Pět poučení z květnových voleb

V posledních měsících demokratického Československa Ferdinand Peroutka napsal, že už se spoléhá jen "na sílu neorganizovaného veřejného mínění, které souhlasně soudí o základních lidských faktech, ať v popředí scény kdokoliv si hlučně vykračuje a deklamuje, pro celek lidí nepravda zůstává nepravdou. Je-li politický život pln zmatku, stáhne se jasný názor na věci do neorganizovaného veřejného mínění".

Pojem "neorganizované veřejné mínění" zní naivně v současné epoše mediální neoreality a zbraní of mass distraction, řekněme ale, že Peroutka jím mínil soudnost národa, která je produktem svobodné komunikace mezi lidmi, v níž se ustavují soudy založené na nadpolitických existenciálních kategoriích, jako jsou etické normy, tradice, životní zkušenost či smysl pro "human condition".
Svou víru v soudnost národa si Peroutka uchoval po celý život. Viděl v ní nezničitelný zbytek demokratického Československa a věřil, že svými promluvami na Svobodné Evropě přispívá k jejímu upevnění. Potkal jsem v exilu už jen málo emigrantů z roku 1948, kteří by byli nositeli ducha první republiky, ale přesvědčil jsem se, že většina z nich Peroutkovu víru v "neorganizované československé veřejné mínění" sdílela: vytrvale mluvili k neznámým lidem doma v šumu rušiček, psali do časopisů, které se pak do rukou "lidí doma" většinou nedostaly. Věřili v sílu soudnosti národa, která nás všechny spojuje v jeden lidský celek, "ať v popředí scény kdokoliv si hlučně vykračuje a deklamuje". Setkání s těmito lidmi byl pro mě silný zážitek, i když jsem věděl, že "neorganizované veřejné mínění" doma je už jinde, a třeba Peroutkovy promluvy nám v šedesátých letech připadaly archaické. Přesto jsem ale cítil, že svým exilovým psaním navazuji na jeho víru v soudnost národa jako nezničitelný základ demokracie.
Ta Peroutkova víra byla ale sebeklamem. Tragický rok 1948 připravily už volby z roku 1946, kdy se "neorganizované veřejné mínění" masově rozhodlo volit proti historickým šancím na udržení demokratického státu ve střední Evropě. Nešlo o nějakou výjimku, o chvilkové zatemnění "soudnosti národa", ty volby byly příznakem patologické antipolitičnosti českého veřejného mínění, která má své kořeny v době národního obrození, kdy politika nenapravitelně nasákla literární fikcí. Jádrem antipolitičnosti je podcenění institucí a přecenění velkých osobností, podcenění tradičních politických idejí a přecenění nových stran a idejí. Po letošních květnových volbách nezbývá než být realisty a opustit definitivně Peroutkův sebeklam. Neexistuje žádná soudnost národa, nějaký ostrov, na nějž by se "stáhl jasný názor na věci" v době plné zmatků. Naopak, české veřejné mínění lze manipulovat jednoduchými mediálními strategiemi, například démonizací jedné osoby (Paroubka), kultem jiné osoby (Schwarzenberga), a zastrašující lží (Řecko) - na jedné straně admirál Karel uvrhávající do klece rozkradače zlatého pokladu, na druhé pak démon s nadváhou, přivádějící Česko zpět ke komunismu.
Pravicový (ne pravičácký!) novinář Petr Zídek napsal: Pokud více než 27 procent hlasů získají dvě marketingové strany, z nichž jedna má za maskota dobrotivého knížete a druhá bezduchého televizního moderátora, a obě jsou ze zákulisí řízeny lidmi, o nichž skoro nic nevíme, pak je to důvod k vážnému znepokojení.
Myslím, že toto vážné znepokojení z českého veřejného mínění je
první velké poučení z květnových voleb.


