Od kdy panuje v českých zemích podobná představa o práci filosofa? Především od svých řeckých počátků je filosofie něco, co patří na "agoru", na náměstí. Dnes je to agora elektronická a je těžké na ní obstát, protože nesnáší abstrakci; chce tváře a obrazy, pohyby a události - ne pojmy a souvislosti. Ve svém rozhodujícím smyslu filosofie není žádná disciplína: je spíše to, co zajišťuje kvalitu veřejného mínění, je jakousi normou veřejného prostoru, vytváří podmínky, za nichž slovo má smysl a dialog je produktivní.

Naši největší myslitelé zanechali také významné novinářské nebo publicistické dílo - Palacký, Masaryk, Šalda, Rádl. Masaryk je zvlášť zajímavý příklad, protože filosofie je pro něho ve svrchované míře bojem o kvalitu českého veřejného mínění. Šedesátá léta jsou pak velkou dobou československé žurnalistiky, klíčovou roli tu hrály Literární noviny. Ferdinand Peroutka si poznamenal do deníku v roce 1971: "Moje základní situace: jsem produktem svého prostředí, zformován Masarykem a Havlíčkem, tj. ideologickou společností - teď jsem se dostal do společnosti byznysu." Výrazem "ideologická společnost" označuje první republiku, její atmosféru, v níž pohled na minulost, hodnocení literárních děl nebo filosofické hledisko byly události, o nichž se obecně a vášnivě diskutovalo na stránkách novin. Peroutka neporozuměl skutečné příčině svého neúspěchu v Americe: pohyboval se příliš naivně na ose totalitarismus - demokracie a východ - západ. V tomto rámci nebyl schopen otevřít žádnou otázku, která by jej narušila a donutila tak Američany vidět sémě totalitarismu i ve své vlastní svobodné společnosti, třeba v její nebezpečné "jednorozměrnosti", o níž psali tak hluboce Horkheimer nebo Marcuse. V Itálii a Francii pak profesoři píší do novin velice často - komentáře lidí jako Sartori, Panebianco, Touraine, Finkielkraut, Ferry jsou obecně známé. Připomeňme také, že naše disidentská filosofie chtěla původně suplovat nejen nesvobodné univerzity, ale také kvalitní veřejný prostor, v němž lidé hájí svá hlediska otevřenou argumentací.

Platon v jednom dialogu říká, že myslitel nemůže zasívat své ideje do jakékoli půdy, ale musí počkat na vhodný čas, až půda nebude tvrdá. V říjnu 1990 jsem měl pocit, že přišla pro naši zemi zvláštní chvíle osvobozující diskontinuity, v níž bylo možné zasít semínko liberalismu, který v české půdě, udusané obrozeneckým moralismem, jen živořil v různých zdegenerovaných odrůdách. Jako celoživotní bojovník za liberalismus jsem měl pocit, že se to může podařit a že idea otevřené společnosti v té přechodně rozmrzlé české půdě může tentokrát zapustit hlubší kořeny.

Často hovořím o "českém archaismu". Myslím tím tu hrůzu z relativismu, z pragmatismu, z neomezené svobody slova, z heterogenní a neřízené společnosti. Můj liberální žurnalismus se snaží především trochu otřást českým archaismem.

Já neobdivuji příliš Čapka spisovatele, ale mám velice rád Čapka myslitele. Jeho odvrat od německého idealismu, jeho pragmatismus, relativismus prostě jeho kritika metafyzického rozumu, je mi velice blízká. My jsme zdědili představu rozumu jako orgánu, "jímž" vidíme pravdu, a tu "viděnou" pravdu pak nazýváme "evidence". Wittgenstein říká ve svých úvahách o jistotě, že pravda není nic k vidění, že nelze všechny věty převést na nějaký "viděný" základ. Pravda je určitá dohoda mezi lidmi, jakási smlouva a domluva, která platí uvnitř určité životní formy. Určité dohody a smlouvy jsou obecné a dlouhodobě platné, jiné platí jen pro "malé party" a nakrátko. Spousta lidí ty dohody praktikuje jako každodenní rutinu, jiní se jim vzpírají a ještě jiní zkoumají, kolik jich vlastně je, jak spolu souvisí, zda jsou koherentní a mají nějaký pro každého srozumitelný a věčně platný základ - fundament.

