Řekněme něco levicového!

Po volbách v Německu ví­tězná pravice vyjednává s levicí o velké koalici, v Itálii velká koalice mezi stranou Berlusconiho a levicí vládne už rok a velká koalice se prosadila i v Rakousku (i když oslabená).

 

 

    Pokud bude Parlament ČR vy­padat tak, jak předvídají předvo­lební průzkumy; nějaká „pravo­levá koalice“ bude i u nás. Vypadá to, jako by se „velké strany“ spojovaly k obraně politického státu quo a společnými silami vytlačovaly z politiky „rušivé otázky“. Rozpadla se už dlouho vrzající osa demo­kratické politiky lib-lab - stří­dání demokratické levice a pra­vice u moci - nenapravitelně? Budeme už mít napořád společ­nou vládu lib a lab místo jejich střídání? Můžeme chápat „velké koalice“ jako obranu politiky proti antipolitice, nebo naopak obranu kmotrovské politiky pro­ti politice skutečné? Lze lámají­cí se osu lib-lab evropské politi­ky, napětí mezi (individuální) svobodou a (třídní) rovností ně­čím nahradit? Čím?

 

 

 

    Řekněme především, že levice v komunistické verzi nebyla pro­tikladem kapitalismu, ale jen bu­dováním materiální základny průmyslové moci aplikací kolo­niálních metod na vlastní národ vítěznou stranou - Novou třídou ji nazval kdysi jugoslávský soci­alista Milován Djilas. Sovětský svaz během několika málo dese­tiletí vybudoval průmyslovou zá­kladnu moci, která se v euro- amerických dějinách formovala více než dvě století., Je třeba po­střílet pár mužiků, aby se ostatní naučili dodržovat pracovní do­bu, říká komisař v Koestlerově slavné Tmě o polednách. Tak myslí kolonizátor.

 

 

 

    V sociálnědemokratické verzi byla levice „demokratickým reformismem“, vycházela z přesvědčení, že demokracie není jen nadstavbou třídní společ­nosti, ale že nám dává mož­nost třídní společnost po­stupně přeměnit na „společnost práv“, v níž je  proletariát - který nemá co ztratit, jak napsal Marx - integrován do společnosti, v níž nechce ztratit své „výdobytky“. Nejdůležitější otázkou současnosti je, zda po konci bipolárního světa konflikt mezi Severem a Jihem planety je stej­ný jako kon­flikt mezi (komunistickým) Východem a (demokratickým) Západem, zda v něm skutečně nejde o nic jiného než o rychlou integraci chudého Jihu do bohatého Severu. Všechno na­svědčuje tomu, že tomu tak je, ale jsme v jiné dějinné fázi pozd­ní modernosti, ekonomický růst tu naráží na environmentální me­ze v novém radikálním smyslu - biologické, urbanistické, sociál­ní, kulturní.

 

 

 

    Nedávná výstava čínského umění v Císařské jízdárně na Pražském hradě ukázala, do jaké míry si čínští umělci uvědomují, že růst nemůže být jen aspirací „vlastnit tolik jako průměrná ro­dina v USA“. Tento globální Disneyland musí skončit.

 

 

 

    Umíme ale ještě říci něco levi­cového, formulovat alespoň prv­ní věty programu, který by nedě­lal z levice jen „béčkový tým“ pravice?

 

 

 

    Nemotorně a nejistě bych chtěl zformulovat dvě takové levicové věty v této epoše pravo-levých koalic. Obě se týkají jádra soci­álnědemokratické ideologie – pravidel a soukromého vlastnic­tví.

 

 

 

    K první levicové větě se musíme propracovat odmítnutím po­hádky o tržní ekonomi­ce, v níž soukromí vlastníci užívají svůj majetek pod­le demokraticky zavedených pravidel ku prospěchu celé společnosti.

 

 

 

    V systému vždy byli hrá­či tak velcí, že si na vládách byli schopni vynutit pravidla, podle kterých vždy vyhrá­vali; a pak hráči, kteří všechna pravidla uměli přeskakovat či podlézat buď proto, že byli malí, nebo proto, že byli organizováni jako mafie. Toto je tvrdé jádro systému.