Druhé poučení s tím úzce souvisí: Jacques Rupnik v povolebním rozhovoru s Karlem Hvížďalou říká: Když jsem viděl klip Přemluv bábu, který měl tak velký úspěch u mladých a v uměleckých kruzích, zarazila mě drsnost - "pravou rukou zdravíme a volíme, levou rukou si vytíráme zadek". Dominantní klišé posledních dvaceti let lze shrnout takto: vše sociální navazuje na komunistickou minulost. A musíme tedy jako mladí, úspěšní a soutěživí musíme čelit dvojímu nebezpečí: zadlužení + "socialismu".
Nazvěme tuto "drsnost" pravým jménem - je to lůzovitý politický diskurz, který čas od času v české politické kultuře získává hegemonii, třeba v době druhé republiky, v níž se organizovaly štvanice na Karla Čapka, na bolševismus a Masarykismus, pak v padesátých letech a také v letech sedmdesátých. Václav Černý popsal lůzovité politické diskursy české pravice i levice s hněvem a studem ve druhém a třetím díle svých pamětí.
Co je lůzovitý politický diskurz? Místo teorie malý příklad: bolševická líná lůza zase vystrkuje růžky. Vždy platilo pořekadlo sociální demokrat kudy chodil, tudy krad. Co nějaké odborářské prase se někdy ukáže v televizi, tak je to vždy funkcionář ČSSD nebo KSČM. To je daň za to, že v roce 1990 neviseli na lampách. Je jim jedno, že stát už přivedli do prdele velkorysým rozdáváním lenochům z toho, co druhý poctivě vydřel. Chtějí jen novou rudou totální revoluci, přesně tak, jak je to učil Lenin. Historije (sic!) se tu opakuje. Slavným příkladem lůzovitého diskurzu je Gottwaldovo: Jezdíme se do Moskvy učit, jak vám zakroutit krkem! adresované spoluposlancům v československém parlamentu.
A nyní přece jen trochu teorie: demokratická společnost je otevřená v tom smyslu, že kritická distance mezi stranami a postoji tu nevede k vylučování ze společnosti. Naopak, všechny problémy je třeba řešit tím, že kritická distance mezi lidmi a stranami se překoná vylučováním ze společnosti - nejdříve extremistů, pak sociálních demokratů, pak liberálů, pak chudých a starých, a nakonec každého kritika systému. Vlajkovou lodí lůzovitého diskurzu se stal pod vedením Pavla Šarfa týdeník Reflex - příkladem budiž Rath přemalovaný na Hitlera nebo titulek Byl Václav Klaus agentem KGB nebo CIA?
Typickými projevy lůzovitého diskurzu pravice jsou nejen klipy typu Přemluv bábu, ale i házení vajíčky po sociálních demokratech, nevybíravé urážky Paroubkovy ženy, strašení Řeckem a třeba sochař David Černý komentující volby na střeše tančícího domu v přímém přenosu ČT pokřikem Socani nemají šanci!
Lůzovitý pravičácký diskurz si u nás "hlučně vykračuje v popředí scény" od druhé poloviny let devadesátých, v květnových volbách pak ovládl scénu celou. Jeho jádrem je antikomunismus, který má jako nová hegemonie ucpat díry, kterými ze systému unikl konsensus nahromaděný v polistopadových "letech demokratické naděje".