Čapek pojímá rozum ne jako orgán, kterým nazíráme pravdu, ale jako stálou otevřenost k dalšímu dohadování. Každá dohoda je omezená, slouží něčím zájmům a určité chvíli, ale může být rozšířena a vyjasněna. Prostě naše dohody nejsou rozumné a užitečné, protože jsou založeny na pravdě, ale máme je za pravdivé, protože jsou rozumné a užitečné, tedy dobrali jsme se jich svobodnou argumentací a ukázalo se, že nám nějak prospěly. Samozřejmě, že v mnoha situacích je užitečné respektovat staré, tradiční dohody, které neumíme sice zdůvodnit v argumentujícím dialogu, ale v nichž jsou zakódovány zkušenosti mnoha minulých generací. Paradoxně argument není vždy nejlepší argument - někdy se vyplatí důvěřovat starému spíše než zdůvodňovat nové. Pochopit ale kdy důvěřovat a kdy argumentovat je velký filosofický problém otevřené společnosti.

Velký italský antifašista a liberál, filosof Benedetto Croce, nazval jednu svou slavnou úvahu "Proč nemůžeme říci, že nejsme křesťané". Chtěl tím postihnout to, že liberální hodnoty jako úcta k jednotlivci, ke smyslu jeho života, k jeho neopakovatelné existenci, k důvodům jeho svobodných rozhodnutí, mají především křesťanské kořeny. Kdo hájí jedinečnost a svobodu jednotlivce, navazuje "nějak" na křesťanské dědictví. Proto liberální ideologie tak často vystupuje na scénu oděna v náboženském slovníku: "We hold these truths to be self evident, that all men are created equal, that they are endowed by their Creator with certain unalienalbe rights, that among these are life, liberty and the pursuit of happiness. That to secure these rights, governments are instituted among men, deriving their just powers from the consent of the governed." Tento slavný text je vlastně náboženské credo. Co je tu ale rozhodující? Všichni chápeme, že "Creator" je tu jednoduše garantem svobody a práv jednotlivce a že je úplně jedno, jaký je to bůh a jestli je to vůbec bůh křesťanský. Důležité je, že naše práva a důstojnost nám nedal stát, ale (nějaký) bůh a proto nad určitými aspekty našeho života nemá právo vládnout žádná vláda. To je vše.

Sdílené náboženství ustavuje základní normy veřejného prostoru: každý člověk má právo se vyjádřit, být slyšen, věřit ve svou věčnou duši a důvěřovat své zkušenosti. V takovém veřejném prostoru se budou rodit silné a zajímavé ideje a hlediska, zatímco ideje hloupé a slabé v takovém prostředí dlouho nepřežijí - na to jsou lidé příliš nezávislí a kritičtí. Evropský veřejný prostor je dědictvím křesťanství v tom smyslu, že to byla paradoxně právě křesťanská tradice, která nás naučila se bouřit proti tradici a autoritám.

Ten úžasný jazyk evangelia, který všechny tradicí a úřadem stvrzené verze světa láme - relativizuje je. Tisícileté normy jsou najednou "mrtvou literou", živé je slovo Ježíšovo. Mrtvá litera Zákona káže ukamenovat nevěrnici, ale živé slovo Ježíšovo ten zákon relativizuje: "Kdo jsi sám bez viny, hoď první kamenem" - a dál si Ježíš čmáral dřívkem v písku, jak říká evangelium. "Nikdo? Pak ani já ne." Je to velice postmoderní.

Demokratická společnost je lepší než všechny jiné ne proto, že všichni lidé tu znají a respektují nějaký "objektivní morální řád", nějaký Zákon (boží, přirozený, nejvyšší, pravdivý, absolutní, odvozený z čistého rozumu, kategorický); je lepší, protože tu obíhají strhující příběhy, díky nimž často zakoušíme v sobě bolest druhých a svou vlastní omezenost. Člověk má svou opancéřovanou verzi světa, úředně potvrzenou, tisíciletou a ona přesto neobstojí před "živým slovem" nějakého přivandrovalce, který převypráví příběh našich životů tak, že si připadáme jako zločinci nebo zbabělci.

