledu žen!). Ve srovnání s tím je stětí hlavy jen obyčejná vražda. Takové mučení je rituální degradací jiné kultury, unilateralistickým zneuznáním všeho, co je jiné než "my". Slyšel jsem někde, že podobně mučili běloši americké indiány, maximalizovali jejich utrpení tím, že je nutili překročit jejich tabu.
Vina intelektuálů a novinářů
Čítával jsem texty legitimující bushismus v americké politice na internetových stránkách www.newamericancentury.org či www.andrewsullivan.com, ale stačí si přečíst zpětně úvahy našich pravičáckých obránců unilateralismu v LN či MfD.
Jsou mezi nimi i představitelé kulturní a morální opozice šedesátých let: když ve zprávě Mezinárodní komise Červeného kříže čtu, že jedním ze způsobů, jak zpracovat vězně (ze 70 až 90 procent prý zatčených nevinně), bylo "zašlapat jim tvář do země bagančaty" (pressing the face into the ground with boots), připomínám si se smutkem název jejich nejprůbojnějšího časopisu Tvář.
Nenechme se svést obecnou tendencí svalovat vinu vždy na politiky! Pravými viníky jsou intelektuálové a novináři, kteří legitimizovali unilateralismus v západním veřejném diskursu. Vpád do Iráku neměl nic společného s bojem proti terorismu, naopak velmi jej ztížil. Jeho jediným smyslem bylo nastolit éru unipolární hegemonie v americké politice, přeseknout tradiční dialog se spojenci a přáteli a opírat se napříště jen o oportunistické "koalice ochotných". Spirála barbarství, kterou toto pojetí politiky rozpoutalo, nenapravitelně poškodila křehký postbipolární svět. Abú Ghrajb je zákrutem té spirály.
Intelektuálové, kteří podpořili bushovský unilateralismus, zavinili katastrofální vyprázdnění slov jako lidská práva, evropská civilizace, demokracie - podobně jako v padesátých letech stejně unilateralističtí intelektuálové nenapravitelně vyprázdnili slovo socialismus.
Multilateralismus - jádro evropské tradice
Příznaky unilateralistického vykolejení americké politiky byly od počátku varovné: odmítnutí Kjótského protokolu, neuznání Mezinárodního trestního tribunálu, útok na autoritu OSN, doktrína preventivní války, nerespektování Ženevských dohod na Guantánamu, lži o zbraních hromadného ničení v Iráku a hysterické reakce na každou kritiku. Odstoupení toho či onoho generála či ministra, odsouzení několika desítek vojáků to vykolejení nenapraví.
"Když nefunguje elektrický proud, je zbytečné vyměňovat žárovky" bylo jedno z hesel studentských majáles v šedesátých letech. Jeho králem byl tenkrát zvolen básník Allen Ginsberg, antikonformní jazyk jeho beatnické Ameriky nás osvobozoval. A osvobozuje i dnes.
Co je unilateralismus? Nejdříve jeho univerzální symbol: Americký voják nasazuje zajatci na hlavu kapuci (hooding). "Přede mnou nemáš právo na svou tvář, na svůj pohled, na svůj hlas - my si nejsme rovni, já jsem hegemon!" říká tím gestem. Ale také nepřímo připouští, že to, co mu dělá, se nemá dít před "jeho lidskou tváří". Vzít lidem jejich tvář je prvním znakem unilateralistické moci: všichni musí být degradováni na pouhé věci, z kterých hegemon vytěží informace a suroviny, užitečné k realizaci svých plánů.
Definici unilateralismu si vypůjčím z Carrollovy Alenky v říši divů: "Když já řeknu nějaké slovo, pak znamená to, co se mi zlíbí," říká unilateralista Valihrach. Alenka mu namítá, že to nejde, ale on odpoví: "Jde jen o to, kdo poroučí!" Prezident Bush poručil unilateralisticky slovům "svobodný Irák" znamenat, co se mu zlíbilo, ale slova ho neposlechla. Smysl totiž má jen to, na čem se svobodní a rovní lidé dohodnou mezi sebou.
Jaký závěr? Multilateralismus nemůže být pro nás Evropany jen politickou strategií, je jádrem naší morální tradice. A v ní jde především o to, obnovit v každé generaci Evropanů etickou podmínku soudnosti - odvahu vidět se očima jiných! A propůjčit jim vlastní hlas, když byli svého hlasu zbaveni.