Jak přežít vědy o člověku
aneb Století Patrika Ouředníka
nad knihou
Patrik Ouředník: Europeana Stručné dějiny dvacátého věku
Paseka
"Ale jiní historikové říkali, že dvacáté století začalo ve skutečnosti dřív, že na jeho počátku stála průmyslová revoluce, která narušila tradiční svět… A jiní zase říkali, že dvacáté století začalo, když se zjistilo, že lidé pocházejí z opic, a někteří lidé říkali, že pocházejí z opic méně než jiní, protože rychleji pokročili ve vývoji... Na začátku století se hodně věřilo na pozitivismus a elektřinu a vynálezy a biologii a vývoj savců a psychologii a sociální fyziku, které se říkalo sociologie… Historikové a filozofové říkali, že humanismus byla kultura písemnosti a že umožňoval spravovat společnost jako literární obec, a to že s nástupem rozhlasu… a televize a technologické revoluce osmdesátých a devadesátých let už není pravda. A poslední ránu humanismu, že zasadila biotechnologie. A někteří říkali že je to tak v pořádku, že humanismus… za celá staletí nebyl s to člověka optimalizovat." Kniha Patrika Ouředníka Europeana vypráví o shrnujících formulích, které vyrobily vědy o člověku, "moral sciences", "Geisteswissenschaften", duchovní vědy, "sociální vědy", "humanities" včetně filosofie - diskurzy intelektuálů, řekli bychom. Ty diskurzy hrály ve veřejném prostoru moderního národního státu klíčovou roli: předělat iracionální loajálnost lidí vůči rodině, klanu, etniku, mýtu, minulosti na racionální loajálnost vůči optimalizační formuli nazývané česká (německá, francouzská, britská) kultura. Velké evropské národy vedly války o světodějnou roli své kultury a mít světodějnou roli znamenalo, že se lidstvo musí nechat vést (alespoň na chvíli) intelektuály toho kterého světodějného národa. Ve 20. století vyvrcholil v Evropě boj mezi národními státy o světodějné poslání, který pak v jeho polovině skončil katastrofou, po níž začala doba poevropská. Europeana jsou hromady vybitých shrnujících formulí, které zbyly v evropském veřejném prostoru po světodějných projektech různých národních kultur, třeba francouzský racionalismus (a centrální stát), britský empirismus a etnologie (a kolonialismus), německá klasická filosofie, o níž řekl Lenin, že je jedním ze tří zdrojů komunismu (a německý nářek nad ztrátou pospolitosti, povrchností mas a odcizeným člověkem), italská třetí cesta neboli korporativismus (a fašismus) a také úplně vzadu husitská revoluce (a Vávrovy filmy a české rovnostářství). Záměrem každého textu je vytvořit si modelového čtenáře, který o něm pronáší domněnky, napsal Umberto Eco. Modelový čtenář zakódovaný v textu European je vymezen nevyhnutelným setkáváním se s texty, které si studenti gymnázia či fakulty humanitních studií vybírají ve školních knihovnách, když musejí připravit referát na téma "dvacáté století". Evropanem je ten, kdo se musel naučit o takových textech pronášet domněnky, o nichž pak učitelé humanitních oborů říkají: Tak jsme slyšeli názor Pavla, kdo má jiný názor? European jsou v knihovnách hromady. Najdeme mezi nimi portréty jako měšťák, dělník, vlastenec, intelektuál, manažer, rebelující mladík, konzumní člověk, aparátčik, byrokrat, (šílený) vědec, poctivý pracující, který uvěřil Straně, nepoctivý buržoa, který k ní přeběhl, fanatik, tunelář, Julius Fučík; krajiny jako průmyslové město, pelech neřesti, globální vesnice, zákopy, Hirošima a okolí, skladiště odpadků, hřbitovy aut, koncentrační tábory; mašinérie jako kapitál, trh, volby, stát, byrokracie, strana, podvědomí, ekonomický růst, volkswagen (to slovo vymyslel Hitler, když hledal světodějnou roli pro Německo), neviditelná ruka trhu s viditelnými prsty a