Smysl pro "živé slovo", pro konkurenci mezi různými jazyky a slovníky, mezi různými verzemi světa, pro pozitivitu napětí, které to sebou nese, to je dědictví křesťanství. Jak jsem už mnohokrát připomenul, Auerbach ve své "Mimesis" to analyzoval epochálně: jazyk evangelia je vzpourou proti klasicismu, proti předem definovaným žánrům, proti jazyku jako instituci; vše se tu míchá se vším, fraška je tragická, hrdinové jsou směšní a ubožák je vznešený. Svobodný veřejný prostor, který je jádrem každé liberální společnosti, je jen rozvinutím nepotlačitelné energie "živého slova", tohoto velkého křesťanského motivu. Jiná věc je, že církev větší část svých dějin bojovala proti nevyčerpatelné energii svobodné řeči; vyplývá to z toho, že církev je především instituce, organizace. Dějiny církve jsou neustálým bojem kněží - úředníků proti kněžím - prorokům, v nichž nezkrotitelně rezonuje "živé slovo" evangelia.

Možná víš, že jsem v knize "Krize eschatologie neosobnosti" definoval jádro evropské tradice jako neredukovatelnou diarchii mezi legitimností a legalitou: co je legální, není nikdy zcela legitimní, a co je legitimní, není nikdy zcela legální. Totalitarismus se rodí z pokusu zredukovat jeden pól na druhý, zrušit to napětí, sloučit legitimitu a legalitu v nějaké dokonalé instituci, v níž to, co je legální, by bylo také legitimní a naopak. Důležité je toto: legitimnost není nějaký předem daný kód, nějaký zákon, z něhož by pro každého vyplývalo, jak má jednat, a jehož znalost by se postupně rozšířila na celé lidstvo. Legitimní je ta verze světa, která obstála ve veřejném prostoru, v neomezené konkurenci různých jazyků a verzí světa. Proto jsme si ji vybrali za svou.

Možná znáš z astrofyziky výraz "singularita". Hawking ji definuje ve "Stručných dějinách času" jako místo, v němž "křivost časoprostoru nekonečně narůstá", takže tam neplatí žádné zákony. Dějiny Evropy můžeme popsat jako pohyb od jedné kulturní singularity k druhé - v mezidobí usedá zvířený prach. Kulturní singularita znamená, že nová strhující verze světa vtrhla do naší tradice, rozlomila hierarchii jazyků a verzí světa, která tu vládla: co dříve bylo skutečností, se nyní zdá iluzí. Křesťanství, evangelium je především úžasný příklad kulturní singularity, v níž mezi legitimností a legálností náhle zeje propast: "Je psáno, ale já vám říkám"! Jeden ze zakladatelů evropské sociologie, Max Weber, používá kategorie "charisma" k označení "kulturní singularity", z níž vzniká nové normativní univerzum. Prostě chci říci, že dědictvím křesťanství je obrovská energie živého slova, která produkuje kulturní singularity, v nichž se lámou staré a zaběhlé verze světa a na delší či kratší revoluční chvíli nic nesouvisí s ničím. Pak usedne zvířený prach a my vidíme, že v tom novém je hodně toho starého, ale to už sem nepatří.

České katolictví bylo za Rakouska málo křesťanské, zato však hodně klerikální. Za první republiky pak bylo intelektuálně-militantní katolictví ideologické a reakční, politicky se vyžilo v temných měsících druhé republiky. Václav Černý toto politické katolictví s odporem popsal ve svém "Pláči koruny české". Revue Souvislosti mu záslužně a odvážně věnuje celé jedno číslo (4/95). Jan Čep tu například rozvíjí tuto myšlenku: "...náš národ žije z jisté myšlenky a tradice... Myslí-li tím některý univerzitní profesor anebo proslulý spisovatel například ideologii, kterou očkoval na českého ducha filosof, jenž se stal prvním prezidentem československé republiky, musíme ovšem protestovat, aby nás tito strážcové pochybné tradice zavazovali věrností k ideologii a dějinné koncepci, která byla položena do základů obnoveného státu...".