Třetím poučením je "vážné znepokojení" nad tím, jak snadno lze zobrazit chudé a slabé jako nepřítele. V jediném sociálně kritickém časopise, který v Česku přežil štvanici na vše levicové, v Novém prostoru, prodávaném bezdomovci, čteme: Často slyšíme obvinění z rozdmychávání zášti proti bohatým a úspěšným. Tyto volby jsou však spíše ve znamení jitření emocí proti těm nejchudším a nejslabším. Lidem znejistělým krizí je třeba dodat obraz nepřítele tyjícího z jejich daní.
Ano, nejvíce alarmující na květnových volbách bylo, že se odehrávaly ve znamení třídního boje naruby, boje proti chudým a slabým, proti státnímu příspěvku rodičkám, proti pracujícím, kteří svými požadavky "připravují krach státu", proti právu na "bezplatnou" lékařskou péči. Boj proti zneužívání sociálních dávek pak není než krycí název pro starý český proticikánský rasismus.
Volební kampaň byla pojata jako třídní boj, v němž bohatí, organizovaní po leninsku jako třída, zvítězili nad chudými, kteří se styděli hájit své zájmy, protože patřit mezi ně se stalo hanbou - staří a slabí, socky, okrádají stát. Používám výraz chudí, ale myslím tím jednoduše pracující. Jako člověka, který celý život strávil na univerzitách, mě děsí představa, že tato masová identifikace s pány proti chudým je pevně zakořeněna v nejmladších voličích. V zemi, v níž jen menšina dosáhne na průměrný plat, je vítězství bohatých smutným svědectvím o českém neorganizovaném veřejném mínění, které by mělo podle Peroutky "souhlasně soudit o základních lidských faktech".
Třídní boj skončil, chudí prohráli, ale kdo bude v opozici a jaký bude mít opozice vůbec smysl? A co nová forma chudoby - prekarizovaní pracující, zaměstnanci proměnění v podnikatele sebe sama, a třeba rybáři v Mexickém zálivu, které planetární naftařská lobby proměnila přes noc v chudáky potřebující státní podporu?
Všimněme si způsobu, kterým fungoval v tomto třídním boji symbol Řecka: státy se zadlužily, protože zaplatily dluhy bank, které nadělali nezodpovědní manažeři vydělávající ročně miliony dolarů: místo aby banky dočasně znárodnily a jejich manažery postavily před soud, státy začaly šetřit na svých občanech. Od doby, kdy Michael Moore ve slavné scéně dokumentu Capitalism: A Love Story obkružuje žlutou páskou s nápisem Crime Scene Wall Street, jako by uběhly desítky let. Díky mohutné mediální kampani je "neorganizované veřejné mínění" nyní přesvědčeno, že je správné platit za lékařské ošetření a vzít státní příspěvek rodičkám, protože "to si už nemůžeme dovolit", zatímco miliónové platy manažerů bank a jejich neprůhledná moc jsou nedotknutelné.
"Řecko" byla jedna z největších volebních lží v politických dějinách této země, a to i v absurdním systému růstu Růstu, ve kterém žijeme, v něm přece není ctností šetřit, ale utrácet, spotřebovávat, brát si půjčky. Srdce by chtělo utrácet, rozum říká šetřit, my jsme na straně vašeho srdce! praví reklama jedné banky.
Evropská demokracie má dva pilíře: občanskou společnost, neboli všechny formy účasti na rozvoji celku společnosti, jdoucí za pouhý konzum, ať už z ekonomických, či kulturních statků; a sociální solidaritu, která překonává všechny formy nerovností, znemožňující výkon demokracie a svobody ve společnosti tržní ekonomiky. Evropská demokracie není darwinistická, vidí v sociální solidaritě předpoklad demokracie. Sociální solidarita má demokratický rodokmen v Británii, ve Skandinávii, v Československu, v Německu a stál na něm i projekt sjednocené Evropy. Současná ideologie Česka stojí na falešné představě, že občanská společnost je dědictvím "havlovské pravdolásky" a sociální solidarita pozůstatkem bolševismu. Je to tragické nedorozumění, které vyprazdňuje českou demokracii.

Čtvrtým poučením je něco, co bych nazval misplaced discontent, snad tedy špatně zacílená nespokojenost. Lidé jsou nespokojeni s tím, jak funguje kapitalismus, ale nemají odvahu vidět, že kapitalismus jinak fungovat nemůže. Zaměřují proto svou kritiku na "špatnou pravici", po níž přijde "pravice pravá" a ta zavede kapitalismus lidskou tváří, kterému bude velet admirál Karel a nezkažený Radek. Lidé se bojí kritizovat to, co by měli kritizovat - fungování globálního kapitalismu, proto se raději zlobí na "zkažený kapitalismus". Na ten nezkažený ale čekají marně, žádný nepřijde, nezbývá než se naučit kritizovat a napravovat ten kapitalismus, který máme. Není první pravice, druhá pravice. Jsou to samozřejmě pořád titíž zpěváci radarových častušek, obhájci trhu bez přívlastků, a bushovci, ale vystupují jako druhá pravá strana. Je to fraška, která má ale svůj hluboký smysl. Pseudodialektika - nové pravé strany kontra staré pravé strany. Slouží k přehlušení opravdových otázek. A toto je čtvrté poselství květnových voleb: strategie naší pravice úspěšně bere půdu pod nohama opozici. Opravdová opozice se musí vrátit ke kritice kapitalismu.

