Pravá příčina krize v sociální demokracii

 

 

Volební kampaň ČSSD byla slabá, postavená na slibech a jednoduchých heslech, vina je to všech, i těch z nás, kdo jsme měli možnost vést dialog zvnějšku s jejími představiteli.

Program byl málo levicový, ekologicko-sociální ideje, které měly být hlavní linií „postparoubkovské“ strany, byly málo čitelné. Mnozí sympatizanti ČSSD si mysleli, že by se měla přeměnit na alternativu, přitažlivou také pro „mladé liberální voliče“, pro které je zkorumpovaná pravice nevolitelná.

Jistě ano, ale hlavním problémem je, že strana neumí být přitažlivá pro protestní hlasy voličů KSČM, neumí sjednotit levici. Strategickou povolební ideou byla jednobarevná vláda s podporou KSČM, měl jsem ji vždy za málo legitimní, ale to už ať si vyjasní političtí analytici ve straně.

Po ne dost vyhraných volbách došlo k pokusu o nepřátelské převzetí vedení strany, který zkrachoval, předseda s oporou členstva strany uhájil vnitrostranickou demokracii, a tak prokázal důvěryhodnost strany jako instituce. Rozkol média zahalila do oblaku morálního rozhořčení, zjednodušujících hesel a etických soudů, od kterých je třeba konflikt očistit, abychom porozuměli jeho hlubší příčině. Není to boj dobra proti zlu.

Chci říci, že rozkol v ČSSD má strukturální důvod, ten musíme popsat, pak teprve ho lze nějak překonat.

Je dobře, že mediální moralizující rétorika, která tuto krizi zamlžuje, ve straně nepřevládla. Mám na mysli fráze jako třeba „skupina mocibažných kumpánů vrtošivého hradního pána, nedozrálí jedinci ve vedení ČSSD s bezskrupulózními politickými ambicemi, upekli s partou zrádců puč, který může rozbít sociální demokracii a destabilizovat celou zemi…“. Demokratická politická strana řeší své vnitřní konflikty racionálně, na základě porozumění jejím příčinám, „rétorika ortelů“ je jí cizí.

Žádný politický konflikt, ani tento, pro budoucnost ČSSD výjimečně nebezpečný, nemůže být černobílý, po desetiletí spolu kooperovali dnes znepřátelení členové strany v rámci nějakých dohod o společných politických cílech, vysedávali vedle sebe. Proč se z jedněch stali náhle „mocibažní vlci“ a z druhých „obětaví beránci“?

Když se strana rozpadne na dvě křídla tímto způsobem, příčinou nemohou být jen sami „zloduchové a zrádci“, ale nějaké strukturální napětí, které ohrožuje sjednocující reprezentaci strany. Konflikt musí mít příčinu ne v nemravnosti jedinců, ale ve strukturálních rozporech uvnitř strany.

Pravá příčina, zdá se mi, je zřejmá, přejímám její popis z Deníku Referendum. „Sociální demokracie stojí nad propastí. Ohrožuje ji fakt, že zatímco v centrální politice byla dlouhé roky v opozici, v mezičase sílily regionální struktury ovládající krajská zastupitelstva. Je veřejným tajemstvím, že mnohé z nich se v principu neliší od korupčněklientelistických struktur, které již v podstatě zahubily ODS,“ – čtu zde v jedné diskusní poznámce. Ano, tato nerovnováha je pravou příčinou krize.

Až utichnou mediální vichry, které se této krize zmocnily, bude se její hlubší příčina jevit asi takto: v důsledku glokalizace ekonomiky roste ve všech evropských demokratických stranách napětí mezi centrální politickou mocí a mocí periferní – krajskou a místní.

Rozkol mezi universalismem centra a partikularismem periferií vedl v mnoha kontextech k roztržce v systému podle osy lokální – národní. Evropská unie tuto tendenci ještě posiluje, politika eurofinancování je často neprůhledným spletencem místních a centrálních mocenských zájmů.

Regionální struktury „se v principu neliší od korupčněklientelistických struktur, které již v podstatě zahubily ODS“ – to ale nelze říci obecně, posilování regionálních struktur je nezastavitelný evropský vývoj, je to demokratizační faktor, radikální decentralizace je strategickým cílem EU – makroregiony a regionální autonomie jsou předpokladem budoucí evropské federace. Ne spiknutí zloduchů, ale tato rostoucí nerovnováha ve straně mezi regionálně zajištěnou mocí a centrem je pravou příčinou současné krize v sociální demokracii. Ta ale nastává postupně ve všech tradičních evropských stranách a lidé na to reagují hledáním nových stran – politických panen. Je třeba očistit „staré strany“ od korupčně-klientelistických praktik, ale nelze říci, že všechny jsou zkorumpované a že to tu kterou stranu musí zahubit.

Centrum se vyprazdňuje, je stále více vnímáno jako „parazitní a nekonkrétní“. Strana je v opozici na centrální úrovni a stále více naopak vládne „realisticky a úspěšně“ na úrovni místní a regionální. V mých očích Michal Hašek, předseda Asociace krajů ČR, reprezentuje toto politické napětí mezi centrem a regiony.

Jak smířit tyto dva nerovnoměrně se vyvíjející póly politiky? Pól krajský všude v EU sílí, a to někdy vede i k napětí mezi sítěmi místní moci a mocí soudcovskou, třeba v zemích, jako je Rakousko. Pokud se nerovnováha mezi dvěma póly politiky nezačne řešit otevřeně a systematicky, vstanou i jinde noví „mocibažní pučisté“. Věřím, že porážka puče v ČSSD otevře cestu k systémovému řešení této „osudové“ nerovnováhy.

Na závěr dvě varování.

Zaprvé strana zastavila hrozbu „nepřátelského převzetí“, ale hrozí jí „přátelské převzetí“. Pravicové strany podpoří jedno z křídel pod heslem „ve jménu demokracie jednotně na obranu proti vnitřním nepřátelům“ a začnou tkát sítě koalic, které zbaví ČSSD posledních zbytků levicovosti. Zadruhé démonizace pučistů zastírá převratné systémové důsledky toho, že se strana-firma stala klíčovým politickým aktérem systému. Máme dostatečně silný zákon o střetu zájmů, abychom mohli účinně omezit srůstání politické, ekonomické a mediální moci v jeden nový „korporátní subjekt“? Nehrozí nám „sametový despotismus“?

Spory v ČSSD nesmí tyto zásadní otázky povolební situace v Česku přehlušit.

zpět