Čapek charakterizoval tento politicky militantní katolicismus ve svém listě Durychovi takto: "Skupina militantních katolíků... nadobro cizí katolickému lidu, zoufale se vrhající proti všem ostatním, (má) více společného s francouzskou nebo irskou katolickou renesancí, než s tím trochu pohanským, pouťovým a celkem velmi málo přísným katolicismem našich zemí." Nepochopení přichází především ze strany dědiců toho militantního zpolitizovaného katolicismu, který se zformoval jako reakce na Masarykovo protestantsko-západně-demokratické pojetí československého státu. Z České republiky by ovšem mohl duch demokratického Československa postupně vyvanout, takže by se stala jakousi druhou republikou, katolickou, klerikální, jakýmsi chudším a kulturně provincionálnějším Bavorskem. Věřím ale, že se to nestane, vliv demokratických a otevřených katolíků jako je Tomáš Halík nebo Martin C. Putna nakonec převáží.

Pak je tu ovšem ještě jeden obecnější důvod. Současný papež interpretuje konec komunismu jako velkou příležitost pro katolickou církev vyplnit hodnotové vakuum, které za sebou nechaly velké, poražené ideologie minulého století. Za největší nebezpečí naší doby považuje alianci demokracie s etickým relativismem - o tom je přece encyklika Veritatis Splendor. Já naopak vidím v alianci demokracie s etickým relativismem "zdravé jádro" postmoderní doby.

Nedozírné katastrofy se přece už odehrály - vyvraždění původních obyvatel Jižní Ameriky, hony na čarodějnice, náboženské války, světové války, nacismus, Hirošima, gulag, ekologická katastrofa, tupý politicko- ekonomický monopolarismus současného světa. Všechny tyto katastrofy jsou výsledkem absolutní, neotřesitelné lhostejnosti k jiným slovníkům a verzím světa, víry v Absolutno, která končí vždy vražděním, ať už druhých lidí nebo přírody, prostě jiného života. My moderní lidé jsme z křesťanství převzali představu, že dějiny spějí k nějakému happy endu, k nějakému "eschaton", ke konečnému řešení. Řekněme, že moderní filosofové vidí ten happy end dějin, jejich smysl, v neustálém růstu univerzálnosti zákonů, větší neutrálnosti soudců a větší objektivitě poznání: tyto tři moderní cnosti by se měly stát "na konci Dějin" ctnostmi všech. Odtud moderní idea výchovy jako nejdůležitějšího faktoru pokroku.

Postmoderní obrat je v podstatě přesvědčení, že konflikty této doby nelze vyřešit větší univerzálností zákonů, větší neutrálností soudců a větší objektivitou poznání, ale jen rozvracením objektivních a univerzálních verzí světa těmi, kdo pochopili, že každá objektivita a univerzálnost je "něčí" objektivita a univerzálnost, slouží jedněm a překáží druhým. Vezměme si třeba novou "ekologickou kulturu". Jeden z rozhodujících motivů ekologické filosofie je teze, podle níž se člověk musí zbavit svého antropocentrismu, svého individualismu a začít se vnímat jako součást věčného kosmu, jako jedna z mnoha rovnocenných forem života na zemi. Je to podvratná verze světa pro nás západní individualisty, křesťany a personalisty. Brzy jistě vzniknou romány, básně, meditace, které nás přesvědčí, že život je třeba chápat na pozadí kosmické lhostejnosti k našemu uspěchanému "jednomu životu". Ekologie se může stát sdílenou životní formou jen když se stane "kulturní singularitou" a ekologům se podaří podvrátit křesťanské a osvícenské pojetí života a rozumu.

Znáš nějaké takové hranice či pravdy? Jistě to není křesťanské desatero, protože ve jménu těch deseti přikázání se v západních dějinách vždy nejvíce zabíjelo. Já mám rád film "Desatero" Kiozlovskiho, který ukazuje, jak každé přikázání v sobě samém obsahuje dobrý důvod k tomu, aby bylo překročeno. Vždy existuje kontext ve kterém platí, že lhát je morálnější, než říkat pravdu. To je ta složitá církevní "kasuistika", ten historický smysl pro napětí mezi věčnou univerzální normou a partikulární historickou situací.