Pátým poučením je jakýsi autismus českých voličů - absence smyslu pro podstatné souvislosti. Tyto volby se odehrávaly na pozadí největší přírodní katastrofy, která postihla nejmocnější stát světa a před celým světem odhalila bezmocnost amerického lidu a jeho prezidenta. Statisíce lidí v krátkém čase byly ožebračeny, tisícileté mokřady řeky Missisipi nenapravitelně poškozeny, dosah škod přesahuje časový horizont mnoha lidských generací. Prezident Obama řekl, že katastrofa je nové 11. září, ale nikde nevidíme americké vojsko připravující se k válce s firmou BP, ani její manažery nevlečené v oranžových teplácích s pouty na nohou a s kapucou na hlavě. Naopak, naftařské koncerny připravují nové podmořské vrty.

Ztroskotání zelených zejména mezi mladými voliči vypovídá o nebezpečné lhostejnosti k podstatnému, která je stále viditelnějším rysem "kulturní nadstavby montovny aut", v níž se české veřejné mínění pomalu proměňuje. To není jen americký problém, přirozeně. Terorismus zabudovaný do všedního dne tržní ekonomiky je největším problémem našeho tisíciletí, české veřejné mínění ale vyznačuje naprostá lhostejnost k jeho obětem. Tyto volby brzy všichni zapomeneme, důsledky ropné katastrofy v Mexickém zálivu nás ale staví před otázky zásadní pro budoucnost lidstva. Například: co je odpovědnost člověka v technologickém prostředí? A co je tu vlastně zisk, a co ztráta? Co je tu dluh?
Tyto otázky povedou k obnově demokracie, v níž nepůjde jen o "agregaci zájmů", ale o jejich hlubokou transformaci, jejich nové zarámování a ustavení nového pole pozornosti, abychom nepřehlédli , co je podstatné. O vidění podstatného, o to dnes jde.
Obdivuji dokument Martina Marečka Zdroj o těžbě nafty v Ázerbajdžánu. Je důsledně postaven na heslu Jedeme v tom všichni - každá čerpací stanice je propojena s naftařskými státy, každý kilometr, který ujedeme svým autem, odsuzuje někde k smrti nějaký život, přivádí někde k moci nějakou oligarchii, někoho zotročuje a někoho obohacuje. Otřesná je postupná proměna Ázerbajdžánu ve stát, v němž je vše podřízeno "zdroji". Kde končí Ázerbajdžán? A končí vůbec?
Lidé jsou lhostejní k "blbostem zelených", protože se bojí o práci. Ekologie, to jsou jen takové "nereálné řeči", realita jsou pracovní místa, splácení hypoték, i za cenu naftou udušeného moře, měst proměněných v plynové komory. V tomto ohledu je česká levice ještě zaslepenější než pravice. Je o strašné odcizení člověka, když obětuje "pro práci" svou zemi, své veřejné statky, svá lidská práva. Taková společnost je jen masou ustrašených a vydíraných lidských zdrojů. A kapitál toho využívá k heslům jako Lidé chtějí práci, ne sociální dávky! A aby byla práce, kapitál chce stále více deregulace: privatizaci veřejných statků, méně kontrol, méně pravomocí ekologům, méně byrokracie, více investic do formování lidských zdrojů, z nichž ale stále větší část musí hradit ty lidské zdroje samy. Je to obludné falešné vědomí - smyslem ekonomického růstu přece nemůže být práce, ta sama má smysl, jen když slouží něčemu smysluplnému. A čemu slouží ekonomický růst? Jen tomu, aby bylo více pracovních  příležitostí?
Česká ekonomika je závislá na výrobě automobilů, voliči se ale chovali, jako by nebyl žádný vztah mezi katastrofou v USA a českou montovnou aut. Ta nepozornost k podstatnému je pátým alarmujícím poučením z květnových voleb.

 

 

zpět