viditelná ruka státu s neviditelnými prsty, jmenování profesorem, média; monumentální příběhy jako vítězná válka nebo "naše slavné prohry", jak je nazval Cimrman, revoluce (průmyslová, sociální, kulturní, sexuální), záchrana přírody, socialismus a nový člověk; epochální antagonismy jako císařství a papežství, kapitál a práce, náboženství a věda, smysl a růst, duchovní a materiální; hrozby pro lidstvo jako klimatické změny, ozonová díra, inverze nad našimi městy, vytunelované srdce spotřebního člověka, klonování lidí. Do Ouředníkovy knihy se můžeme vloudit na kterémkoli místě a doplnit ji, třeba na straně 104: "Někteří lidé říkali, že koncentrační tábory vymysleli bolševici v roce 1918, aby uspíšili vítězství revoluce, a psalo se to také v nejlepší knize roku 2001, ale jeden filozof zase říkal, když o té knize psal, že koncentrační tábory vymysleli Angličané za búrské války, aby mohli lépe šířit civilizaci, a že jedna statečná Angličanka za to svou zemi odsoudila před světem a jeden z vynálezců koncentračních táborů pak vynalezl i skautské tábory…" Na straně 89 vpašujme do textu kus vědecké přílohy včerejších novin: "Lingvisté říkali, že gramatika je vrozená a že o správném skloňování rozhoduje zvláštní gen, kdo ho nemá, musí mluvit jazykem, v němž to nevadí." Diskurzivní mašinérie humanitních věd, včleněná do aparátu pastýřské moci moderního národního státu, chrlí europeana, která shrnují to, co zakoušíme, do formulí, v nichž je to teprve relevantní a smysluplné - jsou z toho "fakta, která patří k sobě". Intelektuálové a novináři se pak o ty shrnující formule přou a všichni studenti z nich musejí mít alespoň zápočet, protože jsou to "základy vzdělanosti" a "společný základ". Některé shrnující formule měly velký úspěch - třeba revoluce hlav a srdcí, komunisté jako dědici nejlepších tradic národního obrození, krev, pot a slzy, stát založený na třídní solidaritě, na rasové pospolitosti (ein Volk, ein Reich, ein Führer) nebo naopak stát sociální. Nazvěme souhrnně prostor, kde europeana vznikají a zanikají, "západní diskurzivita". Je to nepevná hierarchie a nepokojné sousedství různých shrnujících formulí, které mají své prvotní autory, jako jsou Marx, Comte, Durkheim, Bergson, a své autory druhotné, různé interprety, tlumočníky, překladatele, kteří mluví z kateder, píší do akademických časopisů, kulturních příloh novin, přednášejí na lidové akademii nebo radí při vypracovávání programů politických stran. Západní diskurzivita má také svůj prvotní cíl - optimalizovat člověka skrze poznání sebe sama, vysvobodit ho z odcizení a naučit ho chopit se svých možností. V Ouředníkově knize vystupuje západní diskurzivita v modu neosobní řeči "man spricht" nebo "on dit" - "říká se". Vlastimil Hárl v doslovu napsal: "Pojmeme-li (Ouředníkův) text jako historicko-filozofický esej o Evropě 20. století, postupně (se nás) začne zmocňovat neklid, nejistota, nevole: je možné, že by stejně tak jako refrénovitý hlas lidu (co lidé říkali, co se domnívali, na co se těšili) i to, co pravili různí filozofové, antropologové, matematici, astrofyzikové, lingvisté, sociologové, psychologové atd., byla jen báchorka, parodie, fikce?" Postihl tak přesně otázku, kterou Ouředníkův výjimečný text klade: Jsou optimalizační formule, které vyprodukovala ve 20. století diskurzivní mašinérie věd o člověku, jen stylisticky povýšené formy lidských úzkostí, pověr, nadějí a předsudků, toho, co "lidé říkají"? Jsou ty shrnující formule beznadějně kontaminované tím, co shrnují? Jsou přednášky profesorů, kritická vydání jejich spisů, celá filozofie, sociologie a třeba ekonomie jen absolutizované fragmenty toho, co "lidé