Možná si vzpomínáš, že v "Krizi eschatologie neosobnosti" jsem se pokusil dát filosofickou důstojnost starému slovu "skrupule". Píši, že hrdinou naší doby je "člověk všeho schopný", což je člověk metodický, který systematicky odmýšlí od všeho, co překáží v dosažení co největšího efektu: tak například ekonom odmýšlí od všeho, co ruší jeho ekonomický pohled na svět, a právník od všeho, co není psáno ve sbírce zákonů. H. Broch mluvil o lidech tautologií: válka je válka, zákon je zákon, obchod je obchod, revoluce je revoluce. Každá taková tautologie je vlastně imperativem, který říká "překroč všechny meze", protože "válka je válka a obchod je obchod." Skrupule jsou odpor, který klade to, od čeho specialisté chtějí jednoduše odmyslet. Tak třeba ekonom si spočítá, že atomové elektrárny jsou výhodné, ale dokumenty z Černobylu nebo texty ekologů v něm probudí skrupule, které mu připomenou, že to, od čeho ekonom odmýšlí, by mohlo být skutečnější než křivka poptávky a nabídky. Jen člověka bez skrupulí mohlo napadnout živit krávy moukou semletou z mrtvol jiných krav.

Evropská Unie prosadila zákony o právech zvířat. V té souvislosti televize vysílala úžasný dokument o jatkách. Vidíme prasátko sevřené dvěma kotouči, které z něho zaživa sedřou štětiny, prasátko se zmítá kvičící na zemi, je vláčeno za nohu k nějakému jinému mučidlu. Člověk cítí, že tu jsou nějaké meze ponižování života v jiných bytostech, které jsme neměli překročit, probouzejí se v něm skrupule! Ale ty nepřekročitelné hranice nebo meze nejsou něco, co jsme předem znali; prostě v důsledku energie určitých obrazů a příběhů, které pro nás někdo vytvořil ze svého zvláštního hlediska, máme skrupule dopouštět se činů, které jsme dříve považovali za legitimní: přestáváme být lidmi všeho schopnými. Pamatuješ si na Solženicynovo: je tu jistý práh, který když člověk překročí, přestane patřit k lidstvu? Přestane mít skrupule, bude považovat za relevantní jen svoji verzi světa.

Každé epoše vládne nějaký jazyk R, tedy jazyk reality, do něhož musíme vše přeložit, aby tomu byl přiznán status skutečnosti. Největším nebezpečím pro demokracii je neomezená hegemonie takového jednoho jazyka R, který nás uzavírá hlediskům a zkušenostem, do něj nepřeložitelným. Postmoderní demokracie je "polylogická", žádný jazyk tu nemůže získat dlouhodobou hegemonii. Neustávající a neomezená konkurence mezi verzemi světa, které díky své antikonformnosti v lidech probouzejí skrupule, je jediný reálný zdroj "nepřekročitelných hranic a mezí" pro naše svobodné jednání. Jediná naděje, že se nestaneme lidmi všeho schopnými.

Nevidíš za slovem "pravda" ty mučírny, prudké světlo v očích, výslechy, důkazy a svědky, naléhání, zpověď, skalpely, vivisekci, úzkost a strach, celou tu zastrašující technologii, která pravdu produkuje? Každá vědecká pravda o živé přírodě například jsou hřbitovy umučených opic a pokusných zvířat. Pravda vítězí, protože disponuje mocnou technologií psychologickou, sociální, politickou, jazykovou, která nás přivádí k vyznání, k vnitřnímu zhroucení, k existenciální úzkosti, v jejímž důsledku "přijímáme pravdu" jako vysvobození z muk, vzdáváme se jí jako moci, která nás vyvede z napětí existenciální ambivalence, nejistoty, plurality.

V západní tradici se pravda zjevuje v určitých místech: například v laboratoři, ve veřejném shromáždění, v nitru, v soudní síni, na křesle psychoanalytika, ve zpovědnici, v dějinách, ve válce, ve sporu, v dialogu, v knihách, v krizi, v mučírnách; jsou tu místa, kde lidé jsou zkoušeni, tj. podrobováni technologiím pravdy. Komu se pravda ukazuje? Vědci, který se dívá mikroskopem, lidu, který je shromážděn na náměstí, člověku, který se obrátil do svého nitra, soudcům, kteří zvažují důkazy, psychoanalytikovi, který odhaluje v našich snech nepokojná rezidua toho, co jsme odmítli o sobě vědět, národu, který zvítězil ve válce, klečícímu davu?