 

 

 

    A samozřejmě pak existují i hráči „střední“, kteří museli hrát podle pravidel, protože je ne­mohli ani změnit, ani podlézt. Ve skutečných dějinách systému by­li tito „střední vlastníci“ vždy jen jeho okrajem, ale v ideologii sy­stému byla jejich role naopak po­výšena na jeho ideální čistou po­dobu, zatímco hráči velcí a malí byli předefinováni na pouhou vý­jimku, se kterou demokratický stát úspěšně bojuje. Je to ale fa­lešné vědomí, základem systému vždy byla a je možnost velkých hráčů vynutit si „pro sebe výhodná“ pravidla, nebo před nimi unikat.

 

 

 

    Levice se musí naučit interpre­tovat globalizaci jako obrovský růst možnosti, jak si vynutit vý­hodná pravidla, třeba vydíráním celé společnosti hrozbou dislo­kace, stačí jen blíže pozorovat neúspěšný boj států G 8 o zdaně­ní velkých korporací. Anebo jak před nimi uniknout do „rájů“ různého typu (třeba do ráje ,,zamořovatelů“, do ze­mí, kde je níz­ká ochrana životního prostředí). První levicová věta by tedy měla znít asi takto: Nežijeme v systému v němž soukromí vlastníci hrají podle pravidel trhu, ale naopak v systému, v němž si jako nikdy dříve mohou velcí hráči vynutit „svá“ pravidla hry nebo před ni­mi uniknout. Reformismus soci­ální demokracie byl úspěšný, všichni jsme dnes sociální demo­kraté ve smyslu „reformisté“. Co ale znamená reformismus dnes? Je možné společnost měnit zave­dením nových pravidel a vynutit si jejich respekt, když je tak snadné před nimi uniknout? Kdo je dnes globální zákonodárce a kdo je globální šerif?

 

 

 

    Za druhé pak je třeba bourat posvátnou krávu soukromého vlastnictví jako cesty k blahoby­tu - růst soukromého vlastnictví jako záruky vyšší kvality života. Ta v epoše globalizace závisí ve stále větší míře na kvalitě veřej­ných statků, jako je přístup ke vzdělání, lékařské péči, bydlení a jiným možnostem. To slovo přístup je tu klíčové: potřebuji

 

 

 

    přístup k mobilitě, ne vlastnit vlak nebo automobil, potřebuji přístup ke vzdělání nebo struktu­rám (divadlo třeba), v nichž se formuje kolektivní vědomí, ne je vlastnit.

 

 

 

    Byl to americký sociolog Jeremy Rifkin, kdo jako první v kni­ze TheAga of Access z roku 2000 formuloval tezi, podle níž by po­jem „soukromé vlastnictví“ měl být v podmínkách „postmoderní“ ekonomiky nahrazen pojmem „přístup do sítě“. Předpo­kládá, ze v ekonomice sítí je snadnější dohodnout se na pod­mínkách, za nichž dojde ke smě­ně přístupu k nějaké materiální nebo intelektuální možnosti uvnitř té sítě, než dosáhnout dohody o vlastnictví věci ne­bo organizace, s níž je ta možnost spjata.           

 

 

 

    Chci říci, že soukromé vlastnictví je dnes archaický a vyprázdněný pojem, je to dinosaurus chycený v síti sítí. Nejsem tech­nologický optimista, ale je mi jasné na základě mých omezených zku­šeností s ekonomikou sítí, že in­formace a jiné statky se tu nemo­hou šířit na základě „soukromého vlastnictví“.

 

 

 

    Druhá levicová věta by tedy mohla znít asi takto: V epoše prudce rostoucího napětí mezi ekonomikou sítí a ekonomikou tržní je třeba bojovat o distribuci přístupu do sítě spíše než vlastnictví věcí v té síti. Rýsuje se tu program nové rovnosti založené na přístupu, ne vlastnictví, ale celé téma je ještě obehnáno ostnatým ideologickým drátem. Další váhavé „levicové věty“ někdy příště.

 

 

 

zpět