říkají"? Není žádná cesta ven z koloběhu lidských řečí, aby se lidé konečně mohli optimalizovat skrze sebepoznání a nejen verbalizovat své stavy? Není. Kdyby se mrtvoly Američanů padlých v Normandii položily jedna za druhou, bylo by jich 38 km, to je nezvratný fakt, každý si to může přepočítat při průměrné výšce Američanů 176 cm v roce 1944. Fakta jsou také internet, ledničky, poprava Milady Horákové, terorismus, podprsenky, které feministky pálily, i wunderbra, kterým dělá reklamu topmodelka Herzigová, rozbité výlohy McDonald´s, Beatles a Windows XP. Ale co jsou fakta? Teprve tím, že diskurzivní mašinérie "humanities" něco "shrne do formule", vznikne z toho fakt; fakta se vyskytují jen "shrnutá ve formulích" - třeba spotřební společnost, kapitalismus, demokracie, EU, Třetí svět. Někdy je souložení mladých jen souložením mladých (viz str. 68), shrnuto v jiné formuli stane se "vzpourou generace hospodářského zázraku proti prázdnotě konzumní společnosti". Záleží na kontextu, říkají jazykovědci. Dokud je shrnující formule "nabitá", přitahuje události, vytváří magnetické pole, způsobuje, že máme potřebu přesvědčit se o faktech a sdělit je dál; naopak z vybitých shrnujících formulí se fakta vydrolí a zaniknou, neprobouzejí v lidech energii, potřebnou k tomu, aby je měli na zřeteli. Vybité "shrnující formule" se válejí na hromadách v našem veřejném prostoru jako komunikační odpad, který se zčásti ničí, zčásti odváží do knihoven, muzeí, archívů. Některá fakta z vybitých shrnujících formulí přebíhají do formulí ještě nabitých, třeba kritici sociální nespravedlnosti už nemluví o socialismu, ale o "ekologické krizi", ačkoli ještě nedávno věřili na vědu, mírové využití nukleární energie a ekonomický růst pro všechny. Ouředníkův text je sestřih vybitých "optimalizačních formulí", jejichž nadprodukce charakterizuje století věd o člověku. Diskurzivní mašinérie humanitních věd ještě funguje, ještě chrlí nové optimalizační formule, třeba "konec dějin" nebo "globalizace", ale lidé jim už nevěří, protože pochopili, že zlo je v té vůli k optimalizaci člověka, ať už skrze jakoukoli formuli. Nastala postmoderní doba, v níž se fakta přemnožila, žádná shrnující formule z nich už neudělá relevantní celek. Na skládkách komunikačního odpadu si docenti humanitních věd vybírají shrnující formule, aby o nich napsali akademickou publikaci a mohli zahájit profesorské řízení; ve volebním období o těch formulích diskutují někdy i politici, aby ukázali, že žijeme ve vzdělanostní společnosti. Ruští formalisté vymysleli rozdíl mezi fabulí (objektivní skutečnost, kterou dílo odráží) a syžetem (jak autor vybírá a proplétá kusy té skutečnosti). Řekněme, že fabule je pro Ouředníka západní diskurzivita ve svém celku, rozporná, přeplněná vybitými "optimalizačními formulemi", v nichž uvízly celé národy (ruský komunismus, kapitalismus druhé poloviny devadesátých let v Česku). Přibývá fakt, ubývá skutečnosti, protože skutečnost jsou fakta shrnutá v přesvědčivých formulích. Postmoderní je "anything goes", každý si může poskládat vybité shrnující formule do jiných řetězců, namíchat je v nové syžety. Třeba takto: "Šedesátá léta nenastala proto, že mladí chtěli souložit na mnoho způsobů, ale proto, že byli první generací, která viděla - chlapci a děvčata všichni současně - svět v přímém přenosu v televizi a všem současně - chlapcům a děvčatům - se nelíbil." Vědy o člověku, tak jak se ustavily ve 20. století v rámci národního státu a politických stran, připisují status vědeckosti tomu, "co se říká a co si lidé myslí", a tím proměňují myšlenky lidí v past. Arendtová napsala ve slavné úvaze o vztahu "politiky a rozumění", že