Jedno z největších slov Západu - apokalypsa - je odvozeno z řeckého "apokalipto" a znamená "odhaluji, odkrývám". Odhalování a odkrývání patří k životu stejně jako zakrývání a zahalování. Nikdy nemůžeme dospět k takové formě života, v níž vše je odhaleno a nic zakryto. Teď například sedíme v místnosti, kde je spousta věcí, všechny by se mohly stát součástí našeho dialogu, ale my si vybíráme, jsme soustředěni: situace, kterou si definujeme jako "rozhovor", má svou dominantu. To ale znamená, že jsme mnoho jiných možných definicí této situace odsunuli z vědomí a zakryli: každé odhalení a vyslovení zakrývá a zamlčuje jiné možné dominanty situace, kterou spolu teď sdílíme. To, co jsme zamlčeli, se ale může vrátit do našeho vědomí, být najednou cítěno jako důležitější než všechny definice oficiální nebo "institucionalizované", abych použil Seminova výrazu.

Ve skutečnosti říkám, že o pravdu nikdy nejde, že je banální, že je vždy možné nějakou pravdu vyrobit - i když přirozeně výroba některých pravd je velmi nákladná. K výrobě pravd, po nichž je poptávka, máme celou řadu účinných technologií jako je například pitva, útrpný výslech, psychoanalýza, kázání, zpověď, pozorování, pokusy, měření a tak dále. Ve filosofii nejde o pravdu ani pravdy, ale o to, co nám umožňuje získat kritický odstup od míst, autorit a technologií, skrze které pravdy vítězí - vyrábějí se, ukazují se, zjevují se.

Zamysleme se nad tímto citátem z Nietzscheho: "Odložme konečně lidské hodnoty tam, kam patří, do kouta, kde mají právo existovat jen jako hodnoty part a mafií. Už vyhynulo mnoho druhů živočichů; vyhyne-li i lidský druh, nic nebude ve světě chybět. Je třeba být do té míry filosofy, abychom uměli obdivovat také toto nic (Nil admirari)". Co znamená "obdivovat toto nic"? Znamená osvobodit se od antropocentrického režimu řeči, do nějž patří všechny naše pojmy, kategorie, starosti, úzkosti, hodnoty a soudy; jsou to pravdy a lži vyrobené jedním živočišným druhem k svému prospěchu. Umět obdivovat to "nic" znamená vědět, že nám vládne jeden režim řeči, že jsme uvnitř jednoho kontextu, který je konečný a relativní, který je "nic" z hlediska "sub specie aeternitatis" - jak říkají filosofové.

Jak toto hledisko ale vyjádřit, jak z něj udělat živé slovo, schopné vytrhnout nás z antropocentrismu a egocentrismu každodenního života? O to se snaží starý evropský literární žánr, který nazýváme "filosofie". často cituji Hegelovu větu: "Duch, který poznal své hranice, již je překonal." Filosofie je vynalézání různých dialogických postupů a literárních forem, které "odhalují technologie odhalování", ukazují, jak každá pravda, každé odhalení-zjevení něčeho, je produktem určitého režimu řeči, určitých institucí a technologií. Nejde o to ty pravdy zbourat, ale o to vědět, že patří do určitého kontextu, že za jejich "zjevením a odhalením" je aparát, moc, technologie.

Čapek napsal, že pravda je jako krajina: nelze říci krajina pravdivá či lživá, ale jen krajina vlastní či cizí. Filosof je člověk, který aplikuje rozdíl vlastní-cizí na rozdíl pravda-lež. To samozřejmě nemá smysl dělat vždy, protože bychom nemohli žít. Když řeknu "jsou tři hodiny odpoledne", pak se s tím pro dnešek asi spokojíš. Přesto ale je dobře vědět, že přesný čas je něco relativního, co patří jen do určitého kontextu, do průmyslové civilizace, kde člověk musí vědět "od kdy do kdy a co za to", jak říkal Werich s Horníčkem v jedné ze svých nejhlubších předscén. Jsou jiné krajiny, nám cizí, kde čas se neměří, ale nechává se plynout. Je důležité vědět, že třeba právě teď věta "jsou tři hodiny" je pravdivá, ale důležitější je vědět, že jsou krajiny, kde ta věta nemá smysl, a že takové krajiny nejsou lživé, jen cizí.

Připomeňme si kontext. Diskutovalo se o násilí v televizi a historik Dušan Třeštík předložil středověkou malbu, na níž barbaři řežou pilou křesťanskou mučednici. L. Vaculík obrázek komentuje takto: ano, ale dítě se zeptá matky, "proč to ti chlapi té paní dělají" a matka odpoví "protože nechtěla zradit". Násilí má tak výchovný smysl, svůj správný kontext. Ale co třeba hranice, na níž upalují Mistra Jana Husa? Jaký je výchovný kontext tohoto násilí? V české tradici je složité se o tom dohodnout. Co řekne matka dítěti? Byl to zrádce, kacíř, proto ho upalují na hranici, nebo řekne "upalují ho, protože nechtěl zradit?" Prostě my všichni souhlasíme se zobrazováním násilí, které potvrzuje naši verzi světa a odmítáme jako škodlivé nebo nebezpečné obrazy násilí, které ji popírají nebo relativizují.

Smysl mé věty je tento: jakmile jsou slova jako zrada, mučednictví nebo hrdinství aktuální, demokracie končí, nastává občanská válka, konflikt na život a na smrt. Klíčové cnosti demokratické společnosti nejsou hrdinství nebo mučednictví, ale úcta k tomu, co činí rozpornost a konfliktnost mezi členy obce produktivní pro obec jako celek - neomezená svoboda veřejného mínění, díky níž můžeme volit racionálně mezi co nejvyšším počtem alternativ, máme co nejvíce informací.

Křesťanské legendy o mučednících, to hrůzné propojení dogmat a krve, celý ten boj o nadvládu v římské říši, není než jedna z účinných technologií pravdy, o nichž jsme před chvílí mluvili. Samozřejmě: moje krajina není pravdivá, ale je moje vlastní, proto z ní nechci být vyhnán, budu ji bránit a stanu se třeba hrdinou nebo mučedníkem. Ale vyhánění z krajiny nepatří do demokracie, patří do velkých konfliktů, v nichž se definují hranice oddělující krajiny vlastní od krajin cizích. Mimochodem viděl jsem kdysi krásný ruský film "Čučelo", který vypráví ruské dějiny jako zmítání se mezi hrdiny a zrádci, mezi "gerojem" a "predatelem". Demokracie potřebuje k výkladu životů lidí v krajinách vlastních a cizích jiné kategorie.

Připomeňme si pojem "křesťanská ironie", který zachycuje tu nesouměřitelnost mezi božským a lidským pohledem na nás samé a na svět kolem nás. Možná si vzpomínáš na slavné barokní básně, které tak krutě připomínají krásným ženám, jak pomíjivá je jejich krása, a jak nelítostně smrt bude nad nimi triumfovat; každé kázání venkovského kněze, snažícího se svým ovečkám před nedělním obědem připomenout, jak bezcenné jsou věci tohoto světa v kontextu života věčného, každé odhalení skrytých motivů našeho jednání, které rozvrací představu, již jsem si o sobě vytvořil - to všechno jsou příklady relativizace institucionalizovaných verzí světa, které v nás probouzejí svědomí, pocit odpovědnosti. Člověk, jehož verze světa je nepřístupná relativizaci, je nebezpečný, je to člověk všeho schopný, člověk bez skrupulí. Hannah Arendtová ve své epochální analýze banálního zla udělala z Eichmanna příkladného hrdinu "věku objektivity", v němž člověk neumí myslet z hlediska druhých, má druhé lidi za "neskutečné", za pouhé "kusy do počtu".

Ve slavném čtyřicátém paragrafu své "Kritiky soudnosti" Kant hovoří o "erweiterte Denkungsart", o rozšířeném myšlení, které předpokládá "myslet samostatně, z hlediska všech ostatních a v souladu sám se sebou". To samozřejmě neumíme a nebudeme umět, to je jen jeden z těch německých bludů, které lemují naše století. Ale existuje evropská literatura, ta obrovská a nepotlačitelná mnohohlasost našeho veřejného prostoru, polylogické společenství, díky němuž si nikdo nemůže být jist svou verzí světa, ve které se cítí nevinným nebo hrdinou; literatura neustále pašuje do úředně chráněných verzí světa podvratná slova, podvratné rytmy, podvratná hlediska, podvratné postavy. Ve veřejném prostoru je velká konkurence verzí světa a hle - vědec-hrdina pokroku se náhle stává v očích většiny cynickým mučitelem a vrahem živých bytostí. Mnoho hlubinných ekologů už takové verze světa prosazuje a mají svou přesvědčivost.