jádrem totalitarismu je přetvoření názorů, hledisek, myšlenek v premisy, z nichž je třeba vyvodit nutné závěry, a ty pak důsledně uskutečnit v dějinách. Ano, totalitarismus je spjat s mýtotvorným libidem, které se projevuje ve slově "Geisteswissenschaften" (ne náhodou německém), "moral sciences" (ne náhodou anglickém, je v něm zakódována britská koloniální arogance). Vezmeme-li vážně výraz "duchovní vědy", jsme v pasti, protože obyčejné "někteří lidé říkají" tak povýšíme na premisu nutných výnosů, které v dějinách s vědeckou důsledností musí uskutečnit Strana či NATO. 20. století bylo stoletím "humanitních disciplín" neboli epochou úsilí o optimalizaci člověka skrze vědy o něm samém. Ouředníkovo vyprávění je osvobozující, ukazuje nám jak přežít "vědy o člověku", jak přežít století, které vyznačovalo brutální povýšení něčeho z toho, v co "lidé doufali" a co "říkali", na dějinnou nutnost. Formule přežití je jednoduchá: nedovolme vědám, aby se vyvyšovaly nad vyprávění lidí, i vědy jsou jen verbalizací našich posedlostí, fragmenty vyprávění, které svazuje lidi v jedno lidstvo. Pokusy o zběhnutí z pouhého vyprávění do vidění skutečnosti samé jsou nejstarším (jediným velkým?) příběhem toho vyprávění. Někdy se takovým zběhům podaří založit říše na svých viděních a pak není snadné je polapit a vrátit zpět do vyprávění lidstva. Někdy se ti zběhové dopustí tolika krutostí, že parlamenty musejí odhlasovat "den paměti" na výstrahu všem, kteří by chtěli taky zběhnout z vyprávění lidstva. Marxismus a komunismus jsou jistě znepokojujícím příkladem totalitarismu zrozeného z úsilí o optimalizaci lidstva pomocí "věd o člověku"; hyperimpérium nové historické nutnosti, které vzniká v procesu "globalizace", je ale totalitarismem nebezpečnějším než všechny jeho formy minulé, protože žádná moc v minulosti ještě neuměla přimíchat geny špenátu do genetické výbavy prasat. Tato moc to umí. Ouředník sám nakonec podlehl potřebě optimalizovat své vyprávění, potřebě happy endu, neustál představu, že by mohlo zůstat bez pointy, a tak je zakončil větou, že hodně lidí neznalo teorii o konci dějin "a dál dělali dějiny, jako by se nechumelilo". Ale dělat dějiny znamená "usilovat o optimalizaci člověka" a dělit čas na epochy podle pokroku té optimalizace. Slovo "epocha" potřeboval Goethe, aby mohl napsat "nová epocha světových dějin" a myslet Napoleona na koni, potřebovali je komunisté, aby mohli vyjádřit, jak daleko je pětina světa od doby, kdy ještě lidé neznali zákony dějin, protože neměli zápočet z vědeckého komunismu. Zkusme jiný závěr. "Když padl komunismus v Československu, někteří lidé říkali, že jsou Češi devastovaní, že se nevyrovnali se zločiny doby, v níž si kupovali v pátek státem dotované buřty a opékali si je přes víkend na chalupách a do práce chodili v pondělí pozdě, a že do EU a do NATO mohou jenom optimalizované zástupy, které zpívají hymnu s rukou na srdci a chtějí ekonomický růst. Ale někteří Češi byli tenkrát nejen Češi, ale i Francouzi, jako Ouředník, nebo Američané, jako Kohák, a ti říkali, že západní škála hodnot má rub i líc a že ten rub je to úsilí o optimalizaci člověka a líc že je zase to, že se lidé nedají optimalizovat, protože čtou Platona, Cervantese a Kunderu a souloží na mnoho způsobů, a optimalizované lidstvo by na to nemělo čas. A mluvili o tom líci i o tom rubu současně a někteří Češi říkali, že tak taky vždycky mluvili, jak dokazuje jejich národní literatura, jen po roce 1989 že se na chvíli báli tak mluvit, protože hodně novinářů na ně křičelo, že jsou devastovaní a že odsunuli Němce. Ale teď už se nebojí a zase tak mluví." A tak jsme v Česku přežili vědy o člověku.