Nejvíce vraždila v naší civilizaci hluchost k alternativním verzím světa. Nicméně literatura vždy nakonec tu hluchost překonala a vpašovala do vládnoucí verze světa slova z umlčených periférií, slova bláznů, kacířů, mučených, ztracených, zatoulaných, "jinakmyslících" nebo "jurodivých" - jak krásně říkají Rusové.

Je to proto, že v naší národní existenci převládá psychologická potřeba zamaskovat či lépe překřičet omezenost a relativnost našich hledisek. Cítíme jejich historickou vratkost jako hrozbu pro naše přežití. Existovali jsme neustále pod cizí hegemonií, celé zástupy Čechů a celé myšlenkové světy se propadaly na desetiletí ba i staletí do zakázanosti, a tím do tmy. Václav Černý cituje ve svém "Pláči koruny české" názvy knih, v nichž protektorátní novináři-aktivisté rozbíjeli českou představu o vlastních dějinách, dokazujíce, že integrace do německé říše je nutným vyústěním celé naší historické existence; ty knihy pak byly úředně nařízenou četbou v českých školách. Jeden titul za všechny - "Český mýtus aneb co nám lhaly dějiny" - E. Vajtauera, redaktora "Obnovy". Jsi z generace, které je už druhorepublikové a protektorátní lámání naší páteře vzdálené, přesto ale si asi umíš představit, co se v té knize říká, jak se tam plive na to, za co většina národa chtěla umírat v roce 1938.

Na výstavě "TGM - člověk a umění" mezi různými dokumenty najdeme také "hlášení řídícího učitele z obecné školy v Pavlišově o zničení závadných věcí": obrazy Wilsona a Masaryka, razítka se státním znakem, mapy Československa, mapy Evropy a diagramy, které mají být využity podle nařízení jako balicí papír. Jak se přitom asi cítil náš řídící učitel? A co řídící učitelé v sedmdesátých letech, nemuseli zase vyřazovat závadné obrazy a diagramy?

Takové zkušenosti vyvolávají v lidech psychologickou potřebu věřit, že pravda vítězí a že my ji máme a díky ní přežijeme všechno to lámání páteře, příkoří, porážky, vyřazování map a razítek, které nám dosvědčovaly naši existenci.

V základu té potřeby zahánět relativismus je ale tragické nedorozumění. Naše identita není pravdivější než identita jiných národů, je založena na mýtech a konvencích jako ta jejich. Ty mýty a konvence jsou naše vlastní, máme je rádi, protože díky nim jsme se stali tím, čím jsme. Musíme je proto bránit jako "vlastní krajinu". Musíme je bránit právě proto, že jsou relativní, že bez nás nepřežijí, že jsme si je vynalezli a že s námi zahynou. Jak víš, Peroutkovi, Čapkovi a jejich druhům se nepodařilo obhájit tři klíčová slova Lidových novin - relativismus, pragmatismus, liberalismus. Národ chtěl věčné pravdy a absolutní hlediska, měl strach z hledisek pouze relativně oprávněných a užitečných. Možná v hloubi cítil, že je nebrání dost odhodlaně a statečně, a proto chtěl věřit, že zvítězí samy od sebe, protože jsou pravdivé. Peroutka říká ve svých vzpomínkách o svém působení v Lidových novinách: "Byli jsme malá skupina na dlani nemilosrdného času, ale já věřím, že něco zbyde, snažili jsme se a jednoho dne národ bude obrozen také z našeho snažení." To slovo "obrozen" je jistě příliš patetické pro naše postmoderní uši, ale snad v jednom má Peroutka pravdu. Díky snažení jeho a jemu podobných se prosazuje v české národní existenci méně archaické pojetí naší národní identity: vše, co je národům a jednotlivcům vlastní, je relativní, ale některé národní ideje a mýty jsou věčné, protože národy a jednotlivci nacházejí vždy znovu dost dobrých důvodů k tomu je bránit jako ideje, pro které stojí za to žít. Jen díky tomu jsou pravdivé. Ne naopak! Nikdy ne naopak!

rozhovory

domů